o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 21. června 2021, č.j. 35 C 460/2020-48,

1. Ve shora označené věci se žalobce domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit mu částku 124 020 Kč s 8,25% úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení.

2. Podle jeho žalobních tvrzení byl žalovaný na konferenci [anonymizována tři slova], z.s. dne [datum] zvolen členem exekutivy statutárního orgánu a prezidentem [anonymizováno] svazu házené, z.s. (dále též jen„ [anonymizováno]“). Proto s ním byla dne [datum] uzavřena smlouva o výkonu funkce, která byla doplněna dodatkem ze dne [datum]. Z tohoto titulu mu náležela odměna ve výši 60 500 Kč měsíčně, která byla od [datum] zvýšena na 90 000 Kč měsíčně. Žalovaný na funkci prezidenta [anonymizováno] rezignoval dne [datum], a to ke dni [datum]. Před ukončením smlouvy o výkonu funkce mu byly proplaceny odměny ve výši 90 000 Kč za prosinec 2017 a 90 000 Kč za leden 2018. Spolu s řádnou měsíční odměnou mu tak byla vyplacena za prosinec 2017 částka 125 417 Kč a za leden 2018 částka 205 635 Kč. Za leden 2018 byla žalovanému proplacena též dovolená a ostatní náhrady. Zdejší soud ve věci sp. zn. 21 C 32/2018, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 136/2020, rozhodl, že proplácení dovolené bylo učiněno v rozporu s uzavřenou smlouvou a obecně závaznými právními předpisy. Pokyn účetní k úhradě odměn učinil sám žalovaný. Podle čl. IV. smlouvy o výkonu funkce měla žalovanému náležet v rozhodném období odměna ve výši 90 000 Kč, případně další výdaje specifikované v čl. IV. 2. smlouvy. Smlouva nepředpokládala udělování jakýchkoliv odměn. Exekutiva [anonymizováno] jako statutární orgán žalobce nikdy nerozhodla, že by žalovanému měla náležet zvláštní odměna ve výši 90 000 Kč za prosinec 2017 a stejná zvláštní odměna za leden 2018. Žalobce vyzval žalovaného k vydání takto získaného bezdůvodného obohacení, žalovaný však odmítl. Z částky 90 000 Kč byla odvedena daň ve výši 18 900 Kč, sociální pojištění 5 850 Kč a zdravotní pojištění 4 050 Kč. Žalovaný se tak v lednu 2018 obohatil o 62 010 Kč a v únoru 2018 o stejnou částku, celkem o 124 020 Kč. Žalovaný obdržel dne [datum] předžalobní výzvu, jíž byl vyzván k vydání bezdůvodného obohacení do 3 dnů, tj. do [datum]. Od [datum] je tak v prodlení.

3. Žalovaný proti žalobě namítl, že pokyn k proplácení všech odměn dával vždy jako prezident podle bodu 2.2 stanov [anonymizováno] a podle smlouvy o výkonu funkce (bod 2.1:„ Prezident může na základě stanov jednat za spolek samostatně ve všech věcech týkajících se spolku.“). O odměnách zaměstnanců, členů výkonného výboru, externích dodavatelů služeb nerozhodoval výkonný výbor, ale podle zaběhlé praxe prezident [anonymizováno], a to na základě schváleného rozpočtu [anonymizováno]. Oprávněnost odměny žalovaného tedy nebyla závislá na rozhodnutí exekutivy. Pokud byla v souladu s rozpočtovým plánem žalobce, mohl o ní rozhodnout žalovaný z titulu své funkce. To, že informaci o odměně zaslal účetní přímo žalobce, bylo také v souladu se zaběhlou praxí. Nadto není pravdou, že by odměna nebyla projednána na jednání exekutivy. Jako prezident [anonymizováno] byl žalovaný spolu s ostatními členy výkonného výboru zvolen na dobu 4 let, tedy do roku 2020. Dne [datum] byl na mimořádném jednání exekutivy vyzván k rezignaci. Žalovaný odstoupil ke dni [datum], což oznámil dne [datum]. Vypracoval materiál, v němž informoval členy exekutivy o všech nutných činnostech, které bude nutno po jeho odchodu vykonávat. Součástí tohoto materiálu byla informace o vyplacení 3 měsíčních odměn, pokud veškerou činnost odvede bez nároku na čerpání pracovního volna do [datum]. Návrh na proplacení odměn přišel od člena výkonného výboru na mimořádném jednání dne [datum] a nikdo ze stávajících členů jej nezpochybnil. S vyplacením odměn tedy byla exekutiva seznámena.

4. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalovanému povinnost do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci částku 115 109 Kč spolu s 8,25% úrokem z prodlení ročně z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I.) a na nákladech řízení částku 49 210 Kč k rukám právního zástupce žalobce (výrok III.) a žalobu v rozsahu částky 8 911 Kč spolu s 8,25% úrokem z prodlení ročně z této částky od [datum] do zaplacení zamítl (výrok II.).

5. Podle odůvodnění tohoto rozsudku je mezi účastníky nesporné, že žalovaný byl ve funkci prezidenta žalobce do [datum]. Dne [datum] byla uzavřena smlouva o výkonu funkce a dne [datum] její dodatek. Za prosinec 2017 a leden 2018 byla žalovanému vyplacena řádná odměna podle smlouvy a další částky, takže za prosinec mu byla vyplacena částka 125 417 Kč a za leden 205 635 Kč. Byly mu vyplaceny mimořádné odměny 2 x 90 000 Kč Tyto nesporné skutečnosti převzal soud za svá skutková zjištění.

6. Další rozhodné skutečnosti soud I. stupně zjistil z provedeného dokazování:

7. Smlouvou o výkonu funkce ze dne [datum] se žalobce zavázal platit žalovanému za jednání za spolek měsíční odměnu ve výši 28 000 Kč (čl. 4 ve spojení s čl. 2) a za řízení pracovníků sekretariátu a organizaci jejich činnosti odměnu ve výši 32 500 Kč (čl. 4 ve spojení s čl. 2) a hradit mu veškeré přiměřené výdaje vynaložené v souvislosti s výkonem činností podle smlouvy. Smlouva neobsahuje poskytování mimořádných odměn. Strany ujednaly, že veškeré změny a doplnění smlouvy musí být provedeny písemně a ve formě číslovaných písemných dodatků, pro jejichž účinnost musí být schváleny statutárním orgánem (čl. 6). Dodatkem [číslo] k této smlouvě byla nově stanovena výše odměny částkou 90 000 Kč. Ani tento dodatek neupravoval nárok žalovaného na vyplácení mimořádných odměn. Podle výplatní pásky za prosinec 2017 bylo žalovanému vyplaceno 125 417 Kč, přičemž mzda činila 85 715 Kč, dovolená a ostatní náhrady 4 431 Kč, prémie 90 000 Kč, což souhrnně odpovídalo hrubé mzdě 180 146 Kč. Superhrubá mzda činila 241 396 Kč a základ daně 241 400 Kč. Zaměstnavatel uhradil 45 037 Kč na sociální a 16 213 Kč na zdravotní pojištění. Na zaměstnance připadalo 11 710 Kč na sociální a 8 107 Kč na zdravotní pojištění. Záloha na daň včetně solidárního zvýšení činila 40 916 Kč, základní sleva 2 070 Kč a zvýhodnění na dítě 2 734 Kč. Po slevě činila záloha na daň 36 112 Kč. Uvedenému odpovídala čistá mzda 124 217 Kč, přičemž žalobci bylo po připočtení jiných nákladů ve výši 1 200 Kč vyplaceno 125 417 Kč. Z výplatní pásky za leden 2018 se podává, že mzda žalovaného činila 90 000 Kč a prémie též 90 000 Kč. Dále byla zanesena náhrada za dovolenou a ostatní náhrady ve výši 128 712 Kč. Souhrnná hrubá mzda žalovaného činila 308 712 Kč, superhrubá mzda 413 674 Kč a základ daně 413 700 Kč. Zaměstnavatel uhradil 77 178 Kč na sociální a 27 784 Kč na zdravotní pojištění. Na sociální pojištění bylo odvedeno 20 067 Kč a na zdravotní pojištění 13 893 Kč. Záloha na daň včetně solidárního zvýšení činila 75 271 Kč, základní sleva 2 070 Kč a zvýhodnění na dítě 2 884 Kč. Po slevě činila záloha na daň 70 317 Kč. Uvedenému odpovídala čistá mzda 204 435 Kč, přičemž žalobci bylo po připočtení jiných nákladů ve výši 1 200 Kč vyplaceno 205 635 Kč. Žalovaný e-maily komunikoval s adresátem [email] (jednalo se o účetní) ohledně vyplácení odměn konkrétních osob. V e-mailu ze dne [datum] shrnoval odměny pro vypočtené zaměstnance, mezi nimiž byla i odměna pro něho ve výši 70 000 Kč E-mailem ze dne 25. 10. 2016 s předmětem„ Odměny/13 platy“ zasílal souhrn odměn pro jednotlivé zaměstnance, mezi nimiž také figuroval, tentokrát s odměnou 60 000 Kč. V dokumentu [anonymizováno] pro jednání exekutivy k projednání [datum] žalovaný pro statutární orgán shrnul dokončení agendy pro různé varianty jeho rezignace. Zároveň pro sebe navrhl kompenzaci ve výši 3 platů za čtyři a půl roku dlouhou práci. Podle zápisu z 24. jednání exekutivy žalobce ze dne 1. 12. [číslo] požádala exekutiva žalovaného o zvážení možnosti spolupráce do konání konference dne [datum] O odměnách nejsou zmínky. Předžalobní výzvou ze dne [datum] sdělil právní zástupce žalobce žalovanému, že dvě odměny po 90 000 Kč mu byly vyplaceny neoprávněně, a požádal o sdělení právního titulu pro jejich výplatu. Zároveň ho vyzval k zaplacení částky 133 140 Kč do [datum].

