o určení vlastnictví k nemovitosti,

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobce vůči žalované domáhal určení, že je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. 3353/1, jehož součástí je stavba č. p. 3, pozemku parc. č. 3353/2, jehož součástí je stavba bez č.p./č.e. a pozemku parc. č. 3354, to vše zapsáno na LV č. [hodnota] pro obec a katastrální území [adresa] (výrok I. rozsudku) a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 160 590 Kč k rukám zástupkyně žalované, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobce se žalobou podanou [datum] domáhal určení, že je výlučným vlastníkem výše označených nemovitých věcí, kdy tvrdil, že účastníci byli manželé a jejich manželství bylo rozvedeno rozsudkem [Anonymizováno], který nabyl právní moci [datum]. Za trvání manželství účastníci jako manželé zakoupili (formálně) do svého společného jmění manželů předmětné nemovité věci. V rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů pak [Anonymizováno] v rozsudku č. j. [spisová značka] konstatoval, že nemovité věci byly nabyty dílem za výlučný majetek žalované a dílem za výlučné finanční prostředky žalobce, a proto se nestaly součástí společného jmění účastníků. Vzhledem k tomu, že zápis v katastru nemovitostí z hlediska velikosti podílu neodpovídá soudem zjištěnému stavu, žalobce se domáhal žalobou žádaného určení, neboť měl za to, že s ohledem na dohody účastníků bez ohledu na jejich formu by měl být výlučným vlastníkem nemovitých věcí. Žalobce tvrdil, že měl před uzavřením manželství našetřenu částku nejméně 333 954,32 Kč na termínovaném účtu, před uzavřením manželství rovněž [datum] prodal družstevní podíl ve vztahu k bytu č. 12 v [adresa], z čehož inkasoval 1 600 000 Kč v hotovosti, dále zdědil po své matce Věře [adresa] 500 Kč, cenné papíry v hodnotě 13 616 Kč a podíl ve výši 61 % na chalupě v [adresa] s pozemky v katastrálním území [adresa] a podíl ve výši 1/2 na dalších pozemcích, vše celkem ve výši 327 057 Kč. Dále žalobce po své matce dostal odbytné z penzijního připojištění ve výši 9 606,90 Kč. V neposlední řadě po svém otci [jméno FO] zdědil žalobce polovinu stavební spoření ve výši 29 845,46 Kč a odbytné z penzijního připojištění ve výši 7 637,20 Kč. Žalovaná pak byla výlučnou vlastnicí bytové jednotky č. 24 v domě č. p. 73 v katastrálním území [adresa], včetně podílu na společných částech budovy a na pozemku. Žalobce tvrdil, že účastníci se dohodli na tom, že žalobce bude financovat ze svého koupi předmětných movitých věcí. Přestože k úhradě části kupní ceny došlo směnou za uvedenou bytovou jednotku žalované, byla hodnota této jednoty ze strany žalobce postupně žalované vyplacena, respektive na základě žádosti žalované byla tato částka poskytnuta jejím dětem, kdy žalobce každému z jejích dvou dětí poskytl 290 000 Kč. Fakticky tak koupi rodinného domu financoval žalobce, který se dle dohody účastníků měl stát výlučným vlastníkem předmětných nemovitých věcí, když žalované vrátil hodnotou investované bytové jednotky a mezi účastníky byl dohodnut princip: každý ze svého a pro své děti. Poté, co žalobce vrátil žalované hodnotu bytu, respektive jejím dětem, očekával, že žalovaná dodrží dohodu o převodu vlastnictví celého rodinného domu na žalobce. Dále žalobce uváděl, že [datum] uzavřeli účastníci jako zájemci se zprostředkovatelem [adresa] smlouvu o rezervaci předmětných nemovitých věcí, na základě které složil žalobce v hotovosti ze svých výlučných prostředků částku 165 000 Kč jakožto jistinu na kauci. Dne [datum] účastníci jako manželé uzavřeli s [jméno FO] smlouvu budoucí směnné smlouvy, jejímž předmětem byla směna bytové jednotky žalované v hodnotě 580 000 Kč za předmětné nemovité věci s tím, že bude doplacen rozdíl. Dne [datum] bylo uzavřena vlastní směnná smlouva, kterou však uzavřela pouze žalovaná, neboť měla v té době racionálně obavu, že bude žalobcem připravena o své vlastnictví. Žalobce se nechtěl dohadovat, a proto byla účastníkem smlouvy toliko žalovaná, která se stala výlučnou vlastnicí předmětných nemovitých věcí. Současně žalobce tvrdil, že vlastníkem předmětných nemovitých věcí se ale stali oba účastnici jako manželé. Ačkoli směnná smlouva nesprávně konstatovala, že částku 165 000 Kč uhradila žalovaná, stejně tak částku 530 867 Kč hradil by částky žalobce ze svých výlučných prostředků; stejně tak to byl žalobce, který hradil ze svých výlučných prostředků zbývající doplatek 380 663 Kč. Žalobce poukazoval na ústní dohodu, kdy se oba účastníci ještě před manželstvím dohodli na principu „co bylo moje před manželstvím, zůstane fakticky moje i po manželství a pokud něco koupíme, tak si to vypořádáme“. Jelikož žalovaná trvala na tom, aby jí žalobce uhradil hodnotu bytové jednotky, daroval žalobce dceři žalované 290 000 Kč darovací smlouvou ze [datum] a dalších 290 000 Kč daroval synovi žalované prostřednictvím dcery darovací smlouvou ze dne [datum]. Žalobce tedy postupně žalované a jejím dětem vyplatil hodnotu bytové jednotky č. 73/24 a na základě dohod se měl stát jediným a výlučným vlastníkem předmětných nemovitých věcí. Žalovaná ale v rozporu s dohodou účastníků převedla darovací smlouvou na žalobce toliko 1/2 předmětných nemovitých věcí, pročež zápis v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti a žalobce má být výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí ať už proto, že je účastníci nabyli do společného jmění manželů nebo proto, že se spolu dohodli na tom, že žalobce vyplatí žalované, respektuje jejím dětem hodnotu bytové jednotky a stane se výlučným vlastníkem bez ohledu na formální zápisy. Žalovaná se žalobou nesouhlasila a navrhovala její zamítnutí s tím, že předmětné nemovitosti jsou v podílovém spoluvlastnictví účastníků, tak jak jsou zapsány v katastru nemovitostí, přičemž nikdy nebyly součástí společného jmění manželů. Žalovaná odmítla tvrzení žalobce, že by při koupi předmětných nemovitých věcí uzavřeli dohodu o tom, jak se mezi sebou vypořádají. Žalovaná směnila svou bytovou jednotku za předmětné nemovité věci, neměla kde bydlet a nedává smysl, aby se své jediné nemovitosti zbavila a měla zájem na tom, aby předmětné nemovité věci měla ve svém výlučném vlastnictví žalobce a žalovaná neměla ničeho. V roce 2001 získala žalovaná předmětné nemovité věci do svého výlučného vlastnictví směnou s [jméno FO], kdy [jméno FO] získala bytovou jednotku ve výlučném vlastnictví žalované. Jelikož si žalobce nepřál, aby v předmětných nemovitých věcech žili společně se synem a dcerou žalované, rozhodli se účastníci obdarovat děti finančním darem tak, aby si za tyto peníze koupili své nemovitosti, každé z dětí obdrželo částku 290 000 Kč, kdy tyto peníze byly dětem vyplaceny z prostředků společného jmění manželů. Jelikož žalobce na žalovanou naléhal, v roce 2017 mu darovala polovinu předmětných nemovitých věcí. Ve vztahu