o určení neplatnosti darovací smlouvy, event. určení vlastnického práva

1. Okresní soud v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“ nebo „prvostupňový soud“) svým rozsudkem č.j. 5 C 310/2023 – 138 ze dne 21. 8. 2024 zamítl žalobu s návrhem na určení, že darovací smlouva ze dne [datum], uzavřená mezi dárcem [jméno FO], narozeným dne [datum], zemřelým dne [datum] a žalovaným jako obdarovaným, jejímž předmětem jsou nemovitosti označené jako pozemek parc. č. st. 71 (zastavěná plocha a nádvoří), jehož součástí je stavba pro rodinnou rekreaci č.p. 65 v k.ú. [adresa], je neplatná (výrok I.). Dále rozhodl tak, že zamítl návrh na určení, že zůstavitel [jméno FO], narozen [rodné přijmení] [datum], zemřelý dne [datum], byl ke dni smrti vlastníkem pozemku parc. č. st. 71 (zastavěná plocha a nádvoří), jehož součástí je stavba pro rodinnou rekreaci č.p. 65 v k.ú. [adresa] (výrok II.) a žalobcům a) a b) uložil povinnost zaplatit žalovanému společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení v částce 16 816,43 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce (výrok III.). Žalobci se domáhali určení neplatnosti darovací smlouvy, in eventum (pro případ, že rozsudek bude vydán v době, kdy bude v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník předmětných nemovitostí žalovaný), určení, že zůstavitel byl ke dni své smrti vlastníkem předmětných nemovitostí. Tvrdili, že jsou věcně aktivně legitimováni k podání žaloby jako jediné děti uvedeného zůstavitele, a jsou tak jeho dědici v první třídě zákonné posloupnosti. Tvrdili, že žalovaný není v žádném příbuzenském vztahu se zůstavitelem, po jehož smrti zjistili, že u [právnická osoba], je pod sp. zn. [Anonymizováno] uvedena poznámka o řízení, podle kterého má být převedeno vlastnické právo k předmětným nemovitostem na žalovaného, když řízení bylo zahájeno dne [datum], tedy krátce před smrtí zůstavitele. Ve své žalobě zdůrazňovali, že v době, kdy mělo dojít k podpisu darovací smlouvy, byl zůstavitel zdravotně natolik indisponován, že to muselo zásadně ovlivnit jeho jednání a tudíž nebyl způsobilý právně jednat. Uplatnili řadu námitek ohledně způsobilosti zůstavitele k právnímu jednání, pravosti jeho podpisu, neplatnosti smlouvy z pohledu lichevního jednání, jakož i korektivu dobrých mravů. Tvrdili, že jim svědčí naléhavý právní zájem na určení, neboť mezi účastníky vznikl zásadní a aktuální spor ohledně platnosti darovací smlouvy, neboť je vedeno vkladové řízení u [právnická osoba]. Dovozovali, že jejich naléhavý právní zájem je dán tím, že na jedné straně je zde absolutně neplatné právní jednání v podobě darovací smlouvy a v předmětném řízení musí být vyřešeno, zda zůstavitel byl v okamžiku své smrti vlastníkem předmětných nemovitostí a zda tedy tyto nemovitosti jsou předmětem dědictví či nikoliv. Žalovaný navrhl zamítnutí s tím, že k uzavření darovací smlouvy došlo na základě iniciativy ze strany zůstavitele, se kterým navázal zpočátku sousedský a následně i přátelský vztah a o kterého se podle svých možností nezištně staral a vypomáhal mu. Tvrdil, že v době hospitalizace měl dárce sice fyzické zdravotní problémy, ale nevykazoval však problémy psychického rázu, popřípadě dezorientace v místě nebo čase. Poukazoval rovněž na to, že za situace, kdy je k dispozici usnesení o dědictví, ve kterém notář předmětné nemovitosti projednal a rozhodl o nich, nemají žalobci naléhavý právní zájem na požadovaném určení.

2. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami tak, jak je podrobně uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl k závěru, že podle usnesení [adresa] č.j. [spisová značka] ze dne [datum], které nabylo právní moci dne [datum], byly předmětné nemovitosti zahrnuty do aktiv dědictví s tím, že byla schválena dohoda dědiců (žalobců), podle které zdědili předmětné nemovitosti žalobci, každý v rozsahu jedné poloviny.

