o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 16. června 2021 č.j. 109 C 11/2017-312

1. Okresní soud v Kladně (dále jen soud I. stupně) rozhodl rozsudkem ze dne 16.6.2021, č.j. 109 C 11/2017-312 o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 357 048,56 Kč spolu s v tomto výroku specifikovaným úrokem z prodlení, to vše do dvou měsíců od právní moci rozsudku (výrok I). Co do částky 2 306 020,06 Kč s příslušným v tomto výroku specifikovaným úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok II). Dále rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované náklady řízení ve výši 177 855 Kč do dvou měsíců od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalované (výrok III). Z odůvodnění rozsudku se podává, že žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované zaplacení celkem částky 2 663 069,12 Kč (po rozšíření žaloby) s tím, že částku 1 956 562 Kč (po zaokrouhlení) zaplatil za žalovanou na její žádost firmám, které prováděly práce na stavbě domu žalované s tím, že byli dohodnuti, že mu uvedenou částku vrátí a částkami 7 590 Kč a 698 917,12 Kč za žalovanou splatil dva úvěry, které byly žalované poskytnuty na stavbu jejího domu a na základě dohody účastníků mu měla žalovaná i tuto částku vrátit.

2. Žalovaná s žalobou nesouhlasila. Uváděla, že u firem, kterým zaplatil žalobce částku 1 956 562 Kč, nic neobjednávala a žádné práce na domě nevykonávaly a rozhodně popírala uzavření jakékoliv dohody s žalobcem. Pokud jde o úvěry, uvedla, že úvěr, na který žalobce zaplatil částku 7 590 Kč, byl skutečně poskytnut jí a žalobce uvedenou částku zaplatil. Druhý úvěr byl hypoteční a byl poskytnut oběma účastníkům, kteří v té době žili jako partneři. Ona hradila náklady na domácnost a žalobce splácel úvěr. I zde popírala uzavření dohody o tom, že pokud na něho nepřevede ½ domu, jak tvrdil žalobce, proplatí mu to, co žalobce zaplatil.

3. Z odůvodnění rozsudku dále vyplývá, že soud I. stupně z provedeného dokazování zjistil a vzal za prokázané, že účastníci žili jako druh a družka, vychovávali společně své dvě dcery, vedli společnou domácnost, vynakládali své prostředky na zajištění obživy, bydlení a dalších potřeb všech členů rodiny, a to až do dubna 2014. Mezi účastníky nebylo sporné, že za doby jejich soužití probíhala výstavba domu v [obec], domu, který byl a je ve vlastnictví žalované. Oba účastníci také shodně a opakovaně ve svých vyjádřeních i výpovědích potvrdili, že nikoli na základě nějaké písemné či do detailu vyprecizované ústní dohody, ale prostě na základě dohody zcela obecné, spíš, že to tak vyplynulo, vypadalo jejich soužití a hospodaření tak, že žalobce se staral o stavbu (s tím, že pozemek a hrubou stavbu před tím financoval otec žalované), objednával, zajišťoval a platil stavební materiál i práce na domě a žalovaná se starala o děti, platila jídlo, oblečení a další potřeby pro domácnost. V době společného soužití účastníků došlo k uzavření dvou úvěrových smluv. Dne [datum] smlouvy [číslo] o poskytnutí úvěru z prostředků [anonymizována čtyři slova] ve výši 300 000 Kč, kdy účastnicí (příjemkyní) oproti poskytovateli je pouze žalovaná, ale žalobce ke smlouvě přistoupil dohodou o ručení pro případ, že by žalovaná své závazky ze smlouvy neplnila. Dále dne [datum] byla uzavřena smlouva reg. [číslo] o poskytnutí hypotečního úvěru ve výši 800 000 Kč, ve které již oproti hypoteční bance jako věřiteli figurovali jak žalobce, tak žalovaná jako dlužníci. V obou případech šlo o úvěry účelové, které měly být použity za účelem bydlení (výstavba nemovitosti). V řízení bylo prokázáno, že žalobce uhradil splátky na úvěr od [anonymizována čtyři slova] ve výši 1 518 Kč ve dnech 13. 5., 23. 6., 30. 6., 30. 6. a [datum] (tedy celkem 7 590 Kč), že po celou dobu výhradně sám splácel, až zcela doplatil úvěr od [právnická osoba], kromě jiného i všechny splátky od května 2014 a nadále v celkové výši 698 917,12 Kč. Pokud jde o úhradu částky 1 670 739,50 Kč z titulu faktury [číslo] ze dne [datum], kterou měl žalobce zaplatit částkami ve výši 250 000 dne [datum], ve výši 250 000 Kč dne [datum], ve výši 250 000 Kč dne [datum], ve výši 250 000 Kč dne [datum], ve výši 250 000 Kč dne [datum], ve výši 250 000 dne [datum] a ve výši 170 740 Kč dne [datum], tato tvrzení jsou podporována fakturou i příjmovými pokladními doklady [jméno] [příjmení]. Pokud jde o úhradu částky 285 822 Kč z titulu faktury č. 2014 ze dne [datum], ze stvrzenky o úhradě ze dne [datum] [titul] [jméno] [příjmení] vyplývá, že faktura byla v uvedený den žalobcem hotově uhrazena.

