o odvolání žalobkyně proti části výroku II. v rozsahu částek 449 612 Kč s 8,25% ročním úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení a 52 052,50 Kč s 8,25% ročním úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 21. dubna 2022, č. j. 9 C 471/2021-111,

1. Ve shora označené věci soud I. stupně napadeným rozsudkem žalovanému uložil povinnost ve lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částky a) 119 264 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení a b) 1 200 Kč (výrok I.), žalobu v rozsahu částek a) 579 812 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 699 076 Kč od [datum] do [datum] a z částky 579 812 Kč od [datum] do zaplacení a b) 104 105,04 Kč zamítl (výrok II.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 37 270,41 Kč k rukám jeho právního zástupce do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.).

2. Podle odůvodnění tohoto rozsudku se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 803 181 Kč s příslušenstvím z titulu neplnění platebních povinností ze smlouvy o revolvingové podnikatelské zápůjčce [číslo] ze dne [datum]. Tvrdila, že na základě této smlouvy byla žalovanému dne [datum] poskytnuta částka 220 000 Kč. Za to se žalovaný zavázal zaplatit věřiteli úrok ve výši 384 416 Kč ve 48 měsíčních splátkách po 12 592 Kč Smlouva byla uzavřena mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, zápůjčka byla poskytována pro podnikatelské účely žalovaného. Žalovaný v souladu se zákonem č. 177/2020 Sb., o některých opatřeních v oblasti splácení úvěrů v souvislosti s pandemií COVID-19, využil ochrannou dobu od 1․ 5. 2020 do [datum], žalobkyni za tuto dobu vznikl nárok na úroky z úvěru ve výši repo sazby vyhlášené ČNB zvýšené o 8 procentních bodů. Žalovaný splátky nehradil řádně a včas, uhradil celkem 8 splátek v celkové výši 100 736 Kč. Před zesplatněním celé zápůjčky v důsledku prodlení žalovaného vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvních pokut v celkové výši 4 280 Kč, neboť podle smluvního ujednání v případě prodlení dlužníka s každou splátkou o délce 15 dnů vznikne věřiteli právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 007,36 Kč; žalobkyni vzniklo právo na zaplacení této smluvní pokuty u splátky [číslo]. Dále bylo sjednáno právo žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 636,96 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitne v prodlení o délce 30 dnů; žalobkyni vzniklo právo na zaplacení této smluvní pokuty u splátek [číslo]. V důsledku prodlení žalovaného s úhradou splátky o více jak 60 dnů u splátky [číslo] došlo automaticky k zesplatnění celé zápůjčky k datu [datum]. V souladu se smlouvou se při zesplatnění zápůjčky veškeré, v tom okamžiku nezaplacené původní splátky až do konce splátkového kalendáře, zahrnující jak jistinu, tak běžný úrok, stanou součástí nové jistiny zápůjčky; výše této nové jistiny činila 568 876,48 Kč a žalovaný byl povinen ji uhradit v den následující po dni, kdy ke zesplatnění zápůjčky došlo, tedy do [datum]. Žalobkyně je oprávněna požadovat v případě prodlení žalovaného s úhradou nové jistiny zápůjčky zákonem stanovenou sazbu úroku z prodlení z celé této nově vzniklé zvýšené jistiny a dále, pokud žalovaný neuhradí novou jistinu zápůjčky do 10 dnů ode dne zasplatnění, smluvní pokutu ve výši 25 % z aktuální výše dlužné nové jistiny zápůjčky ke dni vzniku povinnosti žalovaného zaplatit tuto smluvní pokutu. Žalovaný zesplatněnou částku včas neuhradil a je tak povinen uhradit smluvní pokutu ve výši 125 920 Kč. Strany sjednaly pro případ, že nebude zaplacena částka odpovídající nové jistině zápůjčky ani v den následující po dni, kdy k zesplatnění došlo, povinnost dlužníka zaplatit věřiteli smluvní pokutu ve výši 0,1 % z nové jistiny zápůjčky za každý den prodlení; z tohoto titulu požaduje žalobkyně rovněž zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % z 568 876,48 Kč za každý den prodlení od [datum], kapitalizované žalobkyní ke dni [datum] částkou 104 105,04 Kč. Žalobkyně tak požaduje zbývající dlužnou novou jistinu ve výši 568 876,48 Kč s příslušenstvím, smluvní pokuty ve výši 4 280 Kč s příslušenstvím, 125 920 Kč s příslušenstvím a 104 105,04 Kč a částku 1 200 Kč jako náklady spojené s uplatněním každé pohledávky.

