o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Praha – východ č.j. 22 C 169/2020 – 201 ze dne 4. června 2021,

1. Okresní soud Praha – východ svým rozsudkem č.j. 22 C 169/2020 – 201 ze dne 4. 6. 2021 rozhodl tak, že výrokem I. zamítl návrh na přerušení řízení, učiněný podáním žalovaného doručeným soudu dne [datum] a výrokem II. uložil žalovanému povinnost na vlastní náklady odstranit stavbu, zděný plot ze spárovaného cihlového zdiva, postavenou na pozemku ve vlastnictví žalobce parc. [číslo], v k. ú. [obec] u [obec], obec Petříkov, zapsané na listu vlastnictví [číslo] u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha-východ, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem III. byla zamítnuta žaloba s návrhem, aby byl žalovaný povinen na vlastní náklady odstranit stavbu, zděný plot ze spárovaného cihlového zdiva, postavenou na pozemku ve vlastnictví žalobce parc. [číslo] v k. ú. [obec] u [obec], obec Petříkov, zapsané na listu vlastnictví [číslo] u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha-východ, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Výrokem IV. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. Žalobkyně se svou žalobou, podanou k soudu prvního stupně dne [datum], domáhala vydání rozsudku, jímž by byla žalovanému uložena povinnost odstranit na vlastní náklady výše specifikovanou stavbu. Tvrdila, že žalovaný zřídil na jejích pozemcích zděný plot ze spárovaného cihlového zdiva s vjezdem a vchodem s betonovým základovým pásem, přestože od ní neměl souhlas a neuzavřel nájemní smlouvu za účelem nájmu zastavěných pozemků, ani jinou smlouvu. Přestože byl žalobkyní opakovaně upozorňován, že zřizuje plot na cizím pozemku, tak jeho stavbu dokončil s tím, že jej vystavěl na svých pozemcích. Žalovaný nesporoval vymezení vlastnických vztahů k pozemkům žalobkyně a sktečnost, že vybudoval zděný plot ze spárovaného cihlového zdiva s vjezdem a vchodem. Vyslovil ale nesouhlas s tím, že by tak učinil s vědomím, že plot je na pozemku žalobkyně. Tvrdil, že předmětný plot je řádně umístěn na jeho pozemku parc. [číslo] parc. [číslo] že jej postavil v dobré víře, když nedošlo k vybudování oplocení nového, ale o rekonstrukci stávajícího na témže místě (drátěné oplocení).

3. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami, výslechy svědků a žalobkyně tak, jak je podrobně uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl m.j. k závěru, že žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. [číslo] parc. [číslo] k. ú. [obec] u [obec] a žalovaný je vlastníkem pozemku parc. [číslo] parc. [číslo] k. ú. [obec] u [obec], přičemž pozemky ve vlastnictví žalovaného jsou v hranici s veřejně přístupnou veřejnou komunikací, silnicí, pozemek parc. [číslo] k. ú. [obec] u [obec], vlastnictví Středočeského kraje a dále jsou v hranici s pozemky žalobkyně, když tato skutečnost nebyla spornou. [příjmení] nebylo taktéž, že žalovaný zrealizoval stavbu plotu ve zděném provedení ze spárovaného cihlového zdiva s vjezdem a vchodem. Předmětný plot počal žalovaný budovat v druhé polovině měsíce prosince 2019 a k dokončení stavby došlo v únoru či březnu 2020. Žalobkyně proti stavbě brojila v zásadě ihned, jakmile se o stavbě dozvěděla a žalovaný věděl, kde je vedena hranice mezi pozemky žalobkyně a pozemky žalovaného. Na pozemku [číslo] je odchylka od hranice pozemku žalovaného téměř jeden metr a na pozemku [číslo] není odchylka takto znatelná, částečně vede stavba plotu po hranici pozemku. Stavba se od hranice pozemku počíná odchylovat v průběhu hranice s pozemkem [číslo]. S ohledem k rozmezí odchylky lze usuzovat na to, že u odchylky na tomto pozemku, která není markantní, mohl být stavitel v dobré víře, že stavbu provádí na hranici svého pozemku. V případě pozemku [číslo] je však již odchýlení do té míry zásadní, že stavitel v dobré víře, že staví na svém pozemku, být nemohl.

