o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Praha – východ č.j. 11 C 89/2021 – 33 ze dne 18. ledna 2022,

1. Okresní soud Praha – východ svým rozsudkem č.j. 11 C 89/2021 – 33 ze dne 18. 1. 2022 rozhodl tak, že výrokem I. uznal žalovaného povinným zaplatit žalobkyni částku 352 000 Kč s úrokem z prodlení 8,25% ročně z částky 352 000 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem II. mu dále uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 92 657 Kč k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalobkyně se domáhala této částky s tím, že dne [datum] uzavřela se žalovaným ústní kupní smlouvu, na jejímž základě od něho koupila jedenáct kusů palet – mix elektroniky za kupní cenu 32 000 Kč, vč. DPH za jednu paletu. Tvrdila, že žalovanému předala kupní cenu v hotovosti a ten jí přislíbil dodat všechny nezbytné listinné evidenční a průvodní doklady, tedy dodací list, fakturu s identifikací prodávajícího ([příjmení], DIČ), identifikací kupujícího ([příjmení], DIČ), prohlášení o shodě a nezbytné osvědčení o tom, že je zakoupené zboží možné prodávat na území České republiky. Žalovaný svůj příslib nesplnil a přes její výzvy ze dne [datum] a [datum] jí požadované doklady nedodal a ona dne [datum] odstoupila od kupní smlouvy a požádala o vrácení kupní ceny. Žalovaný se žalobou nesouhlasil s tím, že se žalobkyní nikdy žádnou kupní smlouvu neuzavřel a žádné zboží ji nedodal.

2. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami, výslechy svědků a jednatele žalobkyně tak, jak je podrobně uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, když zamítl provedení důkazu usnesením ze dne 30. 11. 2021 [číslo jednací] a výslechem žalovaného. Prvostupňový soud dospěl k závěru, že žalobkyně dne [datum] předala v [obec] ve skladových prostorech žalovanému v hotovosti částku 352 000 Kč, převzala zboží na paletě, kdy se jednalo o mix drobné elektroniky. Žalovaný nepředal žalobkyni daňový doklad, ani jiné doklady související s elektronikou, jako je prohlášení o shodě, či osvědčení, že elektronika může být na území České republiky distribuována. Žalobkyně po výzvách k doložení dokladů přípisem odstoupila od smlouvy a žádala o navrácení finančních prostředků, žalovaný však na výzvy nereagoval.

3. Soud prvního stupně odkázal na ust. § 2087 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen„ o.z.“), ust. § 2107 odst. 1, 2, 3 o.z. ust. § 2004 odst. 1 o.z., ust. § 1968 o.z. a ust. § 1970 o.z. O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), když jejich výši určil podle ust. § 7 bod 6., ust. § 8 odst. 1, ust. § 11 odst. 1, ust. § 13 odst. 4, ust. § 14 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen„ AT“), ust. § 157 odst. 4 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve spojení s vyhláškami č. 589/2020 Sb., a č. 511/2021 Sb., s odkazem na ust. § 160 odst. 1 věta prvá před středníkem zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ o.s.ř.“) a ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.

