o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce č.j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí]

1. Okresní soud v Nymburce svým rozsudkem č.j. č.j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] rozhodl tak, že výrokem I. zamítl žalobu o zaplacení částky 81 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z této částky od [datum] do zaplacení. Výrokem II. uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované na nákladech tohoto řízení částku 46 019 Kč k rukám advokátky [anonymizováno] [jméno] [příjmení] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalobkyně se domáhala této částky s tvrzením, že na základě telefonického jednání a následné písemné mailové objednávky provedla pro žalovanou přepravu padesáti osob dne [datum] z [obec] do [jméno] a zpět bez cestujících a dne [datum] z [obec] do [jméno] bez cestujících a zpět po stejné trase s padesáti cestujícími. Tvrdila, že přepravné bylo sjednáno v částce 103 000 Kč za jednu jízdu, celkem za obě v částce 206 000 Kč, byť žalovaná v mailové objednávce uvedla celkovou cenu 103 000 Kč, což je v rozporu s předchozí telefonickou domluvou. Žalované byly obě cesty vyúčtovány doklady [číslo] [číslo] přičemž žalovaná s odkazem na ujednání o výši přepravného za obě cesty v částce 103 000 Kč odmítla další částku ve shodné výši uhradit. Žalobkyně dále tvrdila, že žalovaná využila její nepozornosti či chyby, která hned její text v emailu nerozporovala, avšak ústní telefonická dohoda byla na částku 103 000 Kč za jednu přepravu a dohodnutá sazba 32,96 Kč/km. Zdůrazňovala, že žalované muselo být zřejmé, jako provozovatelce silniční motorové dopravy, že za cenu 103 000 Kč by žádný dopravce přepravu nerealizoval a je naprosto podhodnocená. Žalobkyně v rámci korektního přístupu a dobrovolného uspokojení přepočetla požadovaný nárok a ponížila cenu o částku 22 000 Kč představující 669 km, o které bylo najeto méně, neboť ve skutečnosti cesta z [země] končila v [obec] a při cestě tam žalovaná nastupovala až v [obec]. Žalovaná neakceptovala ale ani tuto poníženou částku a s podanou žalobou nesouhlasila. Poukazovala na žalobkyní potvrzenou objednávku ze dne [datum], v níž byla cena dohodnuta částkou 103 000 Kč za obě cesty. Tvrdila, že zaplatila zálohu 50 000 Kč za obě přepravy a poté i doplatek 53 000 Kč. Tvrzení žalobkyně označila za účelová, též s tím, že její nepozornost či chyba při potvrzení objednávky nemůže jít k tíží žalované.

2. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami a výslechy účastníků tak, jak je podrobně uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl k závěru, že žádná kalkulace v písemné podobě žalované zaslána nebyla, probíhaly mezi nimi jen telefonické hovory a následná mailová komunikace. Dne [datum] v 15.53 hod. žalovaná napsala žalobkyni, že„ po telefonické domluvě posílá závaznou objednávku na dohodnuté termíny a trasu do [země] a zpět: [datum] trasa [obec] – [obec] – [obec] – [obec] – [jméno] – [příjmení] – [příjmení] – [příjmení] – [anonymizováno] – [příjmení] – [anonymizováno] – [jméno], cesta tam pro 50 osob, odjezd v 19.00 hodin z autobusového nádraží [příjmení], a zpět bez cestujících. K [datum] cesta tam bez cestujících a zpět po trase [jméno] – [anonymizována dvě slova] – [anonymizováno] – [příjmení] – [příjmení] – [příjmení] – [jméno] – [obec] – [obec] – [obec] – [obec]; opět pro 50 osob, odjezd ve [číslo] hod z hlavního nádraží v [jméno]. Celková cena činí 103 000 Kč. [příjmení] platba bude odeslána na Váš účet do [datum] ve výši 60 000 Kč a zbytek bude uhrazen po zrealizování objednávky a to do [datum]. Ubytování řidiče je zajištěno.“ Na tuto zprávu byla ze strany jednatele žalobkyně [jméno] [příjmení] odeslána odpověď dne [datum] v 15.53 hod„ dobrý den, potvrzuji objednávku dle domluvy.“ Žalovaná tedy odeslala žalobkyni závaznou písemnou objednávku obou obousměrných jízd v celkové částce 103 000 Kč a odpověď žalobkyně nelze než považovat za její akceptaci včetně ujednání této celkové ceny.

