o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Praha – západ č.j. 7 C 113/2014 – 722 ze dne 1. dubna 2021,

1. Okresní soud Praha – západ svým rozsudkem č.j. 7 C 113/2014 – 722 ze dne 1. 4. 2021, rozhodl tak, že výrokem I. zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 606 800 Kč s úrokem z prodlení z částky 606 800 Kč ve výši 8,05 % ročně od [datum] do zaplacení. Výrokem II. byla žalobkyně uznána povinnou zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 270 569,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem III. byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu Praha západ náklady řízení v plné výši stanovené v samostatném usnesení, a to do tří dnů od právní moci usnesení.

2. Žalobkyně, jako insolvenční správce dlužníka [anonymizováno] [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa] (dále jen„ dlužník“), se svou žalobou, podanou dlužníkem k soudu prvního stupně dne [datum], domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit jí částku 815 096 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení s tím, že mezi dlužníkem a žalovaným byla dne [datum] uzavřena servisní smlouva. Na základě této servisní smlouvy se žalovaný zavázal poskytovat dlužníkovi servisní služby. Mezi účastníky byla sjednána cena servisů na částku 50 000 Kč měsíčně s tím, že k této ceně bude připočteno DPH. Bylo ujednáno, že cena nezahrnuje činnosti prováděné na základě samostatných objednávek vystavených dlužníkem. Cena servisních služeb byla vytvořena tak, aby nebyly generovány dodatečné náklady na servis společnosti. Tato servisní smlouva byla dlužníkem vypovězena v souladu s příslušným ustanovením smlouvy dne [datum]. Mezi účastníky nebyla kromě uvedené servisní smlouvy uzavřena žádná jiná smlouva, z níž by vyplývaly další závazky smluvních stran, včetně povinnosti dlužníka poskytovat žalovanému platby nad rámec sjednaného. V průběhu trvání smluvního vztahu byla dlužníkovi cena servisních služeb žalovaným fakturována měsíčně v souladu se smlouvou s tím, že ze strany dlužníka byly tyto faktury řádně hrazeny. Dlužník však vnitřním auditem firmy zjistil, že nad rámec této servisní smlouvy poskytl žalovanému v minulosti další platby na základě žalovaným vystavených zálohových faktur, aniž by byly žalovaným tyto zálohy řádně vyúčtovány a aniž by bylo zdůvodněno využití takto poskytnutých finančních prostředků. Na základě daňového dokladu [anonymizováno] ze dne [datum] byla žalovanému uhrazena částka 440 000 Kč včetně DPH, na základě daňového dokladu [anonymizováno] ze dne [datum] částka 200 000 Kč včetně DPH, na základě daňového dokladu [anonymizováno] ze dne [datum] částka 66 800 Kč včetně DPH, na základě daňového dokladu [anonymizováno] ze dne [datum] částka 100 000 Kč včetně DPH, na základě daňového dokladu [číslo] ze dne [datum] částka 13 920 Kč včetně DPH a na základě daňového dokladu [anonymizováno] [číslo] ze dne [datum] částka 238 000 Kč včetně DPH. Dlužník dále kontrolou účetnictví zjistil, že na základě daňového dokladu [číslo] ze dne [datum] mu byla žalovaným vyúčtována částka 238 000 Kč, kdy na tuto fakturu dlužník uvedenou částku omylem platil dvakrát, dne [datum] a znovu pak dne [datum]. Žalovanému byla tedy dále nedopatřením zaslána další platba 238 000 Kč, která neměla podklad ani v zálohových fakturách a kterou žalovaný dlužníku nikdy nevrátil, byť ji přijal bez jakéhokoliv právního titulu. Celkem tedy byly žalovanému poskytnuty platby v souhrnné částce 1 123 297,84 Kč bez DPH. Dlužník vyzval žalovaného dopisem ze dne [datum] opětovně k vyúčtování poskytnutých záloh a provedl rekapitulaci vzájemných pohledávek. Vzhledem k tomu, že mezi účastníky neexistuje žádný právní titul, na jehož základě by měly být výše uvedené platby dlužníkem žalovanému poskytnuty, a žalovaný přes opakované výzvy dlužníka neprovedl řádné vyúčtování výše specifikovaných poskytnutých finančních prostředků, jednalo se o plnění bez právního důvodu, tudíž o bezdůvodné obohacení na straně žalovaného. Dlužník má nárok na vydání takto vzniklého bezdůvodného obohacení žalovaným v uvedené výši a na dlužnou pohledávku dlužník započetl částku 308 202 Kč, kdy se jedná o dlužníkem neuhrazené faktury vůči žalovanému. Po tomto zápočtu eviduje dlužník za žalovaným dluh v celkové výši 815 096 Kč, na který žalovaný do dnešního dne ničeho neuhradil, ačkoli k tomu byl dlužníkem několikrát vyzván. Dopisem ze dne [datum] vyzval dlužník prostřednictvím právních zástupců účastníků žalovaného k úhradě částky ve výši 815 096 Kč, a to v termínu nejpozději do [datum]. Na tuto výzvu žalovaný ani jeho právní zástupce nijak nereagovali a na dlužnou částku ničeho neuhradili.

