o zaplacení částky 12 503 Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě na zaplacení částky 6 501 Kč

1. Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“ nebo „prvostupňový soud“) svým rozsudkem č.j. [spisová značka] ze dne [datum] uznal žalovaného povinným zaplatit žalobkyni částku 12 503 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od [datum] do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a zamítl vzájemnou žalobu žalovaného s návrhem, aby žalobce zaplatil žalovanému částku 6 501 Kč (výrok II.). Žalovanému dále uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 6 009,40 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám právní zástupkyně žalobkyně (výrok III.).

2. Žalobkyně se domáhala této částky s tím, že provedla prohlídku a opravu na vozidle žalovaného a za to mu vystavila dne [datum] fakturu č. [hodnota] na částku 12 503 Kč, splatnou dne [datum], na níž žalovaný, ani přes její upomínky, neuhradil ničeho. Žalobkyně požadovala zákonný úrok z prodlení jdoucí z dlužné částky od [datum] do zaplacení. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby a po žalobkyni požadoval zaplacení částky 6 501 Kč, jež měla představovat náhradu vzniklé škody, kterou mu způsobila.

3. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami a výslechy svědků tak, jak je podrobně uvedeno v odst. 5 až 15 odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl ke skutkovému závěru, uvedenému tamtéž v odst. 16. Připomněl, že žalovaný svá tvrzení neprokázal, k jednání se bez omluvy nedostavil a nemohl ho tedy nemohl poučit podle ust. § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) o nutnosti prokázat, že po provedení opravy žalobkyní bylo vozidlo dále vadné a žalovaný z toho důvodu odstoupil od smlouvy a že mu vznikla tvrzená škoda.

4. Prvostupňový soud odkázal na ust. § 2586 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), ust. § 2587 věta prvá o.z., ust. § 2592 o.z., ust. § 2594 odst. 1 o.z., ust. § 2610 odst. 1 o.z., ust. § 1970 o.z. a ust. § 2 vl. nař. č. 351/2013 Sb. O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., když jejich výši určil podle ust. § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „AT“), ust. § 13 odst. 4 AT a ust. § 14 AT, ve spojení s ust. § 137 odst. 3 o.s.ř., ust. § 149 odst. 1 o.s.ř. a ust. 160 odst. 1 věta prvá o.s.ř.

5. Konstatoval, že účastníci uzavřeli smlouvu o dílo, podle které žalobkyně v rámci opravy vozidla provedla úkony požadované žalobcem a tyto řádně vyúčtovala vystavenou fakturou na částku 12 503 Kč, splatnou dne [datum]. Tato částka jí jako odměna za provedené dílo náleží, přestože i po předání vozidla žalovanému přetrvávala původní závada. Připomněl, že žalobkyně prokázala, že měla v úmyslu provést rozebrání motoru za účelem přesného zjištění závady a tuto odstranit, ale žalovaný s tímto postupem nesouhlasil a požadoval výměnu vstřikovačů a následné úkony podle dohody s žalobkyní. Ani v průběhu provádění opravy podle pokynů žalovaného jej žalobkyně nepřesvědčila o nezbytném provedení opravy motoru, přičemž v rámci poslední vystavené faktury uvedla, že tento postup žalovaný odmítl a vozidlo je nezpůsobilé provozu. Stran vzájemné žaloby, kterou se žalovaný domáhal zaplacení částky 6 501 Kč z titulu tvrzené náhrady škody za zbytečné výdaje za nakoupený materiál a testované vstřikovače a za uhrazenou fakturu žalobkyni za výměnu [Anonymizováno] ventilu, dospěl prvostupňový soud k závěru, že specifikovaný materiál a testování vstřikovačů žalovaný pořídil za vlastní finanční prostředky po dohodě s žalobkyní, po níž pak požadoval provedení práce. Konstatoval, že tedy nelze učinit závěr, že těmito náklady, které žalovaný vynaložil na základě vlastního rozhodnutí, mu vznikla škoda, když za škodu nelze označit ani úhradu faktury žalobkyně na částku 2 287 Kč, neboť se jedná o práci, kterou tato provedla na základě požadavku žalovaného. Uplatněný nárok proto označil za nedůvodný.

6. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včas odvolání a uvedl v něm, že mu dne [datum] byla do jeho datové schránky doručena zpráva soudu prvního stupně s označením a nadepsaným předmětem zprávy „[spisová značka], vz. 17 o.s.ř. + č.l. 32 - vyjádření žalobce – ú.j. [Anonymizováno]“ s přiloženými dokumenty. Konstatoval, že z předmětu zprávy jednoznačně vyčetl, že se jedná o vyjádření žalobkyně a že „si tento dokument stáhl k prostudování a vyčetl z něj mnoho nepřesných a účelově zkreslených tvrzení ze strany žalobkyně a že očekával nařízení soudního jednání, na kterém chtěl přímo konfrontovat svědky obžaloby a vyvrátit jejich účelová tvrzení“. Uvedl, že očekával, že mu bude ze strany prvostupňového soudu doručeno prostřednictvím datové schránky předvolání k soudnímu jednání, ale že mu byl doručen až rozsudek, obsahující lživé výpovědi svědků, z něhož zjistil, že na [datum] bylo nařízeno jednání. Konstatoval, že poté dále zjistil, že v původní zprávě soudu prvního stupně bylo předvolání k jednání, které přehlédl. Uvedl, že „očekával, že takto důležitý a zásadní dokument bude zaslán jako samostatná a jasně definovaná datová zpráva, z níž bude zřejmé, že se jedná o předvolání k soudnímu jednání“. Nesprávnost postupu prvostupňového soudu spatřoval v chybném předvolání a navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci zpět k dalšímu řízení.

7. Žalobkyně se k odvolání nevyjádřila.

8. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) neměl v posuzovaném případě jinou možnost, než odvolání žalovaného do výroku II. napadeného rozsudku podle ust. § 218 písm. c) o.s.ř. odmítnout, neboť směřovalo do té části rozsudku, proti níž není podle ust. § 202 odst. 2 o.s.ř. odvolání přípustné (plnění požadované žalovaným totiž nepřevyšovalo částku 10 000 Kč).

9. Po vyřešení této části odvolání odvolací soud konstatuje, že jeho zbývající část (proti výrokům I. a III.) byla podána proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde již o výroky, proti kterým je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že žalovaným uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody [ust. § 205 odst. 2 písm. c), e) a g) o.s.ř.], přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání není v této části důvodné.

10. Věc byla rozhodnuta podle ust. § 214 odst. 3 o.s.ř. bez nařízeného jednání, když účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili, a to k výzvě odvolacího soudu, provedené usnesením č.j. [spisová značka] ze dne [datum], které nabylo právní moci dne [datum].

11. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně tak, jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí „na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

12. Soud prvního stupně vycházel z postačujících skutkových podkladů a jím zjištěný skutkový stav (ust. § 6, § 120 odst. 1, 3 o.s.ř.) nedoznal změn ani v odvolacím řízení, stejně tak soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru právnímu, když náležitě poučil přítomnou žalobkyni ve smyslu ust. § 119a odst. 1 o.s.ř.

13. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou tedy správné, odvolací soud je sdílí, v souladu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a dále k věci, se zřetelem k odvolacím námitkám, dodává:

14. Pokud žalovaný ve svém odvolání tvrdil, že nebyl prvostupňovým soudem řádně předvolán k nařízenému ústnímu jednání, které se konalo dne [datum], odvolací soud tuto argumentaci odmítá a neshledává odvolací důvody podle ust. § 205 odst. písm. c) a g) o.s.ř., a to z dále uvedených důvodů.

15. Podle ust. § 45 odst. 1 o.s.ř. doručuje soud písemnost při jednání nebo jiném soudním úkonu. Podle odst. 2 tohoto zák. ust. platí, že nedošlo-li k doručení písemnosti podle odst. 1, doručí ji soud prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky.

16. Podle ust. § 46 odst. 1 o.s.ř. je adresou pro doručování prostřednictvím veřejné datové sítě adresa datové schránky evidovaná podle zvláštního právního předpisu (tím je zákon č. 300/2008 Sb., dále jen „zákon“).

17. Podle ust. § 47 odst. 1 o.s.ř. se při doručování prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky se postupuje podle zvláštního právního předpisu (tím je opět zákon). Podle odst. 2 soud při doručování písemnosti podle ust. § 46 odst. 2 o.s.ř. adresáta vyzve, aby doručení potvrdil soudu do tří dnů od odeslání písemnosti datovou zprávou podepsanou adresátem. Podle odst. 3 je doručení prostřednictvím veřejné datové sítě na elektronickou adresu neúčinné, jestliže se písemnost zaslaná na elektronickou adresu vrátila soudu jako nedoručitelná nebo jestliže adresát do tří dnů od odeslání písemnosti nepotvrdil soudu její přijetí datovou zprávou podle odstavce 2.

