o odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi č.j. 7 C 221/2021 – 96 ze dne 28. června 2022

1. Okresní soud v Mladé Boleslavi svým rozsudkem č.j. 7 C 221/2021 – 96 ze dne 28. 6. 2022 rozhodl tak, že výrokem I. uznal žalované povinnými do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku společně a nerozdílně vyklidit pozemek parc. [číslo] o výměře [výměra], ovocný sad, zapsaný pro obec a kat. území [obec], okres [okres] [stát. instituce], [stát. instituce], na listu vlastnictví [číslo]. Výrokem II. jim dále uložil povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně na náhradě žalobkyní účelně vynaložených nákladů řízení částku ve výši 9 967 Kč. Výrokem III. rozhodl, že [země] nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně se domáhala vyklizení výše uvedené nemovitosti s tím, že je jeho vlastníkem a žalovaní na něm postavili bez jakéhokoliv právního titulu zahradní domek a kurník spolu s výběhem pro slepice. Přestože je k vyklizení pozemku vyzvala, žalovaní předmětný pozemek nevyklidili. Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s tím, že sporný pozemek užívají od roku 2016 v dobré víře jako součást pozemku parc. [číslo] – zahrady žalovaných. Předmětný pozemek jim byl darován předchozím majitelem k užívání, ale tento nedotáhl celou záležitost do konce. Oni jej zhodnotili, oplotili a upravili, přičemž na tomto se souhlasem sousedů zřídili malý kurník a výběh pro čtyři slepice. Nechali si na něm dále postavit malý domek na zahradní náčiní a vyhloubit malé jezírko na vodní rostliny. Tvrdili, že se o předmětný pozemek nikdo z vlastníků nestará, např. neseká trávu, neuklízí sníh.

2. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami tak, jak je podrobně uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl k závěru, že žalovaní užívají pozemek parc. [číslo] který je ve vlastnictví žalobkyně, bez právního důvodu, přičemž tento nevyklidili ani přes výzvu žalobkyně.

3. Odkázal na ust. § 9 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), ust. § 1040 odst. 1 o.z., ust. § 1042 o.z., ust. § 1105 o.z., ust. § 1089 odst. 1 o.z., ust. § 1090 odst. 1 o.z., ust. § 1091 odst. 2 o.z., ust. § 2079 odst. 1 o.z., ust. § 2128 odst. 1 o.z. a ust. § 560 o.z. a připomněl konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu ČR O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), ve spojení s ust. § 150 o.s.ř., když jejich výši určil podle ust. § 9 odst. 1, ust. § 7 bod 5., ust. § 13 odst. 1, 3, 4, ust. § 14 odst. 1, 3, vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen„ AT“), ust. § 1 písm. b) a ust. § 4 písm. c) vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve spojení s ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 149 odst. 1 o.s.ř. O nákladech státu bylo rozhodnuto podle ust. § 148 odst. 1 o.s.ř.

4. Soud prvního stupně konstatoval, že žalovaní postavením malého zahradního domku a kurníku, spolu s výběhem pro slepice, na pozemku parc. [číslo] nerespektovali vlastnické právo žalobkyně, přičemž užívací právo ani nevydrželi, a tudíž se žalobkyně z titulu ochrany svého vlastnického práva důvodně domáhá odstranění zahradního domku a kurníku s výběhem pro slepice. Připomněl, že žalovaní (jako vlastníci sousedního pozemku st. parc. [číslo]) jsou oprávněnými pouze z věcného břemene – služebnosti stezky, průhonu a cesty, služebnosti inženýrské sítě, jak je zapsáno v katastru nemovitostí, které se tak nemůže vztahovat na zřízení zahradního domku a kurníku spolu s výběhem pro slepice žalovanými na pozemku žalobkyně. Pokud žalovaní tvrdili, že jim byl předmětný pozemek darován předchozím majitelem k užívání, tak zdůraznil, že se tímto tvrzením blíže nezabýval, když skutečnost, zda právní předchůdce žalobkyně předmětný pozemek žalovaným do užívání skutečně daroval či nikoli, není pro toto řízení podstatná. Konstatoval, že darovací smlouva má pouze účinek obligační, neboť zavazovala zcizitele (právního předchůdce žalobkyně) k tomu, aby vlastnictví pozemku parc. [číslo] (či věcné břemeno užívání) na nabyvatele (žalované) převedl dalším úkonem, který je právně uznávaným způsobem převodu vlastnictví. Vlastnické právo k nemovité věci (příp. věcné břemeno) zapsané ve veřejném seznamu se nabývá až zápisem do takového seznamu (katastru nemovitostí), k čemuž nedošlo. Kupní smlouvu ze dne [datum], na jejímž základě nabyla žalobkyně vlastnické právo k předmětnému pozemku, označil za platnou a účinnou, neboť splňuje všechny zákonné náležitosti. K tzv. nezákonnému rozdělení původního pozemku parc. [číslo] o výměře [výměra] mj. na pozemek parc. [číslo] o výměře [výměra], s ohledem na absenci souhlasu vlastníků sousedních pozemků s tímto dělením, které tvrdili žalovaní, uvedl, že souhlas vlastníků sousedních pozemků s dělením pozemku se nevyžaduje a odkázal na ust. § 86 ve spojení s ust. § 82 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu. Zdůraznil, že rozdělením původního pozemku parc. [číslo] na pozemky parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] nebyly dotčeny žádné již existující hranice původního pozemku parc. [číslo] s „ cizími pozemky“, t.j. ani jeho hranice s pozemkem ve vlastnictví žalovaných. Konstatoval, že žalovaní nemohli užívání předmětného pozemku vydržet, jelikož jej neužívali v dobré víře alespoň deset let a proto již pro nadbytečnost nezkoumal jejich dobrou víru, též s ohledem na absenci nabývacího titulu k užívání předmětného pozemku.

