o odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku č.j. 15 C 232/2023 – 186 ze dne 27. června 2024

1. Okresní soud v Mělníku (dále jen „soud prvního stupně“ nebo „prvostupňový soud“) svým rozsudkem č.j. 15 C 232/2023 – 186 ze dne 27. 6. 2024 rozhodl tak, že výrokem I. zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali 1) určení, že žalovaný je povinen strpět oplocení na pozemcích ve vlastnictví žalobců parc. č. 1383/1 a 1383/2 v kat. území [adresa], obec [adresa], k jehož umístění byl dán územní souhlas [právnická osoba] [adresa], odborem výstavby dne [datum] č.j. [Anonymizováno]) uložení povinnosti žalovanému zdržet se vstupu na pozemky parc. č. 1383/1 a 1383/2 v kat. území [adresa], obec [adresa] ve vlastnictví žalobců v rozsahu 2,5 metrů od břehu dále, eventuálně 2b) určení, že žalovaný má povinnost zdržet se vstupu na pozemky parc. č. 1383/1 a 1383/2 v kat. území [adresa], obec [adresa] ve vlastnictví žalobců v rozsahu 2,5 metrů od břehu dále a 3) uložení povinnosti žalovanému, aby vydal žalobci a) povolenku k lovu pro revír [adresa], platnou pro kalendářní rok, v němž tento rozsudek nabude právní moci. VýrokEM II. uznal oba žalobce povinnými uhradit žalovanému společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 20 238,36 Kč, k rukám právního zástupce žalovaného, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

2. Žalobci se žalovaných nároků domáhali s tím, že jsou vlastníky pozemků parc. č. 1383/1 a 1382/2 v k. ú. [adresa] a žalobce a) je členem žalované organizace, jejímž účelem je mimo jiné výkon rybářství. Tvrdili, že na základě územního souhlasu, vydaného [právnická osoba] [adresa], zčásti oplotili lesnickým pletivem předmětné pozemky, a to při zachování práva žalovaného ve smyslu ust. § 11 odst. 8 zákona č. 99/2004 Sb., o rybníkářství, výkonu rybářského práva, rybářské stráži, ochraně mořských rybolovných zdrojů a o změně některých zákonů (zákon o rybářství), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rybářství“), kdy byl plně zachován vstup na předmětné pozemky. Pozemky byly oploceny ze tří stran tak, že od slepého ramene je pozemek volně přístupný a tato stavba byla povolena jako stavba dočasná na dobu šesti let od [datum], tj. do [datum]. V žalobě tvrdili, že k umístění plotu přistoupili s ohledem na skutečnost, že na předmětných pozemcích rybáři bivakovali, rozdělávali oheň, zanechávali odpad a zejména na předmětné pozemky vjížděli motorovými vozidly a pohybovali se po celé ploše předmětných pozemků, tedy nad rámec oprávnění podle ust. § 11 odst. 8 zákona o rybářství. V reakci na jejich předžalobní výzvu žalovaný požadoval odstranění oplocení a přístup na pozemky vrátit do stavu, který zde tradičně platil minimálně sto let. Zdůrazňovali, že žalovaný nepodal žádnou žalobu, kterou by se odstranění plotu domáhal, přičemž ho přímo fyzicky neodstraňuje, ale činí psychický nátlak na žalobce, aby tento úkon provedli sami. Žalobci uvedli, že mají obavu, aby žalovaný plot vlastními silami neodstranil a dovozovali tak právní zájem na určení podle výroku I. bod 1) rozsudku. Konstatovali, že soudním rozhodnutím bude dáno jasně najevo, na jaké straně je právo a pokud by žalovaný podal žalobu na plnění, tak nebude úspěšný. Nátlak žalovaného spatřovali v tom, že jim vytýká komplikovaný přístup k vodě a že vznesl přímý požadavek na odstranění plotu, požadoval navrácení do původního stavu, nepravdivě žalobce osočoval z údajného podnikatelského záměru a v nevydání povolenky k lovu, což žalobci považují za šikanozní jednání. K navrženému žalobnímu petitu ve znění výroku I. bod 2a) a 2b) uvedli, že žalovaný vykládá své právo podle ust. § 11 odst. 8 zákona o rybářství extenzivním způsobem a zdůrazňovali, že ačkoliv není šíře pobřežního pozemku k výkonu rybářského práva zákonem definována, je šíře 2,5 metrů k tomuto postačující. V žalobě rovněž tvrdili, že hospodář žalovaného [jméno FO] propůjčuje své právo ke vstupu na pozemky jiným osobám v rozsahu větším, než je nutné k výkonu rybářského práva a tyto osoby se pak pohybují po předmětných pozemcích v celém rozsahu. Konstatovali, že zásah, případně hrozící zásah do vlastnického práva žalobců, je u oplocené i neoplocené části pozemků stejný, neboť předmětné pozemky jsou přístupné v celém rozsahu a ve vstupu není oplocením nijak bráněno. Dovozovali, že s uvedeným jednáním žalovaného souvisí nevydání povolenky k lovu ryb v daném revíru žalobci a), kdy jednání žalovaného má jasně diskriminační charakter a poukazovali na jednací řád [právnická osoba]. Ve vztahu k povolence k lovu ryb vyslovil žalobce a) přesvědčení, že splnil podmínky pro její vydání a že zákaz rybolovu může být uložen pouze v rámci kárného řízení, které ale vůči němu není, ani nebylo vedeno. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že ve věci není pasivně věcně legitimován. Poukazoval na to, že zákonné břemeno vstupu na pobřežní pozemky a umístění v zátopovém pásmu činí předmětné pozemky zcela bezcennými pro běžné užívání, ale pro rybolov jsou velmi ceněné. Připomínal, že po nabytí vlastnického práva žalobců k předmětným pozemkům se začaly šířit stížnosti rybářů, že jim nebylo umožněno vykonávat rybářské právo, ať už z důvodu vybudování oplocení, tak z důvodu konfliktu s jedním z žalobců, který je z pozemků vyháněl či jim různými způsoby znepříjemňoval lov. Žalovaný se proto obrátil na žalobce s výzvou, aby od svého chování upustili, a protože tak žalobce a) neučinil, nebyla mu vydána povolenka k lovu s tím, že na vydání povolenky nemá nikdo právní nárok a je zcela v gesci uživatele revíru, komu povolenku vydá. Uvedl, že stran odstranění plotu provádí pouze kroky v oblasti veřejného práva a nehodlá bránit snaze žalobců uplatňovat jejich vlastnická práva. Zdůrazňoval, že žádným způsobem oplocení nepoškozuje a ani se ho nesnaží fyzicky odstranit. Konstatoval, že není schopen, když ani nemůže, zodpovídat za všechny rybáře, že žalobci určenou pomyslnou hranici nepřekročí a pokud rybář způsobí nějakou škodu, je povinen škodu nahradit.

3. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami tak, jak je podrobně uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl ke skutkového závěru, uvedenému v odst. 4 odůvodnění napadeného rozsudku.

4. Soud prvního stupně odkázal na zákon o rybářství [ust. § 2 písm. f), i), l), m), ust. § 13 odst. 10 věta první, ust. § 11 odst. 8, ust. § 4 odst. 1 věta před středníkem, ust. § 4 odst. 5 věta poslední], zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“) - ust. § 1012, ust. § 1042, ust. § 214 odst. 1, ust. § 219 a ust. § 167 a na ust. § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), s poukázáním na konstantní judikaturu [Anonymizováno] a [Anonymizováno]. O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. a ust. § 151 odst. 1 o.s.ř., když jejich výši určil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „AT“) - ust. § 6 odst. 1, ust. § 9 odst. 3 písm. a), b), ust. § 11 odst. 1 písm. a), d), g), ust. § 11 odst. 2 písm. f), ust. § 13 odst. 1, 4, 5, ust. § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3, vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve spojení s ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.

5. Nejprve prvostupňový soud zkoumal, zda je v případě petitu I. bod 1) a 2a), 2b) dána pasivní věcná legitimace žalovaného a dospěl k závěru, že žalovaný může být pasivně věcně legitimován v posuzované věci, ale toliko ve vztahu k jednání osob, které je mu přičitatelné. Dále se zabýval, ve vztahu k části žaloby, kterou se žalobci domáhali určení, že žalovaný je povinen strpět oplocení na předmětných pozemcích v jejich vlastnictví, zda je dán naléhavý právní zájem na takovém určení, který ale neshledal z důvodů, podrobně uvedených v odst. 23 odůvodnění napadeného rozsudku. Pokud jde o část žaloby, kterou se žalobci domáhali uložit žalovanému povinnost zdržet se vstupu na předmětné pozemky v rozsahu 2,5 metrů a dále od břehu, případně v jeho eventuálním znění, dospěl prvostupňový soud k závěru, že ani po doplnění tvrzení po poučení podle ust. § 118a odst. 1 o.s.ř. nemohl učinit závěr o tom, že osoby, které údajně na předmětné pozemky neoprávněně vstupují a způsobují žalobcům škodu, jsou osobami, jejichž jednání by bylo přičitatelné žalovanému, ani že tam vykonávají činnost pro, resp. ve prospěch, žalovaného, tedy činnost související s plněním úkolů žalovaného a že takové jednání hypoteticky hrozí. Zdůraznil, že žalovaný toliko sdružuje osoby, které spojuje stejný zájem a nastavuje pravidla fungování spolku, ale nenese bez dalšího odpovědnost za jednání jeho členů. Konstatoval, že za své jednání při faktickém výkonu rybářského práva na základě povolení k lovu tak odpovídá každý člen (rybář) sám za sebe a jen tento nese odpovědnost za své jednání. Poukázal na to, že tvrzení žalobců, že hospodář žalovaného [jméno FO] propůjčuje své právo vstupu na předmětné pozemky jiným osobám v rozsahu větším než je nutný pro výkon rybářského práva, zůstal toliko v rovině tvrzení. Připustil, že k neoprávněnému vstupu na předmětné pozemky a jejich znečišťování nebo poškozování docházelo, ale že z obsahu žalobních tvrzení ani provedeným dokazováním nebylo postaveno na jisto, že za toto jednání je odpovědný žalovaný. Uzavřel, že žalobci, ani přes jeho výzvu, neuvedli žádná tvrzení o tom, které konkrétní osoby zastupující žalovaného takto činí, jakou činnost konkrétně žalovaný na předmětných pozemcích vykonává a že jim právě žalovaný svým jednáním způsobuje škodu, resp. že takové jednání žalovaného alespoň objektivně hrozí. Zdůraznil, že vyjádření žalovaného, že by se stav užívání předmětných pozemků měl navrátit do dřívějšího rozsahu, nelze objektivně považovat za vyhrožování neoprávněným zásahem, neboť takové vyjádření nebylo stran žalovaného umocněno jakoukoliv výhružkou o tom, že žalovaný si původní stav vynutí svévolně sám nebo prostřednictvím jiné osoby. Připomněl, že ani pouhé vyhrožování zásahem není neoprávněným zásahem, neboť takové vyhrožování nijak neruší vlastníka při výkonu jeho oprávnění. Pokud jde o část žaloby, jíž se žalobci domáhali uložit žalovanému povinnost vydat žalobci a) povolenku k lovu, dospěl k závěru, že na vydání povolenky není zákonný nárok, když deklarace o tom, že na vydání povolenky nemá žadatel právní nárok, zakotvená v čl. 26 odst. 1 jednacího řádu, není v rozporu se smyslem zákona o rybářství.

