o zaplacení částky 908 800 Kč s příslušenstvím,

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 908 800 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 908 800 Kč od [datum] do zaplacení (výrok I.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 257 586,80 Kč k rukám zástupkyně žalobkyně ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a konečně uložil žalovanému povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Benešově část soudního poplatku ve výši 36 352 Kč (výrok III.).

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně byla založena v roce 2017 ryze za účelem odkupu tehdy zadlužených nemovitostí v [adresa] od žalovaného a jeho sestry. V této době měl žalovaný finanční potíže, včetně nařízených exekucí, a proto ve společnosti nefiguroval, formálně si však chtěl zachovat kontrolu prostřednictvím smlouvy o převodu obchodního podílu v této společnosti, která nikdy neměla být ani nebyla podána na obchodní rejstřík. Tehdejší jediný společník a jednatel žalobkyně [jméno FO] ve svých funkcích vystupoval pouze formálně, společnost neřídil a o její finanční záležitosti se nestaral a nekontroloval je. V důsledku toho neměl v podstatě žádný přehled o toku finančních prostředků ani o hospodaření této společnosti. Žalobkyně udělila žalovanému generální plnou moc k zastupování ve všech záležitostech. Na základě zplnomocnění žalovaný vybíral nájemné z obou nemovitostí, ze kterého měl být hrazen úvěr žalobkyně u [právnická osoba], jež si vzal za účelem jejich pořízení a dále náklady na energie. Jakékoli vyúčtování žalovaným vybíraného nájemného z obou budov neexistovalo, což vyústilo v situaci, kdy ve financích vznikl značný chaos a nebylo zřejmé, jak bylo s penězi fakticky nakládáno. Dle původní dohody žalovaného a [jméno FO] měla být budova č. p. 2261 opravena a zrekonstruována na bytové jednotky, jež by se prodaly s rozdělením zisku. Jelikož se na plánovanou rekonstrukci nedostávaly finanční prostředky, do projektu v roce 2020 vstoupila společnost [Anonymizováno] Žalovaný s za žalobkyni jednajícím [jméno FO] a s za společnost [Anonymizováno] jednajícím [tituly před jménem] [adresa] uzavřeli ústní dohodu o realizaci investičního projektu spočívajícího v rekonstrukci budovy č. p. 2261 v ulici [Anonymizováno] a jejím následném prodeji s rozdělením čistého zisku v poměru 40 % - 20 % - 40 % pro zúčastněné v tomto pořadí. [právnická osoba] [Anonymizováno] následně odkoupila budovu č. p. 2261 a související pozemky za 14 000 000 Kč, kteréžto částky se umořil úvěr žalobkyně u [právnická osoba], vyplatily se dluhy a zbylá část kupní ceny 2 893 536 Kč byla postupně zasílána na účty žalobkyně č. [č. účtu] vedený u [právnická osoba] a č. [č. účtu] vedený u [Anonymizováno], a to platbami ze dne [datum] ve výši 100 000 Kč, dne [datum] ve výši 100 000 Kč, dne [datum] ve výši 250 000 Kč, dne [datum] ve výši 450 000 Kč, dne [datum] ve výši 550 000 Kč, dne [datum] ve výši 600 000 Kč, dne [datum] ve výši 400 000 Kč, dne [datum] ve výši 250 000 Kč a dne [datum] ve výši 193 536 Kč. Zúčastněné osoby se domluvily, že tato částka představuje stanovený rozpočet stavby a bude sloužit výlučně k úhradě nákladů spojených s rekonstrukcí budovy č. p. 2261. Žalovaný byl pověřen chodem celé rekonstrukce, tj. organizací stavby, zprostředkování pokynů od [tituly před jménem] [adresa] ohledně pracovních postupů směrem k pracovníkům, nákupem některého materiálu a zajišťováním a vyplácením pracovníků na stavbě, pročež mu bylo uděleno dispoziční oprávnění k bankovním účtům žalobkyně. [jméno FO] měl působit jako stavbyvedoucí a [tituly před jménem] [adresa] jakožto investor měl řešit věc po technické stránce. [adresa] žalovaného spočívala v zajištění chodu rekonstrukce budovy č. p. 2261, kterou vlastnila investorská společnost, avšak za použití finančních prostředků ve výši 2 893 536 Kč, které náležely žalobkyni a jež pocházely z části kupní ceny zasílané jí na uvedené bankovní účty. Žalovaný se tak zavázal obstarat smluvenou záležitost jednak žalobkyni, jednak společnosti [Anonymizováno] Ve výsledku měly být zúčastněné osoby odměněny poměrovým čistým ziskem získaným z prodeje budovy, případně jednotlivých bytových jednotek. Rekonstrukce byla zahájena na konci roku 2020. V souladu s dohodou žalovaný začal z účtů žalobkyně vybírat finanční prostředky, ze kterých měly být hrazeny náklady stavby. Žalovaný celkem 13 výběry vybral 1 665 800 Kč, v kteréžto částce je zahrnuta in částka v celkové výši 908 800 Kč, jež je předmětem řízení. Dále soud prvního stupně dovodil, že žalovaný přes poskytnuté poučení dle ustanovení § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. včetně poučení v důsledku nesplnění této procesní povinnosti neprokázal své tvrzení, že vybrané finanční prostředky použil výlučně na úhradu nákladů spojených s rekonstrukcí způsobem uvedeným v jím dodatečně vytvořených přehledových tabulkách, jež měly mít dle tvrzení žalovaného základ v předloženém osobním zápisníku a ve stavebních denících. Soud prvního stupně argumentoval, že v tabulkách jsou rozepsány jednotlivé částky a označeny osoby, jimž měly být vyplaceny, kterého dne a za jaké časové období vykonané práce. Dle soudu prvního stupně jsou však odkazované stavební deníky po obsahové stránce toliko přehledy docházky a neobsahují údaje o vykonané práci, jelikož povětšinou tam není evidováno, jaká konkrétní činnost měla být ten který den a kým vykonána. Stejně tak chybí pevná hodinová odměna konkrétní osoby za práci, která se při výpočtech liší, jak mezi jednotlivými pracovníky navzájem, tak v rámci odměny jedné a téže osoby pracovníka. Výpočet částek výsledné odměny často nesouhlasí se svědky uváděnou hodinovou sazbou. Dopsané výsledné částky pracovní odměny proto soud prvního stupně považoval za neurčité a účelové. Uvedl, že absentují údaje o vyplácení jednotlivých pracovníků, z naprosté většiny zde chybí data a podpisy pracovníků potvrzující převzetí částek. V porovnání s převodovými tabulkami tak udávané výpočty odměn ani data vyplácení odměn souhlasí. Oproti tomu, co vypovídali svědci a žalovaný, se tak liší přítomnost jednotlivých pracovníků na stavbě. Osobní zápisník pak představuje žalovaným ručně psané záznamy, kdy v souhrnu se dle soudu prvního stupně jedná o nejasný, nepřehledný a neurčitý záznam dat a částek, jež měly být údajně žalovaným vydány v souvislosti s rekonstrukcí. U naprosté většiny záznamu není konkretizováno, za jaký materiál mělo být hrazeno a komu, za jaké konkrétní vykonané práce mělo být placeno a nějaká přesná částka, a které osobě jednotlivě. U některých položek jsou v osobním zápisníku uvedena jiná data provedené práce a jiné částky než v přehledových tabulkách. Soud prvního stupně proto uzavřel, že takové zápisy jsou jednotlivě i ve svém souhrnu nejasné, neurčité a nepřehledné a jeví se jako účelově vytvořené, takže i nadále není zřejmé, za jaký materiál či práci mělo být placeno, v jaké výši, které osobě, a kterého dne. Soud prvního stupně pak shrnul, že nepolemizuje s tím, že nějaká rekonstrukce od roku 2020 do dubna 2022 za účasti žalovaného probíhala, nicméně nebylo prokázáno, v jakém finančním rozsahu. V rámci právního hodnocení věci soud prvního stupně dospěl k závěru, že pakliže úloha žalovaného spočívala v zajištění rekonstrukce předmětné budovy, kterou vlastnila investorská společnost, avšak za použití finančních prostředků, které náležely žalobkyni, zavázal se žalovaný obstarat smluvenou záležitost jednak žalobkyni, jednak společnosti EKOGIS s.r.o., přičemž ve výsledku měly být zúčastněné osoby odměněny poměrovým čistým ziskem získaným z prodeje budovy, případně jednotlivých bytových jednotek.

