o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce č.j. 9 C 12/2022 – 55 ze dne 3. května 2022

1. Okresní soud v Nymburce svým rozsudkem č. 9 C 12/2022 – 55 ze dne 3. 5. 2022 uznal žalovaného povinným vyklidit nemovité věci: pozemek parc. č. St. [anonymizováno], jehož součástí je stavba [adresa] (rodinný dům, v části [územní celek]), zapsaný v katastru nemovitostí vedeném [stát. instituce], [stát. instituce], pro [katastrální uzemí], [územní celek], na listu vlastnictví [číslo] vyklizené je předat žalobkyni, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.). Žalovanému byla dále uložena povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 16 011 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok II.).

2. Žalobkyně se svou žalobou domáhala proti žalovanému, aby vyklidil výše uvedené nemovitosti a aby jí je vyklizené předal. Tvrdila, že účastníci byli původně jejich podílovými spoluvlastníky, ale dne [datum] uzavřeli dohodu o zrušení a vypořádání jejich podílového spoluvlastnictví, na základě které se jejich výlučným vlastníkem stala ona. Žalovaný nemovitosti nevyklidil, a to ani přes opakované výzvy ze strany žalobkyně. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že dohodu o vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem uzavřel ve složité životní situaci. Tvrdil, že se žalobkyní byl domluven tak, že až toto pomine, vrátí se vlastnické vztahy do původní podoby, kdy nemovitosti budou opět v podílovém spoluvlastnictví, a to u každého jednou polovinou. Přestože mu to žalobkyně slíbila, tak svůj slib nesplnila a odmítla i zřídit v jeho prospěch věcné břemeno doživotního užívání. Popíral, že by mu zaplatila částku 100 000 Kč na vypořádání jeho spoluvlastnického podílu a že by nemovitosti užíval proti její vůli. Tvrdil, že při uzavírání dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jednala žalobkyně lstivě s předem promyšlenými úmysly a on dohodu uzavřel v omylu, vyvolaném žalobkyní.

3. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami, tak jak je podrobně uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl k závěru, že žalovaný užívá předmětné nemovitosti k bydlení od [datum], aniž by měl uzavřenu nájemní nebo jinou smlouvu, která by ho k tomu opravňovala. Pro jejich užívání mu nesvědčí ani odvozené právo bydlení, neboť nejpozději od [datum] není se žalobkyní v družském poměru, nevede s ní společnou domácnost, a nesvědčí mu tedy ani odvozené užívací právo založené na vztahu obdobném vztahu manželskému. Pokud se po něm žalobkyně, jakožto výlučný vlastník nemovitostí, domáhala žalobou na vyklizení nemovitostí, byla její žaloba podána důvodně, neboť v případě nemovitých věcí není možné požadovat jejich vydání. Zdůraznil, že ze strany žalovaného nebylo tvrzeno, že by mu svědčilo nějaké právo nemovitosti užívat. Pokud žalovaný uváděl, že předmětnou dohodu uzavřeli účastníci v roce 2015 tzv. podmíněně a že se žalobkyně měla zavázat polovinu nemovitostí převést později zpět na něho, tak nic takového v dohodě ujednáno nebylo. Tvrzení o možném lstivém jednání žalobkyně při uzavírání dohody a o uvedení žalovaného v omyl, kdy žalovaný pouze bez dalšího citoval zákonné důvody možné neplatnosti právního jednání, a to v pouhé obecné rovině, označil prvostupňový soud za čistě účelová.

4. Konstatoval, že vzhledem k absenci jakýchkoli konkrétních tvrzení, týkajících se neplatnosti dohody, nebyla žalovanému poskytnuta lhůta podle ust. § 118b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) pro doplnění důkazních návrhů a předložení listin, neboť nejprve je třeba v řízení tvrdit, tedy uvádět konkrétní skutkové okolnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci (nikoli bez dalšího pouze citovat možné zákonné důvody neplatnosti právního jednání), a teprve poté je možné taková konkrétní skutková tvrzení prokazovat. Připomněl, že pro rozhodnutí ve věci nebylo podstatné, zda a případně jakým způsobem žalovaný platil v minulosti opravy nemovitostí nebo přispíval na společnou domácnost vedenou se žalobkyní.