3. Soud prvního stupně odkázal na ust. § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) a na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu ČR. O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., když jejich výši určil podle ust. § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění platném do [datum] (dále jen „SAT“), ust. § 6 odst. 1 SAT, ust. § 7 SAT, ust. § 11 odst. 1 SAT, ust. § 13 odst. 4 SAT, vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů a ust. § 14 SAT, když odkázal na ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. (ust. § 1127 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) a ust. § 149 odst. 1 o.s.ř. V odst. 9 odůvodnění napadeného rozsudku vysvětlil, proč nepřiznal advokátovi žalovaného odměnu za jím vyúčtovaný úkon, a to za studium spisu.

4. Prvostupňový soud se primárně zabýval tím, zda je dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti darovací smlouvy ze dne [datum] a dospěl k závěru, že otázka platnosti darovací smlouvy je otázkou předběžnou v rámci uplatněného eventuálního petitu na určení, že zůstavitel byl ke dni své smrti vlastníkem předmětných nemovitostí. Uzavřel, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení této předběžné otázky není dán a žalobu v tzv. primárním petitu zamítl svým výrokem I. Dále konstatoval, že jako eventuální uplatnili žalobci nárok na určení, že zůstavitel byl ke dni své smrti vlastníkem předmětných nemovitostí a připomněl, že na základě takového určení lze žádat o projednání nemovitostí v dědickém řízení. Zdůraznil, že v mezidobí od podání žaloby došlo k tomu, že v pozůstalostním řízení bylo vydáno rozhodnutí o dědictví, na základě kterého bylo potvrzeno nabytí předmětných nemovitostí žalobcům jako jediným dědicům, resp. byla schválena jejich dohoda. Uzavřel, že za tohoto stavu se žaloba stala zcela bezpředmětnou, neboť právní postavení žalobců bylo postaveno najisto a na požadovaném eventuálním určení již nemají naléhavý právní zájem a žalobu proto výrokem II. zamítl i do eventuálního petitu, aniž by se zabýval věcí samou.

5. Proti tomuto rozsudku podali žalobci včas odvolání a poukazovali na to, že po jeho vyhlášení jim bylo doručeno doposud nepravomocné usnesení [právnická osoba] č.j. [Anonymizováno] ze dne [datum], kterým bylo rozhodnuto v řízení o povolení vkladu vzniku vlastnictví k nemovitosti parc. č. 413/9, k.ú. [adresa], parc. č. 313/18 k.ú. [adresa], parc. č. st. 71 k.ú. [adresa], parc. č. 313/37, k.ú. [adresa], parc. č. 313/4 k.ú. [adresa] v k.ú. [adresa], tak, že řízení bylo podle ust. § 64 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „spr.ř.“) přerušeno na dobu, než bude pravomocně ukončeno řízení o předběžné otázce, vedené prvostupňovým soudem pod sp. zn. [spisová značka] ohledně neplatnosti právního jednání darovací smlouvy, vedené pod sp. zn. [Anonymizováno]. Dále tvrdili, že jim bylo doručeno další, doposud nepravomocné, usnesení [právnická osoba] č.j. [Anonymizováno] ze dne [datum], kterým [právnická osoba], rozhodl v řízení o povolení vkladu změny vlastnictví k nemovitostem parc. č. 413/9 k.ú. [adresa], parc. č. 313/18 k.ú. [adresa], parc. č. 313/37 k.ú. [adresa], parc. č. St. 71 k.ú. [adresa], parc. č. 313/4 k.ú. [adresa] v k.ú. [adresa], tak, že řízení bylo podle ust. § 145 odst. 2 spr.ř. přerušeno do doby ukončení předcházejícího řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí, vedeného pod sp. zn. [Anonymizováno]. Dovozovali, že „v této věci je předmětem sporu určení vlastnického práva k nemovitosti, které se zapisují do [Anonymizováno] a na požadovaném určení je i z tohoto důvodu dán naléhavý právní zájem, jelikož tímto způsobem má být dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v [Anonymizováno]“ a odkazovali na judikaturu Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu. Připomínali, že věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká a že judikatura dále dovodila, že ve věci určení, zda zůstavitel byl (v době smrti) vlastníkem věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, je věcně legitimován – jde-li o majetek, který přechází na právní nástupce zůstavitele děděním – jen ten, kdo se stal zůstavitelovým dědicem, popřípadě, kdo je jeho právním nástupcem, neboť pouze v tomto případě se řízení o určovací žalobě týká (může týkat) jeho práv (právní sféry). Ve svém odvolání, s odkazem na jimi citovanou judikaturu, dále uváděli, že výroky usnesení soudu, vydané v řízení o pozůstalosti, které se týkají dědického práva (stanoví, kdo je zůstavitelovým dědicem), jsou závazné pro každého a otázka, kdo je dědicem zůstavitele, nemůže být posuzována v jiném než pozůstalostním řízení, a to ani jako otázka předběžná. Konstatovali, že výše specifikované usnesení [adresa] nemění nic na tom, že jejich postavení je zpochybněno předmětnou darovací smlouvou, na jejímž základě má dojít ke vkladu vlastnického práva žalovaného k nemovitosti do katastru nemovitostí a dovozovali, že jejich naléhavý právní zájem i nadále trvá, neboť doposud nejsou zapsaní a ani nemohou být zapsaní, jako vlastníci v katastru nemovitostí. S ohledem na další judikaturu Nejvyššího soudu ČR zdůrazňovali, že pokud je právní postavení žalobce zpochybněno převodní smlouvou, na základě které má (teprve) dojít ke vkladu vlastnického či jiného věcného práva k nemovitosti do katastru, resp. jestliže vyslovení neplatnosti takové smlouvy, podle které dosud nebyl povolen vklad do katastru, by mohlo mít příznivý vliv na právní postavení žalobce, lze přípustnost žaloby ve smyslu ust. § 80 písm. c) dovodit. Navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