3. Žalovaný proti žalobě namítl, že předmětná smlouva o zápůjčce je neplatná pro její rozpor s dobrými mravy. Nelze totiž poskytovat ochranu lichvářským praktikám žalobkyně, za které považuje poskytnutí peněžních prostředků ve výši 220 000 Kč a následný požadavek na vrácení 604 416 Kč. Je třeba postupovat v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019 a poskytnout ochranu slabší straně, byť se jedná o podnikatele. Celkový propočet žalované částky je nesprávný s ohledem na zapracované úroky z období pandemie a žaloba je proto neurčitá. Smluvní ujednání obsažená v bodě 8. smlouvy jsou nesrozumitelná.

4. Soud I. stupně vzal v souladu s ust. § 120 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) za svá nesporná tvrzení účastníků, že žalovaný byl ke dni [datum] podnikatelem, že účastníci uzavřeli dne [datum] smlouvu o revolvingové podnikatelské zápůjčce [číslo] že žalobkyně žalovanému dne [datum] poskytla peněžní prostředky ve výši 220 000 Kč a že žalovaný doposud žalobkyni uhradil celkem 100 736 Kč.

5. Po provedeném dokazování dospěl soud I. stupně k následujícím skutkovým zjištěním: Žalovaný se předmětnou smlouvou zavázal za poskytnutí peněžních prostředků ve výši 220 000 Kč zaplatit žalobkyni úrok ve výši 384 416 Kč ve 48 měsíčních splátkách po 12 592 Kč Smlouva byla uzavřena mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti pro podnikatelské účely žalovaného (investiční zápůjčka). Podle čl. 8 a) smlouvy vzniká v případě prodlení s úhradou splátky nebo její části o více než 15 dnů po termínu splatnosti dlužníkovi povinnost zaplatit zapůjčiteli smluvní pokutu ve výši 8 % z dlužné splátky. Podle čl. 8 b) vzniká v případě prodlení s úhradou splátky nebo její části o více než 30 dnů po splatnosti dlužníkovi povinnost zaplatit zapůjčiteli smluvní pokutu ve výši 13 % z dlužné splátky. Podle čl. 8 při zesplatnění zápůjčky se veškeré v tom okamžiku nezaplacené původní splátky zápůjčky až do konce splátkového kalendáře, zahrnující jak jistinu zápůjčky, tak běžný úrok, stávají součástí nové jistiny zápůjčky; tuto novou jistinu zápůjčky je dlužník povinen zaplatit zapůjčiteli nejpozději v den následujícím po dni, kdy k zesplatnění došlo. Zapůjčitel je oprávněn požadovat v případě prodlení dlužníka s úhradou nové jistiny zápůjčky zákonem stanovenou sazbu úroku z prodlení z celé této nově vzniklé zvýšené jistiny. Podle čl. 8 pokud dlužník neuhradí novou jistinu do 10 dnů ode dne zesplatnění, vznikne mu povinnost zaplatit zapůjčiteli smluvní pokutu ve výši 25 % z aktuální výše dlužné nové jistiny ke dni vzniku povinnosti dlužníka zaplatit tuto smluvní pokutu. Podle čl. 8 v případě, že nebude zaplacena částka odpovídající nové jistině ani v den následujícím po dni zesplatnění, vznikne dlužníkovi povinnost zaplatit zapůjčiteli smluvní pokutu ve výš 0,1 % z nové jistiny za každý den prodlení dlužníka s její úhradou. Dne [datum] žalobkyně oznámila žalovanému schválení vyplacení zápůjčky ve výši 220 000 Kč a zaslala mu splátkový kalendář. Dne [datum] žalovaný oznámil žalobkyni využití ochranné doby podle zákona č. 177/2020 Sb. Dne [datum] žalobkyně sdělila žalovanému, že ochranná doba začíná dnem [datum] a končí dnem [datum] a zaslala mu nový splátkový kalendář. Dne [datum] žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dosud neuhrazených splátek. Téhož dne mu vyúčtovala smluvní pokutu ve výši 13 % z výše splátky za období od [datum] do [datum] ve výši 1 636 Kč se splatností [datum]. Dne [datum] mu vyúčtovala částku 2 644 Kč jako smluvní pokutu ve výši 8 % z výše splátky za období od [datum] do [datum] a jako smluvní pokutu ve výši 13 % z výše splátky za období od [datum] do [datum], se splatností do [datum], a též mu oznámila zesplatnění zápůjčky a vyzvala ho k úhradě zbývající částky 568 876,48 Kč podle původního splátkového kalendáře a částky 4 280 Kč, neuhrazené penalizační faktury [číslo] [číslo]. Dne [datum] zaslala žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu.

