o odvolání žalobkyně a žalovaných 2 a 3 proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku č.j. 16 C 75/2019-246 ze dne 23.3.2021 a doplňujícímu rozsudku č.j. 16 C 75/2019-332 ze dne 14.3.2022

1. Okresní soud v Mělníku (dále jen soud I. stupně) rozsudkem ze dne 23.3.2021, č.j. 16 C 75/2019-246 rozhodl o zrušení věcného břemene užívání a bydlení zřízeného darovací smlouvou ze dne [datum] ve prospěch žalobkyně k pozemku – st. parcele [číslo] (zastavěná plocha a nádvoří), jehož součástí je stavba [adresa] (rodinný dům) a k pozemku – parcele [číslo] (zahrada), vše zapsáno na [list vlastnictví] pro katastrální území a [územní celek] [anonymizováno] [stát. instituce], [stát. instituce] (výrok I). Dále rozhodl, že žalovaní 1., 2. a 3. jsou povinni zaplatit žalobkyni každý částku 300 000 Kč, a to do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok II) a společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení 39 082,56 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právní zástupkyně žalobkyně (výrok III). Rozhodl rovněž o povinnosti žalovaných 1., 2. a 3. zaplatit na náhradě nákladů českému státu společně a nerozdílně částku 4 450 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok IV). Doplňujícím rozsudkem ze dne 14.3.2022, č.j. 16 C 75/2019-332 doplnil původní rozsudek o výrok V, kterým rozhodl, že žaloba, aby žalovaní 1., 2. a 3. byli povinni zaplatit žalobkyni každý částku 181 667 Kč, a to do tří měsíců od právní moci rozsudku, se zamítá.

2. Z odůvodnění rozsudku se podává, že žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení věcného břemene doživotního užívání a bydlení k pozemku parc. č. st. [číslo], zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba [adresa] a k pozemku parc [číslo] zahrada, a to vše v obci a [katastrální uzemí], zapsáno na [list vlastnictví] vedený [stát. instituce], [stát. instituce] (dále také jen„ předmětné nemovitosti“). Dále žádala, aby žalovaní byli povinni zaplatit jí každý náhradu za zrušení této služebnosti ve výši 300 000 Kč. Dne [datum] rozšířila žalobu tak, že požadovala, aby každý ze žalovaných byl povinen zaplatit žalobkyni náhradu ve výši 481 667 Kč. Přitom vycházela z ceny věcného břemene stanovené znaleckým posudkem. Soud I. stupně svým usnesením při ústním jednáním dne [datum] tuto změnu žaloby připustil. Žalobkyně svůj nárok odůvodnila tím, že žalovaní jsou podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí, a to každý s podílem 1/3. Žalovaní nabyli předmětné nemovitosti na základě darovací smlouvy ze dne [datum] od svého otce, manžela žalobkyně. Touto smlouvou byla současně zřízena ve prospěch dárce a žalobkyně služebnost užívacího práva doživotního bydlení a užívání předmětných nemovitostí. Otec žalovaných již zemřel. Žalobkyně má zhoršený zdravotní stav, který jí znemožňuje samostatnou chůzi, pohybuje se jen za pomoci holí, užívá velké množství léků, musí dodržovat dietu a mít zajištěnou pravidelnou stravu. Žalobkyně od října 2016 bydlí u 1. žalované, své dcery, která o ni pečuje, neboť není schopna si zajistit veškerou péči sama. Z toho důvodu žalobkyně v předmětném domě nebydlí a pozemky nevyužívá. Tento zdravotní stav žalobkyně je trvalý a žalobkyně se proto do předmětných nemovitostí již nevrátí. V minulosti se chtěla s žalovanými domluvit na zrušení služebnosti a o užívání předmětných nemovitostí, ale 2. a 3. žalovaný dohodu odmítali. Žalovaní, jako vlastníci nemovitostí, se nejsou schopni domluvit ohledně jejich správy a užívání. Náhradu, kterou žalobkyně za zrušení služebnosti požaduje, využije s ohledem na věk a zdravotní stav ke svému zaopatření.

3. 1. žalovaná se žalobou souhlasila, a to jak se zrušením služebnosti, tak s výší finanční náhrady. Žalobkyně se v říjnu 2016 s 1. žalovanou z předmětného domu odstěhovala, zejména kvůli neshodám s 2. a 3. žalovaným. Žalobkyně má dlouhodobě zdravotní problémy a 1. žalovaná se o ni od roku 2008 stará. Nyní žijí v domě, který je bezbariérově upraven, aby se v něm mohla žalobkyně pohybovat pomocí chodítka nebo holí. 2. a 3. žalovaný se žalobkyní nekomunikují.

4. 2. a 3. žalovaný s žalobou nesouhlasili. Předně namítali nedostatek aktivní legitimace žalobkyně k podání žaloby. Podle žalobkyně došlo k trvalé změně, která vyvolává nepoměr mezi zatížením věci a výhodou žalobkyně. V takovém případě je k podání návrhu dle názoru 2. a 3. žalovaného oprávněn pouze vlastník nemovité věci, tj. žalovaní. To, že se žalobkyně rozhodla z předmětného domu odstěhovat, bylo její rozhodnutí a není to důsledek jednání 2. a 3. žalovaného. Zrušení služebnosti by mělo pro žalobkyni negativní důsledky v případě, že by o ni 1. žalovaná nemohla v budoucnu pečovat, žalobkyně by neměla jistotu bydlení. Zrušením služebnosti by došlo k porušení zásady, že smlouvy mají být plněny, když dle darovací smlouvy měla mít žalobkyně možnost užívat nemovitosti až do konce svého života. Od uzavření smlouvy nedošlo k žádným změnám, které by odůvodňovaly zrušení služebnosti. 2. a 3. žalovaní nejsou schopni se s žalobkyní na ničem dohodnout, jejich vztahy se zhoršily poté, kdy se žalobkyně odstěhovala k 1. žalované. Stanovení náhrady za zrušení služebnosti pak 2. a 3. žalovaný považují za zásah do své majetkové sféry, který nemohli ovlivnit a ani ho nezavinili.

