o odvolání žalovaného proti mezitímnímu rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 22. dubna 2022, č.j. 4 C 277/2021-70

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Berouně (dále jen soud I. stupně) domáhala zaplacení částky 2 857 300 Kč s příslušenstvím žalovaných z titulu vydání bezdůvodného obohacení. V žalobě uvedla, že je bývalou manželkou [jméno] [příjmení], narozeného [datum], zemřelého [datum], který byl bratrem žalovaného. Žalobkyně a [jméno] [příjmení] se za trvání svého manželství stali v roce 2003 členy bytového družstva [anonymizována dvě slova] [ulice a číslo], [IČO], sídlem [adresa], a zároveň nájemci bytu [číslo] v 9. nadzemním podlaží domu na adrese [adresa]. Jednalo se o společný nájem družstevního bytu manželů a společné členství manželů v družstvu. Podíl žalobkyně a [jméno] [příjmení] v družstvu náležel do jejich společného jmění. Žalobkyně předmětný byt užívá dodnes. Manželství žalobkyně a [jméno] [příjmení] bylo rozvedeno rozsudkem, který nabyl právní moci [datum]. Žalobkyně následně podala u Obvodního soudu pro Prahu 4 žalobu na vypořádání společného jmění manželů (dále také jen„ SJM“), do nějž zařadila i podíl v družstvu. V průběhu řízení o vypořádání společného jmění manželů žalovaný účastník [jméno] [příjmení] zemřel. Pozůstalost po [jméno] [příjmení] byla projednána před Obvodním soudem pro Prahu 4; pověřenou soudní komisařkou byla notářka [anonymizováno] [jméno] [příjmení] Soudní komisařka v pozůstalostním řízení neověřila, že v průběhu zákonné tříleté lhůty po rozvodu manželství byla podána žaloba na vypořádání společného jmění manželů. Žalobkyni nepřizvala do řízení a neprovedla vypořádání společného jmění manželů. Usnesením ze dne [datum] bylo rozhodnuto, že podíl v družstvu nabývá žalovaný jakožto dědic zůstavitele [jméno] [příjmení]. Následně smlouvou ze dne [datum] žalovaný převedl podíl v družstvu na pana [jméno] [příjmení]. V řízení o vypořádání společného jmění manželů se pak žalovaný stal procesním nástupcem [jméno] [příjmení]. Předmětem tohoto řízení zůstal jen podíl v družstvu. S ohledem na skutečnost, že žalovaný po zániku společného jmění podíl v družstvu zcizil, domáhala se žalobkyně, aby soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni vypořádací podíl. Podíl byl oceněn soudním znalcem na částku 2 857 300 Kč. Rozsudkem ze dne [datum] uložil Obvodní soud pro Prahu 4 žalovanému zaplatit žalobkyni vypořádací podíl ve výši 1 428 650 Kč, Městský soud v Praze jako odvolací k odvolání žalovaného změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu na vypořádání SJM zamítl, neboť dospěl k závěru, že podíl v družstvu již okamžikem smrti [jméno] [příjmení] přestal být součástí společného jmění manželů, neboť tímto okamžikem se žalobkyně stala výlučnou členkou družstva a výlučnou nájemkyní bytu. Žalobkyně přesvědčena, že chybný postup v pozůstalostním řízení měl zásadní následek vyplývající z toho, že nový nabyvatel družstevního podílu [jméno] [příjmení] byl dne [datum], když jako nabyvatel uzavíral smlouvu o převodu podílu, v dobré víře v postup veřejné moci, poté co mu bylo doloženo, že žalovaný na základě dědického rozhodnutí podíl v družstvu zdědil. Tím došlo k tomu, že [jméno] [příjmení] předmětný podíl platně nabyl od neoprávněné osoby. Protože žalovaný za podíl v družstvu utržil převodní cenu, která by správně náležela žalobkyni, bezdůvodně se obohatil na její úkor. Žalobkyně má proto za to, že žalovaný je povinen obohacení vydat, a to do výše úhrady obdržené od [jméno] [příjmení].