4. V odst. 21 odůvodnění napadeného rozsudku soud prvního stupně vysvětlil institut kupní smlouvy s tím, že byla mezi účastníky uzavřena ústní formou dne [datum] a popsal i všechny aspekty jejího vzniku a výši kupní ceny, představované částkou 352 000 Kč za jedenáct palet, při ceně 32 000 Kč za jednu. Konstatoval, že toho dne žalovaný uzavřel dvě kupní smlouvy, a to jednu s žalobkyní zastoupenou jednatelem [jméno] [příjmení] a jednu se svědkem [jméno] [příjmení], s tím na pět palet za kupní cenu 160 000 Kč, když kupní cenu jednatel žalobkyně předal žalovanému v kanceláři ve skladových prostorech v [obec]. Následně byly palety převezeny kamionem z [obec] do skladu do [obec] a žalobkyně tak převzala věc a zaplatila žalovanému kupní cenu. Ten sice odevzdal věc, avšak neumožnil žalobkyni nabýt vlastnické právo k ní, jelikož ji k předmětu koupě neodevzdal doklady. Soud prvního stupně zdůraznil, že mezi doklady, které se vztahují k věci, je třeba řadit doklady, vyjmenované v odst. 21 odůvodnění napadeného rozsudku a připomněl komentářovou literaturu. Konstatoval, že žalobkyně opakovaně žalovaného vyzývala k doložení dokladů, primárně daňového dokladu, prohlášení o shodě a prohlášení potřebných pro prodej elektroniky na území České republiky, ale ten jí je nedodal ani v dodatečné lhůtě, a proto žalobkyně zvolila odstoupení od kupní smlouvy, které bylo odesláno dne [datum], čímž se kupní smlouva zrušila od počátku. Uvedl, že žalobkyně pak vyzvala žalovaného k zaplacení částky 352 000 Kč, jakožto zaplacené kupní ceny a žádala o vyzvednutí předmětu koupě, případně o sdělení adresy, kam má být předmět koupě žalobkyní zaslán. Ten však na výzvu nereagoval, čímž se dostal do prodlení a je povinen vedle jistiny platit i úrok z prodlení v zákonné výši, stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

5. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včas odvolání a namítal, že vzhledem k tomu, že podle tvrzení žalobkyně měla být smlouva uzavřena ústní formou, chyběly jakékoliv objektivní podklady ke všem jejím aspektům. Soudu prvního stupně vytýkal, že všechny skutečnosti dovodil apriori z výslechu svědka [příjmení] a výslechu jednatele žalobkyně a částečně z dokladů či potvrzení, které byly vydány na základě jednostranného chování jednatele žalobkyně. Odvolatel ve svém odvolání uváděl, že není zřejmé, jak soud dospěl k závěru, že smlouva byla uzavřena dne [datum], když žalobkyně uvedla v přípisu ze dne [datum], že kupní smlouva byla uzavřena dne [datum] a zástupce žalobkyně na jednání ze dne [datum] uvedl, že ke kontraktačnímu procesu nedošlo pouze v jednom dni, ale v období 2. až [datum]. Prvostupňovému soudu dále vytýkal nesprávnost zjištění, co bylo předmětem koupě a následně výši kupní ceny. Připomínal, že zákon č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti, zakazuje provádět hotovostní platby převyšující 270 000 Kč za den. Dovozoval, že si jednatel žalobkyně není vědom ani zcela zásadních pravidel podnikání s tím, že chování žalobkyně budí obavy ohledně její čestnosti a poctivosti při jednání v podnikatelském styku a poukazoval na její nevěrohodnost. Odvolatel ve svém odvolání vyslovil nesouhlas i se závěrem prvostupňového soudu ohledně převzetí předmětu koupě. Uzavřel, že soud prvního stupně dokazování postavil na domluvě dvou dlouholetých kamarádů a obchodních partnerů, jejichž finanční i obchodní zájmy se prolínají a souvisí jak s osobou žalovaného, tak s předmětem řízení. Výpověď svědka [příjmení] označil za účelovou, neboť měl evidentní zájem na výsledku řízení a připomínal, že ve své výpovědi uvedl, že sám od kupní smlouvy neodstoupil, jelikož čeká, jak dopadne tento spor. Konstatoval, že měl motivaci přizpůsobit svoji výpověď tak, aby v dalším řízení sám získal finanční profit, ale prvostupňový soud se hodnocením věrohodnosti svědka vůbec nezabýval. Připomínal, že rovněž zcela zanedbal hodnocení věrohodnosti jednatele žalobkyně, z jehož výpovědi jednoznačně vyplynulo, že porušuje pravidla podnikatelského styku. Soudu prvního stupně dále vytýkal, že zamítl provedení účastnického výslechu žalovaného, aniž by to adekvátně odůvodnil a dovolával se judikatury Ústavního soudu. Závěrem zdůrazňoval, že rozhodnutím, ve kterém prvostupňový soud dospěl ke svému závěru na základě výpovědi dvou provázaných osob, nastala absurdní situace, kdy„ může kdokoliv vymáhat jakýkoliv smyšlený dluh na základě jednostranně vystavených listin a za podpory jedné svědecké výpovědi, která je zcela nevěrohodná“. Navrhl změnu rozsudku soudu prvního stupně tak, aby byla žaloba zamítnuta.

