o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací],

1. Ve shora označené věci soud I. stupně napadeným rozsudkem zamítl žalobu s návrhem, aby žalovanému byla uložena povinnost zdržet se umístění kamer na pozemcích ve svém vlastnictví namířených na pozemek parc. [číslo] ve vlastnictví žalobce v k.ú. a obci [obec], zapsané u [stát. instituce], KP [obec] (výrok I.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení k rukám jeho právního zástupce ve výši 25 024 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Podle odůvodnění tohoto rozsudku žalobce žalobu odůvodnil tím, že je vlastníkem (mimo jiné) pozemku č. parc. [číslo] v k.ú. [obec]. Žalovaný je v témže katastrálním území vlastníkem (mimo jiné) pozemku č. parc. [číslo], na němž provozuje kamerový systém, přičemž jedna z kamer je umístěna směrem na pozemek žalobce a snímá jej s možností záznamu. Přes výzvy žalobce jej neodstranil, a když žalobce před kamerou vyvýšil svůj plot, žalovaný ji umístil na sloupek, aby opět zabírala pozemek žalobce. Žalobce má na svém pozemku v blízkosti kamery zahradní domek s pergolou, koupací sud, ohniště a stůl na stolní tenis, tento prostor využívá k odpočinku se svou rodinou a užívají jej i jiné osoby včetně pořádaných svatebních obřadů. Umístěním kamery tak žalovaný zasahuje do jeho osobnostních práv, jakož i práv jeho rodiny, přičemž jde zároveň o nepřípustnou imisi pohledem. Žalovaný na svou obranu tvrdil, že kameru nepoužívá ke sledování žalobce, ale zvířat, o která se stará a která mají pastvinu na pozemcích č. parc. [číslo] a [číslo] propachtovaných žalovanému za tím účelem, přičemž dříve měl propachtovaný jako pastvinu i pozemek žalobce č. parc. [číslo]. Od února 2020 je předmětný pozemek součástí rekreačního areálu s názvem [anonymizována dvě slova] ve vlastnictví žalobce a v té době žalobce v areálu provozoval ubytovnu pro sociálně slabé spoluobčany, takže žalovaný kameru umístil i s ohledem na ochranu svého zdraví a majetku. Nyní předmětný pozemek užívá pouze žalobce tak, že na něm občas seká trávu nebo kultivuje nově vysazený sad. Pozemek žalobce je evidován coby součást zemědělského půdního fondu jako orná půda, což vylučuje jeho využití jako zahrady pro rekreační účely. Po vyvýšení plotu žalovaný již nemá možnost, jak by mohl, byť jen teoreticky, narušovat soukromí žalobce, neboť pohled na zahradní domek a přilehlé okolí není možný.

3. Jednotlivé skutečnosti má soud za prokázané následujícími důkazy: Pozemek žalobce se nachází mezi pozemkem žalovaného č. parc. [číslo] a dalšími pozemky (č. parc. [číslo] a [číslo]), které má žalovaný propachtované (prokázáno kopií katastrální mapy). Na svém pozemku má žalovaný umístěné kamery, jedna z nich je otočena směrem na pozemek žalovaného a je nad vyvýšeným dřevěným plotem, vedle něhož je dřevěná stavba zahradního domku s pergolou; tento domek a přilehlé okolí však kamera nezabírá, je namířená na vzdálenější stranu pozemku žalobce (prokázáno fotografiemi přiloženými k žalobě i fotografiemi žalovaného). Na pozemcích propachtovaných žalovanému se pasou koně (prokázáno fotografií). Pozemek žalobce je zapsán v katastru nemovitostí jako orná půda a chráněn jako součást zemědělského půdního fondu (prokázáno výpisem z katastru nemovitostí). Ve věřejném rejstříku je zapsána společnost [právnická osoba], se sídlem [adresa], [datum narození] (podle žalobních tvrzení jde o syna žalobce). [právnická osoba] je inzerován jako zrekonstruovaný statek s apartmány a možností pořádání svateb včetně hostin a večerní zábavy (prokázáno obsahem internetových stránek resortu). Žalobce žalovaného vyzval k odstranění kamer přípisem ze dne [datum]. Přípisem Policie ČR bylo žalovanému dne [datum] sděleno, že jeho oznámení přestupku bylo vyřešeno pokutou příkazem na místě.