18. Podle ust. § 49 odst. 6 o.s.ř. se doručení písemnosti prostřednictvím veřejné datové sítě považuje za doručení do vlastních rukou adresáta.

19. Podle ust. § 17 odst. 3 zákona je dokument, který byl dodán do datové schránky, doručen okamžikem, kdy se do datové schránky přihlásí osoba, která má s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu.

20. V přezkoumávaném případě se z obsahu spisu podává, že soud prvního stupně nařídil dne [datum] ústní jednání na den [datum] v 8:30 hodin do své jednací síně č. [hodnota] v 1. patře a mj. obeslal žalovaného ([Jméno žalovaného], [adresa]) do jeho datové schránky ID: [Anonymizováno], do níž mu doručoval vyjádření žalobkyně k odporu a vz. 17 o.s.ř., tj. vlastní předvolání k jednání na řádném vzoru. Z připojeného potvrzení o dodání a doručení do datové schránky vyplývá, že tyto soudní dokumenty byly žalovanému řádně doručeny v souladu s ust. § 45 odst. 2 o.s.ř., ve spojení s ust. § 17 odst. 3 zákona do jeho datové schránky dne [datum] v [Anonymizováno] hodin a dne [datum] se v [Anonymizováno] hodin přihlásila oprávněná osoba ve smyslu ust. § 8 odst. 1 až 4 zákona.

21. Ve sjednocujícím stanovisku pléna Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [Anonymizováno], ze dne [datum], publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 1/2017, byl v bodu 52 Nejvyšším soudem ČR přijat závěr, že je na osobách uvedených v ust. § 8 odst. 1 až 4 zákona, komu umožní činit úkony za danou osobu (tj. za držitele datové schránky) tím, že z nich udělením pověření učiní osoby pověřené ve smyslu ust. § 8 odst. 6 zákona, a že je na oprávněné osobě, které byla zřízena datová schránka, aby při nastavení tohoto pověření vzala v úvahu důsledky, jež s sebou pro ni nese (vzhledem k „fikci podpisu“) postup pověřené osoby. V bodu 68 uvedeného stanoviska Nejvyšší soud ČR přijal závěr, že přihlášením prostřednictvím systémového certifikátu do datové schránky byla písemnost řádně doručena adresátu (držiteli datové schránky).

22. Odvolací soud uzavírá, že soud prvního stupně postupoval správným postupem, vyplývajícím ze shora citovaných zákonných ustanovení, takže jeho postupu nelze nic vytknout, a to i s ohledem na výše citované stanovisko Nejvyššího soudu ČR.

23. Podle ust. § 118a odst. 1 o.s.ř. platí, že ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy. Podle odst. 3 tohoto zák. ust. zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.

24. Podle ust. § 119a odst. 1 o.s.ř. je předseda senátu povinen před skončením jednání, s výjimkou věcí uvedených v ust. § 120 odst. 2, účastníky přítomné při jednání poučit, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a že důkazy musí být označeny dříve, než ve věci vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v ust. § 205a, když ust. § 118b, 118c a § 175 odst. 4 část první věty za středníkem tím nejsou dotčena.

25. Procesní předpis sleduje, aby poučení, kterého se má účastníkům ze strany soudu dostat, bylo konkrétní a podrobné a aby se jim dostalo v takovém stadiu řízení, kdy je to pro vedení řízení potřebné, a za takové situace, kdy bez konkrétního a podrobného poučení by mohli pro nedostatek potřebných znalostí procesních pravidel utrpět újmu na svých právech. Je třeba rovněž uvést, že zákon přitom rozlišuje mezi povinností soudu poskytnout poučení při jednání (do této kategorie patří typicky poučení podle ust. § 118a a § 119a o.s.ř.) a při jiném jeho úkonu (např. poučení podle ust. § 15a, § 30 odst. 1, § 43 odst. 1 o.s.ř.).

26. Speciální poučovací povinnost, která vyplývá z uplatnění neúplné apelace v odvolacím řízení, jejímž smyslem je poskytnout účastníkům ještě „poslední“ možnost ke splnění povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti v řízení před soudem prvního stupně je zakotvena v ust. § 119a odst. 1 o.s.ř. Nesplnění poučovací povinnosti podle tohoto zák. ust. může podle ust. § 205a odst. 1 písm. e) o.s.ř. vést k tomu, že se odvolací řízení bude řídit pravidly úplné apelace (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí pod [Anonymizováno]).