8. Rozsudkem [název soudu] ze dne 24. 1. 2020, č.j. 21 C 32/2018-323, byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 85 235,55 Kč s příslušenstvím a v rozsahu částky 43 476,45 Kč byla žaloba zamítnuta. Žalobce se v tomto řízení domáhal částky 128 712 Kč, která byla žalovanému vyplacena za rok 2017 jako nevyčerpaná dovolená s tím, že jej smlouva o výkonu funkce neopravňovala k přijetí jakéhokoli obdobného plnění. Soud I. stupně dospěl k závěru, že náhrada za nevybranou dovolenou nebyla ve smlouvě sjednána, odměna za činnost byla stanovena v paušální výši a ani podpůrně se nemůže uplatnit úprava zákoníku práce ohledně náhrady za nevyčerpanou dovolenou, mimořádná odměna nebyla schválena, pročež žalovanému nevznikl nárok na proplacení dovolené a bezdůvodně se obohatil. Žalovaný se však bezdůvodně neobohatil o částku 43 476,45 Kč, jelikož ji žalobce odvedl na zákonných odvodech. [název soudu] rozsudkem ze dne 10. 12. 2020, č.j. 27 Co 131 2020, rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil, vyjma částky 38 569 Kč, pro kterou žalobu zamítl. Jednalo se o část daně ve výši 5 569 Kč, o kterou se žalovaný neobohatil nad rámec výpočtu soudu I. stupně, který chybně vypočetl výši rozdílové daně, když nezohlednil, že solidární daň se platí až od určité výše příjmů. Rozdíl mezi zálohou na daň ve výši 70 317 Kč, kterou odvedl žalobce, a zálohou na daň ve výši 35 432 Kč, která měla být odvedena z odměny ve výši 180 000 Kč, měla správně činit 34 885 Kč Odvolací soud žalobu zamítl také pro částečně důvodné uplatnění námitky započtení. Soudy obou stupňů přitom vycházely z obdobných listinných důkazů a vyslechly všechny svědky, kteří byli účastni inkriminovaných jednání žalobcovy exekutivy.

9. Z ostatních důkazů soud I. stupně nezjistil žádné další relevantní skutečnosti.

10. Další důkazy nebyly prováděny, neboť nebyly způsobilé přispět k objasnění rozhodného skutkového stavu nebo směřovaly k prokázání skutečností, které nejsou způsobilé zvrátit právní hodnocení věci. To platí zejména v případě návrhů žalobce na výslech svědků z řízení sp. zn. 21 C 32/2018, který by nepřinesl žádná další relevantní zjištění ohledně důvodnosti nároku na odměnu. Žalovaným navržený důkaz rozpočtem k prokázání rozpočítání mzdových nákladů nemohl přinést další relevantní zjištění, když skutečnost, že v minulosti o odměnách rozhodoval na základě rozpočtu, není rozhodná. Mohlo být sice prokázáno, zda tyto odměny (ne) byly přiznávány hospodárně, avšak důkaz nesměřuje k prokázáni oprávnění žalovaného k rozhodování o odměnách. Obdobně soud neslyšel navržené svědky k prokázání okolností rezignace a skutečnosti, že návrh na mimořádnou odměnu původně nevzešel od žalovaného, neboť tato skutečnost neměla na posouzení jeho nároku žádný vliv. Směrodatné totiž nebyly motivy rozhodnutí o vyplacení odměny, nýbrž dodržení formy předvídané smlouvou.