k doplatku za směnu předmětných nemovitých věcí za svou bytovou jednotku žalovaná uvedla, že hodnota bytové jednotky byla 580 000 Kč a žalovaná v roce 2003 zdědila po rodičích 200 000 Kč a dalších 200 000 Kč v roce 2008. Jelikož nevlastnila bankovní účet, odevzdala tyto částky žalobci, který je uložil na bankovní účet vedený na své jméno a tyto finanční prostředky byly investovány na rekonstrukci dvou garsoniér v předmětných nemovitostech. Dále žalobkyně tvrdila, že se v roce 2001 s žalobcem domluvili na tom, že si společně koupí dům, ona na to dá byt, on doplatí zbytek s tím, že to bude evidované výlučně na žalovanou a užívat to budou oba. Ve vztahu k doplatku směňovaných nemovitostí ve výši 1 084 500 Kč žalovaná uvedla, že již neví, z jakých konkrétních peněz byl doplatek složen, zda pocházely ze společného jmění manželů nebo výlučných prostředků žalobce. Účastníci jako manželé měli v té době jeden bankovní účet, na kterém se nacházely prostředky ze společného jmění manželů, jakož i výlučné prostředky žalobce. Žalovaná neměla k účtu žalobce přístup, obsluhoval jej výlučně žalobce. Pokud by snad nějaká část doplatku byla placena z výlučných prostředků žalobce, pak se jednalo nepochybně o darování této částky žalobcem žalované jako konkludentní jednání. Soud prvního stupně učinil následující skutková zjištění: Manželství účastníků trvalo od [datum] do [datum], účastníci jsou v katastru nemovitostí evidováni jako spoluvlastníci předmětných nemovitostí, a to každý s podílem o velikosti ideální ½, žalovaná byla výlučným vlastníkem bytové jednotky, která následně byla směněna za předmětné nemovitosti s doplatkem ve výši 1 084 500 Kč. Společné jmění manželů bylo vypořádáno rozsudkem [Anonymizováno] ze dne [datum], č. j. [spisová značka] a ve vztahu k movitým věcem dohodou účastníků. Hodnota bytové jednotky žalované činila v době uzavření směnné smlouvy 580 000 Kč. Dne [datum] uzavřeli účastníci jako zájemci o koupi předmětných nemovitých věcí se zprostředkovatelem [adresa] jako zástupcem strany prodávající smlouvou jejich rezervaci, dle které byla kupní cena stanovena na 1 650 000 Kč, přičemž účastníci měli před podpisem této smlouvy složit k rukám zástupce zálohu na kupní cenu 165 000 Kč a zbývající část kupní ceny 1 485 000 Kč měli účastníci uhradit do [datum]. Zástupce prodávající dne [datum] obdržel od žalobce částku 165 000 Kč jako jistinu na koupi nemovitosti dle smlouvy ze dne [datum]. Dne [datum] sjednali oba účastníci označeni jako prodávající s [jméno FO] označenou jako kupující smlouvu budoucí směnné smlouvy, jejímž předmětem byla směna bytové jednotky žalované za předmětné nemovité věci s doplatkem rozdílu sjednaných kupních cen; ve smlouvě se uvádí, že prodávající [jméno FO] prodává předmětné nemovité věci kupujícím manželům [jméno FO]. Hodnota bytové jednotky byla stanovena na 580 000 Kč s tím, že k uzavření směnné smlouvy dojde do [datum]. Dne [datum] byla žalobci zástupcem prodávající vyplacena částka 165 000 Kč složená [datum]. Dne [datum] uzavřela žalovaná s [jméno FO] směnou smlouvy, jejímž předmětem byla směna bytové jednotky č. 73/24 v domě č. p. 73, včetně spoluvlastnických podílů na společných částech budovy a na pozemku v katastrálním území [adresa] v hodnotě 580 000 Kč za předmětné nemovité věci v hodnotě 1 664 500 Kč s doplatkem rozdílu sjednaných cen 1 084 500 Kč, který se žalovaná zavázala [jméno FO] zaplatit ve třech splátkách: 165 000 Kč hotově před podpisem směnné smlouvy, 538 867 Kč hotově před podpisem směnné smlouvy a 380 633 Kč převodem na bankovní účet [jméno FO] do 10 dnů po zapsání žalované jako vlastníka v katastru nemovitostí. Dle bodu IX smlouvy měla být jako vlastník předmětných nemovitých věcí zapsána do katastru nemovitostí žalovaná. Žalobce souhlasil s tím, aby byla vlastníkem předmětných nemovitých věcí žalovaná. Dne [datum] sjednali účastníci jako darující a [jméno FO] jakožto obdarovaná smlouvu o smlouvě budoucí darovací, ve které se účastníci zavázali darovat bytovou jednotku č. 81/4 v domě č. p. 81 v ulici [Anonymizováno] v [Anonymizováno] jako svatební dar s právem vkladu do 15 dnů před svatbou. Dcera žalované [jméno FO], dnes [jméno FO] pak účastníkům splácela 40 000 Kč. Dne [datum] byla mezi darující [jméno FO] a obdarovanou [jméno FO] sjednána darovací smlouva, jejímž předmětem byly finanční prostředky 290 000 Kč, dále se ve smlouvě uvádí prohlášení [jméno FO], že jí tímto zanikají práva z dědického podílu z předmětných nemovitých věcí, případně z jejich prodeje, dále pak je obsažena zmínka o ústní předmanželské dohodě ve smyslu, že nemovitý majetek [jméno FO] bude rozdělen mezi děti [jméno FO] a [jméno FO] a nemovitý majetek [jméno FO] bude převeden dle jeho rozhodnutí. Dne [datum] bylo učiněno prohlášení [jméno FO] a [jméno FO], ve kterém prohlásili, že uzavřeli dohodu o finančních vyrovnáních v rámci budoucího dědického řízení, kdy byla předána [jméno FO] finanční hotovost 690 000 Kč snížená o náklady řízení za prodej bytu na adrese [adresa], kdy tímto byla dětem [jméno FO] předána druhá část převodu nemovitého majetku, se kterým vstupovala do manželství, čímž zanikají práva dědického podílu [jméno FO] z předmětných nemovitých věcí s tím, že pokud [jméno FO] neurčí jinak, připadne jeho dceři [jméno FO]. Dne [datum] sjednala žalovaná jako dárce s žalobcem jako obdarovaným darovací smlouvu, kterou žalovaná darovala žalobci podíl o velikosti 1/2 na předmětných nemovitých věcech. Účastníci jsou v katastru nemovitostí evidováni jako spoluvlastníci předmětných nemovitých věcí, a to každý s podílem o velikosti ideální 1/2. Rozsudkem [Anonymizováno] ze dne [datum], č. j. [spisová značka] bylo vypořádáno společné jmění manželů a ve vztahu k movitým věcem se tak stalo dohodou účastníků z [datum]. Žalobce v rámci návrhu na vypořádání společného jmění účastníků navrhoval též vypořádat předmětné nemovité věci tak, že se stane jejich výlučným vlastníkem, neboť žalovaná není výlučnou vlastnicí podílu o velikosti ideální 1/2, když tyto nemovitosti nabyli účastníci za trvání manželství a podíl žalované je ve společném jmění manželů. Uvedeným rozsudkem byl návrh žalobce na vypořádání společného jmění manželů zamítnut v části, která se týkala předmětných nemovitých věcí, neboť bylo zjištěno, že tyto nemovitosti byly nabyty dílem za výlučný majetek žalované a dílem za výlučné finanční prostředky žalobce a proto se nestaly součástí společného jmění manželů, když nebyly ani zčásti hrazeny z majetku společného jmění manželů; současně nebyla ve směnné smlouvě ze dne [datum] ani projevená vůle, že mají být předmětné nemovitosti nabyty účastníky společně. V rámci právního hodnocení věci se soud prvního stupně nejprve zabýval existencí naléhavého právního zájmu na žalobou žádaného určení ve smyslu ustanovení § 80 o.s.