6. Žalovaný se k odvolání vyjádřil tak, že navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně a právně správného, tedy že na straně žalobců absentuje naléhavý právní zájem na určeních, jichž se svojí žalobou domáhají. Tuto absenci spatřoval zejména v existenci pravomocného dědického usneseni. Zdůrazňoval, že pokud jím bylo pravomocně rozhodnuto o vlastnictví nemovitosti ve prospěch žalobců, pak u nich muselo logicky dojít k zániku jejich naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví k nemovitosti. Za irelevantní označil skutečnost, že dosud nedošlo k vkladu údajného práva žalobců z dědického usnesení do katastru nemovitostí, jakož i to, že k němu nemusí dojít z důvodu práva nejlepšího pořadí, svědčícího ve prospěch návrhu na vklad práva z darovací smlouvy. Vyslovil svůj právní názor, že žalobci tímto způsobem přišli o svůj naléhavý právní zájem na určení v tomto řízení, ale že jim nic nebrání v tom, aby se po vkladu práva z darovací smlouvy do katastru nemovitostí domáhali nového určení vlastnictví, resp. namítané neplatnosti darovací smlouvy, avšak již za stavu, kdy bude on zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitosti. Připomínal, že dědickým usnesením byla schválena dohoda dědiců, včetně dohody týkající se nemovitosti, a to i přes to, že si žalobci museli být vědomi, že o sporné vlastnictví nemovitosti zahájili a vedou soudní spon. V tomto postupu spatřoval účelovost jejich jednání, která ale ve svém výsledku vedla k tomu, že se sami v tomto řízení připravili o svůj naléhavý právní zájem na jimi požadovaném určení. Bez ohledu na pozdější rozhodnutí katastrálního úřadu zůstal téměř totožný stav jako v době vydání napadeného rozsudku, neboť katastrální úřad pouze následně nevyhověl vkladu práva z dědického usnesení do katastru nemovitostí a toto vkladové řízení přerušil, stejně jako vkladové řízení, týkající se darovací smlouvy, načež tento postup potvrdilo rozhodnutí inspektorátu. Konstatoval, že z pohledu absence, resp. ztráty naléhavého právního zájmu na určení na straně žalobců, však k žádné podstatné změně nedošlo, neboť zde stále existuje pravomocné dědické usnesení, které není vloženo do katastru nemovitostí, když novým poznatkem není ani existence práva nejlepšího pořadí.

7. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že žalobci uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody [ust. § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř.], přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., tj. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.) a k otázce naléhavého právního zájmu doplnil dokazování výpisem z katastru nemovitostí, vedeného [adresa] LV č. [hodnota], ze dne [datum], usnesením [právnická osoba] č.j. [Anonymizováno] ze dne [datum], usnesení [právnická osoba] č.j. [Anonymizováno] ze dne [datum] a rozhodnutím [Anonymizováno] č.j. [Anonymizováno] ze dne [datum] (ust. § 213 odst. 4 o.s.ř.), a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně tak, jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí „na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

9. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou tedy správné, odvolací soud je sdílí, v souladu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a dále k věci, se zřetelem k odvolacím námitkám, dodává:

10. Odvolací soud předně odkazuje na správné odůvodnění napadeného rozsudku, zejm. na jeho odst. 4 a 6 až 8 a dále zdůrazňuje, že určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo tam, kde lze její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu. Tato má místo i tam, kde k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, a to v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky, vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a kdy lze jejím prostřednictvím dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků.