6. Po právní stránce soud I. stupně věc hodnotil podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen„ o. z.“) ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti, tj. do 30. 6. 2020.

7. S poukazem na ust. § 1 odst. 2, § 1725, § 433 odst. 1, § 547, § 580 odst. 1, § 588, § 2991 odst. 1, 2 a § 1970 o.z. a § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. soud I. stupně vyložil, že„ I podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 platí, že smluvní volnost stran, včetně vztahů mezi podnikateli, podléhá korektivu dobrých mravů, bylo na odvolacím soudu, aby vzhledem k procesní obraně žalované a skutkovým zjištěním soudu prvního stupně o okolnostech uzavření smluv posoudil, zdali je namístě aplikovat ustanovení občanského zákoníku o tzv. ochraně slabší strany, nikoli pouze primárně korektiv dobrých mravů, který je korektivem výjimečným, vždy odůvodněným pouze mimořádnými okolnostmi daného případu, a to s popsanými důsledky absolutní neplatnosti.“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1490/2019).„ Jsou-li právním jednáním porušeny principy dobrých mravů, uplatní se tento korektiv i ve vztazích mezi podnikateli. Porušení korektivu dobrých mravů má za následek absolutní neplatnost právního jednání. Případný závěr soudu o absolutní neplatnosti ujednání stran pro rozpor s korektivem dobrých mravů je však zásahem výjimečným a vždy odůvodněným mimořádnými okolnostmi daného případu. Korektiv dobrých mravů však přitom nevylučuje posouzení, zdali na právní poměry stran nedopadají jiná ustanovení občanského zákoníku poskytující právní ochranu jedné ze stran před zneužívajícím jednáním druhé strany (například právní úprava ochrany slabší strany).“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 3. 2021, č. j. 23 ICdo 56/2019.

8. Soud I. stupně dospěl k závěru, že žalovaný uzavřel předmětnou smlouvu jako fyzická osoba podnikatel se žalobkyní, rovněž podnikající společností, která se specializuje na poskytování tzv. nebankovních úvěrů. V souladu se shora citovanou judikaturou lze obecně konstatovat, že zákonodárce zavedením zvláštní úpravy v ust. § 433 o.z. v rámci ochrany slabší strany zjevně nezamýšlel rozlišovat mezi subjekty slabší strany a ochranu poskytuje všem subjektům, které definici slabší strany splňují. Slabší stranou může být jak spotřebitel, tak i osoba v postavení podnikatele. Dovolává-li se tedy slabší strana své právní ochrany a budou-li prokázány zákonné předpoklady takové její právní ochrany, posuzuje soud primárně možnou aplikaci zejména ust. § 433 o.z., které představuje dekompozici a konkretizaci zásady poctivosti (§ 6 o.z.), dobré víry (§ 7 o.z.) a zákazu zneužití práva (§ 8 o.z.). Spotřebitelem může být i fyzická osoba podnikatel, protože se předpokládá, že určitá osoba koná mimo rámec své podnikatelské činnosti. Není vyloučena ochrana těch podnikatelů, kteří se za určité situace ocitnou v postavení slabší strany (typicky uzavírá-li smlouvu právnická osoba nebo podnikatel v pozici neprofesionála s osobou, která je v daném oboru profesionálem). Taktomu je i v daném případě, kdy smlouva byla uzavřena mezi žalovaným – podnikatelem fyzickou osobou a mezi žalobkyní podnikající společností, která je v daném oboru profesionálem a která jednala se žalovaným v rámci své podnikatelské činnosti. Žalobkyně porušila ust. § 433 odst. 1 o.z., tedy zneužila svého postavení odborníka k vytvoření či využití závislosti žalovaného – podnikající fyzické osoby k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran, a to přihlížeje ke sjednaným úrokům a zejména smluvním pokutám, které byly co do jejich rozsahu ujednány v rámci smlouvy v rozporu s dobrými mravy. Je třeba přihlédnout především k výši úrokové sazby, která činí 62,73 %, ve spojení s tím, že žalobkyně již při uzavření smlouvy předpokládala, že žalovaný svůj dluh neuhradí, a na základě úroků, smluvních pokut a zesplatněných jistin žalobkyně svůj nárok navýší. Výše sjednané zápůjčky činila 220 000 Kč, celková částka, která měla být žalovaným splacena, činila takřka trojnásobek, a to bez sjednaných sankcí (smluvních pokut), které nakonec navýšily dlužnou částku na čtyřnásobek poskytnuté zápůjčky. Vše bylo tedy konstruováno tak, aby v případě zesplatnění se žalobkyni dostalo neúměrně vysokého plnění, což splňuje podmínky pro aplikaci ust. § 433 odst. 1 o.z. Žalobkyně zneužila svého postavení na trhu nebankovních půjček a dlouhodobých zkušeností z podnikání v tomto oboru a využila špatné finanční situace drobného podnikatele, aby mu nabídla produkt, který ji jak v případě řádného splacení, ale především v případě předčasného zesplatnění přiřkl zcela neadekvátní výši plnění ve formě úroků a smluvních pokut. Právě výše úroků činila možnost předčasného zesplatnění úvěru vysoce pravděpodobnou. Soud tedy dospívá k závěru, že v daném sporu došlo k porušení korektivu dobrých mravů, což má za následek absolutní neplatnost smlouvy (§ 588 o.z.). Přitom nemohl postupovat podle ust. § 576 o.z. a posoudit předmětné právní jednání jako částečně platné, neboť nelze dost dobře vymezit část, která by nebyla popsanými důvody neplatnosti dotčena, jíž by se shora uvedený důvod neplatnosti nedotýkal, resp. bez níž by strany měly zájem smlouvu uzavřít, i pokud by neplatnost rozpoznaly včas.