11. Při právním hodnocení sporu soud I. stupně vycházel z obecné úpravy právnických osob a zvláštní úpravy spolků v občanské zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen„ o.z.“), z úpravy příkazní smlouvy, která se subsidiárně použije pro vztah spolku a jeho statutárního orgánu, z úpravy výkladu právního jednání, úpravy bezdůvodného obohacení a při posuzování jeho výše zohledňoval úpravu příslušných daňových předpisů a předpisů z oblasti sociálního zabezpečení.

12. S poukazem na ust. § 243 o.z. soud I. stupně vyložil, že spolek je korporací a právnickou osobou, proto na jeho fungování v otázkách výslovně neupravených dopadá i obecná úprava orgánů právnických osob, zejména ust. § 159 o.z. Doktrinální výklad (srov. komentář k ust. § 159 v: Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník 1. Obecná část /§ [číslo], Komentář. I. vydání, [obec]; C. H. Beck, 2014) dochází k závěru, že na vztah právnické osoby a člena jejího voleného orgánu se přiměřeně použijí ustanovení o příkazní smlouvě. Naopak nelze subsidiárně aplikovat úpravu zákoníku práce, když na daný vztah nelze pohlížet jako na vztah nadřízenosti a podřízenosti ve smyslu závislé práce. V kontextu tohoto sporu je závěr o vyloučení použití pracovněprávních předpisů umocněn skutečností, že smlouva v čl. 6.3. stanovila, že se právní vztahy z ní vzniklé řídí zejména ustanoveními občanského zákoníku.

13. S poukazem na ust. § [číslo], § 545, § 555 odst. 1, § 556 a § 2991 o.z. soud I. stupně uzavřel, že na vyplacení odměny za prosinec 2017 a leden 2018 po 90 000 Kč neměl žalovaný nárok. Účastníci svůj poměr upravili smlouvou o výkonu funkce, která výslovně vylučuje změny i doplnění, s výjimkou písemných číslovaných dodatků schválených exekutivou. Její obsah, a to i pokud jde o úpravu odměňování, je proto třeba vnímat jako konečný a vyčerpávající. Pokud neexistoval schválený dodatek, který by měnil původní úpravu odměňování, žalovanému za výkon funkce náležela jen plnění předpokládaná ve smlouvě. Je proto třeba uzavřít, že žalovaný měl za výkon své funkce nárok jen na základní odměnu ve výši 90 000 Kč, případně na náhradu přiměřených nákladů v souvislosti s výkonem činnosti (č.l. 4 a 4.2. smlouvy ve znění jejího dodatku [číslo]). Pakliže v souvislosti se svou rezignací zadal pokyn, aby mu byly vyplacený mimořádné odměny, jednal mimo rámec předvídaný smlouvou a pro přijetí daných částek neměl právní titul. Na uvedeném závěru ničeho nemění ani zaběhnutá praxe, kdy žalovaný o odměnách, a to nejen svých, v minulosti opakovaně rozhodoval a dával pokyn k jejich proplacení bez jakýchkoliv výhrad ze strany žalobce. Existence této zavedené praxe nemůže představovat oprávněný důvod pro vyplacení odměny, a to zejména s ohledem na znění čl. 6 smlouvy. [příjmení] a způsob schválení změny smlouvy nebyla dodržena a uvedený nedostatek nemůže zhojit ani žalovaným tvrzené, avšak neprokázané,„ konkludentní“ schválení odměny, kdy exekutiva žalobce mela vyplacení odměny projednat a toto vzít na vědomí. Jediným vzdáleně souvisejícím důkazem je záznam z jednám exekutivy z [datum], která požádala žalovaného o zvážení možnosti další spolupráce. O projednání odměn či jejich vzetí na vědomí nejsou v tomto záznamu zmínky. Stejně tak z dostupných důkazů nelze ani dovodit, že by byl exekutivou projednán [anonymizováno] projednání exekutivy, v němž byl návrh na přiznání odměny obsažen. Všechny osoby účastné jednání exekutivy, kde měla exekutiva tyto odměny vzít na vědomí, soud I. stupně vyslechl v rámci řízení sp. zn. 21 C 32/2018, a z těchto výslechů nebylo možné dovodit, že by žalovanému byla schválena jakákoliv mimořádná odměna, natož její výše. Opětovný výslech těchto svědků by tak nepřinesl nic nového a byl by nehospodárný.

