o určení vlastnického práva

1. Okresní soud Praha – východ (dále jen „soud prvního stupně“ nebo „prvostupňový soud“) svým rozsudkem č.j. 6 C 148/2023 – 74 ze dne 14. 2. 2024 rozhodl tak, že výrokem I. zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. č. 785/56, orná půda, zapsaného na LV č. [hodnota] u [právnická osoba], katastrální území [adresa], obec [adresa], a výrokem II. uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 20 570 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované.

2. Žalobkyně se domáhala požadovaného určení s tím, že se žalovanou uzavřela dne [datum] kupní smlouvu o převodu vlastnictví k uvedenému pozemku za kupní cenu ve výši 1 375 000 Kč. Tvrdila, že první část kupní ceny ve výši 75 000 Kč byla uhrazena před uzavřením této smlouvy realitnímu zprostředkovateli, druhá část kupní ceny ve výši 1 300 000 Kč byla složena do advokátní úschovy a žalobkyni z ní byla vyplacena částka 520 000 Kč, když částka 55 000 Kč měla být z úschovy uhrazena přímo na účet příslušného finančního úřadu na úhradu daně z nabytí nemovitých věcí. Žalobkyně dále tvrdila, že zbývající část deponované kupní ceny ve výši 725 000 Kč byla po uplynutí šesti měsíců vrácena zpět žalované, protože žalobkyně nesplnila podmínky sjednané pro její vyplacení, neboť nedokončila inženýrské sítě s příjezdovou cestou, jak se k tomu vůči žalované zavázala. Žalobkyně v žalobě dovozovala, že předložení podepsaného předávacího protokolu o předání sítí a komunikace bylo podmínkou, která upravovala pouze termín vyplacení zbývající části kupní ceny z advokátní úschovy, nikoli právo žalobkyně na doplacení zbývající části kupní ceny. Protože mezi stranami smlouvy nebyl dohodnut náhradní způsob zaplacení zbývající části kupní ceny pro případ jejího vrácení z úschovy zpět žalované, vyslovila názor, že splatnost této části dosud neuhrazené kupní ceny nastala až ve lhůtě určené výzvou, kterou žalované doručila dne [datum], a která marně uplynula dne [datum]. Zdůrazňovala, že zaplacení kupní ceny je podstatnou náležitostí kupní smlouvy a pokud žalovaná sjednanou kupní cenu v plné výši neuhradila, porušila tím podstatným způsobem podmínky uzavřené smlouvy. Žalobkyně jí proto zaslala předžalobní výzvu, ve které ji upozornila, že pokud nedojde k zaplacení, odstoupí od smlouvy, což učinila oznámením o odstoupení, datovaným dnem [datum], čímž smlouva od počátku zanikla. Konstatovala, že odpadnutím právního důvodu převodu vlastnického práva k pozemku na žalovanou žalobkyně nikdy nepřestala být jeho vlastníkem a současný zápis v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti. Tvrdila, že právo odstoupit od kupní smlouvy jí vzniklo až ve chvíli, kdy žalovaná nesplnila svou povinnost zaplatit zbývající část kupní ceny, tj. [datum], a proto toto právo nemůže být promlčené. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že nepopírala uzavření kupní smlouvy a dohodu o způsobu zaplacení kupní ceny s tím, že uhrazením její části prostřednictvím advokátní úschovy splnila své závazky ze smlouvy. Odstoupení žalobkyně označila za nicotné, protože sjednaný způsob úhrady kupní ceny takové odstoupení neumožňoval a navíc by právo odstoupit již bylo promlčeno. Zdůrazňovala, že podmínky vyplacení kupní ceny byly sjednány samostatnou smlouvou o advokátní úschově a že se po ní žalobkyně domáhala úhrady doplatku kupní ceny až dopisem ze dne [datum], aniž by specifikovala podle jakých ustanovení kupní smlouvy tak činí. Tvrzený nárok označila za promlčený a na následující písemné odstoupení od kupní smlouvy zareagovala opět odmítavě a zopakovala námitku promlčení.

3. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami tak, jak je podrobně uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl ke skutkovým závěrům, uvedeným v odst. 6 až 16 odůvodnění napadeného rozsudku.

4. Poté odkázal na ust. § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), ust. § 2002 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), ust. § 610 odst. 1 o.z., ust. § 611 o.z., ust. § 619 odst. 1, 2 o.z., ust. § 629 odst. 1 o.z. a ust. § 1906 o.z., s poukázáním na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu ČR. Naléhavý právní zájem na straně žalobkyně stran určení vlastnického práva soud prvního stupně shledal s tím, že tato o sobě tvrdí, že je vlastníkem nemovitosti evidované v katastru nemovitostí, ale tam není v tomto směru zapsána. Dále poukázal na skutečnost, že podle rozhodovací praxe soudů je dlouhodobě a konstantně přijímán závěr, že právo účastníka odstoupit od smlouvy je právem majetkovým, které se promlčuje v obecné tříleté promlčecí době a že obecná promlčecí lhůta počíná plynout dnem, kdy právo mohlo být objektivně prvně vykonáno, tedy dnem, kdy se oprávněná osoba mohla poprvé s úspěchem (nikoli předčasně) domáhat ochrany svých práv u soudu. Správně konstatoval, že obecně platí, že pro běh promlčecí doby u práva na odstoupení od smlouvy je rozhodný okamžik, kdy bylo možno poprvé od smlouvy odstoupit. S ohledem na smluvní ujednání v kupní smlouvě poukázal na to, že byla sjednána povinnost schovatele vrátit zbývající peněžní prostředky z úschovy zpět žalované, nedojde-li ke splnění podmínek pro jejich vyplacení žalobkyni nejpozději do šesti měsíců od uzavření smlouvy, tj. nejpozději do [datum]. Připomněl, že splnění této podmínky pro výplatu zbývající části kupní ceny žalobkyni, tedy předložení kolaudačních souhlasů a předávacího protokolu k sítím a komunikaci, pak bylo zcela v dispozici žalobkyně, která od samého počátku smluvního vztahu věděla, do kdy musí splnit své závazky z kupní smlouvy, aby jí byla vyplacena kupní cena složená do úschovy. Akcentoval, že si současně musela být velmi dobře vědoma následků, které nastanou v případě nesplnění jejího závazku ve sjednané lhůtě, tedy toho, že schovatel bude povinen vrátit složenou kupní cenu (případně její zbývající část) žalované, a že tím pádem nebude mít kupní cenu v celé dohodnuté výši uhrazenou. Uzavřel, že první den, kdy žalobkyně mohla po žalované uplatnit právo na doplacení kupní ceny tak nastal již [datum] a ke stejnému datu žalobkyně mohla poprvé uplatnit právo odstoupit od smlouvy pro podstatné porušení smluvních podmínek, jímž neuhrazení více než poloviny sjednané kupní ceny je. Konstatoval, že obecná tříletá promlčení lhůta k uplatnění práva odstoupit od kupní smlouvy žalobkyni marně uplynula již dne [datum]. Uvedl, že pokud bylo se žalovanou jednáno po marném uplynutí lhůty pro splnění jejího závazku a nebyl uzavřen tomu odpovídající písemný dodatek ke smlouvě o úschově, nemohla jejich případná jednání zhojit skutečnost, že žalovaná byla ode dne [datum] v prodlení se splněním svého závazku zaplatit žalobkyni zbývající část dlužné kupní ceny. Zdůraznil, že proto neprováděl žalobkyní navržené důkazy k důvodům, proč k uzavření dodatku nakonec nedošlo. Za irelevantní označil i skutečnost, že žalovaná požádala schovatele o pozdržení výplaty uschovaných peněžních prostředků, neboť tato její žádost nikterak neměnila obsah závazků, vzniklých na základě písemně uzavřených smluv (včetně termínu k vrácení složené kupní ceny schovatelem) a schovatele tak nepochybně stále tížila povinnost vrátit kdykoli po [datum] k žádosti žalované deponovanou částku. Soud prvního stupně se zabýval i tím, zda byl postup žalované rozporný s dobrými mravy a dospěl k závěru, že nikoliv. Uvedl, že žalovaná byla nepochybně oprávněna postavit rodinný dům na pozemku, který vlastnila a kdy žalobkyni žádná překážka nebránila domáhat se následně po uvolnění finančních prostředků doplacení kupní ceny přímo na žalované. Uzavřel tedy, že žalobkyně podáním ze dne [datum], adresovaným žalované, nemohla účinně odstoupit od kupní smlouvy, neboť toto její právo se promlčelo marným uplynutím posledního dne promlčecí lhůty, tj. [datum] a k jejímu zániku tímto způsobem nedošlo. O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., když jejich výši určil podle ust. § 6 odst. 1, ust. § 7, ust. § 9 odst. 3 písm. a), ve spojení s ust. § 9 odst. 4 písm. b), ust. § 11 a ust. § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., s odkazem na ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.

5. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání a předně nesouhlasila s počátkem běhu promlčecí lhůty, který určil soud prvního stupně s tím, že s tímto okamžikem kupní smlouva žádné důsledky pro splatnost kupní ceny nespojuje. Namítala, že bylo třeba vyložit obsah kupní smlouvy a posoudit, co bylo skutečným úmyslem stran pro tento případ, resp. jak smluvní strany zamýšlely naložit s doplatkem kupní ceny v případě, že nedojde ke splnění podmínek pro jeho vydání z advokátní úschovy. Dovozovala, že úmyslem stran a jejich skutečnou vůlí při uzavírání kupní smlouvy bylo navázat splatnost doplatku kupní ceny (nikoli však nárok samotný) na okamžik vybudování inženýrských sítí žalobkyní. Konstatovala, že ta měla být odložením doplatku kupní ceny motivována inženýrské sítě dokončit co nejdříve a jednalo se tak o odkládací podmínku. Zdůrazňovala, že k tomu ale nedošlo ani po několika letech, a to z důvodů zaviněných třetí osobou a žalovaná si pak dobudovala inženýrské sítě sama. Žalobkyně vyslovila názor, že splnění podmínky se tak stalo nemožným a k podmínce se nadále nepřihlíží, příp. se považuje za splněnou pro její zmaření žalovanou, a to se shodnými právními důsledky. Dovozovala, že teprve po tomto okamžiku se mohla s úspěchem domáhat doplacení kupní ceny a teprve po nezaplacení kupní ceny na dodatečnou výzvu mohla úspěšně odstoupit od smlouvy. Vyslovila svůj názor, že „promlčecí doba počala plynout v prosinci roku 2022, pak v květnu roku 2023, kdy bylo žalované doručeno odstoupení od kupní smlouvy“ a toto právo nemohlo být promlčeno. Ve svém odvolání prvostupňovému soudu dále vytýkala, že nezohlednil ani skutečnost, že mezi účastníky již od počátku probíhala mimosoudní jednání, kdy se k těmto dohodám v rozsudku nijak nevyjádřil. Zdůrazňovala, že účastnice prokazatelně vyjednávaly o nových podmínkách úhrady kupní ceny, konkrétně o sjednání dodatku ke kupní smlouvě, ale soud prvního stupně toto nereflektoval a dokazování ohledně započaté negociace neprovedl, ačkoli mu k tomu žalobkyně navrhla a předložila důkazy. Odvolatelka ve svém odvolání prvostupňovému soudu vytýkala, že ji nepoučil podle ust. § 118a o.s.ř. a že do okamžiku vyhlášení rozsudku neznala jeho právní názor. Připomínala, že žádný právní titul nedal žalované právo ponechat si částku 725 000 Kč, která jí byla vyplacena ze soudní úschovy a že žalobkyni nezaniklo právo na doplacení kupní ceny. Poukazovala na to, že jednání žalované bylo v rozporu s dobrými mravy, když se žalobkyně pokoušela roky napravit vzniklý stav a nepovažovala po žalované za adekvátní požadovat doplacení kupní ceny dříve, než budou závady na pozemku odstraněny. Uvedla, že nepředpokládala, že se žalovaná pokusí v důsledku prodlení s realizací inženýrských sítí dosáhnout snížení fakticky zaplacené kupní ceny pozemků pod polovinu sjednané ceny. Ve svém odvolání odkazovala i na judikaturu Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu, a to i ve vztahu k nepoměru plnění stran ve vztahu k nároku na doplacení kupní ceny. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

