o nahrazení rozhodnutí finančního arbitra

1. Ve shora označené věci se žalobkyně žalobou podanou dne [datum] domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud zrušil nález finančního arbitra ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno] (dále také jen „nález“) a navazující rozhodnutí finančního arbitra o námitkách ze dne [datum] č. j. [Anonymizováno] (dále také jen „rozhodnutí o námitkách“), kterým byl nález finančního arbitra potvrzen.

2. Podle jejích žalobních tvrzení finanční arbitr nesprávně posoudil právní otázku platnosti smluv o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne [datum], kterou žalobkyně zapůjčila účastnici částku 40 000 Kč a ta se ji zavázala vrátit spolu s úrokem ve výši 63,33% ročně, poplatkem za zpracování úvěru ve výši 12 000 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 12 800 Kč v 78 týdenních splátkách po 1 000 Kč (Smlouva 3) a č. [hodnota] ze dne [datum], kterou žalobkyně zapůjčila účastnici částku 20 000 Kč a ta se ji zavázala vrátit spolu s úrokem ve výši 63,33 % ročně, poplatkem za zpracování úvěru ve výši 6 000 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 400 Kč v 78 týdenních splátkách po 500 Kč (Smlouva 4), když dospěl k závěru o jejich neplatnosti, aniž by dostatečně zohlednil okolnosti jejich uzavření, vůli smluvních stran a ekonomickou podstatu smluvního vztahu. Žalobkyně argumentuje tím, že účastnice řízení uzavřeli v minulosti 2 obdobné smlouvy, a to smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne [datum], kterou žalobkyně zapůjčila účastnici částku 40 000 Kč a ta se ji zavázala vrátit spolu s úrokem ve výši 63,33 % ročně, poplatkem za zpracování úvěru ve výši 12 000 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 12 800 Kč v 78 týdenních splátkách po 1 000 Kč (Smlouva 1) a č. [hodnota] ze dne [datum], kterou žalobkyně zapůjčila účastnici částku 30 000 Kč a ta se ji zavázala vrátit spolu s úrokem ve výši 63,33 % ročně, poplatkem za zpracování úvěru ve výši 9 000 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 9 600 Kč v 78 týdenních splátkách po 750 Kč (Smlouva 2), které nebyly zpochybněny a byly žalovanou plněny. Výše sjednaných poplatků a úroků odpovídá obchodní politice žalobkyně, která byla účastnici srozumitelně sdělena. účastnice všechny smlouvy uzavřela dobrovolně a měla možnost se s jejich obsahem seznámit. K tomu žalobkyně doložila splátkové kalendáře pro všechny 4 úvěrové smlouvy. Finanční arbitr podle žalobkyně pochybil, když bez dostatečného dokazování rozhodl o neplatnosti smluv a uložil žalobkyni povinnost k peněžitému plnění a sankci, a to poté, co se účastnice u něho domáhala vyslovení neplatnosti všech 4 smluv o úvěru pro údajné ujednání proti dobrým mravům a nedostatečné posouzení její úvěruschopnosti. Finanční arbitr založil své rozhodnutí na závěru o nedostatečném prověření a posouzení úvěruschopnosti účastnice, s čímž se žalobkyně neztotožňuje. Účastnice uzavírala obě smlouvy po poučení zejména prostřednictvím formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, její náklady na bydlení a domácnost odpovídaly poměrům a nebyly nikterak extenzivně vysoké ani nízké. Byla provedena kontrola probíhajících exekučních řízení přes program [právnická osoba] a lustrace insolvenčním rejstříkem. Prostřednictvím [Anonymizováno] byla provedena kontrola zaměstnavatele. Dále byla použita kontrola přes [Anonymizováno]. Účastnice při uzavření obou (napadených) úvěrových smluv uvedla informace o svých případných dalších závazcích bankovního či nebankovního charakteru, dále uvedla, že nemá hypotéku, úvěr s balonovou splátkou, byl zjištěn počet členů domácnosti, včetně počtu nezaopatřených osob. Zároveň účastnice tvrdila, že vůči jejímu majetku není vedena exekuce, bydlí sama ve vlastní nemovitosti, je svobodná a vlastní automobil. Uvedené bylo ověřeno její pracovní smlouvou a výpisy z jejího běžného účtu vždy za 2 předchozí měsíce. Z uvedeného vyplynul v obou případech dostatečný disponibilní zůstatek. Skutečnosti zjištěné zástupci společnosti jsou evidovány vEvidenční kartě klienta, v odůvodněných případech jsou pořízeny i kopie některých dokladů. Žalobkyně nemá žádnou zákonnou povinnost doklady uchovávat a je fakticky sankcionována na základě toho, že si nepořídila kopie veškerých podkladů poskytnutých žalovanou. Nelze klást v neprospěch žalobkyně nezjištění informace v rámci posouzení úvěruschopnosti, kterou nemá objektivně možnost zjistit jinak než ze sdělení účastnice.