6. Proti tomuto rozsudku podali žalobci včas odvolání a soudu prvního stupně vytýkali, že neprovedl část jimi navržených důkazů a skutkový stav proto zjistil neúplně. Odvolatelé ve svém odvolání uváděli, že prvostupňový soud vykládá žalobu v rozporu s tím, co je jejím účelem. Poukazovali na to, že „vyjádření žalovaného v tom směru, že požaduje navrácení užívání předmětných pozemků do dřívějšího rozsahu, je nutné dát do souvislosti s jednáním žalovaného, které je popsáno v části rozsudku shrnující skutková zjištění (bod 4. odůvodnění rozsudku), a to, že žalovaný současně opakovaně upozornil žalobce, že pokud setrvají na svém chování, které žalovaný považuje za jednání v rozporu s rybářskou legislativou, nebude žalobci a) vydána povolenka k lovu v předmětném revíru …, k čemuž žalovaný nakonec přistoupil a žalobci a) nevydal pro rok 2023 a 2024 povolenku k lovu ryb“. Namítali, že „ve vztahu žalobnímu petitu – bod 1 soud opět věc posoudil nesprávně po právní stránce“ a že je nelogickým závěr prvostupňového soudu, že „žalobci by měli tvrdit, že žalovaná podala žalobu, kterou by se domáhala odstranění oplocení“. Konstatovali, že pokud by byla ze strany žalované podána žaloba, pak by se záležitost týkající se odstranění oplocení řešila v daném řízení a oni by vůbec nemuseli přistoupit k podání této žaloby. Prvostupňovému soudu dále vytýkali, že „naprosto opomíjí, že žalovaná nevydala žalobci a) povolenku k lovu, ačkoliv učinil v rámci skutkových zjištění v bodě 4. odůvodnění rozsudku zjištění, že žalovaná s umístěním oplocení nesouhlasila a vyzvala žalobce k jeho odstranění, současně opakovaně upozornila žalobce, že pokud setrvají na svém chování, které žalovaná považuje za jednání v rozporu s rybářkou legislativou, nebude žalobci a) vydána povolenka k lovu v předmětném revíru …, k čemuž žalovaná nakonec přistoupila a žalobci a) nevydala pro rok 2023 a 2024 povolenku k lovu ryb“. Poukazovali rovněž na to, že nezohlednil jejich tvrzení, že „pan [Anonymizováno] – předseda žalovaného - sdělil žalobci a), že se osobně postará o to, že na pozemcích žalobců žádný plot ani VIP místo nebude“ a že „žalovaná tento výrok nijak nepopírala, setrvávala na svém stanovisku, že oplocení fyzicky neodstraňuje“. Vyslovili svou domněnku, že „nemají povinnost do nekonečna snášet shora uvedené jednání ze strany žalovaného, kterým jsou vyzýváni k odstranění oplocení a žalobci a) není z tohoto důvodu vydána povolenka k lovu“ a dovozovali, že je dán právní zájem na požadovaném určení, když opačný postup je odepřením spravedlnosti. Ve svém odvolání prvostupňovému soudu dále vytýkali, že se nezabýval jejich argumentací, že nevydání povolenky k lovu je šikanózním krokem žalovaného, přestože došel k závěru, že nevydání povolenky k lovu bylo reakcí na chování žalobců – tedy neodstranění plotu a nezpřístupnění pozemku v celém rozsahu. Zdůrazňovali, že k nevydání povolenky navíc nemá výbor žalovaného vůbec pravomoc a že se navíc nedopustili jakéhokoliv porušení právních předpisů, Stanov [Anonymizováno] apod., na základě čehož by bylo vedeno kárné řízení. Navrhli doplnit dokazování e-mailem [tituly před jménem] [jméno FO], odborného referenta oddělení zemědělství a lesnictví [Anonymizováno] ze dne [datum], který rozvádí bližší případy, kdy na povolenku není právní nárok. K výroku II. namítali jeho nesprávnost s tím, že žalovanému byla přiznána odměna a režijní paušál v plné výši za jednání, které se konalo dne [datum] a [datum], ačkoliv nedošlo k projednání věci. Navrhli změnu rozsudku soudu prvního stupně tak, aby bylo žalobě vyhověno nebo jeho zrušení a vrácení věci zpět soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7. Žalovaný se k odvolání vyjádřil tak, že navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně a právně správného v obou výrocích. Předně poukazoval na to, že žalobci neuvedli, které jimi navržené důkazy nebyly provedeny s připomenutím, že pokud jde o účastnické výslechy, je jejich důkazní hodnota je výrazně nižší než jiné důkazní prostředky. Zdůrazňoval, že aktivní legitimaci žalobců nemůže změnit ani jejich účelové a nepravdivé tvrzení, že by žalovaný, resp. jeho hospodář [jméno FO], měl propůjčovat své právo vstupu na předmětné pozemky jiným osobám v rozsahu větším než je nutný pro výkon rybářského práva. Za zcela zmatečné označil tvrzení žalobců v odvolání, že měl soud prvního stupně vykládat žalobu v rozporu s tím, co má být jejím účelem. Konstatoval, že v minulosti neučinil žádné jednání, ve kterém by bylo možno i potenciálně spatřovat snad nátlak, natož pak výhružku a že neučinil ani žádný legitimní zákonný akt, směřující k odstranění oplocení, ať již ve vztahu k návrhu na zahájení správního řízení na odstranění stavby oplocení, apod. Připomínal, že i kdyby využil svého zákonného práva podat žalobu, podat návrh na odstranění stavby oplocení, apod., pak nelze takové právo jakékoli osobě odejmout žalobci koncipovanou žalobou. Zdůrazňoval, že není dána žádná spojitost mezi jeho údajným jednáním a nevydáním povolenky, když se ze strany žalobců jedná pouze o účelové tvrzení s cílem ho poškodit. K nově navrženému důkazu uvedl, že nemůže jakkoli přispět ke zjištění či posouzení skutkového stavu projednávané věci, když aplikace a výklad zákonných (a dalších) právních předpisů náleží výlučně soudu. K odvolacímu důvodu, že rozhodnutí prvostupňového soudu spočívá na nesprávném posouzení věci, konstatoval, že žalobci vůbec neuvedli, která z otázek měla být nesprávně posouzena po právní stránce a jak měla být podle nich posouzena správně. K údajnému nesprávnému posouzení, že postavení účastníků není žádným způsobem ohroženo a právní vztahy účastníků jsou jednoznačně dány a nejsou zpochybňovány, zdůraznil, že prvostupňový soud postupoval zcela správně, předvídatelně a v souladu s dlouhodobou konstantní judikaturou a připomínal i poučení podle ust. § 118a odst. 1 o.s.ř., kterého se jim ze strany soudu prvního stupně dostalo. Zdůrazňoval, že oplocení je umístěno na pozemcích ve vlastnictví žalobců, a to na základě pravomocného rozhodnutí vydaného ve správním řízení a on nečiní žádné aktivní kroky směřující k jeho fyzickému odstranění. Ve vztahu k odvolacím argumentům ohledně povolenky připomínal, že pokud není na nějakou skutečnost právní nárok, kdy by právní úprava garantovala určité právo na konkrétní věc, pak i za splnění určitých podmínek takové právo není soudní cestou vynutitelné.

8. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že žalobci uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody [ust. § 205 odst. 2 písm. d), f) a g) o.s.ř.], přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., tj. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.), aniž by doplňoval nebo opakoval dokazování a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně tak, jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením [Anonymizováno] sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí „na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

10. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou tedy správné, odvolací soud je sdílí, v souladu s výše citovaným usnesením [Anonymizováno] v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a dále k věci, se zřetelem k odvolacím námitkám, dodává:

11. Předně je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně posoudil žalobu v prvních dvou nárocích [o nichž bylo rozhodnuto ve výroku I. pod body 1), 2a a 2b)] správně jako žalobu určovací, a to podle jejího obsahu.

12. Jelikož se tedy jedná obsahově o žalobu o určení, musel jako prvotní zkoumat otázku existence naléhavého právního zájmu žalobců na tomto určení, což i učinil. Podle ust. § 80 o.s.ř. se totiž určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

13. Předpokladem úspěšnosti žaloby o určení podle ust. § 80 o.s.ř., zda tu právní vztah nebo právo je či není, je, že účastníci mají věcnou legitimaci a že žalující strana má na určení naléhavý právní zájem.

14. Pokud jde o otázku pasivní věcné legitimace, ztotožňuje se odvolací soud se závěry soudu prvního stupně, obsaženými v odst. 21 odůvodnění napadeného rozsudku.

15. Odvolací soud dále konstatuje, že určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo tam, kde lze její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu. Tato má místo i tam, kde k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, a to v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky, vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a kdy lze jejím prostřednictvím dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků.

16. Zásadní otázkou pro řešení sporu tedy je, zda lze, z žalobci podané žaloby, usuzovat na jejich naléhavý právní zájem na požadovaných určení nebo nikoli.

17. S ohledem na charakter žaloby, jíž se žalobci u soudu svých tvrzených práv domáhali, měl soud prvního stupně, kromě vyřešení otázky věcné legitimace, především zkoumat, zda na navrhovaném určení mají žalobci vůbec naléhavý právní zájem, což prvostupňový soud učinil, jak již bylo výše uvedeno.

18. Odvolací soud, ve shodě se závěry prvostupňového soudu, zdůrazňuje, že žalobci nemají naléhavý právní zájem na požadovaných určeních.