4. Za účelem zjištění místních poměrů soud I. stupně provedl dne [datum] na pozemcích místní šetření, přičemž vedle protokolu byla pořízena i fotografická dokumentace. Z šetření a pořízených fotografií vyplývá, že na hranici pozemku žalovaného, na němž byla umístěna kamera, a pozemku žalobce je zástěna (vyvýšená část dřevěného plotu), pod ní je koupací sud, vedle něho zahradní domek, respektive pergola, jinak je pozemek tvořen rozlehlou zatravněnou zahradou s novou výsadbou stromků či keřů a pingpongovým stolem a ohništěm v blízkosti plotu. K domu žalobce se jde kolem zahradního domku, za nímž je plot s vrátky, přičemž následuje další rozlehlá zatravněná zahrada s výsadbou nových sadových stromků, poté následuje dvůr a nemovitost žalobce, na hlavní ulici pak ústí vjezdová brána a cedule [anonymizována dvě slova].

5. Všechny výše uvedené důkazy jsou věrohodné, když si neodporují vnitřně ani navzájem a vytvářejí ucelený obraz skutkového stavu. Dokazování doplňováno nebylo, neboť skutkový stav je zjištěn s potřebnou mírou jistoty v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Soud tak neprováděl další důkazy navržené žalovaným u jednání dne [datum], tedy výslech jeho manželky a syna, jakož i technika montujícího kameru a čtení listiny (trestního oznámení podaného vůči žalobci dne [datum]). Manželka a syn žalovaného měli být slyšeni k důvodu instalace kamery v období, kdy v resortu žalobce bydleli nepřizpůsobivé osoby, a docházelo k menším krádežím. Soud však rozhoduje podle skutkového stavu v době rozhodnutí (§ 154 odst. 1 občanského soudního řádu, dále jen „o.s.ř.“), takže v řízení jde o důvody umístění kamery v době současné, nikoliv v minulosti. Výslech technika k tvrzeným výhrůžkám žalobce a trestní oznámení rovněž nemohou prokázat žádné skutečnosti rozhodné pro posouzení věci, když je i jinak evidentní, že sousedské a mezilidské vztahy mezi účastníky jsou vážně narušeny (způsob vyřízení trestní věci se navíc podává z přípisu policie ze dne [datum]). Žalovaný dále navrhl k důkazu pachtovní smlouvy k pozemkům č. parc. [číslo] a [číslo], místo toho posléze předložil čestné prohlášení ze dne [datum], jímž spolu se společností [právnická osoba] potvrdil, že mu uvedené pozemky byly přenechány do užívání a požívání za účelem zemědělského hospodaření na dobu neurčitou. Způsob užívání těchto pozemků žalovaným jednak plyne z ostatních provedených důkazů, ale zejména není mezi účastníky sporný.

6. Soud I. stupně akcentoval, že na konci prvního jednání konaného dne [datum] účastníky řádně poučil o koncentraci řízení podle ust. § 118b odst. 1 o.s.ř. Opožděně, a tedy v rozporu s koncentrací řízení, žalobce navrhl k důkazu územní souhlas [stát. instituce] ze dne [datum], k tomuto důkaznímu návrhu tedy soud nepřihlížel. Koncentrace řízení se vztahuje nejen na nové důkazní návrhy, nýbrž i na nová tvrzení, i k opožděně uplatněným tvrzením nelze přihlížet. To se týká zejména polemiky účastníků nastalé po prvním jednání o tom, kdy, za jakých okolností a zda vůbec může být pozemek žalobce užíván jinak než jako orná půda, zda je pozemek žalobce zastavěn stavbou zahradního domku v rozsahu souladném s předpisy veřejného práva, jakým způsobem může být tento domek užíván apod. Přihlížet tak nelze ani k důkazu navrženému žalovaným k těmto tvrzením (přípisu [stát. instituce] ze dne [datum]) ohledně (ne) odnětí půdy (pozemku) žalobce ze zemědělského půdního fondu, byť sám tento důkaz vznikl až po koncentraci řízení. K posledně uvedenému nadto soud podotýká, že uvedená (opožděná) tvrzení ani nejsou pro rozhodnutí věci podstatná, když místní poměry soud v souladu se zásadou bezprostřednosti zjistil při místním šetření.

7. Po právní stránce soud věc posoudil podle ust. § 86, § 88 odst. 1, § 82 odst. 1, § [číslo] odst. 1 a § 1042 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.