5. Proti tomuto rozsudku podali žalovaní včas odvolání a předně namítali neplatnost uzavření kupní smlouvy, na základě které žalobkyně nabyla předmětnou nemovitost. Poukazovali na to, že při vytyčování hranic (které proběhlo při vytváření geometrického plánu) musí být prokazatelně přizváni vlastníci dotčených pozemků, tedy žalovaní, kteří s žalovanou sousedí. Tvrdili, že minimálně v jednom bodě je vytyčována i hranice jejich pozemků, neboť od chvíle skončení rozdělování pozemků bude mít jejich pozemek novou hranici s jiným pozemkem, než tomu bylo před rozdělením pozemků. V těchto souvislostech odkazovali na ust. § 49 odst. 3 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí s tím, že jim nikdy nepřišla pozvánka k vyměřování a oni tak neměli možnost vyjádřit se ke geometrickému plánu a rozporovat ho. Soudu prvního stupně vytýkali, že neprovedl jimi navržené důkazy, a to protokol o vytyčení hranic pozemků a výslech svědka [jméno] [příjmení], což způsobuje jinou vadu, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a omezuje žalované v jejich právu namítat rozhodné skutečnosti a provádět důkazy, které mají přispět k úplnému zjištění skutkového stavu. Stran vyklizení pozemku, specifikovanému v petitu, poukazovali na to, že využívají jeho podstatně menší část. Další pochybení prvostupňového soudu spatřovali v jeho výroku o nákladech řízení, které neměly být žalobkyni vůbec přiznány, a to pro sociální situaci žalovaných. Navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek buď změnil a žalobu v celém rozsahu zamítl, nebo aby jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

6. Žalobkyně se k odvolání nevyjádřila.

7. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že žalovanými uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody (ust. § 205 odst. 2 písm. c), d), e) a g) o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., t.j. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně, tak jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3450/2011 ze dne [datum rozhodnutí], podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí„ na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

9. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou tedy správné, odvolací soud je sdílí, v souladu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a dále k věci, se zřetelem k odvolacím námitkám, dodává:

10. Nejvyšší soud ČR se v řadě rozhodnutí zabýval námitkou směřující proti procesnímu postupu soudu, který nevyhověl účastníku řízení a neprovedl jím navrhovaný důkaz. Ve své rozhodovací činnosti opakovaně uvedl, že soud není povinen provést všechny důkazy navrhované účastníkem řízení, že provedení navrhovaných důkazů záleží na jeho hodnocení (ust. § 120 odst. 1 o.s.ř.), které důkazy je nezbytné provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit (srov. např. rozsudek sp. zn. 32 Odo 801/2006 ze dne [datum rozhodnutí], usnesení sp. zn. 33 Cdo 3983/2008 ze dne [datum rozhodnutí] a sp. zn. 33 Cdo 3116/2011 ze dne [datum rozhodnutí]). Jestliže soud některé z navržených důkazů neprovede, měl by v odůvodnění rozhodnutí uvést, proč tyto důkazy neprovedl (ust. § 157 odst. 2 o.s.ř.). Zde zbývá dodat, že neučinil-li tak, může odvolací soud z takové vady vyvozovat důsledky jen tehdy, měla-li tato vada za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tak by tomu mohlo být jen v případě, že navržené důkazy směřovaly k objasnění skutečností, které jsou významné z hlediska právního posouzení věci a které již zároveň nebyly dostatečně spolehlivě prokázány jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 428/2008 ze dne [datum rozhodnutí]).

