o určení vlastnického práva,

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem zamítnul žalobu, aby bylo určeno, že žalobci jsou vlastníky každý se spoluvlastnickým podílem o velikosti jedné poloviny na pozemku parc. č. 28/2 v katastrálním území [adresa] v obci [adresa] zapsané u [právnická osoba], která byla oddělena dle geometrického plánu č. [Anonymizováno] zpracovaného [tituly před jménem] [jméno FO], a to v rozsahu vymezeném tímto geometrickým plánem (výrok I.) a uložil žalobcům, aby žalované zaplatili náhradu nákladů řízení 16 800 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám její zástupkyně (výrok II. rozsudku).

2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobci se vůči žalované domáhali určení vlastnického práva k části pozemku parc. č. 28 v katastrálním území [adresa] ve výměře 23 m² oddělené dle geometrického plánu s tím, že každý je spoluvlastníkem podílu o velikosti jedné poloviny, a to na podkladě tvrzení, že stav aktuálně zapsaný v katastru nemovitostí neodpovídá tomu, že je zde zapsáno vlastnické právo žalované k uvedené části pozemku dle geometrického plánu. Tvrdili, že žalovaná se stala výlučným vlastníkem předmětného pozemku na základě darovací smlouvy od své sestry v roce 2009 a žalobci jsou podílovými spoluvlastníky sousedního pozemku parc. č. 14, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. ev. 5 - rodinná rekreace. Dále žalobci uváděli, že mezi oběma pozemky tvoří hranici dřevěný plot s kamennou podezdívkou postavený kolem roku 1980, kdy žalobce a) uváděl, že vlastnické právo nabyl [datum] a žalobkyně b) [datum]. Žalobci uváděli, že spor se týká pouze části pozemku parc. č. 28 pod plotem v rozsahu 23 m² z celkové plochy pozemku 54 m². Žalobci uváděli, že spornou část pozemku užívali po celou dobu svého vlastnického práva s tím, že předmětná část pozemku byla užívána a spravována již jejich právním předchůdcem panem [jméno FO], který byl otcem žalobce a manželem žalobkyně b). Tvrdil, že tímto způsobem je sporná část pozemku užívána nejméně od roku 1982. Žalobci uváděli, že vlastnické právo předmětné části pozemku mohli vydržet již jejich právní předchůdci, a dále argumentovali, že hranice sporného pozemku nebyla nikdy nikým zpochybňována, proto mají za to, že splňuje podmínky jak pro řádné, tak i pro mimořádné vydržení sporné části pozemku. Při započtení vydržecí doby právní předchůdce tak v dobré víře drží žalobci předmětnou část pozemku nepřetržitě po dobu minimálně 41 let. Dále žalobci poukazovali na to, že žalovaná nevyjádřila svůj nesouhlas s tím, že žalobci uvedeným způsobem část pozemku užívají, a to až do října 2023, kdy žalobcům zaslala předžalobní výzvu k vyklizení sporné části pozemku. Konečně také žalobci argumentovali tím, že dřevěný plot na hranici pozemku byl postaven společnou prací právního předchůdce žalobců a otce žalované. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby, kdy uváděla, že sporný pozemek parc. č. 28 v katastrálním území [adresa] vlastnila již od roku 1900 její babička [jméno FO], která jej v roce 1941 postoupila na svého syna a snachu [Anonymizováno] a [jméno FO], tj. na dědu a dědu a babičku žalované. Od roku 1929 byl ve vlastnictví rodiny [jméno FO] i dům č. p. 23, dnes evidovaný pod č. ev. 05, který v současné době vlastní žalobci. V letech 1960-1964 v tomto domku bydleli rodiče žalované, manželé [adresa] [jméno FO]. Protože oba dva sousední domy vlastnila jedna rodina, žádné ploty mezi nimi nebyly. V roce 1967 prodala rodina [jméno FO] parcelu parc. č. 14 s domem č. p. 23 starším manželům [Anonymizováno] a [Anonymizováno], kdy v této době parcela parc. č. 28 oplocená nebyla a byla volně přístupná z parcely parc. č. 15 s domem č. p. 22. Později si manželé [Anonymizováno] pořídili slepice, a proto byl vystaven lehký plot z drátěnky bez jakékoliv podezdívky a byl postaven na skutečné hranici pozemků. Po úmrtí pana [jméno