o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Praha – západ č.j. 16 C 139/2021 – 111 ze dne 14. července 2022

1. Okresní soud Praha – západ svým rozsudkem č.j. 16 C 139/2021 – 111 ze dne 14. 7. 2022 rozhodl tak, že výrokem I. zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky ve výši 90 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 90 000 Kč od [datum] do zaplacení a zaplacení částky ve výši 35 260 Kč. Výrokem II. byla žalobkyně uznána povinnou zaplatit žalovanému plnou náhradu nákladů řízení ve výši 43 039,70 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného.

2. Žalobkyně se domáhala zaplacení této částky z titulu slevy z nájemného s tím, že [jméno] [příjmení] jako nájemce a žalovaný jako pronajímatel uzavřeli smlouvu o nájmu nebytových prostor. Tvrdila, že bezprostředně po uzavření smlouvy došlo k postoupení smlouvy ze strany [jméno] [příjmení] na ni. Během trvání nájmu se na předmětu nájmu projevily vady, spočívající v rosení podlahy v prostorách určených pro hosty restaurace, protékání střechy u vchodu do restaurace, neuspokojivý stav oken, zejména na dámských a pánských toaletách a absence omyvatelného krytu pod umyvadlem na toaletách pro personál. Žalobkyně tvrdila, že tyto vady uplatnila dopisem ze dne [datum] a požadovala po žalovaném, aby vady odstranil, což tento odmítl. Žalobkyně uplatňovala slevu z nájemného ve výši 15 000 Kč za kalendářní měsíc, a to za šest měsíců nájemného od [datum] do [datum], dále částku 13 000 Kč za vypracovaný znalecký posudek za účelem uplatnění vady a částku 7 260 Kč za dezinfekci předmětu nájmu. Dále uplatnila částku ve výši 15 000 Kč jako slevu z nájemného z důvodu nemožnosti užívat parkoviště pro zákazníky, a to za dobu od [datum] do [datum], vždy ve výši 5 000 Kč za každý měsíc jako cenu za deset parkovacích míst. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s poukazem na nedostatek aktivní legitimace žalobkyně, neboť nebyla smluvní stranou předmětné nájemní smlouvy. Tvrdil, že ji v pozici nájemce uzavřel [jméno] [příjmení] jako fyzická osoba, který je sice jednatelem žalobkyně, ale nájemní smlouvu neuzavřel v tomto postavení. K věci samé pak vznesl námitku opožděného uplatnění vad, které ale neuznával.

3. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami tak, jak je podrobně uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl k závěru, že smlouva o nájmu nebytových prostor (je v ní chybně uvedeno smlouva o nájmu bytových prostor) byla uzavřena dne [datum] mezi pronajímatelem [jméno] [příjmení] a nájemcem [jméno] [příjmení]. Žalobkyně je společností s ručením omezeným s jediným společníkem a jediným jednatelem, kterým je [jméno] [příjmení]. Předmětem podnikání žalobkyně je hostinská činnost a prodej kvasného lihu, konzumního lihu a lihovin.

4. Soud prvního stupně odkázal na ust. § 2208 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen„ o.z.“), ust. § 1895 odst. 1 o.z., ust. § 1897 odst. 1 o.z. a ust. § 13 zákona o obchodních korporacích (zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech) – dále jen„ z.o.k.“, s připomenutím rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3867/2007 a sp. zn. 32 Odo 613/2005 O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 151 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), za použití ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., když jejich výši určil podle ust. § 7, § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen„ AT“) ve spojení s ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.