19. Soudní praxe (srov. např. rozhodnutí [Anonymizováno] sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum] či sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum]) se ustálila v názoru, že existence naléhavého právního zájmu na žádaném určení podle ust. § 80 o.s.ř., (a to i ve znění před novelou, provedenou zákonem č. 293/2013 Sb.), tedy tvrdit a dokazovat skutečnosti, z nichž jeho existence vyplývá, je u určovací žaloby nezbytnou podmínkou její přípustnosti. Žalující strana má právní zájem na žádaném určení, jestliže by bez tohoto určení bylo ohroženo její právo nebo právní vztah, na němž je zúčastněna, nebo jestliže by se její postavení bez tohoto určení stalo nejistým. Ke vzniku žalobcova právního zájmu na určení stačí takové chování žalované strany, které nasvědčuje jejímu úmyslu porušit právo žalobce nebo způsobit mu újmu na jeho právním postavení. Určovací žaloba je tedy prostředkem umožňujícím poskytnutí ochrany právního postavení žalobce dříve, než toto jeho postavení bylo porušeno, takže jejím cílem je zásadně poskytnutí preventivní ochrany. Naopak podmínka naléhavého právního zájmu nebude splněna, jestliže požadované určení neodstraní stav ohrožení práva nebo nezjedná efektivně jistotu v dotčeném právním vztahu. Jestliže soud dospěje k závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení, zamítne žalobu, aniž by se současně zabýval meritem věci. Nedostatek doložení naléhavého právního zájmu je tedy samostatným a prvořadým důvodem, pro který nemůže určovací žaloba obstát a který sám o sobě bez dalšího vede k jejímu zamítnutí. Tyto teze mají oporu např. již v rozsudku bývalého [Anonymizováno] sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], uveřejněném pod č. 17/1972 [Anonymizováno], dále v rozsudku [Anonymizováno] sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], uveřejněném pod č. 11/1994 [Anonymizováno], či v rozsudcích [Anonymizováno] sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum] a sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum], uveřejněných pod č. [hodnota] a 21/1997 časopisu [Anonymizováno]. Lze však dále poukázat rovněž na rozsudek [Anonymizováno] sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], uveřejněný pod č. 68/2001 [Anonymizováno], či na nález [Anonymizováno] sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum], uveřejněný pod č. 35/1995 [Anonymizováno]. Uvedené závěry však neplatí bezvýhradně. Prokáže-li totiž žalobce, že má naléhavý právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní vztah, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou při možnosti žaloby na plnění lze určovací žalobu pokládat jen tam, kde neslouží potřebám praktického života, tudíž tam, kde spor mezi účastníky řízení neodstraňuje a naopak vede k dalšímu (zbytečnému) množení sporů mezi nimi. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle ust. § 80 písm. b) o.s.ř., ve znění před novelou (srov. např. již zmíněný rozsudek [Anonymizováno] sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], a dále rozsudek [Anonymizováno] sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum], uveřejněný pod č. 51/2002 časopisu [Anonymizováno]).

20. Lze tedy uzavřít, že určovací žaloba má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné právní závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá - srov. rozsudky [Anonymizováno] [spisová značka] ze dne [datum] či sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum].

21. Žaloba, podaná ve smyslu ust. § 80 o.s.ř. musí mít tedy vždy preventivní povahu, tudíž má svůj smysl toliko tehdy, pokud ještě nedošlo k porušení právního vztahu či práva, neboť jejím účelem je poskytnutí ochrany právnímu postavení žalobce (srov. opět [Anonymizováno] 21/97).

22. O naléhavý právní zájem může jít zásadně jen tehdy, jestliže by, bez soudem vysloveného určení, že právní vztah nebo právo existuje, bylo buď ohroženo právo žalobce, nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým. To znamená, že u žalobce musí jít buď o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by v již existujícím právním vztahu mohl objektivně být ohrožen, případně pro své nejisté postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě (zde srov. nález [Anonymizováno], uveřejněný pod číslem 35, svazek 3, [Anonymizováno], str. 261).

23. Odvolací soud dále zdůrazňuje, že zamítá-li soud žalobu na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, je vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumal po stránce věcné (srov. rozsudek [Anonymizováno] sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum] publikovaný pod [právnická osoba]/97 [Anonymizováno]).

24. Z uvedeného je zcela zřejmé, že na právním postavení žalobců k výše uvedeným nemovitostem, které jsou v jejich vlastnictví, by se, ani pokud by byla všechna jejich další tvrzení shledána po právu, v žádném případě nic nezměnilo. Nesouhlas žalovaného s oplocením pozemků žalobců a požadavek, aby došlo k navrácení užívání pozemků do dřívějšího rozsahu, totiž nemá žádnou relevanci. Oplocení bylo žalobci umístěno na základě souhlasného rozhodnutí správního orgánu, a to evidentně pravomocného. Pokud jde tedy o otázku naléhavého právního zájmu k této části žaloby, byla posouzena soudem prvního stupně správně tak, že dán není.