FO] dům v roce 1976 koupili žalobkyně [Jméno žalobce B] se svým manželem [jméno FO] a se svojí tchyní [právnická osoba]. [jméno FO] zakoupili nemovitost tak, jak byla tehdy oplocena, tj. s drátěným plotem pro výběh slepic na skutečné hranici pozemků. Později [jméno FO] žádali jejich rodiče o posunutí plotu tak, aby mohli část pozemku parcelní číslo užívat. Maminka žalované s tím zásadně nesouhlasila, nicméně otec se nechal přemluvit, že jim kus zahrady do užívání přece jen bezplatně nechá na dobu neurčitou, ale s tím, že na požádání zabranou část pozemku vyklidí a vrátí zpět. Dle žalované tak šlo o výprosu, byť je pochybné, zda byl otec žalované vůbec oprávněn takto jednat. Dále žalovaná namítala, že na přelomu let 2000-2001 si [jméno FO] nechali své pozemky geodetem zaměřit, kdy zjistili, že cesta, která byla desítky let na základě ústní dohody užívána jako přístupová pro tři chalupy, není obecní, ale je jejich. Cestu oplotili, čímž znemožnili přístup k domu č. p. 24 sousedovi z druhé strany, kdy v té době žalovaná pana [jméno FO] požádala o vrácení své části zahrady. Žalovaná argumentovala, že nejsou splněny podmínky pro řádné ani pro mimořádné vydržení, neboť pan [jméno FO] dobře věděl, že užívá cizí pozemek, a že si je užíváním vyprosil, kdy odstranil původní oplocení z pletiva, vybudoval nový plaňkový plot s podezdívkou na jiném místě. Žalovaná v této souvislosti namítala nepoctivý úmysl právních předchůdců žalobců ve smyslu ust. § 1095 o.z. naplňující znaky nepravé držby, kdy držitel usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou. Soud prvního stupně soud učinil ze shodných tvrzení účastníků, z listinných důkazů, a především z výpovědi svědků [jméno FO], [jméno FO], dobových fotografií a účastnických výslechů žalované a žalobkyně ta skutková zjištění, že žalobce a) se držby sporné části pozemku chopil v roce 2018, žalobkyně b) se držby sporné části pozemku chopila spolu se svým manželem v roce 1976. Dřevěný plot s podezdívkou byl vybudován již v roce 1980, popřípadě 1982. Jeho vybudování předcházel drátěný kovový plot, který kopíroval skutečnou hranici pozemků parc. č. 28 a pozemku parc. č. st. 14. Matka žalované nesouhlasila s posunutím a vybudováním dřevěného plotu s podezdívkou, kdy otec žalované nakonec souhlasil s vybudováním plotu v současné podobě, avšak jen na přechodnou dobu s tím, že na požádání bude plot přemístěn na skutečnou hranici pozemků. Žalovaná již v roce 2000-2001 žádala otce žalobce a) o navrácení sporné části pozemku parc. č. 28/2. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně s odkazem na ust. § 1095 a 1096 odst. 2 o.z. uvedl, že nejsou naplněny podmínky mimořádného vydržení, neboť žalobci jednají v nepoctivém úmyslu, když usilují proměnit v trvalé právo, co jim bylo povoleno jen výprosou, jelikož otec žalované jim užívání sporného pozemku povolil jen dočasně s tím, že na požádání jsou povinni spornou část pozemku vrátit. Dále soud prvního stupně uvedl, že držba manželů [jméno FO] se stala nepravou ve smyslu ust. § 993 o.z. tak, že žalobce si nemůže započítat vydržecí dobu svého otce a dále nemohou být splněny ani podmínky řádného vydržení. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že plně úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů řízení vůči žalobcům představovanou odměnou za 6 úkonů právní služby po 2 500 Kč, náhradou hotových výdajů za uvedených 6 úkonů právní služby po 300 Kč, celkem tedy ve výši 16 800 Kč.