3. Soud I. stupně napadeným rozsudkem rozhodl, že se žaloba, jíž se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byl nahrazen nález Finančního arbitra č.j. [Anonymizováno] ze dne [datum] ve výroku I. a II. a navazující Rozhodnutí finančního arbitra o námitkách č.j. [Anonymizováno] ze dne [datum] tak, že návrh žalovaného jako navrhovatele podaný finančnímu arbitrovi se zamítá, a výrok IV nálezu se ruší, se zamítá (výrok I.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

4. Podle odůvodnění tohoto rozsudku soud I. stupně zjistil, že finanční v nálezu ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno], určil, že smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne [datum] (Smlouva 3) a č. [hodnota] ze dne [datum] (Smlouva 4) jsou neplatné (výrok I.), žalobkyni uložil povinnost zaplatit účastnici do 3 dnů od právní moci nálezu částku 66 500 Kč (výrok II.), ve zbývající části návrh účastnice zamítl (výrok III.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit fininančnímu arbitrovi sankci ve výši 15 000 Kč do 15 dnů ode dne nabytí právní moci nálezu (výrok IV.). Finanční arbitr dospěl k závěru, vzhledem ke splacení jistiny ze Smlouvy 1 a ze Smlouvy 2 již pro uplatnění práv účastnice není nezbytné, aby určil ve výroku nálezu, že jsou tyto smlouvy neplatné. Ohledně Smlouvy 3 a Smlouvy 4 však nezjistil, že by účastnice uhradila částku odpovídající jistině čerpaného úvěru, a zde je tak rozhodnutí o jejím nároku na určení neplatnosti Smluv 3 a 4 nezbytné. Finanční arbitr z přeložených podkladů nezjistil, že by žalobkyně před uzavřením všech smluv o úvěru řádně posoudila úvěruschopnost účastnice, když ohledně jejích měsíčních výdajů vycházela pouze z jejích tvrzení ohledně jejích nákladů na bydlení, ohledně dalších nákladů pak kalkulovala s částkou životního minima podle zákona č. 110/2006 Sb., resp. nařízením vlády č. 61/2020 Sb., kdy tyto hodnoty nevyjadřují reálné výdaje konkrétního spotřebitele nebo jeho domácnosti. Výrokem II. proto rozhodl o vydání bezdůvodného obohacení žalobkyně ze Smlouvy 1 a 2, které vypočetl jako rozdíl mezi úhradami účastnice ve výši 78 000 Kč a poskytnutou jistinu ve výši 40 000 Kč (Smlouva 1), a úhradami účastnice ve výši 58 500 Kč a poskytnutou jistinu ve výši 30 000 Kč (Smlouva 2), tj. uložil žalobkyni vydat účastnici částku 66.500 Kč. Dále finanční arbitr rozhodl, že Smlouva 3 a Smlouva 4 jsou absolutně neplatné pro absenci zkoumání úvěruschopnosti účastnice. Účastnice na Smlouvu 3 uhradila 21 000 Kč z poskytnutých 40 000 Kč, a na Smlouvu 4 toliko 12 000 Kč z poskytnutých 20 000 Kč, je proto povinna žalobkyni vrátit ještě částku 19 000 Kč na Smlouvu 3 a 8 000 Kč na Smlouvu 4, tj. celkem 27 000 Kč. Rozhodnutím o námitkách finančního arbitra ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno], byly námitky žalobkyně zamítnuty a nález ze dne [datum] byl potvrzen.

5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne [datum] (Smlouva 1) včetně smluvních podmínek a formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru bylo zjištěno, že na jejím základě poskytla žalobkyně účastnici částku 40 000 Kč, kterou se účastnice zavázala vrátit spolu s úrokem ve výši 13 200 Kč (úvěrová sazba činila 63,33 % p.a.) a sjednanými poplatky za zpracování a doručení úvěru ve výši 12 000 Kč, za hotovostní inkaso splátek ve výši 12 800 Kč, tedy celkem částku 78 000 Kč v 78 týdenních splátkách po 1 000 Kč. Podle protokolu o informační a posuzovací návštěvě klienta s účastnicí jednala zástupkyně společnosti dne [datum] od 11:00 do 19:00 hod. (možná do 14:00 hod. – špatně čitelné), je zde uveden předmět jednání: představení zprostředkovatele, společnosti žalobkyně a její produktové nabídky, informace o zprostředkovávaných spotřebitelských úvěrech jiných než na bydlení, poučení o nutnosti uvedení pravdivých a úplných údajů, přípravy podkladů k vyplnění evidenční karty (osobní doklady, doklady prokazující příjmy a výdaje), souhlas klienta s ověřením v [Anonymizováno], vyplnění a podpis evidenční karty, seznámení s formulářem pro standardní informace, souhlas klienta s předsmluvními informacemi a popis formuláře pro standardní informace, souhlas klienta se smlouvou o spotřebitelském úvěru a smluvní podmínkami a vyplnění dotazu, zda byly všechny dotazy klienta následně zodpovězeny. Podle evidenční karty klienta ze dne [datum] byla úvěruschopnost účastnice žalobkyní zkoumána s následujícím výsledkem: účastnice je starobním důchodcem, byla vlastníkem nemovitosti – rodinného domu, je vlastníkem vozu, je vdaná, žije s manželem, dosáhla středoškolského vzdělání, nebyla soudně ani trestně stíhána, měla úvěr. Její čistý příjem činil 15 629 Kč důchodu (ověřeno výpisy z banky ze dnů [datum] a [datum]) s tím, že byl uveden další zdroj příjmu ve výši 11 000 Kč (ověřeno čestným prohlášením manžela účastnice ze dne [datum]). Výše příjmu manžela činila od lednové splátky 2021 částku 16 786 Kč (ověřeno oznámením [Anonymizováno] ze dne [datum]). Odhadované měsíční výdaje byly uvedeny: „životní výdaje na bydlení“ ve výši 6 953Kč, „životní minimum na ověření“ ve výši 7 250 Kč, nebankovní závazky 3 283 Kč (výdaje ničím nedoloženy). Výdaje činily celkem 17 486 Kč, disponibilní zůstatek tak činil 9 143 Kč. Účastnice nemá hypoteční ani balónový úvěr. Podle tvrzení žalobkyně účastnice celkem na tuto smlouvu žalovaná uhradila částku 78 000 Kč.

6. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne [datum] (Smlouva 2) včetně smluvních podmínek a formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru bylo zjištěno, že na jejím základě poskytla žalobkyně účastnici částku 30 000 Kč, kterou se účastnice zavázala vrátit spolu s úrokem ve výši 9 900 Kč (úvěrová sazba činila 63,33 % p.a.) a sjednanými poplatky za zpracování a doručení úvěru ve výši 9 000 Kč, za hotovostní inkaso splátek ve výši 9 600 Kč, tedy celkem 58 500 Kč v 78 týdenních splátkách po 750 Kč. Podle protokolu o informační a posuzovací návštěvě klienta s účastnicí jednala zástupkyně společnosti dne [datum] od 13:00 do 19:00 hod., je zde uveden předmět jednání: představení zprostředkovatele, společnosti žalobkyně a její produktové nabídky, informace o zprostředkovávaných spotřebitelských úvěrech jiných než na bydlení, poučení o nutnosti uvedení pravdivých a úplných údajů, přípravy podkladů k vyplnění evidenční karty (os. doklady, doklady prokazující příjmy a výdaje), souhlas klienta s ověřením v [Anonymizováno], vyplnění a podpis evidenční karty, seznámení s formulářem pro standardní informace, souhlas klienta s předsmluvními informacemi a popis formuláře pro standardní informace, souhlas klienta se smlouvou o spotřebitelském úvěru a smluvní podmínkami a vyplnění dotazu, zda byly všechny dotazy klienta následně zodpovězeny. Podle karty klienta ze dne [datum] úvěruschopnost účastnice byla žalobkyní zkoumána s následujícím výsledkem: je starobním důchodcem, byla vlastníkem nemovitosti – rodinného domu, je vlastníkem vozu, je vdaná, žije s manželem, dosáhla středoškolského vzdělání, nebyla soudně ani trestně stíhána, měla úvěr. Její čistý příjem činil 16 437 Kč důchodu (ověřeno oznámením [Anonymizováno] ze dne [datum] a výpisem o příchozí úhradě banky ze dne [datum]) s tím, že byl uveden další zdroj příjmu ve výši 14 000 Kč (ověřeno čestným prohlášením manžela účastnice ze dne [datum]). Výše příjmu manžela činila od lednové splátky 2022 částku 17 609 Kč (ověřeno oznámením [Anonymizováno] ze dne [datum]). Odhadované měsíční výdaje byly uvedeny: „životní výdaje na bydlení“ ve výši 6 953 Kč, „životní minimum na ověření“ ve výši 7 250 Kč, nebankovní závazky 4 333 Kč (výdaje ničím nedoloženy). Výdaje činily celkem 18 536 Kč, disponibilní zůstatek tak činil 11 497 Kč. Účastnice nemá hypoteční ani balónový úvěr. Podle tvrzení žalobkyně účastnice celkem na tuto smlouvu uhradila částku 58 500 Kč.

7. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne [datum] (Smlouva 3) včetně smluvních podmínek a formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru bylo zjištěno, že na jejím základě poskytla žalobkyně účastnici částku 40 000 Kč, kterou se účastnice zavázala vrátit spolu s úrokem ve výši 13 200 Kč (úvěrová sazba činila 63,33 % p.a.) a sjednanými poplatky za zpracování a doručení úvěru ve výši 12 000 Kč, za hotovostní inkaso splátek ve výši 12 800 Kč, tedy celkem částku 78 000 Kč v 78 týdenních splátkách po 1 000 Kč. Podle protokolu o informační a posuzovací návštěvě klienta s účastnicí jednala zástupkyně společnosti dne [datum] od 9:00 do 14:00 hod., je zde uveden předmět jednání: představení zprostředkovatele, společnosti žalobkyně a její produktové nabídky, informace o zprostředkovávaných spotřebitelských úvěrech jiných než na bydlení, poučení o nutnosti uvedení pravdivých a úplných údajů, přípravy podkladů k vyplnění evidenční karty (os. doklady, doklady prokazující příjmy a výdaje), souhlas klienta s ověřením v [Anonymizováno], vyplnění a podpis evidenční karty, seznámení s formulářem pro standardní informace, souhlas klienta s předsmluvními informacemi a popis formuláře pro standardní informace, souhlas klienta se smlouvou o spotřebitelském úvěru a smluvní podmínkami a vyplnění dotazu, zda byly všechny dotazy klienta následně zodpovězeny. Podle evidenční karty klienta ze dne [datum] úvěruschopnost účastnice byla žalobkyní zkoumána s následujícím výsledkem: je starobním důchodcem, byla vlastníkem nemovitosti – rodinného domu, je vlastníkem vozu, je vdaná, žila sama, dosáhla středoškolského vzdělání, nebyla soudně ani trestně stíhána, měla úvěr. Její čistý příjem činil 20 808 Kč důchodu (nijak neověřeno, resp. její důchodový výměr na rok 2022 činil toliko částku 16 437 Kč) s tím, že již nebyl uveden žádný další zdroj příjmu. Odhadované měsíční výdaje byly uvedeny: „životní výdaje na bydlení“ ve výši 4 872 Kč, „životní minimum na ověření“ ve výši 4 860 Kč, nebankovní závazky 3 250 Kč (výdaje ničím nedoloženy). Výdaje činily celkem 12 982 Kč, disponibilní zůstatek 7 826 Kč. Účastnice nemá hypoteční ani balónový úvěr. Podle tvrzení žalobkyně účastnice na tuto smlouvu uhradila pouze částku 21 000 Kč.

8. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne [datum] (Smlouva 4) včetně smluvních podmínek a formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru bylo zjištěno, že na jejím základě poskytla žalobkyně účastnici částku 20 000 Kč, kterou se účastnice zavázala vrátit spolu s úrokem ve výši 6 600 Kč (úvěrová sazba činila 63,33 % p.a.) a sjednanými poplatky za zpracování a doručení úvěru ve výši 6 000 Kč, za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 400 Kč, tedy celkem 39 000 Kč v 78 týdenních splátkách po 500 Kč. Podle protokolu o informační a posuzovací návštěvě klienta bylo zjištěno, že s účastnicí jednala zástupkyně společnosti dne [datum] od 9:00 do 17:00 hod., je zde uveden předmět jednání: představení zprostředkovatele, společnosti žalobkyně a její produktové nabídky, informace o zprostředkovávaných spotřebitelských úvěrech jiných než na bydlení, poučení o nutnosti uvedení pravdivých a úplných údajů, přípravy podkladů k vyplnění evidenční karty (os. doklady, doklady prokazující příjmy a výdaje), souhlas klienta s ověřením v [Anonymizováno], vyplnění a podpis evidenční karty, seznámení s formulářem pro standardní informace, souhlas klienta s předsmluvními informacemi a popis formuláře pro standardní informace, souhlas klienta se smlouvou o spotřebitelském úvěru a smluvní podmínkami a vyplnění dotazu, zda byly všechny dotazy klienta následně zodpovězeny. Podle evidenční karty klienta ze dne [datum] úvěruschopnost účastnice byla žalobkyní zkoumána s následujícím výsledkem: je starobním důchodcem, byla vlastníkem nemovitosti – rodinného domu, je vlastníkem vozu, je vdaná, žila sama, dosáhla středoškolského vzdělání, nebyla soudně ani trestně stíhána, měla úvěr. Její čistý příjem žalované činil částku 20 808 Kč důchodu (nijak neověřeno, resp. její důchodový výměr na rok 2022 činil toliko částku 16 437 Kč) s tím, že již nebyl uveden žádný další zdroj příjmu. Odhadované měsíční výdaje byly uvedeny: „životní výdaje na bydlení“ 4 872 Kč, „životní minimum na ověření“ 4 860 Kč, nebankovní závazky 4 333 Kč (výdaje ničím nedoloženy). Výdaje činily celkem 14 065 Kč, disponibilní zůstatek 6 743 Kč. Účastnice nemá hypoteční ani balónový úvěr. Podle tvrzení žalobkyně účastnice na tuto smlouvu uhradila pouze 12 000 Kč.

9. Soud I. stupně neprovedl žalobkyní navrhovaný důkaz účastnickým výslechem žalované pro nadbytečnost, neboť měl soud veškeré skutkové okolnosti pro rozhodnutí o nárocích žaloby za dostatečně objasněné.