8. K nároku na ochranu vlastnického práva soud I. stupně připomněl, že soudní praxe dospěla již za účinnosti předchozího občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb.) k závěru, že soustavné a závažné narušování soukromí vlastníka nebo uživatele nemovitosti fotografováním nebo pořizováním jiného obrazového záznamu může být imisí ve smyslu ust. § 127 odst. 1 obč. zák. (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Podle soudní praxe platí, že v režimu ust. § 1013 odst. 1 o.z. je možné poskytnout ochranu i proti tzv. imateriálním imisím v podobě obtěžování pohledem, fotografováním nebo pořizováním jiného obrazového záznamu. Obtěžování pohledem je imisí, proti které právo poskytuje ochranu jen v případě, jde-li o mimořádnou situaci a zvlášť závažné a soustavné narušování soukromí vlastníka nebo uživatele sousední nemovitosti. Musí tak jít o případy svou intenzitou a rozsahem výrazně a neodůvodněně zasahující do soukromí vlastníka, který se proti takovým imateriálními imisím brání. Zda tomu tak je, je nutno posoudit vždy s přihlédnutím k individuálním okolnostem každého případu. K tomu Nejvyšší soud ČR dále uvádí, že je-li fotografováním nebo pořizováním jiného obrazového záznamu soustavně a závažným způsobem narušováno soukromí vlastníka nebo uživatele nemovitosti, jde o imisi. Ochrany proti takovému jednání se lze domáhat i žalobou na ochranu osobnosti, nicméně v závažných případech se tato ochrana částečně překrývá s ochranou poskytovanou proti jednání vlastníka věci (fotoaparátu, kamery či jiného podobného zařízení). Citované názory ovšem neznamenají, že si soud může posoudit žalobní tvrzení libovolně. Rozdíl mezi žalobou na ochranu osobnosti a žalobou na ochranu vlastnického práva je právě v tom, jak žalobce vylíčí rozhodující skutečnosti a ochrany jakého práva se domáhá (tedy brání-li žalobce žalobou svou osobnost, tedy právo na soukromý život, nebo tvrdí-li konkrétní skutečnosti, které svědčí o tom, že je rušen primárně ve výkonu vlastnického práva). Jde o dvě různá práva, na jedné straně právo osobnostní, na druhé straně právo majetkové.

9. V posuzovaném případě se žalobce domáhá ochrany obou uváděných práv. Ohledně rušeného výkonu vlastnického práva však žádné konkrétnější okolnosti neuvádí a sporuje tvrzení, že je pozemek soustavně užíván jako rekreační resort (včetně pořádání svateb). Netvrdí tak, že činnost žalovaného negativně zasahuje do výkonu podnikatelské činnosti spojené s vlastnictvím pozemku, naopak tvrdí, že pozemek a věci na něm umístěné„ nejsou určeny primárně k pronájmu“ a že pozemek užívá on, členové jeho rodiny a přátelé. Tím se ve smyslu odůvodnění odkazovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR obě požadované ochrany překrývají a je třeba vyjít z prezentovaných názorů, že ochranu vlastnickému právu lze poskytnout pouze výjimečně za mimořádné situace (primární je ochrana osobnosti žalobce). Zároveň individuální okolnosti případu vedou k závěru, že nejde o mimořádnou situaci, kdy žalovaný zvlášť závažně a soustavně narušuje soukromí žalobce takovým způsobem, že je žalobci třeba poskytnout i ochranu podle vlastnické žaloby před imisemi pohledem. Vždy je totiž třeba u zápůrčí žaloby zohlednit i to, zda jsou imise nepřiměřené místním poměrům a zda podstatně omezují obvyklé užívání pozemku. V tomto případě jsou místní poměry takové, že žalovaný v minulosti požíval nejen pozemky č. parc. [číslo] a [číslo], ale i pozemek žalobce č. parc. [číslo], neboť všechny pozemky mají původně zemědělské určení a pozemek žalobce je nadále veden jako orná půda, byť fakticky je užíván jako zahrada, popřípadě součást širšího rekreačního areálu. V každém případě pozemek žalobce není žalobcem užíván nepřetržitě, neboť od domu a dvoru jej dělí ještě další poměrně rozlehlá průchozí zahrada. Nejde tak o situaci, kdy by žalovaný žalobci záměrně„ koukal do oken“, popřípadě jej„ sledoval na každém kroku“, nebo si kameru pořídil a uzpůsobil ji tak, aby cíleně natáčel jednání žalobce. Způsob, jakým žalobce pozemek užívá, tak není žalovaným podstatně omezován, zvláště ne za situace, kdy zahradní domek (pergola), ani další příslušenství (koupací sud, pingpongový stůl, ohniště), které je podle žalobce užíváno k rekreaci, není již po zásahu žalobce (vyvýšení plotu) vůbec v zorném poli kamery žalovaného. Blíže (vzhledem k tomu, že se oba nároky překrývají) viz další argumentaci k nároku na ochranu osobnosti žalobce.