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali žalobci včasné odvolání, a to do obou jeho výroků, které odůvodnili tím, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, a že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Soud prvního stupně dle žalobců pochybil, když se přiklonil k tvrzení žalované, že sporná část pozemku byla užívána jako výprosa, aniž by tato argumentace byla ze strany soudu blíže přezkoumána a žalovanou prokázána v takovém rozsahu, aby nebylo pochyb o tom, jaký „statut“ užívání předmětná část pozemku měla. Dle žalobců žalovaná nepředložila žádné relevantní důkazy, které by svědčily o tom, že mezi právními předchůdci obou stran sporu existovala výprosa či byl na straně žalující shledán nepoctivý úmysl. Dále žalobci namítli, že zjištění žalovaného vlastnictví sporné části pozemku vyvstala až v souvislosti s geometrickým zaměřením v roce 2022, což dovozovali z toho, že v přípise ze [datum] v něm žalovaná při svém prvotním uplatnění nároku na dotčenou část pozemku argumentuje svým titulem vlastnického práva k tomuto pozemku, kdy vyzývala žalobce, aby dotčenou část pozemku neužívali a tuto vyklidili, neboť zaměřením hranic zjistila, že jí vlastnické právo k části pozemku užívané žalobci náleží. V této souvislosti také žalobci poukazovali na to, že samotné označení přípisu, jenž vyzýval k vyklizení, jakožto i z jeho obsahu je zřejmé, že žalovaná vyzývá k neužívání a vyklizení, nikoliv k navrácení. Žalobci poukazovali na to, že až do doby provedeného zaměření se žalovaná sporné části pozemku parc. č. 28 nedomáhala, a to z jakéhokoli titulu, kdy se nedomáhala ani vrácení této části pozemku z titulu výprosy až do doby, nežli jí bylo sděleno uplatnění nároku na tuto část pozemku z titulu mimořádného vydržení ze strany žalobců. Dále žalobci sporovali, že by žalovaná pan [jméno FO] staršího vyzývala k odplocení sporné části pozemku. Dále žalobci uváděli, že v řízení bylo prokázáno, že [jméno FO] užívají pozemky v takovém rozsahu, v jakém je zakoupili od [jméno FO], kdy svědkyně [Anonymizováno] uvedla, že jejich pozemky a pozemky [jméno FO] byly odděleny drátěnkovým plotem, přičemž záhon za drátěným plotem platem vnímala tak, že je rodiny [jméno FO], že tam chodila pomáhat i obdělávat (kdy vnímala, že rovněž tento záhon je na zahradě [jméno FO]). Poukazovali na to, že všichni svědci shodně uváděli, že již za [jméno FO] byl vystavěn drátěnkový plot. Fotodokumentací pak dle žalobců bylo prokázáno, že betonová podezdívka je navázána na původní betonové sloupky, kde je zachycena částečně branka, o které hovořila svědkyně [Anonymizováno], že přes tuto chodila na pozemek [jméno FO], kdy branka je při samé hranici pozemku [jméno FO]. Podle žalobců dále skutečnost, že na fotografiích ze 70. let není v místě mezi jabloní a třešní žádný plot, a to ani drátěnkový. Tato skutečnost neprokazuje ničeho, když mezi stranami nebylo sporu o tom, že oba sousední pozemky, nyní parc. č. 28 a parc. č. st. 14 byly původně ve vlastnictví jedné rodiny [jméno FO] a nebyly nijak rozděleny. Až následně došlo k prodeji nynějšího pozemku parc. č. st. 114 ve prospěch rodiny [jméno FO], která realizovala výstavbu drátěnkového plotu z důvodu chovu slepic. Dále žalobkyně uvedla, že nabyla vlastnické právo k pozemku parc. č. st. 14 až v roce 1976 a žalobci až v roce 2018. Dle žalobců pak nebylo v řízení jednoznačně prokázáno, kudy vedl původní drátěnkový plot mezi pozemky, když účastníci řízení i svědci se v tomto ve svých výpovědích rozcházeli. Pokud ovšem žalovaná a jí navržení svědci uvádějí, že současné umístění betonového plotu neodpovídá původnímu umístění plotu drátěného, kdy drátěný plot měl vést jinudy, a to směrem k pozemkům [jméno FO], dle žalobců neexistuje o této skutečnosti žádný prokazatelný důkaz potvrzující takové uchycení plotu, kdy naopak původní betonové sloupky nasvědčují tomu, jak byl plot navázán. Dle žalobců je z dokumentace rovněž patrné, že i branka přiléhající k domu je směřována mírně šikmo k betonovému sloupku, nikoli není přímo kolmá na dům. Žalobci vytkli soudu prvního stupně, že i přes tyto skutečnosti přisvědčil žalované, byť její tvrzení nebylo bezpochyby podloženo žádným z provedených důkazů. Dále žalobci namítali, že soud prvního stupně svá zjištění opřel primárně o výpovědi svědků, kteří jsou v příbuzenském vztahu k