3. Svým prvním rozsudkem č. j. 7 C 113/2014 – 311 ze dne 9. 6. 2016 soud prvního stupně rozhodl tak, že žalovaného uznal povinným zaplatit žalobkyni částku 606 800 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a žalobu zamítl v části, ve které se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení částky 208 296 Kč s úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení ve výši 8,05 % ročně (výrok II.). Žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 92 008 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce (výrok III.) a na náhradě nákladů řízení České republice, Okresnímu soudu Praha – západ, částku 32 715 Kč, z toho částku 7 715 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku s tím, že ohledně částky 25 000 Kč se lhůta k plnění nestanoví, neboť tato částka již byla zaplacena formou zálohy (výrok IV.). Žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení České republice, Okresnímu soudu Praha – západ, částku 11 495 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok V.).

4. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, k odvolání žalovaného rozhodl svým usnesením č.j. 21 Co 717/2016 – 436 ze dne 30. 6. 2017 tak, že odvolání žalovaného proti výroku II. rozsudku odmítl a ve výrocích I., III., IV. a V. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Uvedl, že se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že ze strany žalovaného nebylo prokázáno platné uzavření smlouvy o dílo mezi stranami. Konstatoval, že pokud soud prvního stupně nakonec dospěl k závěru, že smlouva mezi účastníky platně uzavřena nebyla a že tudíž bude věc posuzovat podle ustanovení o bezdůvodném obohacení, jak navrhoval dlužník, měl žalovaného poučit o tomto postupu v souladu s ust. § 118a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a zároveň ho vyzvat k doplnění tvrzení a označení důkazů podle ust. § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. k tomu, že práce v hodnotě, která je požadována žalobou, pro dlužníka skutečně provedl a o jaké práce se jednalo. Odvolací soud proto při jednání před odvolacím soudem dne [datum] poskytl žalovanému poučení podle ust. § 118a o.s.ř. v tom smyslu, že pokud tvrdí, že provedl pro žalobkyni práce, které dlužník zaplatil na základě zálohové faktury [číslo] ze dne [datum] zúčtované daňovým dokladem [číslo] ze dne [datum] a zálohové faktury [číslo] ze dne [datum] zúčtované daňovým dokladem [číslo] ze dne [datum], je třeba, aby doplnil svá tvrzení o tom, jaké konkrétní práce a materiál byly v těchto případech dlužníkovi dodány, v čem spočívaly, kdy je žalovaný provedl a že to byly práce právě v žalované hodnotě. Je rovněž třeba, aby označil důkazy k prokázání těchto svých tvrzení. Byl poučen o tom, že pokud nedoplní tvrzení a neoznačí důkazy, může být rozhodnuto v jeho neprospěch. Soudu prvního stupně uložil, aby doplnění tvrzení žalovaným zaslal dlužníkovi k vyjádření, provedl doplnění dokazování navrženými důkazy k prokázání sporných skutečností mezi účastníky ve světle žalovaným doplněného tvrzení (případně zamítl návrhy na doplnění dokazování důkazy, které považuje za nadbytečné), věc znovu posoudil jak po skutkové tak po právní stránce a ve věci znovu rozhodl.

