o určení vlastnického práva k nemovitostem,

1. Soud prvního stupně výrokem I. shora označeného rozsudku zamítl žalobu na určení, že ke dni [datum] byl pozemek parc. č. 373/4 o výměře 73 m², zahrada a pozemek parc. č. 373/5 o výměře 23 m², zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba [adresa] bez č. p./ č. e., jiná stavba dle geometrického plánu č. [hodnota] ze dne [datum] ve vlastnictví paní [jméno FO], narozené [datum], a výrokem II. byla žalobcům a vedlejšímu účastníku uložena povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení 12 342 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného.

2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobci se domáhali určení, že předmětné nemovitosti byly ke dni [datum] ve vlastnictví [jméno FO], narozené [datum], zemřelé [datum] (dále jen „zůstavitelka“). Žalobci tvrdili, že zůstavitelka nabyla k předmětným nemovitostem ke dni [datum] vlastnické právo vydržením, když ona i její právní předchůdci se vždy k nemovitostem chovali jako k vlastním a užívali je v dobré víře.

3. Svůj naléhavý právní zájem na žádaném určení žalobci odvozovali z toho, že jsou dědicové zůstavitelky a bez soudního rozhodnutí nemohou podat návrh na vklad do katastru nemovitostí, který by odstranil nesoulad mezi stavem zapsaným v katastru nemovitostí a skutečným právním stavem. Vedlejší účastník na straně žalobců pak uváděl, že má zájem na výsledku řízení, neboť je vlastníkem pozemku parc. č. 370, užívá předmětný pozemek, přičemž žalovaným byla podána žaloba na jeho vyklizení, která je projednávána u [Anonymizováno] pod sp. zn. [spisová značka], kde vedlejší účastník vystupuje jako žalovaný. Z toho důvodu má zájem na tom, aby bylo postaveno najisto, komu svědčí vlastnické právo k předmětnému pozemku a na základě takového rozhodnutí byla žaloba o vyklizení nemovitostí soudem zamítnuta jako nedůvodná.

4. Žalovaný navrhnul zamítnutí žaloby s argumentem, že na žádaném určení nemohou mít žalobci naléhavý právní zájem, neboť pokud by zůstavitelka vydržela předmětné nemovitosti, byla by vlastníkem i ke dni své smrti, a i ke dni její smrti by se mohli žalobci domáhat žádaného určení jejího vlastnického práva, protože jen takový rozsudek by mohl být podkladem pro následné projednání dědictví po zůstavitelce.

5. Soud prvního stupně zjistil, že zůstavitelka zemřela [datum] a žalobce je dědicem dvou třetin pozůstalosti a žalobkyně je dědičkou jedné třetiny pozůstalosti. Součástí pozůstalosti byl i pozemek parc. č. 370, tehdy parc. č. 16, který žalobci nabyli v uvedených podílech.

6. Důkazy k prokázání vydržení zůstavitelkou soud prvního stupně s ohledem na svůj právní názor o nedostatku naléhavého právního zájmu na žádaném určení neprováděl pro nadbytečnost.

