o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu Praha – západ č.j. 34 C 108/2019 – 92 ze dne 11. června 2021,

1. Okresní soud Praha – západ svým rozsudkem č.j. 34 C 108/2019 – 92 ze dne 11. 6. 2021 rozhodl tak, že výrokem I. uznal žalovanou povinnou zaplatit žalobkyni částku 240 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 240 000 Kč ode dne [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem II. jí dále uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 63 036 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

2. Žalobkyně se domáhala této částky s tím, že na základě ústní smlouvy o zápůjčce, jejíž podmínky sjednával přítel žalované [jméno] [příjmení], půjčila žalované celkem částku 240 000 Kč, a to bezhotovostními převody na její účet. Tvrdila, že dne [datum] jí poukázala částku 40 000 Kč, dne [datum] částku 120 000 Kč a dne [datum] částku 80 000 Kč a platby byly označeny„ [jméno] [anonymizováno]“. Protože žalovaná peníze ani přes výzvu nevrátila, žalobkyně uplatnila zároveň nárok na zákonný úrok z prodlení z dlužné částky ode dne [datum] do zaplacení, jelikož žalované poskytla lhůtu k vrácení peněz do dne [datum]. Žalovaná se žalobou nesouhlasila s tím, že s žalobkyní neuzavřela žádnou smlouvu o zápůjčce, neboť tato peníze přenechávala [jméno] [příjmení] na základě jejich dohod. Tvrdila, že mu pouze umožnila použít svůj účet jako platební místo, protože nedisponoval žádným bankovním účtem a peníze mu obratem po převodu předala. Dovozovala, že ve věci není pasivně legitimovaná a že [jméno] [příjmení] peníze žalobkyni vrátil v letech 2017 a 2018 platbami na její účet, označenými také„ [anonymizováno] [jméno]“.

3. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami a vyslechl svědka [jméno] [příjmení] tak, jak je podrobně uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl k závěru, že se žalobkyně s žalovanou a jejím přítelem [jméno] [příjmení] přátelila přibližně od začátku roku 2016 a opakovaně jim půjčovala peníze. Žalobkyně a žalovaná začaly podnikat ve [právnická osoba] [anonymizováno], v níž byly obě jednatelkami. Žalobkyně poukázala žalované bezhotovostními převody na její účet celkem 240 000 Kč, a to dne [datum] částku 40 000 Kč, dne [datum] částku 120 000 Kč a dne [datum] částku 80 000 Kč. Konstatoval, že v řízení však nebylo prokázáno, ani přes jeho poučení, že by žalovaná peníze [jméno] [příjmení] předala. Ten vkládal v letech 2017 a 2018 na účet žalobkyně hotovost, která neodpovídala výši částek poukázaných žalobkyní na účet žalované, výrazně je převyšovala, přičemž některé z plateb byly označeny„ [anonymizována dvě slova]“, případně„ [anonymizováno] [jméno]“ nebo„ [anonymizováno] [jméno]“. Tyto vkládané peníze žalobkyně obratem přeposílala na účet [právnická osoba] [anonymizováno], do jejíhož podnikání se měl zapojit i [jméno] [příjmení], který se ze smlouvy o tichém společenství zavázal ke vkladu ve výši 1,4 milionu Kč. Soud prvního stupně uvedl, že proto neuvěřil, že vklady hotovosti, učiněnými v letech 2017 a 2018, [jméno] [příjmení] vracel žalobkyni peníze poukázané na účet žalované. Konstatoval, že označení plateb„ vklad [jméno], [anonymizováno] [jméno]“ bylo neurčité a neprokazovalo, že jimi byly vráceny právě předmětné částky a že za situace, kdy mezi žalobkyní (případně [právnická osoba] [anonymizováno]) a [jméno] [příjmení] nebyl jen jeden právní vztah, a nelze z předmětného označení plateb bez bližší specifikace vůbec dovodit, k čemu se vztahovaly.