9. Žalovanému tak vznikla povinnost vrátit žalobkyni pouze to, co si půjčil (§ 2993 o.z.). Bylo prokázáno, že žalobkyně žalovanému poskytla zápůjčku ve výši 220 000 Kč a žalovaný z toho zaplatil částku 100 736 Kč, měl by tedy podle ust. § 2991 o.z. vrátit žalobkyni částku 119 264 Kč. Bezdůvodné obohacení je splatné na výzvu věřitele. První výzvou k úhradě dluhu, jejíž odeslání žalobkyně prokázala, byla předžalobní výzva ze dne [datum], v níž byla žalovanému stanovena lhůta plnění do 15 dnů od data odeslání, tj. do [datum]. Ode dne následujícího je tak žalovaný s úhradou svého dluhu v prodlení. Soud jej proto uznal povinným uhradit úrok z prodlení v jeho zákonné výši od [datum] do zaplacení. Dále soud žalobkyni přiznal nárok na zaplacení částky 1 200 Kč jako nákladů spojených s uplatněním pohledávky podle ust. § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., neboť šlo o vztah mezi podnikateli.

10. Z důvodů uvedených shora soud I. stupně ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl.

11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně podle ust. § 142 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) tak, že přiznal žalovanému, jenž byl v řízení převážně úspěšný, nárok na jejich náhradu v částce 37 270,41 Kč, která představuje 70,68 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v rozsahu 85,34 % a úspěchu žalobkyně v rozsahu 14,66 %) s tím, že pro účely toho výpočtu kapitalizoval požadované příslušenství běžící do zaplacení ke dni vyhlášení rozhodnutí v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, a usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015. Žalobkyně byla úspěšná do částky 128 739,77 Kč (součet částky 119 264 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 119 264 Kč od [datum] do [datum] a částky 1 200 Kč); žalovaný byl úspěšný co do částky 749 274,08 Kč Náklady řízení žalovaného sestávají z odměny advokáta podle ust. § 6 odst. 1, § 7 bod 6., § 8 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen„ AT”) z tarifní hodnoty ve výši 803 151 Kč (výše peněžitého plnění v době započetí úkonu), a to ve výši 23 080 Kč za 2 úkony právní služby původního zástupce žalovaného advokáta [anonymizováno] [příjmení] po 11 540 Kč (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření ze dne [datum]) spolu se 2 paušálními náhradami po 300 Kč podle ust. §13 odst. 4 AT a 21% DPH ve výši 4 972,80 Kč, dále 23 080 Kč za 2 úkony právní služby po 11 540 Kč (vyjádření ze dne [datum], účast u jednání soudu dne [datum]) spolu se 2 paušálními náhradami po 300 Kč podle ust. §13 odst. 4 AT, náhrada za ztrátu času za cestu k jednání soudu ze sídla advokáta a zpět za 2 půlhodiny po 100 Kč podle ust. § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT a náhrada cestovného ve výši 198,39 Kč, vynaloženého v souvislosti s cestou zástupce k jednání soudu dne [datum] z [obec] do [obec] a zpět v celkové délce 30 km při spotřebě paliva 5,3 l na 100 km, tarifní ceně paliva ve výši 36,10 Kč a sazbě náhrady za použití osobního vozidla ve výši 4,70 Kč za 1 km.