ř., kdy s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že naléhavý právní zájem je předpokladem důvodnosti žaloby na určení a je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo právo nebo právní vztah, na kterém je žalobce účasten, ohroženo, případně tam, kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Dále uvedl, že rozhodovací praxe Nejvyššího soudu obecně shledává naléhavý právní zájem na určení vlastnických či spoluvlastnických poměrů tam, kde prostřednictvím vydaného rozhodnutí má dojít k odstranění neshody mezi stavem skutečným a stavem evidovaným v katastru nemovitostí. Konečně také uvedl, že na věc dopadá přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], kde Nejvyšší soud uzavřel, že je-li v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitosti evidován jen jeden z bývalých manželů a druhý tvrdí, že věc je předmět zaniklého, avšak doposud nevypořádaného SJM, může se domáhat určení, že nemovitost je v zaniklém a dosud nevypořádaném SJM. Pokud v průběhu řízení nastanou účinky zákonné domněnky vypořádání, bude třeba žalobu změnit na určení, že věc je v podílovém spoluvlastnictví účastníků; na takovém určení má žalobce naléhavý právní zájem. Následně soud prvního stupně dovodil, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k předmětným nemovitým věcem, a to s ohledem na skutečnost, že jelikož na jejich pořízení byly alespoň zčásti použité prostředky společného jmění manželů, předmětné nemovité věci tvořily součást společného jmění manželů účastníků, a to s odkazem na ustanovení § 143 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do [datum] (dále jen „obč. zák.“). Z toho, že žalobce žádal v řízení o vypořádání společného jmění manželů taktéž o vypořádání předmětných nemovitých věcí, přičemž o tomto již bylo pravomocně rozhodnuto výše uvedeným rozsudkem [Anonymizováno] ze dne [datum], č. j. [spisová značka], dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na určení vlastnictví, neboť již podal žalobu na plnění v podobě vypořádání společného jmění manželů, o čemž již bylo pravomocně rozhodnuto. Dále soud prvního stupně připomenul, že určovací žaloby slouží potřebám praktického života, nemají vést ke zbytečnému rozmnožování sporů, kdy naléhavý právní zájem na požadovaném určení je proto dán jen tehdy, jestliže je objektivně vzato způsobilé odstranit stav právní nejistoty žalobce nebo ohrožení jeho práva. V poměrech projednávané věci tak dle soudu prvního stupně žalobce nemá na žádaném určení vlastnického práva k nemovitým věcem naléhavý právní zájem, neboť stav právní nejistoty nebo ohrožení práva mohl být vyřešen v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů, v rámci kterého si soud již položil otázku, zda jsou předmětné nemovité věci součástí společného jmění manželů a toto rozhodnutí, jež nabylo právní moci, když žalobce nevyužil svého práva podat proti tomuto rozhodnutí odvolání. Dále soud prvního stupně dovodil, že i pro případ, že by dospěl k závěru, že předmětné nemovité věci byly nabyty právě a pouze jenom dílem za výlučný majetek žalované (za zmiňovaný byt žalované v rámci smlouvy s [jméno FO]) a dílem za výlučné prostředky žalovaného ve výši 1 084 500 Kč, pak by se „v obecné rovině povahově“ jednalo o podílové spoluvlastnictví účastníků k předmětným nemovitým věcem, avšak v poměrech projednávané věci to neplatí, když zde nastaly odlišné důsledky. Soud prvního stupně uvedl, že pokud by byl doplatek směňovaných nemovitostí hrazen z výlučných prostředků žalobce, projevili oba manželé jasně vůli nabýt nemovité věci do výlučného vlastnictví žalované. Z provedeného dokazování dle soudu prvního stupně jednoznačně vyplynula vůle žalobce takto učinit, neboť jak smlouvu o rezervaci nemovitosti, tak smlouvu o smlouvě budoucí směnné uzavírali oba účastníci, zatímco vlastní směnnou smlouvu uzavírala již pouze žalovaná. Žalobce výslovně souhlasil s tím, že vlastníkem předmětných nemovitých věcí bude žalovaná, což také uvedl při své účastnické výpovědi a tento závěr pak dle soudu prvního stupně podporuje i skutečnost, že v případě kupní smlouvy na bytovou jednotku č. 81/4 v katastrálním území [adresa], kdy kupní cena byla hrazena pravděpodobně pouze z výlučných prostředků žalobce, žalobce sjednal kupní smlouvu společně s žalovanou a projevili vůli nabýt tuto jednotku do jejich společného jmění. Dle soudu prvního stupně žalobce si byl i v případě směny jasně vědom, co činí jeho vůle, byla, aby to byla žalovaná, která se stane výlučným vlastníkem směňovaných nemovitostí. Pohnutky k tomu jsou irelevantní. Dále soud prvního stupně uvedl, že pokud by byla v řízení prokázána žalobcem tvrzená ústní dohoda s žalovanou o tom, že jakmile vyplatí žalobci žalované hodnotu jí vloženého bytu, ta na něj předmětné nemovité věci převede, jednalo by se povahově o smlouvu o smlouvě budoucí darovací ve smyslu ustanovení § 50a obč. zák., která však vyžadovala písemnou formu a její nedostatek by měl za následek absolutní neplatnost. Pokud se za takové situace žalovaná v průběhu následujících let rozhodla žalobci darovat spoluvlastnictví podíl o velikosti ideální 1/2 na předmětných nemovitých věcech, stal se žalobce na základě takové darovací smlouvy vlastníkem tohoto podílu a stav zapsaný v katastru nemovitostí tak dle soudu prvního stupně odpovídá skutečnému stavu. Konečně ve vztahu k žalobcem tvrzené ústní předmanželské dohodě soud prvního stupně uvedl, že ani pokud by se žalobci podařilo v řízení prokázat existenci ústní dohody, což se nestalo, sjednané se žalovanou ještě před sňatkem v tom smyslu, že jakoukoliv nemovitost spoluúčastníci koupí, pak bude tato napsána na žalobce a on bude rozhodovat, co s touto nemovitostí bude, zda ji zdědí jeho dcera či nikoliv, pak v souladu s ustanovením § 143a obč. zák. by taková dohoda byla absolutně neplatná, neboť zákon umožňoval změnit rozsah společného jmění manželů pouze ve formě notářského zápisu a nikoliv ústně. Z těchto důvodů soud prvního stupně shledal žalobu nedůvodnou a zamítnul ji. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že přiznal plně úspěšné žalované plnou náhradu nákladů řízení v celkové výši 160 590 Kč. Při určení výše odměny vyšel z toho, že předmět řízení je penězi ocenitelný, neboť je známa hodnota předmětných nemovitých věcí, která ke dni uzavření směnné smlouvy [datum] činila částku 1 664 500 Kč, kdy toto bylo mezi účastníky i nesporné. Odměnu zástupkyně žalované tak soud prvního stupně stanovil podle § 6 odst. 1, § 7 bod 6 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „AT“) ve znění účinném do [datum]. Z tarifní hodnoty 1 664 500 Kč, kdy za 10 úkonů právní služby přiznal za každý odměnu 14 980 Kč a za 1 úkon právní služby přiznal odměnu v poloviční výši 7 490 Kč. Dále soud prvního stupně přiznal i náhradu hotových výdajů za celkem 11 úkonů právní služby po 300 Kč podle § 13 odst. 4 AT ve znění účinném do [datum].

