o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Kladně č.j. 214 C 151/2020 – 158 ze dne 2. srpna 2021,

1. Okresní soud v Kladně svým rozsudkem č.j. 214 C 151/2020 – 158 ze dne 2. 8. 2021 rozhodl tak, že výrokem I. uznal žalovanou povinnou zaplatit žalobkyni částku 39 390,13 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem II. bylo řízení o částce 3 035,82 Kč zastaveno a výrokem III. byla žalovaná uznána povinnou zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 39 435,66 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně, [právnická osoba] [anonymizováno] [právnická osoba] (zaniklá v důsledku fúze sloučením) uzavřela jako pronajímatel se žalovanou jako nájemcem dne [datum] smlouvu o nájmu nebytových prostor [číslo] to na dobu neurčitou. Dopisem ze dne [datum], který byl žalované doručen dne [datum], právní předchůdkyně žalobkyně smlouvu vypověděla a žalovaná proti výpovědi uplatnila dne [datum] námitky, které právní předchůdkyně neuznala. Tvrdila, že na základě žaloby podané žalovanou, bylo rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 46 C 232/2017, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 47 Co 35/2018, pravomocně určeno, že výpověď je platná a že nájemní vztah skončil ke dni [datum]. Protože byla žalovaná podle čl. III odst. 4 smlouvy povinna po skončení nájmu jeho předmět vrátit pronajímateli, což neučinila přinejmenším do dne [datum], tedy po dobu 212 dnů, doručila jí žalobkyně výzvu k vyklizení s upozorněním, že jí je podle čl. V odst. 11 smlouvy oprávněna účtovat smluvní pokutu ve výši 1 000 Kč za každý den prodlení s vrácením předmětu nájmu a z tohoto titulu jí vystavila faktury, na něž žalovaná neuhradila ničeho. Tvrdila, že splatnost jednotlivých smluvních pokut (212 x 1 000 Kč) byla sjednána jako okamžitá, tedy nepodmíněná výzvou ze strany pronajímatele a že příslušenství ve formě zákonného úroku z prodlení požaduje nikoli počínaje dnem následujícím po zaplacení každé ze smluvních pokut, nýbrž ode dne následujícího po dni doručení výzvy k vyklizení, t.j. od [datum]. Zdůrazňovala, že žalovaná byla k zaplacení smluvní pokuty opakovaně vyzývána formou faktur, které obsahovaly jednoznačnou identifikaci předmětné smlouvy, splatnost i označení uplatněného nároku. Žalovaná po podání žaloby žalobkyni na smluvní pokutě zaplatila částku 182 000 Kč za období od [datum] do [datum] s tím, že smluvní pokutu za další období ani příslušenství celého nároku neuznává. Pro zpětvzetí žaloby do jistiny ve výši 212 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 30 000 Kč od [datum] do zaplacení bylo řízení v této části zastaveno usnesením č. j. 214 C 151/2020 – 88 ze dne 15. 12. 2020 a jeho předmětem zůstala částka 42 425,95 Kč představující kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení z částky 182 000 Kč od [datum] do zaplacení, tedy do dne [datum]. Poté, co žalovaná zaplatila na úroku z prodlení částku 3 035,82 Kč, byla žaloba vzata zpět i v tomto rozsahu a žalobkyně se domáhala již jen zákonného úroku 8,5% za dobu od [datum] do [datum] ve výši 39 390,13 Kč, t.j. 42 425,95 – 3 035,82. Žalovaná namítala, že žalobkyně svůj nárok na smluvní pokutu nijak neuplatnila, resp. tak učinila až podáním žaloby a že by neměla mít právo na náhradu nákladů řízení. Zdůrazňovala, že za výzvu k plnění nelze považovat vystavené faktury, neboť zněly na„ penalizační nájem“ včetně DPH, když na základě těchto údajů nelze dospět k závěru, že žalobkyně mínila právě smluvní pokutu. Konstatovala, že mohla mínit jiný nárok, neboť ze smluvní pokuty se neplatí DPH a že tedy žalobkyně činila kroky, které ji uvedly v nejistotu, zda nájem skončil či nikoli a dovozovala, že nájem trval do [datum].

2. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz všemi předloženými listinami tak, jak je podrobně uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl k závěru, že [právnická osoba] [anonymizováno] [právnická osoba] (právní předchůdkyně žalobkyně) jako pronajímatel a žalovaná jako nájemce dne [datum] uzavřely nájemní smlouvu [číslo] k nebytovým prostorám obchodního centra, kterou právní předchůdkyně žalobkyně vypověděla dopisem doručeným žalované dne [datum] s uvedenou tříměsíční výpovědní lhůtou počínající dnem [datum]. V čl. V odst. 11 smlouvy byla sjednána povinnost žalované zaplatit smluvní pokutu ve výši 1 000 Kč za každý den prodlení s vrácením předmětu nájmu po skončení nájemního vztahu. Dne [datum] byl do obchodního rejstříku zapsán údaj o tom, že žalobkyně je nástupnickou společností [právnická osoba] [anonymizováno] [právnická osoba] Žalovaná se domáhala určení neplatnosti výpovědi žalobou u Okresního soudu ve Zlíně, která byla rozsudkem tohoto soudu č.j. 46 C 232/2017 – 69 ze dne 14. 9. 2017, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně č.j. 47 Co 35/2018 – 163 ze dne 23. 6. 2020, pravomocně zamítnuta. Fakturami č. FVB1700917 ze dne [datum], č. SCBFV0001 ze dne [datum], č. SCBFV0102 ze dne [datum] a č. SCBFV0138 ze dne [datum], které byly žalované doručeny nejpozději dne [datum], poslední uvedená pak dne [datum], žalobkyně žalované vyúčtovala„ penalizační nájemné“ s označením nájemní smlouvy za období od [datum] do [datum], včetně 21 % DPH, v celkové částce 222 640 Kč. Po podání žaloby žalovaná žalobkyni uhradila částku 182 000 Kč za smluvní pokutu za období od [datum] do [datum] a částku 3 035,82 Kč jako kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení z částky 182 000 Kč za období od [datum] do [datum]. Dne [datum] žalobkyně žalované doručila výzvu k vyklizení předmětných nebytových prostor. Žalovaná netvrdila ani neprokazovala, že by prostory vyklidila dříve.

3. Soud prvního stupně odkázal na ust. § 3074 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) a konstatoval, že k uzavření nájemní smlouvy došlo dne [datum], tedy za účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., platného do 31. 12. 2013, ale že jde o práva a povinnosti vzniklé po 1. 1. 2014. Dovodil, že otázku platnosti nájemní smlouvy je nutno posoudit podle dosavadních právních předpisů, předběžnou otázku platnosti výpovědi a nárok na smluvní pokutu i příslušenství pak podle zákona č. 89/2012 Sb., neboť jde o práva a povinnosti vzniklé za jeho účinnosti. Ve věci proto rozhodl s odkazem na ust. § 2048 odst. 1 o.z., ust. § 2052 o.z., ust. § 1958 odst. 1, 2 o.z., ust. § 1968 o.z. a ust. § 1970 o.z.

4. Zdůraznil, že nárok na úrok z prodlení nelze posuzovat, s ohledem na jeho akcesorickou povahu, izolovaně, když jako předběžné otázky je nutno nejprve posoudit platnost uzavřené nájemní smlouvy, včetně ujednání o smluvní pokutě, následně otázku platnosti výpovědi dané právní předchůdkyní žalobkyně žalované (tedy otázku data zániku smlouvy) a v návaznosti na to pak otázku prodlení žalované v postavení dlužníka, resp. to, zda ji žalobkyně řádně vyzvala k úhradě. Protože ohledně platnosti výpovědi nájemní smlouvy ze dne [datum] Okresní soud ve Zlíně a Krajský soud v Brně shodně konstatovaly, že jde o výpověď platnou, odkázal soud prvního stupně na jejich rozsudky s tím, že se s nimi zcela ztotožňuje, a to s poukazem na ust. § 135 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) s tím, že nájem jednoznačně skončil ke dni [datum]. Protože nebyla sjednána konkrétní splatnost (jednotlivých) smluvních pokut, mohla žalobkyně požadovat plnění ihned a žalovaná poté byla povinna splnit bez zbytečného odkladu. Soud prvního stupně, s ohledem na argumentaci žalované, vysvětlil, že údaj na fakturách o„ účtování penalizačního nájemného“ za konkrétní období, byl jednoznačně nárokem na vyúčtování smluvní pokuty, když stran jazykového výkladu připomněl i pojem„ penále“, s poukazem na Slovník spisovného jazyka českého a konstantní judikaturu Nejvyššího soudu ČR, např. rozsudek sp. zn. 32 Cdo 2926/2007 ze dne 27. 9. 2007. Uvedl, že byť byla smluvní pokuta účtována nesprávně včetně 21 % DPH, bylo z jednoznačného označení daného období seznatelné, že žalobkyně požaduje úhradu částky ve výši 1 000 Kč denně. Zdůraznil, že ve spojení se zcela konkrétním označením číslem předmětné nájemní smlouvy dospěl k závěru, že žalované muselo být zřejmé, že ji žalobkyně vyzývá k úhradě smluvní pokuty za uvedená období a že tedy lze faktury považovat za výzvu k plnění ve smyslu hmotného práva. Připomněl, že žalovaná smluvní pokutu následně (po podání žaloby) v převážné části skutečně zaplatila, čímž nárok žalobkyně (v příslušném rozsahu) nutně uznala. Uzavřel, že žalovaná byla v prodlení, neboť nejpozději ke dni [datum], k němuž žalobkyně vztahovala okamžik doručení všech faktur, neuhradila svůj peněžitý dluh vůči žalobkyni, a proto žalobě v konečném rozsahu vyhověl. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., když jejich výši v rozsahu 71,66 % určil podle ust. §§ 7 a 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen„ AT“) ve spojení s ust. § 137 odst. 3 o.s.ř.

5. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včas odvolání do výroků I. a III. a namítala jeho nepřezkoumatelnost a nesprávný výpočet, minimálně co se týká částky uvedené v jeho výroku I., když v prosinci 2017 činila výše zákonného úroku z prodlení 8,05 % ročně. Poukazovala na to, že jí žalobkyně jednak řádně nevyúčtovala smluvní pokutu, a jednak ji nevyzvala v souladu s ust. § 142a o.s.ř. k dobrovolnému splnění. Tvrdila, že žalobkyně v jejím dopise ze dne [datum] uvedla výčet nároků, které může vůči ní uplatnit, ale že je výslovně neuplatňuje a že ve výzvě k vyklizení ze dne [datum] je výslovně uvedena, jako jeden z nároků, smluvní pokuta, k níž byla přiložena faktura obsahující penalizační nájem. Dovozovala, že jednání žalobkyně bylo jednoznačně proti smyslu ust. § 142a o.s.ř. a přiznat jí právo na náhradu nákladů řízení je v rozporu s úmyslem zákonodárce. Konstatovala, že toto zákonné ustanovení bylo do občanského soudního řádu zaneseno proto, aby se zabránilo vedení zbytečných žalob, a aby nevznikaly nepřiměřené náklady řízení za placení soudních poplatků a odměn právních zástupců. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek v napadených výrocích zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně jej změnil tak, že žalobu zamítne.

6. Žalobkyně se k odvolání vyjádřila tak, že navrhovala potvrzení napadených výroků jako věcně správných. Předně poukazovala na to, že žalovaná vůči skutkovému stavu, zjištěnému prvostupňovým soudem, nemá žádné námitky a nevytýká mu ani žádné procesní pochybení, které by mělo za následek nesprávnost rozhodnutí ve věci samé. Připomínala, že žalovaná nijak nevysvětlila, proč hlavní žalobní nárok na zaplacení smluvní pokuty uznala a uhradila až s odstupem více než dvou měsíce po doručení žaloby. Zdůrazňovala, že žalovaná plnila po podání žaloby a že takovéto plnění nelze označit za dobrovolné ve smyslu konstantní judikatury s připomenutí obstrukcí žalované v průběhu celého řízení. Pokud jde o ust. § 142a o.s.ř., tak připomínala judikaturu s tím, že argumenty, které vznesla žalovaná, se týkají jiného typu účastníků, než jsou účastníci tohoto řízení.

7. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že žalovanou uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody (ust. § 205 odst. 2 písm. b), d) a g) o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., t.j. v projednávané věci, vyjma výroku II., tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Výrok II. o částečném zastavení řízení, který nebyl odvoláním napaden, nebyl odvolacím soudem přezkoumáván a nabyl samostatně právní moci (ust. § 206 odst. 2, 3 o.s.ř.).

9. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně, tak jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3450/2011 ze dne 16. 11. 2011, podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí„ na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

10. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou tedy správné, odvolací soud je sdílí, v souladu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a dále k věci, se zřetelem k odvolacím námitkám, dodává:

11. Je třeba přisvědčit správnosti závěru soudu prvního stupně, že nájem žalované v nebytových prostorách žalobkyně skončil ke dni [datum] a že jí žalobkyně řádně vyzvala k zaplacení smluvních pokut. Odvolací soud se ztotožňuje i s tím, že z jednoznačného označení konkrétního období ve fakturách, za které byla vždy požadována částka 1 000 Kč denně, a to ve spojení se zcela konkrétním označením číslem předmětné nájemní smlouvy, muselo být žalované zřejmé, že ji žalobkyně vyzývá k úhradě smluvní pokuty za tam uvedená období. Žalovaná byla v prodlení, neboť nejpozději ke dni [datum], k němuž žalobkyně vztahovala okamžik doručení všech faktur, neuhradila svůj peněžitý dluh vůči ní.