žalované, kdy navíc jejich výpovědi nebyly zcela přesvědčivé a věrohodné, jelikož ani jeden ze svědků svým právem nebudil jistotu ve svých tvrzeních. Dle žalobců soud prvního stupně při hodnocení těchto důkazů nepostupoval objektivně, kdy téměř opomenul výpověď svědka [Anonymizováno], který uváděl, že když byl živ pan [jméno FO] nebo otec žalované pan [jméno FO], tak došlo k dohodě ohledně posunu hranic jednotlivých pozemků. Tato skutečnost nikterak neprokazuje nepoctivý úmysl, že by pan [jméno FO] starší vystavěl plot bez svolení, jehož se strana žalovaná dovolává v rámci své obrany proti mimořádnému vydržení žalobců. Žalobci dále poukázali, že svědek potvrdil, že pozemky ve stávajícím zaměření rodina [jméno FO], jakožto právní předchůdci žalobců, již takto koupila. Svědek [Anonymizováno] dále uvedl, že žádné rozpory mezi rodiči žalované a žalobkyní a její manželem nezaznamenal, když ostatně si myslí, že spory nebyly ani mezi rodiči žalované navzájem. Dle žalobců byla tato svědecká výpověď podhodnocena a mají za to, že tato výpověď potvrzuje tvrzení žalobců, že plot byl takto vystavěn na základě vzájemné dohody mezi panem [jméno FO] starším a otcem žalované, kdy svědek nezaznamenal ani rozpor mezi rodiči žalované, když tato uvádí se rodiče kvůli tomu opakovaně hádali, což vedlo k vyústění sporů mezi nimi do takové míry, že do [Anonymizováno] jezdili jen s matkou vlakem, až následující roky jezdili všichni společně i s otcem. Dále žalobci poukázali na to, že svědkyně [Anonymizováno] ve své výpovědi uvedla, že neví nic o tom, že by její matka dala nesouhlas s výstavbou plotu najevo manželům [jméno FO], a dále že si nevybavuje žádné spory mezi svými rodiči a manželi [jméno FO]. Ve vztahu k výpovědi svědka [jméno FO] pak žalobci namítli, že ten nebyl přímým účastníkem žádných jednání ohledně plotu a ani být nemohl, neboť dané místo začal navštěvovat až kolem roku 1990. Soudu prvního stupně žalobci vytkli, že nekriticky přijal výpovědi svědků, aniž by přihlédl k jejich možnému zkreslení, navíc u svědka [jméno FO] a svědkyně [jméno FO] se jednalo pouze o odvozenou svědeckou výpověď, u které by měla být věrohodnost posuzována přísněji, a navíc jsou oba svědci v pozici rodinných příslušníků žalované. Dle žalobců tak není prokázáno, že užívání sporné části pozemku bylo sjednáno z titulu výprosy, naopak se jeví jako pravděpodobné, že o výprose bylo jednáno pouze v rámci rodiny [Anonymizováno] pro účely zamezení neshod mezi manžely [Anonymizováno], kdy tyto skutečnosti již nemusely být sdělovány dále [jméno FO], když ostatně svědci shodně vypověděli, že problémy s výstavbou betonové podezdívky měla paní [jméno FO], nikoli pan [jméno FO], který měl zájem na tom nenarušovat dobré sousedské vztahy. Žalobci pak mají za to, že žalovaná nijak neprokázala, že by se žalobci zavázali pozemek, respektive jeho část vrátit, což by nasvědčovalo dočasné výprose. Žalovaná se během celé doby nesnažila žádat pozemek zpět, byť v řízení tvrdila, že se o to údajně snažila již v roce 2001, avšak nijak to nedoložila. Konečně žalobci poukázali na to, že důkazní břemeno o nepoctivém úmyslu držitele nese žalovaná, přičemž nepoctivý úmysl nelze zaměňovat s nepoctivou držbou, kdy pro kvalifikaci nepoctivého úmyslu je třeba, aby držitel věděl, že tím, že se ujme držby, způsobil jinému bezdůvodně újmu. Dle žalobců se nepoctivý úmysl vztahuje výlučně na závažné případy, kdy jde o jednoznačnou zištnost, podvod či lest. V neposlední řadě žalobci poukázali na to, že by měl být zohledněn i způsob užívání dotčené části pozemku, dále že se nejedná o pozemek významného rozsahu, kdy povrch sporné části pozemku je svým charakterem identický s navazujícím pozemkem ve vlastnictví žalobců, pozemkem parc. č. st. 14, a že způsob užívání je v souladu s běžným užíváním. Na základě uvedeného žalobci navrhovali, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhoví.

4. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. Poukázala na to, že žalovaná byla zapsána jako vlastnice v katastru nemovitostí, neměla proto důvod domáhat se určení vlastnického práva. Domáhala se proto vyklizení sporné části pozemku. Ve vztahu ke geometrickému plánu z roku 2022 pak uvedla, že není tomu tak, že by se teprve tehdy dověděla o užívání sporné části pozemku žalobci, důvodem, proč nechala pozemek zaměřit, bylo, aby žalobci věděli, kam mají plot posunout, když ti uváděli, že neví, jaká je skutečná hranice pozemků.

5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. 201 o.s.ř.), a že odvolateli uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody (ust. § 205 odst. 2 písm. e/ a g/ o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek soudu prvého stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212 věta první o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1, 3 o.s.ř., tj. v celém rozsahu, tedy přezkoumal řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

6. Odvolací soud předně uvádí, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav, který má oporu v provedeném dokazování, kdy s ohledem na zásadu bezprostřednosti a zásadu volného hodnocení důkazů bylo na soudu prvního stupně, aby před ním provedené důkazy posoudil jak samostatně, tak ve vzájemné souvislosti a vyhodnotil z hlediska jejich zákonnosti, závažnosti a pravdivosti, popřípadě věrohodnosti. Uvedené soud prvního stupně učinil a své úvahy odůvodnil způsobem, který nevykazuje logické rozpory či jiné nápadnost. Pokud za takové situace žalobci vyjadřují nesouhlas se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, nejde o jejich kvalifikované zpochybnění. Soud prvního stupně totiž přesvědčivě vysvětlil, proč vyšel z výpovědí svědků [jméno FO] a [jméno FO] a účastnické výpovědi žalované, a to jak ohledně dřívější existence drátěnkového plotu, tak ohledně jeho umístění, a konečně i ohledně souhlasu otce žalované s posunutím nově budovaného plotu, avšak jen na přechodnou dobu s tím, že na požádání bude plot přemístěn na skutečnou hranici pozemků. Pravdivost výpovědí pak nemůže sám o sobě zpochybnit ani příbuzenský vztah vyslýchaných osob, kdy podstatnější je obsah jejich sdělení, který soud prvního stupně vyhodnotil ve vzájemných souvislostech a odůvodnil, proč výpověď žalobkyně b) v tom rozsahu, že nesouhlas matky žalované se netýkal postavení plotu, považoval za nepřesvědčivou a správně poznamenal, že výpověď žalobkyně b) zůstala v tomto ohledu osamocená. Správně si soud prvního stupně všimnul i rozporu ve výpovědi žalobkyně b) spočívajícího v tom, že na jednu stranu uváděla, že spory u předmětného pozemku vznikly, když byla zaměřena přístupová cesta, tj. zhruba v roce 2001, a současně uváděla, že o tom, že dřevěný plot je na cizím pozemku, se dověděla až v roce 2023.

