o výživné neprovdané matky

1. Okresní soud v Kutné Hoře (dále jen „soud prvního stupně“ nebo „prvostupňový soud“) svým rozsudkem č.j. [spisová značka] ze dne [datum] uznal žalovaného povinným zaplatit žalobkyni částku 36 999,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.) a na náhradě nákladů řízení částku ve výši 36 535,70 Kč, rovněž do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího právního zástupce (výrok II.). Žalovanému byla dále uložena povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kutné Hoře soudní poplatek 616,70 Kč (výrok III.).

2. Žalobkyně se svou žalobou, podanou k Okresnímu soudu v [adresa] dne [datum] a po postoupení věci došlou soudu prvního stupně dne [datum], domáhala po žalovaném výživného pro neprovdanou matku s tím, že s ním má nezletilého syna [Anonymizováno], narozeného dne [datum] a že účastníci vedou před Okresním soudem v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] rovněž řízení o stanovení péče, kontaktu a výživného na společného nezletilého. Tvrdila, že se žalovaným sdílela společnou domácnost do [datum] a že s ním neměla společný účet. Nyní žije u své matky s jejím manželem a její jediný příjem je v současnosti rodičovská dovolená, neboť jí na „mateřskou dovolenou“ nevznikl nárok. V žalobě dále tvrdila, že jí žalovaný po vzájemném rozchodu nikterak výrazně nepřispěl na zvýšené výdaje, spojené s těhotenstvím a porodem. Uvedla, že je svobodný, pracuje jako voják z povolání a jeho čistý příjem osciluje okolo částky 50 000 Kč měsíčně. Navrhla, aby jí byl přiznán příspěvek na výživu matky ve výši 10 000 Kč měsíčně za dobu od [datum], kdy byla ukončena společná domácnost, a to do dvou let věku nezletilého, když její situace je po uvedené období nezměněna. Zdůrazňovala, že ji finančně podporuje její rodina, protože ona nebyla po předmětnou dobu finančně soběstačná. Žalovaný označil nárok žalobkyně za značně nepřiměřený s tím, že je ochoten přispívat na její výživu částkou 4 000 Kč měsíčně, která odpovídá jeho možnostem a potřebám žalobkyně. Odkazoval na soudní judikaturu s tím, že dne [datum] uhradil dlužný příspěvek za období od [datum] do [datum] ve výši odpovídající 4 000 Kč měsíčně, tedy celkem 24 666,40 Kč a navrhl, aby v tomto rozsahu bylo žalobě vyhověno rozsudkem pro uznání.

3. Soud prvního stupně svým usnesením č.j. [spisová značka] ze dne [datum], které nabylo právní moci dne [datum], zastavil řízení do částky 24 666,40 Kč, neboť žalobkyně vzala žalobu v tomto rozsahu zpět.

4. Prvostupňový soud po provedeném řízení vyšel z nesporných tvrzení účastníků a dospěl ke skutkovému závěru, uvedenému v odst. 11 odůvodnění napadeného rozsudku, na který odvolací soud pro stručnost odkazuje.

5. Soud prvního stupně k žalovanému období konstatoval, že žalobkyně žádala příspěvek na výživu neprovdané matky od [datum] do [datum], tj. do dovršení dvou let nezletilého [Anonymizováno]. Připomněl, že nežádala úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem, byť v žalobě tímto směrem argumentovala, ale v návrhu a v průběhu řízení tento nárok neuplatnila. Odkázal na ust. § 920 odst. 1 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) a ust. § 922 odst. 2 o.z. O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), když jejich výši určil podle ust. § 6 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění platném do [datum] (dále jen „SAT”) a ve znění platném od [datum] (dále jen „AT“), ust. § 7 AT a SAT, ust. § 11 odst. 1 písm. a), d) SAT, ust. § 11 odst. 1 písm. g) SAT a AT, ust. § 14b odst. 5 písm. b) SAT a AT, vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ust. § 13 AT a ust. § 14 AT. O soudním poplatku bylo rozhodnuto podle položky 7 Sazebníku poplatků, ve spojení s ust. § 2 odst. 3 a ust. § 11 odst. 2 písm. f) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.