3. Soud prvního stupně odkázal na ust. § 1746 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen„ o.z.“), ust. § 1731 o.z., ust. § 1732 odst. 1 o.z., ust. § 1740 odst. 1 až 3 o.z. a zabýval se možnou aplikací ust. § 2321 a násl., o.z., ust. § 2582 a násl. o.z. a ust. § 2550 o.z. S ohledem na komentářovou literaturu závazkový vztah označil za smluvní typ v občanském zákoníku blíže neupravený podle ust. § 1746 odst. 2 o.z., kdy jeho obsahem mělo být zajištění přepravy určeného počtu osob na specifikované trase a termínech, když krácení trasy byla věc následná a pro úvahu soudu nepodstatná. Uvedl, že k otázce ceny měl k dispozici jen emailovou korespondenci stran, jejich následnou sms komunikaci a účastnické výpovědi a že břemeno důkazní ohledně tvrzení o sjednané ceně 2x 103 000 Kč spočívalo na žalobkyni, která je ale neprokázala. Zdůraznil, že za situace, kdy žalobkyně cenovou kalkulaci žalované zpočátku slíbila, ale nedodala, je třeba kvitovat přístup žalované, která zaslala písemnou závaznou objednávku, v níž zcela vyčerpávajícím způsobem konkretizovala termíny a trasu, počty osob, ale hlavně cenu, kterou označila zcela jasně jako celkovou, tedy rozuměno za obě poptávané obousměrné přepravy vyčerpávajícím způsobem vymezené. Soud prvního stupně konstatoval, že z této objednávky nelze dovodit cokoliv jiného, ani zmiňovaný úzus žalobkyně o sjednání cesty jedné, neboť žalovaná výslovně poptávala obě přepravy. Uzavřel, že její podání je tak návrhem smlouvy, který odpovídá postupu vymezenému v ust. § 1731 a násl. o.z. a emailové podání žalobkyně učiněné v odstupu cca tří hodin dne [datum] s textem„ potvrzuji objednávku dle domluvy,“ nelze než považovat za její akceptaci, tedy přijetí v souladu s ust. § 1740 o.z. a uzavření smlouvy o přepravě včetně ceny. Připomněl, že pokud žalobkyně tvrdí, že šlo o nepozornost či chybu, nelze tuto přičítat na vrub žalované, či tuto dokonce označit za lstivé či nemravné jednání. Vyslovil zároveň svou domněnku, že by naopak žalobkyně měla i ve vlastním zájmu přistupovat k sjednávání zakázek jiným průkaznějším způsobem. Konstatoval, že žalobkyně jiný obsah ujednání účastnic o ceně neprokázala, když se jí nepodařilo doložit ani obsah telefonické komunikace. Skutečnosti, uváděné v následných sms o vymožení tvrzeného plnění, označil za irelevantní, neboť nedokládá nic o vzájemných ujednáních o ceně přepravy. Uvedl, že se neuplatní ani možná aplikace vypořádání bezdůvodného obohacení požadovaného žalobkyní, neboť k takovému postupu není dán žádný spravedlivý důvod. Uzavřel, že k dohodě o ceně došlo a nebylo plněno z žádného důvodu vymezeného v ust. § 1991 odst. 2 o.z., proto nelze ani aplikovat případné„ doplnění“ úplaty podle ust. § 1792 odst. 1 o.z. O nákladech řízení rozhodl prvostupňový soud podle ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), když jejich výši určil podle ust. § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen„ AT“), ust. § 11 odst. 1 písm. a), d), e) AT a ust. 13 odst. 3 AT ve spojení s vyhl. č. 511/2021 Sb.

4. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání a namítala, že soud prvního stupně nesprávně posoudil provedené důkazy a dospěl k nesprávnému právnímu závěru. Konstatovala, že ve svém mailu ze dne [datum] nepotvrdila, že cenu 103 000 Kč považuje za celkovou cenu za obě obousměrné přepravy. Prvostupňovému soudu vytýkala, že nebral zřetel i na další okolnosti, za kterých byl projev vůle učiněn a že tedy neposoudil celkový kontext jednání stran. Poukazovala na to, že v předchozích telefonických jednáních byla domluvena cena 103 000 Kč za jednu cestu a připomínala i výpovědi účastníků řízení. Dovozovala, že žalovaná nemohla být vzhledem k okolnostem a rozumu průměrné osoby a odborníka oprávněně přesvědčena, že cena 103 000 Kč je cenou za obě přepravy. Soudu prvního stupně dále vytýkala, že nepřihlédl k následnému chování stran, kdy žalovaná přijala všechny faktury, aniž by namítala jejich oprávněnost a ve svém plnění uvedla variabilní symbol, uvedený ve vystavené faktuře. Za nesprávný označila postup prvostupňového soudu, který neprovedl znalecký posudek na cenu obvyklou za předmětnou přepravu a nezabýval se jejím nárokem z titulu bezdůvodného obohacení, neboť žalovaná se na její úkor obohatila. Odvolacímu soudu pak navrhla doplnit dokazování e-maily, z nichž vyplývá, že faktury byly žalované řádně doručeny. Navrhla změnu rozsudku soudu prvního stupně tak, aby bylo žalobě vyhověno.

5. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. Zdůrazňovala, že žalobkyni zaslala písemnou závaznou objednávku ze dne [datum], v níž zcela vyčerpávajícím způsobem konkretizovala termíny a trasu, počty osob, ale hlavně cenu, kterou označila zcela jasně jako celkovou, tedy za obě poptávané obousměrné přepravy. Její objednávka byla tedy návrhem smlouvy, který odpovídal zákonnému postupu a emailové podání žalobkyně učiněné v odstupu cca tří hodin nelze než považovat za její akceptaci, tedy přijetí a uzavření smlouvy o přepravě včetně ceny. Dovozovala, že neobstojí argumentace žalobkyně, že šlo z její strany o nepozornost či chybu, protože tuto nelze přičítat na vrub žalované, natož dokonce označit za lstivé či jednání v rozporu s dobrými mravy. Připomínala, že obsah telefonické komunikace mezi účastníky, ze které údajně vyplynulo jiné ujednání mezi účastníky, žalobkyně v průběhu dokazování nedoložila. Pokud ve své výpovědi před prvostupňovým soudem uvedla, že obdobnou jízdu absolvovala v době před 4 až 5 lety před předmětnou cestou, a to v částce 3 700 euro za cestu, myslela tím kompletní službu, kterou zajišťuje, tedy za dvě cesty. Služba, kterou žalovaná poskytuje, se totiž vždy realizuje tak, že zaměstnanci z [země] se před vánočními svátky vrací domů a po novém roce se vrací zpět do [země], kde jsou zaměstnaní. Ve svém vyjádření dále uvedla, že platby za cesty provedla podle původních telefonických pokynů žalobkyně, včetně čísla účtu a variabilního symbolu. Druhou fakturu na další částku 103 000 Kč vrátila a žalobkyni vysvětlila i důvody. Popírala, že by na její straně došlo k bezdůvodnému obohacení, neboť žalobkyni zaplatila sjednanou cenu za jí poskytnutou službu.

6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že žalobkyní uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody (ust. § 205 odst. 2 písm. c), d), e) a g) o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., t.j. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně, tak jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí], podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí„ na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

8. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou tedy správné, odvolací soud je sdílí, v souladu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a dále k věci, se zřetelem k odvolacím námitkám, dodává:

9. Podle ust. § 120 odst. 1 o.s.ř. účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Podle odstavce 3 cit. ustanovení může soud provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny.

10. Jedná se zde o tzv. povinnost tvrzení a povinnost důkazní. Žalobce je povinen uvést v žalobě rozhodné skutečnosti, z nichž vyvozuje uplatňovanou ochranu tvrzeného práva a musí k tomu uvést potřebné důkazy. V tomto případě žalobkyně svou povinnost tvrzení splnila, nabídla však k prokázání svých tvrzení soudu takové důkazy, které dostatečně tvrzenou skutečnost neprokazovaly (neunesla tzv. důkazní břemeno), což se muselo projevit na výsledku řízení zamítnutím žaloby.

11. Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej podle ust. § 118a odst. 3 o.s.ř., aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.

12. Žalobkyně tvrdila, že v předchozích telefonických jednáních účastníků byla domluvena cena 103 000 Kč za jednu cestu. K těmto tvrzením nabídla důkazy, které řádně provedl prvostupňový soud, ale ani po jejich provedení nebyla tvrzení žalobkyně prokázána.