6. Žalovaná se k odvolání vyjádřila tak, že navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. Poukazovala na to, že tento se v něm zabýval jednotlivými námitkami žalobkyně, které před ním zazněly. Uvedla, že uzavřená kupní smlouva neobsahuje žádnou odkládací podmínku, jak to dovozuje žalobkyně, když ji neobsahuje ani smlouva o advokátní úschově. Zdůrazňovala, že není tedy pravdou, že by byla domluvena povinnost žalobkyně zřídit zasíťování pozemku a přístupové cesty, ale že její povinností bylo dodat dokumentaci, která je specifikována v kupní smlouvě, což nesplnila. Údajný synalagmatický vztah spočíval toliko v tom, že se žalobkyně zavázala převést vlastnické právo k předmětnému pozemku na žalovanou, a ta se zavázala zaplatit jí sjednanou kupní cenu způsobem domluveným v kupní smlouvě. Připomínala, že k žádné dohodě neexistuje ujednání o vybudování inženýrských sítí a přístupové cesty. Zdůrazňovala, že se v kupní smlouvě zavázala zaplatit kupní cenu tam domluveným způsobem a tuto svou povinnost splnila a připomínala judikaturu, podle které mohla žalobkyně uplatnit své právo na doplatek kupní ceny. Popírala, že by se žalobkyní někdy uzavřela nějakou dohodu o mimosoudním jednání a že s ní ani nejednala. Vyslovila svůj názor, že jediný, kdo se žalobkyní jednal, byl zprostředkovatel celé transakce, který patrně cítil nějakou morální povinnost celou věc dořešit. Konstatovala, že nenastaly žádné vady stran poučovací povinnosti prvostupňového soudu, neboť ten při obou jednáních přednesl svůj předběžný názor na promlčení tak, že se mu vznesená námitka jeví po právu a z tohoto předběžného názoru tedy bylo možno předpokládat, jak bude ve věci rozhodnuto. Uvedla, že kupovala pozemek s tím, že jí bylo deklarováno, že bude zasíťovaný, a že tam bude přístupová cesta a proto akceptovala navrženou kupní cenu, ve které figuroval i zmiňovaný doplatek podle podmínek smlouvy o úschově. Za správné označila závěry prvostupňového soudu, týkající se počátku promlčecí lhůty, tedy tím, od jakého dne začala běžet žalobkyni lhůta, od které mohla požadovat vyplacení kupní ceny. Zdůrazňovala, že ani ze strany prvostupňového soudu, ani z její, nebylo nikdy deklarováno, že by došlo k zániku práva žalobkyně požadovat doplatek kupní ceny, a to bez ohledu na to, že se žalované vrátily peníze zpět z advokátní úschovy. K tzv. nedostatku dobrých mravů na její straně konstatovala, že námitka promlčení v žádném případě nezaložila nerovnost smluvních stran, neboť pokud jedna strana neuplatní své právo, má druhá strana možnost uplatnit námitku promlčení, jak tomu bylo v této věci. Připomínala rovněž, že je rozdíl, v jakém stavu se nachází pozemek, který je předmětem kupní smlouvy, tedy jestli už má vybudované inženýrské sítě nebo jestli si je musí kupující vybudovat a v tomto případě nastala situace, že si toto musela vybudovat ona sama. Zdůrazňovala, že se žalobkyně za osm let nijak nesnažila celou věc vyřešit, svou pasivitu pouze omlouvala tím, že odpovědnost přenášela na svého dodavatele a dovozovala, že všechny aspekty takovéhoto smluvního vztahu měla mít žalobkyně řádně smluvně ošetřena.

7. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že žalobkyní uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody [ust. § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř.], přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., tj. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně tak, jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí „na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

9. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou tedy správné, vyjma těch, které jsou uvedeny v odst. 25, který byl do rozsudku zařazen patrně v důsledku písařské chyby, a to tzv. zkopírováním. Odvolací soud tedy sdílí jeho ostatní závěry a v souladu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku (odst. 24 a 26 až 30) a dále k věci, zejm. se zřetelem k odvolacím námitkám, dodává:

10. Procesní podmínka naléhavého právního zájmu pro podání určovací žaloby ve smyslu ust. § 80 o.s.ř. je dána s ohledem na ustálenou soudní praxi, že naléhavý právní zájem je dán tehdy, pokud by případný vyhovující výrok o určení vlastnictví byl způsobilým podkladem pro změnu zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí vkladem (ust. § 11 a násl. zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „katastrální zákon“) a žalobkyně již v žalobě tvrdila, že evidovaný stav je v rozporu se skutečným právním stavem. Podání takové žaloby pak má oporu i přímo v ust. § 985 o.z.

11. Pokud odvolatelka vytýkala soudu prvního stupně, že se nezabýval obsahem kupní smlouvy a nevyložil, co bylo jejím skutečným úmyslem a jak smluvní strany zamýšlely naložit s doplatkem kupní ceny v případě, že nedojde ke splnění podmínek pro jeho vydání z advokátní úschovy, nelze jí v tomto směru přisvědčit. Určitý výklad v tomto směru je totiž uveden v odst. 26 odůvodnění napadeného rozsudku.

12. Odvolací soud dále konstatuje, že právní jednání vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Ust. §§ 555 až 558 o.z. formulují výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby pochybnosti o obsahu právního jednání odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného slovně podrobí zkoumání i vůli jednající osoby. Jazykové vyjádření právního jednání zachycené ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho je nutno na základě provedeného dokazování posoudit, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž ovšem podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle ust. § 556 o.z. nemůže totiž nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního jednání, vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Tato pravidla byla opakovaně zdůrazňována i v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR, např. pod sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka] a jejich závěry jsou aplikovatelné i pro současnou právní úpravu.

13. K otázce výkladu smluv se rovněž opakovaně vyjadřoval také Ústavní soud, mj. např. v nálezu [Anonymizováno] ze dne [datum], v němž zmínil, že svými úvahami nikterak nemíní zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, jde-li o řešení skutkových a právních otázek (spočívají-li v rovině „podústavního práva“), nemůže však již přejít, jestliže tato jejich činnost nerespektuje ústavněprávní a hodnotový rámec, který je v případě interpretace soukromoprávních smluv (jako je tomu zde) vymezen (ústavním) principem autonomie vůle smluvních stran odvozovaným z principu priority občana nad státem, jak je upraven v čl. l Ústavy a z principu smluvní volnosti ve smyslu čl. 2 odst. 4 Ústavy a v korespondujícím ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny; podle něho vůle účastníků smlouvy hraje při vytváření smluv a její interpretaci zásadní roli, přičemž nelze akceptovat právní formalismus orgánů veřejné moci a jimi vznášené přehnané nároky na jejich formulaci [např. nález sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum] ([Anonymizováno]]; proto také logicky platí, že existuje-li vícero plausibilních interpretací, z nichž některé respektují nepochybně vyjádřenou vůli účastníků právního vztahu, zatímco jiné - byť formálně jinak udržitelné - jejich vůli deformují či dokonce zcela popírají, musí dostat přednost výklad prvně uvedený (např. nález sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum]).

14. Ústavní soud v tomtéž nálezu zdůraznil, že vedle gramatického výkladu obsahu právního úkonu lze, resp. je nutno použít i jiné výkladové metody a v tomto rámci je třeba přihlížet zejména k vůli jednajících osob. Toto pravidlo bylo dále rozvíjeno judikaturou Ústavního soudu, která – ve stručnosti řečeno - ještě více posílila význam vůle osob, které úkon učinily, a to jako prioritní před jazykovým projevem [např. nález sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum] ([Anonymizováno]) či sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum]]. Každý, tedy i jednoznačný jazykový projev je (a bylo) třeba interpretovat (minimálně právě co do otázky jeho nejednoznačnosti), v kterémžto procesu pak má (a měla), jak plyne z judikatury Ústavního soudu (viz výše), právě vůle smluvních stran zcela dominantní úlohu, kdy společný úmysl stran má přednost před doslovným či objektivním významem použitých slov, a dojde-li k rozporu mezi ním a formálním projevem, má přednost právě zmíněný úmysl.