11. Odvolací soud, ve shodě se závěry prvostupňového soudu, konstatuje, že žalobci nemají naléhavý právní zájem na jimi požadovaných určeních.

12. Žaloba, podaná ve smyslu ust. § 80 o.s.ř., musí mít totiž vždy preventivní povahu, tudíž má svůj smysl toliko tehdy, pokud ještě nedošlo k porušení právního vztahu či práva, neboť jejím účelem je poskytnutí ochrany právnímu postavení žalující strany (srov. Soudní judikatura 21/97). Z toho je tedy zřejmé, že v žádném případě nemůže být opodstatněna v těch případech, kdy již buď došlo k porušení právního vztahu či práva nebo kdy žalobou napadený právní vztah zanikl, a kdy je namístě podání žaloby na plnění. Naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalující strany, nebo kde by se bez tohoto určení její právní postavení stalo nejistým. Odvolací soud zde odkazuje na ustálenou judikaturu (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], uveřejněný pod č. [hodnota] ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972, který je i nadále použitelný), podle které nemá místo žaloba na určení tam, kde lze žalovat na plnění. Navíc lze-li žalovat na jiné určení, opět nemá místo žaloba na určení neplatnosti smlouvy, neboť takovýto návrh pouze zdržuje od řešení jiných právních otázek.

13. O naléhavý právní zájem může jít zásadně jen tehdy, jestliže by, bez soudem vysloveného určení, že právní vztah nebo právo existuje, bylo buď ohroženo právo žalobce, nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým. To znamená, že u žalující strany musí jít buď o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou její procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by v již existujícím právním vztahu mohla objektivně být ohrožena, případně pro své nejisté postavení by mohla být vystavena konkrétní újmě.

14. Naléhavý právní zájem je dán i tehdy, pokud lze určovací žalobou odstranit stav ohrožení práva či eliminovat právní nejistotu a současně nelze odpovídající ochrany dosáhnout jinak.

15. Odvolací soud připomíná, že žalobci se primárním žalobním petitem domáhali určení neplatnosti darovací smlouvy mezi zůstavitelem a žalovaným a eventuálním žalobním petitem určení, že zůstavitel byl ke dni své smrti vlastníkem předmětných nemovitostí, a to pro případ, že rozsudek bude vydán v době, kdy bude v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník předmětných nemovitostí žalovaný.

16. Jak správně zjistil soud prvního stupně, byly podle usnesení [adresa] č.j. [spisová značka] ze dne [datum], které nabylo právní moci dne [datum], předmětné nemovitosti zahrnuty do aktiv dědictví s tím, že byla schválena dohoda žalobců, jako dědiců po zůstaviteli, podle které je zdědili oni, každý v rozsahu jedné poloviny.

17. Byl tedy správný jeho postup, pokud se nejprve zabýval zodpovězením otázky, zda je na straně žalobců dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti darovací smlouvy ze dne [datum]. Odvolací soud souhlasí s jeho právním názorem, že v tomto případě byla otázka platnosti darovací smlouvy prejudiciální otázkou v rámci uplatněného eventuálního petitu na určení, že zůstavitel byl ke dni své smrti vlastníkem předmětných nemovitostí. Prvostupňový soud tedy správně uzavřel, že na požadovaném určení této předběžné otázky tak není dán naléhavý právní zájem.

18. Pokud žalobci dovozovali, že výše specifikované usnesení [adresa] nemění nic na tom, že jejich postavení je zpochybněno darovací smlouvou ze dne [datum], na jejímž základě má dojít ke vkladu vlastnického žalovaného k nemovitosti do katastru nemovitostí a jejich naléhavý právní zájem i nadále trvá, neboť doposud nejsou zapsaní a ani nemohou být zapsaní, jako vlastníci v katastru nemovitostí, odvolací soud jejich právní názor nesdílí. Jejich odkaz na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], podle kterého „jestliže je právní postavení žalobce zpochybněno převodní smlouvou, na základě které má (teprve) dojít ke vkladu vlastnického či jiného věcného práva k nemovitosti do katastru, resp. jestliže vyslovení neplatnosti takové smlouvy, podle které dosud nebyl povolení vklad do katastru, by mohlo mít příznivý vliv na právní postavení žalobce, lze přípustnost žaloby ve smyslu ust. § 80 písm. c) o.s.ř. dovodit“, není rovněž na místě, právě pro již existující pravomocné rozhodnutí [adresa].