13. Procesní předpis sleduje, aby poučení, kterého se má účastníkům ze strany soudu dostat, bylo konkrétní a podrobné a aby se jim dostalo v takovém stadiu řízení, kdy je to pro vedení řízení potřebné, a za takové situace, kdy bez konkrétního a podrobného poučení by mohli pro nedostatek potřebných znalostí procesních pravidel utrpět újmu na svých právech. Je třeba rovněž uvést, že zákon přitom rozlišuje mezi povinností soudu poskytnout poučení při jednání (do této kategorie patří typicky poučení podle ust. § 118a a § 119a o.s.ř.) a při jiném jeho úkonu (např. poučení podle ust. § 15a, § 30 odst. l, § 43 odst. 1 o.s.ř.).

14. Soud prvního stupně proto žalobkyni při ústním jednání, konaném dne [datum], vyzval k doplnění dalších důkazů k prokázání tvrzení o sjednání ceny přepravy v částce celkem 206 000 Kč, a to pod následky případného neúspěchu ve věci s poučením podle ust. § 118a odst. 3 o.s.ř.

15. Žalobkyně poté navrhla provést dokazování výslechem svědka – svého dispečera p. [příjmení], doplněním SMS komunikace účastníků, výzvou žalované k doložení, jakým způsobem zjistila variabilní symbol, pod kterým provedla úhradu, znalecký posudek na stanovení obvyklé ceny přepravy a účetními doklady žalované, kterými obdržela úhradu jednotlivých cestujících z předmětné přepravy podle tzv. zeleného listu.

16. Soud prvního stupně ihned konstatoval, že jednání bude odročeno za účelem výslechu navrženého svědka s tím, že další navržené důkazy nepovažuje pro věc za relevantní a proto je v této fázi provádět nehodlá.

17. Na ústním jednání, konaném dne [datum], žalobkyně upustila od svého důkazního návrhu na výslech navrženého svědka a setrvala na svých dalších navržených důkazních návrzích. Žalovaná do spisu založila dva svazky příjmových pokladních dokladů o částkách, převzatých od cestujících ve dnech [datum] a [datum].

18. Soud prvního stupně zamítl návrhy účastníků na doplnění navržených důkazů, a to po poučení podle ust. § 119a o.s.ř. o institutu neúplné apelace, kdy již ani jedna procesní strana netvrdila další skutečnosti, ani neoznačila další důkazy k prokázání tvrzených skutečností a prvostupňový soud poté rozhodl napadeným rozsudkem.

19. Z uvedeného vyplývá, že řízení před prvostupňovým soudem není zatíženo vadou řízení ve smyslu ust. § 219a odst. 1 písm. a) o.s.ř., spočívající v absenci řádného poučení žalobkyně o tom, jaké skutečnosti musí tvrdit a prokazovat, aby byla ve sporu úspěšná.

20. Systém neúplné apelace, na němž je vybudováno odvolací řízení ve věcech sporných (je-li napadeno rozhodnutí ve věci samé), předpokládá, že spor po skutkové stránce účastník uskuteční u soudu prvního stupně. Skutečnosti a důkazy, které, ač mohl, před soudem prvního stupně neuplatnil, již účastník k prosazení svého nároku či obrany proti němu v odvolacím řízení uplatňovat nemůže. Zákon současně vychází z toho, že procesní následky spojené se zákazem novot v odvolacím řízení lze účastníku spravedlivě přičíst k tíži pouze tehdy, jestliže si byl v konkrétní věci těchto následků vědom. Vědomí o právních následcích zákon neponechává na tom, zda účastník ve vlastních poměrech zvolí kvalifikované zastoupení a ukládá soudu, aby každému účastníku, tedy i zastoupenému, poskytl poučení.

21. Zásada projednací vymezuje v občanském soudním řízení důkazní břemeno jako procesní odpovědnost za výsledek řízení, které stíhá toho z účastníků, v jehož zájmu je, aby soud uznal tvrzenou skutečnost za prokázanou. Zásada koncentrace řízení je zákonným zákazem adresovaným soudu, podle něhož ke skutečnostem a důkazům, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, nelze přihlížet. Nelze totiž přehlédnout, že listiny, které žalobkyně předložila odvolacímu soudu, měla možnost dohledat a předložit již v průběhu řízení před soudem prvního stupně.

