o odstranění stavby

1. Okresní soud Praha – východ (dále jen „soud prvního stupně“ nebo „prvostupňový soud“) svým rozsudkem č.j. [spisová značka] ze dne [datum] uznal žalovaného povinným z pozemku žalobce parc. č. 816/9 v k.ú. [adresa], obec [adresa], zapsaného v katastru nemovitostí, vedeném u [právnická osoba], na listu vlastnictví č. [hodnota], odstranit na vlastní náklady stavbu pro rodinnou rekreaci č. ev. 34, zapsanou na listu vlastnictví č. [hodnota] tamtéž, a to do šesti měsíců od nabytí právní moci tohoto rozsudku (výrok I.). Dále ho uznal povinným vyklidit pozemek parc. č. 816/9 v k.ú. [adresa], obec [adresa], zapsaný v katastru nemovitostí, vedeném u [právnická osoba], zapsaný na listu vlastnictví č. [hodnota], který je vyklizený povinen předat žalobci, a to do šesti měsíců od nabytí právní moci tohoto rozsudku (výrok II.). Žalovaný byl dále uznán povinným vyklidit jím užívanou část pozemku parc. č. 816/1 v k.ú. [adresa], obec [adresa], zapsaného v katastru nemovitostí, vedeném u [právnická osoba], na listu vlastnictví č. [hodnota], v rozsahu 10 m v okolí stavby č. ev. 34, a vyklizenou část pozemku předat žalobci, rovněž do šesti měsíců od nabytí právní moci tohoto rozsudku (výrok III.). Žalovaný byl uznán povinným zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 43 940,50 Kč k rukám zástupce žalobce, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.).

2. Žalobce se domáhal požadovaného odstranění výše uvedené stavby a vyklizení shora specifikovaných pozemků s tvrzením, že je vlastníkem pozemku parc. č. 816/1 o evidované výměře 16 564 m2 a pozemku parc. č. 816/9 o evidované výměře 28 m2, to vše v k.ú. [adresa], obec [adresa], zapsané v katastru nemovitostí, vedeném u [právnická osoba], na listu vlastnictví č. [hodnota]. Tvrdil, že se na jeho pozemku parc. č. 816/9 nachází stavba pro rodinnou rekreaci č. ev. 34 ve vlastnictví žalovaného, zapsaná na listu vlastnictví č. [hodnota] tamtéž, když tato stavba není součástí jeho pozemku parc. č. 816/9, proto se jedná o stavbu na cizím pozemku. V žalobě dále tvrdil, že žalovaný nedisponuje žádným občanskoprávním titulem, který by jej opravňoval mít stavbu, tj. rekreační chatu, na pozemku žalobce, když tuto nabyl darovací smlouvou od svých rodičů [adresa], jimž uplynula doba nájmu mít stavbu na cizím pozemku dne [datum]. Uvedl, že s ohledem zejména na nepřátelské jednání otce žalovaného k jeho rodině nemá zájem na dalším trvání nájemní smlouvy, neboť ten vulgárně urážel jak jeho, tak i jeho matku. Tvrdil, že byl dokonce napaden kamarády otce žalobce a vyslovil nesouhlas s tím, že by žalovanému odstraněním stavby vznikla hospodářská ztráta v řádu vyšších stovek tisíc Kč. Poukazoval na to, že se v současné době prodala rekreační chata ve vzdálenosti cca 90 m od chaty žalovaného za kupní cenu ve výši 50 000 Kč, přičemž kvalitativně se od ní nijak neliší. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že stavba č. ev. 34 byla povolena v roce 1964 na základě rozhodnutí odboru výstavby a energetiky [adresa] ze dne [datum]. Zřízena byla na pronajatém pozemku parc. č. [hodnota] o výměře 400 m2 za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) v době, kdy bylo možné, aby vlastník pozemku byl osobou rozdílnou od vlastníka stavby. Tvrdil, že jeho rodiče ([Anonymizováno] a [jméno FO]) stavbu zakoupili od bývalých vlastníků této stavby rodiny [jméno FO] kupní smlouvou ze dne [datum] a on ji následně nabyl od nich, a to na základě darovací smlouvy. Žalovaný dále tvrdil, že se v roce 2003 stavba nacházela ve stejném stavu jako nyní a že stavby, které žalobce namítá jako neoprávněné, byly provedeny již předchozími vlastníky v roce 1994. Poukazoval na to, že proti rozhodnutí stavebního orgánu, nařizující odstranění přístaveb, byla podána správní žaloba ke Krajskému soudu v Praze a odmítl, že by on sám, respektive jeho rodiče, byli ve vztahu k předmětu sporu pasivní, neboť se opakovaně snažili s žalobcem dohodnout na podmínkách nové nájemní smlouvy, která nebyla uzavřena z důvodů na straně žalobce. Připomínal zdravotní hendikep svého otce v podobě invalidity II. stupně a namítl, že podaná žaloba odporuje dobrým mravům. Zdůrazňoval, že se nejedná o neoprávněnou stavbu, ale že jde o nedostatek předchozí právní úpravy, která umožňovala stavby budov na cizích (v té době státních socialistických) pozemcích, které byly následně restituovány. Poukazoval na to, že pozemek, na kterém stavba stojí, není možné využít zemědělsky, neboť se nachází v kopci. Konstatoval, že odstraněním stavby, kterou jeho rodina vlastní přes dvacet let, vznikne jemu i jeho rodině hospodářská ztráta v řádu vyšších stovek tisíc Kč, která je ve zjevném nepoměru vůči zájmu žalobce na zalesnění pozemku a užitku z toho pro žalobce vyplývajícího. Připomínal, že v předmětné chatové osadě se nachází několik dalších staveb pro rodinnou rekreaci, které se nachází stejně jako předmětná stavba na pozemcích žalobce, ale vůči nim se žalobce odstranění stavby nedomáhá. Vyslovil své přesvědčení, že žaloba má být odvetou za sousedské spory, které měl žalobce s dnes již zesnulým otcem žalovaného, aniž by měl žalobce skutečný důvod pro odstranění stavby.

3. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami, znaleckým posudkem, výslechy účastníků a svědků tak, jak je podrobně uvedeno v odst. 7 až 47 odůvodnění napadeného rozsudku v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl ke skutkovému závěru, popsanému tamtéž v odst. 48 až 54.

4. Prvostupňový soud odkázal na ust. § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od [datum] (dále jen „o.z.“), ust. § 1040 odst. 1 o.z. a ust. § 8 o.z., když vyšel i ze závěrů judikatury Nejvyššího soudu ČR, jíž citoval a své právní závěry podrobně uvedl v odst. 59 až 72. O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), když jejich výši určil podle ust. § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění platném do [datum] (dále jen „SAT“), ust. § 7 SAT, ust. § 8 odst. 1 SAT a ust. § 13 odst. 4 SAT.

5. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včas odvolání a soudu prvního stupně vytýkal, že neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, a to výslechy svědků [jméno FO] [právnická osoba] [jméno FO], [jméno FO], [adresa], [jméno FO] a [jméno FO], dále správním spisem zn. [Anonymizováno], spisem prvostupňového soudu sp. zn. [spisová značka] a místním šetřením. Připomínal, že jimi mělo být prokázáno tvrzení ohledně podstaty sporů mezi rodinou žalobce na straně jedné a rodinou žalovaného a též [právnická osoba] na straně druhé a že se ze strany žalobce jedná o osobní mstu ve vztahu k žalovanému, tedy že žaloba je ryze šikanózní a rozporná s dobrými mravy. Ve svém odvolání konstatoval, že se soud prvního stupně de facto pasoval do role soudního znalce, neboť v případě ocenění nemovitosti jde prokazatelně o odbornou otázku, když jeho skutková zjištění o ceně nemovitosti jsou navíc v rozporu s provedenými důkazy. Vyslovil nesouhlas se závěrem prvostupňového soudu, který nepovažoval za správné ocenění, provedené znalkyní [tituly před jménem] [jméno FO] a konstatoval, že ve věci nebyl vypracován ani revizní znalecký posudek ani odborné vyjádření. Poukazoval na to, že bylo prokázáno, že žaloba sleduje zcela jiný, nepoctivý a zastřený záměr, odlišný od záměru, který v ní žalobce deklaroval. Konstatoval, že byla podána jednak s cílem pomstít se zemřelému otci žalovaného a dále z důvodu nátlaku na další vlastníky chat v okolí, v souvislosti se zřízením věcného břemena k příjezdové cestě do chatové osady. Účelovost žaloby spatřoval dále v tom, že bylo prokázáno, že mu žalobce sdělil, že žalobu vezme zpět, pokud bude vzata zpět žaloba na zřízení věcného břemene nezbytné cesty a označil to za jistou formu nátlaku a zjevné zneužití práva, které by v žádném případě nemělo požívat právní ochrany. Za prokázané dále označil nepravdivé tvrzení žalobce o jeho stavebním záměru na pozemcích pod chatou. Zdůrazňoval, že na těchto pozemcích není možné s ohledem na jejich charakter cokoli stavět, ani je využívat k zemědělské činnosti, neboť jde o lesní pozemky, které jsou na příkrém svahu. Akcentoval, že jsou splněny veškeré předpoklady pro to, aby byla podaná žaloba zamítnuta, neboť jde o mimořádný postup, výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, vlastníkovi věci nepřináší odpovídající prospěch a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť závažného zájmu žalovaného. Stran výroku o nákladech řízení dovozoval, že u vyjádření ze dne [datum], [datum], [datum] a [datum] jde o zcela neúčelné úkony a že nejde ani o úkony uvedené v ust. § 11 advokátního tarifu. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne nebo ho zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