5. Předně zdůraznil, že pro smlouvu o postoupení smlouvy není zákonem vyžadována zvláštní forma. K postoupení smlouvy tak zásadně dojde i v případě, že se na postoupení strany dohodnou ústně, když v případech, kdy určitou formu vyžaduje zvláštní zákon, však bezformálnost smlouvy o postoupení smlouvy neplatí. Konstatoval, že smlouva o postoupení pohledávky mezi [jméno] [příjmení] a žalobkyní byla smlouvou mezi jednočlennou společností zastoupenou jediným společníkem a tímto společníkem. Vzhledem k předmětu podnikatelské činnosti žalobkyně uzavřel, že smlouva o postoupení nájemní smlouvy mezi [jméno] [příjmení] a žalobkyní nebyla smlouvou uzavřenou v rámci běžného obchodního styku žalobce. Zdůraznil, že pokud smlouva o postoupení nájemní smlouvy nebyla uzavřena v rámci běžného obchodního styku žalobkyně, vztahuje se na ni požadavek písemné formy s úředně ověřenými podpisy, což nebylo žalobkyní ani tvrzeno, naopak bylo tvrzeno uzavření ústní smlouvy. Uzavřel, že k platnému postoupení smlouvy nedošlo a žalovaný nemohl proto s takovým postoupením smlouvy ani vyjádřit konkludentní souhlas. Dospěl tedy k závěru, že žalobkyně není aktivně legitimována.

6. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání a vyslovila nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně, že pro nedostatek formy nemohlo dojít k uzavření smlouvy o postoupení smlouvy o nájmu nebytových prostor. Dovozovala, že podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu ČR ust. § 13 z.o.k. směřuje k ochraně veřejného pořádku, neboť chrání práva třetích osob (zejm. věřitelů). Poukazovala na to, že z odůvodnění napadeného rozsudku neplyne, že by se soud prvního stupně zabýval otázkou narušení veřejného pořádku, pokud jde o posouzení platnosti uzavření smlouvy o postoupení smlouvy o nájmu nebytových prostor. Konstatovala, že naopak aplikoval absolutní neplatnost tohoto právního jednání automaticky, neboť ji dovodil ze samotného nedodržení právní normy. Vyslovila svůj právní názor, že smlouva o postoupení smlouvy o nájmu nebytových prostor byla platně uzavřena a nebyla ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7. Žalovaný se k odvolání vyjádřil tak, že navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného s tím, že soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, ohledně nedostatku aktivní legitimace žalobkyně. Připomínal, že nikdy nepředložila písemný souhlas žalovaného s tím, aby byl předmět nájemní smlouvy přenechán třetí osobě do podnájmu či jiného užívacího vztahu, v tomto případě žalobkyni. Konstrukci žalobkyně, která spočívá v tom, že žalovaný souhlasil s postoupením nájemní smlouvy na žalobkyni, označil za absurdní a ničím nepodloženou, a to s připomenutím, že s ní přišla až po sdělení předběžného názoru prvostupňovým soudem. Uvedl, že vzhledem k tomu, že nikdy neudělil [jméno] [příjmení] souhlas s tím, aby postoupil nájemní smlouvu na žalobkyni, a vzhledem k tomu, že nájemní smlouva k takovému jednání vyžaduje písemný souhlas, nevyjadřoval se k dalším tvrzením žalobkyně ohledně postoupení nájemní smlouvy, uvedeným v jejím odvolání, neboť ze strany [jméno] [příjmení] nemohlo nikdy dojít k platnému postoupení nájemní smlouvy na žalobkyni.

8. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že žalobkyní uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody (ust. § 205 odst. 2 písm. b), c), d), e), f) a g) o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., t.j. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně, tak jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3450/2011 ze dne 16. 11. 2011, podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí„ na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

10. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou tedy správné, odvolací soud je sdílí, v souladu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a dále k věci, se zřetelem k odvolacím námitkám, dodává:

11. Je třeba přisvědčit správnosti závěru soudu prvního stupně, že výše specifikovaná nájemní smlouva byla uzavřena mezi [jméno] [příjmení] a žalovaným, když tato skutečnost byla navíc mezi účastníky řízení nesporná.

12. Prvostupňový soud správně aplikoval ust. § 13 z.o.k. a jeho odkaz na jím citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR byl na místě. Pokud žalobkyně ve svém odvolání vytýkala soudu prvního stupně, že se nezabýval otázkou narušení veřejného pořádku stran posouzení platnosti uzavření smlouvy o postoupení smlouvy o nájmu nebytových prostor, a to s ohledem na jím citovanou judikaturu, nespatřuje odvolací soud v závěrech prvostupňového soudu žádné pochybení.