22. Zásada neúplné apelace pak připouští doplnění dokazování v odvolacím řízení, a to pouze ve výjimečných případech taxativně uvedených v ust. § 205a o.s.ř. Naproti tomu, skutečnosti a důkazy, o nichž se účastník dozvěděl až po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně, které ale nastaly před jeho vyhlášením, lze uplatnit pouze žalobou na obnovu řízení, budou-li splněny i další předpoklady vyžadované ust. § 228 odst. 1 písm. a) o.s.ř.

23. V občanském soudním řízení se totiž uplatňuje zásada projednací, podle které jsou účastníci řízení povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti (povinnost tvrzení); jsou též povinni plnit důkazní povinnost, tedy označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Důsledkem nesplnění těchto povinností je vynesení nepříznivého rozsudku pro účastníka, který je nesplnil; soud sám není povinen po významných skutečnostech pátrat a vychází ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů. Zákon tím vymezuje důkazní břemeno (ust. § 120 odst. 2 o.s.ř.) jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení, jenž je určován výsledkem provedeného dokazování. Důkazní břemeno stíhá toho z účastníků, v jehož zájmu je, aby určitá skutečnost, rozhodná podle hmotného práva a účastníkem tvrzená, byla v řízení prokázána v tom smyslu, aby ji soud uznal za pravdivou. Pokud jde o důkazní prostředky, obecně je důkazním prostředkem vše, co je způsobilé zjistit skutkový stav.

24. Odvolací soud se tedy nemohl zabývat„ novými“ důkazy, které žalobkyně navrhla až v průběhu odvolacího řízení, a to e-maily, z nichž mělo vyplývat, že žalované byly řádně doručeny faktury, vystavené žalobkyní. Jak již bylo výše uvedeno, tak žalobkyně před prvostupňovým soudem žádné další důkazy nenavrhla (kromě těch, které byly provedeny či zamítnuty), a odvolací soud nemůže ve smyslu ust. § 213 odst. 5 o.s.ř. přihlížet k těmto„ novým“ důkazům, které žalobkyně uplatnila až ve svém odvolání. Odvolací soud uzavírá, že se nejedná o žádný z důkazů, které připouští ust. § 205a odst. 1 o.s.ř.

25. S ohledem na vše výše uvedené se odvolací soud ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že provedenými důkazy nebylo prokázáno tvrzení žalobkyně o sjednání ceny přepravy v celkové částce 206 000 Kč.

26. Pokud jde o neprovedení všech důkazů, tak Nejvyšší soud ČR opakovaně ve své rozhodovací praxi uvedl, že účastník řízení, na němž je povinnost tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky, nemá – v procesním slova smyslu – právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud ve smyslu ust. § 120 odst. 1 věty druhé o.s.ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a pokud takovému návrhu nevyhoví, v odůvodnění rozhodnutí vyloží (srov. ust. § 157 odst. 2 o.s.ř.), z jakých důvodů (ve vztahu k hmotně-právním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě dospěl) navržené důkazy neprovedl (srov. shodně např. závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí], usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí], a rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí], a dále též nálezy Ústavního soudu sp. zn. [ústavní nález] ze dne [datum], a sp. zn. [ústavní nález] ze dne [datum]). Této své povinnosti soud prvního stupně v posuzované věci dostál, neboť v odst. 11 a 21 odůvodnění napadeného rozsudku náležitě vysvětlil důvody, pro které v poměrech projednávané věci nebylo namístě žalobnímu žádání – i z pohledu úplnosti zjištěného skutkového stavu – vyhovět.

27. Odvolací soud zároveň konstatuje, že neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, t.j. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. [ústavní nález] ze dne [datum rozhodnutí], [spisová značka] [anonymizována dvě slova]).

28. Žádného z výše uvedených pochybení, popsaných shora, se soud prvního stupně nedopustil, naopak se věcí řádně zabýval a náležitě odůvodnil, na základě jakých důkazů a úvah dospěl ke skutkovým zjištěním a právním závěrům, které odvolatelka v odvolání podrobuje kritice. Odůvodnění napadeného rozsudku má racionální základnu a je hájitelné.

29. Soud prvního stupně taktéž vysvětlil, z jakých důvodů neprovedl odvolatelkou navržené důkazy, přičemž uváděné důvody, jmenovitě nadbytečnost a neschopnost prokázat tvrzenou skutečnost, jsou, jak z výše vyloženého vyplývá, ústavně aprobovanými důvody dovolujícími soudu neprovést navržený důkaz. Odvolací soud se ztotožňuje s jeho závěrem, že doplňovat dokazování navrženými důkazy by bylo nadbytečné. Jejich neprovedení totiž nemělo vliv na otázku unesení důkazního břemene žalobkyně o jí tvrzených skutečnostech.