5. Prvostupňový soud ve věci rozhodl s odkazem na ust. § 1040 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), ust. § 744 o.z. a ust. § 769 o.z., a to s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 3560/2010 ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 389/99 ze dne 5. 9. 2000 a sp. zn. 22 Cdo 2342/2004 ze dne 27. 10. 2005 O nákladech řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., když jejichž výše byla určena podle ust. § 7 bod 4. vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen„ AT“), ve spojení s ust. § 9 odst. 1 AT, ust. § 13 AT, s odkazem na ust. § 149 odst. 1 o.s.ř. Pariční lhůty byly v obou výrocích stanoveny podle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř.

6. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včas odvolání a předně zdůrazňoval, že od okamžiku podání žaloby si důsledně plnil své procesní povinnosti, kdy všechny rozhodné skutečnosti včas tvrdil, a buď je ihned prokazoval listinnými důkazy, nebo důkazy k prokázání tvrzení včas označil. Konstatoval, že obnovení spoluvlastnictví žalobkyně dlouhodobě odmítala a úmyslně zneužila jeho tísně, když se lstivým a předem promyšleným jednáním zmocnila celé nemovitosti. Odmítal její tvrzení, že by s ní několik let nežil ve společné domácnosti jako druh a družka. Připomínal, že na základě jeho finanční pomoci žalobkyně splácela hypotéční úvěr na nemovitost. Uvedl, že legitimně očekával, že dojde k obnovení jeho vlastnictví k nemovitosti a tak také od roku 2015 jednal. Vyslovil své přesvědčení, že včas tvrdil a prokázal, či k prokázání tvrzení důkazy označil, že žalobkyně jednala lstivě již v době, kdy iniciovala uzavření dohody o vypořádání spoluvlastnictví. Opakovaně zdůrazňoval, že jej uvedla úmyslně v omyl a jeho omylu využila ke zmocnění se celé nemovitosti, když mu navíc ústně slíbila znovuobnovení spoluvlastnictví. Ve svém odvolání tvrdil, že dohoda o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví trpí relativní neplatností, neboť se ze strany žalobkyně jednalo o úmyslné jednání v rozporu s dobrými mravy a na jeho straně o jednání v omylu žalobkyní úmyslně vyvolaného. Soudu prvního stupně vytýkal, že neprovedl jím navržené důkazy a neposkytl mu lhůtu k jejich doplnění a že postupoval zcela formálně. Připomínal, že tvrzení o lstivém jednání žalobkyně a důkazy k jeho prokázání včas označil a navrhl. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení.

7. Žalobkyně se k odvolání vyjádřila tak, že navrhovala potvrzení napadeného rozsudku soudu prvního stupně jako věcně a právně správného. Konstatovala, že ten ve svém rozsudku dospěl na základě provedených důkazů ke správnému závěru, že žalobkyně je výlučným vlastníkem dotčených nemovitých věcí a žalovaný je, nejméně od [datum], užívá k bydlení bez právního důvodu, neboť mu nesvědčí žádný právní titul k jejich užívání. Předně poukazovala na to, že podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem bylo ukončeno po jejich vzájemné dohodě, a to poté, co byl žalovaný stíhán ve věci podezření ze spáchání přečinu krádeže u jeho zaměstnavatele - [právnická osoba] [anonymizováno]. Za tento trestný čin byl nakonec pravomocně odsouzen a tato trestná činnost, o níž žalobkyně neměla povědomí, způsobila zásadní trhlinu v jejím vztahu k žalovanému, neboť je rovněž letitým zaměstnancem uvedené společnosti. Zdůrazňovala, že žalovaný byl vyvázán z úvěrové smlouvy stran nemovitostí a ona sama se stala jediným dlužníkem. Tvrzení žalovaného, že dohodu o vypořádání spoluvlastnictví uzavřel v omylu, označila za nepravdivé, neprokázané a účelové. Přestože nepravdivou, nepodloženou a účelovou námitku relativní neplatnosti dohody o vypořádání podílového spoluvlastnictví vznesl žalovaný až ve svém odvolání, namítla z opatrnosti její promlčení. Žalovaným navržené výslechy svědků označila za nadbytečné a neúčelné, neboť měli vypovídat o účasti žalovaného na údržbě nemovitých věcí, a pokud až v podaném odvolání uvedl, že by měli být vyslechnuti k tvrzené relativní neplatnosti dohody, je toto tvrzení pouze obecné a v rozporu s poučením o koncentraci řízení. Důrazně popírala, že by se žalovaný podílel na splácení úvěru a přispíval na náklady na bydlení s tím, že to ani nesouvisí s předmětem řízen a nesouhlasila ani s tím, že by bez jeho finanční pomoci nebyla schopna úvěr splácet.

8. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že žalovaným uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody (ust. § 205 odst. 2 písm. b), c), d), e), f) a g) o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., t.j. v projednávané věci, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně, tak jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3450/2011 ze dne 16. 11. 2011, podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí„ na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

10. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou tedy správné, odvolací soud je sdílí, v souladu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a dále k věci, se zřetelem k odvolacím námitkám, dodává:

11. Podle ust. § 119a odst. 1 o.s.ř. je předseda senátu povinen před skončením jednání, s výjimkou věcí uvedených v ust. § 120 odst. 2, účastníky přítomné při jednání poučit, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a že důkazy musí být označeny dříve, než ve věci vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v ust. § 205a, když ust. § 118b, 118c a § 175 odst. 4 část první věty za středníkem tím nejsou dotčena.

12. Procesní předpis sleduje, aby poučení, kterého se má účastníkům ze strany soudu dostat, bylo konkrétní a podrobné a aby se jim dostalo v takovém stadiu řízení, kdy je to pro vedení řízení potřebné, a za takové situace, kdy bez konkrétního a podrobného poučení by mohli pro nedostatek potřebných znalostí procesních pravidel utrpět újmu na svých právech. Je třeba rovněž uvést, že zákon přitom rozlišuje mezi povinností soudu poskytnout poučení při jednání (do této kategorie patří typicky poučení podle ust. § 118a a § 119a o.s.ř.) a při jiném jeho úkonu (např. poučení podle ust. § 15a, § 30 odst. l, § 43 odst. 1 o.s.ř.).

13. Odvolací soud se nemohl zabývat novými tvrzeními o relativní neplatnosti dohody účastníků a důkazy, které žalovaný předložil odvolacímu soudu až v průběhu odvolacího řízení.

14. Pokud jde o doplnění uvedených skutkových tvrzení žalovaným v uvedeném směru v rámci podaného odvolání, odvolací soud zdůrazňuje, že systém neúplné apelace, na němž je vybudováno odvolací řízení ve věcech sporných (je-li napadeno rozhodnutí ve věci samé), předpokládá, že spor po skutkové stránce účastník vymezí u soudu prvního stupně. Skutečnosti a důkazy, které, ač mohl, před soudem prvního stupně neuplatnil, již účastník k prosazení svého nároku či obrany proti němu v odvolacím řízení uplatňovat nemůže. Zákon současně vychází z toho, že procesní následky spojené se zákazem novot v odvolacím řízení lze účastníku spravedlivě přičíst k tíži pouze tehdy, jestliže si byl v konkrétní věci těchto následků vědom. Vědomí o právních následcích zákon neponechává na tom, zda účastník ve vlastních poměrech zvolí kvalifikované zastoupení a ukládá soudu, aby každému účastníku, tedy i zastoupenému poskytl poučení.

15. Pokud žalovaný ve svém odvolání vytýkal prvostupňovému soudu, že neprovedl jím navržené důkazy, že mu neposkytl lhůtu k jejich doplnění a že postupoval zcela formálně, musí odvolací soud toto odmítnout.

16. Zde je nutno zdůraznit, že se v občanském soudním řízení uplatňuje zásada projednací, podle které jsou účastníci řízení povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti (povinnost tvrzení); jsou též povinni plnit důkazní povinnost, tedy označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Důsledkem nesplnění těchto povinností je vynesení nepříznivého rozsudku pro účastníka, který je nesplnil; soud sám není povinen po významných skutečnostech pátrat a vychází ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů. Zákon tím vymezuje důkazní břemeno (ust. § 120 odst. 2 o.s.ř.) jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení, jenž je určován výsledkem provedeného dokazování. Důkazní břemeno stíhá toho z účastníků, v jehož zájmu je, aby určitá skutečnost, rozhodná podle hmotného práva a účastníkem tvrzená, byla v řízení prokázána v tom smyslu, aby ji soud uznal za pravdivou (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 385/15 ze dne 8. 12. 2015).

17. Odvolací soud se ztotožňuje se závěry prvostupňového soudu, obsaženými v odst. 14 odůvodnění jeho rozsudku o neposkytnutí lhůty podle ust. § 118b o.s.ř.