2. Žalovaný s žalobou nesouhlasil. Namítal, že rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 4 vydaným v pozůstalostním řízením po zemřelém bratru žalovaného [jméno] [příjmení] bylo pravomocně rozhodnuto o tom, že žalovaný děděním nabyl podíl v družstvu [anonymizována dvě slova] [ulice a číslo]. Toto rozhodnutí je pravomocné a nebylo nikdy zrušeno. Žalovaný je přesvědčen, že mohl plně disponovat s podílem v družstvu. V tomto svém přesvědčení byl utvrzen i samotným bytovým družstvem, které nemělo žádných námitek proti převodu družstevního podílu, který žalovaný děděním získal, na nabyvatele [jméno] [příjmení] O tom, že rozhodnutí pozůstalostního soudu je chybné, se dozvěděl až z písemného vyhotovení rozsudku Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího v řízení o vypořádání SJM žalobkyně a [jméno] [příjmení] z roku 2021. Navíc se jedná pouze o právní názor tohoto soudu vyjádřený v odůvodnění jeho rozsudku, který se do výrokové části jeho rozhodnutí nepromítl. Jednoznačně v době převodu družstevního podílu na [jméno] [příjmení] bylo rozhodnutí vydané v pozůstalostním řízení platné a vykonatelné a nelze proto dovodit, že by žalovaný při převodu družstevního podílu vědomě porušil zákon, a došlo tak na jeho straně k bezdůvodnému obohacení. Navíc žalobkyně nezmiňuje, že to byl žalovaný, kdo uhradil všechna pasiva dědictví po svém zemřelém bratru [jméno] [příjmení].

3. Soud I. stupně po provedeném dokazování rozhodl dne 22.4.2022 mezitímním rozsudkem č.j. 4 C 277/2021-70 tak, že žaloba je co do základu důvodná (výrok I) a že o výši nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku (výrok II). Z odůvodnění tohoto rozsudku se podává, že mezi účastníky řízení bylo nesporné (a dále specifikovanými listinnými důkazy bylo prokázáno) že žalovaný je bratrem bývalého manžela žalobkyně [jméno] [příjmení]. Manželství žalobkyně a [jméno] [příjmení] bylo rozvedeno; právní moc rozsudku o rozvodu manželství nastala dne [datum]. Dne [datum] bylo u Obvodního soudu pro Prahu 4 zahájeno žalobou, kterou podala žalobkyně, řízení o vypořádání zaniklého společného jmění žalobkyně a [jméno] [příjmení]. V průběhu tohoto řízení, konkrétně dne [datum], [jméno] [příjmení] zemřel. Dále z odůvodnění rozsudku vyplývá, že z provedeného dokazování soud I. stupně zjistil, že žalobkyně a její manžel [jméno] [příjmení] byli na základě rozhodnutí správního úřadu z roku 1977 společnými nájemci předmětného bytu [číslo] v domě na adrese [adresa], a později členy družstva [anonymizována dvě slova] [ulice a číslo], [IČO], sídlem [adresa], s právem nájmu k bytu [číslo]. Manželství žalobkyně a [jméno] [příjmení] zaniklo [datum]. Dne [datum] zahájila žalobkyně u Obvodního soudu pro Prahu 4 řízení o vypořádání společného jmění manželů. Po zahájení řízení [jméno] [příjmení] dne [datum] zemřel. Řízení o vypořádání SJM bylo z tohoto důvodu přerušeno do pravomocného skončení pozůstalostního řízení. Jediným dědicem po zůstaviteli byl [jméno] [příjmení] (žalovaný), který byl v pozůstalostním řízení zastoupen jako zmocněnkyní svou dceru [jméno] [příjmení]. V pozůstalostním řízení byly zjištěny dluhy zůstavitele převyšující (včetně jejich příslušenství) částku 800 000 Kč. Ohledně aktiv dědictví předložila zmocněnkyně žalovaného soudní komisařce rozhodnutí z [datum] o přidělení bytu manželům [jméno] a [jméno] [příjmení], a s ním související a jemu předcházející rozhodnutí o zrušení práva užívat byt z důvodu obecného zájmu z [datum]. Dotaz na bytové družstvo ohledně vlastnictví družstevního podílu však byl směřován pouze k vlastnictví zůstavitele [jméno] [příjmení]. Na tento dotaz bylo bytovým družstvem odpovězeno kladně, tj. že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem členského podílu v družstvu. Na základě tohoto potvrzení byl členský podíl (s právem nájmu k předmětnému bytu) zahrnut do dědictví a potvrzeno jeho nabytí žalovaným (a jediným dědicem) [jméno] [příjmení]. Ten se stal rovněž v řízení o vypořádání SJM procesním nástupcem zemřelého žalovaného [jméno] [příjmení]. V řízení o vypořádání SJM byla následně žaloba zamítnuta s tím, že jediným vlastníkem předmětného družstevního podílu se stala žalobkyně, a to ze zákona – již na základě samotného úmrtí [jméno] [příjmení]. Protože předmětem vypořádání SJM nebyly žádné další položky, byla žaloba na vypořádání SJM zamítnuta.