19. Odvolací soud se při svém rozhodování zabýval, v intencích závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], na které poukazovali žalobci, poměřováním, zda by se mohl při prokázání jejich skutkových tvrzení výsledek ve sporu o určení neplatnosti předmětné darovací smlouvy kladně promítnout do jejich poměrů potud, že by byl vydaným soudním rozhodnutím odklizen stav jejich právní nejistoty nebo ohrožení jejich práva.

20. Po jím doplněném dokazování má odvolací soud za prokázané, že v současné době je jako vlastník předmětných nemovitostí v katastru nemovitostí zapsán stále zůstavitel (výpisem z katastru nemovitostí, vedeného [adresa], pro obec [adresa] LV č. [hodnota], ze dne [datum]), že [právnická osoba], svým usnesením č.j. [Anonymizováno] ze dne [datum] rozhodl, že se přerušuje řízení na dobu, než bude pravomocně ukončeno řízení o předběžné otázce, vedené prvostupňovým soudem pod sp. zn. [spisová značka] ohledně neplatnosti právního jednání darovací smlouvy, vedené pod sp. zn. [Anonymizováno] (tímto usnesením), že dále usnesením č.j. [Anonymizováno] ze dne [datum] bylo přerušeno řízení do doby ukončení předcházejícího řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí, vedeného pod sp. zn. [Anonymizováno] (tímto usnesením), a že [Anonymizováno] rozhodnutím č.j. [Anonymizováno] ze dne [datum] zamítl odvolání žalobců a potvrdil napadené usnesení [právnická osoba], č.j. [Anonymizováno] ze dne [datum] (tímto rozhodnutím).

21. Bez ohledu na tyto skutečnosti nemá odvolací soud za to, že je zpochybněno právní postavení žalobců předmětnou darovací smlouvou, uzavřenou mezi zůstavitelem a žalovaným, na základě které může (teprve) dojít ke vkladu vlastnického práva žalovaného k předmětných nemovitostí do katastru, neboť žalobci disponují shora specifikovaným pravomocným soudním rozhodnutím, podle kterého zdědili každý jednou ideální polovinou podíl na těchto nemovitostech. Odvolací soud má uvedené soudní rozhodnutí jako silnější titul pro zápis jejich vlastnického práva do katastru nemovitostí, než je předmětná darovací smlouva, a to bez ohledu na zásadu priority, na níž žalobci odkazovali. Nemá tedy žádných pochybností o tom, že každý ze žalobců zdědil po zůstaviteli ideální jednu polovinu předmětných nemovitostí. Ztotožňuje se i s argumentací žalobců, uvedenou v jejich odvolání, že výroky usnesení soudu, vydané v řízení o pozůstalosti, které se týkají dědického práva (stanoví, kdo je zůstavitelovým dědicem), jsou závazné pro každého a otázka, kdo je dědicem zůstavitele, nemůže být posuzována v jiném než pozůstalostním řízení, a to ani jako otázka předběžná.

22. Pokud by byl, i přes tyto skutečnosti, jako vlastník nemovitostí zapsán žalovaný, žalobcům by nic nebránilo v tom, aby se domáhali určení vlastnictví v jejich prospěch novou žalobou.

23. Zásadní otázkou pro řešení této věci tedy bylo, zda lze ze žalobního návrhu usuzovat na naléhavý právní zájem žalobců na požadovaném určení neplatnosti darovací smlouvy či nikoli. Platnost či neplatnost smlouvy má totiž pro posouzení možnosti výkonu vlastnického práva povahu předběžné otázky. Uplatní se proto obecný závěr, že tam, kde právní otázka (zde neplatnost smlouvy), o níž má být rozhodnuto žalobou na určení, má povahu otázky předběžné ve vztahu k jiné právní otázce, není dán naléhavý právní zájem k určení oné předběžné otázky, lze-li přímo žalovat na určení samotného práva (zde výkonu vlastnického práva zůstavitele).