30. Za procesní situace, kdy žalobkyně neprokázala všechny, výše uvedené, skutečnosti, tedy neunesla důkazní břemeno o sjednání ceny přepravy v celkové částce 206 000 Kč, se toto muselo na výsledku řízení projevit zamítnutím žaloby.

31. Jak judikoval Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí], právní jednání směřující k uzavření smlouvy je nabídkou, pokud obsahuje podstatné náležitosti smlouvy tak, aby smlouva mohla být uzavřena jeho jednoduchým a nepodmíněným přijetím, a pokud z něho plyne vůle navrhovatele být smlouvou vázán, bude-li nabídka přijata. Smlouva je poté uzavřena okamžikem, kdy přijetí nabídky nabývá účinnosti.

32. V projednávané věci je třeba hodnotit telefonické jednání účastníků (jehož obsah nebyl navíc prokázán) toliko jako předsmluvní jednání. První prokázaný návrh smlouvy, včetně naprosto konkrétní ceny, totiž odeslala žalobkyni žalovaná výše specifikovaným mailem ze dne [datum]. Tento návrh, který měl všechny náležitosti, vyžadované v ust. § [číslo] a ust. § 1732 odst. 2 o.z. pak žalobkyně akceptovala svým mailem, a to zcela v souladu s ust. § 1740 odst. 1 o.z.

33. Jestliže byl tedy prokázán smluvní vztah mezi účastníky, podřazený správně (v odst. 19 odůvodnění napadeného rozsudku) soudem prvního stupně pod ust. § 1746 odst. 2 o.z., nebyl dán žádný relevantní důvod zabývat se tzv. bezdůvodným obohacením žalované, jak to dovozovala ve svém odvolání žalobkyně. Ze stejného důvodu neexistovala ani procesní potřeba nechat vypracovat jí navržený znalecký posudek na cenu obvyklou za předmětnou přepravu.

34. Soud prvního stupně proto nikterak nepochybil, když žalobu zamítl a odvolací soud tedy jeho rozsudek jako věcně správný (včetně věcně správného akcesorického výroku o nákladech řízení) podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

35. Konstatuje, že v této věci nenastaly mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly postup podle ust. § 150 o.s.ř. a že tedy o náhradě nákladů řízení rozhodl prvostupňový soud správně podle zásady úspěchu ve věci, vyjádřené v ust. § 142 odst. 1 o.s.ř.

36. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy zcela procesně úspěšné žalované vznikly ve stádiu odvolacího řízení náklady spojené s právním zastoupením advokátkou podle vyhl. č. 177/1996 Sb. Ty jsou tvořeny dvěma hlavními úkony po 4 340 Kč (ust. § 11 odst. 1, a to 1x podle písm. d) - vypracování vyjádření k odvolání, a 1x podle písm. g) - účast na jednání dne [datum], když výše je dána ust. § 7 bod 5. AT ve spojení s ust. § 8 odst. 1 AT) a dvakrát náhrada hotových výdajů po 300 Kč (ust. § 13 odst. 3 AT). Žalované dále náleží náhrada za promeškaný čas podle ust. § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT za deset načatých půlhodin po 100 Kč. Další náklady tvoří cestovné ve výši 15 553,34 Kč (srov. ust. § 13 odst. 4 AT ve spojení s ust. § 157 zákoníku práce) za cestu [obec] – [obec] a zpět (330 km), konanou dne [datum] [značka automobilu] – [příjmení] [registrační značka] při prokázané ceně motorové nafty 44,90 Kč za litr, při průměrné spotřebě pohonných hmot použitého vozidla zjištěné z technického průkazu 6,9 litrů [číslo] km a základní náhradě 4,70 Kč (podle ust. § 1 písm. b) vyhl. č. 511/2021 Sb.). Dále byla přiznána 21% daň z přidané hodnoty (ust. § 47 odst. 1, písm. a) zák. [číslo] v platném znění) z výše uvedených položek ve výši 2 699,34 Kč (ust. § 137 odst. 3 o.s.ř.). Celkové prokázané náklady žalované (bez neprokázaného parkovného) tedy činí za tuto část řízení (po zaokrouhlení) 15 553 Kč a jejich náhrada jí byla přisouzena v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.).