10. K nároku na ochranu osobnosti soud I. stupně v prvé řadě uvedl, že podle shodných tvrzení účastníků žalovaný vyhověl nařízenému předběžnému opatření a v současné době na pozemek žalobce jeho kamera nesměřuje. Tomu odpovídá i petit žaloby, kdy správně nejde o odstraňovací nárok, kterým se žalobce domáhá odstranění kamery, nýbrž o nárok zdržovací (zápůrčí). Ani tento nárok však důvodný není. Je sice nepochybné, že kamera žalovaného zabírala část pozemku žalobce, ale ze skutkových zjištění plyne, že nikoliv tu část, o níž žalobce tvrdil, že je užívána k rekreaci. Zbytek pozemku představuje zatravněnou zahradu, která je poměrně rozlehlá a která ani nepřiléhá k domu a dvoru žalobce. Jde tak o možný zásah do soukromí (pořizováním obrazového záznamu žalobce), avšak nikoliv soustavný, trvalý nebo zvýšeně intenzivní. I takový zásah by byl samozřejmě protiprávní, avšak žalovanému svědčí tzv. zájmová licence ve smyslu ust. § 88 odst. 1 o.z., kdy kameru nepoužívá za účelem sledování žalobce (jeho šikany, či nepřípustného zásahu do jeho osobnostních práv) – k tomu ostatně kamera namířená na naprostou většinu času prázdnou zahradu a pastvinu za ní ani sloužit nemůže – nýbrž za účelem ochrany svých majetkových práv, konkrétně výkonu požívacího práva na sousedních pozemcích. Je tak třeba zohlednit střet absolutního osobnostního práva žalobce s výkonem a ochranou jiného subjektivního soukromého práva žalovaného, a to s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem a k místním specifikům. Těmi jsou již několikrát zmiňovaný důvod, proč žalovaný kameru instaloval poté, co přestal požívat i pozemek žalobce (kontrola požívaného pozemku, se kterým jeho pozemek nesousedí, ačkoliv dříve k němu měl volný přístup), jakož i rozebraná okolnost, že do osobnosti žalobce žalovaný nemůže zasahovat intenzivním způsobem. Vzhledem k napjatým vztahům mezi účastníky není reálná ani možnost zmiňovaná žalobcem, že žalovaný může své subjektivní právo vykonávat jinak, tedy že by žalovaný vedl elektrický kabel se souhlasem žalobce přes jeho pozemek tak, aby kameru mohl umístit k pozemku č. parc. [číslo].

11. Na základě všeho doposud uvedeného soud žalobu zamítl jako nedůvodnou.

12. Podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. přiznal soud I. stupně plně úspěšnému žalovanému náklady řízení sestávající z odměny advokáta za 6 úkonů právní služby po 2 500 Kč (§ 7 bod 5. za použití § 9 odst. 3 písm. d/ vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, dále jen„ AT“), celkem 15 000 Kč, 6 režijních paušálů po 300 Kč (§ 13 odst. 3 AT), celkem 1 800 Kč, cestovních náhrad, specifikovaných v bodu 34. napadeného rozsudku v celkové výši 2 681 Kč, náhrady za 12 započatých půlhodin ztráty času po 100 Kč (§ 14 odst. 3 AT) a 21% DPH ve výši 4 343 Kč, celkem 25 024 Kč.

13. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalobce a soudu I. stupně vytkl, že neodůvodnil, v čem spatřuje zájmovou licenci podle ust. § 88 o.z. a jak předmětná kamera může sloužit na ochranu majetku a požívacího práva žalovaného. Záběry z předmětné kamery totiž nemohou tyto účely naplnit. Jednak umístění kamery nezabrání poškození nebo odcizení majetku, když zabírá pozemek žalovaného z tak velké vzdálenosti, že by záběry z ní nemohly sloužit k identifikaci pachatelů protiprávního jednání. Nadto k poškození majetku žalovaného ani trestné činnosti proti jeho majetku nikdy nedošlo. Kamera nemůže mít ani preventivní funkci, jelikož je tak daleko od pozemku žalovaného, že je nepravděpodobné, aby si jí pachatel páchající trestnou činnost na pozemku žalovaného všiml. V neposlední řadě odůvodnění rozsudku obsahuje skutkové nepřesnosti. Žalovaný nenainstaloval kameru poté, co přestal požívat pozemek žalobce, nýbrž kamera byla umístěna na tomto místě již dříve, když žalovaný užíval pozemek, který nyní užívá žalobce. Až poté, co žalobce ukončil s žalovaným dohodu o užívání a začal pozemek užívat pro vlastní účely, ho začala kamera obtěžovat a narušovat jeho soukromí.