4. Po právní stránce soud I. stupně věc posuzoval podle zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (dále jen zákon o obchodních korporacích a zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen občanský zákoník). Uzavřel, že v projednávané věci došlo straně žalovaného ke vzniku bezdůvodného obohacení, a to pravomocným skončením pozůstalostního řízení po [jméno] [příjmení]. Od okamžiku právní moci usnesení pozůstalostního soudu, v němž byl žalovaný označen jako jediný vlastník družstevního podílu, měl žalovaný k dispozici majetkovou hodnotu, kterou mohl úplatně (a evtl. i bezúplatně) převést na třetí osobu, k čemuž také následně došlo. Realizovaný převod je přitom nevratný, neboť nabyvatel družstevního podílu [jméno] [příjmení], požívá ochranu svého nabytí v dobré víře. K bezdůvodnému obohacení by navíc došlo i v případě, že by žalovaný převedl předmětný družstevní podíl na jinou osobu bezúplatně. Podstatné totiž je, že měl k dispozici rozhodnutí státního orgánu osvědčující jeho vlastnictví členského podílu v bytovém družstvu (vlastnictví majetkové hodnoty). Pro učinění závěru o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného je dále nezbytný závěr o absenci dobré víry, že na něj majetkovou hodnotu, kterou členský podíl v družstvu představuje, po právu nabyl. Soud I. stupně uzavřel, že i tato podmínka byla v projednávané věci splněna. Brání-li se žalovaný argumentací, že měl plnou důvěru v rozhodnutí státního orgánu, resp. že neměl žádné důvody pochybovat o správnosti rozhodnutí státního orgánu, které (po ověření splnění všech podmínek v průběhu pozůstalostního řízení, jak mu bylo pracovnicí notářské kanceláře avizováno) osvědčovalo, že je jediným vlastníkem družstevního podílu, nelze mu v tomto směru s ohledem na okolnosti věci přisvědčit. Žalovaný věděl, že jeho bratr nabyl předmětný družstevní byt v době trvání jeho manželství s žalobkyní. Věděl, že byt až do rozvodu manželství žalobkyně a [jméno] [příjmení] užívali tito společně. Za této situace se žalovaný (resp. jeho dcera jakožto zmocněnkyně) nemohli spokojit pouze s vyjádřením žalobkyně k tomu, zda se se svým bývalým manželem po rozvodu vypořádala, jejím sdělením:„ jsme rozvedeni, tak nespíš ano“. Pokud při této odpovědi nečinili další dotazy ohledně způsobu majetkového vypořádání žalobkyně a [jméno] [příjmení], nemohli být v dobré víře, že družstevní podíl byl po rozvodu žalobkyně a [jméno] [příjmení] vypořádán tak, že je celý součástí pozůstalosti, tj. že před svou smrtí jej vlastnil zůstavitel [jméno] [příjmení] jako jediný vlastník. Za situace, kdy jediné podstatné aktivum pozůstalosti byl právě předmětný družstevní podíl (a dokonce právě hodnota tohoto podílu byla kritériem, zda žalovaný dědictví přijme či odmítne – s ohledem na dluhy, které představovaly pasiva pozůstalosti) bylo by lze oprávněně od žalobce jakožto jediného dědice očekávat, že – při znalosti poměrů svého zemřelého bratra a bývalé švagrové – se bude dotazovat žalobkyně na způsob vypořádání družstevního podílu a práv k družstevnímu bytu a prokonzultuje tuto skutečnost s notářkou, a to tím spíše, že dovozoval-li že na základě vypořádání zaniklého SJM je jediným vlastníkem družstevního podílu jeho bratr, muselo vzbuzovat pochybnost, že žalobkyně, které družstevní podíl neměl náležet, nadále v tomto bytě bydlí. Oba – žalovaný i jeho dcera jakožto jeho zmocněnkyně – proto nemohli být (i s přihlédnutím k § 436 odst. 2 občanského zákoníku) v dobré víře o tom, že družstevní podíl byl před smrtí [jméno] [příjmení] pouze jeho výlučným vlastnictvím a že je tedy součástí pozůstalosti. Pravomocné rozhodnutí o vypořádání pozůstalosti nebylo způsobilé nedostatek dobré víry zhojit.