15. Na vůli smluvních stran nelze usuzovat jen na základě izolovaně vybraných článků samotného textu smlouvy (resp. jeho výkladu) a okolností, za jakých k danému jednání došlo, ale i z následného chování smluvních stran. V tomto případě se jednalo o následné plnění z výše popsané smlouvy.

16. Z judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá princip, který je v občanském zákoníku, účinném od [datum], již zakotven výslovně, že na právní jednání se má hledět spíše jako na platné.

17. Odvolací soud má za to, že jazykový (a částečně i logický) výklad předmětné kupní smlouvy byl dostatečně proveden soudem prvního stupně, a to právě ve výše zmiňovaném odst. 26 odůvodnění napadeného rozsudku. Právní jednání vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám. V případech, kdy projev vůle nelze takto vyložit, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen.

18. Za situace, že dohoda o zaplacení kupní ceny byla taková, jak ji přesně a správně popsal soud prvního stupně v odst. 5 odůvodnění napadeného rozsudku a smlouva o úschově finančních prostředků a listin taková, jak byla uvedena tamtéž v odst. 6, má odvolací soud za logický ten výklad, že vůlí obou smluvních stran bylo, aby došlo ze strany žalobkyně k předložení dokumentů, specifikovaných v kupní smlouvě, nejpozději do šesti měsíců od jejího uzavření (tj. do [datum]), když v opačném případě bude schovatelem vrácena deponovaná částka, popř. její část, do deseti pracovních dnů včetně, po marném uplynutí této lhůty zpět žalované. Domluvená lhůta šesti týdnů evidentně sloužila k tomu, aby byla žalobkyně motivována k tam popsané součinnosti. Tuto dohodu není možno označovat za jakousi odkládací podmínku, jak to dovozuje žalobkyně.

19. Jak správně vyložil soud prvního stupně, věděla žalobkyně od počátku smluvního vztahu se žalovanou, do kdy musí splnit své závazky z kupní smlouvy, aby jí byla vyplacena kupní cena složená do úschovy. Lze souhlasit i s jeho dalším závěrem, že si současně musela být vědoma následků, které nastanou v případě jejich nesplnění v domluvené lhůtě, tedy toho, že schovatel bude povinen vrátit složenou kupní cenu (případně její zbývající část) žalované, a že tedy nebude mít kupní cenu, tedy v celé dohodnuté výši, uhrazenou do dne [datum]. Takovýto výklad je správný, a obstojí jako jazykový i jako logický, když z uvedeného nelze v žádném případě dedukovat, že by žalobkyně ztratila právo na doplatek kupní ceny.

20. Pokud měla žalobkyně určité problémy s třetí osobou, tedy s jejím dodavatelem, nemůže být takováto skutečnost kladena k tíži žalované, která nepochybně vycházela z dohody, obsažené v kupní smlouvě a v souladu se zásadou „pacta sunt servanda“ důvodně předpokládala, že domluvené podmínky žalobkyně dodrží. Při uzavření kupní smlouvy (mimochodem již v roce 2016) bylo mezi jejími stranami nepochybné, že žalovaná má zájem na zakoupených pozemcích postavit dům a dovozovat, že by řadu let (do roku 2023) čekala na to, že jí žalobkyně předá výše specifikované dokumenty a teprve poté začne na pozemku stavět, by bylo naprosto v rozporu se zdravým rozumem (srov. ust. § 4odst. 1 o.z.).

21. Žalobkyni tedy nic nebránilo v tom, aby dne [datum] vyzvala žalovanou k doplacení kupní ceny, když jí částka 725 000 Kč nebyla vydána schovatelem. Je tedy správný závěr soudu prvního stupně, že od uvedeného dne mohla žalobkyně po žalované poprvé uplatnit právo na doplacení kupní ceny, jakož i právo odstoupit od kupní smlouvy pro podstatné porušení smluvních podmínek. Dne [datum] tedy počala plynout obecná tříletá promlčecí lhůta, která marně uplynula dne [datum].