5. Soud I. stupně po provedení podrobného dokazování zjistil, že žalovaní se stali na základě darovací smlouvy uzavřené dne [datum] spoluvlastníky, každý v rozsahu 1/3, pozemku parc. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří o výměře 999 m2, jehož součástí je stavba [adresa], rodinný dům a pozemku parc. [číslo] zahrada o výměře 1105 m2, to vše v obci a [katastrální uzemí], vše zapsáno na listu vlastnictví [číslo] vedeným [anonymizována čtyři slova] [stát. instituce]. V darovací smlouvě byla ve prospěch žalobkyně a jejího manžela (který byl dárcem nemovitosti a jejím původním vlastníkem) zřízena služebnost užívacího práva – doživotního bydlení v domě a práva užívání předmětných nemovitostí, a to v rozsahu užívání celého přízemí domu, podzemního podlaží a prvního patra. Žalobkyně má dále právo užívat veškeré součásti a příslušenství domu, včetně pozemků, které k domu náleží s právem volného vstupu do domu, volného výstupu z domu a volného pohybu po pozemcích. Toto právo bylo zřízeno bezplatně. Žalobkyně má dlouhodobě zdravotní problémy. V srpnu roku 2008 prodělala několikanásobnou srdeční a mozkovou příhodu, čímž se její zdravotní stav podstatně zhoršil. Od té době se o žalobkyni stará 1. žalovaná. V době zřízení služebnosti nebyl zdravotní stav žalobkyně dobrý, ale byla schopná se o sebe postarat, v předmětném domě bydlet a užívat jej spolu se zahradou a příslušenstvím. Postupně se její zdravotní stav zhoršoval, aktuálně vyžaduje celodenní péči druhé osoby, je ve třetím stupni bezmocnosti. O žalobkyni nyní pečuje 1. žalovaná, k níž se žalobkyně v roce 2016 přestěhovala z předmětného domu. V minulosti se o žalobkyni staral také 2. a 3. žalovaný, jejich vztahy se po uzavření darovací smlouvy roku 2015 výrazně zhoršily, a v současnosti spolu nekomunikují. Žalobkyně má výrazně sníženou mobilitu, pohybuje se obtížně za pomoci chodítka. Žalobkyně trpí mimo jiné oboustrannými bércovými vředy a otoky bérců, v roce 2018 nebo 2019 se jí na pravé noze začala tříštit kost v bércovém vředu. Žalobkyně dále trpí inkontinencí, středně významnou až významnou mitrální regurgitancí, významnou trikuspidální regurgitancí a chronickou fibrilací síní srdce, stavy zmatenosti a bludy, má poruchy paměti, opakovaně upadá do stavu slabosti, trpí bolestmi dolních končetin, námahovou dušností a diabetem melitu druhého typu. Žalobkyně má zpomalené tempo řeči, rigidní myšlení, vázne orientace osobou a časem, místem je správná. S ohledem na věk nelze předpokládat zlepšení zdravotního stavu. Předmětný dům není bezbariérově upraven, žalobkyně se tam již nechce vrátit, a vzhledem ke svému zdravotnímu stavu jej ani užívat nemůže. Žalovaní nejsou schopni dosáhnout dohody ohledně užívání předmětných nemovitostí. Cena práva služebnosti bezplatného užívání předmětných nemovitostí dle cenových předpisů činí 1 386 560 Kč a cena obvyklá za právo doživotního užívání předmětných nemovitostí činí 1 445 000 Kč.

6. Po právní stránce posoudil soud I. stupně věc podle ustanovení § 1299 odst. 1 občanského zákoníku. Nejprve se zabýval otázkou aktivní legitimace žalobkyně. Uzavřel, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 155/2018 dovodil, že aktivně legitimován k podání žaloby na zrušení služebnosti ve smyslu § 1299 odst. 1 občanského zákoníku je mimo vlastníka zatížené věci také oprávněný ze služebnosti, v daném případě tedy žalobkyně. Soud I. stupně tedy uzavřel, že žalobkyně, v jejíž prospěch byla služebnost zřízena, má právo domáhat se jejího zrušení.