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal včasné odvolání žalobce, a to v celém jeho rozsahu. Soudu prvního stupně vytknul, že nesprávně zjistil některé skutečnosti, dále nesprávně hodnotil zjištěné skutečnosti a rovněž se nevypořádal s předchozím rozhodnutím soudu prvního stupně. Konkrétně žalobce soudu prvního stupně vytknul, že neuvedl, jak dospěl k závěru, že částka 165 000 Kč byla žalobci vrácena zpět, toto tvrzení označil za nepravdivé, neboť zaplacená záloha byla započtena na úhradu kupní ceny, jak se děje v každém takovém případě. Za absurdní označil rovněž závěr soudu prvního stupně, že účastníci jako manželé měli ke dni uzavření směnné smlouvy naspořeno minimálně cca 350 000 Kč, když to by dle žalobce vyžadovalo, aby účastníci po dobu celých devíti měsíců neměli výdaje na stravu, bydlení a podobně. Dle žalobce přitom účastníci měli vysoké životní náklady, nemalá část jejich předmanželských úspor byla spotřebována v rámci manželství a ti si rozhodně nic nenašetřili. Tento závěr není podložen žádným důkazem, jde o pouhou volnou úvahu soudu prvního stupně, která neodpovídá životu běžné rodiny. Z tohoto nesprávného závěru pak soud prvního stupně dovozuje skutečnost, že předmětné nemovitosti byly nabyty do společného jmění manželů, nijak však nevysvětluje, jak k tomuto závěru dospěl, když [Anonymizováno] v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] ze stejných důkazů dospěl k závěru, že účastníci nemovitosti kupovali do svého výlučného vlastnictví, když každý z nich užil své výlučné prostředky (žalovaná směňovala byt ve výlučném vlastnictví a žalobce finanční prostředky nabyté před uzavřením manželství se žalovanou). Žalobce uvedl, že předmětnou koupi chápal jako zajišťovací převod práva, jako jistotu do doby, než uhradí žalované hodnotu jejího bytu, který byl předmětem směny a účastníci byli dohodnuti, že předmětný dům bude ve vlastnictví žalobce. Znovu poukázal, že účastníci nejsou právníci a tento svůj úmysl vyjádřili laicky, nicméně srozumitelně a jasně. Dále žalovaný namítnul, že o vypořádání předmětných nemovitostí nebylo pravomocně rozhodnuto, když v uvedeném rozsudku byl návrh na jejich vypořádání zamítnut, a právě to vedlo žalobce k podání této žaloby. Dále žalobce namítal, že stav nejistoty nebyl rozsudkem v předchozím řízení vyřešen, když soud pouze konstatoval, že nemovitosti nemohou být předmětem žaloby o vypořádání zaniklého společného jmění manželů a jejich vypořádání vůbec neřešil. Žalobce zopakoval, že chtěl nemovitosti nabýt do svého výlučného vlastnictví, neboť je zcela hradil, nicméně mu tehdejší právní zástupce vysvětlil, že když smlouvu uzavírají manželé, musí být ve smlouvě uvedeni oba. Proto v rezervační smlouvě z [datum] i ve smlouvě o budoucí směnné smlouvě ze dne [datum] jsou uvedeni oba účastníci, když už byli manželé. Nicméně vůle byla taková, že se výlučným vlastníkem má stát právě žalobce, neboť žalobce měl hradit ze svých výlučných prostředků celou kupní cenu. Až poté, když prodávající [jméno FO] přišla s požadavkem, že chce byt, neboť v případě prodeje nemá kde bydlet, se začalo uvažovat o směně a doplatku kupní ceny. A stejně jako žalobce poslechl tehdejšího právního zástupce a stejně jako vyhověl prodávající [jméno FO], tak vyhověl i své manželce, která chtěla být v katastru nemovitostí zapsána jako výlučný vlastník do doby, než jí žalobce vrátí hodnotu směňovaného bytu. Žalobce znovu poukázal, že účastníci byli dohodnuti na tom, že se bude jednat o dočasnou skutečnost, a že byli dohodnuti, že žalobce má být vlastníkem předmětných nemovitostí, a tedy zapsání převodu do katastru nemovitostí byla jen dočasná jistota pro žalovanou a ze strany žalobce se jednalo o jakýsi zajišťovací převod do doby zaplacení hodnoty směňovaného bytu. Vůle žalobce i žalované tak byla taková, aby se výlučným vlastníkem domu stal žalobce, jenom celou záležitost zkomplikoval požadavek prodávající [jméno FO] a nutnost směnit byt ve výlučném vlastnictví žalované. Dále žalovaný uvedl, že soudem prvního stupně zmiňovaná smlouva o smlouvě budoucí darovací je jednou z možných úvah, nicméně nepřesně odpovídá tomu, na čem se účastníci dohodli. Ze strany žalované se nemělo jednat o dar, ale o převod na žalobce v okamžiku, kdy tento splatil dluh ve výši hodnoty směňovaného bytu ve výlučném vlastnictví žalované. V okamžiku, kdy se účastníci takto dohodli, sice již byli manželé, nicméně se lze oprávněně domnívat, že rozhodovali o nikoli společné majetkové, ale každý o svém výlučném majetku (žalobce předmanželské úspory, žalovaná byt ve výlučném vlastnictví). Pokud Okresní soud v řízení sp. zn. [spisová značka] konstatoval, že se nejednalo o majetek nabývaný do společného jmění manželů, pak se na tuto dohodu účastníků ani nemohl vztahovat zákon o ujednání o manželském majetkovém právu, respektive požadavky zákona na formu případné úpravy rozsahu společného jmění manželů, neboť se o společné jmění manželů nejednalo. Žalovaný dále uvedl, že soud měl zkoumat, na čem se účastníci ve skutečnosti dohodli, připomenul, že žalovaná i její dcera v postavení svědkyně potvrdily, že žalobcem předložené dohody podepsaly, a že obdržely ve dvou splátkách částku určenou vyplacením hodnoty směňovaného bytu. Stav v katastru nemovitostí tak dle žalobce neodpovídá skutečnému stavu, soudu prvního stupně vytknul, že nevzal v úvahu výše popsané okolnosti, veškerou argumentaci žalobce zjednodušil na to, že se mělo jednat o manželské majetkové smlouvy a pro nedostatek formy se jimi již nezabýval. Dále žalobce namítal, že pokud použil termín předmanželská dohoda, jako laik tím nemyslel předmanželskou smlouvu o majetkovém právu, ale dohodu, kterou účastníci uzavřeli před uzavřením manželství. Žalobce tedy zdůrazňoval toliko časový aspekt (před manželstvím) a nikoli formální aspekt (předmanželská smlouvy dle zákona). Samozřejmě se tato dohoda týkala majetku a nikoli majetku zahrnutého do společného jmění manželů, ale majetku ve výlučném vlastnictví obou účastníků, o jehož osudu se účastníci dohodli před uzavřením manželstvím, tedy v tomto smyslu předmanželská. Dále žalobce namítnul, že předložil dvě dohody, které svým obsahem jednoznačně potvrzují uzavření takové předmanželské dohody, kdy toto potvrdil i žalobce ve svém účastnickém výslechu a žalovaná přiznala, že dohoda byla fakticky plněna, když žalovaná a její dcera přijaly peníze, které přesně odpovídají uzavřené dohodě. Dále žalobce zopakoval, že předmětnou dohodou nemělo dojít k modifikaci společného jmění manželů, poukázal na to, že podstatný je obsah dohody a nikoli forma daného právního úkonu, a že je třeba na právní úkon hledět spíše jako na platný než jako neplatný. Dále uvedl, že soud prvního stupně nevzal do úvahy zlou vůli žalované a skutečnost, že její jednání je v silném rozporu s dobrými mravy. Označil za nepochybné, že jím tvrzená dohoda byla uzavřena a není pak spravedlivé, aby se žalobce nedomohl plnění uzavřené smlouvy, aby mu soudy odepřely spravedlnost. Soudu prvního stupně pak rovněž vytknul, že žalobce nepoučil, že nesdílí názor vyjádřený v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka], neboť soud prvního stupně žalobci nesdělil, že v předmětné nemovitosti jsou dle něj součástí společného jmění manželů. Celá žaloba přitom byla od počátku žalobcem postavena právě na názoru vyjádřeném v řízení sp. zn. [spisová značka], pokud ale měl soud prvního stupně jiný názor, měl žalobce poučil dle ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř. V této souvislosti žalobce poukázal na to, že pokud měl soud prvního stupně za to, že rozhodnutí ve věci sp. zn. [spisová značka] zakládá překážku rei iudicate, vůbec neměl řízení zahajovat a žalobu odmítnout. Soudu prvního stupně dále vytknul, že nevysvětlil, proč považuje názor soudu vyjádřený v uvedeném řízení za nesprávný, když soud prvního stupně pouze uvedl jednoduché tvrzení o úspoře ve výši 350 000 Kč za devět měsíců trvání manželství, které dle žalobce nedává sebemenší logiku. Žalobce uvedl, že si následně uvědomil, že jeho tvrzení o příjmech z doby před 20 lety nemusí být pravdivé, neboť si okolnosti již přesně nepamatoval a vyžádal si proto od finanční zprávy potvrzení o svých daňových přiznáních za roky 2000 a 2001. Uvedl, že v roce 2000 měl základ daně 266 400 Kč a za celý rok měl čistý příjem 215 100 Kč, tj. 17 925 Kč měsíčně. V roce 2001 pak měl základ daně 407 000 Kč, čistý příjem za celý rok 316 324 Kč, tj. 26 360 Kč měsíčně. Dále žalobce soudu prvního stupně vytknul, že nehodnotil uzavřené dohody z hlediska toho, zda případně nejde o dohody o zajišťovacích převodech, dohody o dalších finančních ujednáních, dohody o spolupráci a podobně. Znovu poznamenal, že skutečnosti uvedené v těchto prohlášeních odpovídají chování a jednání obou účastníků. Dle žalobce se také soud prvního stupně nezabýval důvody provedených plateb, které žalovaná a její dcera potvrdily. Nezkoumal jejich skutečný důvod a nevzal tak v úvahu, že žalovaná a její dcera převzaly právě ty částky, které jsou uvedeny v předložených písemných prohlášeních a nezabýval se tak hospodářskou kauzou těchto plateb. Nezabýval se ani smyslem a obsahem uzavřené dohody a nezkoumal, zda je spravedlivé, aby uzavřená dohoda, byť nebyla uzavřena formou notářského zápisu, nebyla realizována, když žalobce financoval celou koupi domu a dnes má ve vlastnictví toliko polovinu. S ohledem na uvedené žalobce shrnul, že rozsudek soudu prvního stupně je nesprávný a žalobce má být minimálně vlastníkem ideálního podílu ve výši 1 084 500 Kč (výlučné prostředky žalobce použité na koupi domu) ku 1 664 500 Kč (hodnota celé nemovitosti tak, jak fakticky rozhodl [Anonymizováno] v řízení sp. zn. [spisová značka]). Nicméně s ohledem na skutečnost, že žalobce financoval koupi celého domu ze svých vlastních výlučných finančních prostředků a do katastru zapsané vlastnictví žalované nebylo myšleno vážně ani jednou stranou, respektive se mělo jednat o jakousi jistotu žalované po dobu, než jí žalobce vrátí vlastně žalovanou dočasně zapůjčené finanční prostředky (zapůjčené naturálním plněním, převodem bytové jednotky) a prostředky byly vráceny, má žalobce za to, že by měl být zapsán jako výlučný vlastník předmětných nemovitostí. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě bude v plném rozsahu vyhověno.