5. Se zřetelem k výše uvedenému soud I. stupně uzavřel, že na straně žalovaného došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení. Žalobu proto shledal co do základu důvodnou. S ohledem na složitost prokazování výše bezdůvodného obohacení (nutnost určení hodnoty členského podílu a zohlednění plnění, která žalovaný jako dědic na dluhy svého zemřelého bratra zaplatil) dospěl soud I. stupně k závěru, že v této věci je účelným rozhodnout mezitímním rozsudkem ve smyslu ustanovení § 152 odst. 2 občanského soudního řádu nejprve o základu žaloby. O výši uplatněného nároku a o nákladech řízení bude proto rozhodnuto v končeném rozsudku.

6. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání. V něm namítal, že rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne [datum rozhodnutí] č.j. 34 D 2197/2017-88, které řešilo dědictví po jeho zemřelém bratrovi nebylo dosud zrušeno. O tom, že toto usnesení je podle názoru Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 36 Co 169/2020-335 chybné, se dověděl až z písemného odůvodnění tohoto rozhodnutí. Je přesvědčen o tom, že v minulosti mohl plně disponovat se zděděným podílem v bytovém družstvu. O tom ho ostatně utvrdilo i samo družstvo, když nemělo žádných námitek proti převodu jeho družstevního podílu na pana [příjmení] Ani právní poradci realitní kanceláře, prostřednictvím které převod probíhal, neměli žádné pochybnosti o zákonnosti dědického rozhodnutí. Nemůže souhlasit s názorem soudu I. stupně, že on a jeho dcera museli vědět, že dědický podíl nabyl nezákonně. Je vyučený elektrikář, 19 let byl profesionálním řidičem. Jeho dcera je vyučena prodavačkou a nyní pracuje jako řidič automobilu v sociálních službách. Jejich vzdělání a životní praxe jim neumožnila vzdělávat se v oboru obchodních korporací a občanského práva. Nedostatek právního vědomí je u české společnosti obecným jevem. Měl v ruce soudní rozhodnutí opatřené kulatým razítkem s doložkou právní moci a měl v toto rozhodnutí absolutní důvěru. Vznesl námitku promlčení, kterou se soud I. stupně vůbec nezabýval, proto tuto námitku vznáší znovu. Navrhoval, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně zhrušil a další řízení o návrhu paní [jméno] [příjmení] zastavil.

7. Žalobkyně se k podanému odvolání nevyjádřila.

8. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 občanského soudního řádu - dále jen o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že odvolatelem uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody (ust. § 205 odst. 2 písm. b), e) a g) o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., jakož i řízení, které předcházelo jeho vyhlášení a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Odvolací soud shledal, že soud I. stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu I. stupně, tak jak je soud I. stupně ve svém rozhodnutí správně a podrobně popsal, a pro stručnost na rozhodnutí soudu I. stupně v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu I. stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem I. stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí„ na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu I. stupně. Základní skutková zjištění soudu I. stupně jsou stručně shrnuta shora.

10. Soud I. stupně věc správně posoudil i po právní stránce.

11. Podle § 739 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, společné členství manželů v bytovém družstvu vzniká, jestliže je družstevní podíl součástí společného jmění manželů.

12. Podle § 737 odst. 2 zákona o obchodních korporacích, družstevní podíl, který byl ve společném jmění manželů, přechází na pozůstalého manžela; k tomu se přihlédne při vypořádání dědictví.

13. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen občanský zákoník) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

14. Podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Podle ustanovení § 3000 občanského zákoníku poctivý příjemce vydá, co nabyl, nanejvýš však v rozsahu, v jakém obohacení při uplatnění práva trvá.