6. Žalobkyně se k odvolání vyjádřila tak, že navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. Zdůrazňovala, že konstrukce procesní obrany žalovaného je založena na zneužití postavení prodávajícího, který jednostranně ústně formuloval a vymezil podmínky realizace závazkového vztahu (kupní smlouvy) a následně nesplnil sjednanou část povinností prodávajícího spočívající v předávní nezbytných listinných evidenčních a průvodních dokladů, tedy dodací list, fakturu s identifikací prodávajícího (IČ,DIČ), identifikací kupujícího (IČ, DIČ), prohlášení o shodě a nezbytné osvědčení o tom, že je zakoupené zboží možné prodávat na území České republiky. Odvolání označila za účelové s tím, že jeho cílem je oddálit plnění z kupní smlouvy. Zopakovala, že tato byla mezi účastníky reálně uzavřena, že na ní přešlo vlastnické právo k předmětu převodu, neboť kupní cenu v plné výši uhradila žalovanému, zboží od něho v dohodnutém termínu převzala a na vlastní náklady v tomto stejném čase dopravila do svých skladových prostor. Zdůrazňovala, že jí žalovaný do dnešního dne nedodal za odvezené zboží řádný daňový doklad. V jeho jednání spatřovala záměr zastřít nepoctivé plnění z kupní smlouvy, kdy kvalita a obsah dodaného zboží byly v rozporu s žalobkyní objednaným a žalovaným deklarovaným zbožím, což nebylo při převzetí zboží možno reálně fakticky ověřit, neboť zboží bylo dodáno na paletách v uzavřených pevných a velmi hlubokých kartonových krabicích. K údajnému rozporu ve způsobu uhrazení kupní ceny poukazovala na to, že„ z banky byla vybrána před výběrem nahlášená částka, zaokrouhlená na celé desítky korun a drobné ve výši 2 000 Kč, bylo doloženo z běžné hotovosti z pokladny žalobkyně, sloužící k drobným běžným nákupům společnosti“. Zdůrazňovala, že platba v hotovosti byla jednoznačná podmínka žalovaného, což s ohledem na další vývoj události vyhodnotila jako jeho promyšlený záměr.

7. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že žalovaným uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody (ust. § 205 odst. 2 písm. d), e) a g) o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., t.j. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně, tak jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3450/2011 ze dne 16. 11. 2011, podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí„ na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

9. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou tedy správné, odvolací soud je sdílí, v souladu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a dále k věci, se zřetelem k odvolacím námitkám, dodává:

10. Odvolací soud musí v první řadě uvést, že soud prvního stupně není povinen provést všechny navržené důkazy (ust. § 120 odst. 1 o.s.ř.), ale jestliže některé z nich neprovede, měl by v odůvodnění rozhodnutí uvést, proč tyto důkazy neprovedl (ust. § 157 odst. 2 o.s.ř.). Zde zbývá dodat, že neučinil-li tak, může odvolací soud z takové vady vyvozovat důsledky jen tehdy, měla-li tato vada za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tak by tomu mohlo být jen v případě, že navržené důkazy směřovaly k objasnění skutečností, které jsou významné z hlediska právního posouzení věci a které již zároveň nebyly dostatečně spolehlivě prokázány jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 428/2008 ze dne 13. 11. 2008).