4. K odvolání žalobce podala vyjádření žalovaná, ve kterém uvedla, že soud prvního stupně s odkazem na výdajový doklad z [datum] správně zjistil, že částka 165 000 Kč byla žalobci vrácena zpět a poukázala na to, že závěry soudu prvního stupně o úsporách ve výši 350 000 Kč vyplývá z účastnické výpovědi žalobce. Dále žalovaná poukázala na to, že při vstupu do manželství ani dalších asi 15 let poté neměla vlastní bankovní účet, kdy na účtu žalobce se tak mísily jak výlučné prostředky žalobce, tak výlučné prostředky žalované a rovněž prostředky ve společném jmění manželů. Soud prvního stupně tak správně dovodil, že nelze dospět k závěru, že by k zaplacení doplatku předmětné směny sloužily pouze výlučné prostředky žalobce. Dále žalovaná vyjádřila souhlas se závěrem soudu prvního stupně, že řízení o vypořádání společného jmění manželů, které skončilo rozsudkem [Anonymizováno] č. j. [spisová značka] ze dne [datum], bylo pravomocně rozhodnuto, že předmětné nemovitosti nejsou součástí společného jmění manželů, a dále i se závěrem, že oba manželé projevili vůli nabýt předmětné nemovitosti do výlučného vlastnictví žalované, když, jak smlouva o rezervaci, tak smlouva o smlouvě budoucí směnné smlouvy jsou uzavřeny oběma účastníky, avšak následná směnná smlouva je uzavřena již jen žalovanou. Toto pak potvrdila i účastnická výpověď žalobce. Dále uvedla, že údajná ústní dohoda tvrzená žalobcem, že jakmile vyplatí žalobce žalované hodnotu jí vloženého bytu, pak na něj nemovité věci převede, v řízení prokázána nebyla. Žádná taková dohoda nikdy uzavřena nebyla a soud prvního stupně správně uzavřel, že i pokud by taková dohoda uzavřena byla, byla by neplatná pro nedostatek formy. Dále žalovaná poukázala, že žalobce v řízení o vypořádání společného jmění manželů a v tomto řízení o určení vlastnictví k nemovitosti tvrdí zcela protichůdné skutečnosti. Nejprve tvrdil, že nemovitosti jsou ve společném jmění manželů, a nyní tvrdí, že údajně účastníci uzavřeli před uzavřením manželství jakousi ústní dohodu, kdy žalobce chápal koupi jako zajišťovací převod práva, když ve finále měla žalovaná chtít převést později nemovitosti do výlučného vlastnictví žalobce a tento úmysl údajně laické vyjádřit v podobě jakési posloupnosti určitých kroků. Ohledně žalobcem odkazované darovací smlouvy ze dne [datum] o právech z dědického podílu a dohodě o finančních vyrovnání v rámci budoucího dědického řízení ze dne [datum] žalovaná uvedla, že význam těchto dohod je přesně takový, jaký je v nich uveden a žádný jiný, když se vztahují pouze k případnému dědickému řízení po účastnících. Ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení pak žalovaná uvedla, že soud prvního stupně správně dovodil, že předmět řízení je penězi ocenitelný, když hodnota nemovitostí činila ke dni uzavření směnné smlouvy 1 664 500 Kč, což bylo mezi účastníky nesporné. Soudu prvního stupně pak vytkla, že žalované nepřiznal náhradu nákladů řízení za porady žalované se svou zástupkyní konané [datum], [datum], [datum] a konečně [datum], když tyto považovala za účelné, když se konaly před soudními jednáními, a to s přihlédnutím ke zdravotnímu handicapu na straně žalované s přihlédnutím k závažnosti řízení, na základě jehož výsledku de facto mohla pozbýt střechu nad hlavou. S ohledem na uvedené žalovaná navrhla, aby rozsudek soudu prvního stupně byl jako věcně správný potvrzen a žalované byla přiznána plná náhrada nákladů odvolacího řízení.