7. Soud I. stupně zdůraznil, že podmínkou zrušení služebnosti je trvalá změna vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou oprávněné osoby. Dospěl k závěru, že tato podmínka je splněna a jsou tudíž dány důvody ke zrušení služebnosti. Trvalá změna vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci (tj. předmětnými nemovitostmi) a výhodou oprávněného (tj. žalobkyně) je dána ze dvou důvodů. Předně se jedná o rapidně zhoršený a stále se zhoršující zdravotní stav žalobkyně, znemožňující jí kvalitní a bezproblémové užívání předmětných nemovitostí, dále jde o zhoršené rodinné vztahy mezi účastníky řízení. V řízení bylo prokázáno, že již v době uzavření darovací smlouvy a smlouvy o zřízení služebnosti zdravotní stav žalobkyně nebyl dobrý, ale stále jí umožňoval bydlet v předmětném domě a právo služebnosti bydlení využívat. Žalobkyně, přestože má dlouhodobě problémy s nohami, byla v době zřízení služebnosti schopná se samostatně po domě pohybovat a postarat se o sebe, dokázala si např. uvařit nebo vyprat. Postupně se její zdravotní stav zhoršoval. V roce 2018 nebo 2019 se jí začala tříštit na pravé noze kost v bércovém vředu, čímž došlo ke zhoršení hybnosti žalobkyně. Od roku 2018 se již sama nedokáže pohybovat po domě, musí používat chodítko, ovšem ani tak není soběstačná a potřebuje asistenci další osoby. Žalobkyni se také zhoršila hybnost ruky. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně trpí řadou dalších nemocí, její psychický ani fyzický stav aktuálně není vůbec dobrý. V důsledku zdravotních problémů se již o sebe nedokáže sama postarat a potřebuje celodenní péči jiné osoby. Od roku 2008 až do současnosti se o žalobkyni stará 1. žalovaná. Vzhledem k tomu, že předmětný dům není bezbariérově řešen, žalobkyně se odstěhovala v roce 2016 do domu 1. žalované. Podle soudu I. stupně od doby uzavření darovací smlouvy, jíž byla současně zřízena ve prospěch žalobkyně služebnost doživotního bezplatného užívání předmětných nemovitostí, došlo k trvané změně poměrů, když se zdravotní stav žalobkyně podstatným způsobem zhoršil, a to do takové míry, že přestala být soběstačná, a je odkázána na pomoc další osoby. Tato změna poměrů je trvalá, protože s ohledem na věk žalobkyně nelze očekávat zlepšení jejího zdravotního stavu. Splněna je i podmínka, že tato změna vyvolává hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou oprávněné osoby. Služebnost žalobkyni nepřináší od roku 2016, kdy se z domu odstěhovala, žádný užitek. Obnovení výkonu práva ze služebnosti, tj. opětovné užívání předmětných nemovitostí žalobkyní, je naprosto vyloučeno i v budoucnosti, neboť předmětný dům není pro užívání žalobkyně vhodně uzpůsobený, a konečně i sama žalobkyně uvedla, že se do něj nechce vrátit. Na druhé straně je pak zatížena nemovitost služebností, která omezuje vlastníky (žalované) ve výkonu jejich vlastnického práva, což je v konečném důsledku omezuje ve správě a v nakládání s nemovitostí. Je tím také snížena tržní hodnota předmětných nemovitostí. Soud I. stupně má za to, že tyto důvody by zcela postačovaly ke zrušení služebnosti. Dalším aspektem, který ho vedl k rozhodnutí o zrušení služebnosti, je skutečnost, že vztahy mezi žalobkyní a 2. a 3. žalovaným nebyly již v minulosti dobré, avšak po uzavření darovací smlouvy měly zhoršující se tendenci. Stejně tak mají špatné vztahy 1. žalovaná s 2. a 3. žalovaným. V řízení bylo prokázáno, že v době zřízení služebnosti byly jejich vztahy normální, což potvrdili ostatně i 2. a 3. žalovaný, po uzavření darovací smlouvy a zřízení služebnosti se velmi zhoršily. Soud má za to, že vznik konfliktních vztahů mezi účastníky má původ již historicky v nepříliš dobrých vztazích mezi rodiči žalovaných (žalobkyní a jejím manželem), kdy 1. žalovaná stranila žalobkyni, 2. a 3. žalovaní stáli naopak při svém otci, manželu žalobkyně. Změna poměrů, kterou vznikne hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, spočívá nejen v objektivních okolnostech, ale i v osobních poměrech účastníků a za určitých okolností může vzniknout i změnou v chování účastníků. Soud I. stupně má za to, že i osobní vztahy mezi účastníky, resp. mezi žalobkyní a 2. a 3. žalovaným, jsou na takové úrovni, že zrušení věcného břemene odůvodňují. Účastníci se vzájemně nestýkají, nekontaktují, aktuálně 2. a 3. žalovaní zdravotní stav žalobkyně neznají, neinformují se o záležitostech rodiny. Žalobkyně pak bydlení v předmětné nemovitosti odmítá i z tohoto důvodu. Na základě shora uvedeného soud I. stupně žalobě na zrušení služebnosti vyhověl.

8. V odůvodnění rozsudku soud I. stupně dále uvedl, že při rozhodování o zrušení služebnosti, soud nebere do úvahy, zda se žalobkyně rozhodla z domu odstěhovat sama, ani to, co ji k takovému rozhodnutí vedlo. Je také zcela na rozhodnutí žalobkyně, jakým způsobem si zajistí jiné bydlení, když přestane využívat právo ze služebnosti. Kvalita nového bydlení přitom nemá vliv na výši náhrady za zrušení služebnosti. Rozhodující je posouzení majetkového prospěchu, kterého se dostává v souvislosti se zrušením věcného břemene vlastníkovi zatížené nemovitosti, jakož i majetkových důsledků zániku věcného břemene pro oprávněného. Pokud občanský zákoník v ustanovení § 1299 odst. 1 dává účastníkům možnost domáhat se zrušení služebnosti, není to v rozporu se zásadou, že smlouvy mají být plněny, a žalobkyně se tak zrušení služebnosti může s úspěchem domáhat.