4. Soud I. stupně uzavřel, že žalobce v řízení neprokázal, že by mezi účastníky existovala dohoda, že tyto dvě konkrétní faktury za žalovanou uhradí a že žalovaná mu tyto částky vrátí poté, co získá dostatek finančních prostředků. Mezi účastníky nevznikl žádný vztah z titulu smlouvy o půjčce či jiném závazku. Pokud v době společného soužití účastníci hradili podle vzájemné domluvy každý nějaké výdaje (konkrétně žalobce výdaje týkající se stavby, žalovaná týkající se jídla, oblečení, potřeb do domácnosti), plnili v rozsahu svých možností a schopností svou vyživovací povinnost k dětem (popřípadě otec k matce svých dětí), nelze dospět ani k závěru, že na straně jednoho či druhého z nich vznikl nárok na bezdůvodné obohacení. Je pravda, že v závěru společného soužití účastníků nastalo období, kdy dříve zaběhlé financování běžných i mimořádných plateb bylo provázeno konflikty a hádkami, nicméně zatímco u rozvádějících se manželů je zcela jasně vymezena právní moc rozvodu se všemi právními důsledky s tímto datem spojenými, v případě rozchodu nesezdaných partnerů je to na rozhodnutí každého z nich, co ještě pro společný vztah, společnou domácnost udělá či zaplatí. V daném případě, jak se shodli oba účastníci, byl jejich vztah na konci problematický. Žalobce sám uvedl, že v té době ho žalovaná vyzvala, aby již nic do výstavby domu neplatil, posléze, aby se odstěhoval. Pokud se žalovaný rozhodl, třeba i veden snahou vztah ještě zachránit, že nějaké prostředky stejně jako před tím ještě investuje, bylo to na jeho rozhodnutí a uvážení, a toto období lze stále ještě chápat jako období společného soužití. Proto soud I. stupně žalobě, pokud jde o částky 1 670 739,50 Kč a 285 822 Kč nevyhověl, neboť opačné rozhodnutí by v zákoně nemělo oporu, byť z hlediska lidského a morálního může být na věc pohled jiný. I z tohoto důvodu se soud I. stupně v průběhu celého řízení snažil vést účastníky ke smíru, k dohodě, dával jim příslušná poučení, protože má za to, že pokud by se na nějakém vyrovnání dohodli, bylo by to pro ně oba spravedlivé.

5. Co se týče nároku na úhradu částky 7 590 Kč a částky 698 917,12 Kč, soud I. stupně částku 7 590 Kč a polovinu částky 698 917,12 Kč, tedy částku 349 458,56 Kč žalobci přiznal. Společné soužití žalobce a žalované skončilo rozchodem, když v dubnu 2014 žalovaná žalobci oznámila, že se s ním rozchází, aby již nic dalšího do výstavby domu a podobně neinvestoval. Soud I. stupně uzavřel, že závazky, ke kterým se zavázala sama žalovaná, je tato povinna si počínaje dubnem 2014 hradit sama. Co se týče smlouvy od [anonymizována čtyři slova], pak povinnost úhrady úvěru jde výhradně za žalovanou, a pokud za ni žalobce splátky v celkové výši 7 590 Kč jejímu věřiteli uhradil, má právo se těchto domáhat. V případě druhé úvěrové smlouvy stíhala povinnost hradit splátky řádně a včas oba účastníky, kdy v době společného soužití v rámci obecné dohody mezi nimi platil žalobce splátky své i za žalovanou. Počínaje dubnem 2014 však již po něm nelze požadovat, aby v hrazení splátek za žalovanou nadále pokračoval. V tomto případě soud I. stupně proto podle § 2991 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen občanského zákoníku) žalobci přiznal částku 349 458,56 Kč, a uložil žalované povinnost zaplatit mu celkem částku 357 048,56 Kč s příslušenstvím, to je zákonným úrokem z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku, když žalovaná se do prodlení s placením peněžitého plnění beze sporu dostala a žalobce úrok z prodlení stran jednotlivých částek požadoval v zákonem stanovené výši (nařízení vlády č. 531/2013 Sb.).