22. Namítá-li odvolatelka neprovedení navrhovaných důkazů, patří se uvést, že jedním z aspektů práva na spravedlivý proces je, že v soudním řízení je nutno umožnit účastníku řízení tvrdit rozhodné skutečnosti a k jejich prokázání navrhnout provedení relevantních důkazů. Tomuto právu účastníka řízení pak odpovídá povinnost obecného soudu o návrhu rozhodnout a v případě jeho zamítnutí poté v rozhodnutí ve věci samé odůvodnit, proč soud k provedení navržených důkazů nepřistoupil; okrajovou a obecnou zmínku v odůvodnění rozhodnutí neodpovídající závažnosti věci nelze považovat za řádné odůvodnění v intencích zásady spravedlivého procesu [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum] ([Anonymizováno]]. Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum], [Anonymizováno]).

23. Žádného z výše uvedených pochybení se soud prvního stupně v této věci nedopustil, naopak se jeho věcí řádně zabýval a náležitě odůvodnil, na základě jakých důkazů a úvah dospěl ke skutkovým zjištěním, které odvolatelka v odvolání podrobuje kritice. Odůvodnění napadeného rozsudku má racionální základnu a je hájitelné. Soud prvního stupně taktéž v odst. 27 odůvodnění napadeného rozsudku vysvětlil, z jakých důvodů neprovedl odvolatelkou navržené důkazy, přičemž uváděný důvod, jmenovitě nadbytečnost, je, jak z výše vyloženého vyplývá, ústavně aprobovaným důvodem dovolujícím soudu neprovést navržený důkaz. Pokud totiž účastnice neuzavřely ke kupní smlouvě žádný dodatek, bylo by v rozporu s procesní ekonomií vést dokazování, proč tomu tak bylo. Jejich jednání, které navíc žalovaná popírala, nemělo žádný vliv ani na stavení promlčecí lhůty (srov. ust. §§ 648 až 651 o.z.), jak se to snažila dovozovat žalobkyně ve svém odvolání.

24. Jak se vyslovil Ústavní soud ČR v nálezu sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum], je podle čl. 1 odst. 1 Ústavy Česká republika právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Skutečnost, že Česká republika patří do rodiny demokratických materiálně pojímaných právních států, má významné implikace v oblasti interpretace a aplikace práva. Princip právního státu je vázán na formální charakteristiky, které právní pravidla v daném právním systému musí vykazovat, aby je jednotlivci mohli vzít v potaz při určování svého budoucího jednání. Podle názoru Ústavního soudu mezi základní principy právního státu patří princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum]).

25. Rozhodnutí soudu musí být předvídatelné, tedy nesmí být překvapivé. Za překvapivé (nepředvídatelné) je v ustálené soudní praxi považováno takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení posuzuje projednávanou věc originálním způsobem, tj. které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat. Jedním ze základních principů právního státu je totiž právní jistota, jejímž jádrem je vždy předvídatelnost práva (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum]), vztahující se nejen na právo hmotné, ale i procesní, a to jak ve fázi jeho tvorby, tak i při jeho interpretaci a aplikaci. Požadavek předvídatelnosti postupu soudu je výslovně formulován v ust. § 6 o.s.ř., proto ve skutečnosti není novinkou v tom smyslu, že by až dosud mohl soud postupovat a rozhodovat v řízení nepředvídatelně. Předvídatelnost postupu soudu a jeho rozhodování navíc plyne již z ústavního pořádku, a nikoliv až z podústavního práva; v něm se pouze požadavek předvídatelnosti opakuje. Předvídatelné rozhodnutí je tedy nutno považovat za základní atribut práva na spravedlivý proces.

26. Předvídatelné musí být rovněž samotné rozhodnutí, a to jak výroková část, tak odůvodnění, když předvídatelnost musí být zajištěna jednak ve vztahu k předchozímu průběhu řízení, jednak vzhledem k ustálené judikatuře (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum]). Je proto porušením práva na spravedlivý proces, pokud závěry nalézacího soudu vybočí z ustálené judikatury obecných soudů zásadním a pro některou z procesních stran zcela nepředvídatelným způsobem (obdobně např. nález Ústavního soudu sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum]).