9. Dále soud I. stupně uvedl, že ustanovení § 1299 odst. 1 občanského zákoníku umožňuje zrušení služebnosti za přiměřenou náhradu. Při určení výše náhrady soud I. stupně vycházel z obvyklé ceny služebnosti ve výši 1 445 000 Kč, určené znaleckým posudkem, jako prospěchu, který žalovaní získají zrušením služebnosti. Ocenění služebnosti ve výši 700 000 Kč (které je obsahem spisu Okresního soudu v Mělník sp.zn. 4 C 76/2019) je dle ustanovené znalkyně nízké, není zřejmé, jak k této hodnotě bylo dospěno a znalkyně by i v roce 2018 její hodnotu ocenila vyšší. Soud I. stupně tedy jako základ pro určení náhrady žalobkyně za zrušení služebnosti vycházel z částky 1 445 000 Kč, stanovené v dané věci znaleckým posudkem. Při stanovení výše náhrady za zrušení služebnosti však soud I. stupně přihlížel také ke všem okolnostem souzené věci. Soud I. stupně jednak zohlednil, že žalobkyně služebnost nabyla bezplatně. Je evidentní, že manžel žalobkyně, otec žalovaných, chtěl při převodu předmětných nemovitostí na žalované zajistit žalobkyni bezplatné bydlení, jeho cílem zjevně nebylo poskytnutí finančního plnění žalobkyni. Náhrada za zrušení věcného břemene má saturovat náklady žalobkyně na její bydlení, proto pro stanovení výše náhrady za zrušení služebnosti byly dále vzaty do úvahy majetkové poměry žalobkyně v porovnání s náklady, za které by si mohla zajistit jiné bydlení v případě, že by nežila u 1. žalované. Žalobkyně má příjmy okolo 25 000 Kč měsíčně, jedná se o důchod a příspěvek na péči. Taková částka je zcela jistě způsobilá pokrýt náklady na pobyt v domově pro seniory, který je státním zařízením. Pokud by žalobkyně žila v soukromém domově pro seniory, náklady na bydlení by byly vyšší, když v takovém zařízení se za služby platí částka nejméně 30 000 Kč měsíčně, což je obecně známá skutečnost. Soud I. stupně tak jako přiměřenou náhradu stanovil částku původně žalobkyní požadovanou ve výši 900 000 Kč, která činí cca 2/3 náhrady stanovené znaleckým posudkem. Tato částka by pak s ohledem na výši měsíčního příjmu žalobkyni stačila k hrazení nákladů na bydlení v soukromém zařízení pro seniory nejméně po dobu 8 let s tím, že žalobkyni by ještě k dispozici zůstaly i volné finanční prostředky. Soud I. stupně bral v úvahu pouze náklady na bydlení, nikoli další náklady žalobkyně, například úhradu za léky apod., když tato částka má sloužit výhradně k zajištění případného bydlení, neboť žalobkyně tímto rozhodnutím ztrácí právo bydlet v předmětném domě. Lhůtu k plnění ve výroku II. tohoto rozsudku určil soud I. stupně I. stupně v délce tří měsíců dle návrhu žalobkyně v souladu s § 160 odst. 1. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádku. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně podle ustanovení § 142 odst. 3 a § 151 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení v plné výši, a to v částce 39 082,56 Kč, přestože měla ve věci úspěch jen částečný, neboť v daném případě rozhodnutí o výši plnění záviselo na znaleckém posudku. O náhradě nákladů řízení státu soud rozhodl podle § 148 odst. 1 o. s. ř..

10. Doplňujícím rozsudkem ze dne 14.3.2022 č.j. 16 C 75/2019-332 soud I. stupně doplnil původní rozhodnutí o výrok V., kterým zamítl žalobu, aby žalovaní 1., 2. a 3. byli povinni zaplatit žalobkyni každý částku 181 667 Kč, a to do tří měsíců od právní moci rozsudku. V odůvodnění doplňujícího rozsudku soud I. stupně uvedl, že žalobkyni přiznal částku 300 000 Kč jako adekvátní náhradu za zrušení věcného břemene od každého ze žalovaných ve vztahu k žalobkyni. Protože žalobkyně se domáhala vyšší částky, byla žaloba ve zbytku požadovaného nároku tímto doplňujícím rozsudkem zamítnuta.

11. Proti rozsudku soudu I. stupně podali odvolání jak žalobkyně, tak 2. a 3. žalovaný. Žalobkyně ve svém odvolání napadala výrok II a III napadeného rozsudku. V odvolání namítala, že soud I. stupně stranil žalovaným. Původně jí navržená částka 300 000 Kč, kterou žádala po každém ze žalovaných, byla dle posouzení soudu I. stupně příliš vysoká. Proto soud I. stupně přibral znalce k ocenění hodnoty věcného břemene. Poté, kdy znalkyně ocenila hodnotu věcného břemene celkem na 1 445 000 Kč, pak stanovenou hodnotu nerespektoval. Ve svém rozhodnutí určil hodnotu věcného břemene na 900 000 Kč celkem, bez ohledu na odůvodnění a závěr znaleckého posudku. Přitom částka stanovená znalkyní byla stanovena jako prospěch, který žalovaní získají zrušením služebnosti. Podle jejího názoru prospěch skutečně získají žalovaní velmi velký, neboť hodnota nijak nezatížené nemovitosti může být vněkterých případem až násobkem hodnoty nemovitosti zatížené věcným břemenem. Soud I. stupně se nijak nezabýval tím, že taková nemovitost bez zatížení tímto konkrétním břemenem má zcela jinou a vyšší hodnotu než nemovitost zatížená, měl by tak přihlédnout k rozdílu cen takových nemovitostí. Je nutno toto rozhodnutí vzít v úvahu, protože oprávněná z věcného břemene předmětnou nemovitost musela opustit pro svůj velmi vážný zdravotní stav a charakter nemovitosti, která není bezbariérová a nelze vníza stávajícího stavubydlet v přízemí. Žalobkyně by buď musela vložit do nemovitosti ve vlastnictví žalovaných značné prostředky, aby zřídila byt v přízemí nebo bezbariérový přístup do bytu v patře, když přitom takové prostředky nemá. Žalovaným jejich otec daroval do vlastnictví nemovitost značné hodnoty a zcela jistě předpokládal, že jako vlastníci nemovitosti a děti poskytnou žalobkyni případně potřebnou pomoc státním zařízení, trvá mnohdy několik let. V daném případě se navíc soud I. stupně nijak nezabýval otázkou, že by žalobkyně, pokud by chtěla, nemohla v domě nadále již objektivně bydlet, v důsledku jejího zdravotního stavu by jí péči v tomto domě musely zabezpečit třetí osoby a za úplatu. Po celou dobu se žalovaní 2. a 3. nijak o žalobkyni nezajímali, takovou pomoc jí nenabídli, a to ani za úplatu. Pro nepříznivé vztahy v rodině se 1. žalovaná odstěhovala z předmětné nemovitosti a zařídila si své nové bydliště, aby nebyla závislá na 2. a 3. žalovaném. Současně vzala s sebou matku, o kterou se stále stará. Žalobkyně úvahy soudu, kde popisuje jen eventualitu bydlení v domově pro seniory, když předpokládájejí bydlení v takovém zařízení a tedy i žití jen po dobu nejméně osmi let, považuje za netaktní, neetické a žalobkyně se osobně dotkly. I starý člověk má právo dožít svůj život důstojně a v rodinném kruhu, pokud je rodina ochotná se o takového člověka postarat.