6. Uzavřel, že u žalobkyně došlo v souvislosti s narozením nezletilého syna v žalovaném období k (minimálně k dočasnému) snížení příjmů, a to přibližně z částky 18 000 Kč, které získala jako mzdu z posledního zaměstnání, na úroveň kolem 8 000 Kč, poskytovaného příspěvku od státu. Vyšel z úvahy, že poté, co žalobkyně odešla v listopadu 2021 z posledního zaměstnání, neboť v této době otěhotněla, žalovaný zajišťoval při společném bydlení její výživu. Konstatoval, že úroveň živobytí odpovídala nejen vlastním majetkovým možnostem žalovaného, ale že ten logicky zajišťoval žalobkyni jako svou partnerku, nejprve jako nosící jejich společné dítě, poté jako matku tohoto dítěte. Byl si současně vědom skutečnosti, že v prvních měsících po porodu byla žalobkyně jako matka odkázána, v důsledku intenzivní péče o syna, na zajištění od žalovaného, neboť její majetková situace to vyžadovala, když ani v druhém roce dítěte nelze zásadně očekávat od neprovdané matky, že bude plně soběstačná. Poukázal na skutečnost, že nejde o to, aby matka dosahovala životní úrovně otce, ale že v partnerství účastníků existovala po dobu, kdy spolu žili, nepsaná dohoda, že se žalovaný bude podílet na důstojné životní úrovni žalobkyně, a že tomu tak bylo. Vysvětlil, že pro potřebu „výpočtu“ rozsahu výživy pro neprovdanou matku nevyšel z pravidla „zásadně stejné životní a majetkové úrovně“, ale z posledního zjištěného příjmu matky ze zaměstnání a z příjmu, který tvořil státní příspěvek. Poukázal na to, že tento rozsah dostatečně kvantifikuje potřebnou výživu zakotvenou v životních reáliích žalobkyně, když z prokázaných skutečností byla životní úroveň žalovaného o mnoho vyšší, než horní hranice příjmu žalované. Uvedl, že další okolnosti, které by mohly mít vliv na uložení povinnosti žalovanému, nedosahovaly takového významu, aby ho přesvědčily o závěru, že ve výroku žalovanému uložená povinnost zaplatit 36 999,60 Kč (i s ohledem na již zaplacenou částkou), je nepřiměřená, či nespravedlivá. Pokud účastníci odkazovali na různá rozhodnutí soudů v obdobných věcech, konstatoval, že judikatura není ustálená a že lze nalézt rozhodnutí jak prospívající žalovanému, tak i žalobkyni.

7. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včas odvolání a navrhl, aby ho odvolací soud změnil tak, že žalobu zamítne. Prvostupňovému soudu předně vytýkal, že je jeho rozsudek zatížen zásadními právními vadami, neboť byl nesprávně vyhodnocen smysl a účel institutu příspěvku na výživu pro neprovdané matky a žalovanému byla uložena povinnost, která je nepřiměřená a neodpovídá skutečným poměrům stran ani právním principům. Poukazoval na to, že byť se prvostupňový soud správně dopátral skutkových zjištění z opatrovnického řízení, nesprávně si vyložil a aplikoval právní ustanovení občanského zákoníku. Vytýkal mu, že mylně interpretoval smysl příspěvku na výživu neprovdané matky a stanovil ho na základě mechanického, matematického výpočtu, tj. jako prostý rozdíl mezi příjmem žalobkyně před a po porodu. Dovozoval, že se tak zcela odchýlil od ustálené judikatury a právních principů, které zdůrazňují, že cílem není nahradit ušlý zisk nebo mzdu, ale zajistit matce přiměřenou životní úroveň v období, kdy se nemůže plně věnovat svému zaměstnání a stará se o dítě. Připomínal, že vzal za rozhodný skutkový závěr, že žalobkyně opustila zaměstnání s příjmem cca 18 000 Kč měsíčně přibližně sedm měsíců před porodem a její životní úroveň v tomto období zajišťoval žalovaný a že se po rozchodu její příjem snížil na rodičovský příspěvek ve výši 8 108 Kč. Za nesprávný označil jeho závěr, že je nutné tento rozdíl kompenzovat, byť žalovaný již dříve uhradil částku 24 666,40 Kč, což odpovídá příspěvku 4 000 Kč měsíčně za rozhodné období. Odkazoval na judikaturu krajských soudů a soudu prvního stupně vytýkal, že rezignoval na zásadu přiměřenosti a spravedlivého uvážení, a místo toho přistoupil k mechanickému přepočtu. Konstatoval, že se soud prvního stupně nezabýval relevantními náklady žalobkyně, která v současné době žije se svou matkou a jejím manželem, což výrazně snižuje její náklady na bydlení a živobytí. Uzavřel, že jeho příspěvek ve výši 4 000 Kč měsíčně je dostatečný a pokrývá většinu jejích nákladů.