5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ustanovení § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ustanovení § 204 odst. 1 o.s.ř.), že rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ustanovení § 201 o.s.ř.), a že žalobcem uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody (ustanovení § 205 odst. 2 písm. c/, d/, e/ a g/ o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ustanovení § 212 věta první o.s.ř. a ustanovení § 212a odst. 1, 3 o.s.ř., tj. v celém rozsahu, tedy přezkoumal řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ustanovení § 212 odst. 5 o.s.ř.), a aniž doplňoval či opakoval dokazování, dospěl k následujícím závěrům.

6. Odvolací soud předně shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil a zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správnému závěru o skutkovém stavu věci, který může být podkladem pro další úvahy odvolacího soudu.

7. Odvolací soud neprovedl žalobcem navržený důkaz potvrzeními o jeho zdanitelných příjmech za období let 2000 a 2001, když jednak tyto okolnosti jsou bez právního významu, jednak jde o důkazy označené v rozporu se zásadou neúplné apelace dle ustanovení § 119a o.s.ř.

8. Pokud jde o právní úvahy soudu prvního stupně, ty jsou správné jen částečně, nicméně jak již bylo uvedeno, soudem prvního stupně správně zjištěné podstatné skutkové okolnosti umožňují odvolacímu soudu, aby věc sám správně právně posoudil.