6. Soud I. stupně ještě v odůvodnění rozsudku uvedl, že žalobce sice v druhé polovině řízení změnil svá tvrzení v tom směru, že mezi ním a žalovanou bylo dohodnuto, že po kolaudaci stavby tato na něho převede ideální polovinu nemovitostí, to je ideální polovinu vystavěného rodinného domu i ideální polovinu souvisejících pozemků. Na těchto tvrzeních pak již žalobce setrval, před závěrem dokazování dokonce založil do spisu i místopřísežná prohlášení svědků, kteří slyšeli, že převod domu (jeho části) žalovaná slíbila, i když to v řízení jednoznačně popřela. Nicméně prokazování těchto skutečností soud v řízení neshledal účelné. Žalovaná připustila, že v době rozchodu zvažovala různé formy vyrovnání, existenci konkrétní dohody ještě v době společného soužití o změně vlastnického práva k nemovitostem (existenci nějaké smlouvy o smlouvě budoucí) však zcela vyloučila. I kdyby se tak účastníci skutečně dohodli, jak nově (a z pohledu soudu v řízení poněkud účelově) začal tvrdit žalovaný, žádné splnění takové povinnosti předmětem tohoto řízení nebylo.

7. O nákladech řízení mezi účastníky soud I. stupně rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. za situace, kdy žalovaná měla úspěch ve vtahu k celému uplatněnému nároku v 87 %, žalobce byl úspěšný z 13 %. Přiznal jí tak náhradu 74 % nákladů řízení.

8. Proti tomuto rozsudku, a to proti jeho výroku II a III, podal žalobce včasné odvolání. V něm namítal, že na podporu svých tvrzení týkajících se dohody se žalovanou, že na jeho osobu převede id. ½ nemovitostí, případně se s jeho osobou za jím investované peněžní prostředky v případě skončení jejich vztahu vyrovná, předložil důkazy. Mimo jiné předložil místopřísežná prohlášení osob, z jejichž obsahu lze bez pochybnosti dovodit existenci této dohody mezi žalobcem a žalovanou. Žalobce po celou dobu soužití hradil výdaje pro potřeby domácnosti a právě úhradou závazků spojených s výstavbou domu ve výlučném vlastnictví žalované došlo na straně žalované k jejímu obohacení, neboť těmito úhradami byl zhodnocen majetek ve výlučném vlastnictví žalované z výlučných prostředků žalobce úhradou částky 1 956 561,50 Kč. Její majetek se právě o tuto částku zvětšil. Úhrady, které provedl žalobce za žalovanou nelze v žádném případě označit jako úhrady za společnou domácnost nebo úhrady pro společný vztah, tak jak je konstatováno soudem I. stupně. V tomto konkrétním případě je jasně prokázáno, že došlo ke zhodnocení majetku náležejícího do vlastnictví jednoho z partnerů, a to z výlučných prostředků druhého partnera, kdy ten z partnerů, který se v rámci soužiti obohatil, má povinnost druhému partneru uhradit to, co za něho tento partner uhradil v případě, že tento partner úhradu takto vynaložených finančních prostředků požaduje. Navrhoval, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve výroku II a III jako nesprávný zrušil a rozhodl o povinnosti žalované uhradit žalobci i částku 2 306 020,06 Kč s přísl. a náhradu nákladů před soudy obou stupňů.

9. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání žalobce namítala, že žádné z místopřísežných prohlášení předložených žalobcem není schopno prokázat existenci dohody mezi žalobcem a žalovanou o tom, že by žalovaná měla hradit žalobci jakékoliv náklady údajně jím vynaložené na výstavbu domu. Tato prohlášení spíše popisují dojmy podepsaných osob ze vztahu účastníků a jejich soužití. Tvrzení žalovaného ohledně existence dohody, že na něho žalovaná převede ½ nemovitosti je účelové a vzhledem k předmětu řízení bezpředmětné. Žalobce neunesl důkazní břemeno ke svým tvrzením učiněným před soudem I. stupně. Pokud jde o úhradu faktur požadovaných žalobcem, znovu zdůraznila, že ani jednu z nich nikdy neviděla, provedení žádných prací nepožadovala a nikým nebyla informována o rozsahu a ceně těchto prací. Opakovaně poukazovala na nesrovnalosti v těchto fakturách a na provázanost osob, které je vystavily, s žalobcem. Žalovaná je přesvědčena, že ve skutečnosti k těmto platbám nedošlo. I pokud by se žalobci podařilo prokázat jeho tvrzení, že tyto faktury zaplatil, bylo to čistě jeho rozhodnutí. Poukazovala na ustanovení § 2 992 občanského zákoníku. Zdůrazňovala absenci jakékoliv dohody mezi ní a žalobcem. Navrhovala, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil a přiznal jí náhradu nákladů odvolacího řízení.

10. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 občanského soudního řádu - dále jen o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že odvolateli uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody (ust. § 205 odst. 2 písm. b), e) a g) o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., jakož i řízení, které předcházelo jeho vyhlášení a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

11. V prvé řadě odvolací soud připomíná, že proti výroku I nebylo podáno odvolání, nebyl proto předmětem přezkoumání odvolacím soudem a nabyl samostatně právní moci.

12. Odvolací soud shledal, že soud I. stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu I. stupně, tak jak je soud I. stupně ve svém rozhodnutí správně a podrobně popsal, a pro stručnost na rozhodnutí soudu I. stupně v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu I. stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem I. stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí„ na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu I. stupně. Základní skutková zjištění soudu I. stupně jsou stručně shrnuta shora.

13. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobce se původně podanou žalobou domáhal zaplacení částky 1 956 561,50 Kč s přísl. žalovanou. Tvrdil, že účastníci byli do července 2014 partneři a společně bydleli na adrese [adresa]. Jednalo se o novostavbu, která byla vystavěna za trvání jejich soužití. V souvislosti s výstavbou domu požádala žalovaná žalobce, aby za ni uhradil některé výdaje, konkrétně 2 faktury, z nichž první byla ze dne [datum] na částku 1 670 739,50 Kč a druhá ze dne [datum] na částku 285 822 Kč. Žalobce tyto částky za žalovanou uhradil a žalovaná přislíbila mu uhrazené částky vrátit poté, co získá dostatek finančních prostředků. Toto však neučinila. Podáním ze dne [datum] původně podanou žalobu rozšířil o částky 7 590 Kč a 698 917,12 Kč s úrokem z prodlení. Uvedl, že rovněž tyto částky uhradil za žalovanou, přičemž se jednalo o splátky úvěrů, poskytnutých žalované a tvrdil, že i v případě těchto částek mu žalovaná přislíbila jejich úhradu. Usnesením ze dne 2.5.2017, č.j. 109 C 11/2017-41 soud I. stupně tuto změnu žaloby, spočívající v podstatě v jejím rozšíření, připustil.