6. Žalobce se k odvolání vyjádřil tak, že navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně a právně správného s tím, že se s argumentací žalovaného zásadně neztotožňuje a odkazoval na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu ČR v obdobných věcech. Konstatoval, že se prvostupňový soud s návrhy na doplnění dokazování řádně vypořádal a své rozhodnutí dostatečně a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Zaujal názor, že detailní zmapování genealogie konfliktů mezi rodinami není pro právní posouzení věci rozhodná. Zdůrazňoval, že nepřijetí důkazu soudem obecně není vadou řízení, pokud je rozhodnutí soudu dostatečně odůvodněno a skutkový stav je pro rozhodnutí dostatečně zjištěn. Poukazoval na to, že tvrzení odvolatele o osobní mstě žalobce vůči němu nebo jeho otci nebyla v řízení prokázána. Akcentoval, že naopak bylo prokázáno, že žalobce jednal v souladu se zákonem, opakovaně vyzýval odvolatele k odstranění stavby a vyklizení pozemku, a že měl legitimní důvod neprodloužit nájemní smlouvu, když žalovaný a jeho právní předchůdci dlouhodobě nerespektovali podmínky nájmu, ani veřejnoprávní předpisy, včetně stavebního zákona. Uvedl, že jeho požadavkem k jakémukoliv jednání s odvolatelem o uzavření smlouvy v situaci, kdy žalovaný přijal dar (chatu č. ev. 34) s vědomím, že jeho rodiče nesplnili povinnost odstranit stavbu, bylo odstranění veřejnoprávně nepovolených staveb zřízených okolo stavby č. ev. 34 (např. prostor pro WC, kůlna, betonové přístupové schodiště), které jak odvolatel, tak jeho právní předchůdci, užívali. Zdůrazňoval, že žalovaný na tuto výzvu nereagoval, ani nepovolené stavby neodstranil, ale dokonce se v řízení o odstranění uvedených nepovolených staveb, vedeném příslušným stavebním úřadem, pokoušel tyto dodatečně povolit. Připomínal, že nejen správní orgány, ale i soudy jeho snahu odmítly, když naposledy Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. [spisová značka] ze dne [datum], který potvrdil správnost a zákonnost rozhodnutí správních orgánů o nařízení odstranění těchto staveb, které ale doposud nebyly odstraněny, a to ani přes existenci pravomocného rozhodnutí. Poukazoval na to, že z napadeného rozsudku přezkoumatelným způsobem vyplývá, že znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO] byl vzat prvostupňovým soudem v potaz a že byly provedeny další důkazy, z nichž vyplývá zcela odlišný závěr, než ze znaleckého posudku. Vyslovil svůj názor, že není více vypovídajícího důkazu o reálné tržní hodnotě nemovitosti, než jsou v nedávné době realizované koupě srovnatelných nemovitostí v téže lokalitě, o kterých doložil tři kupní smlouvy, kdy dvě obdobné chaty byly prodány za 50 000 Kč a jedna za 80 000 Kč. Odkazoval na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu ČR, podle níž nemá znalecký posudek vyšší důkazní hodnotu, než jiné důkazy. Zdůrazňoval, že soud prvního stupně správně zjistil, že žaloba není ani šikanózní, ani účelová, ani se nejedná o jednání contra bonos mores. Připomínal, že žalovaného i jeho právní předchůdce opakovaně a s dostatečným předstihem vyzýval k odstranění stavby a vyklizení pozemku, stejně tak jim opakovaně vytýkal závadové jednání, ale ti na tyto výzvy nereagovali a své závadové jednaní nenapravili. Konstatoval, že jednal v souladu se zákonem, hájil své vlastnické právo a jeho motivace byla legitimní a že si žalovaný i jeho právní předchůdci byli dobře vědomi povinnosti odstranit stavbu, nedojde-li k prodloužení nájmu, neboť tato povinnost vyplývala z nájemní smlouvy. Za nepoctivé a příčící se jak slušnému lidskému chování, tak i platnému právu, označil jednání žalovaného a jeho rodičů, když tito na žalovaného převedli bez vědomí žalobce darovací smlouvou vlastnické právo ve chvíli, kdy si byli vědomi ukončení platnosti dočasného občanskoprávního titulu k umístění stavby. Zdůrazňoval, že v té době jím byli za účasti žalovaného opakovaně vyzýváni k vyklizení pozemků a odstranění stavby. Jejich jednání proto označil za čistě účelové, vedené snahou vyhnout se smluvním a zákonným povinnostem. Připomínal, že stavby jsou jako nepovolené pravomocně nařízeny k odstranění, a to rozhodnutími správních orgánů, což potvrdil i Nejvyšší správní soud.

7. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že žalovaným uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody [ust. § 205 odst. 2 písm. d), e) a g) o.s.ř.], přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., tj. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.), aniž opakoval či doplňoval dokazování, dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Shledal totiž, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně tak, jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí „na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

9. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou tedy zcela správné, odvolací soud je sdílí, v souladu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a dále k věci, se zřetelem k odvolacím námitkám, dodává:

10. V první řadě není možno napadený rozsudek považovat za nepřezkoumatelný, neboť sám žalovaný se k jeho odůvodnění ve svém odvolání velice podrobně vyjádřil. Nelze rovněž přehlédnout, že v něm dále toliko opakuje argumentaci, kterou přednesl již před soudem prvního stupně, který se s ní zcela a správně vypořádal a navíc odkázal na přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu ČR, která dopadá na projednávanou věc.

11. Je tedy třeba přisvědčit správnosti závěru prvostupňového soudu, že stavba předmětné chaty byla vybudována na pozemku parc. č. 816/9 v k.ú. [adresa], obec [adresa], jehož vlastníkem je žalobce.

12. Za stavu, kdy je rozdílný vlastník pozemku a na něm postavené stavby, vyšel soud prvního stupně správně z ust. § 3055 odst. 1 o.z., byť na něj výslovně neodkázal, kdy dovodil, že uvedená stavba chaty není součástí pozemku parc. č. 816/9.

13. Oprávněnost stavby pak prvostupňový soud správně posuzoval podle právní úpravy, platné k okamžiku vzniku stavby, když zohlednil přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu ČR, na níž odkázal a na projednávanou věc správně aplikoval ust. § 1040 odst. 1 o.z.

14. Odvolací soud se ztotožňuje i se závěrem, že stavba chaty není neoprávněnou stavbou, ale stavbou, k níž sjednané oprávnění zaniklo. I zde bylo správně odkázáno na správnou judikaturu Nejvyššího soudu ČR, podle níž ten, kdo stavěl na cizím pozemku na základě obligačního práva, musel nutně počítat s tím, že toto právo není časově neomezené a vědomě na sebe vzal rizika z toho plynoucí, tedy že bude muset po zániku tohoto práva stavbu odstranit.