13. Nelze přehlédnout, že žalobkyně přišla se svou verzí o postoupení uvedené smlouvy až poté, kdy soud prvního stupně (při ústním jednání dne [datum]) seznámil účastníky řízení s tím, že základní otázkou je aktivní legitimace žalobkyně, neboť kontrahentem nájemní smlouvy je [jméno] [příjmení] jako fyzická osoba.

14. Pokud tedy žalobkyně začala dodatečně tvrdit, že došlo k ústní smlouvě o postoupení mezi ní a fyzickou osobou [jméno] [příjmení], má toto odvolací soud za ryze účelové a uzavírá, že skutečně došlo k nedodržení požadavku stanoveného v ust. § 13 z.o.k., tedy nutnosti písemné smlouvy a kdy nebyl naplněn smysl a účel této právní normy, bez ohledu na to, že nedošlo k ohrožení práv či oprávněných zájmů třetích osob. Účelovým postupem [jméno] [příjmení] a žalobkyně však došlo nepochybně k obcházení zákona a porušení pravidla, že každý má povinnost jednat v právním styku poctivě (srov. ust. § 6 odst. 1 a 2 o.z. a ust. 8 o.z.). Pokud žalobkyně ve svém odvolání poukazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, má odvolací soud za to, že na projednávanou věc nedopadají, protože právě účelovým postupem výše uvedených subjektů došlo k narušení veřejného pořádku ve smyslu citovaného ust. § 6 odst. 1 a 2 o.z., když zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Je tedy správný závěr soudu prvního stupně, že smlouva o postoupení smlouvy o nájmu nebytových prostor je absolutně neplatná a postup [jméno] [příjmení] a žalobkyně není možno vykládat jako postup, který zjevně nenarušuje veřejný pořádek.

15. Věcnou legitimací (aktivní či pasivní) se rozumí stav vyplývající z hmotného práva, podle kterého je občan či organizace subjektem práv či povinnosti, jež jsou předmětem řízení. Zde je třeba dodat, že se žalobkyně domáhala plnění z titulu slevy z nájemného. V řízení bylo zjištěno, že mezi žalobkyní a žalovaným nebyla uzavřena platná nájemní smlouva a protože je v tomto řízení aktivně legitimován ten, kdo je nositelem hmotně právní povinnosti, musel by jím být nájemce. Soud prvního stupně správně uzavřel, že tím byl [jméno] [příjmení] a nikoli žalobkyně.

16. Ve světle výkladu podaného soudem prvního stupně proto odvolací námitky žalobce nemohou nikterak obstát.

17. Soud prvního stupně proto nikterak nepochybil, když žalobu zamítl a odvolací soud proto jeho rozsudek jako věcně správný (včetně věcně správného akcesorického výroku o nákladech řízení) podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil. Konstatuje, že v této věci nenastaly mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly postup podle ust. § 150 o.s.ř. a že tedy o náhradě nákladů řízení rozhodl prvostupňový soud správně podle zásady úspěchu ve věci, vyjádřené v ust. § 142 odst. 1 o.s.ř.

18. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy zcela procesně úspěšnému žalovanému vznikly ve stádiu odvolacího řízení náklady spojené s právním zastoupením advokátem podle vyhl. č. 177/1996 Sb. Ty jsou tvořeny dvěma hlavními úkony po 6 140 Kč (ust. § 11 odst. 1, a to 1x podle písm. d) - vypracování vyjádření k odvolání, a 1x podle písm. g) - účast na jednání dne [datum], když výše je dána ust. § 7 bod 5. AT ve spojení s ust. § 8 odst. 1 AT), a dvakrát náhrada hotových výdajů po 300 Kč (ust. § 13 odst. 3 AT). Dále byla přiznána 21% daň z přidané hodnoty (ust. § 47 odst. 1, písm. a) zák. č. 235/2004 Sb. v platném znění) z výše uvedených položek ve výši 2 704,80 Kč (ust. § 137 odst. 3 o.s.ř.). Celkové náklady žalovaného tedy činí za tuto část řízení (po zaokrouhlení) 15 585 Kč a jejich náhrada jí byla přisouzena v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.).