24. S ohledem na námitky žalobců v podaném odvolání je třeba uvést, že otázka absolutní neplatnosti právního jednání může být řešena i jako předběžná. Zásadně je třeba vycházet z toho, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, jestliže by bez tohoto určení bylo ohroženo jeho právo, nebo jestliže by se jeho právní postavení bez tohoto určení stalo nejistým. Určující návrh je prostředkem ochrany právního postavení žalobce dříve, než toto jeho postavení bylo porušeno. Cílem je zásadně poskytnutí preventivní ochrany. Jestliže by již právo žalobce bylo porušeno a mohl by žalovat přímo na plnění, ztrácela by prevence smysl (citováno z rozhodnutí [Anonymizováno] ze dne [datum] sp. zn. [spisová značka], uveřejněného v Právních rozhledech).

25. Odvolací soud uzavírá (ve shodě se soudem prvního stupně), že platnost darovací smlouvy se řeší jako předběžná otázka v řízení o určení vlastnictví ke konkrétní nemovitosti a není tedy důvod zabývat se jí ve zvláštním řízení a proto tedy není dán naléhavý právní zájem na určení, pokud lze přímo žalovat na určení samotného práva – vlastnictví žalobců, resp. zůstavitele. S ohledem na uvedené tedy nemají žalobci naléhavý právní zájem ani u jejich eventuálního žalobního nároku, protože, jak již bylo výše konstatováno, z uvedeného pravomocného soudního rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že zůstavitel byl ke dni smrti vlastníkem předmětných nemovitostí. Pokud by tomu tak nebylo, nemohl by [adresa] schválit shora specifikovanou dohodu žalobců, jakožto jediných dědiců po zůstaviteli.

26. Z uvedeného je zcela zřejmé, že na právním postavení žalobců k výše uvedeným nemovitostem, by se, ani pokud by byla všechna jejich další tvrzení shledána po právu, v žádném případě nic nezměnilo.

27. Skutečnosti, na které žalobci poukazovali ve svém odvolání, jsou tedy zcela irelevantní a nemohou otřást správností napadeného rozsudku, a to ani přes zjištění odvolacího soudu, uvedená shora v odst. 20.

28. Ve světle výkladu podaného soudem prvního stupně proto odvolací námitky žalobců, směřující k nesprávnému právnímu posouzení věci, nemohou nikterak obstát.

29. Prvostupňový soud tedy nikterak nepochybil, když žalobu zamítl a odvolací soud proto jeho rozsudek jako věcně správný (včetně věcně správného akcesorického výroku o nákladech řízení) podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil. Konstatuje, že v této věci nenastaly mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly postup podle ust. § 150 o.s.ř. a že tedy o náhradě nákladů řízení rozhodl prvostupňový soud správně podle zásady úspěchu ve věci, vyjádřené v ust. § 142 odst. 1 o.s.ř.

30. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy zcela procesně úspěšnému žalovanému vznikly ve stádiu odvolacího řízení náklady spojené s právním zastoupením advokátem podle vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění platném od [datum] (dále jen „AT“). Ty jsou tvořeny dvěma hlavními úkony, účtovanými toliko po 3 700 Kč [ust. § 11 odst. 1, a to 1x podle písm. d) - vypracování vyjádření k odvolání, a 1x podle písm. g) - účast na jednání dne [datum], když výše je dána ust. § 7 bod 6. AT ve spojení s ust. § 9 odst. 4 písm. a) AT] a dvěma náhradami hotových výdajů po 450 Kč (ust. § 13 odst. 4 AT). Žalovanému dále náleží náhrada za promeškaný čas podle ust. § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT za šest načatých půlhodin po 150 Kč. Další náklady tvoří cestovné, účtované v celkové výši 1 814,70 Kč (srov. ust. § 13 odst. 5 AT ve spojení s ust. § 157 zákoníku práce) za cestu [adresa] a zpět (234 km), konanou dne [datum] automobilem [Anonymizováno] [SPZ] při ceně motorové nafty 34,70 Kč za litr [podle ust. § 4 písm. c) vyhl. č. 475/2024 Sb.], při průměrné spotřebě pohonných hmot použitého vozidla, zjištěné z technického průkazu 5,7 litrů/100 km a základní náhradě 5,80 Kč [podle ust. § 1 písm. b) vyhl. č. 475/2024 Sb.]. Celková sazba požadovaných cestovních náhrad tedy není v rozporu s citovanou vyhláškou. Celkové náklady žalovaného, jím vyúčtované ve výši 11 014,70 Kč, byly přisouzeny v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.).