16. Podle ustanovení § 3001 odst. 1 občanského zákoníku zcizil-li poctivý příjemce předmět bezdůvodného obohacení za úplatu, může podle své volby vydat buď peněžitou náhradu, anebo co utržil. Zcizil-li jej poctivý příjemce bezúplatně, nemá vůči němu ochuzený právo na náhradu; může ji však požadovat po osobě, která předmět od obohaceného nabyla a nebyla v dobré víře.

17. Podle odst. 2 citovaného ustanovení zskal-li obohacený předmět obohacení v dobré víře nebo bez svého svolení a nelze-li jej dobře vydat, není povinen k náhradě, ledaže by tím vznikl stav zjevně odporující dobrým mravům.

18. Podle § 436 odst. 2 občanského zákoníku je-li zástupce v dobré víře nebo musel-li vědět o určité okolnosti, přihlíží se k tomu i u zastoupeného; to neplatí, jedná-li se o okolnost, o které se zástupce dozvěděl před vznikem zastoupení. Není-li zastoupený v dobré víře, nemůže se dovolat dobré víry zástupce.

19. V předmětné věci bylo v prvé řadě nutno posoudit, zda předmětný podíl v bytovém družstvu mohl být předmětem pozůstalosti po zemřelém bývalém manželovi žalobkyně. Je-li družstevní podíl součástí společného jmění manželů (takže jde o společné členství manželů v bytovém družstvu) a dojde k úmrtí jednoho z nich, přechází tento družstevní podíl ex lege na pozůstalého manžela a ostatním dědicům z tohoto titulu nevzniká žádný nárok. Z uvedeného je zřejmé, že na žalobkyni, jakožto bývalou manželku zemřelého [jméno] [příjmení], přešel ze zákona družstevní podíl, který byl ve společném jmění manželů. Společný nájem bytu ani členství v družstvu nezanikají jako SJM zánikem manželství, ale teprve na základě jiné právní skutečnosti. O vypořádání hodnoty členského podílu lze rozhodnout teprve po zrušení práva společného nájmu bytu a společného členství manželů v družstvu. Do té doby totiž toto právo trvá jako společné a není ani zjevné, kdo se stane výlučným nájemcem a tedy ani nelze stanovit, komu přísluší náhrada za pozbyté společné právo. Na rozdíl od SJM, které zaniká k okamžiku zániku manželství, zaniká společný nájem družstevního bytu a společné členství rozvedených manželů v družstvu až na základě dohody bývalých manželů nebo rozhodnutím soudu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3689/2010). Předmětný družstevní podíl v bytovém družstvu tak vůbec neměl být předmětem dědického řízení.

20. Na základě informací žalovaného a jeho dcery a nepřesných informací bytového družstva však byl tento podíl do pozůstalosti zahrnut a bylo o něm rozhodnuto v dědickém řízení, podle kterého ho nabyl žalovaný. Ten pak předmětný družstevní podíl prodal třetí osobě. Na jeho straně tak bezesporu vzniklo bezdůvodné obohacení.

21. Bezdůvodné obohacení označuje objektivně nastalý přesun majetkových hodnot, jenž proběhl bez náležité opory v právním řádu, tedy způsobem, který právní řád neuznává (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5090/2014, 28 Cdo 3526/2016 či 28 Cdo 2555/2018). Jde o jinou právní skutečnost ve smyslu § 1723 odst. 1 (nejde tedy o smlouvu ani protiprávní čin), jež zakládá specifický závazkový vztah směřující k obnovení majetkové rovnováhy narušené daným majetkovým přesunem. Vznik bezdůvodného obohacení a závazku k jeho vydání není podmíněn zaviněním obohaceného; naopak k němu může dojít i bez vůle či vědomí dotčených osob. Stěžejní je toliko objektivní stav právně nepodloženého rozhojnění majetkové sféry obohaceného, jež bylo získáno na úkor ochuzeného. Oproti předchozí úpravě nicméně sehrává subjektivní postoj obohaceného (jeho dobrá či zlá víra) značnou roli při vymezení rozsahu jeho restituční povinnosti (§ 3000 a násl.).