12. Pokud jde o náklady řízení, namítala, že soud I. stupně neměl vycházet z tarifní hodnoty 35 000 Kč, ale měl vycházet z hodnoty věcného břemene, kterou lze v penězích určit. Soud I. stupně by podle ní měl přiznat právní zástupkyni i částky za provedené porady s klientkou tak, jak je uplatnila ve svém vyúčtování, když je třeba přihlédnout k věku žalobkyně a k tomu, že je jí nutno vše podrobně vysvětlovat. Navrhovala, aby odvolací soud změnil rozhodnutí soudu I. stupně tak, že žalovaní 1., 2. a 3. jsou povinni zaplatit žalobkyni každý částku 481 667 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku a zaplati žalobkyni na náhradě nákladů řízení každý částku 54 650 Kč.

13. Práva na odvolání proti doplňujícímu rozsudku se žalobkyně výslovně vzdala.

14. Odvolání žalovaných 2 a 3 směřovalo proti všem výrokům rozsudku soudu I. stupně. Ve svém odvolání namítali, že podle jejich názoru nejsou dány důvody pro samotné zrušení služebnosti spočívající v užívání a bydlení v předmětné nemovité věci ve prospěch žalobkyně. 1. žalovaná se vyjadřovala při posledním jednání dne [datum] ke zdravotnímu stavu žalobkyně a výslovně uvedla, že„ Matka je v dobré psychické kondici, fyzicky však již není schopná se pohybovat.“ Není tedy správný závěr soudu I. stupně o tom, že v současné době není psychický stav žalobkyně dobrý. Rovněž není pravdou, že žalobkyně se může pohybovat pouze za pomoci chodítka, jak uzavírá soud prvého stupně, neboť jak podle vyjádření 1. žalované, tak i právní zástupkyně žalobkyně, žalobkyně je v současné době, a pravděpodobně již od listopadu 2020, ležící a není schopna užívat ani chodítko, ani invalidní vozík. Možnost žalobkyně užívat nemovité věci tak není vyloučena. Žalovaní se dále domnívají, že zdravotní stav žalobkyně se sice v průběhu několika let po uzavření darovací smlouvy zhoršil, avšak z podané žaloby a výslechů účastníků zcela jasně vyplývá, že zdravotní potíže měla žalobkyně dlouhodobě, a to již od svých 30 let, pak tyto potíže, které způsobují zhoršenou mobilitu žalobkyně, trvají více než 50 let. V době, kdy byla uzavřena darovací smlouva a zároveň bylo zřízeno věcné břemeno užívání a bydlení, muselo být všem účastníkům zřejmé, že zdravotní stav žalobkyně se bude zhoršovat i nadále. Nelze odhlédnout ani od sku-tečnosti, že věcné břemeno bylo zřízeno i pro pana [jméno] [příjmení], který na tom byl zdravotně taktéž velice špatně, přesto nemovité věci obýval a následně, když již byl hospitalizován, se zrušení věcného břemene taktéž nedožadoval a naopak dále přispíval na správu nemovité věci. Zhoršující se zdravotní stav tedy není důvodem pro zrušení věcného břemene, žalovaní se domnívají, že žalobkyně může předmětné nemovité věci nadále užívat. Pokud soud prvého stupně uvádí, že dům, ve kterém žalobkyně nyní trvale pobývá, je pro žalobkyni vhodnější, neboť je uzpůsoben tak, aby odpovídal jejím potřebám, pak žalovaní upozorňují, že i tato nemovitost musela být zrekonstruována a dle vyjádření první žalované rekonstrukční práce stále probíhají. Za situace, kdy by žalobkyně od roku 2016 neodmítala kontakt s žalovanými a nezabraňovala žalovaným, aby se mohli seznámit s jejím zdravotním stavem (což bylo v průběhu řízení několikrát zopakováno), lze předpokládat, že by se obdobné rekonstrukční práce provedly v potřebném rozsahu také v předmětných nemovitých věcech. Úpravy spočívající v úpravě podlahových ploch a vybudování sprchového koutu jistě mohly být učiněny i v předmětných nemovitých věcech. Vzhledem k tomu, že nebyla mezi účastníky dána potřebná součinnost, nebyly tyto úpravy v domě provedeny. Žalovaní rozporují rovněž závěr soudu prvého stupně spočívající v tom, že služebnost nepřináší žalobkyni žádný užitek. Služebnost byla zřízena jako zajištění možnosti bydlení pro žalobkyni. Tato jistota není doposud nikterak potlačena či umenšena, žalobkyně má díky zapsanému věcnému břemenu jistotu, že i v případě, kdy by z jakéhokoliv důvodu nebylo možné nadále setrvávat v domě, který vlastní žalovaná 1, může svou bytovou potřebu uspokojovat v souladu se služebností bydlení. Uváděli, že za špatné vztahy v rodině mohou svým dílem všichni, tedy jak žalobkyně, tak žalovaní. Žalovaní nepopírají, že k zásadnímu zhoršení vztahů došlo až po uzavření darovací smlouvy, avšak ani před tím nelze vztahy v rodině označit za normální. Zhoršené rodinné vztahy nikterak nebránily žalobkyni užívat předmětné nemovité věci, kdy žalobkyně užívala tyto věci výlučně sama, neboť žalovaní uspokojují bytovou potřebu jinde. Žalovaní tedy stále zastávají stanovisko, že ani v případě zdravotního stavu žalobkyně a ani ohledně vztahů v rodině nedošlo k takové změně poměrů, která by mohla být důvodem pro výrok o zrušení věcného břemene.