14. Žalovaná žalobou uplatněný nárok neuznávala, a to ani z části. Potvrdila, že skutečně byli s žalobcem partneři, narodily se jim dvě dcery, dne [datum] [jméno] a dne [datum] [jméno]. Dále uvedla, že její otec jí daroval pozemek v [obec], na kterém posléze byl vystaven dům [adresa]. Kromě pozemku investoval otec žalované do stavby rodinného domu žalované částku okolo 1 700 000 Kč. Od roku 2005 bylo dohodnuto mezi žalobce a žalovanou, kteří v té době žili společně a otcem žalované, že stavba rodinného domu bude nadále financována z vlastních prostředků žalobce a žalované. V témže roce žalovaná uzavřela se [anonymizována čtyři slova] úvěrovou smlouvu, získala tak 300 000 Kč, ze kterých byly financovány rozvody plynu a vody na stavbě domu. V roce 2008 byla žalobci a žalované nabídnuta ze strany [titul] [jméno] [příjmení] a [titul] [jméno] [příjmení] půjčka ve výši 1 000 000 Kč na dostavění domu. Na schůzce bylo dohodnuto, že peníze obdrží žalobce, který je bude splácet formou navýšeného nájmu za prostory, které si od pana [příjmení] a pana [příjmení] pronajímal k podnikání. V roce 2011 žalobce a žalovaná uzavřeli úvěrovou smlouvu s [právnická osoba] ve výši 800 000 Kč Tyto prostředky šly přímo na účet žalobce, který jí tvrdil, že peníze z této půjčky budou použity na úhradu zbytku půjčky od pana [příjmení] a pana [příjmení], kteří v té době chtěli doplatek půjčky jednorázově. Na podzim roku 2013 se žalobce, žalovaná a jejich dcery nastěhovali do rodinného domu v [obec], vztah žalobce a žalované se však již nezlepšil. V únoru 2014 žalovaná oznámila žalobci, že se s ním definitivně rozchází a nabídla mu, že mu rodinný dům prodá za 2 000 000 Kč, tedy za částku, kterou do domu investovala ona a její otec. Žalobce s tím souhlasil, ale chtěl, aby mu žalovaná podepsala, že jí kupní cenu 2 000 000 Kč již uhradil s tím, že fakticky jí bude splácet 6 000 Kč měsíčně. To žalovaná odmítla. Mezi účastníky v té době probíhal soudní spor o děti. Žalovaná byla přesvědčena, že žalobce do domu investoval z půjčených peněz od [příjmení] a [příjmení] částku 1 000 000 Kč, kdy závazek vůči nim žalovaná považovala za společný, ale podle společné dohody ho splácel pouze žalobce, protože žalovaná zase hradila sama ze svých prostředků všechny náklady na domácnost. Žalobce odmítl zaplatit jí za dům 2 000 000 Kč, odmítl i variantu, že ona jemu zaplatí 1 000 000 Kč a z domu se vystěhuje. Pro takový případ žalobce po žalované požadoval 4 000 000 Kč. Žalovaná má za to, že se stala obětí promyšleného jednání všech tří aktérů (žalobce, pana [příjmení] i pana [příjmení]), jejichž cílem bylo připravit ji o dům. Nyní byla podána žaloba proti ní jak žalobcem, tak panem [příjmení] a [příjmení], má za to, že podstata sporu a účastníci jsou totožní jako v řízení vedeném pod sp. zn. 119 C 52/2015.

15. Soud I. stupně k žádosti obou účastníků usnesením č. j. 109 C 11/2017 – 120 ze dne 19. 4. 2018 přerušil řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu (dále jen„ o.s.ř.“) do pravomocného skončení řízení vedeného Okresním soudem v Kladně pod sp. zn. 119 C 52/2015.

16. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně č. j. 119 C 52/2015-781 ze dne 6. 11. 2017 byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná zaplatila žalobci [příjmení] [jméno] [příjmení] částku 1 500 000 Kč s příslušenstvím a žalobci [jméno] [příjmení] 1 500 000 Kč s příslušenstvím. Rozsudkem Krajského soudu v Praze č.j. 21 Co 156/2018 – 847 ze dne 20. 3. 2019 byl k odvolání žalobců rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Oba soudy shodně konstatovali, že žalobcům se v řízení nepodařilo prokázat existenci půjček, tedy že žalované každý z nich částku 1 500 000 Kč půjčil. Soudy uzavřely, že tyto částky žalované žalobci nikdy nepředali a je tedy vyloučené, aby mezi nimi a žalovanou k uzavření tvrzených smluv o půjčkách došlo.