22. Ustanovení § 2991 občanského zákoníku vyjadřuje obecnou zásadu občanského práva, dle níž se nikdo nesmí obohacovat na úkor jiného. Dikce předmětné normy postihuje základní kvalifikační předpoklady vzniku závazku z bezdůvodného obohacení, jimiž jsou a) získání majetkového prospěchu obohaceným, dále b) skutečnost, že byl prospěch získán na úkor jiné osoby (vznik obohacení se tedy negativně projevil v majetkové sféře ochuzeného; srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 148/2010, 28 Cdo 1904/2018 či 28 Cdo 509/2019), a současně c) to, že k jeho nabytí obohacenému nesvědčil spravedlivý důvod. Vznik práva na vydání bezdůvodného obohacení je vyloučen tam, kde vzniklo na základě důvodu sice neprávního, ale přesto - posuzováno z hlediska zásad slušnosti a zvyklostí soukromého života - spravedlivého (prospěch byl tedy získán bez právního důvodu, ale přece spravedlivě). Bude tak zapotřebí prověřit, zdali pro nabytí obohacení neexistuje spravedlivý důvod mimoprávní povahy.

23. Primárním definičním znakem bezdůvodného obohacení a předpokladem vzniku práva na jeho vydání je nabytí obohacení. Obohacení lze vymezit jako stav, ve kterém se majetková sféra osoby rozšířila (její aktiva narostla obdržením určité hodnoty) nebo v němž se majetková sféra osoby nezmenšila, ač se zmenšit měla (nenastal pokles jejích aktiv, k němuž by jinak došlo, tj. nebyla nucena vynaložit prostředky, ač by tak za řádného běhu okolností musela učinit). Specifickým případem obohacení spočívajícího v nezmenšení majetku obohaceného je též splnění dluhu za obohaceného. Zda je obohacení ospravedlněné, nelze usuzovat jen z existence nebo neexistence právního důvodu, ale i ze zásad slušnosti a zvyklostí soukromého života. Dovozovat spravedlivost nabytí prospěchu na základě pouhých společenských zvyklostí a zásad slušnosti, a vylučovat tak právo na vydání bezdůvodného obohacení, je pak možné jen s maximální obezřetností. O spravedlivém důvodu neprávní povahy lze tedy hovořit zejména v případech plnění v rámci tzv. společenských úsluh (pro něž je povinnost k vrácení poskytnutého plnění vyloučena též podle § 2992 in fine) a dále ve výjimečných situacích, v nichž by s ohledem na mimořádné okolnosti bylo možné kvalifikovat uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení jako rozporné s dobrými mravy.

24. Nově zformulovanou skutkovou podstatou bezdůvodného obohacení je protiprávní užití cizí hodnoty. Podmínka protiprávnosti užití cizí hodnoty je splněna již tím, že na straně obohaceného není dán řádný (platný a účinný) právní titul k jejímu užívání, a to nehledě na subjektivní nazírání dotčených osob. Přesvědčení uživatele, že mu k užívání svědčí právní důvod, by bylo možné zohlednit nanejvýše v rámci zvažování, jde-li o poctivého příjemce z pohledu norem upravujících rozsah restituční povinnosti (§ 3000 a násl.). Protiprávní užití cizí hodnoty ve smyslu ustanovení § 2991 odst. 2 může zahrnovat nejen výkon užívacího práva k cizí věci, ale též jiné způsoby neoprávněného nakládání s ní, například její zcizení (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 509/2019). Převede-li tedy někdo věc náležející jinému, přičemž nabyvatel s ohledem na svou dobrou víru nabude vlastnické právo podle § 984 či § 1109 a násl. občanského zákoníku navzdory nedostatku oprávnění na straně převodce, získá tento převodce na úkor vlastníka prospěch odpovídající hodnotě věci samotné. Taktomu bylo i v projednávané věci. Žalovaný převedl podíl v bytovém družstvu, který patřil žalobkyni, na třetí osobu a tím získal prospěch odpovídající jeho hodnotě. Došlo tak na jeho straně k bezdůvodnému obohacení na straně žalovaného na úkor žalobkyně.