7. Pokud pak žalobci namítali, že soud prvního stupně opomenul výpověď svědka [Anonymizováno], odvolací soud tento názor nesdílí, neboť tento svědek o pro věc rozhodných skutečnostech v podstatě ničeho neuvedl, když si nevybavoval nic o drátěnkovém plotě, potvrdil nesporné vybudování současného plotu a pak pouze reprodukoval údajné sdělení jeho matky, že rodina [jméno FO] koupila dům se zahradou již s plotem, ač ten měl být budován později, a i k důkazu provedené fotografie, jakožto objektivní důkazní prostředky, prokazují, že původně mezi pozemky, nyní ve vlastnictví žalobců a žalované, žádný plot nebyl. Soud prvního stupně tak nepochybil, když z výpovědi takovéto kvality nezjistil ničeho nad rámec zjištění uvedených v odst. 7 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

8. Odvolací soud pak zamítl návrh žalobců na provedení důkazu přípisem žalované ze [datum] a přípisem žalobců ze [datum], když tyto důkazy byly provedeny již před soudem prvního stupně a dále dvěma fotografiemi branky a dvěma fotografiemi tvrzeného původního betonového sloupku, když tyto důkazní prostředky byly uplatněny v rozporu se zásadou koncentrace řízení dle ust. § 118b odst. 1 o.s.ř., o které byli účastníci poučeni v předvolání k prvnímu jednání a dále i při prvním jednání před soudem prvního stupně.

9. Soud tedy v dalších úvahách vychází ze skutkového stavu tak, jak byl správně zjištěn soudem prvního stupně. Pokud jde o právní hodnocení věci soudem prvního stupně, to není úplné, nicméně tuto vadu bylo možno odstranit v odvolacím řízení.

10. Předně bylo třeba, s ohledem na dobu, kdy se chopili držby sporné části pozemku, posoudit, zda na straně žalobkyně b) a jejího manžela nedošlo k jejímu vydržení za podmínek stanovených v zákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku účinném do [datum] (dále také jen „obč. zák.“).

11. Dle ust. § 134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

12. Dle ust. § 134 odst. 3 obč. zák. do doby podle odstavce 1 se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce.

13. Dle ust. § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

14. Odvolací soud uvádí, že na straně žalobkyně b) ani jejího manžela nemohlo dojít k vydržení sporné části pozemku dle právní úpravy vydržení v zákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku účinném do [datum], neboť nedisponovali byť putativním (domnělým) titulem pro nabytí vlastnického práva, o který by se mohla opírat jejich dobrá víra, že jsou vlastníky sporné části pozemku. Takovým titulem není (nemůže být) v řízení zjištěná výprosa, jelikož ta ze své povahy nevedla k převodu vlastnického práva, nýbrž toliko k založení prekérního užívacího práva.