3. Dle soudu plně prvního stupně tak mezi uvedenými subjekty došlo k uzavření příkazní smlouvy ve smyslu ustanovení § 2430 o.z., na jejímž základě se žalovaný v pozici příkazníka zavázal obstarat popsanou záležitost pro žalobkyni a společnost [Anonymizováno] společně jako příkazce, a to za přislíbenou odměnu v podobě části čistého zisku. Dále soud prvního stupně konstatoval, že právní úprava vymezuje povinnost příkazníka plnit příkaz poctivě a pečlivě; musí být tedy veden úmyslem vyhovět zájmu příkazců a tento zájem příkazců musí upřednostnit i před zájmem vlastním. V projednávané věci plnění příkazu zahrnulo též převzetí hodnot (peněžních prostředků) patřících příkazci (žalobkyni) a hospodaření s nimi. Podle ustanovení § 2435 o.z. tak součástí závazku žalovaného byla též jeho povinnost vyúčtovat jemu svěřené finanční prostředky. Ačkoliv zákon výslovně nestanoví, co má být obsahem vyúčtování a jakou formou má být vyúčtování podáno, je třeba vyjít z toho, že příkazcům se mělo dostat takové vyúčtování, aby byli plně seznámeni s výsledky příkazní činnosti a mohli je využít. Žalovaný měl proto doložit příslušnými dokumenty skutečnosti, které jsou předmětem vyúčtování, přičemž takto byl v souladu se zákonem povinen poskytnout vyúčtování i bez výzvy příkazců. Okolnost, že vyúčtování se předkládá po provedení příkazu, je podle soudu prvního stupně třeba vykládat tak, že vyúčtování se provádí vždy po ukončení příkazní činnosti bez ohledu na to, zda došlo ke splnění příkazu či nikoliv, a to bez zbytečného odkladu po ukončení příkazní činnosti. Dle soudu prvního stupně tak žalovaný měl vybrané finanční prostředky buď vyúčtovat, případně se měly vykompenzovat (odečíst) z jeho budoucího podílu na zisku. Proto soud prvního stupně dovozoval z výpovědí [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [adresa] ze vzájemné elektronické komunikace o průběhu rekonstrukce, ale i ze samé podstaty věci, kdy žalovaný nakládal s cizími finančními prostředky za určitým účelem a musel si být vědom toho, že bude potřeba jejich použití náležitě odůvodnit a doložit, přičemž vynaložené prostředky musely být nepochybně zaúčtovány i pro řádné vedení účetnictví žalobkyně. Jelikož se na jaře 2022 celý investiční projekt zhroutil a bylo nepochybné, že v důsledku konfliktů zúčastněných osob vzniklých zejména pro nejasnosti ohledně financí a rozsahu provedených prací nebude původní dohoda realizována, pročež působení žalovaného na rekonstrukci i jeho činnost jako taková byly ukončeny, měl ze zákona povinnost bez zbytečného odkladu provést řádné vyúčtování. Pokud žalovaný uváděl, že vyúčtování provedl, a to průběžně formou zmiňovaných stavebních deníků a osobním zápisníkem, soud prvního stupně se s touto argumentací neztotožnil, když tyto listiny ve spojení s přehledovými tabulkami shledal neurčitými a pochybnými a jejich obsah nepovažoval za dostatečný ani věrohodný. Poukázal také na to, že se nejedná o vyúčtování, jež by mohlo sloužit jako podklad pro účetnictví žalobkyně. Soud prvního stupně dále odmítnul argumentaci žalovaného, dle které by mělo být zohledněno ustanovení § 2903 o.z. o povinnosti odvrácení újmy, když konstatoval, že zúčastněné osoby původně spolupracovaly na základě vzájemné důvěry, která však byla ze strany žalovaného narušena a ve věci financování stavby vznikl značný chaos, kdy situace se jeví tak, že žalovaný spoléhal, že jím vyvolaný zmatek bude i nadále udržovat a využívat toho, že [jméno FO] finanční situaci žalobkyně nikdy příliš neřešil. Dále soud prvního stupně uvedl, že povinnosti vyúčtování žalovaného nezbavuje ani to, že slyšení pracovníci údajně nedostali pracovní smlouvy. Provést vyúčtování svěřených prostředků bylo povinností žalovaného a je nemyslitelné a nelogické, z jakého důvodu měl žalovaný vyplácet pracovníky na stavbě v hotovosti bez jakéhokoli potvrzení nebo nakupovat materiál bez jakýchkoli účetních dokladů. Pakliže byl žalovaný pověřen vedením a organizací rekonstrukce, měl povinnost tyto doklady zajistit. V této souvislosti soud prvního stupně zapochyboval, nakolik jsou obsahy stavebních deníků a výpovědi pracovníků věrohodné, a stejně tak i výpověď žalovaného, když žalovaný před soudem prvního stupně na jednu stranu připustil, že jím vyplácení pracovníci na stavbě mu vyplácení peněz nikdy nepotvrzovali, jedním dechem však odkazuje na stavební deníky a tvrdí, že pracovníci převzetí peněz potvrzovali. Dle soudu prvního stupně tak lze uvažovat i o variantě, že případné (velmi sporadické) podpisy a částky mohly být do stavebních deníků dopsány až dodatečně. Spolehlivost svědků [jméno FO] mladšího, [jméno FO] staršího a [jméno FO] pak dle soudu prvního stupně značně ovlivňuje i skutečnost, že jejich výpověď byla navržena jako důkaz v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. [spisová značka] k prokázání zcela opačného tvrzení žalovaného o tom, že měli být přítomni předávání hotovostních splátek kupní ceny (týkající se prodeje nemovitostí v [Anonymizováno]) nebo v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka], kde měli být přítomni předávání hotovosti vybrané žalovaným z účtu žalobkyně [jméno FO], kdy obojí bylo vyvráceno, stejně tak žalovaný uznal, že k takovému předání nikdy nedošlo a takové jeho původní tvrzení se nezakládá na pravdě. Dále soud prvního stupně uvedl, že věrohodnosti žalovaného nepřispívá ani jeho procesní strategie využitá v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. [spisová značka], stejně jako jeho reakce na předžalobní výzvu, kdy se žalovaný původně bránil tím, že nikdy nedošlo k jeho bezdůvodnému obohacení, neboť veškeré peníze vybrané z účtu žalobkyně žalovaný vždy předal k rukám [jméno FO], což může prokázat jím podepsanými písemnými potvrzeními o převzetí jednotlivých částek. Ačkoli v civilním řízení tvrdil, že tato potvrzení připravila žalobkyně, respektive vystavoval je [jméno FO], v trestním řízení naopak připustil, že některá potvrzení vyhotovil sám žalovaný. Dále žalovaný uváděl, že předávání finančních prostředků byli přítomni svědci, například [jméno FO] a [jméno FO]. Jejich svědeckou výpověď navrhoval jako důkaz. Paradoxně totožné svědky [jméno FO] mladšího, [jméno FO] staršího a [jméno FO] žalovaný naopak navrhoval v nyní projednávané věci k prokázání svého tvrzení, že finanční prostředky takto nepředal, nýbrž použil na náklady spojené s rekonstrukcí. Současně znaleckým zkoumáním bylo zjištěno, že podpisy na předmětných předávacích protokolech nejsou pravými podpisy [jméno FO], jedná se o padělky. Až později žalovaný začal tvrdit, že vybrané peníze byly zcela použity na úhradu nákladů spojených s rekonstrukcí budovy č. p. 2261. Sám žalovaný při svém výslechu před soudem v nyní projednávané věci přiznal, že žádné peníze [jméno FO] nepředal. Žádal [jméno FO], aby mu potvrzení o převzetí peněz dal, posléze od [jméno FO] obdržel postupně několik již podepsaných dokladů – ačkoli jak je uvedeno výše, v trestním řízení vypovídal, že některá potvrzení vyhotovil sám žalovaný. Naopak [jméno FO] popřel, že by předával nebo podepisoval pro žalovaného jakékoli potvrzení o převzetí peněz, stejně tak žalovanému nikdy peníze vybrané z účtu žalobkyně nepředával. Soud prvního stupně pak shrnul, že bylo prokázáno, že žalovaný vybral z bankovních účtů žalobkyně celkem 908 800 Kč, přičemž neunesl důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že tyto finanční prostředky vynaložil na úhradu nákladů spojených s rekonstrukcí budovy č. p. 2261, když soudem nebyly předložené listiny (osobní zápisník, stavební deníky ani přehledové tabulky) shledány průkaznými a také jako věrohodné důkazy, stejně jako osoba žalovaného, pročež bylo dále prokázáno, že jemu svěřené finanční prostředky ani řádně nevyúčtoval, když tyto listiny nelze akceptovat jako řádné vyúčtování, ačkoliv byl žalobkyní zastoupenou [jméno FO] a investorskou společností [Anonymizováno] zastoupenou [tituly před jménem] [adresa] opakovaně urgován. Soud prvního stupně proto žalobě s odkazem na ustanovení § 2991 o.z. zcela vyhověl s argumentem, že vybrané a nezaúčtované finanční prostředky představují bezdůvodné obohacení v majetkové sféře žalovaného, které získal bez právního důvodu a žalovanému uložil, aby žalobkyni zaplatil 908 800 Kč, včetně uplatněného úroku z prodlení, když nárok na něj vyplývá z ustanovení § 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., a to ode dne [datum] v návaznosti na výzvu k vydání bezdůvodného obohacení ze dne [datum], která byla žalovanému doručena téhož dne a v níž byla lhůta k placení stanovena do [datum].

4. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl dle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že plně úspěšné žalobkyni přiznal plnou náhradu nákladů řízení ve výši celkem 257 576,80 Kč, kdy tato částka sestává ze zaplaceného soudního poplatku 9 088 Kč, z odměny zástupce žalobkyně za 17 úkonů právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a), d), g) a odst. 2 písm. h) ve spojení s § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „AT“) při odměně za 1 úkon ve výši 11 940 Kč, respektive za jednu polovinu úkonu ve výši 5 970 Kč, dále z náhrady hotových výdajů za 17 úkonů právní služby, a to jednak 11 úkonů po 300 Kč/úkon dle § 13 odst. 4 AT ve znění účinném do [datum], jednak za 6 úkonů po 450 Kč/úkon dle ustanovení § 13 odst. 4 AT ve znění účinném od [datum], z náhrady za DPH v sazbě 21 % ve výši 42 632,10 Kč, dále z náhrady cestovních výdajů za cesty k jednáním soudu prvního stupně ze sídla advokátní kanceláře zástupkyně žalobkyně a zpět vykonané dne [datum] osobním vozidlem tov. zn. [Anonymizováno], RZ [SPZ] při průměrné spotřebě 7,0 l paliva na 100 km, tj. jedna cesta a zpět 92 km, a dále vykonané dne [datum], dne [datum] a dne [datum] osobním vozidlem tov. zn. [Anonymizováno], RZ [SPZ] při průměrné spotřebě 5,6 l paliva na 100 km, tj. tři cesty tam a zpět po 92 km, jednak podle vyhlášky č. 398/2003 Sb. při ceně 38,20 Kč za 1 l benzínu a v základní sazbě náhrady 5,60 Kč za 1 km, jednak podle vyhlášky č. 475/2024 Sb. při ceně 35,80 Kč za 1 l benzínu v základní sazbě 5,80 Kč za 1 km, takže cestovné ve výsledku činí 2 840,70 Kč. Konečně, jelikož žalobkyni bylo soudem prvního stupně přiznáno osvobození od soudních poplatků v rozsahu čtyř pětin, ve výroku III. rozsudku soudu prvního stupně byla ve věci neúspěšnému žalovanému uložena povinnost k zaplacení zbylé části soudního poplatku ve výši 36 352 Kč České republice na účet [Anonymizováno], a to dle § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.