15. Žalovaní 2 a 3 dále nesouhlasili se způsobem, jakým byla určena náhrada za zrušené věcné břemeno. Žalovaní se domnívají, že soud I. stupně nepromítl do výše náhrady dostatečně to, že žalobkyně nabyla věcné břemeno bezúplatně, cílem manžela žalobkyně bylo zajistit bytovou potřebu žalobkyně a nikoliv zajistit poskytnutí finančního plnění pro žalobkyni. Žalobkyně nejenže nabyla věcné břemeno bezúplatně, žalobkyně v minulosti předmětnou nemovitou věc vůbec nevlastnila, tato byla ve výlučném vlastnictví manžela žalobkyně a otce žalovaných. Jednalo se pouze o dobrou vůli manžela žalobkyně, a to za účelem zajištění bytové potřeby žalobkyně. Za této situace by tak kompenzace za zrušení služebnosti neměla dosahovat výše téměř jednoho milionu korun. Žalovaní se domnívají, že částka 900 000 Kč rozhodně není částkou přiměřenou, neboť za přiměřenou by se dala považovat částka 480 000 Kč, která by případné náklady na bydlení žalobkyně zcela pokryla. Žalobkyně žije u žalované 1, takže náklady na bydlení, uvažované soudem I. stupně, jsou zcela abstraktní a z tohoto důvodu lze uvažovat o nižší náhradě. Pokud soud prvého stupně částku 900 000 Kč ospravedlňuje také tím, že se žalovaným zvýší zrušením věcného břemene hodnota nemovité věci a nemovitá věc bude dosahovat vyšší tržní ceny, žalovaní upozorňují, že nikdy neprojevili úmysl nemovité věci prodat a obdržet tak za tyto nemovité věci co nejvyšší částku. Žalovaní dále poukazují na skutečnost, že pokud má náhrada za zrušení věcného břemene sloužit jako náhrada nákladů na bydlení žalobkyně, pak lze hrazení této náhrady stanovit formou pravidelných měsíčních splátek. Žalovaní tuto možnost předkládali již v průběhu řízení, a to s ohledem na finanční nezpůsobilost žalobkyně a obavu žalovaných, že by veškeré peníze užívala pro svou potřebu pouze žalovaná 1. Za situace, kdy by žalovaní například hradili každý částku 5 000 Kč, obdržela by žalobkyně každý měsíc částku ve výši 15 000 Kč, která by spolu s příjmem žalobkyně ve výši 25 000 Kč, zajišťovala poměrně vysoký příjem pro žalobkyni a v případě, kdy by žalobkyně skutečně využila možnosti užití soukromého pečovatelského zařízení, byly by náklady na bydlení bez problému pokryty.

16. Žalovaní 2 a 3 navrhovali, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení nebo aby sám rozsudek soudu I. stupně změnil.

17. Žalovaní 2 a 3 podali rovněž odvolání proti doplňujícímu rozsudku, tedy proti výroku V, neboť jím byla žaloba zamítnuta pouze v částce 181 667 Kč. Ohledně důvodů odkazovali na odvolání podané proti původnímu rozsudku.

18. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 občanského soudního řádu - dále jen o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že odvolatelkou uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody (ust. § 205 odst. 2 písm. b), e) a g) o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., jakož i řízení, které předcházelo jeho vyhlášení. Dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné a odvolání žalovaných 2 a 3 je důvodné pouze z části.

19. Předně odvolací soud uvádí, že odvolání žalobkyně směřovalo proti výrokům II a III rozsudku soudu I. stupně. Výrokem II přitom bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaných zaplatit žalobkyni každý částku 300 000 Kč.

20. Podle ustanovení § 201 o.s.ř. účastník může napadnout rozhodnutí okresního soudu nebo rozhodnutí krajského soudu vydané v řízení v prvním stupni odvoláním, pokud to zákon nevylučuje.

21. Podle ustanovení § 218 písm. b) o.s.ř. odvolací soud odmítne odvolání, které bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn.

22. Odvolání je jediným řádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout rozhodnutí vydané soudem prvního stupně. V § 201 je upravena jednak objektivní přípustnost odvolání (tj. proti kterým rozhodnutím soudu prvního stupně je lze podat), jednak jeho subjektivní přípustnost (tedy kdo je k jeho podání oprávněn). Odvolání však mohou podat jen osoby, které jsou nositeli tzv. subjektivní legitimace; těmi se rozumí osoby, jimž nebylo - objektivně nahlíženo - rozhodnutím soudu prvního stupně plně vyhověno nebo jimž byla tímto rozhodnutím způsobena určitá, byť i nepříliš významná újma na právech, kterou lze odstranit zrušením nebo změnou napadeného rozhodnutí (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 922/2011). Při posuzování subjektivní legitimace je třeba vycházet z výroku napadeného rozhodnutí a případnou újmu posuzovat pouze z procesního hlediska. V případě, že takovou újmu neshledá, odvolací soud odvolání odmítne podle § 218 písm. b), i když je podala osoba, která jinak splňuje předpoklady pro podání odvolání.

23. V projednávané věci podala odvolání proti výroku II žalobkyně, která je účastníkem řízení a byla by obecně oprávněna oprávněna podat odvolání proti napadenému rozhodnutí. Odvolací soud však dospěl k závěru, že zde není dána subjektivní legitimace žalobkyně pro podání odvolání proti výroku II rozsudku soudu I. stupně. Z procesního hlediska napadeným výrokem bylo žalobě žalobkyně částečně vyhověno, bylo jím rozhodnuto v její prospěch. Nebyla jí tak tímto výrokem způsobena žádná újma na jejích právech, a proto není dána její subjektivní legitimace k podání odvolání proti výroku II napadeného rozhodnutí soudu I. stupně. Z výše uvedených důvodů proto odvolací soud odvolání žalované podle ustanovení § 218 písm. b) o.s.ř. odmítl. Pokud žalobkyně požadovala zaplacení vyšší částky, mělo její odvolání směřovat proti doplňujícímu rozsudku soudu I. stupně, kterým byl doplněn výrok V, jímž byla žaloba částečně zamítnuta. Žalobkyně se však práva na odvolání proti doplňujícímu rozsudku vzdala. Kromě toho v závěrečném návrhu požadovala, aby bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaných zaplatit žalobkyni každý částku 300 000 Kč tak, jak rozhodl soud I. stupně výrokem II.