15. Stavba chaty byla na pozemku parc. č. 816/9 v k.ú. [adresa], obec [adresa], povolena jako dočasná rozhodnutím odboru výstavby [adresa] ze dne [datum] č.j. [Anonymizováno], jak to správně zjistil soud prvního stupně. Její stavebník, jakož i jeho právní nástupci, tedy již od samotného počátku věděl, že toto právo je časově omezeno na základě schválení žádosti pana Bednáře o pronajmutí pozemku na stavbu předmětné rekreační chaty tehdejším Jednotným zemědělským družstvem „[Anonymizováno]“ ze dne [datum] pod č.j. [Anonymizováno]. Následně (tj. dne [datum]) již přímo rodiče žalovaného se žalobcem uzavřeli nájemní smlouvu, opravňující je k umístění stavby na pozemku (nyní) ve vlastnictví žalobce, a to na dobu určitou (tj. do [datum]), čímž dočasnost tohoto oprávnění potvrdili. Doba nájmu pak byla prodloužena dodatkem do [datum] a protože ke skončení nájemního vztahu tedy došlo ke dni [datum], je zřejmé, že právo k užívání pozemků žalobce a oprávnění mít na nich stavbu odpadlo a následující den, tj. [datum] jsou již pozemky žalobce užívány žalovaným bez právního důvodu.

16. Jestliže tedy uplynula sjednaná doba nájmu a žalobce jednoznačně projevil vůli, že na dalším nájmu nemá zájem, musí žalovaný akceptovat následek spojený se zánikem tohoto oprávnění, tedy povinnost stavbu chaty odstranit a pozemky vyklidit. Jestliže žalovaný stavbu dosud neodstranil a předmětné pozemky nevyklidil, žalobce se důvodně domáhal ochrany svého vlastnického práva ve smyslu ust. § 1040 o.z., tedy odstranění stavby. Odvolací soud má, ve shodě s prvostupňovým soudem, za to, že uvedený právní titul, na základě kterého byla tato stavba postavena, byl dočasný.

17. Odvolací soud dále připomíná, že Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum] (na které správně odkázal prvostupňový soud) konstatoval, že ani po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku nevidí důvod měnit právní názor, vyslovený v rozsudku sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], publikovaném pod č. 72/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, případně v rozsudku sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], týkající se stavby postavené na základě nikoliv neomezeného práva užívání pozemku; zanikne-li takové právo, zanikne též občanskoprávní oprávnění mít na cizím pozemku stavbu. Na tato rozhodnutí správně odkázal soud prvního stupně v odst. 61 odůvodnění napadeného rozsudku.

18. Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum] judikoval, že pokud někdo postaví stavbu na cizím pozemku, aniž měl zajištěno časově neomezené a jednostranně nevypověditelné právo mít na cizím pozemku stavbu, bere na sebe riziko, že po zániku tohoto práva bude muset stavbu odstranit.

19. K možným rizikům nájemní smlouvy se Nejvyšší soud ČR vyjádřil v usnesení sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], kde uvedl, že „ve shodě se zásadou autonomie vůle je uzavření smlouvy na dobrovolném rozhodnutí smluvní strany, která musí zvážit všechna pozitiva či negativa, která mohou být s uzavřením takové smlouvy spojena. V poměrech nájemní smlouvy je to především zřejmá okolnost, že po skončení nájmu ztratí nájemce oprávnění předmět nájmu užívat a pronajímatel se bude moci domáhat jeho vyklizení. Tato skutečnost je pojmovým znakem nájemní smlouvy, a jestliže si nájemce tyto skutečnosti dostatečně nezváží před uzavřením nájemní smlouvy, nemůže považovat za nespravedlivý důsledek, který je svou povahou s nájemním vztahem spojen, a to tím spíše, jestliže se jedná o nájemní smlouvu uzavřenou na dobu určitou.“

20. Stavba chaty není, ani po zániku práva mít ji na cizím pozemku umístěnou, stavbou neoprávněnou ve smyslu ust. § 135c obč. zák., neboť v době její výstavby totiž občanskoprávní titul existoval. Judikatura proto nepřipustila, aby byl právní režim takového případu řešen postupem podle ust. § 135c obč. zák. Tato úvaha vychází z toho, že pokud stavebník věděl nebo z okolností musel vědět, že jeho oprávnění mít stavbu na pozemku umístěnou zanikne, lze jako jediný způsob řešení připustit pouze odstranění stavby, kterého se vlastník pozemku domáhá podle nyní platného ust. § 1040 odst. 1 o.z., jak to v projednávané věci správně uzavřel soud prvního stupně. Případy výjimečné tvrdosti odstranění stavby jsou mimořádně řešitelné prostřednictvím ust. § 2 odst. 3 o.z. či ust. § 8 o.z.