14. Zároveň je podle soudu I. stupně třeba mít na paměti, že smlouva nepočítá s možností konkludentního schválení, resp. vzetí na vědomí, jejich změn, tedy ani udělení odměn nad rámec čl. 4. Soud poukazuje na tvrzení žalovaného, že předmětné odměny projednala žalobcova exekutiva tím, že je vzala na vědomí. Po obsahové stránce tak tvrdil, že došlo ke změně obsahu smlouvy. Tento způsob změny smlouvy však nebyl mezi stranami sjednán. I když obecně lze změnit smlouvu ústní formou, musí taková změna být učiněna způsobem, ze kterého nelze než dovodit, že strany vyjádřily jednoznačnou vůli opustit písemnou formu změny smlouvy. Jen prosté vzetí na vědomí nemůže být dostatečným podkladem pro závěr, že žalobce se rozhodl odchýlit od písemné formy. Soud již proto dále toto tvrzení neprokazoval.

15. Soud I. stupně neshledal důvodnou námitku žalovaného, že měl v gesci rozdělování odměn již z povahy své funkce prezidenta. Podle čl. 2 a 2.2. smlouvy se prezident zavazuje za žalobce jednat se třetími osobami a svým právním jednáním jej zavazovat a řídit pracovníky sekretariátu a organizovat jejich činnost. Pod takto vypočtené činnosti však nelze subsumovat oprávnění prezidenta ke stanovení vlastních odměn. Pokud žalovaný dovozuje své oprávnění rozhodovat o svých mimořádných odměnách z toho, že tak mohl činit ve vztahu k zaměstnancům (dodavatelům), je toto přirovnání nepřiléhavé. Vztah zaměstnanec - zaměstnavatel (případně dodavatel - odběratel) se řídí jinými pravidly než vztah statutární orgán - právnická osoba.

16. S ohledem na shora uvedené soud I. stupně uzavřel, že žalovanému bylo na mimořádné odměně plněno bez právního důvodu a je povinen vydat, oč se obohatil. Výše tohoto obohacení však neodpovídá žalobou uplatněné částce 124 020 Kč, jelikož žalobce nevyplatil žalovanému plnou částku odměn, nýbrž ji ponížil o zákonné odvody na pojistné a o zálohu na daň z příjmu. Soud se proto zabýval výší částky, kterou žalobkyně odvedla z mimořádných odměn na zákonných odvodech a na dani, a to pro každou výplatu zvlášť.

17. Podle mzdového listu za prosinec 2018 činila hrubá mzda žalovaného 308 712 Kč. [příjmení] soud určil, kolik bylo z mimořádné odměny (90 000 Kč) uhrazeno na pojistné na sociální pojištění, částku celkové hrubé mzdy (308 712 Kč) vydělil celkovou částkou zaplacenou na sociální pojištění (20 067 Kč) a dospěl ke koeficientu 15, [číslo]. Jím vydělil částku neoprávněně vyplacené prémie 90 000 Kč a dospěl k částce 5 850 Kč. Ta udává, kolik bylo z částky mimořádné odměny uhrazeno na sociálním pojištění. Obdobně bylo postupováno i v případě pojistného na zdravotní pojištění, tedy částka 90 000 Kč byla vydělena koeficientem 22, [číslo], který vyšel po vydělení hrubé mzdy (308 712 Kč) částkou zaplacenou na zdravotním pojištění (13 893 Kč). Výsledná částka 4 050 Kč udává, kolik bylo zaplaceno na zdravotním pojištění z nedůvodně vyplacené prémie 90 000 Kč. Dále soud vypočetl, kolik z celkově odvedené zálohy na daň ve výši 70 317 Kč připadalo na částku neoprávněně vyplacené odměny. Podle mzdového listu za leden 2018 činila hrubá mzda žalovaného 308 712 Kč. Z této částky žalobce odvedl pojistné na sociální pojištění ve výši 77 178 Kč a na zdravotní pojištění ve výši 27 784 Kč. Superhrubá mzda činila 413 674 Kč a základ daně 413 700 Kč. Při 15% zdanění činila daň 62 055 Kč, k níž přistupovala 7% solidární daň ve výši 13 216 Kč. Záloha na daň po odpočtech na děti (2 734 Kč) a poplatníka (2 070 Kč) činila 70 317 Kč. Soud tedy vzal částku hrubé mzdy, na kterou měl žalovaný podle smlouvy nárok, ve výši 90 000 Kč a k ní připočetl zákonnou částku na sociální pojištění (25 %, tj. 22 500 Kč) a na zdravotní pojištění (9 %, tj. 8 100 Kč). Superhrubá mzda pro částku standardní odměny tak činila 120 600 Kč. Tomuto základu daně odpovídala daň ve výši 18 090 Kč, přičemž solidární daň se pro tuto částku neplatí. Záloha na daň po odpočtech na děti (2 734 Kč) a poplatníka (2 070 Kč) tak činila 13 136 Kč O tuto částku musela být ponížena celkově odvedená záloha na daň ve výši 70 317 Kč, stejně tak o částku 34 885 Kč, která byla na dani nedůvodně odvedena v důsledku proplacení dovolené (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2020, č. j. 27 Co 13/2020-397). Zbývající částka 22 296 Kč představuje část zálohy nesprávně odvedené na daň z příjmu v důsledku zohlednění mimořádné odměny. S ohledem na uvedené, soud uzavírá, že se žalobce v případě odměny za leden 2018 bezdůvodně obohatil o částku 57 804 Kč (90 000 Kč - 9 900 Kč - 22 296 Kč).