15. Dále bylo třeba posoudit, zda na straně žalobkyně b) a jejího manžela nedošlo k řádnému vydržení vlastnického práva ke sporné části pozemku podle právní úpravy v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku účinném od [datum].

16. Dle ust. § 1089 o. z. drží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví.

17. Dle ust. § 1090 odst. 1 o. z. k vydržení se vyžaduje pravost držby a aby se držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou.

18. Dle ust. § 1091 odst. 2 o. z. k vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let.

19. Dle ust. § 1092 o. z. do vydržecí doby se ve prospěch vydržitele započte i doba řádné a poctivé držby jeho předchůdce.

20. U žalobkyně b) a jejího manžela nemohlo dojít k naplnění podmínek řádného vydržení dle právní úpravy účinné od [datum], která je přísnější, když nepostačuje domnělý (putativní) titul, nýbrž držba se musí (mimo jiné) zakládat na právním důvodu, který by stačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci. Takovým titulem výprosa není, a to z důvodu již uvedeného, když jí se vlastnické právo nepřevádí, nýbrž se jí zakládá toliko právo užívací, navíc závislé na libovůli vlastníka.

21. U žalobce a), který se držby sporné části pozemku chopil až v roce 2018, je řádné vydržení vyloučeno jednoduše tím, že neuplynula vydržecí doba 10 let a vydržecí dobu svých předchůdců si započíst nemůže, když jejich držba se nezakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva z důvodů výše uvedených.

22. Zbývá pak posoudit, zda byly naplněny podmínky mimořádného vydržení ve smyslu ust. § 1095 o. z.

23. Dle ust. § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

24. Odvolací soud uzavřel, že pokud jde o otázku mimořádného vydržení, soud prvního stupně provedl správně výklad ust. § 1095 o.z., kdy konstatoval, že k mimořádnému vydržení zákon vyžaduje jen uplynutí vydržecí doby, a aby nebyl držiteli prokázán „nepoctivý úmysl“, kdy mimořádné vydržení se neopírá o dobrou víru, ale o obecnou poctivost držitele, respektive o nedostatek „nepoctivého úmyslu“. Nepoctivým ve smyslu ust. § 1095 o.z. je přitom v zásadě (zpravidla) úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně vetřel v držbu svémocně nebo že se v ní vloudil potajmu nebo lstí anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou (§ 993 o.z.). Odvolací soud doplňuje, že obecně jde o situace, kdy držiteli musí být z okolností zřejmé, že svým jednáním činí újmu vlastníku nemovitosti.

25. V projednávané věci na podkladě zjištěného skutkového stavu odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že na straně žalobkyně b) je dán nepoctivý úmysl, když ta se spolu se svým manželem držby sporné části pozemku chopila toliko na základě výprosy a nyní se na podkladě takovéto držby dovolává vydržení.

26. Podmínky mimořádného vydržení pak nejsou splněny ani na straně žalobce a), když ten drží spornou část pozemku teprve od roku 2018 a dobu držby svých předchůdců, tj. žalobkyně b) a jeho manžela se započíst nemůže, jelikož s ohledem na uvedené v předchozím odstavci nebyly za zjištěného skutkového stavu poctivými držiteli.

27. S ohledem na uvedené tedy odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil dle ust. § 219 o.s.ř., a to včetně akcesorického výroku o náhradě nákladů řízení, vůči kterému žádné odvolací námitky nebyly vzneseny a odvolací soud sám v něm žádné pochybení neshledal.

28. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že plně úspěšné žalované přiznal proti žalobcům právo na náhradu nákladů řízení představovanou odměnou za 1 úkon právní služby ve výši 3 700 Kč dle ust. § 9 odst. 4 a.t. a náhradu hotových výdajů za 1 úkon právní služby ve výši 450 Kč dle ust. § 13 odst. 4 a.t., celkem tedy ve výši 4 150 Kč.

29. Lhůta k plnění byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. a platební místo bylo stanoveno dle ust. § 149 odst. 1 o.s.ř. k rukám zástupkyně žalované.