12. Ačkoliv žalovaný žádal také náhradu nákladů za úkon nahlížení do spisu dne [datum], včetně cestovného a náhrady za ztrátu času, soud I. stupně neshledal tento úkon účelným. Judikatura sice připouští, aby i nahlížení do spisu bylo považováno za samostatný úkon právní služby, za který náleží odměna, takový postup však musí být odůvodněn jeho nezbytností a účelností (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 4012/18, a v něm uvedenou judikaturu, či usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1176/2015). Soud tedy zkoumal, zda nahlížení do spisu odpovídalo prostudování spisu„ po skončení vyšetřování“ podle ust. § 11 dost. 1 písm. f) AT dospěl k závěru, že se o obdobný úkon nejednalo. K nahlížení sice došlo po doručení předvolání k prvnímu jednání, avšak rozsah spisu i nevelký rozsah navržených důkazních prostředků nezakládají nutnost pro podrobné zkoumání obsahu spisu. Tento závěr soudu je podpořen krátkou dobou trvání samotného nahlížení v rozsahu asi 10 minut, za kterou si zástupce žalovaného pořídil pouze kopie důkazních prostředků. Za tento úkon tedy soud žalovanému náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznal.

13. Proti výroku II. tohoto rozsudku, v rozsahu částky 449 612 Kč s 8,25% ročním úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení a částky 52 052,50 Kč s 8,25% ročním úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení, podala žalobkyně odvolání a namítá, že žalovaný měl před podpisem smlouvy o zápůjčce dostatek prostoru, aby se seznámil s jejím zněním. Pokud by nesouhlasil s jejími jednotlivými ujednáními, nebo by některým nerozuměl, nemusel smlouvu uzavírat a mohl se s žádostí o poskytnutí zápůjčky obrátit na jinou osobu. I podle právního názoru vysloveného v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1201/2009, není problémem pro průměrného spotřebitele (natož podnikatele!) přečtení smlouvy a porozumění jejímu obsahu. Nemůže jít k tíži smluvní strany, že druhá smluvní strana si počíná natolik neopatrně, že ignoruje zásadu obezřetnosti. Dohodly-li se smluvní strany na poskytnutí zápůjčky za určitých podmínek, je obecně nezbytné vycházet z premisy, že tak učinily po pečlivém zvážení všech důsledků z toho plynoucích; opačný závěr by totiž byl v přímém rozporu se zásadou pacta sunt servanda, tj. že smlouvy musí být plněny (§ 3 odst. 2 písm. d/ in fine o.z.), a taktéž předpokladem opatrnosti v právním styku (§ 4 odst. 1 o.z.). Sjednané úroky jsou ovlivněny celou řadou faktorů, mezi které patří např. požadavek na rychlost poskytnutí zápůjčky, krátkodobost či naopak dlouhodobost zápůjčky a riziko transakce, které poskytnutí zápůjčky pro dlužníka s přihlédnutím ke všem okolnostem představuje. Lze-li s přihlédnutím k těmto faktorům očekávat relativně vysokou výši úroků, mají strany možnost se svobodně rozhodnout, zda do smluvního vztahu za takových podmínek vstoupí. Pokud se rozhodnou smlouvu uzavřít, je základním východiskem presumpce platnosti a závaznosti smlouvy, která obecně vyplývá ze zásady in favorem negotii a je zakotvena v ust. § 574 o.z. V tomto kontextu lze připomenout např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1783/11, podle něhož„ jedním ze základních principů výkladu smluv (je) priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady“ (odst. 27), přičemž„ (t) ento přístup je odrazem respektu k autonomii vůle smluvních stran, funkci smluvních vztahů i k samotné povaze soukromého práva“ (odst. 28). S ohledem na shora uvedené je žalobkyně přesvědčena, že předmětná smlouva je v celém rozsahu platná a strany zavazuje, když byla takto jimi uzavřena.