14. Soud I. stupně dále podle odvolatele zcela ignoroval případné alternativy, jak by mohl žalovaný dosáhnout ochrany svého majetku prostřednictvím kamery. Soud vycházel z toho, že jediná možnost, jak umístit kameru na pozemek žalovaného parc. [číslo] je vést elektrický kabel přes pozemek žalobce. Avšak pozemky parc. [číslo] které má propachtované žalovaný, nesousedí pouze s pozemkem žalobce, ale rovněž s několika dalšími pozemky různých vlastníků. Žalovanému nic nebrání v dohodě s těmito vlastníky, aby elektrický kabel přivedl přes jejich pozemky. I kdyby se s nimi nedohodl, je zcela mylná představa, že jako zdroj energie může sloužit pouze elektrický kabel přivedený na pozemek žalovaného.

15. Pokud jde o právní kvalifikaci, je třeba podle odvolatele důsledně rozlišovat imisi prostým pohledem („ koukání do oken“) a imisi spočívající v nepřetržitém snímání kamerou. Zatímco v prvním případě žalobce souhlasí, že by měly být jako imise posuzovány pouze nejflagrantnější případy porušování soukromí, jak uvádí soud I. stupně, tak ve druhém případě je tento způsob monitorování sám o sobě mnohem invazivnější a více obtěžující. To potvrzuje jak judikatura Nejvyššího soudu ČR (např. [spisová značka]:„ jde totiž v jistém smyslu o ‚obtěžování pohledem‘, umocněné tím, že tento pohled je zachycen technickými prostředky“), tak stanoviska Úřadu na ochranu osobních údajů, který jako obecné pravidlo uvádí, že soused„ může přitom kamerou snímat vlastní nemovitost a přiměřeně také její hranici, např. okrajové části okolních přilehlých zahrad, polí či veřejných komunikací (tedy místo, odkud vychází útok na chráněné zájmy).“. V předmětném případě však soused (žalovaný) monitoruje naopak cizí pozemek a pouze hranici svého vlastního pozemku, tedy jeho monitorování zjevně překračuje úroveň monitorování, kterou by měli sousedé navzájem strpět. Navíc zatímco v případě imisí prostým pohledem je dán prvek nahodilosti a netrvalosti uchování, v případě kamery se záznamem je dána možnost jak nepřetržitého snímání, tak uchování záběrů. Nejenom, že žalobce může být vždy, když se nachází v dané části pozemku, pozorován, ale zároveň neví, jak bude se záznamem naloženo. Výše uvedené platí o to víc, když se může jednat o intimní záběry žalobce, členů jeho rodiny a případných návštěv, když se pohybují v okolí koupacího sudu obnažení nebo se na pozemku opalují. Zdá se, že soud I. stupně tyto dva případy směšuje, když v bodě 26. rozsudku uvádí, že„ Nejde tak o situaci, kdy by žalovaný žalobci záměrně ‚koukal do oken‘, popřípadě jej ‚sledoval na každém kroku‘, nebo si kameru pořídil a uzpůsobil ji tak, aby cíleně natáčel jednání žalobce.“. Zatímco v případě imise prostým pohledem by byl tento závěr správný, v případě nepřetržitého snímání je nutné uplatnit na oprávněnost zásahu mnohem přísnější nároky a platí obecné pravidlo formulované Úřadem pro ochranu osobních údajů, že lze monitorovat pouze vlastní nemovitost a její hranici. Ačkoliv žalobce nepolemizuje s tím, že kamera přímo nezabírá koupací soud a pergolu, nikdy netvrdil, že k rekreaci užívá nebo má zájem užívat pouze tuto malou část pozemku. Žalobce používá a má zájem používat k rekreaci celý pozemek. Pokud by se chtěl vyvarovat toho, aby byl snímán cizí kamerou, tak by v zásadě předmětnou část pozemku vůbec nemohl užívat, resp. na ni vůbec vkročit.