4. Soud prvního stupně po právní stránce věc posoudil podle ust. § 1085 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník v platném znění (dále jen „o.z.“), s přihlédnutím k závěrům rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 325/2000 a Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 234/2011. Konstatoval, že soud v tomto řízení řeší oprávněnost stavby z jiného právního titulu, nežli je řešeno ve správním řízení, kdy soud v tomto sporu posuzuje oprávněnost stavby, což je jiná situace, nežli posuzování toho, zdali byly splněny veškeré náležitosti pro provedení výstavby. Uvedl, že hodnotil především dobrou víru stavebníka, s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, mimo jiné otázky hospodářské ztráty, charakteru stavby a zdali je jí uspokojována bytová potřeba. Konstatoval, že u pozemku [číslo] je zřejmé, že stavba je zahájena při hranici pozemku, odchyluje se postupně, přičemž na tomto pozemku je odchylka nepatrná. Uzavřel, že s ohledem k rozsahu stavby lze dovozovat, že vlastník pozemku mohl být v dobré víře o umístnění na pozemku ve svém vlastnictví. U tohoto pozemku hodnotil částku na odstranění stavby jako nepřiměřenou s tím, že při hodnocení všech okolností věci přihlédl i k tomu, že žalobkyně prokázala záměr v místě vybudovat chodník. Uvedl, že ve vztahu k pozemku [číslo] je odchylka do té míry minimální, že na případné vybudování chodníku by neměla mít vliv. Konstatoval, že předmětná stavba je plotem a proto se kritérium účelnosti odstranění stavby z hlediska obydlení neuplatní. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle ust. § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), s ohledem na 50% úspěšnost každé procesní strany.

5. Proti výrokům III. a IV. tohoto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání a namítala, že samotná menší míra odchylky na předložené situaci nemůže osvědčit dobrou víru žalovaného, když tvrzení o dobré víře odporuje notářskému zápisu sp. zn. N 9/2021, NZ [číslo] ze dne [datum], notářky Mgr. [jméno] [příjmení] a geometrickému plánu [číslo] 2002. Konstatovala, že je z nich zřejmé, že si byl žalovaný vědom, že staví oplocení mimo svoji vlastnickou hranici, na úkor obou dotčených pozemků žalobkyně. Zdůrazňovala, že žalovaný nadzemní část stavby prováděl zejména v únoru a březnu 2020, tedy již v době, kdy si byl vědom, že je vedeno řízení o odstranění stavby a kdy byl vyrozuměn o provedení místního šetření. Dovozovala, že zásadní část nákladů tedy žalovaný vynaložil již v době, kdy věděl, že staví na cizím pozemku a přesto v provádění stavby pokračoval, čímž na sebe vědomě přenesl riziko vynaložit náklady na její případné odstranění. Poukazovala na to, že si žalovaný před zahájením stavby neověřil průběh vlastnické hranice a proto tato skutečnost nemůže svědčit v jeho prospěch a osvědčovat jeho dobrou víru. Navrhla změnu výroku III. rozsudku soudu prvního stupně tak, aby bylo žalobě i v této části vyhověno.

6. Žalovaný se k odvolání vyjádřil tak, že navrhoval potvrzení napadených výroků jako věcně správných s tím, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav, zejména pokud jde o odchylkách umístění stavby předmětného plotu od hranic pozemku žalovaného a pozemku žalobkyně. K otázce dobré víry připomínal zákonnou úpravu s tím, že tato se předpokládá a není třeba jí osvědčovat, ale naopak případně vyvrátit, k čemuž ale nedošlo. Pokud žalobkyně odkazovala na notářský zápis a geometrický plán z roku 2002, tak tyto důkazy měly podle jeho názoru sloužit toliko k tomu, aby bylo prokázáno původní vedení oplocení u sporných pozemků. Ve shodě se závěry soudu prvního stupně je označil za nadbytečné, a to vzhledem k přesným skutkovým zjištěním o aktuálním stavu hranic pozemků a umístění stavby, které byly zjištěny z jiných důkazních prostředků, ze kterých nevyplývá, že by si žalovaný měl být vědom, že staví oplocení mimo svou hranici. Označil za absurdní, pokud by se mělo usuzovat na absenci jeho dobré víry z téměř dvacet let starého geometrického plánu, který již žalovaný ani nemohl vést v patrnosti. Pokud jde o jeho náklady na odstranění stavby, tak připomněl, že je prvostupňový soud zohlednil jen částečně, a to ohledně hranice u pozemku [číslo] kde shledal částku k odstranění stavby jako nepřiměřenou, když ohledně hranice u pozemku [číslo] tento faktor nehodnotil pro zjištěný nedostatek dobré víry žalovaného. Zdůrazňoval, že žalobkyně zaměňuje občanskoprávní rovinu, založenou na občanskoprávním titulu k zahájení stavby a veřejnoprávním řízení o jejím odstranění, přičemž řízení o odstranění stavby může být zastaveno a stavba dodatečně povolena, ale může být také zahájeno z důvodů nedostatku veřejnoprávního povolení stavby, a nikoliv toliko z důvodu, že by stavebník neměl občanskoprávní titul (vlastnictví) k pozemku na kterém staví. K otázce dobré víry poukazoval na to, že si vlastnické právo a přesné hranice pozemku před zahájením stavby oplocení ověřil, přinejmenším ve vztahu k oplocení stavěnému podél hranice s pozemkem [číslo] když tuto hranici respektoval. Protože není ve věci odborníkem a z dostupných nákresů nedokázal s přesností na jednotky centimetrů stavebním dělníkům trasu oplocení podle hranice vytyčit, tak ve vztahu k hranici s pozemkem [číslo] došlo k přesahu oplocení do tohoto sousedního pozemku pouze nedopatřením, což vyplývá i z minimální odchylky zásahu.

7. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že žalobkyní uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody (ust. § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., t.j. vyjma výroků I. a II., přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Výroky I. a II., které nebyly odvoláním žalobkyně napadeny, nebyly odvolacím soudem přezkoumávány a nabyly samostatně právní moci (ust. § 206 odst. 2, 3 o.s.ř.).

9. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně, tak jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3450/2011 ze dne 16. 11. 2011, podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí„ na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

10. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou tedy správné, odvolací soud je sdílí, v souladu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a dále k věci, se zřetelem k odvolacím námitkám, dodává:

11. Podle ust. § 7 o.z. se má za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře.

12. Toto zákonné ustanovení skutečně upravuje presumpci dobré víry, která ale musí být pokračováním principu dobré víry. To tedy znamená, že dobrou víru je třeba nejprve požadovat a teprve poté lze její existenci presumovat. [jméno] víru je tedy nutno považovat za stav, kdy jednající neví o určitých právně významných nedostatcích souvisejících s jeho jednáním a ani o nich vědět nemohl.

13. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku naprosto přesně vysvětlil (odst. 55 až 57 odůvodnění) v jakých konkrétních skutečnostech spatřoval existenci dobré víry u žalovaného, pokud jde o stavbu plotu u pozemku parc. [číslo] odvolací soud na tyto jeho právní závěry, od nichž nemá žádný důvod se jakkoli odchylovat, zcela odkazuje. Vyplývají totiž ze správných skutkových zjištění, uvedených v odst. 42 až 43 odůvodnění napadeného rozsudku.

14. Pokud žalobkyně ve svém odvolání dovozovala, že tvrzená dobrá víra žalovaného odporuje notářskému zápisu sp. zn. N 9/2021, NZ [číslo] ze dne [datum], notářky Mgr. [jméno] [příjmení] a geometrickému plánu [číslo] 2002, odvolací soud s tímto nesouhlasí.

15. Prvostupňový soud v odst. 43 naprosto přesně popsal, jak hodnotil provedené důkazy, zejména výslech geodeta Ing. [jméno] [příjmení], který vypracoval geometrický plán a jaké zjistil konkrétní skutkové okolnosti.

16. Hodnocení výpovědi svědka z hlediska její věrohodnosti je v souladu se zásadou přímosti občanského soudního řízení (srov. ust. § 122 odst. 1 o.s.ř.) věcí soudu, který provádí dokazování, a ke způsobu tohoto hodnocení by mohl odvolací soud přihlédnout jen v případě, že by soud hodnotil věrohodnost výpovědi na základě skutečností, které se podle obecných zkušeností k věrohodnosti výpovědi nevztahují. Věrohodnost výpovědi svědka lze hodnotit i s přihlédnutím ke způsobu, jakým svědek soudu sděluje zjišťované skutečnosti a k jeho chování při výpovědi (obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1033/2005 ze dne 4. 4. 2006). Zde je na místě připomenout další rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 739/2008 ze dne 23. 9. 2009, podle něhož se hodnocením důkazů rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu, nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané), a které nikoliv. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí.

17. Soud prvního stupně při hodnocení důkazů podle ust. § 132 o.s.ř. postupoval i podle závěrů citovaných rozsudků Nejvyššího soudu ČR, byť na ně pochopitelně neodkazoval a odvolací soud mu nemůže vytknout žádné pochybení k otázce dobré víry žalovaného při stavbě plotu u pozemku parc. [číslo] či závěrů o případných nákladech na odstranění stavby.

18. Ve světle výkladu podaného prvostupňovým soudem proto odvolací námitky žalobkyně nemohou nikterak obstát. Soud prvního stupně tedy nikterak nepochybil, když žalobu zamítl v rozsahu výroku III. a odvolací soud proto tento výrok jako věcně správný (včetně věcně správného akcesorického výroku IV. o nákladech řízení) podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

19. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy zcela procesně úspěšnému žalovanému vznikly ve stádiu odvolacího řízení náklady spojené s právním zastoupením advokátkou podle vyhl. č. 177/1996 Sb. (dále jen„ AT“). Ty jsou tvořeny dvěma hlavními úkony po 3 100 Kč (ust. § 11 odst. 1, a to 1x podle písm. d) - sepis vyjádření k odvolání a 1x podle písm. g) - účast u jednání před odvolacím soudem dne [datum]), když výše je dána ust. § 7 bod 5. ve spojení s ust. § 9 odst. 4 písm. b) AT) a dvakrát náhrada hotových výdajů po 300 Kč (ust. § 13 odst. 3 AT). Dále pak byla přiznána 21% daň z přidané hodnoty (ust. § 47 odst. 1, písm. a) zák. [číslo] v platném znění) z výše uvedených položek ve výši 1 428 Kč (ust. § 137 odst. 3 o.s.ř.). Celkové náklady žalovaného činí za tuto část řízení 8 228 Kč a jejich náhrada mu byla přisouzena v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.).