17. Při ústním jednání dne [datum] soud I. stupně poučil žalobce podle ustanovení § 118a o.s.ř. a vyzval ho k doplnění tvrzení, jakých částek konkrétně a z jakého titulu se po žalované domáhá a označil ke svým tvrzením důkazy a byl poučen rovněž o následcích nesplnění této výzvy. Žalobce ve svém podání ze dne [datum]. V něm zopakoval, že on a žalovaná byli do července 2014 partneři. Oproti původním tvrzením nově uvedl, že si on a žalovaná dohodli, že výstavba rodinného domu bude provedena„ papírově“ žalovanou, ale protože žalovaná neměla k dispozici žádné finanční zdroje, veškeré další financování výstavby rodinného domu, mimo již částečně zhotovené hrubé stavby, bude prováděno výlučně žalobcem a z půjček, které žalobce za žalovanou splácel. Žalobce dále nově uvedl, že mezi ním a žalovanou bylo zároveň dohodnuto, že po kolaudaci stavby převede žalovaná na žalobce ideální ½ nemovitostí, tedy ideální ½ vystavěného rodinného domu a ideální ½ souvisejících pozemků. V březnu 2014 ještě před dokončením stavby žalobce zastavil v tu dobu realizované práce na dokončení domu, když po něm žalovaná požadovala, aby se z tehdy již pět měsíců obývaného domu odstěhoval. Uvedl, že dodavatelé, kteří ještě neměli dokončené zadané práce vzhledem k ukončení jejich dodávek a prací, vystavili faktury a požadovali jejich uhrazení. Žalovaná po něm chtěla, aby dodavatelské faktury uhradil s tím, že tyto náklady mu uhradí po prodeji jejích podílů na jiných nemovitostech, kterých byla spoluvlastníkem. Žalovaná žalobci přislíbila úhradu i ostatních nákladů, které měl v souvislosti s výstavbou rodinného domu, zejména půjčky od [titul] [příjmení] a [titul] [příjmení]. Od března 2014 žalobce hradil ze svých prostředků veškeré provozní náklady domu, a to až do svého odstěhování ze společné domácnosti, splácel půjčky sjednané žalovanou a určené na výstavbu rodinného domu, v červenci 2014 se z domu a ze společné domácnosti dočasně odstěhoval, avšak docházel tam dále za dětmi. Od konce srpna 2014 ale pak už dům nenavštívil. V souvislosti s ukončením společného soužití po žalované žalobce požadoval úhradu nákladů v souvislosti s výstavbou rodinného domu, jehož ideální ½ měl původně vlastnit, a to včetně doplacení souvisejících půjček. Shrnul, že po žalované požaduje náklady, které vynaložil na úhradu faktury [číslo] z [datum] ve výši 1 670 739,50, dále na úhradu faktury č. [rok] z [datum] ve výši 285 822, dále požaduje částku 7 590 Kč, kterou v pěti splátkách uhradil za žalovanou z titulu poskytnutého úvěru z prostředků [anonymizována čtyři slova] a dále částku 698 917,12 Kč, kterou ve splátkách uhradil za žalovanou z titulu úvěru poskytnutého ve výši 800 000 Kč. Uvedl, že žalovaná věděla o všech prováděných objednávkách, platbách za dodávky materiálů a prací prováděných na výstavbě rodinného domu, viděla celý průběh stavebních prací, i o splácení úvěrů byla žalobcem informována.

18. Žalovaná ve svém vyjádření k doplnění žaloby zdůraznila, že nikdy žalobci neslíbila žádnou úhradu. Do domu se nastěhovali v roce 2013 a v roce 2014 již žádné větší práce neprobíhaly. Zpochybňovala vystavené faktury, které žalobce předložil s tím, že majitelé firem, které faktury vystavily, jsou kamarádi žalobce. Zopakovala, že peníze z hypotečního úvěru šly na účet žalobce, měl za ně splatit půjčku panu [příjmení], ale jelikož nebylo prokázáno, že by nějaká půjčka byla, neví, co s penězi udělal. Následně byl žalobce při dalším jednání soudu I. stupně poučen podle ustanovení § 118a odst. 3 o.s.ř. v tom směru, že se mu dosud nepodařilo prokázat jeho tvrzení, že mu žalovaná sdělila a že byli domluveni, že peníze, které vložil do stavby nemovitosti, mu žalovaná vyplatí. Žalobce jako důkaz k tomu označil výpověď pana [příjmení] v řízení vedeném u soudu I. stupně pod sp. zn. 119 C 52/2015, kde tento potvrdil, že po dostavění domu se měl žalovaná stát jeho spolumajitelem. Dále byli účastníci poučeni podle ustanovení § 118b a 119a o.s.ř. a byla jim poskytnuta lhůta k doplnění tvrzení a označení důkazů. Žalobce navrhoval doplnit dokazování obsahem místopřísežných prohlášení, která založil do spisu. Po provedení navržených důkazů soud I. stupně rozhodl napadeným rozsudkem tak, jak je uvedeno shora.

19. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

20. Podle odst. 2 citovaného ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

21. Podle ustanovení § 2992 občanského zákoníku byl-li splněn dluh, a to i předčasně, nebylo-li uplatněno právo, ač uplatněno být mohlo, nebo učinila-li jedna osoba něco ve svém výlučném a osobním zájmu či na vlastní nebezpečí, nevzniká povinnost obohacení vydat; to platí i v případě, že jedna osoba obohatí druhou s úmyslem ji obdarovat nebo obohatit bez úmyslu právně se vázat.

22. Podle ustanovení § 120 odst. 1 o.s.ř. účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Podle odst. 2 citovaného ustanovení soud může provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny. Podle odst. 3 tohoto ustanovení soud může též vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků.

23. Podle ustanovení § 118a odst. 1 o.s.ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy.

24. Podle odst. 2 citovaného ustanovení má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1.

25. Podle odst. 3 tohoto ustanovení zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.

26. Odvolací soud v prvé řadě zdůrazňuje, že žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované jednak zaplacení dvou faktur, které podle jeho tvrzení na základě ústní dohody se žalovanou zaplatil za žalovanou a bylo mezi nimi dohodnuto, že ona mu po získání finančních prostředků tyto částky zaplatí a dále se domáhal zaplacení splátek dvou úvěrů, které rovněž zaplatil za žalovanou.

27. Pokud jde o žalobní nárok na zaplacení úvěru ve výši 7 590 Kč a hypotečního úvěru ve výši 698 917,12 Kč, pak o části tohoto nároku bylo rozhodnuto již pravomocně výrokem I rozsudku soudu I. stupně. Předmětem odvolacího řízení zůstala již jen polovina hypotečního úvěru, jehož zaplacení žalobce požadoval, a to ve výši 349 458,56 Kč.

28. Jak správně zjistil soud I. stupně, hypoteční úvěr byl poskytnut oběma účastníkům a ti byli povinni jej rovněž společně hypoteční bance uhradit. Nešlo tedy jen o úvěr poskytnutý žalované, ale o úvěr poskytnutý oběma účastníkům. Povinnost hradit splátky řádně a včas stíhala oba účastníky. Odvolací soud se rovněž ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že v době společného soužití v rámci obecné dohody mezi účastníky platil žalobce splátky své i za žalovanou, která se na druhé straně starala o děti a domácnost. Počínaje dubnem 2014 však již po něm nelze požadovat, aby v hrazení splátek za žalovanou nadále pokračoval, a proto mu soud I. stupně výrokem I přiznal právo na úhradu poloviny takto zaplacených částek. Povinnost k zaplacení druhé poloviny však již stíhala žalobce samotného, a proto byla ohledně této částky žaloba správně soudem I. stupně zamítnuta.

29. Druhým nárokem, který byl předmětem řízení, byl nárok na zaplacení částek za úhradu dvou faktur. Žalobce nejen v původně podané žalobě, ale i v jejím upřesnění na základě výzvy soudu I. stupně, tvrdil, že mezi účastníky existovala ústní dohoda o tom, že žalobce tyto dvě faktury za žalovanou uhradí a ona mu po získání finančních prostředků tyto částky zaplatí. Soud I. stupně dospěl ke správnému závěru, že se žalobci existence takovéto dohody nepodařila prokázat, přestože byl řádně soudem I. stupně poučen podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř.

30. Výzvou soudu podle výše citovaného ustanovení se zabraňuje vydání rozhodnutí překvapivého pro účastníka, a nad to se vytvářejí podmínky pro to, aby bylo pro potřeby zjišťování skutkového stavu věci jako základu rozhodnutí učiněno - v poměrech neúplné apelace - před soudem prvního stupně vše, co před ním jako soudem nalézacím v rovině skutkové mělo a mohlo být provedeno. Jde tak o důležitý nástroj materiálního vedení řízení (řízení sporu). Soudu musí jít především o to, aby byla sporná látka co nejúplněji a nejsprávněji shromážděna, a byl tak sjednán co nejspolehlivější podklad správného rozhodnutí ve věci. V zájmu toho musí být účastníci vyzváni k doplnění nedostatečných a neúplných skutkových údajů, a tak upozorněni na závislost výsledku řízení na jejich aktivitě.