21. Žalobce se, jako vlastník předmětných pozemků, zcela jednoznačně rozhodl, že na nich již stavbu shora specifikované chaty mít nechce a je třeba ctít jeho vlastnické právo, vyplývající z čl. 11 Listiny základních práv a svobod, které se promítá do ust. § 1011 a násl. o.z. Je totiž pouze věcí žalobce, jakým způsobem chce realizovat své vlastnické právo k předmětnému pozemku.

22. Odvolací soud se dále zabýval odvolací námitkou, zda je výkon vlastnického práva žalobce v souladu s dobrými mravy a neshledal, že by byl postup žalobce v rozporu s ust. 2 odst. 3 o.z., příp. s ust. § 8 o.z., a to s ohledem na důvody, přesně popsané soudem prvního stupně v odst. 68 až 71 odůvodnění napadeného rozsudku, s nimiž se zcela ztotožňuje.

23. Pokud žalovaný dovozoval, že prvostupňový soud pochybil při zjišťování ceny předmětné chaty tím, že si ji posoudil sám, byť jde o odbornou otázku a že navíc nenechal vypracovat ani revizní znalecký posudek, odvolací soud tento názor nesdílí.

24. Nelze přehlédnout, že znalecký posudek je, ve smyslu občanského soudního řádu, jedním z mnoha důkazních prostředků. Formální náležitosti znaleckých posudků jsou stanoveny v ust. § 28 zákona č. 254/2019 Sb. o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, když podle jeho odst. 5 musí být znalecký posudek, kromě odůvodněných případů, zpracován v souladu s obecně uznávanými postupy a standardy daného oboru a odvětví. V souladu s obecně uznávanými postupy a standardy obsahuje závěr posudku jednoznačné odpovědi na položené otázky; pokud podklady nebo metoda neumožňují znalci vyslovit jednoznačný závěr, uvede znalec skutečnosti snižující přesnost závěru.

25. Důkaz provedený soudem prvního stupně podle ust. § 127 o.s.ř. ke sporné otázce výše tržní (v místě a čase obvyklé) hodnoty postupované pohledávky je zcela namístě. K jejímu zodpovězení je třeba odborných znalostí, kterými soud nedisponuje. Zvláštnosti tohoto důkazu pak výrazně limitují soud v možnosti jeho hodnocení (ust. § 132 o.s.ř.). Je v zásadě omezeno pouze na to, zda posudek znalce má formální náležitosti, tedy zda závěry uvedené ve vlastním znaleckém posudku jsou náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů. Soud však nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti anebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit (stanovisko Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. [Anonymizováno], publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod [Anonymizováno] nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum]). Odvolacímu soudu je na druhou stranu samozřejmě známá i rozhodovací praxe Ústavního soudu (nález sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum], nález sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum] a zejména plenární nález sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum]), která však poměrně striktně soudům ukládá hodnotit znalecký posudek podle zásady volného hodnocení důkazů, neponechávat bez povšimnutí též věcnou správnost posudku a kriticky hodnotit i úplnost a bezvadnost podkladových materiálů, které znalec podrobuje svému zkoumání.

26. Pokud jde o hodnocení provedených důkazů, tak soud prvního stupně vycházel v projednávané věci zcela ze zásady volného hodnocení důkazů, upravené v ust. § 132 o.s.ř. a své závěry stran ceny chaty zformuloval v odst. 51 až 52 naprosto jasně, srozumitelně a přesvědčivě, a to ve světle požadavků, vyplývajících z výše citované judikatury Ústavního soudu. Toto hodnocení tedy nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti. Odvolací soud se proto neztotožňuje s názorem žalovaného, že by se „prvostupňový soud pasoval do role znalce“, ale naopak má za to, jak již bylo výše uvedeno, že při hodnocení provedených důkazů vyšel důrazně z požadavků, uvedených ust. § 132 o.s.ř. a judikatury ústavního soudu, byť na ni neodkázal. Pokud se tedy přiklonil, vzhledem k dokazování, provedenému třemi kupní smlouvami stran provedených prodejů srovnatelných chat v blízkém okolí k ceně, odlišně uvedené ve znaleckém posudku [tituly před jménem] [jméno FO], není možno mu vytknout žádné procesní pochybení.