12. S ohledem na odvolací důvody odvolací soud připomíná, že žalobkyně se původní žalobou domáhala zaplacení jistiny 212 000 Kč s příslušenstvím ve formě zákonného úroku z prodlení, který požadovala až ode dne následujícího po dni doručení výzvy k vyklizení, tedy ode dne [datum].

13. Soud prvního stupně proto nikterak nepochybil, když žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 39 390,12 Kč, představující nezaplacenou část úroku z prodlení z částky 212 000 Kč od [datum] do [datum] (v žalované výši 42 425,95 Kč, z níž bylo zaplaceno toliko 3 035,82 Kč), kdy došlo k zaplacení jistiny. Jeho výše byla správně stanovena podle ust. § 1970 o.z. a ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., když výše zákonných úroků od [datum] do [datum] činila 8,50%, jak to vyplývá z repo sazby, stanovené Českou národní bankou pro toto období.

14. Pokud jde o případnou aplikaci ust. § 142a o.s.ř., tak povinnost vyzvat budoucího žalovaného k plnění není bezvýjimečná, což vyplývá i z jeho odst. 2. V tomto odstavci se totiž uvádí, že„ jsou-li tu důvody zvláštního zřetele hodné, může soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti žalobci přiznat i v případě, že žalobce žalovanému výzvu k plnění za podmínek uvedených v odstavci 1 nezaslal“. Toto ustanovení tedy dává soudu značný výkladový prostor v každé konkrétní situaci.

15. Odvolací soud připomíná usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 4388/2013 ze dne 19. 2. 2015, ve které bylo judikováno, že má-li být naplněn účel občanského soudního řízení, je nezbytné - při respektování zásady rovnosti účastníků před soudem - posuzovat otázku případného nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení s akcentem na hledisko vyvážené ochrany základních práv žalobce i žalovaného. Nelze proto žalobci nepřiznat právo na náhradu nákladů řízení jen proto, že podle ust. § 142a o.s.ř. nevyzval žalovaného k plnění, nýbrž je nezbytné přihlédnout i k dalším okolnostem konkrétní věci, zejména k povaze a výši uplatněné pohledávky, postoji dlužníka k následně uplatněné pohledávce, jakož i k jeho reakci na zahájení řízení a doručení žaloby. Ústavní soud ČR ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 3228/15 ze dne 21. 4. 2016 se v tomto směru vyjádřil ještě zřetelněji a navíc obecně závazně, když uvedl, že„ výklad ust. § 142a o.s.ř. nesmí být příliš extenzivní, neboť tím se ztrácí ze zřetele smysl tohoto ustanovení, kterým je postih neúměrného neúčelného zvyšování nákladů soudního řízení jako zdroje snadného výdělku v případech tzv. formulářových žalob, nikoliv šikana žalobce.“

16. Protože z dosavadního chování žalované bylo zřejmé, že nehodlá svůj dluh dobrovolně splnit, neboť nereagovala na žalobkyní zaslané faktury, nesouhlasila s výpovědí nájmu, a to i podanou žalobou, je třeba trvání na předžalobní upomínce označit za zbytečnou formalitu a náhradu nákladů řízení pro její absenci nepřiznat. Nelze navíc přehlédnout, že obě účastnice řízení jsou právnické osoby s velkými obchodními zkušenostmi.

17. Ve světle výkladu podaného soudem prvního stupně proto odvolací námitky žalované nemohou obstát v žádném směru.

18. Soud prvního stupně proto nikterak nepochybil, když žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 30 390,13 Kč a odvolací soud proto jeho rozsudek ve výroku I. jako věcně správný (včetně věcně správného akcesorického výroku III. o nákladech řízení) podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

19. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy zcela procesně úspěšné žalobkyni vznikly ve stádiu odvolacího řízení náklady spojené s právním zastoupením advokátem podle vyhl. č. 177/1996 Sb. Ty jsou tvořeny dvěma hlavními úkony po 2 700 Kč (ust. § 11 odst. 1, a to 1x podle písm. d) - sepis vyjádření k odvolání, písm. g) - účast u jednání před odvolacím soudem dne [datum]), když výše je dána ust. § 7 bod 5. ve spojení s ust. § 8 odst. 1 AT) a dvakrát náhrada hotových výdajů po 300 Kč (ust. § 13 odst. 3 AT). Dále pak byla přiznána 21% daň z přidané hodnoty (ust. § 47 odst. 1, písm. a) zák. č. 235/2004 v platném znění) z výše uvedených položek ve výši 1 260 Kč (ust. § 137 odst. 3 o.s.ř.). Celkové náklady žalobkyně činí za tuto část řízení 7 260 Kč a jejich náhrada jí byla přisouzena v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.).