18. Nejvyšší soud ČR se v řadě rozhodnutí zabýval námitkou směřující proti procesnímu postupu soudu, který nevyhověl účastníku řízení a neprovedl jím navrhované důkazy. Ve své rozhodovací činnosti opakovaně uvedl, že soud není povinen provést všechny důkazy navrhované účastníkem řízení, že provedení navrhovaných důkazů záleží na jeho hodnocení (ust. § 120 odst. 1 o.s.ř.), které důkazy je nezbytné provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit (srov. např. rozsudek sp. zn. 32 Odo 801/2006 ze dne 10. 1. 2008, usnesení sp. zn. 33 Cdo 3983/2008 ze dne 26. 10. 2010 a sp. zn. 33 Cdo 3116/2011 ze dne 30. 1. 2013). Jestliže soud některé z navržených důkazů neprovede, měl by v odůvodnění rozhodnutí uvést, proč tyto důkazy neprovedl (ust. § 157 odst. 2 o.s.ř.). Zde zbývá dodat, že neučinil-li tak, může odvolací soud z takové vady vyvozovat důsledky jen tehdy, měla-li tato vada za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tak by tomu mohlo být jen v případě, že navržené důkazy směřovaly k objasnění skutečností, které jsou významné z hlediska právního posouzení věci a které již zároveň nebyly dostatečně spolehlivě prokázány jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 428/2008 ze dne 13. 11. 2008).

19. V posuzovaném případě soud prvního stupně neprovedl dokazování (ust. § 120 odst. 1 věta druhá o.s.ř.) výslechem žalovaného a svědků [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Ke všem těmto navrženým důkazům v odst. 17 odůvodnění svého rozsudku dostatečným způsobem (a v souladu s ust. § 157 odst. 2 o.s.ř.) vysvětlil, proč je neprovedl. Jeho postup v tomto směru tedy odpovídal i postupu, vyžadovanému Ústavním soudem ČR (srov. jeho rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 68/99, IV. ÚS 582/01, III. ÚS 52/2000, II. ÚS 127/96, II. ÚS 56/95).

20. Soud prvního stupně se tedy v otázce neprovádění části navržených důkazů nedopustil žádného pochybení, ale naopak se věcí řádně a podrobně zabýval a náležitě odůvodnil, na základě jakých důkazů a úvah dospěl ke skutkovým zjištěním, které odvolatel v odvolání podrobuje kritice. Odůvodnění napadeného rozsudku má racionální základnu a je hájitelné. Jak již bylo výše uvedeno, tak soud prvního stupně vysvětlil, z jakých důvodů neprovedl odvolatelem navržené důkazy, přičemž uváděné důvody, jmenovitě nadbytečnost, jsou ústavně aprobovanými důvody dovolujícími soudu neprovést navržený důkaz.

21. Pokud jde o požadavek žalobkyně na vyklizení nemovitostí žalovaným, je úsilí žalobkyně, procesně právně vtělené do podané žaloby (u nemovitostí plní funkci žaloby reivindikační žaloba na vyklizení) naprosto legitimní a z ohledu ust. §§ 1040 až 1042 o.z., za použití analogie podle ust. § 10 odst. 1 o.z., plně důvodné. Tím, že žalovaný předmětné nemovitosti užívá bez právního důvodu, zasahuje do práv žalobkyně, předpokládaných v ust. § 1012 a násl. o.z., do nichž se promítá obsah znění Listiny základních práv a svobod, zejm. čl. 11 odst. 1 a 3.

22. Odvolací soud proto odkazuje na závěry soudu prvního stupně, uvedené v odst. 12 až 16 odůvodnění napadeného rozsudku. Ten tedy nijak nepochybil, když žalobě vyhověl a odvolací soud proto jeho rozsudek jako věcně správný (včetně věcně správného akcesorického výroku II. o nákladech řízení) podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

23. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy zcela procesně úspěšné žalobkyni vznikly ve stádiu odvolacího řízení náklady spojené s právním zastoupením advokátem podle vyhl. č. 177/1996 Sb. Ty jsou - podle obsahu spisu - tvořeny dvěma hlavními úkony po 1 500 Kč (ust. § 11 odst. 1, a to 1x podle písm. d) - vypracování vyjádření k odvolání, a 1x podle písm. g) - účast na jednání dne [datum], když výše je dána ust. § 7 bod 4. AT ve spojení s ust. § 9 odst. 1 AT) a dvakrát náhrada hotových výdajů po 300 Kč (ust. § 13 odst. 3 AT). Dále byla přiznána 21% daň z přidané hodnoty (ust. § 47 odst. 1, písm. a) zák. č. 235/2004 v platném znění) z výše uvedených položek ve výši 756 Kč (ust. § 137 odst. 3 o.s.ř.). Celkové náklady žalobkyně tedy činí za tuto část řízení 4 356 Kč a jejich náhrada jí byla přisouzena v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.).