11. V posuzovaném případě soud prvního stupně neprovedl dokazování výslechem účastníků, třemi fotografiemi, výslechem svědka [jméno] [příjmení] a dvěma emaily (ust. § 120 odst. 1 věta druhá o.s.ř.). K důkazům, navrženým žalovanými, v odst. 15 odůvodnění svého rozsudku dostatečným způsobem (a v souladu s ust. § 157 odst. 2 o.s.ř.) vysvětlil, proč je neprovedl. Jeho postup v tomto směru tedy odpovídal i postupu, vyžadovanému Ústavním soudem ČR (srov. jeho rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 68/99, IV. ÚS 582/01, III. ÚS 52/2000, II. ÚS 127/96, II. ÚS 56/95).

12. Soud prvního stupně se tedy v otázce neprovádění části navržených důkazů nedopustil žádného pochybení, ale naopak se věcí řádně a podrobně zabýval a náležitě odůvodnil, na základě jakých důkazů a úvah dospěl ke skutkovým zjištěním, které odvolatel v odvolání podrobuje kritice. Odůvodnění napadeného rozsudku má racionální základnu a je hájitelné. Jak již bylo výše uvedeno, tak soud prvního stupně vysvětlil, z jakých důvodů neprovedl žalovanými navržené důkazy, přičemž uváděné důvody, jmenovitě nadbytečnost, jsou ústavně aprobovanými důvody dovolujícími soudu neprovést navržený důkaz.

13. Soud prvního stupně se naprosto správně zabýval otázkou aktivní legitimace žalobkyně. Protože kupní smlouvu ze dne [datum], na jejímž základě nabyla žalobkyně vlastnické právo k pozemku parc. [číslo] shledal platnou a účinnou, uzavřel, že žalobkyni svědčí věcná aktivní legitimace. Odvolací soud na jeho správný výklad v odst. 39 odůvodnění napadeného rozsudku proto zcela odkazuje.

14. S ohledem na odvolací důvody považuje za nutné připomenout, že podle ust. § 82 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, platí, že rozhodnutí o dělení nebo scelování pozemků stanoví podmínky pro nové rozdělení nebo scelení pozemků. Podle odst. 2 rozhodnutí o dělení nebo scelování pozemků je možno vydat pouze na žádost podanou všemi vlastníky všech dotčených pozemků, které jsou předmětem rozhodnutí, nebo oprávněnou osobou za účelem uplatňování předkupního práva pro veřejně prospěšné stavby (§ 101). Podle odst. 3 rozhodnutí o dělení nebo scelování pozemků se nevyžaduje, pokud podmínky pro dělení nebo scelení pozemků jsou dány regulačním plánem, rozhodnutím stavebního úřadu nebo rozhodnutím podle zvláštního právního předpisu). Není-li třeba stanovit podmínky pro dělení nebo scelování pozemků, stavební úřad potvrdí tuto skutečnost sdělením, kterým současně schválí navrhovaný záměr. Sdělení nelze vydat, pokud je rozhodování v území podmíněno územní studií nebo regulačním plánem.

15. Řízení o dělení a scelování pozemků je takovým typem územního rozhodování, který nevede k realizaci konkrétního stavebního záměru, ale vznikají na jeho základě nové pozemky. Cílem tohoto územního řízení je stanovit podmínky pro toto nové rozdělení nebo scelení pozemků. Takové územní rozhodnutí může být vydáno pouze na základě žádosti, kterou podají všichni vlastníci všech dotčených pozemků, které jsou předmětem rozhodnutí. Tím se mají na mysli vlastníci pozemků, které mají být děleny nebo scelovány, nikoliv vlastníci pozemků sousedních, byť mohou být na svých právech vydáním takového územního rozhodnutí dotčeni. Těmto osobám bude svědčit účastenství v řízení podle ust. § 85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR čj. 2 As 102/2010 – 100 ze dne [datum rozhodnutí]).

16. Je tedy správný závěr soudu prvního stupně, že souhlas vlastníků sousedních pozemků s dělením pozemku se v tomto případě nevyžadoval, neboť rozdělením původního pozemku parc. [číslo] na pozemky parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] nebyly dotčeny žádné již existující hranice původního pozemku parc. [číslo] s „ cizími pozemky“, t.j. ani jeho hranice s pozemkem ve vlastnictví žalovaných. Je tedy irelevantní skutečnost tvrzená v odvolání, že„ od chvíle skončení rozdělování pozemků bude mít jejich pozemek novou hranici s jiným pozemkem, než tomu bylo před rozdělením pozemků“.

17. Prvostupňový soud učinil správný závěr v tom, že žalovaní nemohli užívání předmětného pozemku vydržet, jelikož jej neužívali v dobré víře alespoň deset let a s ohledem na absenci nabývacího titulu k užívání předmětného pozemku by bylo skutečně nadbytečné zkoumat dobrou víru žalovaných. Okamžik nabytí vlastnického práva k nemovité věci soud prvního stupně zcela správně vysvětlil v odst. 33 odůvodnění napadeného rozsudku a odvolací soud na ně opět odkazuje, a to bez jakýchkoli připomínek či doplnění.

