o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Praha – východ č.j. 22 C 458/2023 – 71 ze dne 10. dubna 2024

1. Okresní soud Praha – východ (dále jen „soud prvního stupně“ nebo „prvostupňový soud“) svým rozsudkem č.j. 22 C 458/2023 – 71 ze dne 10. 4. 2024 rozhodl tak, že výrokem I. zamítl žalobu s návrhem, aby byly 1. žalovaná a 2. žalovaná povinny hradit společně a nerozdílně k rukám žalobce počínaje měsícem listopadem 2023 výživné ve výši 14 000 Kč měsíčně, a to vždy k prvnímu dni kalendářního měsíce předem. Výrokem II. bylo rozhodnuto, že vztahu mezi žalobcem a 1. žalovanou je žalobce povinen uhradit 1. žalované na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku. Výrokem III. bylo rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem a 2. žalovanou je žalobce povinen uhradit 2. žalované na náhradě nákladů řízení částku 600 Kč do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

2. Žalobce se, jako otec žalovaných, domáhal po těchto určení shora požadovaného výživného s tvrzením, že byl ode dne [datum] uchazečem o zaměstnání u [Anonymizováno] a že poté, co se v průběhu roku 2023 jeho zdravotní stav prudce zhoršil, byl nucen podat [datum] odhlášku z evidence uchazečů o zaměstnání. Tvrdil, že je bez jakýchkoli příjmů a majetku, že nepobírá žádné požitky z titulu důchodového či jiného pojištění, dávky státní sociální podpory, hmotné nouze a jiné příjmy. Ve své žalobě dále tvrdil, že mu 1. žalovaná úspory a majetek na stáří bezostyšně ukradla a on zůstal bez prostředků, když jeho pobyt je veden na adrese ohlašovny, následkem čehož je bezdomovcem. Poukazoval na to, že si prostředky na živobytí musí opatřovat výkonem méně závažné kriminální činnosti a je tak výživou odkázaný na obě žalované. Stran svého zdravotního stavu odkazoval na svůj seniorský věk s tím, že stěží nalezne tělesný orgán nedotčený akutní či chronickou dysfunkcí, když zejména trpí hyperplazií prostaty, se kterou se léčí téměř 20 let. Tvrdil, že jej pronásledují těžké psychické depresivní stavy z neutěšené životní situace po zákeřném okradení 1. žalovanou a její matkou o peníze, movitý a nemovitý majetek nashromážděný na stáří, a že není schopen odolávat fyzickému vypětí a psychickému stresu. K 1. žalované uváděl, že nemá žádnou vyživovací povinnost, je svobodná a bezdětná a vystudovala [právnická osoba]. Tvrdil, že je zaměstnána v hlavním pracovním poměru u zaměstnavatele [právnická osoba]., a pobírá nejméně 50 000 Kč měsíčně. Ke 2. žalované tvrdil, že rovněž nemá žádnou vyživovací povinnost, a že je svobodná a bezdětná. Uvedl, že vystudovala vysokou školu [Anonymizováno] ve [Anonymizováno], v roce 2020 získala magisterský titul v oboru Marketing a rozvoj podnikání a od [datum] je zaměstnána u společnosti [Anonymizováno], kde vydělává měsíčně nejméně 3 500 Euro, tedy v kurzovém přepočtu nejméně 87 000 Kč. Žalované navrhly zamítnutí žaloby s tím, že uplatněný nárok neuznávají a že jde o další šikanózní žalobu. Poukazovaly na to, že podal proti nim, proti jejich matce, proti jejím rodičům a mnohým institucím státní správy přes 100 nejrůznějších žalob a označily ho za soudního kverulanta. Připomínaly, že se s ním od roku 2011 nestýkají, kontakt s ním nevyhledávají pro změnu chování vůči nim a rodině. Zdůrazňovaly, že situace byla poslední roky společného bydlení neúnosná, psychické a fyzické domácí násilí žalobce bylo na denním pořádku a v domácnosti museli bydlet rodiče matky, aby rodinu před jeho útoky chránili. Konstatovaly, že na pomoc byla často voláná i [Anonymizováno]. Ve svém vyjádření dále uvedly, že žalobce zneužívá soudní moci, že se v hmotné nouzi nenachází, když běžně používá počítač, má zřízenu datovou schránku a ročně podá na žalované několik žalob. Akcentovaly, že mají velmi narušený vztah a že k negativnímu postoji přispěl on sám svým nevhodným chováním (psychické a fyzické napadání) směřovaným vůči nim a jejich matce v době, kdy žili ve společné domácnosti. Jeho požadavek na úhradu výživného označily za rozporný s dobrými mravy.

3. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami tak, jak je podrobně uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl ke skutkovým zjištěním, uvedeným v odst. 4 až 14.

4. Soud prvního stupně odkázal na ust. § 910 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), ust. § 911 o.z. a ust. § 915 odst. 2 o.z. O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), když jejich výši určil podle ust. § 1 odst. 1, 2, 3, písm. a), c), ust. § 2 odst. 3. vyhlášky č. 254/2015 Sb., ve spojení s ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. Při právním posouzení vyšel i z té skutečnosti, že o výživném pro žalobce proti žalovaným byla v předchozí době vedena různá řízení, když naposledy byla jeho žaloba jako nedůvodná zamítnuta prvostupňovým rozsudkem ve věci sp. zn. [spisová značka], který byl potvrzen rozsudkem [Anonymizováno] č.j. [spisová značka] ze dne [datum]. Konstatoval, že od doby posledního rozhodnutí ve věci došlo k té změně, že žalobce nadále není veden v evidenci úřadu práce, k čemuž odkazuje na svůj věk a zdravotní stav. Prvostupňový soud připomněl, že je třeba hodnotit i to, z jakého důvodu na straně žalobce není žádný příjem z důchodových či sociálních dávek a z jakého důvodu žalobce nedisponuje majetkem. Poukázal na to, že se jedná o již opakovaný spor mezi účastníky a že žalobce svojí dlouhodobou nečinností zapříčinil, že dlouhodobě neměl žádné příjmy, když tento jeho postoj mu znemožnil získat jakékoliv majetkové hodnoty. Zdůraznil, že postoj žalobce rovněž zapříčinil stav, kdy není možné rozhodnout o případných sociálních či důchodových dávkách. Uzavřel, že tato situace je dlouhodobá, přičemž žalobce výhradně svým jednáním způsobil na své straně svoji ekonomickou situaci a případná změna zdravotního stavu přichází za situace, kdy již v předchozí době žalobce výhradně z důvodů na své straně založil svoji majetkovou situaci, tudíž zohlednit změny na straně žalobce pro zdravotní důvody nelze. Žalobní nárok byl proto vyhodnocen jako nedůvodný.

5. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včas odvolání, které v převážné míře sestávalo z velice hrubých a nechutných urážek soudkyně, která ve věci rozhodovala v prvním stupni, soudkyň odvolacího senátu, které rozhodovaly o jiném odvolání a dalších soudců. Za tyto verbální projevy byla žalobci uložena usnesením odvolacího soudu č.j. [spisová značka] ze dne [datum], které nabylo právní moci dne [datum] a které je vykonatelné dnem [datum], pořádková pokuta ve výši 20 000 Kč. V části odvolání, kterou je možno označit ve smyslu ust. § 205 o.s.ř. za věcnou, žalobce vytýkal soudu prvního stupně neprovedení části důkazů, kdy se mělo jednat o různé kupní a darovací smlouvy, uzavřené mezi ním a 1. žalovanou, o jeho různá odvolání v jiných věcech a o rozhodnutí různých soudů, které se týkaly jiných věcí účastníků tohoto řízení. Žalobce poukazoval na judikaturu [Anonymizováno], týkající se nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí, opomenutých důkazů, a to se zdůrazněním práva na spravedlivý proces. Vyslovil nesouhlas s právními závěry prvostupňového soudu a odvolával se i na komentářovou literaturu, z níž citoval. Poukazoval na své urologické potíže s tím, že se jeho zdravotní stav v tomto směru ode dne [datum] prudce zhoršil a ke svému odvolání přiložil nové listinné důkazy. Navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, aby bylo žalobě v celém rozsahu vyhověl.

6. 1. žalovaná navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného.