4. Poukázal na ust. § 2390 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) a ust. § 2991 odst. 1, 2 o.z. s tím, že smlouva o zápůjčce ve smyslu ust. § 2390 odst. 1 o.z. je smlouvou reálnou a připomněl rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2217/2003 ze dne 14. 5. 2004. Uvedl, že poukázání částky 240 000 Kč na účet žalované bylo mezi účastnicemi nesporné a že spor byl o to, z jakého právního důvodu žalobkyně peníze poukázala a zda je pasivně legitimovaná právě žalovaná. Konstatoval, že peníze byly poskytnuty na účet žalované, nikoli [jméno] [příjmení], když při zápůjčce není vyloučeno přenechání jejího předmětu vydlužiteli prostřednictvím jiné osoby. Poukázal na to, že aby však smlouva o zápůjčce byla s [jméno] [příjmení] skutečně uzavřena, musely by mu být peníze touto jinou osobou předány, tedy že je bezpředmětné, jak byla platba označena, pokud nedošlo k předání peněz [jméno] [příjmení]. Zdůraznil, že žalovaná však ani přes jeho poučení neprokázala, že žalobkyní poukázané peníze [jméno] [příjmení] předala a proto uzavřel, že žalobkyně smlouvu o zápůjčce s [jméno] [příjmení] neuzavřela. Uzavřel, že obrana žalované, spočívající v tom, že byla pouhým platebním místem, nebyla prokázána. Soud prvního stupně konstatoval, že žalovaná měla povinnost žalobkyni peníze vrátit, což dosud neučinila a neprokázala, že by za ni peníze vrátil [jméno] [příjmení] vklady hotovosti na účet žalobkyně v letech 2017 a 2018. Vysvětlil, že z neurčitého označení vkladů„ [anonymizováno] [jméno]“ apod., ve spojení s jejich neodpovídající výší, nelze žádným způsobem dovodit, že vklady souvisely právě s bezhotovostními převody na účet žalované v roce 2016. Zaujal závěr, že se žalovaná na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila o žalobkyní přenechané peníze, a proto má podle ust. § 2991 odst. 1 o.z. povinnost je žalobkyni vrátit. Nad rámec odůvodnění uvedl, že za tohoto stavu bylo bezpředmětné zabývat se tvrzením žalobkyně o tom, že peníze žalované přenechala na základě smlouvy o zápůjčce uzavřené s žalovanou, jelikož výsledek řízení by byl totožný. Prvostupňový soud přiznal žalobkyni zažalovanou jistinu, a to včetně zákonného úroku z prodlení podle ust. §§ 1968. a 1970 o.z. ve výši, stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 151 odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), za použití ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., když jejich výši určil podle ust. § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen„ AT“) ust. § 11 odst. 1 písm. a), d) a odst. 2 písm. g) AT, ust. § 13 odst. 4 AT a ust. § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.

5. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včas odvolání a zopakovala v něm své tvrzení, že zápůjčka byla sjednána mezi žalobkyní jako zapůjčitelem a [jméno] [příjmení] (druhem žalované) jako vydlužitelem. Tvrdila, že důvodem, proč byla částka ve výši 240 000 Kč poukázána na účet žalované, byla skutečnost, že [jméno] [příjmení] měl v době sjednání a poskytnutí zápůjčky několik exekučních řízení. Dovozovala, že bylo prokázáno, že [jméno] [příjmení] zápůjčku žalobkyni vrátil hotovostními vklady na její bankovní účty a že tedy není pasivně legitimována. Soudu prvního stupně vytýkala, že„ se nechal ovlivnit dojemnou výpovědí žalobkyně a jejího manžela v pozici svědka a ignoroval tak listinné důkazy, jejichž hodnověrnost na rozdíl od svědecké či účastnické výpovědi je nezpochybnitelná, aby následně rozhodl ve prospěch žalobkyně“. Poukazovala rovněž na to, že smlouva o tichém společenství byla uzavřena dne [datum], a že [jméno] [příjmení] před jejím uzavřením vložil na účet žalobkyně dne [datum] částku 200 000 Kč, dne [datum] částku 205 000 Kč, dne [datum] částku 200 000 Kč a dne [datum] částku 200 000 Kč, vždy s poznámkou„ [příjmení] [jméno]“. Připomínala, že společná firma [právnická osoba] byla nazvána podle křestních jmen obou společnic a jednatelek, tedy„ [jméno]“„ [jméno]“ a že je proto zcela nepravděpodobné, že by žalobkyně u půjčky pro [jméno] uváděla text„ půjčka [jméno]“. Navrhla změnu rozsudku soudu prvního stupně tak, aby byla žaloba zamítnuta.

6. Žalobkyně se k odvolání nevyjádřila a k ústnímu jednání před odvolacím soudem se nedostavila, věc byla proto projednána v souladu s ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. za její nepřítomnosti.

7. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že žalovanou uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody (ust. § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., t.j. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně, tak jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3450/2011 ze dne 16. 11. 2011, podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí„ na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

9. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou tedy správné, odvolací soud je sdílí, v souladu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a dále k věci, se zřetelem k odvolacím námitkám, dodává:

10. Pokud žalovaná v odvolání napadala důvěryhodnost svědka [jméno] [příjmení] s tím, že je manželem žalobkyně, tak odvolací soud konstatuje, že odmítání svědecké výpovědi pro příbuzenský či jiný vztah svědka k účastníkovi řízení odporuje smyslu a účelu zákona. Ten totiž výslech takovéto osoby účastníkovi blízké jako svědka nevylučuje. Zjistí-li soud okolnosti, které mohou ovlivnit svědkovu věrohodnost (např. příbuzenský či jiný blízký poměr k účastníkům), neznamená to nezpůsobilost svědčit (shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 133/2011 ze dne 27. 12. 2012).

11. Odvolací soud považuje za nutné zdůraznit, že hodnocení výpovědi svědka je z hlediska její věrohodnosti v souladu se zásadou přímosti občanského soudního řízení (ust. § 122 odst. 1 o.s.ř.) věcí soudu, který provádí dokazování, a ke způsobu tohoto hodnocení by mohl odvolací soud přihlédnout jen v případě, že by soud prvního stupně hodnotil věrohodnost výpovědi na základě skutečností, které se podle obecných zkušeností k věrohodnosti výpovědi nevztahují. Věrohodnost výpovědi svědka lze hodnotit i s přihlédnutím ke způsobu, jakým svědek sděluje zjišťované skutečnosti a k jeho chování při výpovědi (obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1033/2005 ze dne 4. 4. 2006). Svědek v občanském soudním řízení vypovídá o tom, co svými smysly vnímal o skutečnostech, které tvoří předmět jeho výslechu. Svědku tedy nepřísluší, aby vnímané skutečnosti hodnotil a aby tak z nich činil o věci skutkové nebo právní závěry, neboť toto je úkolem soudu. Při důkazu výpovědí svědka soud prvního stupně hodnotí věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují). Odvolací soud nemá žádný důvod vytknout soudu prvního stupně, že by ignoroval části výpovědí jím vyslechnutého svědka nebo že by obsah této výpovědi vyhodnotil způsobem, který by byl v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, dané ust. § 132 o.s.ř. Je třeba připomenout, že soud prvního stupně není povinen uvádět u každého provedeného důkazu, že jej považuje za věrohodný. Tento jeho závěr totiž již přímo vyplývá z jeho konkrétních skutkových závěrů, neboť pokud by provedené důkazy nepovažoval za věrohodné, zcela logicky by se jejich obsah neprojevil v jím popsaném zjištěném skutkovém ději. Skutková zjištění soudu prvního stupně tedy mají oporu v provedeném dokazování, jestliže z odůvodnění rozsudku a z obsahu spisu vyplývá, že prvostupňový soud vzal pro uvedená zjištění v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ust. § 132 o.s.ř.

12. Se zřetelem k dalším odvolacím námitkám odvolací soud dodává:

13. Podle ust. § 120 odst. 1 o.s.ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Podle odst. 3 může soud provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny.

14. Jedná se zde o tzv. povinnost tvrzení a povinnost důkazní. Žalovaná strana je povinna uvést ve svém vyjádření k žalobě rozhodné skutečnosti, z nichž vyvozuje uplatňovanou ochranu svého tvrzeného práva a musí k tomu uvést potřebné důkazy, ale v tomto případě žalovaná svou důkazní povinnost ve výše popsaném směru nesplnila.

15. Podle ust. § 118a odst. 1 o.s.ř. platí, že ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy. Podle odst. 3 tohoto zák. ust. zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.

16. Podle ust. § 119a odst. 1 o.s.ř. je předseda senátu povinen před skončením jednání, s výjimkou věcí uvedených v ust. § 120 odst. 2, účastníky přítomné při jednání poučit, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a že důkazy musí být označeny dříve, než ve věci vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v ust. § 205a, když ust. § 118b, 118c a § 175 odst. 4 část první věty za středníkem tím nejsou dotčena.

17. Procesní předpis sleduje, aby poučení, kterého se má účastníkům ze strany soudu dostat, bylo konkrétní a podrobné a aby se jim dostalo v takovém stadiu řízení, kdy je to pro vedení řízení potřebné, a za takové situace, kdy by mohli bez konkrétního a podrobného poučení pro nedostatek potřebných znalostí procesních pravidel utrpět újmu na svých právech. Je třeba rovněž uvést, že zákon přitom rozlišuje mezi povinností soudu poskytnout poučení při jednání (do této kategorie patří typicky poučení podle ust. § 118a a § 119a o.s.ř.) a při jiném jeho úkonu (např. poučení podle ust. § 15a, § 30 odst. l, § 43 odst. 1 o.s.ř.).