24. Obdobná byla situace v části odvolání žalovaných 2 a 3, které směřovalo proti doplňujícímu rozsudku soudu I. stupně. Jak je uvedeno výše, tímto doplňujícím rozsudkem byla do rozsudku doplněn výrok V, kterým byla žaloba žalobkyně částečně zamítnuta. Doplňujícím rozsudkem tedy bylo rozhodnuto ve prospěch žalovaných 2 a 3, nebyla jim tak způsobena žádná újma na jejich právech, a proto ani zde není dána subjektivní legitimace k podání odvolání proti doplňujícímu rozsudku. Proto odvolací soud odvolání žalovaných 2 a 3 proti doplňujícímu rozsudku podle ustanovení § 218 písm. b) o.s.ř. rovněž odmítl.

25. Odvolání žalovaných 2 a 3 směřovalo dále do výroků I a II. Výrokem I bylo rozhodnuto o zrušení služebnosti (věcného břemene) a výrokem II o výši náhrady za toto zrušení.

26. Odvolací soud shledal, že soud I. stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu I. stupně, tak jak je soud I. stupně ve svém rozhodnutí správně a podrobně popsal, a pro stručnost na rozhodnutí soudu I. stupně v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu I. stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem I. stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí„ na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu I. stupně. Základní skutková zjištění soudu I. stupně jsou stručně shrnuta shora.

27. Podle ustanovení § 1299 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen občanský zákoník) při trvalé změně vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku nebo oprávněné osoby se vlastník služebné věci může domáhat omezení nebo zrušení služebnosti za přiměřenou náhradu.

28. Zánikem služebnosti se rozumí zánik věcného práva k věci cizí. Dochází tak k zániku právní vady na věci a může tím dojít ke zvýšení ceny dříve zatížené věci. Služebnost může zaniknout dohodou či uplynutím doby, na kterou byla zřízena. Služebnost může zaniknout též soudním rozhodnutím, a to zrušení služebnosti za podmínek § 1299 odst. 2 občanského zákoníku. Obecně v poměrech služebností platí, že pokud oprávněný ze služebnosti nehodlá již více užívat ve svůj prospěch zřízené právo lpící na služebné věci (například pro zásadní neshody s povinným ze služebnosti, pro pozbytí důvodů, které vedly ke zřízení služebnosti apod.), může mít legitimní zájem na jeho zrušení; obecně lze předpokládat souhlas vlastníka služebné věci se zrušením služebnosti, neboť takový postup je k jeho prospěchu, protože jeho věc bude zbavena právní závady (což bude ve svém důsledku zpravidla znamenat zvýšení hodnoty věci). Mohou však nastat situace, kdy vlastník služebné věci nemusí se zrušením služebnosti souhlasit, a to zpravidla v situaci, kdy mezi stranami nebude shoda na podmínkách zrušení, typicky na náhradě za zrušení služebnosti. Tak je tomu i v projednávané věci.

29. Jestliže dohoda stran není možná, nelze po oprávněném vždy požadovat, aby služebnost i nadále vykonával, případně se toliko omezil na její nevykonávání (při dalším trvání práva). Ustanovení § 1299 odst. 2 občanského zákoníku aktivní legitimaci výslovně svěřuje vlastníkovi služebné věci. Text uvedeného ustanovení však neobsahuje formulaci umožňující výklad, že smyslem úpravy bylo vyloučit právo domáhat se zrušení služebnosti oprávněným (v právní normě není obsaženo žádné slovo, zejména příslovce„ jen“,„ pouze“,„ toliko“,„ výlučně“, které by zdůrazňovalo, že oprávněným k podání návrhu je výlučně povinný ze služebnosti). S ohledem na racionalitu zákona, jakož i ústavně zaručený princip rovnosti je namístě upřednostnit aplikaci argumentu a simili, tedy prostřednictvím soudcovského dotvoření práva připustit, že aktivní legitimaci k podání návrhu na zrušení služebnosti má v daném případě též osoba oprávněná ze služebnosti. Připuštění aktivní legitimace oprávněného ze služebnosti se nepřiměřeným způsobem nedotkne ani práv a oprávněných zájmů povinného ze služebnosti, neboť případný zájem povinného ze služebnosti např. na případném trvání služebnosti nebo na jejím zrušení s náhradou či bez ní bude dostatečně chráněn v průběhu civilního soudního řízení (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 155/2018). Soud I. stupně tak správně uzavřel, že je dána aktivní legitimace k podání návrhu na zrušení služebnosti.

30. Při zřizování služebnosti dochází k omezení vlastnického práva jednoho subjektu (vlastníka služebné věci), a to buď ve prospěch vlastníka pozemku, anebo konkrétní oprávněné osoby. Již při samotném vzniku služebnosti je mnohdy založen určitý nepoměr. Ten je částečně regulován zákonem (údržba služebné věci, zákaz rozšiřování služebnosti), nicméně stále trvá a s postupujícím časem se může prohlubovat. Zákon hovoří o hrubém nepoměru, tj. nepoměru výrazném a hlubším, než zde byl na počátku Tento hrubý nepoměr mezi zatíženým pozemkem a pozemkem panujícím, popř. osobou oprávněnou u osobních služebností musí být způsoben trvalou změnou. Jedná se o takovou změnu poměrů, která nastala v rámci existujícího právního vztahu, aniž by došlo k porušení některou ze stran. Judikatura naznačuje, že změna poměrů za určitých okolností může nastat i změnou v chování účastníků.

31. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že v projednávané věci došlo ke změně oproti době, kdy bylo věcné břemeno pro žalobkyni zřízení a že tak došlo k prohloubení nepoměru existujícího vlivem předmětného věcného břemene (služebnosti) a tím až ke vzniku hrubého nepoměru mezi zatížením nemovitostí a osobou oprávněnou. Jako trvalou změnu poměrů soud I. stupně správně označil zejména změnu zdravotního stavu žalobkyně a tím i jejích sociálních podmínek. Je pravdou, že již v době zřizování věcného břemene trpěla žalobkyně určitými zdravotními problémy. Ty se ale podstatně prohloubily a její zdravotní stav se podstatně zhoršil. Již v době zřizování věcného břemene ve prospěch žalobkyně tato špatně chodila. Tento problém se závažně prohloubil, když v době podání žaloby se žalobkyně pohybovala pouze za pomoci chodítka, v poslední době již s největší pravděpodobností nechodí vůbec. Kromě toho trpí i dalšími zdravotními problémy, takže vyžaduje neustálou péči třetí osoby. O žalobkyni nyní pečuje třetí žalovaná, která se s ní přestěhovala do svého bydliště a toto upravila potřebám žalobkyně. Žalobkyně nemá zájem na tom, aby se vrátila do předmětné nemovitosti a neumožňuje to ostatně ani její zdravotní stav. Vznikl tak hrubý nepoměr mezi výhodou oprávněné osoby a služebnou nemovitostí a jedná se o trvalou záležitost. Po žalobkyni nelze požadovat, aby služebnost nevykonávala, ale akceptovala stále její existenci. Ze všech těchto důvodů se odvolací soud ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že došlo ke vzniku hrubého nepoměru mezi služebným pozemkem a oprávněnou z věcného břemene, který umožňuje, aby věcné břemeno (služebnost) bylo zrušeno. Ze všech těchto důvodů soud I. stupně správně rozhodl ve výroku I o zrušení předmětného věcného břemene, a proto odvolací soud výrok I rozsudku soudu I. stupně jako věcně správný podle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

32. Povinností vlastníka služebné věci je poskytnout vlastníkovi panující věci nebo osobě oprávněné ze služebnosti při omezení nebo zrušení služebnosti soudem přiměřenou náhradu. Přiměřená náhrada bude muset být poskytována vzhledem ke skutečnostem podmiňujícím tento postup. Vedle toho se bude muset přihlédnout i k užitku, který by oprávněnému služebnost ještě přinesla a také k zátěži na straně povinného. Pro rozhodnutí soudu o omezení, případně zrušení služebnosti nebude do budoucna zřejmě hrát roli to, zda hrubý nepoměr mezi výhodou oprávněného a zatížením povinného byl zaviněný.

33. Z výše uvedeného vyplývá, že výše náhrady nemusí nutě odpovídat hodnotě věcného břemene (služebnosti), která je stanovena znaleckým posudkem. Pokud soud I. stupně nechal ve věci vypracovat znalecký posudek, jednalo se o jeden z důkazů, neboť hodnota služebnosti je základěm pro poskytnutí náhrady, avšak může být modifikována s ohledem na další okolnosti věci. Zde soud I. stupně správně přihlédl k tomu, že žalobkyně nebyla nikdy vlastníkem či spoluvlastníkem nemovitosti a zejména že věcné břemeno bylo zřízeno bezplatně. Zohlednit je třeba i tu skutečnost, že žalobkyně opustila služebnou nemovitost o své vůli (i když pod tíží jejích zdravotních problémů). Je pravdou, že mezi účastníky nejsou dobré vztahy, avšak ze strany žalobkyně nikdy nebyla vznesena žádost vůči žalovaným o úpravu nemovitosti na bezbariérovou či žádost o péči ze strany žalovaných 2 a 3. Naopak z provedených důkazů vyplynulo, že žalobkyně zakázala poskytovat informace o jejím zdravotním stavu žalovaným 2 a 3. Odvolací soud však dospěl k závěru, že za těchto okolností je postačující náhradou za zrušenou služebnost částka celkem 600 000 Kč, tedy 200 000 Kč od každného ze žalovaných. Odvolací soud souhlasí rovněž s námitkou žalovaných, že vhodnější bude vyplacení této náhrady v měsíčních splátkách, když tyto budou sloužit průběžně k zajištění bydlení žalobkyně. Výši měsíčních splátek pak stanovil odvolací soud na částku 10 000 Kč pro každého z žalovaných.

34. Ze všech výše uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve výroku II změnil podle ustanovení § 220 o.s.ř. tak, že každému ze žalovaných uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 200 000 Kč v měsíčních splátkách po 10 000 Kč za podmínek uvedených ve výroku II rozsudku soudu I. stupně a ve zbývajícím rozsahu, tedy v částce 100 000 Kč od každného ze žalovaných, žalobu zamítl.

35. Při vyhlašování rozsudku došlo k chybě v psaní, když vypadlo slovo„ každý“ před částkou 200 000 Kč. Předsedkyně senátu proto tuto chybu opravila v písemném vyhotovení rozsudku v souladu s ustanovením § 164 o.s.ř.

36. Odvolací soud rovněž přezkoumal související nákladové výroky III a IV rozsudku soudu I. stupně týkající se nákladů státu a nákladů řízení mezi účastníky.

37. Podle ustanovení § 148 odst. 1 o.s.ř. stát má podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků.

38. Rozhodnutím soudu bylo vyhověno žalobě o zrušení služebnosti a žalobkyni byla přiznána náhrada za její zrušení. Proto soud I. stupně správně rozhodl o povinnosti žalovaných zaplatit České republice společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 4 450 Kč.

39. Jelikož odvolací soud měnil rozhodnutí soudu I. stupně, rozhodoval znovu o nákladech řízení mezi účastniky, a to o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Při svém rozhodování aplikov ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Každý z účastníků (žalobkyně i žalovaní) měli ve věci úspěch pouze částečný, proto odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.