16. V dalším odvolatel namítá, že jedním ze základních principů při poměřování dvou protichůdných ústavně zaručených práv je tzv. test proporcionality (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. [číslo jednací] a bohatá judikatura Ústavního soudu, např. nález ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález]). Princip proporcionality přikazuje, aby v každém konkrétním případě došlo jen k takovému omezení práva, které je nutné a které lze spravedlivě požadovat tak, aby byl ještě naplněn účel omezení. Při aplikaci zásady proporcionality dochází k poměřování ve vzájemné kolizi stojících základních práv a svobod. Spočívá v následujících třech kritériích: a) Kritérium vhodnosti, tj. odpověď na otázku, zda institut, omezující určité základní právo umožňuje dosáhnout sledovaný cíl (ochranu jiného základního práva). V předmětném případě je umístění kamery je nevhodné k naplnění sledovaného cíle, jak odvolatel odůvodnil výše. b) Kritérium potřebnosti spočívající v porovnávání prostředku, který zvolil žalovaný k ochraně svých práv, s jinými opatřeními, umožňujícími dosáhnout stejného cíle, avšak nedotýkajícími se základních práv a svobod (tedy soukromí žalobce). V tomto případě by pro dosažení tvrzeného účelu bylo vhodnějším opatřením umístění kamery přímo na pozemek žalovaného. V takovém případě by snímala mnohem větší jeho část a mohla by sloužit tvrzenému účelu, jelikož by mohl být záběr použit k identifikaci případného pachatele trestné činnosti a rovněž k prevenci. Kameru lze umístit na pozemek žalovaného i bez přivedení elektrického vedení. c) Kritérium porovnání závažnosti obou v kolizi stojících základních práv. Vzhledem k tomu, že žalovaný neprokázal hrozící nebezpečí pro svůj majetek ani žádné historické trestné činy proti svému majetku, ani toto třetí kritérium nesvědčí v jeho prospěch. Uvedené závěry jsou v souladu s judikaturou Ústavního soudu, Nejvyššího soudu ČR (rozsudek sp. zn. [spisová značka]:„ (…) je nutno vyjít z toho, že v pochybnostech je třeba dát přednost takovému výkladu, který chrání obtěžovaného účastníka oproti výkladu, poskytující ochranu tomu, kdo jako vlastník věci jiného obtěžuje či ohrožuje výkon jeho práva …“) a Nejvyššího správního soudu (viz např. č. j. [číslo jednací]:„ Nezaznamenal-li kamerový systém dlouhé měsíce vůbec nic podezřelého, tím méně z monitorovaného cizího pozemku, jde jen o potvrzení neefektivnosti a nepřiměřenosti tohoto systému. () Žalobcův kamerový systém, jak se i prokázalo, dosahoval efektivity takřka nulové, takže v žádném případě nemohl být proporční k intenzivnímu zásahu do práv druhých osob, který představuje neustálé monitorování jejich pozemku.“). Žalobce podobně jako v citovaném případě neprokázal, že by kamerový systém měl jakoukoliv efektivitu.

17. S principem proporcionality podle odvolatele úzce souvisí princip minimalizace zásahu, který je základním stavebním prvkem práva na ochranu soukromí, práva na ochranu osobnosti a práva na ochranu osobních údajů. Rovněž lze tuto zásadu aplikovat v případě ochrany vlastnického a požívacího práva, tj. práva na ochranu před imisemi. Tato zásada spočívá v tom, že fyzická osoba není povinna strpět zásah do svého soukromí či není povinna strpět imise, pokud je lze odstranit či minimalizovat, nehledě na to, že takové řešení může být nákladnější, než bylo původní (invazivnější) řešení. Jak je vysvětleno výše, rozsudek je rovněž zcela v rozporu s touto zásadou.

18. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví a žalobci přizná náklady řízení, případně aby jej zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

19. Podle vyjádření žalovaného k odvolání je odvolání pouhou variací skutkových tvrzení žalobce, která již prezentoval v rámci řízení před soudem I. stupně a nepřináší nic nového. Rozsudek je zcela správný a zohledňuje procesní stav, který v průběhu řízení byl soudem I. stupně zjištěn. Nutno dodat, že v rámci prvního jednání ve věci uskutečněného dne [datum] byli účastníci řízení vedeni soudem I. stupně ke smíru a žalovaný navrhl žalobci variantu smíru, že„ spornou“ kameru odstraní, avšak za předpokladu, že žádný z účastníků nebude mít nárok na náhradu nákladů řízení. Žalobce tento návrh zamítl s tím, že požaduje uhradit veškeré náklady řízení. Kdyby si žalobce počínal alespoň minimálně procesně opatrně, nemusel odvolání podávat a věc byla již pravomocně vyřízena v dubnu tohoto roku smírně. Žalobce mohl dosáhnout toho, čeho v žalobě požadoval, a nemusel tak zatěžovat soudní soustavu svým odvoláním.