25. Stejné pak platí u druhé části žaloby, v níž se žalobci domáhali uložení povinnosti žalovanému zdržet se vstupu na pozemky v jejich vlastnictví v rozsahu 2,5 metrů od břehu dále. Soud prvního stupně v odst. 25 až 27 odůvodnění napadeného rozsudku naprosto správným a přesvědčivým způsobem vysvětlil odpovědnost různých osob, jakož i členů žalovaného, za případná protiprávní jednání při výkonu rybářského práva na pozemcích žalobců. Bylo zde rovněž správně odůvodněno, že vyjádření žalovaného ve směru, aby se stav užívání předmětných pozemků navrátil do dřívějšího rozsahu, nelze objektivně považovat za vyhrožování neoprávněným zásahem, když bylo odkázáno i na přiléhavou judikaturu [Anonymizováno]. Odvolací soud dále doplňuje, že protiprávní jednání třetích osob, na které žalobci poukazovali, není přičitatelné žalovanému.

26. Odvolací soud se ztotožňuje i s právním názorem prvostupňového soudu, pokud jde o žalobci požadovanou povinnost žalovaného vydat žalobci a) povolenku k lovu. Pro stručnost odkazuje na závěry, uvedené v odst. 28 odůvodnění napadené rozsudku, když i on má za to, že na vydání povolenky není zákonný nárok, byť je otázkou, zda by takovýto nárok nespadal pod správní soudnictví. Žalobci navrženým důkazem, tj. e-mailem [tituly před jménem] [jméno FO], odvolací soud dokazování nedoplňoval, neboť tento důkazní prostředek nemohl nijak přispět k posouzení skutkového stavu. Pokud jde o právní posouzení právních předpisů, tak to náleží výlučně soudu.

27. Namítali-li odvolatelé neprovedení navrhovaných důkazů, patří se uvést, že jedním z aspektů práva na spravedlivý proces je, že v soudním řízení je nutno umožnit účastníku řízení tvrdit rozhodné skutečnosti a k jejich prokázání navrhnout provedení relevantních důkazů. Tomuto právu účastníka řízení pak odpovídá povinnost obecného soudu o návrhu rozhodnout a v případě jeho zamítnutí poté v rozhodnutí ve věci samé odůvodnit, proč soud k provedení navržených důkazů nepřistoupil; okrajovou a obecnou zmínku v odůvodnění rozhodnutí neodpovídající závažnosti věci nelze považovat za řádné odůvodnění v intencích zásady spravedlivého procesu [srov. nález [Anonymizováno] sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum] ([Anonymizováno])].

28. Jestliže soud některé z navržených důkazů neprovede, měl by v odůvodnění rozhodnutí uvést, proč tyto důkazy neprovedl (ust. § 157 odst. 2 o.s.ř.). Zde zbývá dodat, že neučinil-li tak, může odvolací soud z takové vady vyvozovat důsledky jen tehdy, měla-li tato vada za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tak by tomu mohlo být jen v případě, že navržené důkazy směřovaly k objasnění skutečností, které jsou významné z hlediska právního posouzení věci a které již zároveň nebyly dostatečně spolehlivě prokázány jinak (srov. např. usnesení [Anonymizováno] sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum]).

29. Odvolací soud v těchto souvislostech připomíná právní názor, vyslovený rozsudkem [Anonymizováno] sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], podle kterého je nepřípustné, zamítá-li soud žalobu na určení pro nedostatek naléhavého právního zájmu, aby zároveň prováděl dokazování ve věci samé. Soudu přesto nic nebrání provést dokazování jen ke zjištění samotné existence naléhavosti právního zájmu žalující strany.

30. Prvostupňový soud se žádného z výše uvedených pochybení v této věci nedopustil, naopak se jí řádně zabýval a náležitě odůvodnil, na základě jakých důkazů a úvah dospěl k závěrům, které odvolatelé v odvolání podrobují kritice. Odůvodnění napadeného rozsudku má racionální základnu a je hájitelné. Soud prvního stupně sice nevysvětlil, z jakých důvodů neprovedl odvolateli navržené důkazy, přičemž nadbytečnost a neschopnost prokázat tvrzenou skutečnost, tj. existenci naléhavého právního zájmu, jsou ústavně aprobovanými důvody dovolujícími soudu neprovést navržený důkaz.