27. Namítal-li odvolatel neprovedení navrhovaných důkazů, patří se uvést, že jedním z aspektů práva na spravedlivý proces je, že v soudním řízení je nutno umožnit účastníku řízení tvrdit rozhodné skutečnosti a k jejich prokázání navrhnout provedení relevantních důkazů. Tomuto právu účastníka řízení pak odpovídá povinnost obecného soudu o návrhu rozhodnout a v případě jeho zamítnutí poté v rozhodnutí ve věci samé odůvodnit, proč soud k provedení navržených důkazů nepřistoupil; okrajovou a obecnou zmínku v odůvodnění rozhodnutí neodpovídající závažnosti věci nelze považovat za řádné odůvodnění v intencích zásady spravedlivého procesu [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum] ([Anonymizováno])]. Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum], [Anonymizováno]).

28. Žádného z výše uvedených pochybení se soud prvního stupně v této věci nedopustil, naopak se jeho věcí řádně zabýval a náležitě odůvodnil, na základě jakých důkazů a úvah dospěl ke skutkovým zjištěním, které odvolatel v odvolání podrobuje kritice. Odůvodnění napadeného rozsudku má racionální základnu a je hájitelné. Soud prvního stupně taktéž v odst. 55 dostatečným způsobem vysvětlil, z jakých důvodů neprovedl odvolatelem navržené důkazy, přičemž uváděný důvod, jmenovitě nadbytečnost, je, jak z výše vyloženého vyplývá, ústavně aprobovaným důvodem dovolujícímu soudu neprovést navržený důkaz.

29. Postup soudu prvního stupně rovněž není v žádném případě možno označit ani za formalistický, neboť ctil i základní zásady vlastnického práva, vyplývající ze shora citovaného čl. 11 Listiny základních práv a svobod.

30. Pokud jde o část odvolání, směřující do výroku o náhradě nákladů řízení, má odvolací soud za to, že žalobcem podaná vyjádření ze dne [datum], [datum], [datum] a [datum] byla účelnými úkony, neboť jimi bylo reagováno buď na podání žalovaného, obsahující procesní návrhy nebo na obsah dokazování před proběhlým ústním jednáním u soudu prvního stupně. Tyto úkony právní pomoci je možno podřadit pod ust. § 11 odst. 1 písm. d) a h) SAT.

31. Ve světle výkladu podaného prvostupňovým soudem proto odvolací námitky žalovaného nemohou v žádném směru nikterak obstát.

32. Soud prvního stupně tedy nikterak nepochybil, když žalobě vyhověl a odvolací soud jeho rozsudek ve výrocích I. až III. jako věcně správný (včetně věcně správného akcesorického výroku IV. o nákladech řízení) podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil. Konstatuje rovněž, že v této věci nenastaly mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly postup podle ust. § 150 o.s.ř. a že tedy o náhradě nákladů řízení rozhodl prvostupňový soud správně podle zásady úspěchu ve věci, vyjádřené v ust. § 142 odst. 1 o.s.ř.

33. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy zcela procesně úspěšnému žalobci vznikly ve stádiu odvolacího řízení náklady spojené s právním zastoupením advokátem podle vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění platném od [datum] (dále jen „AT“). Ty účtoval toliko za jeden hlavní úkon ve výši 2 300 Kč [ust. § 11 odst. 1 písm. g) - účast na jednání dne [datum], když výše je dána ust. § 7 bod 5. AT, ve spojení s ust. § 9 odst. 1 AT] a jednou náhradou hotových výdajů ve výši 450 Kč (ust. § 13 odst. 4 AT). Dále byla přiznána 21% daň z přidané hodnoty [ust. § 47 odst. 1, písm. a) zák. č. 235/2004 Sb. v platném znění] z výše uvedených položek ve výši 577,50 Kč (ust. § 137 odst. 3 o.s.ř.). Celkové náklady žalobce tedy činí za tuto část řízení 3 328 Kč a jejich náhrada mu byla přisouzena v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.).