5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný včasné odvolání, a to do všech jeho výroků. Žalovaný soudu prvního stupně především vytknul, že soud prvního stupně neprovedl naprostou většinu důkazů, které žalovaný navrhl ke svým tvrzením o tom, jakým způsobem naložil s vybranými finančními prostředky a za co v souvislosti s rekonstrukcí předmětné budově z vybraných částek z účtů žalobkyně platil. Žalovaný navrhl celkem [hodnota] svědeckých výpovědí osob, které se na rekonstrukci předmětné budovy podílely, a které jim byly v souladu s dohodou o rekonstrukci vybraných prostředků vypláceny. Soud prvního stupně však provedl výslech toliko [jméno FO] staršího a mladšího a [jméno FO], kdy provedení ostatních svědeckých výpovědí odmítl s odkazem na jejich údajnou nadbytečnost a nepotřebnost. Takový závěr soudu prvního stupně je dle žalovaného zjevně nesprávný a vadný, neboť jím zbavil žalovaného možnosti jeho tvrzení, jak s vybranými prostředky naložil, prokázat. Jinak řečeno, ačkoli žalovaný tvrdil, že určité vybrané prostředky uhradil určitým osobám, které navrhl vyslechnout jako svědky, soud prvního stupně přesto žalovaným navržené důkazy neprovedl a vyplacené částky považoval za bezdůvodné obohacení žalovaného. Dále žalovaný soudu prvního stupně vytknul, že chybně hodnotil provedené důkazy. Poukázal na to, že svědci [jméno FO] starší a mladší potvrdili, že na předmětné rekonstrukci pracovali, kdy popsali, jaké práce vykonali a potvrdili, že byli za práci vyplaceni v hotovosti žalovaným s tím, že věděli, že tyto peníze pocházejí od [tituly před jménem] [adresa]. Oba svědci také potvrdili, že jim byla práce zadávána ze strany [tituly před jménem] [adresa], se kterým byla vedena veškerá komunikace ohledně stavby a který stavbu řídil, když šlo o prakticky denní kontakt. Oba svědci rovněž potvrdili, že se na stavbě práce zapisovala do stavebních deníků, jejichž originály jim byly předloženy k nahlédnutí a jejichž pravost potvrdili. Svědek [jméno FO] mladší pak uvedl, že pan [jméno FO] si kontroloval rozsah prací, když byl na stavbě osobně. Bral si k tomu i stavební deníky, někdy je měl u sebe třeba i 14 dní. Svědek [jméno FO] starší pak uvedl, že po dobu rekonstrukce nikdy ani [jméno FO], ani [tituly před jménem] [adresa] nevyjádřili svou nespokojenost s průběhem prací. Dle žalovaného tak výpověďmi těchto pracovníků byla prokázána pravdivost tvrzení žalovaného, když svědci potvrdili provádění rekonstrukce v období od konce roku 2020 do jara 2022 a svou účast na této rekonstrukci, dále že rekonstrukce byla řízena investorem [tituly před jménem] [adresa], který zadával úkoly, jak má rekonstrukce probíhat a často stavbu osobně navštěvoval a kontroloval na místě. Dále oba svědci potvrdili, že za svou práce byli pravidelně v hotovosti žalovaným vypláceni, kdy věděli, že jde o peníze od [tituly před jménem] [adresa] (jeho společnosti [Anonymizováno]), že byly na stavby vedeny stavební deníky, do kterých se průběžně zapisovaly odpracované hodiny a vyplacená odměna za práci, a že si tyto deníky [tituly před jménem] [jméno FO] jako investor kontroloval, aniž by z jeho strany nebo ze strany [jméno FO] zaznamenali nějaké výhrady k vykonávaným pracím. Soud prvního stupně však k tomuto obsahu svědeckých výpovědí [jméno FO] starší a mladšího v podstatě nijak nepřihlédl, kdy pouze v jedné větě zpochybnil jejich spolehlivost s tím, že v jiném řízení byli tito svědci navrženi k prokázání jiného tvrzení. Takový závěr žalovaný považuje za zjevně chybný, neboť skutečnost, že byla v jiném řízení svým skutkovým základem navržena k důkazu výpověď očitého svědka k určitému tvrzení samozřejmě sama o sobě z podstaty věci nemůže zpochybnit spolehlivost takového svědka nebo jeho výpovědi v jiném řízení a k jinému tvrzení. Žalovaný dále namítal chybné hodnocení důkazů ze strany soudu prvního stupně ohledně svědeckých výpovědí [jméno FO] a [tituly před jménem] [adresa], když soud prvního stupně z jejich výpovědí selektivně čerpal pouze to, co konvenovalo jeho přesvědčení o oprávněnosti žaloby. V případě výpovědi [jméno FO] nechal soud prvního stupně bez povšimnutí tvrzení, že měl žalovaného o vyúčtování peněz údajně setrval žádat dokonce již od samého počátku jejich spolupráce v roce 2017, aniž by mu ho žalovaný kdy poskytl, přesto však měl žalovanému v otázce nakládání s penězi údajně nadále věřit. Na takto zcela zarážející nečinností a tvrzenou slepou důvěrou svědka [jméno FO] se nicméně soud prvního stupně při hodnocení jeho výpovědi a věrohodnosti vůbec nijak nepozastavil a nepřišla mu nějak nepřirozená, respektive podezřelá. Obdobné námitky žalovaný vznesl stran hodnocení výpovědi [tituly před jménem] [adresa]. Dle žalovaného je nevěrohodné, že by [jméno FO] a [tituly před jménem] [adresa] v roce 2020 za situace, kdy by věděli, že žalovaný již od roku 2017 přes opakované urgence není schopen podat vyúčtování, s ním společně uzavřeli dohodu o rekonstrukci předmětné budovy, což byl projekt o objemu mnoha milionů korun, v jejímž rámci měl být žalovaný osobou, která bude nakládat s penězi určenými na rekonstrukci, která měla mít stejný podíl na budoucím zisku jako samotný investor a vlastník předmětné budovy. Okolnosti uzavření dohody o rekonstrukci budovy naopak nasvědčují tomu, že musela být naopak uzavírána za maximální důvěry všech zúčastněných ostatní účastníky dohody, tedy bez jakýchkoli pochybností vůči němu v tom směru, že budou dohodu řádně plnit, což zásadně zpochybňuje nynější tvrzení [jméno FO] a [tituly před jménem] [adresa] o tom, že bylo nakládání žalovaného s peněžními prostředky vždy problematické, a že vzájemnou dohodu od počátku porušoval. Dále žalovaný namítal, že pokud svědek [tituly před jménem] [adresa] tvrdil, že rekonstrukce měla již od samého počátku údajně probíhat zcela jinak, než bylo domluveno, kdy uváděl, že bylo zahájeno rozměrové rozšíření stavby, ale domluven byl toliko redesign jednotek nákladu cca 3 000 000 Kč, pak jeho výpověď je v rozporu s objektivním důkazem, kterým je vzájemná komunikace mezi žalovaným a [tituly před jménem] [adresa] přes platformu [Anonymizováno] ze dne [datum], z níž vyplývá, že žalovaný posílá [tituly před jménem] [adresa] fotografie prováděné přístavby objektu a ptá se [tituly před jménem] [adresa] na detaily technického řešení přístavby. [tituly před jménem] [jméno FO] pak v žádném případě nereaguje tak, že by takové práce nebyly domluveny, ale naopak žalovanému žádné detaily sděluje. Dle žalovaného [tituly před jménem] [adresa] vědomě vypovídal nepravdivě již v samotném základním popisu události, jak rekonstrukce probíhala, kdy se zjevně snaží žalovaného účelově vykreslit v nejhorším možném světlem jako někoho, kdo od počátku porušoval uzavřené dohody. Obdobně žalovaný odkazoval na komunikaci ze [datum], ve které [tituly před jménem] [adresa] zasílá žalovanému nákres plánované přístavby s diskutovaným řešením jejích oken a sděluje žalovanému technický postup provedení. Dále žalovaný namítnul, že pokud by bylo pravdou, že již od samého počátku nebyl schopen vynaložení nákladů na rekonstrukci nějak vyúčtovat, ačkoli to po něm [jméno FO] a [tituly před jménem] [adresa] chtěli, nebylo pro [jméno FO] jakožto jednatele žalobkyně nic snazšího než žalovanému zrušit dispoziční oprávnění k účtům žalobkyně. Přesto takové opatření ani jakékoli jiné za celou dobu neučinil. Výběry z účtů žalobkyně přitom probíhaly po dobu cca 1,5 roku. Dále žalovaný odkazoval i na vzájemnou elektronickou komunikaci mezi ním, [jméno FO] a [tituly před jménem] [adresa], ze které vyplývá, že [tituly před jménem] [adresa] o způsobu provádění rekonstrukce jako investor od počátku po celou dobu věděl, kdy právě on byl osobou, která rozhodovala, jak se rekonstrukce provede. Stejně tak z elektronické komunikace vyplývá, že vynakládání výdajů na rekonstrukci bylo ze strany [jméno FO] a [tituly před jménem] [adresa] kontrolováno, kdy v celé doložené komunikaci není za celou dobu působení žalovaného na rekonstrukci ani jediná zmínka ze strany [jméno FO] či [tituly před jménem] [adresa], že by snad rekonstrukce probíhala chybně, nebo že by žalovaný nakládal s prostředky na rekonstrukci jinak, než bylo dohodnuto, či že by u něj bylo urgováno doložení vynaložených výdajů. Dle žalovaného je proto evidentní, že výpovědi [jméno FO] a [tituly před jménem] [adresa] jsou účelové a zcela nevěrohodné. Pokud jde o otázku vyúčtování použití vybraných prostředků žalovaný zopakoval, že toto bylo prováděno na základě záznamů vedených ve stavebních denících a v jeho osobním zápisníku, které si [jméno FO] a [tituly před jménem] [adresa] průběžně kontrolovali, a ke kterým nikdy nevznesli žádné výhrady. Z jejich vzájemné komunikace z června 2021 a listopadu 2021 je pak podle žalovaného evidentní, že takové vyúčtování odpovídalo vzájemné dohodě, když právě na jeho základě společnost [Anonymizováno] zasílala na účty žalobkyně další peněžní prostředky na rekonstrukci. Dle žalovaného je tak nyní [jméno FO] a [tituly před jménem] [adresa] tvrzená nedostatečnost vyúčtování jím hrazených výdajů rekonstrukce zcela nepravdivá a neodpovídající jak objektivním důkazům (historická komunikace), tak jejich tehdejšímu chování, ze kterého naopak vyplývá, že žalovaným podávané vyúčtování bylo v rozhodné době ze strany [jméno FO] a [tituly před jménem] [adresa] považováno za dostačující a nebylo z jejich strany nikdy rozporováno. [jméno FO], [tituly před jménem] [adresa] jako ostatní účastníci dohody o rekonstrukci museli být s žalovaným poskytnutým vyúčtováním evidentně srozuměni, když společnost [Anonymizováno] po celou dobu nadále zasílala na účty žalobkyně další