7. V rámci právního hodnocení věci soud prvního stupně uvedl, že s ohledem na datum smrti zůstavitelky [datum] se pro dědické řízení použije procesní úprava účinná k tomuto datu, a to především zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) ve znění účinném do [datum]. S odkazem na ustálenou soudní praxi reprezentovanou rozsudky Nejvyššího soudu ze [datum], sp. zn. [spisová značka] a ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] uzavřel, že spor o tom, zda součástí dědictví po zůstaviteli určitá věc se v občanském soudním řízení typově řeší právě žalobou dědiců na určení, že zůstavitel byl v den svého úmrtí vlastníkem věci, kdy soud v takovém případě rozhodnutím deklaruje stav, který zde byl v okamžiku zůstavitelovy smrti. Z uvedeného pak dovodil, že při užití právní úpravy dědického řízení účinné do [datum] je dán naléhavý právní zájem dědiců zůstavitele na určení vlastnictví zůstavitele pouze ke dni jeho smrti. K určení vlastnictví zůstavitele k jinému (dřívějšímu) datu naléhavý právní zájem dědiců být dán nemůže, neboť takové rozhodnutí by nemohlo být podkladem pro rozhodování soudu v dědickém řízení o tom, zda je věc součástí pozůstalosti zůstavitele. Uzavřel tak, že v projednávané věci by byl dán naléhavý právní zájem žalobců na určení vlastnického práva zůstavitelky pouze k datu [datum]. Skutečnost, že je vedeno proti vedlejšímu účastníku řízení o žalobě na vyklizení předmětného pozemku, pak označil za nerozhodnou pro naléhavý právní zájem žalobců, a to již proto, že žalobci nejsou účastníky řízení o vyklizení. Podmínka naléhavého právního zájmu pro vyhovění žalobě musí být splněna u žalobců a nikoli u vedlejšího účastníka na jejich straně. Z těchto důvodů soud prvního stupně žalobu zamítnul a pouze na okraj bez vlivu na výsledek projednávané věci doplnil, že zamítl návrh žalobců na změnu žaloby učiněný v závěrečné řeči, neboť žalobci nepřípustně navrhovali „eventuální“ petit spočívající v tom, že se domáhají určení vlastnictví sporného pozemku zůstavitelkou k datu [datum], eventuálně k [datum]. Z tvrzení žalobců však vyplynulo, že se o eventuální petit jednat nemůže, neboť žalobci uplatněný sekundární petit nevylučuje petit primární, tzn. existence vlastnictví a naléhavý právní zájem k jednomu datu nevylučuje existenci vlastnictví a naléhavý právní zájem k datu jinému. Sekundárnímu petitu by tak soud mohl teoreticky vyhovět bez ohledu na prokázání skutkového děje podmiňujícího vyhovění či nevyhovění petitu primárnímu a nejedná se tedy o vztah eventuality nároků uplatněných petity. Pokud by soud takovou změnu žaloby připustil, stala by se vadnou.

8. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl podle ustanovení § 151 odst. 1 o.s.ř. za použití ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že ve věci plně úspěšnému žalovanému přiznal právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobcům a vedlejšímu účastníku na jejich straně, kdy náklady řízení sestávají z odměny za 3 úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, vyjádření ve věci samé ze dne [datum] a účast u jednání konaného [datum]) po 3 100 Kč, dále z náhrady hotových výdajů za uvedené 3 úkony právní služby po 300 Kč a za náhradu za DPH v sazbě 21 % z odměny a náhrady hotových výdajů, tedy ve výši 2 142 Kč. Náklady řízení tak celkem činí 12 342 Kč.

9. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali žalobci a vedlejší účastník na jejich straně včasné odvolání, a to v jeho celém rozsahu, ve kterém namítli, že rozhodnutí soudu prvního stupně je v rozporu s legitimním očekáváním žalobců, které údajně vyplývá z judikatury vrcholových soudů, kdy konkrétně odkázali na rozsudek Nejvyššího soudu z [datum], sp. zn. [spisová značka] a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] a konečně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]. Dále odvolatelé namítli, že závěr soudu prvního stupně o absenci naléhavého právního zájmu žalobců na určení vlastnického práva zůstavitelky k předmětným nemovitostem ke dni [datum] je chybný. Mají za to, že ze soudem prvního stupně citovaných rozhodnutí nevyplývá, že by byl na žádaném určení dán naléhavý právní zájem pouze ke dni smrti zůstavitelky. Určení vlastnického práva ke dni smrti zůstavitele je dle judikatury jen jedním z možných okamžiků, nejde však o obligatorní náležitost petitu podané žaloby. I pokud by bylo určeno, že zůstavitelka byla ke dni [datum] vlastníkem předmětných nemovitostí, na dalších důsledcích by to ničeho nezměnilo, a i na základě takového soudního rozhodnutí by bylo možné podat odůvodněný návrh na dodatečné projednání dědictví. Takový závěr podle odvolatelů vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]. V této souvislosti také odvolatelé uvedli, že jim není známa žádná skutečnost či překážka, která by měla ohrozit vlastnické právo zůstavitelky v období od [datum] do její smrti dne [datum]. Dále odvolatelé uvedli, že existence naléhavého právního zájmu je dána nejen u vedlejšího účastníka, ale i u žalobců, když tento je dovozován nejen od řízení, v němž je žalovaný vedlejší účastník, nýbrž i z toho, že bez soudního rozhodnutí ve věci není možné provést zápis do katastru nemovitostí, který by v této žalobě popsané nesprávnosti napravil. Dle žalobců je v případě nesouladu zápisu v katastru nemovitostí skutečností naléhavý právní zájem dán přímo hmotným právem s odkazem na § 985 a § 986 občanského zákoníku a není tedy nutné jej prokazovat. Dále odvolatelé soudu prvního stupně vytkli, že nepřipustil eventuální petit s tím, že pokud měl za to, že nároku na určení vlastnického práva ke dni [datum] nelze vyhovět, pak mohl rozhodovat i o tom, zda je možné vyhovět tomuto nároku ke dni [datum]. Z uvedeného důvodu žalobci mají za to, že jimi zvolený postup spočívající v rozšíření žaloby byl po právu, a je tudíž na místě o tomto náležitě rozhodnout, popřípadě odvolatele poučit a poskytnout jim lhůtu k dalšímu vyjádření či doplnění. Dále odvolatelé soudu prvního stupně vytkli procesní vady, které spatřovali v tom, že ten se vůbec nezabýval meritem věci a v jeho rozsudku tak absentují jakékoliv úvahy o důvodnosti podané žaloby. Soud prvního stupně také rozhodl o nepřipuštění změny žaloby o učiněném závěrečném návrhu a neumožnil žalobcům na toto reagovat. Pokud by jim však bylo umožněno na tento procesní postup soudu prvního stupně reagovat, mohlo případně dojít k nápravě či doplnění skutkových tvrzení a důkazů za účelem řádného vyřízení věci. V této souvislosti odvolatelé poukázali na poučovací povinnost soudu vyplývající z ustanovení § 5 o.s.ř. a jeho výklad provedený v nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [Anonymizováno]. Vyjádřili přitom přesvědčení, že soud prvního stupně jim nepřiléhavým procesním způsobem neumožnil doplnit tvrzení, v důsledku čehož dospěl k nesprávným právním závěrům. Konečně odvolatelé namítli, že s ohledem na nesprávné posouzení nároků žalobců jim byla nesprávně uložena povinnost hradit žalovanému náklady řízení. Z těchto důvodů navrhli, aby rozsudek soudu prvního stupně byl v celém rozsahu zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

10. Žalovaný se k podanému odvolání vyjádřil tak, že rozsudek soudu prvního stupně považuje za věcně správný a navrhl jeho potvrzení. Vyjádřil souhlas s výkladem soudu prvního stupně o tom, že eventuální petit má místo ve zcela jiném řízení o zcela jiné žalobě a nelze součástí žaloby učinit dva požadavky na určení vlastnictví k jedné a téže nemovité věci v podobě petitu primárního a následně eventuálního. Zdůraznil, že pokud žalobci požadují určení vlastnictví k jejich právní předchůdkyni ke dni [datum], pak takové určení nemůže pro ně znamenat žádný hmotněprávní podklad pro vznik jejich vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Tím totiž může být jen rozhodnutí o projednání pozůstalosti (dříve dědictví) po zůstavitelce, respektive dodatečné projednání pozůstalosti (dříve dědictví) po ní. K tomu ale nemůže sloužit rozsudek, jímž by bylo určeno její vlastnické právo ke dni [datum], neboť k nabytí vlastnictví vydržením sice podle dříve platného občanského zákoníku došlo uplynutím desetileté vydržecí doby, nicméně k tomu, aby se stal vlastníkem věci po vlastníkovi předchozím jeho právní nástupce, musel právní předchůdce věc vlastnit ke dni své smrti. Ke dni smrti zůstavitele, a pouze k tomuto dni, se totiž podle § 460 dříve platného občanského zákoníku nabývalo dědictví. Ve vztahu k jednotlivým rozhodnutím Nejvyššího soudu, na která odkazovali odvolatelé, pak žalovaný uvedl, že buď potvrzují závěry soudu prvního stupně, popřípadě se věci vůbec netýkají. Konečně žalovaný odmítl, že by rozsudek soudu prvního stupně byl v rozporu s legitimním očekáváním žalobců, když princip legitimního očekávání nelze vykládat tak, že každý účastník řízení má právo na to, aby věc byla vyřízena v souladu s jeho subjektivním přesvědčením o oprávněnosti uplatněného nároku. Aby došlo k porušení takového principu, musí být nárok objektivně důvodný, a to v projednávané věci evidentně není.

11. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ustanovení § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnými osobami (účastníky řízení a vedlejším účastníkem) v zákonné lhůtě (ustanovení § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ustanovení § 201 o.s.ř.), a že odvolateli uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody (ustanovení § 205 odst. 2 písm. c/, e/ a g/ o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ustanovení § 212 věta první o.s.ř. a ustanovení § 212a odst. 1, 3 o.s.ř., tj. v celém rozsahu, tedy přezkoumal řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ustanovení § 212a odst. 5 o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

12. Předně je třeba říci, že odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení dostatečné dokazování, z něhož zjistil správné skutečnosti, které jsou dostačující pro právní posouzení věci. Odvolací soud proto při svých závěrech o skutkovém stavu věci vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně, tak jak je ve svém rozsudku správně popsal a pro stručnost na jeho rozsudek v této části zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu v ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí „na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

13. Odvolací soud dále považuje za správné i právní závěry soudu prvního stupně v tom ohledu, že žalobcům na žádaném určení vlastnického práva zůstavitelky k předmětným nemovitostem k [datum] nesvědčí naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 o.s.ř.; ten je přitom ve světle ustálené judikatury nutnou podmínkou úspěchu určovací žaloby.

14. Na žádaném určení není dán naléhavý právní zájem žalobců z toho důvodu, že rozhodnutí o určení vlastnictví zůstavitelky k datu odlišnému od data její smrti by nemohlo být podkladem pro dodatečné projednání pozůstalosti, neboť podle ustanovení § 460 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do [datum], se dědictví nabývalo smrtí zůstavitele a tedy pouze rozhodnutí o určení vlastnického práva zůstavitele ke dni jeho smrti má dopad na právní postavení dědiců, když vede k rozšíření okruhu majetku, jenž bude při úspěchu určovací žaloby zahrnut do dědictví po zůstaviteli. Tento závěr je v souladu se soudem prvního stupně citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], jež vychází z dřívějších rozhodnutí, konkrétně rozsudku [Anonymizováno] ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] uveřejněného v [Anonymizováno] pod číslem [hodnota], ročník [Anonymizováno], a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem [hodnota], ročník 2001. S ohledem na uvedené je lichá námitka žalobců, že rozhodnutí soudu prvního stupně porušilo legitimní očekávání, když uvedený závěr soudu prvního stupně je v souladu s ustálenou publikovanou judikaturou Nejvyššího soudu.

15. Pokud žalobci ve svém odvolání odkazovali na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, tato buď potvrzují závěr soudu prvního stupně o nedostatku naléhavého právního zájmu na žádaném určení (například rozhodnutí sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka]), popřípadě vychází z odlišných skutkových okolností a jejich závěry nejsou v projednávané věci uplatnitelné. V této souvislosti odvolací soud uvádí, že není smyslem odvolacího řízení jednotlivě vyvracet všechny zcestné námitky odvolatelů podpořené nepřiléhavými odkazy na nesouvisející rozhodnutí Nejvyššího soudu. Postačuje, pokud proti jednotlivě vzneseným námitkám vystaví vlastní ucelený argumentační systém, v jehož konkurenci odvolací námitky jako celek neobstojí, k tomu srov. například nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [Anonymizováno].

16. Naléhavý právní zájem žalobců na žádaném určení pak nemohou založit ani okolnosti tvrzené na straně vedlejšího účastníka, neboť v řízení se nerozhoduje o jeho právech a povinnostech. Jeho úlohou je toliko podporovat žalobce ve sporu. Nadto nelze přehlédnout, že vedlejší účastník odvozuje zlepšení svého právního postavení v důsledku žádaného určení od toho, že bude postaveno najisto, že vlastníky sporných pozemků jsou žalobci. K takovému výsledku však žádané určení nemůže vést právě již z uvedených důvodů, které spočívají v tom, že nemůže být podkladem pro dodatečné projednání dědictví, které by vedlo k potvrzení nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem žalobcům.