25. Žalovaný namítal, že podíl v bytovém družstvu nabyl na základě rozhodnutí soudu a mohl se tak důvodně domnívat, že je skutečně v jeho vlastnictví. Jak však bylo uvedeno již výše, bezdůvodné obohacení může vzniknout i bez zavinění obohaceného, či dokonce bez jeho vůle. Zde je třeba zvažovat, zda nejsou splněny podmínky ustanovení § 3000 a násl. občanského zákoníku, pro které bezdůvodné obohacení nemusí vydat. Vzhledem k tomu, že žalovaný disponoval rozhodnutím soudu o nabytí dědictví, jehož předmětem byl podíl v bytovém družstvu, mohl být poctivým příjemcem. Za poctivého příjemce je možné pokládat toho, kdo plnění nabyl v dobré víře o řádnosti nabývacího titulu odvíjející se od omluvitelného omylu. Dobrou víru je samozřejmě nezbytné hodnotit vždy ve vztahu ke specifickým okolnostem zakládajícím konkrétní závazek z bezdůvodného obohacení.

26. V dané věci však odvolací soud souhlasí se závěrem soudu I. stupně o tom, že na straně žalovaného tato dobrá víra chyběla. Dobrou víru je třeba hodnotit objektivně (nikoli pouze ze subjektivního hlediska - osobního přesvědčení obohaceného) za současného uvážení, zda při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít příjemce důvodné pochybnosti, že mu plnění po právu náleží. Bylo sice vydáno rozhodnutí, podle kterého žalovaný nabyl podíl v bytovém družstvu, ale toto rozhodnutí bylo vydáno v dědickém řízení, ve kterém žalovaný poskytl notářce (pověřené výkonem činnosti soudního komisaře) minimálně nedostatečné informace. Neinformoval ji náležitě o tom, že jeho bratr byl ženatý a že v předmětném bytě bydleli oba bývalý manželé a že tam dosud žalobkyně bydlí. Žalovaný věděl, že jeho bratr nabyl předmětný družstevní byt v době trvání jeho manželství s žalobkyní. Za této situace se žalovaný (resp. jeho dcera jakožto zmocněnkyně) nemohl spokojit pouze s vyjádřením žalobkyně k tomu, zda se se svým bývalým manželem po rozvodu vypořádala, jejím sdělením:„ jsme rozvedeni, tak nespíš ano“. Pokud při této odpovědi nečinili další dotazy ohledně způsobu majetkového vypořádání žalobkyně a [jméno] [příjmení], nemohl být v dobré víře, že družstevní podíl by po rozvodu žalobkyně a [jméno] [příjmení] vypořádán tak, že je celý součástí pozůstalosti, tj. že před svou smrtí jej vlastnil zůstavitel [jméno] [příjmení] jako jediný vlastník. Minimálně měl informace uvedené shora sdělit notářce, která by pak učinila potřebná šetření a zřejmě by i jinak formulovala dotaz na příslušné bytové družstvo. I podle názoru odvolacího soudu tedy žalovaný nebyl v dobré víře. Žalovaný tak při běžné opatrnosti musel mít důvodné pochybnosti o tom, zda mu podíl v bytovém družstvu náleží.

27. I kdyby však byl žalovaný poctivým držitelem, i tak by zde existovala jeho povinnost vydat co utržil (popřípadě peněžitou náhradu) v souladu s ustanovením § 3001 odst. 1 občanského zákoníku. Směřuje-li úprava bezdůvodného obohacení v obecné rovině k obnovení narušené majetkové rovnováhy, přičemž ustanovením § 3001 odst. 2 je obohacený zproštěn povinnosti vydat nabytý prospěch, jejíž uložení by se jevilo nepřiměřené okolnostem, pak lze prostřednictvím poslední části § 3001 odst. 2 zmiňující institut dobrých mravů reagovat na situace, kdy by se naopak jevilo nespravedlivé ponechat bez ochrany ochuzeného. Odvolací soud má zato, že by bylo v rozporu s dobrými mravy ponechat žalobkyni jakožto ochuzenou bez ochrany s přihlédnutím k tomu, že podíl v bytovém družstvu byl po dlouhou dobu ve společném jmění manželů se zemřelým [jméno] [příjmení] a oba v bytě, který na základě toho obývali, bydleli po celou dobu trvání manželství.

28. Ze všech těchto důvodů i odvolací soud má zato, že základ nároku žalobkyně je dán, a proto v souladu s ustanovením § 219 o.s.ř. mezitímní rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil.

29. Soud I. stupně se tak bude nejprve zabývat, s ohledem na vznesenou námitku promlčení, zda tento daný nárok není promlčen a dále pak se bude zabývat výši nároku. V konečném rozsudku rozhodne rovněž o nákladech řízení.