finanční prostředky na rekonstrukci. K právnímu hodnocení věci soudem prvního stupně pak žalovaný vytknul, že soud prvního stupně na jednu stranu argumentuje uzavřením příkazní smlouvy podle § 2340 a následujících o.z. a dovozuje, že žalovaný neměl splnit povinnost příkazníka podat příkazci po splnění příkazu vyúčtování podle § 2435, na druhou stranu však uzavírá, že žalobě zcela vyhověl s odkazem na ustanovení § 2991 o.z., jelikož vybrané zaúčtované finanční prostředky představují bezdůvodné obohacení. Žalovaný uvedl, že závěr soudu prvního stupně o uzavření příkazní smlouvy je zjevně nesprávný a odporující provedeným důkazům. Uzavření takového typu smlouvy v řízení ani žádný z účastníků netvrdil, kdy naopak nebylo sporné, že rekonstrukce byla prováděna na základě trojstranné ústně obchodní dohody mezi žalovaným [jméno FO] (žalobkyně) a [tituly před jménem] [adresa] (společností [Anonymizováno]. Obsahem této dohody však nikdy nebylo to, že by byl snad žalovaný pověřen obstaráním provedení rekonstrukce za žalobkyni a společnost [Anonymizováno] Podle uzavřené dohody se měla rekonstrukce realizovat společnými silami žalovaného [jméno FO] a [tituly před jménem] [adresa], kdy každý v projektu plnil svou dohodnutou roli. Pokud někdo byl vůči společnosti [Anonymizováno] v postavení toho, kdo měl rekonstrukci provést a zajistit, tak to podle uzavřené dohody o úhradě kupní ceny mezi žalobkyní a společností [Anonymizováno] byla žalobkyně, nikoli žalovaný. Stejně tak je dle žalovaného nelogický závěr soudu prvního stupně o tom, že žalovanému jakožto příkazníkovi měla být přislíbena odměna za splnění příkazu v podobě části čistého zisku z prodeje rekonstruované budovy. Pokud by byl žalovaný vůči žalobkyni v pozici příkazníka, pak by to musela být žalobkyně, vůči komu by žalovanému náležel nárok na odměnu za splnění příkazu. Tak tomu však zjevně nebylo, když měla soudem prvního stupně dovozovaná odměna spočívat v podílu na čistém zisku z prodeje, který by však náležel společnosti [Anonymizováno] jakožto vlastníku předmětné budovy, a nikoli žalobkyni, která se vůči žalovanému poskytnutí takové odměny z podstaty věci zavázat nemohla. Podle žalovaného je také chybný závěr soudu prvního stupně o neaplikovatelnosti ustanovení § 2903 o.z., dle něhož platí, že nepřikročí-li ten, komu hrozí újma, k jejímu odvracení způsobem přiměřeným okolnostem, nese ze svého, čemu mohl zabránit. Jde o zvláštní prevenční ustanovení, které se obrací na toho, komu hrozí újma s tím, že výchozí myšlenkou je, že každý je odpovědný za to, co se děje v jeho sféře. Dle žalovaného je v projednávané věci nepochybné, že tehdejší jednatel žalobkyně [jméno FO] o tom, že žalovaný peněžní prostředky z účtů žalobkyně vybírá, věděl již od samého počátku, tedy od prosince 2020, stejně tak věděl, že žalovaný měl mít údajně problémy se ztrácením peněz a dodáním jakéhokoli vyúčtování dokonce již od roku 2017 a stejně tak měl mít totožné problémy již od prvních výběrů z účtů žalobkyně v roce 2020 po zahájení předmětné rekonstrukce. Podle žalovaného tak byl [jméno FO], respektive žalobkyně, které se jednání a vědomost [jméno FO] jakožto jejího jednatele přičítá, musel již v roce 2021, kterého se projednávaná věc týká, nepochybně o hrozící újmě spočívající v tom, že žalovaný vybírá peníze z jejich účtů, které ovšem přes urgence není schopen vyúčtovat, musel vědět, a z hlediska § 2903 o.z. byl jakožto jednatel s povinností jednat s péčí řádného hospodáře povinen zakročit k odvrácení újmy, tzn. zabránit žalovanému v dalších výběrech. Takový krok mohl [jméno FO] jakožto jednatel žalobkyně obratem snadno učinit, a to zrušením dispozičních oprávnění k účtům, které žalovaný měl. Pokud by takový krok učinil, pak by předmětné, nyní tvrzené újmě zabránil. V této souvislosti žalovaný připomněl, že [jméno FO] ve své výpovědi dne [datum] dokonce uvedl, že o zrušení dispozičního oprávnění žalovaného skutečně uvažoval, ale neučinil tak proto, že by to pro něj představovalo časovou komplikaci. Jinými slovy, podle něho samotného si tedy měl být vědom toho, že společnosti hrozí ze strany žalovaného újma (v podobě vybraných, ale následně nevyúčtovaných prostředků) a současně si byl i vědom možnosti, že této újmě může jako jednatel žalobkyně zabránit, nicméně přesto tak neučinil, aniž by mu v tom bránil nějaký vážný a racionální důvod. Podle žalovaného tak byla naplněna hypotéza ustanovení § 2903 odst. 1 o.z. Podle názoru žalovaného by pak ostatně bylo v rozporu s obecným principem spravedlnosti, aby byl žalobkyni přiznán nárok na náhradu újmy, která by jí měla vzniknout v důsledku její vlastní dlouhodobé nečinnosti, kterou by sama fakticky vytvářela udržovala stav, ve kterém jí újma měla vznikat. Další odvolací námitka žalovaného spočívala v argumentaci porušení principu rovnosti účastníků řízení, kdy podle žalovaného je zřejmý jednostranný přístup soudu prvního stupně k celé projednávané věci a k oběma účastníkům řízení. Podle žalovaného soud prvního stupně mnohem více než v podstatě sporu věnoval své úsilí tomu, aby žalovaného vykreslil jako nedůvěryhodnou osobu, a to dokonce včetně nepravomocně skončeného trestního stíhání, což popírá ústavní princip presumpce neviny. K tomu pak žalovaný uvedl, že jeho původně zahájené trestní stíhání týkající se výběru prostředků z účtů bylo odloženo, kdy policejní orgán uvedl, že má za prokázané, že prostředky, které žalovaný vybral z účtu žalobkyně použil na odměnu pro osoby, které prováděly práce při rekonstrukci předmětné budovy a dále na úhradu drobného materiálu, který byl zapracován do rekonstrukce tohoto objektu. Dle žalovaného soud prvního stupně postupoval vadně také když, ač se ve věci jednalo o sporné řízení, prováděl důkazy, které nebyly účastníky řízení navrhovány. Konkrétně v úvodu posledního jednání dne [datum] přečetl k důkazu dva rozsudky Krajského soudu v Praze dne [datum] týkajících se jiných sporů mezi účastníky, ačkoli jim samotným ještě nebyly doručeny. Stejně tak soud prvního stupně k důkazu přečetl výpisy z informačního systému soudů ohledně žalovaného a řízení vůči němu vedených. Nikdo z účastníků provedení takových důkazů přitom nenavrhoval a nadto nemají s projednávanou věcí žádnou věcnou souvislost. Z těchto nepřípustných důkazů pak soud prvního stupně vycházel a byl jimi ovlivněn. Dále žalovaný soudu prvního stupně vytýkal, že v rozporu se základními procesními pravidly se neřídil tím, co bylo ze strany žalovaného tvrzeno a prokazováno v tomto konkrétním řízení, nýbrž tvrzením žalovaného [právnická osoba] odmítal uvěřit a namísto toho, aby k nim provedl navržené důkazy a následně věc objektivně posoudil, se soustředil na to, jak se těmito tvrzeními nezabývat a jak odůvodnit neprovedení žalovaným navržených důkazů, které je mohly prokázat. Takový postup soudu prvního stupně je dle žalovaného o to paradoxnější, když základní tvrzení žalovaného byla prokázána, přičemž základní tvrzení žalobkyně o tom, že o výběrech z jejích účtů údajně nevěděla, žalovaný je provedl bez jejího vědomí, bylo naproti tomu vyvráceno. Pokud tedy měl soud prvního stupně dospět k závěru o nevěrohodnosti některého z účastníků řízení, byla to žalobkyně a nikoli žalovaný. Podle žalovaného je z odůvodnění napadeného rozsudku a z procesního postupu soudu prvního stupně je zřejmé, že se podstatou věci nechtěl zabývat, když poté, co ve věci vypovídali pracovníci [jméno FO] starší a mladší, kteří tvrzení žalovaného potvrdili, již další navržené pracovníky, kterým žalovaný z účtu žalobkyně vybrané prostředky rovněž vyplatil, nevyslechl, a dále ze soudem prvního stupně uměle vytvořené právní konstrukce o údajné příkazní smlouvě, podle které neměl žalovaný podat řádné vyúčtování ve smyslu daňových dokladů, a která by pro něj měla ve svém důsledku znamenat, že i když prokáže, že vybrané prostředky podle dohody použil na úhradu výdajů rekonstrukce, bude stále i tak povinen všechny vybrané prostředky a na rekonstrukci použité prostředky žalobkyni vydat, neboť k výdajům neexistují daňové doklady, byť je z provedeného dokazování zřejmé, že žalobkyně nebyla s takovým vynakládáním jejích prostředků srozuměna, nic proti němu v rozhodné době po dobu 1,5 roku nenamítala. Ačkoli soud prvního stupně uzavřel, že rekonstrukce předmětné budovy skutečně probíhala, a že žalovaný vynakládal z účtu žalobkyně vybrané prostředky na úhradu výdajů rekonstrukce, mimo jiné odměny pracovníků rekonstrukce, přesto žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku odpovídající všem vybraným prostředkům, i když je s ohledem na uvedené naprosto zjevné, že si žalovaný tyto prostředky pro sebe neponechal, jinak by totiž nebylo z čeho budovu rekonstruovat. Závěr soudu prvního stupně je dle žalovaného tedy takový, že v právním postavení osoby, která se na úkor jiného skutečně bezdůvodně obohatila (ponechala si prostředky jiného pro sebe), a osoby, která si tyto prostředky neponechala a v souladu s uzavřenou dohodu je použila na určený účel, není vůbec žádný rozdíl, jestliže k vynaložení prostředků nedisponuje daňovými doklady, i když je ten, jehož prostředky byly použity, nikdy zjevně nepožadoval a byl s takovým nakládáním svých prostředků dlouhodobě srozuměn, a nic proti němu nenamítal, ani nijak proti němu nezakročil, ačkoli to učinit mohl a sám připouští, že si byl této možnosti vědom. Takový závěr je dle žalovaného v rozporu se základním ustanovením § 2 odst. 3 o.z. a jako takový neakceptovatelný. S ohledem na uvedené žalovaný navrhl, aby rozsudek soudu prvního stupně byl změněn tak, že žaloba se v plném rozsahu zamítá, eventuálně aby byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