5. Žalovaný pak v podání ze dne [datum] provedl kompenzační námitku, kdy proti žalované pohledávce započetl svoji pohledávku 255 000 Kč bez DPH, 308 202 Kč vč. DPH, z titulu neuhrazené odměny podle servisní smlouvy v období květen 2012 a září 2012 až leden 2013. S ohledem na to, že nebyla platně uzavřena smlouva o dílo, tvrdil, že dlužníkovi poskytl plnění svojí hodnotou odpovídající částkám vyúčtovaným fakturami [číslo] ze dne [datum] a [číslo] ze dne [datum] zaplaceným žalovanému, t.j. plnění v obvyklé ceně 606 800 Kč vč. DPH. V případě faktury [číslo] ze dne [datum] na částku 366 652 Kč bez DPH (440 000 Kč vč. DPH) mělo jít o plnění v období od [datum] do [datum]: správa elektronického obchodu – e-shop (s vazbou na obchodní případy, fotografie, videa), napojení správy elektronického obchodu na obchodní případy (rozšíření obchodních případů o zakázka z [anonymizováno]), katalogizace fotografií a videí pro e-shop, vytvoření systému na tvorby e-shopových cen, rozšíření e-shop nabídky o akční ceny, akční nabídky, evidence zakázkové dokumentace (napojení zakázek na související písemnou korespondenci se zákazníkem), další práce na software – technologické postupy, úkolové listy, celkové doladění aktuální verze software. V případě faktury [číslo] ze dne [datum] na částku 138 994 Kč bez DPH (166 800 Kč s DPH) mělo jít o plnění v roce 2011: správa a evidence výrobních technologických postupů propojením databáze skladového hospodářství [anonymizováno], rozpad materiálů, výstupní statistiky rozpadu materiálů, správa a evidence zaměstnanců – modul [anonymizováno], plnění norem – modul [anonymizováno], mzdy – modul [anonymizováno], rozšíření modulu [anonymizováno] o kvalifikační třídy kariérního plánu, doplnění úkolových listů o kvalifikační třídy zaměstnanců. Žalobkyně namítla, že v době kompenzační námitky žalovaného byla jeho pohledávka promlčena, a proto nebyla způsobilá k započtení.

6. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami, výslechy svědků a účastníků, znaleckým posudkem a výslechem znalce tak, jak je podrobně uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl k závěru, že žalovaný v období od [datum] do [datum] a v roce 2011 poskytl společnosti jím tvrzená plnění, specifikovaná v předchozím odstavci.

7. Stran právního posouzení odkázal na ust. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, a věc posoudil podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ obch. zák.“), a to ust. § 269 odst. 2 obch. zák., ust. § 536 odst. 1, 2 a 3 obch. zák. a ust. § 358 obch. zák. a ust. § 451 odst. 1, 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, platného a účinného do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“) a ust. § 458 odst. 1 obč. zák.