18. Soud prvního stupně při ústním jednání, konaném dne [datum], poučil žalovanou podle ust. § 118a odst. 3 o.s.ř., aby„ označila veškeré důkazy, že byla pouze platebním místem k poskytnutí peněz od žalobkyně s tím, že pokud nebude prokázána verze žalobkyně, bude se jednat o bezdůvodné obohacení a žalovaná bude prokazovat, že byla pouze platebním místem“ a poučil ji i o možném procesním neúspěchu, pokud svá tvrzení neprokáže. Žalovaná však žádné důkazy k těmto svým tvrzením nenavrhla a poté, co se k ústnímu jednání nedostavil předvolaný svědek [jméno] [příjmení], uvedla, že na jeho výslechu netrvá. Po poučení podle ust. § 119a o.s.ř., poskytnutého při ústním jednání, konaném dne [datum], již ani jedna z procesních stran žádné další důkazy nenavrhla a soud rozhodl napadeným rozsudkem.

19. Odvolací soud uzavírá, že soud prvního stupně poskytl žalované řádné poučení podle ust. § 118a odst. 3 o.s.ř. Poučil ji rovněž o následcích neunesení břemene důkazního s tím, že to pro ni může znamenat neúspěch v tomto sporu. Prvostupňový soud rovněž žalobkyni v rámci předvídatelnosti sdělil, že pokud nebude prokázána verze žalobkyně o smlouvě o zápůjčce, bude se jednat o bezdůvodné obohacení a žalovaná bude prokazovat, že byla pouze platebním místem.

20. Odvolací soud zdůrazňuje, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, podle které jsou účastníci řízení povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti (povinnost tvrzení); jsou též povinni plnit důkazní povinnost, tedy označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Důsledkem nesplnění těchto povinností je vynesení nepříznivého rozsudku pro účastníka, který je nesplnil; soud sám není povinen po významných skutečnostech pátrat a vychází ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů. Zákon tím vymezuje důkazní břemeno (ust. § 120 odst. 2 o.s.ř.) jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení, jenž je určován výsledkem provedeného dokazování. Důkazní břemeno stíhá toho z účastníků, v jehož zájmu je, aby určitá skutečnost, rozhodná podle hmotného práva a účastníkem tvrzená, byla v řízení prokázána v tom smyslu, aby ji soud uznal za pravdivou. Pokud jde o důkazní prostředky, obecně je důkazním prostředkem vše, co je způsobilé zjistit skutkový stav (shodně srov. např. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 385/15 ze dne 8. 12. 2015). Jestliže by ale prvostupňový soud získával tvrzení žaloby z listinných důkazů, které byly do spisu založeny, porušil by svým postupem nejen procesní předpis, ale zejména rovnost účastníků řízení.

21. Za procesní situace, kdy veškeré reakce žalované na poučovací povinnost soudu prvního stupně byly nedostatečné a neadekvátní, je správný jeho závěr, že neprokázala, že žalobkyní poukázané peníze [jméno] [příjmení] předala a že byla pouhým platebním místem. Žalovaná tedy neunesla břemeno důkazní.

22. Speciální poučovací povinnost, která vyplývá z uplatnění neúplné apelace v odvolacím řízení, jejímž smyslem je poskytnout účastníkům ještě„ poslední“ možnost ke splnění povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti v řízení před soudem prvního stupně, je zakotvena v ust. § 119a odst. 1 o.s.ř. Nesplnění poučovací povinnosti podle tohoto zák. ust. může podle ust. § 205a odst. 1 písm. e) o.s.ř. vést k tomu, že se odvolací řízení bude řídit pravidly úplné apelace (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí pod R 61/2002).

23. Žalované bylo při ústním jednání, konaném dne [datum], poskytnuto i poučení podle ust. § 119a o.s.ř., ale ani pak žádné další důkazy nenavrhla.

24. Z uvedeného vyplývá, že řízení před prvostupňovým soudem není zatíženo žádnou vadou řízení a ve světle výkladu podaného soudem prvního stupně proto odvolací námitky žalované nemohou nikterak obstát.

25. Prvostupňový soud tedy nikterak nepochybil, když žalobě vyhověl a odvolací soud proto jeho rozsudek jako věcně správný (včetně věcně správného akcesorického výroku o nákladech řízení) podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

26. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy zcela procesně úspěšné žalobkyni ve stádiu odvolacího řízení žádné náklady nevznikly.