14. Ke smluvnímu úroku odvolatelka uvedla, že byl ve smlouvě o zápůjčce stanoven pevnou částkou 384 16 Kč, což je za půjčení částky 220 000 Kč na 48 měsíců přiměřené, zejména pro vztah dvou podnikatelů. Dlužník svým podpisem pod smlouvou stvrdil i to, že souhlasí se smluvními ujednáními k této smlouvě. V okamžiku uzavření smlouvy proti ujednáním o smluvním úroku ničeho nenamítal, poskytnuté finanční prostředky přijal a zavázal se je splatit za podmínek ve smlouvě uvedených. V případě, že by neměl zájem o poskytnutí peněžních prostředků za podmínek uvedených ve smlouvě, nemusel v souladu smlouvu uzavírat. S ohledem na uvedené není úrok v rozporu s dobrými mravy (ani být nemůže, když se jedná o podnikatele). Smluvní ujednání smlouvy o zápůjčce tvořila nedílnou součást smlouvy o úvěru a byla žalovanému při podpisu smlouvy předložena. Ten měl před uzavřením smlouvy o zápůjčce dostatek času, aby se s nimi ujednáními seznámil, což ostatně stvrdil i svým podpisem pod smlouvu o zápůjčce a na každé stránce smluvních ujednání. Při posouzení, zda je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, nemůže zůstat stranou otázka, zda a nakolik ten z účastníků právního vztahu, který se rozporu s dobrými mravy dovolává, vyvinul dostatečnou míru pečlivosti a předvídavosti při uzavírání konkrétního právního vztahu, a to zejména s přihlédnutím k důsledkům plynoucím z ustanovení pozitivního práva. Věc též souvisí s důsledky aplikace zásady„ vigilantibus iura“, podle které je každý odpovědný za náležitou míru předvídavosti a opatrnosti při uzavírání závazku, do kterého vstupuje. Pokud by tedy byla ujednání smlouvy o zápůjčce posouzena jako neplatná s odkazem na rozpor s dobrými mravy, de facto by byla nezodpovědnému jednání dlužníka, spočívajícímu v porušení zásady„ pacta sunt servanda“ a„ autonomie vůle,“ poskytnuta právní ochrana, což není postup v souladu se zákonem. I ochrana spotřebitele má své meze a v žádném případě ji nelze pojímat jako obranu jeho lehkomyslnosti a neodpovědnosti (srov. např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1–459. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, 408 s.).

15. Smluvní pokuty jsou podle odvolatelky ve smlouvě o zápůjčce zřetelně vymezeny a určeny. Smluvní pokuty za prodlení se splátkami podle bodu 8.1. a), b) smlouvy jsou určeny procentuální výší, když záleželo vždy na délce prodlení se splátkou. Při prodlení o délce 15 dnů po splatnosti byla účtována smluvní pokuta ve výši 8 % z dlužné splátky, při prodlení o délce 30 dnů po splatnosti byla účtována smluvní pokuta ve výši 13 % z dlužné splátky. Smluvní pokuta podle bodu 8.5. smlouvy je určena jako 25 % z aktuální výše dlužné nové jistiny zápůjčky. Tato smluvní pokuta byla účtována z důvodu neuhrazení nové jistiny ve lhůtě 10 dnů od zesplatnění zápůjčky. Smluvní pokuta podle bodu 8.7. smlouvy je určena výší 0,1 % denně z dlužné nové jistiny v případě, že nebude zaplacena částka odpovídající nové jistině zápůjčky ani v den následujícím po dni, kdy došlo k zesplatnění. Mezi podnikateli nic nevylučuje sjednání těchto pokut. V návaznosti na výše uvedené žalobkyně požaduje plnou výši smluveného úroku a ½ výše smluvní pokuty podle bodu 8.5. smlouvy. Odkazuje např. na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2020, č. j. 12 Co 261/2020-50:„ Úvahy soudu I. stupně v tom směru, že výše takto sjednaných úroků je v rozporu s dobrými mravy, odvolací soud správnou neshledal. V této souvislosti je třeba přisvědčit odvolacím námitkám žalobkyně, že obě smluvní strany sjednaly zápůjčku na základě své pravé a svobodné vůle, smlouvu uzavřely v souladu s ust. § 1725 OZ, když v mezích právního řádu na základě své svobodné vůle sjednaly obsah smlouvy. Součástí obsahu smlouvy o zápůjčce je sjednání úroků v této pevné částce. Žalovaná tento závazek sjednala na základě své svobodné vůle a bylo pouze na ní, zda za stanovených podmínek, mezi něž náleží též výše úroku stanoveného pevnou částkou za konkrétní období, na něj přistoupí či nikoli. Úrok sjednaný podle § 2392 odst. 1 OZ je úplatou za poskytnutí zápůjčky, je to tedy cena, kterou vydlužitel platí za to, že jsou mu poskytovány finanční prostředky. Odvolací soud neshledal sjednaný úrok ve výši 77 992 Kč za půjčení částky 50 000 Kč na 24 měsíců za nepřiměřený. Za nepřiměřené úroky lze považovat úroky mnohonásobně převyšující jistinu předmětu zápůjčky, ovšem vždy je třeba vycházet z ročního období, což vyplývá z § 1803 OZ, který stanoví nevyvratitelnou domněnku ohledně výše úroků. Odvolací soud proto uzavírá, že soud I. stupně nebyl oprávněn zasahovat do smluvního ujednání účastníků ohledně výše úroků. či na rozsudky Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 8. 2020 č. j. 8 Co 212/2020-83, ze dne 14. 9. 2020, č. j. 8 Co 220/2020-71, ze dne 20. 11. 2020, č. j. 8 Co 290/2020-84, nebo ze dne 11. 10. 2021, č. j. 15 Co 222/2021-139.

16. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud výrok II. napadeného rozsudku změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 501 664,50 Kč s 8,25% ročním úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení, a přiznal jí náklady řízení před soudy obou stupňů.

17. Podle vyjádření žalovaného k odvolání je rozsudek soudu I. stupně správný. Totožný případ byl řešen u Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn.: 23 ICdo 56/2019. Žalovaný je ve shodě se soudem I. stupně v názoru, že věc, která je předmětem tohoto řízení, je třeba posuzovat stejně, a to již s ohledem na zásadu předvídatelnosti rozhodnutí soudu. Také v citovaném řízení se jednalo o vztah vyplývající z revolvingové smlouvy o zápůjčce, na straně žalující vystupovala také [právnická osoba], přičemž stejně jako ve věci, která je předmětem tohoto řízení, byla dovozena neplatnost smlouvy pro zcela nemravné„ sankce“ vyplývající ze smluvního ujednání a zneužití neznalosti a tísně žalovaného, který se v rámci své podnikatelské činnosti nikdy nezabýval financemi a neměl proto při uzavírání smluvního vztahu více znalostí, než průměrný spotřebitel. Zapůjčí-li (respektive podle obsahu smluvního závazku spíše poskytne úvěr) žalobkyně peněžní prostředky tím způsobem, že„ fyzicky poskytne“ žalovanému částku 220 000 Kč, přičemž jí žalovaný cca polovinu těchto prostředků vrátí a žalobkyně následně požaduje úhradu ještě částky 803 181 Kč, je třeba si položit otázku, zda lze vůbec takovému požadavku a zejména takovým praktikám poskytovat právní ochranu, když tento postup žalobkyně lze celkem bezostyšně označit za lichvu. O tom svědčí zejména úrok ve výši 62,73 %. Žalovaný má za to, že by neměla společnostem typu žalobkyně být v tomto směru poskytována právní ochrana, přičemž soud I. stupně postupoval zcela správně, když označil smlouvu uzavřenou mezi účastníky za neplatnou právě z uvedených důvodů a vztah účastníků právně hodnotil jako bezdůvodné obohacení. Žalovaný skutečně vůbec nemá znalosti o tom, jaké úroky a sankce jsou na finančním trhu přiměřené a jaké již nikoliv. V době, kdy závazek sjednal, podnikal tím způsobem, že nakupoval a prodával boty a o podmínkách finančních produktů neměl vyšších znalostí, přičemž spoléhal na profesionální přístup žalobkyně.

18. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výrocích II. a III. potvrdil a přiznal mu náklady odvolacího řízení.

19. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, včas a obsahuje zákonem předvídané náležitosti (§ 201, § 202, § 204 odst. 1, § 205 o.s.ř.), přezkoumal v napadeném rozsahu rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení, které jeho vyhlášení předcházelo, podle ust. § 212, § 212a odst. 1, 3, 5 o.s.ř. Přitom věc projednal a rozhodl za splnění podmínek ust. § 214 odst. 3 o.s.ř. bez nařízení jednání, neboť odvolání bylo podáno z důvodu nesprávného právního posouzení věci a účastníci s tímto postupem vyslovili souhlas.