20. Žalovaný zdůraznil, že žalobce byl po celou dobu řízení před soudem I. stupně až nepochopitelně procesně pasivní stran dokládání jím v žalobě tvrzených skutečností relevantními důkazy, což je u žaloby na ochranu osobnosti a ochranu před imisemi dosti zvláštní postup, když právě tyto žaloby jsou s přihlédnutím k povinnosti unést břemeno důkazní jedny z nejsložitějších v rámci civilního procesu. Žalobce v průběhu celého řízení předložil de facto jediný důkaz, a to historický (nikoliv aktuální) záběr z předmětné kamery. Do konce prvního jednání neoznačil žádné důkazy (i přesto, že byl poučen soudem I. stupně dle ust. § 119a o.s.ř.), které by k prokázání rozhodných skutečností měly sloužit. Byť žalobce v žalobě tvrdil, že v předmětné části pozemku a v jeho okolí tráví on a jeho příbuzní hodně času a využívají ji celoročně k rekreaci a relaxaci (grilování, koupání v sudu, hraní stolního tenisu, apod.), jakož i k pořádání svateb či jiných oslav, tyto skutečnosti nijak nedoložil, nenavrhl žádné výslechy svědků z řad rodiny, kamarádů, hostů, nedoložil žádnou fotodokumentaci z oslav, hraní stolního tenisu či užívání pozemku, nepředložil video z pořádané svatby, nájemní smlouvu uzavřenou se svatebčany atd. Nebyl schopen ani doložit, jakým způsobem tuto část pozemku užívá on sám. V průběhu místního šetření bylo dokonce zjištěno, že v sudu, který měl dle tvrzení žalobce sloužit k celoročnímu koupání, se nenacházela voda, tudíž stěží mohl sloužit k žalobcem tvrzenému účelu. Uvádí-li žalobce, že by kamera mohla pořizovat intimní záběry žalobce, členů jeho rodiny a případných návštěv, když se pohybují v okolí koupacího soudu obnažení nebo se na pozemku opalují, jde opět pouze o neprokázané tvrzení žalobce, přičemž je otázkou, co by žalobcem zmiňované osoby u prázdného koupacího sudu, pokud by byly obnažené, dělaly. Navíc žalobcem popisovaného záběru není kamera ani (s přihlédnutím k výstavbě plotu) schopná. Lze uzavřít, že námitky uvedené v odvolání týkající se skutkového stavu věci jsou nesprávné, neboť skutkový stav věci zjištěný soudem I. stupně má svůj původ v nečinnosti žalobce. Z tohoto důvodu se jako zcela redundantní jeví argumentace žalobce týkající se právního posouzení věci spočívající v aplikaci testu proporcionality a dodržení zásady minimalizace zásahu. Test proporcionality soud I. stupně řádně učinil, nicméně z důvodu pasivity žalobce, nebylo právem chráněný zájem, k jehož narušení mělo dle tvrzení žalobce dojít, s čím porovnávat. K tomuto předložil důkazy pouze žalovaný a soud je tak správně v rámci svého právního posouzení věci v rozsudku zohlednil. Procesní výsledek v podobě neúspěchu ve věci si tak žalobce způsobil sám.

21. Z dosavadního průběhu řízení je patrné, že zákonnou zájmovou licenci využíval žalovaný k ochraně svého majetku (propachtovaných pozemků a chovaných zvířat), kdy její využití by sloužilo jako důkaz v případném řízení, jakož i pro účely ochrany svého života, zdraví, a majetku, tedy za účelem předcházení zločinnosti. Tuto skutečnost však žalobce ve svých podáních opomíjí, a naopak v průběhu řízení potvrdil skutečnosti uváděné žalovaným (učinil je nespornými), kdy dokonce potvrdil výhružku ve vztahu k majetku žalovaného ze strany žalobce, tedy důvodnost předpokladu pro dovolené pořizování záznamu jiné osoby pro účely předcházení zločinnosti.

22. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a žalobci uložil povinnost žalovanému zaplatit náklady odvolacího řízení.

23. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, včas a obsahuje zákonem předvídané náležitosti (§ 201, § 202, § 204 odst. 1, § 205 o.s.ř.), přezkoumal v napadeném rozsahu rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení, které jeho vyhlášení předcházelo, podle ust. § 212, § 212a odst. 1, 3, 5 o.s.ř. Přitom věc projednal a rozhodl za splnění podmínek ust. § 214 odst. 3 o.s.ř. bez nařízení jednání, neboť odvolání bylo podáno (posuzováno podle obsahu) z důvodu nesprávného právního posouzení věci a obě sporné strany s tímto postupem vyslovily souhlas (žalobce podáním ze dne [datum] / č.l. 107 spisu/ a žalovaný podáním ze dne [datum] / č.l. 102 spisu/).