27. S ohledem na výše uvedené má odvolací soud za nedůvodnou i tu část odvolání žalobkyně, ve které prvostupňovému soudu vytýkala nepředvídatelnost jeho rozhodnutí. Nelze totiž přehlédnout, že při ústním jednání, konaném dne [datum], sdělil soud prvního stupně účastnicím řízení svůj předběžný právní názor, že námitka promlčení je důvodná. Toto pak zopakoval i na dalším ústním jednání, konaném dne [datum], kdy konstatoval, že je tomu tak i s ohledem na nové skutečnosti.

28. Důvodným není ani další odvolací argumentace žalobkyně, tedy to, že ji prvostupňový soud nepoučil podle ust. § 118a o.s.ř. Odvolací soud připomíná, že procesní předpis sleduje, aby poučení, kterého se má účastníkům ze strany soudu dostat, bylo konkrétní a podrobné a aby se jim dostalo v takovém stadiu řízení, kdy je to pro vedení řízení potřebné, a za takové situace, kdy by mohli bez konkrétního a podrobného poučení pro nedostatek potřebných znalostí procesních pravidel utrpět újmu na svých právech. Je třeba rovněž uvést, že zákon přitom rozlišuje mezi povinností soudu poskytnout poučení při jednání (do této kategorie patří typicky poučení podle ust. § 118a a § 119a o.s.ř.) a při jiném jeho úkonu (např. poučení podle ust. § 15a, § 30 odst. l, § 43 odst. 1 o.s.ř.). V tomto případě nenastala nutnost, aby bylo žalobkyni ze strany prvostupňového soudu poskytnuto poučení podle ust. § 118a o.s.ř., neboť její tvrzení byla úplná a důkazní návrhy dostatečné.

29. Odvolací soud připomíná, že soudy mají povinnost se v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádat s argumenty účastníků řízení způsobem, který odpovídá míře závažnosti těchto argumentů (srov. např. nálezy sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum], sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum], sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum]). To samozřejmě neznamená, že musí dát podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení; v úvahu je totiž třeba brát relevanci daného argumentu a jeho možnost ovlivnit výsledek řízení, ale v žádném případě ovšem nelze ignorovat argument, který je pro výsledek řízení klíčový (srov. např. nálezy sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum] či sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum]).

30. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku zabýval veškerou argumentací, kterou před ním žalobkyně přednesla, a s ohledem na shora uvedené tedy nikterak nepochybil, když žalobu zamítl. Odvolací soud proto jeho rozsudek jako věcně správný (včetně věcně správného akcesorického výroku o nákladech řízení) podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil. Konstatuje, že v této věci nenastaly mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly postup podle ust. § 150 o.s.ř. a že tedy o náhradě nákladů řízení rozhodl prvostupňový soud správně podle zásady úspěchu ve věci, vyjádřené v ust. § 142 odst. 1 o.s.ř.

31. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy zcela procesně úspěšné žalované vznikly ve stádiu odvolacího řízení náklady, spojené s právním zastoupením advokátem podle vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění od [datum] (dále jen „AT“). Ty jsou tvořeny jedním hlavním úkonem po 5 620 Kč [ust. § 11 odst. 1 písm. g) - účast na jednání dne [datum], když výše je dána ust. § 7 bod 5. AT, ve spojení s ust. § 9 odst. 4 písm. a) AT], a jednou náhradou hotových výdajů ve výši 450 Kč (ust. § 13 odst. 4 AT). Dále byla přiznána 21% daň z přidané hodnoty [ust. § 47 odst. 1, písm. a) zák. č. 235/2004 Sb. v platném znění] z výše uvedených položek ve výši 1 274,70 Kč (ust. § 137 odst. 3 o.s.ř.). Celkové náklady žalované tedy činí za tuto část řízení (po zaokrouhlení) 7 345 Kč a jejich náhrada jí byla přisouzena v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.).