31. Žalobce ani přes uvedená poučení neoznačil žádné důkazy, kterými by bylo prokázáno jeho tvrzení o dohodě o proplacení dvou faktur, která měla být mezi účastníky uzavřena. Bylo prokázáno, že předmětné faktury uhradil, avšak to, že bylo mezi účastníky dohodnuto, že mu tuto úhradu žalovaná proplatí, prokázáno nebylo. Kromě toho žalovaná zpochybňovala, že byly ve fakturách fakturované práce na její nemovitosti vůbec provedeny, uvedla, že je neobjednávala ani o nich nic nevěděla. Pokud skutečně žalobce tyto práce objednal a uhradil (pokud skutečně byly provedeny) šlo by o případ, který upravuje ustanovení § 2992 a neměl by tak nárok na jejich úhradu, i kdyby jejich zaplacení požadoval z titulu vydání bezdůvodného obohacení, nikoliv na základě dohody, jak tvrdil.

32. Žalobce ve svém odvolání proti rozsudku soudu I. stupně namítal, že finanční částku 2 306 020,06 Kč investoval do nemovitosti žalované a v případě, že na jeho osobu nebyla převedena ideální ½ nemovitosti, jak bylo mezi účastníky dohodnuto, vznikl jeho osobě nárok na úhradu této částky. Takovýto nárok je však zcela jiným nárokem, než který byl předmětem řízení na základě žalobcem podané a doplněné žaloby, kterou požadoval zaplacení toho, co údajně zaplatil za žalovanou, a to na základě mezi nimi uzavřené dohody. Je pravdou, že v průběhu řízení žalobce začal tvrdit, že mezi ním a žalovanou bylo dohodnuto, že po kolaudaci stavby tato na něho převede ideální polovinu nemovitostí. Soud I. stupně však správně uzavřel, že i kdyby se tak účastníci skutečně dohodli, žádné splnění takové povinnosti předmětem tohoto řízení nebylo. Pokud by žalobce požadoval zaplacení předmětné částky z titulu uzavření dohody, podle které na něho žalovaná převede polovinu nemovitostí a pokud k tomu nedojde, zaplatí mu nějakou finanční částku, muselo by dojít ke změně žaloby podle ustanovení § 112 o.s.ř. Změna žaloby je změnou předmětu řízení. Za předmět řízení je teorií označován procesní nárok, který je definován výlučně na základě prvků procesní povahy. Rozeznáváme předmět a základ procesního nároku. Předmětem procesního nároku je žalobní návrh, petit, jenž je uveden v žalobě. Za základ procesního nároku označujeme skutková tvrzení, jimiž žalobce žalobní návrh odůvodňuje. Změnou žaloby rozumíme v první řadě změnu žalobního návrhu, petitu. Jde nejen o případ, kdy žalobce požaduje více, než žalobou žádal původně (rozšíření žaloby), nýbrž i o situaci, kdy se domáhá něčeho jiného. Změnou žaloby je taktéž změna skutkových tvrzení, a to i tehdy, zůstává-li žalobní návrh nezměněn (srovnej R 21/03). Žádný takový návrh na změnu žaloby (kromě výše uvedeného rozšíření) ani podání, které by svým obsahem návrh na změnu žaloby připomínalo, však ze strany žalobce podán nebyl. Kromě toho odvolací soud připomíná, že v odvolacím řízení je změna žaloby omezena nejen systémem neúplné apelace (§ 205a, § 211a), nýbrž i ustanovením, podle kterého nelze v odvolacím řízení uplatnit nový nárok (§ 216).

33. Ze všech výše uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve výrocích II a III jako věcně správný podle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil, tedy i včetně závislého nákladového výroku, když ani zde neshledal pochybení.

34. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 ve spojení s ustanovením § 142, odst. 1 o.s.ř. a přiznal v odvolacím řízení úspěšné žalované náhradu nákladů odvolacího řízení. Ty představují náklady za právní zastoupení, a to za dva úkony právní služby po 17 540 Kč (předmětem odvolacího řízení byla částka 2 306 020,60 Kč) a dvakrát režijní paušál po 300 Kč. K nákladům řízení náleží rovněž náhrada 21 % DPH ve výši 7 493 Kč Celkem náklady odvolacího řízení činí 43 173 Kč.