9. Předně mylný je závěr soudu prvního stupně, že na žalobcem žádaném určení není dán naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 o.s.ř. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu reprezentované například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] uveřejněným v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod číslem 21, či usnesením Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] a též rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] platí, že naléhavý právní zájem na určení vlastnických či spoluvlastnických poměrů je dán tam, kde prostřednictvím vydaného rozhodnutí má dojít k odstranění nesouladu mezi stavem skutečným a stavem evidovaným v katastru nemovitostí, jinak řečeno naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitým věcem zapsaným v katastru nemovitostí je dán tehdy, jestliže žalobce, který tvrdí, že je vlastníkem nemovitých věcí, není jako jejich vlastník v katastru nemovitostí zapsán. Právě o takový případ přitom v projednávané věci jde, když žalobce tvrdí, že stav zápisu v katastru nemovitostí ohledně předmětných nemovitých věcí neodpovídá skutečnému právnímu stavu, když žalobce je v katastru nemovitostí zapsán jako spoluvlastník předmětných nemovitých věcí s podílem o velikosti ideální ½, ač je dle svých tvrzení vlastníkem výlučným. Na uvedeném závěru nic nemění ani okolnost, že v minulosti bylo ve vztahu k předmětným movitým věcem vedeno řízení o vypořádání společného jmění manželů účastníků, které skončilo vydáním pravomocného rozsudku se závěrem, že předmětné nemovité věci nebyly součástí společného jmění účastníků, a proto byla žaloba v tomto rozsahu zamítnuta. Uvedené rozhodnutí má důsledek jen ten, že účastníci řízení jsou na podkladě ustanovení § 159a odst. 1 o.s.ř. vázáni závěrem tohoto pravomocného rozsudku o tom, že v předmětné nemovité věci se nestaly součástí společného jmění účastníků. Na podkladě ustanovení § 159a odst. 3 o.s.ř. je pak takový závěr závazný i pro soud v projednávané věci, a to právě proto, že jsou jím vázáni účastníci tohoto řízení. Soud prvního stupně tak postupoval nesprávně, pokud na podkladě bohužel rozsáhlého dokazování dospěl k závěru, že předmětné nemovité věci byly součástí společného jmění účastníků. Takový závěr je [právnická osoba] vyloučen pravomocným rozsudkem [Anonymizováno] ze dne [datum], č. j. [spisová značka].

10. Současně je s ohledem na obsah směnné smlouvy z [datum] vyloučeno, aby došlo k nabytí sporných nemovitých věcí do spoluvlastnictví účastníků, a to bez ohledu na zdroj finančních prostředku užitých k úhradě doplatku hodnoty nemovitostí. Je tomu tak proto, že stranou směnné smlouvy na straně nabyvatele je pouze žalovaná. Směnná smlouva přitom představuje právní úkon vyjádřený slovy, kdy toto jazykové vyjádření je jednoznačné, a to i v kontextu dalších souvisejících právních úkonů účastníků, které naznačují, že taková byla i skutečná vůle účastníků (srov. § 35 odst. 2 obč. zák.).

11. Z okolnosti, že stranou smlouvy o rezervaci nemovitosti z [datum] na straně zájemců byli oba účastníci a taktéž oba účastníci byli stranou smlouvy o budoucí směnné smlouvě ze [datum], kteréžto smlouvy předcházely uzavření směnné smlouvy z [datum], ve spojení s tím, že stranou směnné smlouvy z [datum] na straně nabyvatele byla již jen žalovaná, se podává, že došlo ke změně vůle účastníků v tom smyslu, že nabyvatelem nemovitostí bude pouze žalovaná, což v podstatě ve své účastnické výpovědi potvrdil i žalobce, když uvedl, že souhlasil s tím, že vlastníkem té nemovitosti bude pouze žalovaná do té doby, než to zaplatí (míněno hodnotu nemovitosti žalované užité ke směně). Uvedenou vůli účastníků pak potvrzuje i okolnost, že kupní smlouvu ze dne [datum], jejímž předmětem bylo nabytí bytové jednotky č. 81/4 v katastrálním území [adresa], uzavřeli v postavení kupujících oba účastníci, kdy z toho plyne, že účastníci rozlišovali mezi nabytím nemovitého majetku jedním z nich nebo oběma.

12. Vůli účastníků, aby předmětná nemovitost byla nabyta do výlučného vlastnictví žalované, pak dále potvrzuje i zjištění, že následně chování účastníků odpovídá takovému právnímu stavu, když dne [datum] byla mezi žalovanou jako dárkyní a žalobcem jako obdarovaným uzavřena darovací smlouva, kterou žalovaná jako výlučná vlastnice předmětných nemovitostí na žalobce převedla podíl o velikosti ideální 1/2 na předmětných nemovitých věcech a žalobce tento dar přijal.

13. K případné odlišné vůli účastníků by nadto stejně nebylo možno přihlédnout, a to s odkazem na ustanovení § 35 odst. 2 větu poslední o.s.ř., jež vylučuje přihlédnout k vůli toho, kdo právní úkon učinil, je-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem, zde ujednáním ve směnné smlouvě, dle něhož nemovitosti nabývala pouze žalovaná.

14. Původ finančních prostředků užitých k zaplacení doplatku hodnoty směnnou smlouvou nabývaných nemovitostí je pak pro závěr o tom, kdo se stal jejich vlastníkem je nerozhodný; podstatná je ve směnné smlouvě projevená vůle účastníků, jak bylo výše popsáno.

15. Dále pokud žalobce uváděl, že na základě ústní dohody se měl stát výlučným vlastníkem sporných nemovitostí on a zde je lhostejno, zda od počátku či na základě převodní smlouvy uzavřené mezi ním a žalovanou, nejde o právně významné tvrzení, neboť taková dohoda, i pokud by byla prokázána, nemohla by vést k závěru, že žalobce nabyl výlučné vlastnické právo ke sporným nemovitostem. Je tomu tak proto, že pokud by se mělo jednat o dohodu, jež měla být titulem pro nabytí vlastnického práva žalobcem od počátku, tato by byla absolutně neplatná pro nedostatek zákonem vyžadované písemné formy právního úkonu, kterým se převádí vlastnické právo k nemovité věci (viz § 40 odst. 1 obč. zák. ve spojení s § 46 odst. 1 a 2 obč. zák.). Nadto čistě hypoteticky, i kdyby taková smlouva byla platná, pro nabývání vlastnického práva k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí platí intabulační princip, z něhož vyplývá, že pro nabytí vlastnického práva k takové nemovitosti se vyžaduje jednak platný právní titul (smlouva), jednak modus, kterým je vklad do katastru nemovitostí (viz § 133 odst. 2 obč. zák.). K takovému vkladu vlastnického práva k nemovitostem ve prospěch žalobce však nikdy nedošlo a žalobce to ostatně ani netvrdil. Nabytí vlastnického práva ke sporným nemovitostem žalobcem je tak vyloučeno.

16. Pokud by se pak mezi účastníky mělo jednat o dohodu, která měla zavazovat žalovanou učinit převodní právní úkon vůči žalobci, tedy vlastně smlouvu o smlouvě budoucí ve smyslu ustanovení § 50a obč. zák., ta by byla také absolutně neplatná pro nedostatek písemné formy (viz § 40 odst. 1 obč. zák. ve spojení s § 50a obč. zák.), a i pokud by hypoteticky byla platná, nevedla by k nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitým věcem žalobcem, jehož deklaratorního určení by se bylo možno domáhat, nýbrž by vedla pouze k založení závazku mezi účastníky, jehož obsahem by byla povinnost žalované uzavřít převodní smlouvu, tedy učinit právní úkon. Teprve taková převodní smlouva by mohla být titulem pro nabytí vlastnického práva žalobcem, jeho nabytí by ovšem opět bylo třeba modu, tedy vkladu do katastru nemovitostí, jak bylo výše vyloženo. I pro tento případ je tak vyloučeno, že žalobce by se stal výlučným vlastníkem sporných nemovitostí.