8. Žalobkyně se k odvolání vyjádřila tak, že navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného s tím, že rovněž odkazovala na jiná rozhodnutí odvolacích soudů, Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu.

9. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že žalovaným uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody [ust. § 205 odst. 2 písm. b), e) a g) o.s.ř.], přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., tj. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

10. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně tak, jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí „na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

11. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou tedy správné, odvolací soud je sdílí, v souladu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a dále k věci, se zřetelem k odvolacím námitkám, dodává:

12. Při rozhodování o tomto typu žaloby je vhodné připomenout, že podle ust. § 913 odst. 1 o.z. jsou pro určení rozsahu výživného rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Podle odst. 2 je třeba při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Dále je třeba přihlédnout k tomu, že povinný o oprávněného osobně pečuje, a k míře, v jaké tak činí; přihlédne se popřípadě i k péči o rodinnou domácnost.

13. S ohledem na argumenty žalovaného je třeba dále konstatovat, že podle ust. § 920 odst. 1 o.z. platí, že není-li matka dítěte provdána za otce dítěte, poskytne jí otec dítěte výživu po dobu dvou let od narození dítěte a přispěje jí v přiměřeném rozsahu na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem. Povinnost k úhradě nákladů spojených s těhotenstvím a porodem vznikne muži, jehož otcovství je pravděpodobné, i v případě, že se dítě nenarodí živé.

14. Ze znění tohoto zákonného ustanovení jednoznačně vyplývá, že jeho cílem je zajistit neprovdané matce (a neprovdané těhotné ženě) alespoň minimální zajištění výživy (první část první věty) a v přiměřeném rozsahu také úhradu některých nákladů spojených s těhotenstvím a porodem (druhá část první věty), když doba poskytování výživy neprovdané matce je omezena na dva roky. Důvodem pro přiznání tohoto výživného tedy není neschopnost matky samostatně živit sebe a dítě, nýbrž ta skutečnost, že v souvislosti s těhotenstvím a narozením dítěte většinou dochází k dočasnému nebo trvalému snížení příjmů matky, jak tomu bylo i v projednávané věci a jak to správně zjistil soud prvního stupně. Nelze rovněž přehlédnout, že původně užívaný výraz „příspěvek“ byl nahrazen výrazem „výživné“, zejména proto, že soudní praxe již dávno v zákonném „příspěvku“ přispívání nespatřovala, nýbrž bylo v této věci rozhodováno stejně jako při rozhodování o výživném.

15. Je tedy zcela zřejmé, že je třeba, aby otec narozeného dítěte toto snížení příjmu matky kompenzoval poskytováním výživného v přiměřeném rozsahu. Protože se jedná o „výživné“, jak vyplývá již z gramatického výkladu, není proto možno za ně pokládat jiná plnění. Pro rozsah výživného je stanoveno, že musí být přiměřené, tedy takové, aby hmotné zajištění oprávněné odpovídalo v podstatě stavu, jaký by měla v manželství nebo v partnerském stavu, pokud by nadále pokračoval, jak tomu je i v projednávané věci. Neměla by ale dosáhnout částky, která by, s připočtením dalších dávek, které jsou jí vypláceny v souvislosti s mateřstvím, přesahovala její výdělkové schopnosti před těhotenstvím a slehnutím.

16. Odvolací soud má za to, že soud prvního stupně se při svém rozhodováním výše uvedenými požadavky řídil a pokud jde o hodnocení provedených důkazů, tak vycházel zcela ze zásady volného hodnocení důkazů, upravené v ust. § 132 o.s.ř. a své závěry zformuloval naprosto jasně, srozumitelně a přesvědčivě. Toto hodnocení tedy nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti.

17. S účastníky řízení je možno souhlasit v tom, že judikatura v těchto věcech není jednotná a že lze nalézt soudní rozhodnutí, která je možno vykládat ve prospěch žalobkyně, ale i taková, která lze vykládat ve prospěch žalovaného. Je tedy zřejmé, že soudy musí důsledně zohledňovat vždy všechny aspekty konkrétní projednávané věci a v tomto smyslu i rozhodnout.