8. Pokud jde o obvyklou cenu bezvadného plnění žalovaného v rámci tvorby firemního software v období od [datum] do [datum] a v období roku 2011, vyšel ze znaleckého posudku, ve kterém byla určena částkou 659 050 Kč bez DPH. V souladu se závěrem znalce, že poskytnuté plnění nebylo bezvadné pro absenci dokumentace a že je v takovém případě třeba provést srážku 30 % z obvyklé ceny, soud prvního stupně provedl tuto srážku a dospěl k obvyklé ceně 461 335 Kč bez DPH. Konstatoval, že žalovanému bylo ze strany dlužníka na základě předmětných faktur zaplaceno celkem 505 646,44 Kč bez DPH a poté, co byla od této částky odečtena částka odpovídající obvyklé ceně plnění žalovaného ve výši 461 335 Kč bez DPH, dospěl k částce 44 291,44 Kč bez DPH, představující bezdůvodné obohacení žalovaného, přesahující obvyklou cenu jím poskytnutého plnění dlužníkovi.

9. S ohledem na kompenzační námitku žalovaného, který proti žalované pohledávce započetl svoji pohledávku 255 000 Kč bez DPH, 308 202 Kč vč. DPH, dospěl prvostupňový soud provedeným dokazováním k závěru o existenci této pohledávky. Poukázal na to, že její vznik nebyl mezi účastníky sporný, neboť dlužník při podání žaloby pohledávku žalovaného zohledňoval s poukazem na zápočet, který měl být proveden dopisem ze dne [datum]. Tento zápočet soud prvního stupně označil za neplatný, neboť z něj není patrné, které pohledávky a v jakém rozsahu byly započteny proti pohledávce žalovaného ve výši 308 202 Kč. Ze stejných důvodů považuje za neplatnou kompenzační námitku společnosti učiněnou podáním ze dne [datum] v řízení vedeném Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. [spisová značka] (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 10. 2016 sp. zn. 32 Cdo 2196/2016).

10. K námitce promlčení, vznesené žalobkyní, odkázal soud prvního stupně na ust. § 358 obch. zák. s tím, že splatnost pohledávek žalovaného nastala v období od [datum] do [datum], splatnost pohledávek dlužníka nastala dne [datum], poté, co uplynula lhůta poskytnutá žalovanému podle výzvy ze dne [datum]. Konstatoval, že se žalované pohledávky a pohledávka žalovaného staly způsobilými k započtení před tím, než nastalo promlčení pohledávky žalovaného, a překážka započtení pohledávky žalovaného proti pohledávkám společnosti tak není dána. Uzavřel, že na straně žalovaného došlo k bezdůvodnému obohacení ve výši 44 291,44 Kč bez DPH a že žalovaný provedl výše uvedený zápočet, čímž došlo k zániku pohledávky dlužníka a žalobě nemohlo být ani zčásti vyhověno.

11. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), když jejich výši určil podle ust. § 7, ust. § 8, ust. § 11 a 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., podle ust. § 1 a ust. § 2 vyhlášky č. 254/2015 Sb., ve spojení s ust. § 160 o.s.ř. Výrok III. byl odůvodněn ust. § 148 o.s.ř.

12. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání a soudu prvního stupně vytýkala, že nevzal v potaz doklady, které jednoznačně prokazovaly oprávněnost plnění, které bylo ze strany žalobkyně vůči žalovanému uplatněno s tím, že se jednalo o celkový nárok ve výši 1 123 297,84 Kč a že se dostatečně nezaobíral opakovaně vznesenou námitkou promlčení a dále okolnostmi, za kterých bylo ukončeno řízení vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka [obec] sp. zn. [spisová značka] a nedostatečně zohlednil, že tvrzená pohledávka žalovaného v rozsahu částky 308 202 Kč již byla primárně odečtena z celkového salda pohledávek žalobkyně vůči žalovanému, a to před započetím tohoto řízení. Prvostupňovému soudu dále vytýkala, že zcela ignoroval tvrzení a důkazy, které prokazovaly, že žalovanému byly nad rámec částek určených podle uzavřené servisní smlouvy ze strany žalobkyně poskytnuta plnění přesahující 3 000 000 Kč. Poukazovala na to, že žalovaný neprokázal uzavření smlouvy o dílo a že jeho činnost na vývoji softwaru byla plněna z titulu uzavřené servisní smlouvy s tím, že nad rámec těchto plnění žalovaný od ní obdržel uvedenou částku, kterou ale nikterak neproúčtoval. Ve svém odvolání dále uváděla, že soud prvního stupně dostatečně nezohlednil uplatněné námitky promlčení ani skutečnost, že„ dílo nebylo ani definováno ani určeno a žalovaný nesplnil svou povinnost tvrzení a povinnost důkazní ve smyslu definice, co měl vlastně software vykonávat“, že byl dokončen, předán a žalobkyní využíván. Prvostupňovému soudu rovněž vytýkala, že„ věc nesprávně posoudil i co se týká realizovaných vzájemných procesních úkonů stran sporu v daném řízení i v řízení předcházejícím a že zcela nesprávně posoudil uplatněné kompenzační námitky, a to v její absolutní neprospěch“. Zdůrazňovala, že žalovaný nesporoval, že od ní obdržel částku 1 123 297,84 Kč na základě zálohových dokladů, které byly definovány v žalobě a že jí tak vznikl nárok na navrácení poskytnutého plnění, neboť žalovaný neprokázal, že by vůči ní realizoval jakékoliv plnění, které by bylo ujednáno a které by zavdávalo podklad pro uplatnění jakéhokoliv nároku žalovaného vůči ní. Namítala, že se ani jedna ze zálohových faktur, které se následně žalovaný snažil proúčtovat daňovými doklady [číslo] nevztahovala k práci na softwaru. Tvrdila, že oproti částce 1 123 297,84 Kč byl z její strany proveden zápočet ohledně částky 308 202 Kč, která byla započtena na pohledávku žalovaného vůči ní, vyplývající z uzavřené servisní smlouvy. Ve svém odvolání zdůrazňovala, že samotný fakt, že žalovaný jakousi činnost vykonával, je nutné posuzovat z hlediska„ využitelnosti“ pro ní, která ale nebyla ani tvrzena ani prokázána a že se v tomto smyslu jeví jakýkoliv nárok žalovaného vůči ní jako zcela nedůvodný. Připomínala, že samotný firemní software vyvíjený žalovaným byl de facto nefunkční a naprosto nesplňující její požadavky, resp. zadání. Navrhovala změnu rozsudku soudu prvního stupně tak, aby bylo žalobě vyhověno.

13. Žalovaný se k odvolání vyjádřil tak, že navrhoval potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. Konstatoval, že žalobkyně neuvedla žádnou skutečnost, která by dokládala pochybení prvostupňového soudu, ale pouze polemizovala s jeho skutkovými závěry. Poukazoval na to, že jen opakovala svou dosavadní argumentaci, včetně nepravdivých a účelových tvrzení, ačkoliv již došlo k jejich vyvrácení a že opakovaně opomíjí, že o části jejího údajného nároku již bylo pravomocně rozhodnuto částečným zamítnutím žaloby. Uvedl, že se prvostupňový soud s námitkou promlčení dostatečně vypořádal a rovněž odůvodnil, proč tzv. započtení nepovažoval za platné. K námitce, že neprokázal existenci smlouvy o dílo, a že tedy peněžitá plnění ze strany žalobkyně představovala jeho bezdůvodné obohacení, odkazoval na závěry soudy prvního stupně, tedy že nedošlo k uzavření platné smlouvy o dílo a žalovaný za peněžitá plnění poskytl protiplnění v podobě softwaru, který žalovaná aktivně používala, když hodnota softwaru byl oceněna znaleckým posudkem. Připomínal, že skutečnost, že nerozporoval poskytnuté peněžité plnění ze strany žalované, nepředstavuje uznání dluhu co do důvodů a výše, neboť prokázal, že poskytl protiplnění. Ztotožnil se se závěrem napadeného rozsudku, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno s tím, že navíc účelově měnila svá tvrzení v závislosti na vývoji dokazování. Poukazoval na výpověď svědka [jméno] [příjmení] a na to, že žalobkyně jeho opakovaná poskytnutá plnění a vyúčtování nikdy nereklamovala. Konstatoval, že se se dopustila nepoctivého jednání v obchodním styku a uváděla jej v omyl tím, že od něho přijímala plnění s vědomím, že nebude plnit, když v okamžiku, kdy se začal domáhat uspokojení svých pohledávek soudní cestou, náhle vyrukovala s tím, že vůči němu eviduje tzv. pohledávku. K napadenému rozsudku dále uvedl, že se neztotožnil s tím, že prvostupňový soud akceptoval ponížení ceny softwaru podle návrhu znalce, byť bylo zřejmé, že se jednalo o rozpracovaný (nedokončený) software ve všech jeho modulech. Připomínal, že stav rozpracování odpovídal aktuálním požadavkům a prioritám ve výrobě žalobkyně, přičemž žalovaný nemohl software dokončit, neboť ze strany žalobkyně došlo k náhlému ukončení spolupráce. Poukazoval na to, že sám znalec uvedl, že si není jistý, zda byl software dokončen, nebo ne. Konstatoval, že nedodělky vzniklé z důvodů na straně žalobkyně ani další údajné vady softwaru nemohou být přičítány k jeho tíži a že jej znalec poškodil.

14. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že žalobkyní uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody (ust. § 205 odst. 2 písm. b), c), d), e) a g) o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., t.j. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

15. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně, tak jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3450/2011 ze dne 16. 11. 2011, podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí„ na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

16. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou tedy správné, odvolací soud je sdílí, v souladu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a dále k věci, se zřetelem k odvolacím námitkám, dodává:

17. V první řadě je třeba připomenout, že odvolací soud se ve svém usnesení č.j. 21 Co 717/2016 – 436 ze dne 30. 6. 2017, kterým m.j. zrušil první rozsudek soudu prvního stupně, ztotožnil s jeho závěrem, že ze strany žalovaného nebylo prokázáno platné uzavření smlouvy o dílo mezi stranami. Protože smlouva mezi účastníky nebyla platně uzavřena, uložil prvostupňovému soudu, aby věc posuzoval podle ustanovení o bezdůvodném obohacení a v tomto směru poskytl žalovanému příslušné procesní poučení podle ust. § 118a o.s.ř.

18. Soud prvního stupně v odst. 25 správně uzavřel, že žalovaný prokázal, že v období od [datum] do [datum] a v roce 2011 poskytl žalobkyni jím tvrzená plnění.

19. Pokud jde o hodnocení provedených důkazů, tak prvostupňový soud vycházel zcela ze zásady volného hodnocení důkazů, upravené v ust. § 132 o.s.ř. a své závěry zformuloval naprosto jasně, srozumitelně a přesvědčivě. Toto hodnocení tedy nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti.

20. Nedůvodnými jsou odvolací důvody, spočívající v tom, že by soud prvního nepřihlédl k žalobkyní tvrzeným skutečnostem nebo k jí označeným důkazům a že by se dostatečně nezaobíral vznesenou námitkou promlčení a dále okolnostmi, za kterých bylo ukončeno řízení vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka [obec] sp. zn. [spisová značka] a že by nedostatečně zohlednil, že tvrzená pohledávka žalovaného v rozsahu částky 308 202 Kč již byla primárně odečtena z celkového salda pohledávek žalobce vůči žalovanému. Prvostupňový soud se všemi tvrzenými skutečnostmi a navrženými důkazy řádně zabýval, jak to ostatně vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, když žalobkyně svou dosavadní argumentaci znovu zopakovala v podaném odvolání. Pokud šlo o kompenzační námitku a námitku promlčení, tyto byly dostatečně odůvodněny v odst. 27 a 28 napadeného rozsudku a odvolací soud na ně odkazuje.

21. Je na místě připomenout např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 739/2008 ze dne 23. 9. 2009, podle něhož se hodnocením důkazů rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu, nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané), a které nikoliv. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí.