18. Při výpočtu výše bezdůvodného obohacení za prosinec 2017 soud postupoval obdobně. Na základě shodného výpočtu dospěl k závěru, že v důsledku zohlednění mimořádné odměny byla příslušným orgánům odvedena na zákonné pojistné částka 9 900 Kč. Dále počítal poměrnou výši daně odvedené ze standardní odměny, aby ji mohl následně odečíst od odvedeného základu daně. Podle mzdového výměru za prosinec 2017 byla stanovena hrubá mzda žalovaného na 180 146 Kč, k čemuž přistupuje pojistné hrazené zaměstnavatelem na sociální pojištění 45 036,50 Kč (25 %) a na zdravotní pojištění 16 213,14 Kč (9 %). Tomu odpovídala superhrubá mzda a základ daně 241 400 Kč. Při 15% sazbě činila daň 36 210 Kč a solidární daň o sazbě 7 % pak 4 705 Kč (180 146 Kč - 112 928 Kč, tedy limit pro solidární zvýšení zálohy za rok 2017). Záloha na daň po odpočtech za děti (2 734 Kč) a poplatníka (2 070 Kč) činila 36 111 Kč. Pro částku hrubé mzdy 90 146 Kč (částka odpovídající hrubé mzdě po odečtení mimořádné odměny), zvýšenou o pojistné na sociální zabezpečení ve výši 25 % (tj. 22 536,50 Kč) a na zdravotní pojištění ve výši 9 % (tj. 16 213,14 Kč) činila superhrubá mzda 120 795,64 Kč a základ daně 120 800 Kč. Tomuto základu odpovídala 15% daň ve výši 18 120 Kč a solidární daň byla nulová. Po odpočtech na děti (2 734 Kč) a na poplatníka (2 070 Kč) činila záloha na daň 13 316 Kč. Od celkově odvedené zálohy na daň ve výši 36 112 Kč proto soud odečetl částku 13 316 Kč, která připadala na daň ze standardní odměny, a dospěl k rozdílu 22 795 Kč. Žalobci má být proto vydána částka 57 305 Kč (hrubá odměna 90 000 Kč - rozdíl odvodů 9 900 Kč - rozdíl záloh na dani 22 795 Kč).

19. Soud I. stupně uzavřel, že žalovaný se na úkor žalobce obohatil o celkovou částku 115 109 Kč. Proto mu uložil tyto prostředky zaplatit ve lhůtě podle ust. § 160 o.s.ř. Žalobci náleží také úrok z prodlení podle ust. § 1970 o.z. ve výši podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., stanovený ode dne [datum], což je den následující po uplynutí lhůty stanovené žalovanému k plnění v předžalobní výzvě. Ve zbytku požadovaného plnění byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.

20. O náhradě nákladů řízení soud I. stupně rozhodl podle ust. § 142 odst. 3 o.s.ř. V řízení měl žalobce převážný úspěch a neúspěch v poměrně nepatrné části (115 109 Kč vs. 8 911 Kč), a proto mu náleží plná náhrada nákladů řízení. Ty sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 6 201 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle § 6 odst. 1 a § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen„ AT“) za 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby a účast u jednání soudu dne [datum]) po 6 100 Kč a 1 úkon v poloviční sazbě (jednoduchá předžalobní výzva), 4 režijní paušály po 300 Kč, dále náhrada podle § 14 odst. 2 AT ve výši poloviny mimosmluvní odměny za účast při jednání dne [datum], které se nekonalo, tedy 3 050 Kč, cestovné k jednáním dne [datum] a [datum] ve výši 5 944 Kč, která se skládá z doložených výdajů na jízdenky ve výši 1 380 Kč a cestovného za cestu osobním automobilem z [obec] do [obec] a zpět ve výši 4 564 Kč (při spotřebě vozu 5,9 l na 100 km, celkové vzdálenosti 760 km a ceně paliva 27,20 Kč činí náhrada pohonných hmot 1 220 Kč a základní náhrada 3 344 Kč), náhrada za 20 hodin ztráty času po 100 Kč a 21% DPH ve výši 7 465 Kč, celkem 49 210 Kč.