17. Okolnost, že soud prvního stupně nepřipustil změnu žaloby, kterou se žalobci domáhali, aby vlastnictví zůstavitelky k předmětným nemovitostem bylo určeno k [datum], eventuálně k [datum], je pro rozhodnutí o věci samé nerozhodná, když navržená změna žaloby nebyla pravomocně připuštěna a soud prvního stupně proto správně rozhodoval o žalobou uplatněném nároku na určení vlastnictví zůstavitelky k [datum]. Nad rámec lze říci, že závěr soudu prvního stupně o tom, že pokud by takovou změnu žaloby připustil, ta by se stala vadnou, je správný, neboť by se skutečně nejednalo o eventuální petit, tak jak jej chápe ustálená rozhodovací praxe reprezentovaná například soudem prvního stupně zmiňovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], když žalobci by se na základě totožných skutkových okolností domáhali určení, která se vzájemně vylučují a nešlo by tedy o vztah eventuality.

18. Dále nelze soudu prvního stupně vytknout, že pokud dospěl ke správnému závěru o neexistenci naléhavého právního zájmu na žádaném určení, nezabýval se věcí samou a neprováděl dokazování ohledně tvrzeného vydržení vlastnického práva k předmětným nemovitostem zůstavitelkou. Takový postup je v souladu se zásadou ekonomie řízení a účastníkům, především žalobcům a vedlejšímu účastníku na jejich straně, ušetřil zbytečně vynaložené náklady řízení.

19. Konečně také není důvodná námitka žalobců, že soud prvního stupně jim neposkytnul poučení, jakým způsobem doplnit tvrzení, když nedostatek naléhavého právního zájmu na žádaném určení není dán z důvodu nedostatku tvrzení či absence důkazních návrhů, nýbrž je dán tím, čeho se žalobci ve věci domáhají. Tím, čeho se žalobci domáhají (určení vlastnictví zůstavitelky ke konkrétnímu datu), je přitom soud vázán a nepřísluší mu poučovat žalobce, čeho se mají domáhat, aby mohli být úspěšní. To překračuje poučovací povinnost soudu a znamenalo by to porušení zásady rovnosti účastníků řízení (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [Anonymizováno]).

20. S ohledem na uvedené odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. jako věcně správný potvrdil dle ustanovení § 219 o.s.ř.

21. Pokud jde o akcesorický výrok o náhradě nákladů řízení, odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně správně uzavřel, že jelikož žalovaný byl v řízení plně úspěšný, má dle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. proti žalobcům a vedlejšímu účastníku na jejich straně právo na náhradu nákladů řízení, jejichž výši pak správně určil. V tomto ohledu proto byl i výrok II. rozsudku soudu prvního stupně dle ustanovení § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrzen. Odvolací soud jej za přiměřeného užití ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. změnil pouze v tom ohledu, že povinnost k náhradě nákladů řízení uložil žalobcům a vedlejšímu účastníku na jejich straně společně a nerozdílně, a to z důvodu, že žalobci jakožto dědici mají postavení nerozlučných společníků ve smyslu ustanovení § 91 odst. 2 o.s.ř. a současně vedlejší účastník má v řízení stejná práva a povinnosti jako oni, což vyplývá z ustanovení § 93 odst. 3 o.s.ř.

22. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ustanovení § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že plně úspěšnému žalovanému byla přiznána plná náhrada nákladů řízení, které jsou povinni žalobci a vedlejší účastník na jejich straně uhradit společně a nerozdílně z důvodů výše uvedených. Náklady odvolacího řízení jsou představovány odměnou zástupce žalobce za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast u jednání odvolacího soudu) po 5 620 Kč, náhradu hotových výdajů za uvedené 2 úkony právní služby po 450 Kč, cestovným na jednání osobním automobilem registrační značky [SPZ] na trase [adresa] a zpět v délce celkem [hodnota] km při spotřebě motorové nafty 5,8 l/100 km ve výši 906,26 Kč, náhradou za promeškaný čas v rozsahu šesti půlhodin po 150 Kč, celkem ve výši 900 Kč a náhradou za DPH v sazbě 21 % z odměny a náhrad zástupce žalovaného ve výši 2 928,71 Kč. Po zaokrouhlení tak náhrada nákladů odvolacího řízení činí celkem 16 875 Kč. Lhůta k plnění byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř. jako třídenní a místo plnění bylo určeno dle ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. k rukám zástupce žalovaného.