7. 2. žalovaná se k jednání před odvolacím soudem nedostavila, když se řádně a omluvila a věc byla proto projednána a rozhodnuta v souladu s ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. za její nepřítomnosti.

8. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že žalobcem uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody [ust. § 205 odst. 2 písm. d) a g) o.s.ř.], přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., tj. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.) a provedl důkaz lékařskou zprávou [právnická osoba] ze dne [datum], přípisy [Anonymizováno] žalobci ze dne [datum] a ze dne [datum], lékařskou zprávou [právnická osoba] ze dne [datum] a lékařskými zprávami [právnická osoba] ze dne [datum], [datum] a [datum] (ust. § 213 odst. 4 o.s.ř.), a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně tak, jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením [Anonymizováno] sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí „na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

10. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou tedy správné, odvolací soud je sdílí, v souladu s výše citovaným usnesením [Anonymizováno] v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a dále k věci, se zřetelem k odvolacím námitkám, dodává:

11. Předně je nutno konstatovat, že neobstojí žalobcem vytýkaná vada řízení, že soud prvního stupně neprovedl všechny navržené důkazy. [Anonymizováno] ve své rozhodovací praxi opakovaně uvedl, že účastník řízení, na němž je povinnost tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky, nemá – v procesním slova smyslu – právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud ve smyslu ust. § 120 odst. 1 věty druhé o.s.ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a pokud takovému návrhu nevyhoví, v odůvodnění rozhodnutí vyloží (srov. ust. § 157 odst. 2 o.s.ř.), z jakých důvodů (ve vztahu k hmotně-právním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě dospěl) navržené důkazy neprovedl (srov. shodně např. závěry v rozsudku [Anonymizováno] sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], usnesení [Anonymizováno] sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], a rozsudku [Anonymizováno] sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], a dále též nálezy [Anonymizováno] sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum], a sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum]). Této své povinnosti soud prvního stupně v posuzované věci dostál, neboť náležitě vysvětlil důvody, proč nebylo v poměrech projednávané věci nutno důkaznímu návrhu – i z pohledu úplnosti zjištěného skutkového stavu – vyhovět.

12. Odvolací soud zároveň konstatuje, že neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srov. nález [Anonymizováno] sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum], [Anonymizováno]).

13. Soud prvního stupně pochybil částečně toliko v tom, že neuvedl důvod, proč nepřistoupil k provedení části důkazů, navržených žalobcem (srov. ust. § 157 odst. 2 o.s.ř.). Zde zbývá dodat, že neučinil-li tak, může odvolací soud z takové vady vyvozovat důsledky jen tehdy, měla-li tato vada za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tak by tomu mohlo být jen v případě, že navržený důkaz směřoval k objasnění skutečností, které jsou významné z hlediska právního posouzení věci a které již zároveň nebyly dostatečně spolehlivě prokázány jinak (srov. např. usnesení [Anonymizováno] sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum]). Z důkazů, které byly provedeny, je však zcela zřejmé, že část navržených důkazů by do věci nevnesla nic nového, (různé kupní a darovací smlouvy, uzavřené mezi ním a 1. žalovanou a žalobcova různá odvolání v jiných věcech), případně se nejednalo o listiny, které lze podřadit pod důkazní prostředky, předpokládané v ust. § 129 o.s.ř. (tj. různá soudní rozhodnutí).

14. Žádného z výše uvedených pochybení se tedy soud prvního stupně nedopustil, naopak se věcí řádně zabýval a náležitě odůvodnil, na základě jakých důkazů a úvah dospěl ke skutkovým zjištěním a právním závěrům, které odvolatel v odvolání podrobuje kritice. Hodnocení provedených důkazů ze strany soudu prvního stupně nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti a odůvodnění napadeného rozsudku má racionální základnu a je hájitelné. Odvolací soud proto uzavírá, že neprovedení těchto důkazů nemělo vliv na otázku unesení důkazního břemene žalobce o jím tvrzených skutečnostech.