20. Odvolací soud shledal, že soud I. stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu I. stupně, tak jak je ve svém rozhodnutí správně popsal, a pro stručnost na rozhodnutí soudu I. stupně v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu I. stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem I. stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí„ na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu I. stupně.

21. Při právním posuzování zjištěného skutkového stavu soud I. stupně nepochybil, pokud jej posoudil podle občanského zákoníku č. 82/1998 Sb., neboť právní vztah mezi účastníky vznikl za jejich účinnosti.

22. Podle ust. § 1 odst. 2 o.z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázaná jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.

23. Podle ust. § 1725 o.z. smlouva je uzavřena, jakmile si strany ujednaly její obsah. V mezích právního řádu je stranám ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah.

24. Podle ust. § 433 odst. 1 o.z. kdo jako podnikatel vystupuje vůči dalším osobám v hospodářském styku, nesmí svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení zneužít k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran.

25. Podle ust. § 547 o.z. musí právní jednání obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.

26. Podle ust. § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

27. Podle ust. § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

28. Podle ust. § 2991 odst. 1, 2 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

29. Podle ust. § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

30. Podle ust. § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, činí minimální výše nákladů spojených s uplatněním každé pohledávky 1 200 Kč.

31. V přezkoumávaném případě se odvolací soud ztotožňuje se soudem I. stupně, že posuzovaná smlouva o zápůjčce je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy podle ust. § 588 o.z., neboť jí žalobkyně zneužila postavení žalovaného jako slabší strany (živnostníka prodávajícího boty proti žalobkyni, která je obchodní společností a profesionálem na trhu nebankovních půjček s dlouhodobými zkušenostmi v tomto oboru) a jeho špatné finanční situace, aby mu nabídla pro něho nevýhodný a ve svém důsledku likvidační produkt, jehož cílem bylo s ohledem na výši smluvního úroku (62,73 %) a soubor řetězených sankcí za porušení téže povinnosti, dosažení zcela neadekvátního a naprosto nedůvodného finančního plnění. Žalobkyně tak za poskytnutí částky 220 000 Kč, na niž žalovaný zaplatil 100 736 Kč, požaduje v důsledku souboru řetězených sankcí zaplacení ještě dalších 803 181 Kč, což hrubě porušuje korektiv dobrých mravů. Správným shledává odvolací soud rovněž závěr soudu I. stupně, že nebylo možné podle ust. § 576 posoudit jako absolutně neplatná jen některá ujednání předmětné smlouvy, neboť důvody neplatnopsti jsou dotčena všechna její ujednání. Na uvedeném závěru nic nemění ani skutečnost, že žalovaný je podnikatelem, neboť ust. § 433 při definici slabší strany nerozlišuje mezi podnikatelem a spotřebitelem. V dalším odvolací soud odkazuje na vyčerpávající a přesvědčivé odůvodnění napadeného rozsudku, zejména na jeho odstavce 30 a 31, včetně jím poukazované judikatury.

32. Nicméně žalobkyně žalovanému vyplatila na smlouvu o zápůjčce částku 220 000 Kč, žalovaný na ni zaplatil 100 736 Kč, ve zbývající části 119 264 Kč mu vzniklo bezdůvodné obohacení, které je povinen žalobkyni vrátit, a to včetně zákonného úroku z prodlení ode dne [datum], kdy se s jeho vydáním ocitl v prodlení. Ostatně v této části soud I. stupně žalobě vyhověl. Ve zbývajícím rozsahu, tedy i v rozsahu napadeném odvoláním, byla žaloba jako nedůvodná správně soudem I. stupně zamítnuta.

33. Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu I. stupně podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil v napadené části výroku II. a v závislém nákladovém výroku III., v němž rovněž neshledal pochybení.

34. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud za použití ust. § 224 odst. 1 o.s. ř. podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a a přiznal v něm zcela úspěšné žalobkyni jejich náhradu v celkové výši 10 920 Kč sestávající z odměny advokáta za 1 úkon právní služby po 10 620 Kč (vyjádření k odvolání) podle ust. § 7 bodu 6. AT z předmětu odvolacího řízení určeného stejným způsobem, jak předmět řízení vyčíslil soud I. stupně částkou 571 853 Kč a 1 režijního paušálu ve výši 300 Kč podle ust. § 13 odst. 3 AT.

35. Náklady řízení je žalobkyně povinna zaplatit v obecné pariční lhůtě (§ 160 odst. 3 o.s.ř.) k rukám advokáta, který žalovaného v řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).