18. Pokud jde o požadavek žalobkyně na vyklizení nemovitostí žalovanými, je úsilí žalobkyně, procesně právně vtělené do podané žaloby (u nemovitostí plní funkci žaloby reivindikační žaloba na vyklizení) naprosto legitimní a z ohledu ust. §§ 1040 až 1042 o.z., za použití analogie podle ust. § 10 odst. 1 o.z., plně důvodné. Tím, že žalovaní část předmětného pozemku užívají bez právního důvodu, zasahují do práv žalobkyně, předpokládaných v ust. § 1012 a násl. o.z., do nichž se promítá obsah znění [anonymizováno 5 slov], zejm. čl. 11 odst. 1 a 3. Formulace patitu, tedy vyklizení pozemku, specifikovanému tamtéž, odpovídá standardnímu rozhodování ve shodných věcech a nelze mu tedy nic vytknout.

19. Odvolací soud proto odkazuje na závěry soudu prvního stupně, uvedené v odst. 31 až 34 a 39 až 40 odůvodnění napadeného rozsudku. Ten tedy nijak nepochybil, když žalobě vyhověl a odvolací soud proto jeho rozsudek jako věcně správný (včetně věcně správného akcesorického výroku o nákladech řízení) podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

20. K odvolacím důvodům stran výroku o náhradě nákladů řízení odvolací soud připomíná, že z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu ČR lze vyvodit, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku. Pokud tedy obecný soud rozhodne o náhradě nákladů řízení ve zjevném nesouladu s výrokem meritorní věci, je nutno to označit za postup, který porušuje principy základního práva na spravedlivý proces z hlediska [ustanovení pr. předpisu] (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 455/01 ze dne [datum]). Pro rozhodování o náhradě nákladů řízení zpravidla platí podle ust. § 142 o.s.ř. zásada úspěchu ve věci (jako zásada hlavní) doplněná v souladu s ust. § 146 odst. 2 o.s.ř. zásadou zavinění.

21. Ústavní soud ČR již judikoval, že poměřovat úspěch a neúspěch ve věci nelze jen tím, jak bylo o konkrétním návrhu rozhodnuto, ale je třeba jej posuzovat v širších souvislostech. V nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 1/04 ze dne [datum] pak Ústavní soud ČR zdůraznil, že ani rozhodování o nákladech řízení nesmí být jen mechanickým posuzováním výsledku sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení. V předmětné věci odvolací soud připomíná, že soud prvního stupně při nepřiznání poloviny náhrady nákladů řízení úspěšné žalobkyni sice nijak nevysvětlil, ale z jeho postupu vyplývá, že evidentně zvažoval, zda neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Citované zákonné ustanovení obsahuje relativně neurčitý pojem (slovní spojení)„ účelné“ uplatňování nebo bránění práva; při jeho výkladu je třeba zohlednit okolnosti, které by byly jakkoliv právně významné pro rozhodování ve věci, nemusí ještě bez dalšího dávat odpověď i na otázku spravedlnosti rozhodnutí o nákladech řízení. V této souvislosti pak odvolací soud připomíná i zásadu vyslovenou Ústavním soudem ČR o tom, že obecný soud je povinen vždy mít na zřeteli účel soudního řízení, tedy poskytování soudní ochrany právům (článek 90 Ústavy).

22. Podle ust. § 150 o.s.ř. totiž platí, že jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

23. Toto zákonné ustanovení umožňuje soudu, aby ve zcela výjimečných případech z důvodu hodných zvláštního zřetele účastníku, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, tuto náhradu zcela nebo zčásti nepřiznal. Závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí pak vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v prvé řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení, přičemž bere na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Samozřejmě je nutno pečlivě zvážit i okolnosti, které vedly k soudnímu řízení, k postoji účastníků v průběhu řízení a další.

24. Odvolací soud má za to, že s ohledem na obsah spisu, na provedené dokazování i na veškeré listinné důkazy, které jsou založeny ve spise soudu právě stupně a jsou k dispozici, se právě v tomto případě jedná o případ, který odůvodňuje postup podle ust. § 150 o.s.ř. Rozhodnutí soudu prvního stupně o použití § 150 o.s.ř. v rozsahu přiznání toliko 50% náhrady nákladů řízení se odvolacímu soudu jeví spravedlivým, především s ohledem na existenci okolností souvisejících s předmětem sporu, s chováním účastníků v tomto sporu i s veškerými okolnostmi uplatněného nároku.

25. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy zcela procesně úspěšné žalobkyni ve stádiu odvolacího řízení žádné náklady nevznikly.