27. Jak již bylo výše uvedeno, žalovaný se k ústnímu jednání, konanému dne [datum], bez omluvy nedostavil, takže mu soud prvního stupně nemohl poskytnout příslušné poučení podle ust. § 118a o.s.ř. a nemohl ho poučit ani podle ust. § 119a o.s.ř. Tím, že se k nařízenému jednání nedostavil, vzdal se i dobrodiní tohoto zákonného ustanovení, které ukládá soudu, aby (s výjimkou věcí uvedených v ust. § 120 odst. 2 o.s.ř.) účastníky přítomné při jednání poučil, že nevylíčili všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedli neúplně a vyzve je, aby svá tvrzení doplnili, a poučil je, o čem mají tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (ust. § 118a odst. 1 o.s.ř.) či aby je poučil, že dosud nenavrhli důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení a vyzval je, aby tyto důkazy označili bez zbytečného odkladu a poučil je i o následcích nesplnění této výzvy (ust. § 118a odst.3 o.s.ř.) – (obdobně srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], který se týká sice poučení podle ust. § 119a odst. 1 o.s.ř. a ust. § 205a o.s.ř., ale jehož závěry lze přijmout i pro poučení podle ust. § 118a o.s.ř.).

28. Odvolací soud považuje rovněž za nutné zdůraznit, že se v občanském soudním řízení uplatňuje zásada projednací, podle které jsou účastníci řízení povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti (povinnost tvrzení); jsou též povinni plnit důkazní povinnost, tedy označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Důsledkem nesplnění těchto povinností je vynesení nepříznivého rozsudku pro účastníka, který je nesplnil; soud sám není povinen po významných skutečnostech pátrat a vychází ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů. Zákon tím vymezuje důkazní břemeno (ust. § 120 odst. 2 o.s.ř.) jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení, jenž je určován výsledkem provedeného dokazování. Důkazní břemeno stíhá toho z účastníků, v jehož zájmu je, aby určitá skutečnost, rozhodná podle hmotného práva a účastníkem tvrzená, byla v řízení prokázána v tom smyslu, aby ji soud uznal za pravdivou (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum]).

29. Zde musí odvolací soud znovu připomenout, že vyžaduje-li pak procesní situace doplnění rozhodujících tvrzení či dokazování podle ust. § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř., je možné takové úkony učinit, avšak jen ve vztahu k těm účastníkům, kteří jsou při jednání soudu přítomni, což platí i o poučení podle ust. § 119a o.s.ř., jak již bylo shora uvedeno. Tomu nasvědčuje jak gramatický výklad těchto zák. ust., tak i dosavadní soudní praxe. Lze tedy uzavřít, že se žalovaný svou neomluvenou neúčastí před soudem prvního stupně zbavil možnosti být poučen podle citovaných zákonných ustanovení, která zakotvují princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí.

30. Soud prvního stupně vystihl ve svém rozsudku projednávanou problematiku věcně správně a způsobem zcela vyčerpávajícím a náležitým vyložil, které skutečnosti při svém rozhodování vzal za prokázané a které nikoliv, o které opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a jaký z nich učinil závěr o skutkovém stavu spolu s přesvědčivým právním hodnocením (ust. § 157 odst. 2 o.s.ř.). Pokud jde o hodnocení provedených důkazů, tak soud prvního stupně vycházel zcela ze zásady volného hodnocení důkazů, upravené v ust. § 132 o.s.ř. a své závěry zformuloval naprosto jasně, srozumitelně a přesvědčivě. Toto hodnocení tedy nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti. Jeho skutkové závěry, uvedené v odst. 16 odůvodnění jeho rozsudku, jsou tedy správné a vycházejí z důkazů, které byly navrženy provedeny pro skutková tvrzení obsažená v žalobě.

31. Dále je třeba přisvědčit správnosti právních závěrů soudu prvního stupně, uvedených v odst. 24 odůvodnění napadeného rozsudku, když ve světle jím podaného výkladu odvolací námitky žalovaného nemohou v žádném směru nikterak obstát.

32. Prvostupňový soud proto nikterak nepochybil, když žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 12 503 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení. Jeho výše byla správně stanovena podle ust. § 1970 o.z. a ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

33. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. jako věcně správný (včetně věcně správného akcesorického výroku III. o nákladech řízení) podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil. Konstatuje, že v této věci nenastaly mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly postup podle ust. § 150 o.s.ř. a že tedy o náhradě nákladů řízení rozhodl prvostupňový soud správně podle zásady úspěchu ve věci, vyjádřené v ust. § 142 odst. 1 o.s.ř.

34. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy zcela procesně úspěšné žalobkyni nevznikly ve stádiu odvolacího řízení žádné náklady.