6. Žalobkyně se k podanému odvolání vyjádřila tak, že rozsudek soudu prvního stupně považuje za věcně správný a navrhla jej potvrdit. Poukázala na to, že je nesporné, že žalovaný vybral z účtu žalobkyně 908 800 Kč, kdy tyto prostředky měly být určeny na rekonstrukci nemovitosti na [adresa]. Z dokazování dále vyplynulo, že žalobkyně pověřila žalovaného organizací stavebních prací na této nemovitosti. Dále k tomuto jednání žalobkyně udělila žalovanému generální plnou moc a bylo mu také zřízeno dispoziční právo k účtům žalobkyně. To však neznamenalo, že žalovaný mohl vybírat prostředky z účtů žalobkyně a tyto používat zcela libovolným způsobem bez toho, že by žalobkyni dokládal, jak s nimi naložil. Jednalo se o cizí svěřené prostředky, ohledně nichž povinnost jednat s péčí řádného hospodáře a použití prostředků řádně vyúčtovat vyplývá i ze samé podstaty věci. Taková povinnost byla mezi žalobkyní a žalovaným dohodnuta. Ani žalovaný nezpochybnil a nepopíral, že měl povinnost vybrané prostředky vyúčtovat, když sám ve sporu tvrdil, že vyúčtování provedl, a to ve „stavebních denících“ a ve svém osobním zápisníku. Z provedeného dokazování však vyplynulo, že takový způsob vyúčtování byl zcela nedostatečný a neprůkazný. Žalovanému se tak nepodařilo unést důkazní břemeno, že se svěřenými prostředky naložil v souladu s jejich účelem, a že provedl jejich vyúčtování. Žalovaný nepředložil jediný účetní doklad a soud prvního stupně proto rozhodl zcela správně, když mu uložil povinnost tyto prostředky žalobkyni vrátit. V této souvislosti žalobkyně odkázala na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], v němž se Nejvyšší soud zabýval otázkou bezdůvodného obohacení a s ním souvisejícího důkazního břemene. Z rozhodnutí vyplývá, že na žalovaném je, aby tvrdil a prokázal existenci právního důvodu, na základě něhož si měl převzaté finanční prostředky ponechat. Nepříznivé procesní následky stavu nejistoty ohledně důvodnosti prokázaného pohybu aktiv jsou tak v obdobných situacích vyvozovány vůči příjemci plnění. Poukázala na to, že v projednávané věci bylo předání finančních prostředků žalovanému, respektive jejich výběr z účtů žalobkyně učiněno nesporným. Na žalovaném tak bylo, aby prokázal právní důvod pro vynaložení finančních prostředků, což se mu v řízení prokázat nepodařilo. Konečně žalobkyně uvedla, že ani argumentace ustanovením § 2903 o.z. zakládající povinnost odvracet hrozící újmu není ze strany žalovaného přiléhavá. Tehdejší jednatel žalobkyně [jméno FO] žalovanému dosti dlouhou dobu i přes vznikající problémy důvěřoval a nechával mu poměrně volnou ruku, nicméně žalovaného o jeho vyúčtování upomínal, a pro případ, že by k vyúčtování nedošlo, počítal s variantou, že žalovaným nevyúčtované náklady vykompenzuje částí svého podílu na zisku. Žalobkyně do poslední chvíle preferovala variantu, že se podaří příslušný podnikatelský záměr realizovat a generovat zisk z prodeje nemovitostí, a to až do cca poloviny roku 2022, kdy se ukázalo, že žalovaný není schopen projekt dokončit, když upřednostňuje vlastní zájmy a žalobkyni i [tituly před jménem] [jméno FO] jen poškozuje. Stejný přístup měl evidentně i pan [tituly před jménem] [jméno FO], který sám neměl čas se projektu příliš věnovat, nicméně do poslední chvíle preferoval variantu, že projekt bude dokončen i za cenu zvýšených nákladů, a proto do činnosti žalovaného dlouho nezasahoval. Z uvedeného dle žalobkyně vyplývá, že nelze hovořit o nečinnosti ve smyslu ustanovení § 2903 o.z.

7. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ustanovení § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ustanovení § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ustanovení § 201 o.s.ř.), a že žalovaným uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody (ustanovení § 205 odst. 2 písm. c/, d/, e/, f/ a g/ o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ustanovení § 112 věta první o.s.ř. a ustanovení § 212a odst. 1, 3 o.s.ř., tj. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ustanovení § 212a odst. 5 o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Odvolací soud předně shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, kdy je podrobně, logicky a přesvědčivě vyhodnotil z hlediska jejich závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti, takže jeho skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování.

9. Pokud žalovaný namítal, že soud prvního stupně nesprávně považoval za nevěrohodné výpovědi svědků [jméno FO] staršího a mladší a též [jméno FO], lze souhlasit se závěrem soudu prvního stupně, že jejich výpovědi jsou nevěrohodné, když původně byli navrženi k prokázání tvrzení, o kterém žalovaný později uvedl, že nebylo pravdivé a současně k jeho prokázání původně předkládal listiny s nepravými podpisy. Z jejich výpovědi navíc nelze bezpečně dovodit, že pokud jim nějaké finanční prostředky byly vypláceny, šlo o prostředky vybrané žalovaným z účtů žalobkyně, když uváděli, že sice byli vypláceni žalovaným, nicméně s tím, že peníze pochází od [tituly před jménem] [jméno FO], který jim zadával práci.

10. Pokud pak žalovaný zpochybňoval věrohodnost výpovědí [jméno FO] a [tituly před jménem] [adresa], tyto předně nejsou pro věc zásadní, nadto žalovaným namítaná nelogičnost jejich postupu, kdy na jednu stranu uváděli, že spolupráce s žalovaným byla dlouhodobě problematická a přesto ho pověřili rekonstrukcí předmětné nemovitosti a nezabránili mu v přístupu k účtům žalobkyně, je plně vysvětlitelná tím, že preferovali dokončení projektu, o kterém očekávali, že bude ziskový s tím, že žalovaným nevyúčtované náklady budou vykompenzovány částí jeho podílu na zisku z prodeje nemovitosti.

11. Pokud dále žalovaný v odvolání učinil návrh na provedení důkazu usnesením [právnická osoba] ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno], kterým mělo být prokázáno, že byla odložena trestní věc podezření ze spáchání zločinu podvodu a pokračujícího zločinu zpronevěry žalovaným v souvislosti s výběrem finančních prostředků z účtů žalobkyně na podkladě toho, že policejní orgán uzavřel, že žalovaný finanční prostředky vybrané z účtů žalobkyně použil na úhradu odměn pro osoby, které prováděly práce při rekonstrukci objektu č. p. 2261 v ulici [Anonymizováno] a dále na úhradu dodaného materiálu, který byl zapracován do rekonstrukce tohoto objektu, odvolací soud konstatuje, že tyto okolnosti jsou pro rozhodnutí o věci nerozhodné. Okolnost, zda žalovaný svým jednáním spáchal trestný čin či nikoli nemá význam pro závěr, zda existuje vůči žalovanému nárok žalobkyně na zaplacení žalobou požadovaného plnění. Dále pak platí, že soudy v civilním řízení nejsou vázány skutkovými závěry policejního orgánu v usnesení o odložení trestní věci. V této souvislosti je také třeba připomenout odlišné rozložení důkazního břemene v trestním řízení a v projednávaném civilním sporu. Zatímco v trestním řízení musí být žalovanému prokázána vina, což v poměrech předmětné věci znamená prokázat, že si úmyslně přisvojil předmětné finanční prostředky, v soudem projednávané civilní věci, je naopak na žalovaném, aby prokázal své tvrzení o tom, že předmětné finanční prostředky užil v souladu s dohodou s žalobkyní na financování rekonstrukce nemovitosti č. p. 2261 v ulici [Anonymizováno].