31. Pokud žalobci ve svém odvolání poukazovali na nesprávnost výroku II. s tím, že při ústních jednáních, která se konala dne [datum] a [datum], nedošlo k projednání věci a neměla být tedy přiznána odměna a režijní paušál v plné výši, vyslovuje odvolací soud s tímto názorem souhlas. Při ústním jednání, konaném dne [datum], bylo totiž jednáno toliko o možném smírném řešení sporu a o případné mediaci, která byla shledána nevhodnou. U dalšího jednání, konaného dne [datum] nebylo opět jednáno ve věci, neboť ze strany prvostupňového soudu byl činěn opakovaně pokus o smír a poté jím byl prezentován jeho právní názor ve vztahu k požadovaným žalobním nárokům a byla rovněž probírána otázka pasivní věcné legitimace. Za této procesní situace je tedy zřejmé, že žalovaný by měl právo na náhradu nákladů řízení, vyplývající z tarifní hodnoty 80 000 Kč, když výše odměny 4 300 Kč je dána ust. § 7 bod 5. AT ve spojení s ust. § 9 odst. 3 písm. a) AT (2x) a ust. § 9 odst. 1 AT (1x) a ust. § 12 odst. 3 AT. Správně tedy měly být přiznány tři úkony právní pomoci po 4 300 Kč [ust. § 11 odst. 1, a to 1x podle písm. a) - převzetí a příprava zastoupení, 1x podle písm. d) - vypracování vyjádření k žalobě a 1x podle písm. g) - účast na jednání dne [datum]], tři úkony právní pomoci po 2 150 Kč [ust. § 11 odst. 2, a to 1x podle písm. f) - účast na jednání dne [datum], při kterém došlo pouze k vyhlášení rozsudku a 2x podle písm. f), ve spojení s ust. § 11 odst. 3 AT - účast na jednáních dne [datum] a [datum]], šest náhrad hotových výdajů po 300 Kč (ust. § 13 odst. 4 AT) a 21% daň z přidané hodnoty [ust. § 47 odst. 1, písm. a) zák. č. 235/2004 Sb. v platném znění] z výše uvedených položek ve výši 4 441,50 Kč (ust. § 137 odst. 3 o.s.ř.). Protože měl žalovaný právo na náhradu nákladů řízení ve výši 25 591,50 Kč a byla mu přiznána toliko částka 20 238,36 Kč, byť ve svém podání ze dne [datum] vyúčtoval částku 20 240,05 Kč, došlo by přiznáním správné částky ze strany odvolacího soudu k porušení zásady reformatio in peius, tedy k rozhodnutí k horšímu v neprospěch žalobců.

32. Ve světle výkladu podaného soudem prvního stupně proto odvolací námitky žalobců nemohou nikterak obstát a prvostupňový soud tedy nikterak nepochybil, když žalobu v celém rozsahu zamítl. Odvolací soud proto jeho rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil, včetně akcesorického výroku o nákladech řízení – srov. shora v předchozím odstavci, když žalovaný proti tomuto výroku nebrojil. Konstatuje, že v této věci nenastaly mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly postup podle ust. § 150 o.s.ř. a že tedy o náhradě nákladů řízení rozhodl prvostupňový soud správně podle zásady úspěchu ve věci, vyjádřené v ust. § 142 odst. 1 o.s.ř.

33. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy zcela procesně úspěšnému žalovanému vznikly ve stádiu odvolacího řízení náklady spojené s právním zastoupením advokátem podle vyhl. č. 177/1996 Sb. Ty jsou tvořeny dvěma hlavními úkony po 4 300 Kč opět z punkta 80 000 Kč [ust. § 11 odst. 1, a to 1x podle písm. d) - vypracování vyjádření k odvolání, a 1x podle písm. g) - účast na jednání dne [datum], když výše je dána ust. § 7 bod 5. AT ve spojení s ust. § 9 odst. 3 písm. a) AT (2x) a ust. § 9 odst. 1 AT (1x) a ust. § 12 odst. 3 AT] a dvěma náhradami hotových výdajů po 300 Kč (ust. § 13 odst. 4 AT). Dále byla přiznána 21% daň z přidané hodnoty [ust. § 47 odst. 1, písm. a) zák. č. 235/2004 Sb. v platném znění] z výše uvedených položek ve výši 1 932 Kč (ust. § 137 odst. 3 o.s.ř.). Celkové náklady žalovaného tedy činí za tuto část řízení 11 132 Kč a jejich náhrada mu byla přisouzena v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.).