22. K hodnocení výpovědí vyslechnutých svědků a účastníků odvolací soud zdůrazňuje, že toto je z hlediska jejich věrohodnosti v souladu se zásadou přímosti občanského soudního řízení (ust. § 122 odst. 1 o.s.ř.) věcí soudu, který provádí dokazování. Ke způsobu tohoto hodnocení by mohl odvolací soud přihlédnout jen v případě, že by soud prvního stupně hodnotil věrohodnost výpovědi na základě skutečností, které se podle obecných zkušeností k věrohodnosti výpovědi nevztahují. Věrohodnost výpovědi svědka nebo účastníka lze hodnotit i s přihlédnutím ke způsobu, jakým svědek nebo účastník soudu sděluje zjišťované skutečnosti a k jeho chování při výpovědi (obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1033/2005 ze dne 4. 4. 2006). Svědek v občanském soudním řízení vypovídá o tom, co svými smysly vnímal o skutečnostech, které tvoří předmět jeho výslechu. Svědku tedy nepřísluší, aby vnímané skutečnosti hodnotil a aby tak z nich činil o věci skutkové nebo právní závěry, neboť toto je úkolem soudu. Při důkazu výpovědí svědka soud prvního stupně hodnotí věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují). Odvolací soud nemá žádný důvod vytknout soudu prvního stupně, že by ignoroval části výpovědí jím vyslechnutých svědků nebo že by obsahy těchto výpovědí vyhodnotil způsobem, který by byl v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, dané ust. § 132 o.s.ř. Soud prvního stupně není povinen uvádět u každého provedeného důkazu, že jej považuje za věrohodný. Tento jeho závěr totiž již přímo vyplývá z jeho konkrétních skutkových závěrů, neboť pokud by provedené důkazy nepovažoval za věrohodné, zcela logicky by se jejich obsah neprojevil v jím popsaném zjištěném skutkovém ději. Skutková zjištění soudu prvního stupně tedy mají oporu v provedeném dokazování, jestliže z odůvodnění rozsudku a z obsahu spisu vyplývá, že prvostupňový soud vzal pro uvedená zjištění v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ust. § 132 o.s.ř.

23. Ve světle výkladu podaného soudem prvního stupně proto odvolací námitky žalobkyně nemohou nikterak obstát.

24. Odvolací soud otázku ponížení ceny firemního softwaru vyhodnotil odlišně od soudu prvního stupně. Nelze totiž přehlédnout, že se jednalo toliko o rozpracovaný software, který byl tedy nedokončený. Jak ale vyplynulo z dokazování, provedeného prvostupňovým soudem, odpovídal stav tohoto rozpracování aktuálním požadavkům a prioritám dlužníka, neboť byl průběžně používán. Žalovaný však objektivně neměl možnost tento software dokončit, a to pro ukončení spolupráce ze strany dlužníka. Odvolací soud uzavřel, že nedodělky vznikly z důvodů na straně dlužníka a nemohou být tedy přičítány k tíži žalovaného. S ohledem na tento závěr nebylo nutno přistupovat ke vznesené kompenzační námitce, vznesené žalovaným, protože na jeho straně k žádnému bezdůvodnému obohacení nedošlo, když obvyklá cena plnění žalovaného v rámci tvorby firemního software v období od [datum] do [datum] a v období roku 2011 činila podle znaleckého posudku 659 050 Kč bez DPH a žalovanému byla ze strany žalobkyně na základě předmětných faktur zaplacena částka 606 800 Kč, včetně DPH.

25. Soud prvního stupně přesto nikterak nepochybil, když žalobu zamítl a odvolací soud proto jeho rozsudek soudu jako věcně správný (včetně věcně správných akcesorických výroků II. a III. o nákladech řízení) podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

26. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy zcela procesně úspěšnému žalovanému ve stádiu odvolacího řízení žádné náklady nevznikly.