11. V posuzovaném případě soud prvního stupně neprovedl důkaz (ust. § 120 odst. 1 věta druhá o.s.ř.) navrženým usnesením ze dne 30.11.2021 [číslo jednací] a výslechem žalovaného a v odst. 12 odůvodnění svého rozsudku dostatečným způsobem (a v souladu s ust. § 157 odst. 2 o.s.ř.) vysvětlil, proč tyto důkazy neprovedl. V této souvislosti uvedl (ust. § 157 odst. 2 o.s.ř.), že„ vzhledem k tomu, že výše uvedeným usnesením policejního orgánu byla odložena trestní věc podezření ze spáchání přečinu vydírání, kterého se měl dopustit jednatel žalobkyně, kdy bylo prokázáno, že nedošlo k naplnění skutkové podstaty výše uvedeného trestného činu, a proto je pro soud tato listina nadbytečná“. Účastnický výslech žalovaného byl zamítnut rovněž z důvodu nadbytečnosti s tím, že strana žalovaná uvádí pouze tvrzení, že kupní smlouvu neuzavřela. Uzavřel, že by se důkazní situace účastnickou výpovědí jednatele žalobkyně zásadně nezměnila, a proto označil navržený výslech žalovaného za nepotřebný. Odvolací soud se ztotožnil s důvody, proč soud prvního stupně uvedené důkazy neprovedl, a proto ve shodě s ním neuznal za důvodné přikročit k jejich provedení. Hodnocení důkazů ze strany soudu prvního stupně nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti.

12. Namítal-li odvolatel neprovedení navrhovaných důkazů, patří se uvést, že jedním z aspektů práva na spravedlivý proces je, že v soudním řízení je nutno umožnit účastníku řízení tvrdit rozhodné skutečnosti a k jejich prokázání navrhnout provedení relevantních důkazů. Tomuto právu účastníka řízení pak odpovídá povinnost obecného soudu o návrhu rozhodnout a v případě jeho zamítnutí poté v rozhodnutí ve věci samé odůvodnit, proč soud k provedení navržených důkazů nepřistoupil; okrajovou a obecnou zmínku v odůvodnění rozhodnutí neodpovídající závažnosti věci nelze považovat za řádné odůvodnění v intencích zásady spravedlivého procesu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/04 ze dne 8. 11. 2006 (N 208/43 SbNU 323)). Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, t.j. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004, N 87/33 SbNU 339).

13. Žádného z výše uvedených pochybení se soud prvního stupně v této věci nedopustil, naopak se jeho věcí řádně zabýval a náležitě odůvodnil, na základě jakých důkazů a úvah dospěl ke skutkovým zjištěním, které odvolatel v odvolání podrobuje kritice. Odůvodnění napadeného rozsudku má racionální základnu a je hájitelné. Jak již bylo výše uvedeno, tak soud prvního stupně řádně vysvětlil, z jakých důvodů neprovedl odvolatelem navržené důkazy, přičemž uváděné důvody, jmenovitě nadbytečnost a neschopnost prokázat tvrzenou skutečnost, jsou, jak z výše vyloženého vyplývá, ústavně aprobovanými důvody dovolujícími soudu neprovést navržený důkaz.

14. Je tedy třeba přisvědčit správnosti závěru soudu prvního stupně, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne [datum] uzavřena ústní kupní smlouva, jejímž předmětem byl mix drobné elektroniky a kupní cena 352 000 Kč byla žalobkyní žalovanému zaplacena v hotovosti. Skutečnost, že touto finanční transakcí obou smluvních stran došlo k porušení zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti, nemá vliv na platnost vlastní kupní smlouvy.