10. Soud I. stupně uzavřel, že žalobkyně posuzovala úvěruschopnost účastnice opakovaně při uzavírání jednotlivých smluv o spotřebitelském úvěru, a to na základě údajů o jejích příjmech a výdajích, jak vyplývá z evidenčních karet žalované. U Smlouvy 1 byl doložen důchod účastnice ve výši 15 629 Kč, příjem jejího manžela byl uveden ve výši 11 000 Kč, výdaje byly vyčísleny na 17 486 Kč, disponibilní zůstatek činil 9 143 Kč. U Smlouvy 2 činil důchod účastnice 16 437 Kč, příjem jejího manžela byl uveden ve výši 14 000 Kč, výdaje byly vyčísleny na 18 536 Kč, disponibilní zůstatek činil 11 497 Kč. U Smlouvy 3 byl důchod účastnice uveden ve výši 20 808 Kč, avšak tento údaj nebyl nijak doložen, výdaje byly vyčísleny na 12 982 Kč, disponibilní zůstatek činil 7 826 Kč. U Smlouvy 4 byl důchod účastnice opět uveden ve výši 20 808 Kč, bez doložení, výdaje byly vyčísleny na 14 065 Kč, disponibilní zůstatek činil 6 743 Kč. U Smlouvy 3 a Smlouvy 4 nebyl doložen ani skutečný příjem účastnice – údaj o důchodu ve výši 20 808 Kč nebyl podložen žádným dokumentem. Její výdaje uvedené v evidenčních kartách nebyly v žádném případě doloženy žádnými listinami (např. fakturami, smlouvami, výpisy z účtu), ve všech případech byly vždy pouze odhadovány, za účelem poskytnutí úvěru vždy významně minimalizovány. Nebylo prokázáno, že žalobkyně ověřila pravdivost údajů uvedených účastnicí v evidenčních kartách, zejména co se týče jejích výdajů, v případě posledních dvou smluv též ohledně jejích příjmů, kdy z různých příčin již nemohla počítat s příjmem manžela, ačkoliv stále uváděla, že je vdaná. Její příjmová situace se tedy významně zhoršila. Nebylo doloženo, že by žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti účastnice zohlednila její celkovou zadluženost a schopnost splácet více úvěrů současně, když je zřejmé, že splatnost poskytnutých úvěrů žalobkyní se překrývala. Z uvedeného vzal soud I. stupně za prokázané, že žalobkyně nezkoumala řádně úvěruschopnost účastnice při uzavírání všech 4 smluv, když se spokojila s tvrzením účastnice ohledně jejích nákladů na bydlení, u dalších nákladů pak kalkulovala s částkou životního minima podle zákona č. 110/2006 Sb., resp. nařízením vlády č. 61/2020 Sb., kdy tyto hodnoty nevyjadřují reálné výdaje konkrétního spotřebitele.

11. Po právní stránce soud I. stupně zjištěný skutkový stav hodnotil podle ust. § 244 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“) a § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také jen „ZoSÚ“) a vyložil, že zákon o spotřebitelském úvěru jako předpis speciální má přednost před obecnou úpravou obsaženou v občanském zákoníku. Jak pregnantně rozvedl [Anonymizováno] v rozhodnutí ze dne [datum], č. j. [spisová značka], v němž vystupovala žalobkyně také na straně žalující: „Vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují, a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho, aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní (rozsudek [Anonymizováno] ze dne [datum], č. j. [spisová značka]).“. Zároveň v případě absolutní neplatnosti právního jednání nepřichází moderace soudem, jako je tomu u případů relativní neplatnosti, vůbec v úvahu.

12. Podle odborné literatury uvedené zákonné ustanovení sleduje celou řadu cílů. Kromě ochrany samotného spotřebitele je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování, sekundárně je tak chráněn věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek. Spolu s nimi jsou chráněni i další věřitelé, kteří poskytli spotřebiteli finanční prostředky dříve, takže v důsledku případného dalšího zadlužování spotřebitele by mohla být ohrožena jeho schopnost řádně a včas splácet tyto již dříve vzniklé dluhy. Dále je chráněna celá společnost před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.). Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly zmiňovány mj. v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]. V uvedené právní úpravě se proto projevuje zájem na zachování veřejného pořádku, neboť uvedená pravidla a hodnoty jsou takového celospolečenského významu, že jejich porušení nelze akceptovat a právní jednání zjevně narušující veřejný pořádek má za následek jeho absolutní neplatnost, ke které soud přihlíží i bez námitky (§ 588 o.z.).

13. S ohledem na shora uvedené soud I. stupně obě úvěrové smlouvy posoudil jako absolutně neplatné, neboť žalobkyně ani v jednom případě neprokázala, že by řádně zkoumala úvěruschopnost účastnice splácet poskytnuté úvěry, když její výdaje ani v jednom případě blíže (tedy řádně) nezkoumala. Nezkoumala např., jaké konkrétní výdaje účastnice vynakládá na poplatky za služby poskytované v souvislosti s bydlením v rodinném domě (voda, elektřina, příp. plyn), které lze doložit poměrně snadno. Nezkoumala ani další běžné měsíční výdaje účastnice, jako např. na jízdné, platby mobilnímu operátorovi, záliby, ošacení atd. Za tímto účelem si žalobkyně ani nevyžádala např. výpis z běžného účtu účastnice. Neověření výdajů uváděných účastnicí tak ve všech případech implikuje snahu o formální vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace účastnice za účelem optimalizace poměru jejích příjmů a výdajů tak, aby na požadovaný úvěr dosáhla.

14. Výrok II. o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř. za situace, kdy procesně úspěšnější žalované podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly.

15. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalobkyně, která se neztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že řádně nezkoumala (neposoudila) úvěruschopnost účastníka. Žalobkyně vycházela z informací a podkladů (dokumentů) získaných od účastnice, přičemž prostřednictvím předložených dokladů tyto informace doplnila (ověřila). Skutečnost, že toto reálné ověření proběhlo, následně z důvodu důkazní jistoty, zaznamenala s účastnicí do smluvní dokumentace. Žalobkyně (její obchodní zástupce) s účastnicí podrobně prošla příjmovou i výdajovou stránku jejího rozpočtu včetně podkladů, které účastnice k jednotlivým položkám předložila, a výsledky tohoto procesu zaznamenala v Evidenční kartě předložené k důkazu. Žádný právní předpis výslovně nestanovuje ani povinnost uchovávat kopie předložených listin (naopak např. i předpisy evropského práva stanoví, že má být v maximální míře šetřena ochrana osobních údajů úvěrovaného) ani jejich konkrétní výčet. Evidenční karta jednoznačně potvrzená účastnicí je tak relevantním důkazem o tom, že ověřovací proces proběhl, jakým způsobem proběhl, že se úvěrující podrobně zabýval příjmovou i výdajovou stránkou. Účastnice i přes vlastní potvrzení evidenční karty namítá, že žalobkyně řádně nezkoumala její úvěruschopnost, avšak bez dalšího zdůvodnění. Neuvádí, že by splácení poskytnutých finančních prostředků bylo mimo její finanční možnosti, nebo že by informace, které měla žalobkyně k dispozici, byly nepravdivé či neúplné. Je však třeba zdůraznit, že jakkoli zvýšené nároky vůči straně úvěrující nezbavují bez dalšího veškerých povinností na straně úvěrovaného. I sama účastnice, byť v postavení spotřebitele, měla povinnost uvést veškeré skutečnosti řádně, pravdivě a v plném rozsahu. Za situace, kdy neuvádí, že by byla v rozhodné době neúvěruschopná, považuje žalobkyně její postup za nepřípustně účelový.

16. Žalobkyně nesouhlasí se zamítnutím důkazního návrhu výslechem účastnice. Trvá na svém právním názoru o nutnosti reálného testu úvěruschopnosti. Bez něho se nelze vyhnout situaci, kdy je žalobkyně sankcionována neplatností předmětné smlouvy pouze na základě účelových tvrzení účastnice, která ostatně namítá, že žalobkyně úvěruschopnost podle jejího názoru pouze dostatečně nezkoumala, a nikoli, že v rozhodném období nebyla úvěruschopná.

17. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je ve své podstatě koncentrováno pouze do odst. 21, kde je konstatováno, že úvěrující některé konkrétní aspekty rozpočtu úvěrované nezkoumal. Takové hodnocení však neodpovídá důkazní situaci, kdy žalobkyně doložila evidenční kartu a protokol o informační a posuzovací schůzce. Na těchto listinách účastnice potvrdila průběh jednání a jeho obsah i zjištěné skutečnosti. V rámci sporného řízení je dána i povinnost tvrzení a důkazní na straně účastnice a povinnost soudu jednat z úřední povinnosti má možnost se projevit např. i možností provést k důkazu účastnický výslech účastnice minimálně v rozsahu, aby se vyjádřila ke skutečnosti, že své prohlášení učiněné v rámci procesu sjednání úvěrové smlouvy nyní popírá.

18. Žalobkyně soudu I. stupně dále vytkla, že se nijak nevypořádal s její argumentací rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], č. j. [spisová značka]. Tento rozsudek podle ní zdůrazňuje, že samotné porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele nevede bez dalšího k neplatnosti smlouvy. Pro závěr o neplatnosti musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet. Z toho žalobkyně dovozuje, že bez zjištění skutečné neúvěruschopnosti nelze uzavřít, že úvěry neměly být poskytnuty.

19. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se nález finančního arbitra č. j. [Anonymizováno] ze dne [datum] ve výroku I. a II. ve spojení s navazujícím Rozhodnutí finančního arbitra o námitkách č.j. [Anonymizováno] ze dne [datum] nahrazuje tak, že návrh žalovaného jako navrhovatele podaný finančnímu arbitrovi se zamítá (výrok IV. nálezu se ruší), a přiznal jí náklady řízení před soudy obou stupňů.

20. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, včas a obsahuje zákonem předvídané náležitosti (§ 201, § 202, § 204 odst. 1, § 205 o.s.ř.), přezkoumal v napadeném rozsahu rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení, které jeho vyhlášení předcházelo, podle ust. § 212, § 212a odst. 1, 3, 5 o.s.ř.

21. Odvolací soud shledal, že soud I. stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu I. stupně, tak jak je ve svém rozhodnutí správně popsal, a pro stručnost na rozhodnutí soudu I. stupně v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí „na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

22. Podle ust. § 244 odst. 1 o.s.ř. rozhodl-li orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu (dále jen „správní orgán“) podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá ze vztahů soukromého práva (§ 7 odst. 1), a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení.

23. Podle ust. § 250i o.s.ř. soud žalobu zamítne, dospěje-li k závěru, že správní orgán rozhodl o sporu nebo jiné právní věci správně.

24. Podle ust. § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

25. Podle ust. § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

26. Podle ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

27. Podle ust. § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

28. Podle ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

29. Soud I. stupně věc správně posuzoval po právní stránce, s ohledem na dobu uzavření předmětných úvěrových smluv, za použití občanského zákoníku a zákona o spotřebitelském úvěru.