21. Proti výrokům I. a III. tohoto rozsudku podal odvolání žalovaný a soudu I. stupně vytýká, že hodnocení zásadních důkazů převzal z rozsudku č. j. 21 C 32/2018-323. Návrh na výslech klíčových svědků, kteří mohli potvrdit či vyvrátit skutečnosti stěžejní pro předmětné řízení, jen stručně zamítl s tím, že tito svědci byli již slyšeni v řízení sp. zn. 21 C 32/2018, a jejich opětovný výslech by nepřinesl nic nového. Své závěry soud I. stupně staví na 2 základních skutkových zjištěních: a) Smlouva o výkonu funkce předpokládala, že veškeré její změny a doplnění musí být učiněny písemně a ve formě číslovaných dodatků, které musí být schváleny exekutivou; z důvodu, že smlouva o výkonu funkce neobsahovala žádné ujednání o mimořádné odměně ani způsobu jejího přiznání, nemohla tak být taková odměna vyplacena. K tomu odvolatel namítá, že skutečnost, že smlouva o výkonu funkce výslovně neobsahuje ustanovení o mimořádné odměně, neznamená, že mimořádná odměna být vyplacena nesmí. Právě tím, že jde o odměnu mimořádnou, vymyká se rámci základní spolupráce; b) Schválení předmětně mimořádné odměny exekutivou nebylo prokázáno žádným z provedených důkazů, a to ani zápisem z jednání exekutivy ze dne [datum]. K tomu odvolatel uvádí, že předmětné mimořádné odměny byly vyplaceny v souladu se zavedenou praxí vyplácení odměn v [anonymizováno], čemuž předcházelo informování exekutivního orgánu o záměru vyplatit takové odměny, bylo o nich s exekutivou jednáno, což bylo následováno konkludentním souhlasem exekutivy s jejich vyplacením. Vše je ilustrováno i tím, že konkludentně, tj. mlčky a bez protestu, zůstaly předmětné odměny žalovanému vyplaceny téměř 3 roky. Přitom v rozsudku č. j. 31 C 32/2018-323, ze kterého soud I. stupně vycházel, je uvedena výpověď nejméně 6 svědků, příp. účastníků (členů exekutivy žalobkyně), kteří potvrdili, že o odměně žalovaného jednali, resp. že o ní jednoznačně věděli. Je tedy zřejmé, že exekutiva o jeho odměnách věděla, souhlasila s nimi a nic proti nim ani po jejich vyplacení nenamítala.

22. Žalovaný navrhl, aby byl napadený rozsudek odvolacím soudem změněn, tj. aby byla žaloba zamítnuta, event. aby byl zrušen a věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení.

23. Podle vyjádření žalobce k odvolání bylo dokazování provedeno v potřebném rozsahu a rozsudek je věcně správný a jeho odůvodnění odpovídá kritériím stanoveným občanským soudním řádem. Mezi stranami je nesporné, že se jejich vztah řídil smlouvou o výkonu funkce a jejím dodatkem s adekvátním, avšak striktně stanoveným způsobem odměňování. Jednotlivé nároky žalovaného jsou v ní zcela jednoznačně a konkrétně vymezeny. Pokud smlouva o výkonu funkce v čl. IV. zcela jasně vymezila nároky žalovaného, pak žádným způsobem, ani s odkazem na údajně zaběhlou praxi, nelze dovodit, že by jedna smluvní strana mohla takovéto smluvní ujednání změnit a vyplatit si další plnění nad rámec sjednané odměny. Pokud žalovaný tvrdí, že obdobné odměny si vyplatil i v minulosti, nelze hovořit o zaběhlé praxi, ale pouze o tom, že takovéto porušení smlouvy a bezdůvodné obohacení bylo přehlíženo, pokud o něm byl vůbec statutární orgán žalobkyně řádně informován. [jméno] úvaha, že by pro žalobkyni mohlo být akceptovatelné, že si žalovaný bude sám určovat svoji odměnu, je absurdní, navíc byla vyvrácena zjištěným skutkovým stavem. Pokud by exekutiva o návrhu žalovaného na udělení odměny rozhodla, nepochybně by takto závažné bylo zachyceno v zápise o jejím jednání. Mezi stranami je však nesporné, že zápis o takovém rozhodnutí neexistuje, z čehož lze bez pochybností dovodit, že takové rozhodnutí nikdy přijato nebylo. Pokud by existovala vůle stran, aby bylo sjednáno plnění odlišně od toho, jak je uvedeno ve smlouvě, bylo by nezbytné takovou shodnou vůli projevit, a to podle ujednání stran v předmětné smlouvě písemně číslovaným dodatkem. O tom, že si takové skutečnosti byly strany vědomy, svědčí i uzavřený dodatek [číslo]. Zcela přesvědčivé je i odůvodnění rozsudku ve vztahu k neprovedení navrhovaných důkazů. Soud nemusí a dokonce by ani s ohledem na zásadu ekonomiky řízení neměl provádět veškeré důkazy navržené účastníky, ale je jeho povinností provést takové důkazy, které umožní učinit odůvodněný závěr o relevantním skutkovém stavu. V tomto směru soud své povinnosti dostál.

24. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a žalovaného zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení.

25. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, včas a obsahuje zákonem předvídané náležitosti (§ 201, § 202, § 204 odst. 1, § 205 o.s.ř.), přezkoumal v napadeném rozsahu rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení, které jeho vyhlášení předcházelo, podle ust. § 212, § 212a odst. 1, 3, 5 o.s.ř.

26. Odvolací soud shledal, že soud I. stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu I. stupně, tak jak je ve svém rozhodnutí správně popsal, a pro stručnost na rozhodnutí soudu I. stupně v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu I. stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem I. stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí„ na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu I. stupně.

27. Při právním posuzování zjištěného skutkového stavu soud I. stupně nepochybil, pokud jej posoudil podle občanského zákoníku č. 82/1998 Sb., neboť posuzovaný vztah mezi účastníky vznikl za jeho účinnosti.

28. Podle ust. § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

29. Podle ust. § 2991 odst. 2 o.z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

30. V přezkoumávaném případě se odvolací soud zcela ztotžňuje se závěrem soudu I. stupně, že částka 115 109 Kč, představující mimořádné odměny, které si nechal žalovaný vyplatit na základě svého vlastního pokynu za měsíce prosinec 2017 a leden 2018, ponížené o zákonné odvody, představuje bezdůvodné obohacení žalovaného, které je povinen žalobci vydat, neboť pro výplatu této částky neexistoval právní důvod. Účastníky uzavřená smlouva o výkonu funkce totiž obsahovala taxativní výčet plnění, na které měl žalovaný nárok, jenž nárok na mimořádné odměny neobsahoval, a neexistuje ani žádný písemný, číslovaný dodatek schválený exekutivou, který by smlouvu v tomto smyslu změnil. Jiným způsobem smlouvu měnit možno nebylo a strany nevyjádřily shodnou jednoznačnou vůli opustit písemnou formu změny smlouvy. Žalovaným namítaný konkludentní souhlas exekutivy s vyplacením mimořádných odměn není způsobilý předmětnou smlouvu měnit, neboť takový způsob změny smlouva neumožňuje. Totéž platí o žalobcem tvrzené tzv. zaběhnuté praxi, neboť ani skutečnost, že smlouva byla porušována i v minulosti, nemůže představovat legitimní způsob její změny.

31. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v napadeném věcném výroku I. a v závislém nákladovém výroku III., v němž rovněž neshledal pochybení podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

32. Zamítavý výrok II. rozsudku soudu I. stupně odvoláním napaden nebyl a nabyl samostatně právní moci (§ 206 odst. 2, 3 o.s.ř.).

33. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 142 odst. 1 za použití ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a přiznal v něm úspěšnému žalobci jejich plnou náhradu ve výši (po zaokrouhlení) 23 103 Kč, sestávající z odměny advokáta za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu dne [datum]) po 5 740 Kč podle ust. § 7 bodu 5. AT, 2 režijních paušálů po 300 Kč podle ust. § 13 odst. 3 AT, cestovného k jednání soudu ze sídla advokáta v [obec] do [obec] a zpět osobním automobilem, jehož VTP je založen ve spise na č.l. 72, ve výši 5 013,68 Kč, náhrady za 20 půlhodin ztráty času po 100 Kč, tj. celkem 2 000 Kč, podle ust. § 14 odst. 3 AT a 21% DPH ve výši 4 009,53 Kč podle ust. § 137 odst. 3 o.s.ř.

34. Náklady odvolacího řízení je žalovaný povinen uhradit žalobci v obecné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám jeho právního zástupce.