12. Pokud déle žalovaný navrhoval v odvolání provedení důkazu WhatsAppovou komunikací ze [datum], provedení tohoto důkazu brání zásada neúplné apelace vyplývající z ustanovení § 119a odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 205a o.s.ř., o které byli účastníci soudem prvního stupně poučeni. Nejde o důkazní návrh naplňující výjimku stanovenou § 205a odst. c) o.s.ř., tedy takový, kterým má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně, nýbrž odvolací soud má po jeho provedení dospět k jiným skutkovým závěrům, než z jakých vycházel soud prvního stupně (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Konečně lze k tomuto důkaznímu návrhu ještě uvést, že žalovaným rozporovaná část výpovědi [tituly před jménem] [adresa] ohledně průběhu rekonstrukce předmětné nemovitosti je pro rozhodnutí o věci samé nepodstatná.

13. V rovině skutkové lze pak souhlasit i se závěrem soudu prvního stupně o tom, že v řízení nebylo bez rozumných pochybností prokázáno tvrzení žalovaného, že vybrané prostředky užil v souladu s dohodou na financování rekonstrukce předmětné nemovitosti. Předně je třeba říci, že taková obrana žalovaného je [právnická osoba] hrubě nevěrohodná, a to s ohledem na diametrální změnu tvrzení žalovaného o této otázce, kdy původní tvrzení žalovaného navíc mělo být podporováno listinami se zfalšovanými podpisy, o kterých navíc svědci, jenž měli být přítomni jejich vystavení, toto popřeli. Takové hodnocení obrany žalovaného není projevem zaujatosti soudu proti jeho osobě, jak žalovaný v odvolání mimo jiné namítá, nýbrž projevem pravidla hodnocení důkazů plynoucího z ustanovení § 132 věty za středníkem o.s.ř., tedy že soud pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.

14. Toto tvrzení žalovaného bylo dále zpochybněno tím, že nekoresponduje s žalovaným předloženými listinami, údajnými stavebními deníky a údajnými zápisky žalovaného. Za takové situace soud prvního stupně nepochybil, když neprováděl další výslechy svědků, kteří měli údajně pracovat na rekonstrukci předmětné budovy, a kteří měli potvrdit, že žalovaný je za práci vyplácel. Je tomu tak proto, že jednak tvrzení žalovaného ve spojení s uvedenými listinami jsou natolik zmatečná, neurčitá a účelově vyznívající, že nepředstavují způsobilý objekt dokazování, jednak označené svědecké výpovědi jsou nezpůsobilými důkazními prostředky, když z okolnosti, že žalovaný jim údajně vyplácel jisté finanční prostředky, neplyne, že šlo právě o finanční prostředky vybrané žalovaným z účtu žalobkyně. Soudu prvního stupně lze v této souvislosti vytknout jen to, že svůj závěr o neprovedení důkazů více neodůvodnil. Tuto vadu nicméně bylo možno odstranit nyní v odvolacím řízení.

15. K výpovědím [jméno FO] a [tituly před jménem] [adresa] je možné ještě uvést, že odvolací soud považuje za v podstatných rysech věrohodné, když se přiměřeně shodují a z okolnosti, že tito možná nepřistupovali ke spolupráci s žalovaným obezřetně a zodpovědně, nelze dovodit, že by jejich výpovědi byly v podstatném rozsahu nespolehlivé, a už vůbec ne, že by byly úmyslně nepravdivé.

16. Pokud jde o právní hodnocení věci, zde odvolací soud konstatuje, že otázka, zda došlo mezi žalovaným na jedné straně a žalobkyní a společností [Anonymizováno] na straně druhé k uzavření příkazní smlouvy ve smyslu ustanovení § 2430 a následujících o.z., není pro věc podstatná.

17. Zjištěné skutkové okolnosti, kdy žalovaný vybral z účtů žalobkyně finanční prostředky a neprokázal svoje tvrzení, že s nimi naložil v její prospěch, respektive v souladu s dohodou s ní na rekonstrukci předmětné nemovitosti, naplňuje hypotézu ustanovení § 2991 odst. 1 a 2 o.z., kdy žalovaný, který neprokázal užití vybraných finančních prostředků žalobkyně v její prospěch, se na její úkor bezdůvodně bez spravedlivého důvodu obohatil a toto bezdůvodné obohacení je povinen vydat, a to spolu s úrokem z prodlení vyplývajícím z ustanovení § 1970 o.z. ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to od prvního dne prodlení správně určeného soudem prvního stupně na den [datum].

18. Pokud pak žalovaný s odkazem na ustanovení § 2903 o.z. namítal, že žalobkyně nemá právo na náhradu újmy, neboť nezakročila k jejímu odvracení způsobem přiměřeným okolnostem, odvolací soud uvádí, že toto ustanovení na zjištěný skutkový stav nedopadá, neboť zde nejde o nárok z titulu odpovědnosti za újmu, nýbrž o nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jež má ryze objektivní povahu a k jeho založení postačuje absence titulu k obdrženému plnění.

19. Pokud je této souvislosti namítáno, že jednatel žalobkyně údajně nejednal s péčí řádného hospodáře, taková okolnost by nejvýše mohla založit jeho odpovědnost za škodu vůči žalobkyni. Je však na žalobkyni, jakou cestou bude svá majetková práva chránit, nelze jí vytýkat, že se rozhodla jít cestou vymáhání bezdůvodného obohacení po žalovaném. Zde je třeba také připomenout, že pokud žalovaný finanční prostředky užíval tvrzeným způsobem, nic nebránilo opatřit si o tom dostatečné doklady. Pokud se rozhodl takto nepostupovat, způsobil si důkazní nouzi vedoucí k neunesení procesních břemen.

20. Soudu prvního stupně také nelze vytknout, že přihlédl k okolnostem známým mu z jeho úřední činnosti, a to, že mezi účastníky byly vedeny i další související spory, jakož i k okolnosti, že žalovaný je osobou, která nedostála mnoha svým majetkovým závazkům, když na jeho majetek je vedeno množství exekucí.

21. Z těchto důvodů byl rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrzen dle ustanovení § 219 o.s.ř., a to včetně akcesorického výroku o náhradě nákladů řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek, v nichž nebylo z úřední činnosti shledáno pochybení a žalovaný proti nim ani žádné odvolací námitky nezformuloval.

22. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ustanovení § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že plně úspěšná žalobkyni byla přiznána plná náhrada nákladů odvolacího řízení, které jsou představovány odměnou zástupkyně žalobkyně za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast u jednání odvolacího soudu) dle § 6 odst. 1, § 7 bod 6 a § 8 odst. 1 AT ve výši 11 940 Kč/úkon, náhradou hotových výdajů za uvedené 2 úkony právní služby ve výši 450 Kč/úkon dle § 13 odst. 4 AT a náhradou za DPH v sazbě 21 % z odměny a náhrady hotových výdajů zástupkyně žalobkyně ve výši po zaokrouhlení 5 204 Kč. Náhrada nákladů odvolacího řízení tak celkem činí 29 984 Kč.

23. Lhůta k plnění byla v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o.s.ř. stanovena jako třídenní a místo plnění v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o.s.ř. k rukám zástupkyně žalobkyně.