30. Soud I. stupně (a předtím i finanční arbitr) správně vycházel z toho, že v případě smluv o spotřebitelském úvěru je klíčové nejprve posoudit, zda žalobkyně jako poskytovatel úvěru splnila před uzavřením smluv, jejichž neplatnost finanční arbitr určil, svou zákonnou povinnost posoudit úvěruschopnost účastnice s odbornou péčí. V tomto směru správně zjistil, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti účastnice vycházela z evidenčních karet, které účastnice vyplnila a podepsala. Nicméně údaje zde uvedené řádně neověřovala. V případě Smlouvy 3 a Smlouvy 4 vůbec neověřila tvrzené příjmy účastnice, u žádné ze 4 smluv vůbec neověřila její výdaje. Vycházela pouze z ničím nepodloženého odhadu a z částky životního minima, což nelze považovat za řádné prověřování, když tyto částky nic nevypovídají o skutečných výdajích účastnice. Životní minimum totiž představuje pouze minimální hranici peněžních příjmů fyzických osob, které slouží jako ukazatel v oblasti státní sociální podpory, například pro účely posuzování nároku na sociální a jiné dávky, ale nijak nereflektuje reálné výdaje konkrétního spotřebitele. Totéž platí i pro případné další statistické údaje. Z předložených evidenčních karet je zřejmé, že žalobkyně postupovala při posuzování úvěruschopnosti účastnice pouze formálně tak, aby vyplněné údaje nasvědčovaly tomu, že její úvěruschopnost zkoumala. Nicméně z údajů v evidenční kartě uvedených je zřejmé, že byla výdajová stránka podhodnocena a že se nejednalo o skutečné výdaje vypočtené na základě skutečných podkladů.

31. Odvolací soud s ohledem na výše uvedené uzavřel, stejně jako soud I. stupně a před tím finanční arbitr, že žalobkyně nesplnila svou zákonnou povinnost posoudit úvěruschopnost účastnice jako spotřebitele s odbornou péčí, tedy na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a ověřených informací. Součástí odborné péče, kterou zákon vyžaduje po poskytovateli úvěru, je obezřetnost spočívající mimo jiné v tom, že se poskytovatel nesmí spoléhat pouze na údaje, které mu sdělí žadatel o úvěr, ale je povinen tato tvrzení také ověřit (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Poskytovatel úvěru je povinen zvážit, zda získané informace skutečně postačují k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Dostatečnost těchto informací se může lišit v závislosti na okolnostech, za nichž k uzavření úvěrové smlouvy dochází, i s ohledem na osobní situaci konkrétního spotřebitele. Nelze vyloučit ani možnost, že poskytovatel úvěru přihlédne ke znalostem, které o finanční situaci žadatele získal již dříve. Nicméně samotná prohlášení spotřebitele, která nejsou nijak doložena, nemohou být bez dalšího považována za dostatečná. Nejsou-li podložena relevantními doklady, nelze z nich při posuzování úvěruschopnosti vycházet.

32. Poskytovatel úvěru provádí posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména na základě porovnání jeho příjmů a výdajů a s přihlédnutím ke způsobu plnění jeho dosavadních dluhových závazků. V projednávané věci však takové porovnání nebylo reálně možné vzhledem k absenci relevantních podkladů, zejména pokud jde o výdaje účastnice. Odvolací soud si je vědom, že ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ představuje právní normu s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví taxativní výčet konkrétních kroků, které by věřitel musel učinit. Výklad tohoto ustanovení nesmí vést k nerealistickým požadavkům kladeným na věřitele v souvislosti s naplněním zákonné povinnosti. Současně však platí, že má-li být zachován smysl a účel této právní úpravy, nelze odborné posouzení úvěruschopnosti provést bez zjištění nejen příjmů spotřebitele a jeho dosavadního zadlužení, ale také alespoň základních, pravidelně se opakujících a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele očekávat. Povinnost odborného posouzení tak předpokládá, že věřitel shromáždí příslušné podklady a ověří informace sdělené žadatelem o úvěr tak, aby získal objektivní přehled o jeho finanční situaci. V tomto směru se žalobkyně omezila výlučně na tvrzení účastnice, zejména pokud šlo o její výdaje, které nijak neověřovala. Nepostupovala tedy při posuzování její úvěruschopnosti náležitě obezřetně, s odbornou péčí.

33. V souladu s ust. § 78 odst. 1 ZoSÚ je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen pořizovat při poskytování spotřebitelského úvěru dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jeho povinností stanovených tímto zákonem. V souladu s ust. § 78 odst. 2 písm. b) ZoSÚ při plnění této povinnosti uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli. Jestliže těmito dokumenty žalobkyně nedisponuje, svědčí to spíše pro závěr, že žádány a opatřovány nebyly.

34. Soud I. stupně správně uzavřel, že důsledkem porušení shora uvedené povinnosti žalobkyně při poskytování úvěru ve smyslu ust. § 86 odst. 1, 2 ZoSÚ je absolutní neplatnost smlouvy ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ a § 588 o.z. V ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovenou neplatnost smlouvy, coby důsledek porušení povinnosti poskytovatele řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je totiž nutno vykládat za použití ust. § 588 o.z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou ex offo, i bez návrhu účastníka.