18. Prvostupňový soud při svém rozhodování evidentně vyšel z cíle této právní úpravy, jíž je ochrana neprovdané matky v majetkové sféře, když v otázce rozsahu pro plnění podle ust. § 920 odst. 1 o.z. je klíčové kritérium přiměřenosti.

19. Odvolací soud proto připomíná správný skutkový závěr soudu prvního stupně, uvedený v odst. 11 odůvodnění napadeného rozsudku. Za situace, kdy žalobkyně přibližně sedm měsíců před porodem (tj. ve druhém měsíci těhotenství) opustila zaměstnání, ve kterém dosahovala příjmu kolem 18 000 Kč měsíčně, zajišťoval její další životní úroveň žalovaný, s nímž vedla v té době společnou domácnost. Protože v tomto směru nebyly z její strany k plnění žalovaného žádné výtky, lze důvodně dovodit, že její sociální situace byla přibližně stejná, jako v době, kdy byla zaměstnána. Pokud jí byl tedy na dávkách státní sociální podpory vyplácen rodičovský příspěvek, představovaný od ledna 2023 toliko částkou 8 108 Kč měsíčně a kdy se jednalo o její jediný příjem, byla její finanční situace ode dne [datum], kdy došlo k rozdělení společné domácnosti účastníků, skutečně špatná. S ohledem na pravidelné příjmy žalovaného, uvedené v odst. 8 odůvodnění napadeného rozsudku, má odvolací soud, shodně se soudem prvního stupně, částku 10 000 Kč měsíčně za přiměřenou částku. Ta totiž odpovídá jak hlediskům ust. § 913 o.z., tak i ust. § 922 odst. 1 první část věty první o.z. při zohlednění, že žalovaný nemá kromě syna [Anonymizováno] jinou vyživovací povinnost a dále při zohlednění jeho možností a schopností, s přihlédnutím k jeho zjištěným příjmům a výdajům v rozhodném období, jakož i výši příjmu žalobkyně .

20. Ve světle shora uvedeného tedy odvolací námitky žalovaného nemohou v žádném směru nikterak obstát.

21. Odvolací soud tedy rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný (včetně věcně správného akcesorického výroku o nákladech řízení II. a výroku III. o zaplacení soudního poplatku) podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

22. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy zcela procesně úspěšné žalobkyni vznikly ve stádiu odvolacího řízení náklady spojené s právním zastoupením advokátem podle vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění platném od [datum]. Ty jsou tvořeny dvěma hlavními úkony po 2 580 Kč [ust. § 11 odst. 1, a to 1x podle písm. k) - vypracování vyjádření k odvolání, a 1x podle písm. g) - účast na jednání dne [datum], když výše je dána ust. § 7 bod 5. AT, ve spojení s ust. § 8 odst. 1 AT] a dvakrát náhradou hotových výdajů po 450 Kč (ust. § 13 odst. 4 AT). Žalobkyni dále náleží náhrada za promeškaný čas podle ust. § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT za osm načatých půlhodin po 150 Kč. Další náklady tvoří cestovné ve výši 1 722,13 Kč (srov. ust. § 13 odst. 5 AT ve spojení s ust. § 157 zákoníku práce) za cestu [adresa] a zpět (200 km), konanou dne [datum] automobilem [Anonymizováno] RZ [SPZ], při ceně motorové nafty 34,70 Kč za litr [podle ust. § 4 písm. c) vyhl. č. 475/2024 Sb.], při průměrné spotřebě pohonných hmot použitého vozidla zjištěné z technického průkazu 8,1 litrů/100 km a základní náhradě 5,80 Kč [podle ust. § 1 písm. b) vyhl. č. 475/2024 Sb.]. Dále byla přiznána 21% daň z přidané hodnoty [ust. § 47 odst. 1, písm. a) zák. č. 235/2004 Sb. v platném znění] z výše uvedených položek ve výši 1 886,25 Kč (ust. § 137 odst. 3 o.s.ř.). Celkové náklady žalobkyně tedy činí za tuto část řízení (po zaokrouhlení) 10 868 Kč a jejich náhrada jí byla přisouzena v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.).