17. Pokud žalobce dále odkazoval na dvě písemné dohody, a to darovací smlouvu ze [datum] a dohodu o finančních vyrovnáních v rámci budoucího dědického řízení ze dne [datum], tyto jednak nemohou být titulem pro nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem žalobcem jednoduše proto, že taková vůle v nich není vyjádřena a nadto opět platí, že nedošlo ke vkladu vlastnického práva k předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí ve prospěch žalobce.

18. Nedůvodná je rovněž námitka žalobce, že tvrzené dohody mezi ním a žalovanou měly být posouzeny jako „dohody o zajišťovacích převodech“, když žalobce pomíjí, že i dohoda o zajišťovacím převodu práva vyžaduje pod sankcí absolutní neplatnosti písemnou formu (viz § 553 odst. 2 obč. zák.). Pokud by se pak mělo jednat o jakoukoliv jinou dohodu, jejichž demonstrativní výčet žalobce uvádí („dohody o dalších finančních ujednáních, půjčkách, dohoda o spolupráci“), žalobce opět pomíjí, že jakákoliv smlouva, která má být titulem pro nabytí vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí vyžaduje pod sankcí absolutní neplatnosti písemnou formu a současně musí na jejím podkladě dojít ke vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí; k tomu ve prospěch žalobce zjevně nedošlo.

19. Konečně nedůvodná je námitka žalobce, že nebyl soudem prvního stupně poučen dle ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř. k doplnění tvrzení a označení důkazů, když rozhodnutí soudu prvního stupně a ani soudu odvolacího není založeno výlučně na závěru o neunesení břemene tvrzení či břemene důkazního žalobcem.

20. Lze tak shrnout, že na základě směnné smlouvy z [datum] se výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí stala žalovaná a následně darovací smlouvou ze dne [datum] na žalobce převedla podíl o velikosti ideální 1/2 na těchto nemovitostech, kdy byl proveden i tomu odpovídající vklad do katastru nemovitostí ve prospěch žalobce. Žalobce se tak stal spoluvlastníkem předmětných nemovitostí s podílem o velikosti ideální 1/2, pročež stav zápisu v katastru nemovitostí odpovídá skutečnému právnímu stavu. Pokud tedy soud prvního stupně žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí, zamítnul je jeho rozhodnutí věcně správné, byť z poněkud jiných důvodů. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. dle ustanovení § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil.

21. Pokud jde o výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně nesprávně určil tarifní hodnotu sporu jako hodnotu sporných nemovitostí vyjádřenou ve směnné smlouvě z [datum]. Platí totiž, že tarifní hodnotou je cena věci či práva v době započetí úkonu právní služby (viz § 8 odst. 1 AT ve znění účinném do [datum]), kdy za takovou dobu je třeba považovat dobu provádění jednotlivých úkonů právní služby (podání žaloby, konání jednání apod.). Cena uvedená ve smlouvě uzavřené téměř před 25 lety za situace, kdy není známo, jaký je současný stav nemovitostí a jejich vybavení, nemůže být bez rozumných pochybností považována za hodnotu nemovitostí v současné době. Zjištění současné hodnoty nemovitostí by pak vyžadovalo dokazování nad rámec dokazování potřebného pro rozhodnutí o věci samé, když z hlediska merita věcí je hodnota nemovitostí bezvýznamná. Uvedený stav tak představuje situaci, kdy zjišťování hodnoty věci by bylo spojeno s nepoměrnými obtížemi (viz § 9 odst. 1 AT ve znění účinném do [datum]), a proto je třeba vyjít z tarifní hodnoty stanovené částkou 50 000 Kč podle ustanovení § 9 odst. 4 písm. b) AT ve znění účinném do [datum]. Tomu odpovídá odměna za 1 úkon právní služby ve výši 3 100 Kč, a té pak odpovídá výše náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně 43 379 Kč. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně adekvátně tomu změnil ve výroku II. a v ostatním jej jako věcně správný potvrdil.

22. Pokud jde o námitku žalované, že soud prvního stupně nedůvodně nepřiznal náhradu nákladů řízení za některé účtované úkony, odvolací soud k této námitce nemohl přihlédnout, neboť žalovaná se proti výroku o náhradě nákladů řízení neodvolala a dle judikatury Ústavního soudu (nález ze dne [datum], sp. zn. [Anonymizováno]) při rozhodování o náhradě nákladů řízení platí zákaz reformace in peius, kdy není možné, aby procesní postavení odvolatele bylo jen v důsledku podaného odvolání zhoršeno. Jinými slovy, výrok o náhradě nákladů řízení nemůže být změněn v neprospěch účastníka za situace, kdy druhý účastník se proti takovému výroku neodvolal.

23. Pokud jde o náhradu nákladů odvolacího řízení, soud o nich rozhodl dle ustanovení § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že plně úspěšné žalované přiznal plnou náhradu nákladů odvolacího řízení. Náklady řízení jsou představovány odměnou zástupkyně žalované za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání jejich ze dne [datum] a účast u jednání odvolacího soudu dne [datum]) po 5 980 Kč/úkon podle ustanovení § 6 odst. 1, § 7 a § 9 odst. 4 písm. a) AT ve znění účinném do [datum], dále náhradou hotových výdajů za uvedené 2 úkony právní služby po 450 Kč dle ustanovení § 13 odst. 4 AT ve znění účinném do [datum], celkem tak ve výši 900 Kč, náhradou cestovních výdajů na jednání odvolacího soudu dne [datum] na trase [adresa] a zpět osobním automobilem [Anonymizováno], registrační značka [SPZ] se spotřebou 11,8 l/100 km při ceně benzínu 40,50 Kč/1 l a sazbě základní náhrady 5,80 Kč/1 km, což při délce trasy 78,3 km činí 1 693 Kč. Dále je součástí náhrady nákladů řízení i náhrada za promeškaný čas cestou k jednání odvolacího soudu v rozsahu 6 započatých půlhodin po 150 Kč, celkem tedy 900 Kč, a to dle ustanovení § 14 odst. 3 AT ve znění účinném od [datum]. Náhrada nákladů odvolacího řízení tak celkem činí 15 453 Kč.

24. Pokud žalovaná požadovala přiznat náhradu nákladů řízení i za další 2 úkony představované poradami se svou zástupkyní přesahujícím jednu hodinu ve dnech [datum] do [datum], odvolací soud má s ohledem na obsah odvolání žalobce za to, že věc objektivně nevyžadovala dvě porady přesahující jednu hodinu, když odvolání neobsahuje žádné zásadní námitky, žádná nová právně významná tvrzení a s výjimkou potvrzení o příjmech žalobce žádné důkazní návrhy.