24. Ke skutkové stránce věci odvolací soud uvádí, že soud I. stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu I. stupně, tak jak je ve svém rozhodnutí správně popsal, a pro stručnost na rozhodnutí soudu I. stupně v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu I. stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem I. stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí„ na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu I. stupně.

25. Právní poměry účastníků soud I. stupně správně posoudil podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., neboť k posuzovanému jednání došlo za jeho účinnosti.

26. Podle ust. § 81 odst. 1 o.z. chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého.

27. Podle ust. § 81 odst. 2 o.z. ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.

28. Podle § 86 o. z. nikdo nesmí zasáhnout do soukromí jiného, nemá-li k tomu zákonný důvod. Zejména nelze bez svolení člověka narušit jeho soukromé prostory, sledovat jeho soukromý život nebo pořizovat o tom zvukový nebo obrazový záznam, využívat takové či jiné záznamy pořízené o soukromém životě člověka třetí osobou, nebo takové záznamy o jeho soukromém životě šířit. Ve stejném rozsahu jsou chráněny i soukromé písemnosti osobní povahy.

29. Podle § 88 odst. 1 o. z. svolení není třeba, pokud se podobizna nebo zvukový či obrazový záznam pořídí nebo použijí k výkonu nebo ochraně jiných práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob.

30. Podle § 1013 odst. 1 o. z. se vlastník zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat. Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného vlastníka bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod.

31. Podle § 1042 o. z. se vlastník může domáhat ochrany proti každému, kdo neprávem do jeho vlastnického práva zasahuje nebo je ruší jinak než tím, že mu věc zadržuje.

32. V přezkoumávaném případě lze přisvědčit soudu I. stupně v jeho závěru, že s ohledem na zjištěný skutkový stav se žalobou uplatněný nárok na ochranu jeho vlastnického práva před imisí překrývá s nárokem na ochranu osobnosti, přičemž po posouzení konkrétních okolností tohoto případu lze dojít k jednoznačnému závěru, že nejde o zcela mimořádnou situaci, kdy by žalovaný šoustavně a zvlášť závažným způsobem narušoval výkon vlastnických práv žalobce, že by mu bylo třeba poskytnout i ochranu podle vlastnické žaloby.

33. Správným shledává odvolací soud i závěr soudu I. stupně, že v době rozhodování oudu I. stupně kamera žalovaného na pozemek žalobce již nesměřovala. Pokud tomu tak v minulosti bylo, nezabírala tu část pozemku žalobce, o níž tvrdil, že ji užívá k rekreaci, ale zatravněnou část zahrady, která je rozlehlá a nepřiléhá k domu a dvoru žalobce, nejde tedy o soustavný a intenzivní zásah do soukromí žalobce. Žalovanému nadto svědčí tzv. zájmová licence ve smyslu ust. § 88 odst. 1 o.z., neboť z prokázaných konkrétních okolností tohoto sporu je zřejmé, že důvodem, proč měl žalovaný na svém pozemku kameru umístěnou, nebylo sledování žalobce, ale ochrana jeho majetkových práv (kamera byla namířena převážně na prázdnou zahradu a pastvinu za ní, na níž se pasou koně žalovaného). S ohledem na vypjaté vztahy mezi účastníci i podle odvolacího soudu nepřichází v úvahu jiný, žalobcem navrhovaný, způsob jiného výkonu subjektivního práva žalovaného na ochranu jeho majetku.

34. Odvolacím námitkám žalobce odvolací soud nepřisvědčil, neboť se týkají otázek, s nimiž se soud I. stupně, úplně, vyčerpávajícím způsobem a přesvědčivě vypořádal.

35. Z výše uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil, když pochybení neshledal ani v závis ém nákladovém výroku II.

36. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a přiznal v něm úspěšnému žalovanému jejich náhradu v celkové výši 3 388 Kč sestávající z 1 úkonu právní služby po 2 500 Kč podle ust. § 7 bodu 5. za použití ust. § 9 odst. 3 písm. d) AT (vyjádření k odvolání), 1 režijního paušálu po 300 Kč podle ust. § 13 odst. 4 AT a 21% DPH ve výši 588 Kč podle ust. § 137 odst. 3 o.s.ř.

37. Náklady odvolacího řízení je žalobce povinen zaplatit žalovanému v obecné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám advokátky, která žalobce v řízení zastupovala (§149 odst. 1 o.s.ř.).