o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Praha – západ č.j. 36 C 46/2022 – 878 ze dne 28. června 2022, ve znění opravného usnesení č.j. 36 C 46/2022 – 950 ze dne 25. července 2022

1. Okresní soud Praha – západ svým rozsudkem č.j. 36 C 46/2022 – 878 ze dne 28. 6. 2022, ve znění opravného usnesení č.j. 36 C 46/2022 – 950 ze dne 25. 7. 2022, zamítl žalobu, v níž se žalobkyně proti žalovanému domáhala určení, že je neplatná kupní smlouva, jež byla uzavřena na straně prodávající [právnická osoba], [IČO], a na straně kupující žalovaným, a která byla uzavřena [datum]. Výrokem II. byla žalobkyně uznána povinnou zaplatit žalovanému na náhradu nákladů 17 130 Kč, ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného.

2. Žalobkyně se požadovaného určení domáhala s tím, že předmětem kupní smlouvy byl převod jejího spoluvlastnického podílu, v té době insolvenční dlužnice, ve výši ideální třetiny k pozemkům se stavbou, zapsaným na [list vlastnictví] pro k.ú. [obec] u [obec], [územní celek]. Žalobkyně tvrdila, že s takovým prodejem nesouhlasila, protože považovala své insolvenční řízení za šikanózní. Dovozovala, že prodej nemovitostí podle kupní smlouvy nastal nezákonně před tím, než bylo skončeno řízení o žalobě pro zmatečnost, kterou žalobkyně v rámci insolvenčního řízení podala. Do spisu založila velké množství listin, v nichž opakovaně hodnotila proběhlé insolvenční řízení jako nezákonné, stejně jako prodej jejího spoluvlastnického podílu. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout s tím, že sice uzavřel předmětnou kupní smlouvu, ale kupní cenu řádně a včas uhradil a nabyl tak vlastnické právo k předmětu koupě v dobré víře, že je převodce mohl převést. Z procesní opatrnosti namítl promlčení námitky neplatnosti kupní smlouvy a také nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení s připomenutím, že vlastníkem nemovitých věcí jsou [právnická osoba], [IČO] a [územní celek].

3. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami tak, jak je podrobně uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl k závěru, že v insolvenčním řízení žalobkyně sp. zn. [spisová značka] navrhl dne [datum rozhodnutí] insolvenční správce vydat výtěžek zpeněžením zajištěnému věřiteli, a to na základě uzavřené smlouvy o prodeji mimo dražbu. Konkurs žalobkyně skončil na základě usnesení ze dne [datum] a kupní smlouvu uzavřel insolvenční správce [právnická osoba] a kupující [jméno] [příjmení]. Insolvenční soud sdělil žalobkyni dopisem ze dne [datum], že k její žalobě na určení neplatnosti kupní smlouvy nepřihlížel.

4. Soud prvního stupně odkázal na ust. § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) a ust. § 159 odst. 1 písm. f), odst. 3, 4 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona (dále jen insolvenční zákon“) a o nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 151 odst. 1, 2 o.s.ř., když jejich výši určil podle ust. § 9 odst. 4 písm. b) a ust. § 14 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen„ AT“) ve spojení s ust. § 149 o.s.ř. a ust. § 160 o.s.ř.

5. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání a namítala, že bylo-li v insolvenčním řízení chybováno a byla-li způsobena závažná újma na straně některé ze zúčastněných osob, je v rozporu s jejími právy zaručenými [anonymizováno 5 slov], pokud ji není dovoleno v incidenčním sporu pokračovat, případně ji není dovoleno požádat o obnovu řízení. Dovozovala, že ustanovení insolvenčního zákona, konkrétně § 159 odst. 3 a § 96, je v rozporu s [anonymizováno 5 slov], která zaručuje rovnost před zákonem. Tvrdila, že není důvod, proč by práva založená v insolvenčním řízení měla mít silnější právní ochranu, než práva založená v jiném, např. civilním, řízení. Z komentářové literatury a důvodové zprávy dovozovala, že se ust. § 160 odst. 3 insolvenčního zákona aplikuje i na řízení o incidenčních sporech. Poukazovala na to, že v rámci rozhodování soudů byl Vrchním soudem v Praze judikován závěr, že obnova řízení je v incidenčních sporech možná. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

6. Žalovaný se k odvolání vyjádřil tak, že navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného s poukazem na to, že žalobkyně žádná práva v jiném řízení založena neměla, takže její argumentace je nepřiléhavá. Zdůrazňoval, že insolvenční zákon je speciálním právním předpisem, a to i k občanskému zákoníku a odkazoval na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. [ústavní nález] ze dne [datum]. Připomínal, že v něm bylo uvedeno, že insolvenční zákon skutečně obsahuje ustanovení o vyloučení obnovy insolvenčního řízení, což představuje výrazný zásah do procesních záruk spravedlivého procesu a tedy ve svém důsledku představuje zásah do práva na spravedlivý proces. Existence takového zásahu, který provedl normotvůrce, musí být dostatečně ospravedlněna a musí stranit jinému srovnatelnému ústavnímu principu či hodnotě. Tou hodnotou je ochrana vlastnického práva věřitelů, kteří mají právo na včasné uspokojení svých pohledávek a jejich právní jistota, jakož i právní jistota dlužníka, spočívající v tom, že insolvenční řízení proběhne při zachování zásad spravedlnosti rychle, hospodárně a tak, že co nejvíce uspokojí věřitele. V souladu s těmito obecnými zásadami insolvenčního řízení (ust. § 5 insolvenčního zákona) je proto přípustné, aby insolvenční řízení bylo vyjmuto z řízení, pro která je obnova řízení přípustná. Proto je také přípustné využít interpretační argument a maiori ad minus a konstatovat, že je-li obnova insolvenčního řízení ex lege nepřípustná, je nepřípustná i obnova jeho jednotlivých součástí, tomto případě pak incidenčních sporů. Zdůrazňoval, že předmětem tohoto sporu a ani dřívější argumentace není a nebyla obnova řízení v rámci jakéhokoli dřívějšího sporu, proto je argumentace žalobkyně zcela mylná.

7. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že žalobkyní uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody (ust. § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., t.j. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně, tak jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí], podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí„ na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

9. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou tedy správné, odvolací soud je sdílí, v souladu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a dále k věci, se zřetelem k odvolacím námitkám, dodává:

10. Předmětem tohoto řízení nebyl přezkum insolvenčního řízení, a to ani v podobě žaloby o zmatečnost či žaloby o obnovu řízení. Insolvenční řízení je navíc vyjmuto z řízení, pro která je obnova řízení přípustná - srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. [ústavní nález] ze dne [datum], jehož se dovolával žalovaný. V něm bylo m.j. konstatováno, že je-li obnova insolvenčního řízení ex lege nepřípustná, je nepřípustná i obnova jeho jednotlivých součástí.

11. Touto žalobou se ale žalobkyně domáhala výlučně určení platnosti výše specifikované kupní smlouvy a soudu tedy nepříslušelo, aby prováděl revizi insolvenčního řízení v jakékoli podobě.

12. Je třeba přisvědčit správnosti závěru soudu prvního stupně, že insolvenční zákon umožňuje napadnout prodej nemovitých věcí mimo dražbu žalobou, která se projednává v režimu incidenčního sporu. Po skončení insolvenčního řízení v něm však skutečně není možno pokračovat, a to s odkazem na ust. § 159 odst. 1 písm. f), odst. 3, 4 insolvenčního zákona, jak to naprosto správně uzavřel soud prvního stupně. To slouží skutečně k tomu, aby se nezpochybňovaly výsledky insolvenčního řízení běžným nalézacím řízením podle části třetí občanského soudního řádu a nedocházelo tak k narušení ochrany práv třetích osob

13. Správný je i závěr soudu prvního stupně, že ust. § 159 insolvenčního zákona je kogentní a má přímou vazbu na hodnocení naléhavého právního zájmu podle ust. § 80 o.s.ř., který v projednávané věci rovněž nebyl dán z důvodů, uvedených v napadeném rozsudku.

14. Ve světle výkladu podaného soudem prvního stupně proto odvolací námitky žalobkyně směřující k nesprávnému právnímu posouzení věci nemohou nikterak obstát.

15. Soud prvního stupně proto nikterak nepochybil, když žalobu zamítl a odvolací soud proto jeho rozsudek jako věcně správný (včetně věcně správného akcesorického výroku o nákladech řízení) podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil. Konstatuje, že v této věci nenastaly mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly postup podle ust. § 150 o.s.ř. a že tedy o náhradě nákladů řízení rozhodl prvostupňový soud správně podle zásady úspěchu ve věci, vyjádřené v ust. § 142 odst. 1 o.s.ř.

16. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy zcela procesně úspěšnému žalovanému vznikly ve stádiu odvolacího řízení náklady spojené s právním zastoupením advokátem podle vyhl. č. 177/1996 Sb. Ty jsou tvořeny třemi hlavními úkony po 3 100 Kč (ust. § 11 odst. 1, a to 2x podle písm. d) - vypracování vyjádření k odvolání a vyjádření k výzvě k odvolacího soudu, a 1x podle písm. g) - účast na jednání dne [datum], když výše je dána ust. § 7 bod 5. AT ve spojení s ust. § 9 odst. 4 písm. b) AT) a třikrát náhrada hotových výdajů po 300 Kč (ust. § 13 odst. 3 AT). Žalobkyni dále náleží náhrada za promeškaný čas podle ust. § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT za dvě načaté půlhodiny po 100 Kč. Další náklady tvoří cestovné ve výši 333 Kč (srov. ust. § 13 odst. 4 AT ve spojení s ust. § 157 zákoníku práce) za cestu [obec] [anonymizováno] [obec] a zpět (44 km), konanou dne [datum] [značka automobilu] [registrační značka] při ceně motorové nafty 47,10 Kč za litr (podle ust. § 4 písm. c) vyhl. č. 511/2021 Sb.), při průměrné spotřebě pohonných hmot použitého vozidla zjištěné z technického průkazu 6,1 litrů /100 km a základní náhradě 4,70 Kč (podle ust. § 1 písm. b) vyhl. č. 511/2021 Sb.). Dále byla přiznána 21% daň z přidané hodnoty (ust. § 47 odst. 1, písm. a) zák. č. 235/2004 Sb. v platném znění) z výše uvedených položek ve výši 2 253,93 Kč (ust. § 137 odst. 3 o.s.ř.). Celkové náklady žalobkyně tedy činí za tuto část řízení (po zaokrouhlení) 12 987 Kč a jejich náhrada jí byla přisouzena v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.).