15. Pokud bylo v odvolacím řízení doplněno dokazování listinami, vyjmenovanými shora v odst. 7, nezjistil z nich odvolací soud žádné skutečnosti, které by byly způsobilé otřást správností napadeného rozsudku. Zdravotní stav žalobce, pokud jde o jeho urologické problémy, je totiž dlouhodobě špatný a z uvedených listin nevyplývá, že by došlo k jeho rapidnímu zhoršení.

16. Odvolací soud konstatuje, stejně jako v rozsudku č.j. [spisová značka] ze dne [datum], že institut výživného mezi rodiči a dětmi akcentuje vzájemnou solidaritu v rámci nejužších rodinných vztahů. Vyživovací povinnost je zákonem uložená povinnost pomoci druhému v materiálním slova smyslu tak, aby se neocitl ve stavu nouze. Základním hmotněprávním kritériem pro vznik práva na výživné oprávněného je jeho potřebnost (tzv. stav odkázanosti na výživu), resp. neschopnost sám se živit (srov. nález [Anonymizováno] sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum], publikovaný v [Anonymizováno] pod č. [Anonymizováno]). Plnění nebo stanovení vyživovací povinnosti však nesmí být ve smyslu ust. § 2 odst. 3 o.z. v rozporu s dobrými mravy, když k existenci takové překážky musí soud při rozhodování přihlédnout. V případě naplnění předpokladu vzniku vyživovací povinnosti je pak dítě povinno zajistit svým rodičům slušnou výživu (ust. § 915 odst. 2 o.z.).

17. Přestože se odvolací soud zcela ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, uvedenými v odst. 21 odůvodnění napadeného rozsudku, musí konstatovat, že nárok žalobce by byl za současné situace, i v případě existence objektivního stavu odkázanosti na výživu, v rozporu s dobrými mravy. Tento závěr je sice za situace, kdy nejsou splněny ani zákonné předpoklady přiznání výživného, nadbytečný, ale odvolací soud toto považuje za důležité zdůraznit, zejména vzhledem k četnosti podávaných žalob na výživné žalobcem.

18. Předně konstatuje, že vztahy účastníků jsou velmi silně narušené, o což se významným způsobem zasloužil zejména sám žalobce, který vůči žalovaným a jejich matce činil opakovaná urážlivá podání, opakovaně proti nim podával četné žaloby (ty navíc nebyly shledány opodstatněnými), vůči 2. žalované se choval násilně, neplatil jí výživné v době její nezletilosti, když současně vlastní chování bagatelizoval (výchovná facka, následné hrazení výživného z exekuce atd.) a vždy zdůrazňoval toliko svá vlastních práva a zájmů.

19. Odvolací soud setrvává i na svých dalších závěrech, obsažených v jeho rozsudku č.j. [spisová značka] ze dne [datum], podle nichž žalobce akcentuje své právo neúčastnit se systému důchodového pojištění, který slouží k zabezpečení osob, které z důvodu zdravotního stavu nebo věku nejsou schopny si nadále opatřit své příjmy vlastní prací. Nelze než konstatovat, že odpovědnost za svou volbu však žalobce nemůže přenášet na žalované. Žalobce si tedy svůj současný stav, kdy i přes svůj důchodový věk nepobírá starobní důchod ani jiné sociální dávky, zavinil výlučně sám. Jeho požadavek na výživné od žalovaných by tedy, pouze z titulu jejich příbuzenského vztahu za absence minulé snahy žalobce o své budoucí finanční zabezpečení, představoval výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a to i s ohledem na jeho chování k nim, popsané v předchozím odstavci.

20. Ve světle výkladu podaného prvostupňovým soudem proto odvolací námitky žalobce nemohou nikterak obstát.

21. Soud prvního stupně tedy nikterak nepochybil, když žalobu zamítl a odvolací soud proto jeho rozsudek jako věcně správný (včetně věcně správných akcesorických výroků o nákladech řízení) podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil. Konstatuje, že v této věci nenastaly mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly postup podle ust. § 150 o.s.ř. a že tedy o náhradě nákladů řízení rozhodl prvostupňový soud správně podle zásady úspěchu ve věci, vyjádřené v ust. § 142 odst. 1 o.s.ř.

22. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy zcela procesně úspěšným žalovaným ve stádiu odvolacího řízení žádné náklady nevznikly.