35. K argumentaci odvolatelky rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], odvolací soud uvádí, že v tomto rozsudku Nejvyšší soud ČR dovozuje, že i přes skutečnost, že spotřebitel úvěr splatil, lze přiznat sankci neplatnosti úvěrové smlouvy v případě, „bude-li postaveno najisto, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet“. Zda takové pochybnosti existují, může poskytovatel úvěru posoudit pouze na základě toho, že si v souladu s ust. § 86 ZoSÚ opatří nezbytné, spolehlivé, dostatečné a přiměřené informace odpovídající povaze, délce, výši a rizikovosti poskytovaného úvěru. Tyto informace musí být získány z relevantních interních nebo externích zdrojů, včetně informací od samotného spotřebitele, a je-li to třeba, i z databází umožňujících posouzení jeho úvěruschopnosti. Následně je poskytovatel povinen tyto informace vyhodnotit. Nepostupuje-li věřitel tímto způsobem, tedy pokud informace neshromáždí vůbec, anebo jen v nedostatečné míře, lze dojít pouze k jedinému závěru – že důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet existovat musí. Připuštění opačného výkladu by vedlo k absurdní situaci, kdy by věřitel, i přes zákonnou povinnost před uzavřením smlouvy odborně posoudit úvěruschopnost žadatele, nemusel činit vůbec žádné kroky k jejímu ověření, a sankce by nastoupila teprve tehdy, pokud by se spotřebitel domáhal určení neplatnosti smlouvy a soud by teprve zpětně posuzoval jeho schopnost úvěr splácet.

36. S ohledem na výše uvedené postupoval soud I. stupně také správně, pokud nevyhověl návrhu žalobkyně na provedení důkazu výslechem účastnice. Takový důkaz by byl v projednávané věci nadbytečný, neboť pro právní posouzení věci není vůbec rozhodné, zda účastník byl v době uzavření úvěrové smlouvy skutečně úvěruschopný či nikoliv. Podstatné je, zda žalobkyně tuto úvěruschopnost posoudila v souladu se zákonem, tedy s odbornou péčí, a na základě dostatečných a ověřených informací. Ostatní skutkové okolnosti, jež byly pro rozhodnutí ve věci relevantní, měl soud již dostatečně objasněny z provedeného dokazování.

37. Odvolací soud však, oproti soudu I. stupně, zohlednil, že žalobkyně již v žalobě tvrdila (a předložila k tomuto tvrzení důkaz – doklad o zaplacení ze dne [datum]), že splnila povinnost uloženou jí výrokem II. nálezu finančního arbitre, když účastnici zaplatila částku 66 500 Kč. Soud I. stupně se touto skutečností nezabýval, ačkoliv byla uplatněna žalobkyní již v řízení před tímto soudem.

38. Podle stavu ke dni rozhodování odvolacího soudu (srov. § 154 odst. 1 o.s.ř.) je tak hmotně právní povinnost žalobkyně vůči účastníku v uvedeném rozsahu splněna. To musí vést k závěru o neopodstatněnosti návrhu účastníka a nutnosti nahrazení rozhodnutí finančního arbitra v daném rozsahu (v němž se současně žalobkyně podanou žalobou domáhá znovu projednání věci před soudem). Současně platí, že shledá-li soud, že správní orgán rozhodl (věcně) správně pouze zčásti, je ve smyslu § 250j odst. 2 o.s.ř. třeba rozhodnutí správního orgánu v odpovídajícím rozsahu nahradit, nikoliv žalobu zčásti zamítnout.

39. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že se rozhodnutí finančního arbitra v rozsahu jeho výroku II. podle ust. § 250j odst. 1, 2 o.s.ř. nahrazuje tak, že se návrh účastnice na uložení žalobkyni povinnosti zaplatit jí částku 66 500 Kč zamítá.

40. Současně odvolací soud vyslovil ve smyslu ust. § 250h odst. 3 o.s.ř., že rozhodnutí finančního arbitra tím pozbývá účinnosti v rozsahu výroku II. nálezu finančního arbitra a že v rozsahu svých výroků I. a IV. zůstává nedotčeno.

41. Ve vztahu k výroku IV. rozhodnutí finančního arbitra odvolací soud vychází ze závěru, že žalobkyně je nadále povinna hradit finanční sankci ve smyslu § 17a zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, neboť citované ustanovení je akcesorické k meritornímu rozhodnutí o sporu podle § 1 odst. 1 zákona; povinnost platit sankci nastoupí „automaticky“ tehdy, neuspěje-li „instituce“ ve sporu s „klientem“.

42. O náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně rozhodl odvolací soud, s ohledem na změnu rozsudku soudu I. stupně, znovu za použití ust. § 245 o.s.ř. podle ust. § 224 odst. 2, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 2 o.s.ř. V řízení (s ohledem na jeho předmět a konečný výsledek) nelze hovořit o převážném procesním úspěchu některé z účastnic. Proto odvolací soud rozhodl, že žádná z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

43. Ze shodných důvodů rozhodl odvolací soud rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení za použití ust. § 245 o.s.ř. podle ust. § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.