15. Datum uzavření smlouvy bylo sice v žalobě uvedeno dnem [datum], ale již při prvním ústním jednání, konaném dne [datum], došlo ze strany žalobkyně k opravě tohoto data s tím, že ústní kupní smlouva byla uzavřena dne [datum]. Toto datum pak bylo prokázáno provedeným dokazováním, když bylo zjištěno z výpisu z účtu [anonymizována dvě slova] ze dne [datum] ve spojení s výslechem svědka [jméno] [příjmení] a jednatele žalobkyně. Pokud soud prvního stupně v odst. 13 odůvodnění napadeného rozsudku uzavřel, že předmětem koupě byl tzv. mix drobné elektroniky, vyplývá tento skutkový závěr opět z výslechu svědka [jméno] [příjmení] a jednatele žalobkyně.

16. Pokud bylo dále prokázáno, že dne [datum] byla z účtu [anonymizována dvě slova] ze dne [datum] vybrána částka 350 000 Kč, tak toto opět zcela koresponduje s tím, že kupní cena činila 352 000 Kč, jakož i s obsahem výpovědi svědka [jméno] [příjmení], který m.j. potvrdil, že kupní cena byla zaplacena v hotovosti, když tato skutečnost byla v souladu s výpovědí jednatele žalobkyně.

17. Převzetí předmětu koupě bylo rovněž prokázáno výpovědí svědků [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], které jsou opět v souladu s výpovědí jednatele žalobkyně. S ohledem na to, že svědek [příjmení] byl toliko u vykládání palet, připomíná odvolací soud, že skutečnost prokazovanou pouze nepřímými důkazy lze mít za prokázanou, jestliže na základě výsledků hodnocení těchto důkazů lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala (že je pravdivá); nestačí, lze-li usuzovat pouze na možnost její pravdivosti (na její pravděpodobnost) – shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2682/2013 ze dne 26. 6. 2014. Soudu nelze předepsat pravidla, z nichž by měl při hodnocení důkazů vycházet. Stanovení hranice, kdy již je určitá skutečnost prokázána soustavou nepřímých důkazů a kdy nikoliv, je otázkou posouzení soudu v jednotlivém konkrétním případě při respektování pravidel ust. § 132 o.s.ř. Rozsah potřebného dokazování v civilním procesu se neshoduje s rozsahem dokazování potřebného k uznání obžalovaného vinným v řízení trestním. V civilním řízení nelze učinit závěr, že nebylo uneseno důkazní břemeno proto, že skutečnost nebyla provedenými důkazy prokázána nade vší pochybnost. Pro závěr, že soud má určitou skutečnost za prokázanou, dostačuje, aby předmětný skutkový závěr bylo možné s velkou mírou pravděpodobnosti připustit. Protože v civilním řízení neplatí zásada in dubio pro reo, nemusí nepřímé důkazy tvořit zcela uzavřenou soustavu, která nepřipouští jiný skutkový závěr než ten, k němuž soud došel, nýbrž dostačuje, jestliže nepřímé důkazy s velkou mírou pravděpodobnosti k tomuto závěru (na rozdíl od možných závěrů jiných) vedou. Odvolací soud proto nemá, s ohledem na výše uvedené, žádných pochybností o tom, že k předání a převzetí předmětu koupě skutečně došlo.

18. Pokud žalovaný v odvolání napadal důvěryhodnost svědka [příjmení] a jednatele žalobkyně s tím, že jsou dlouholetí kamarádi a obchodní partneři, tak odvolací soud konstatuje, že odmítání svědecké výpovědi pro takovýto vztah svědka k účastníkovi řízení odporuje smyslu a účelu zákona. Ten totiž výslech takovéto osoby účastníkovi blízké jako svědka nevylučuje. Zjistí-li soud okolnosti, které mohou ovlivnit svědkovu věrohodnost (např. příbuzenský poměr k účastníkům), neznamená to nezpůsobilost svědčit (shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 133/2011 ze dne 27. 12. 2012).

19. Odvolací soud považuje rovněž za nutné zdůraznit, že hodnocení výpovědi svědka i účastníka je z hlediska její věrohodnosti v souladu se zásadou přímosti občanského soudního řízení (ust. § 122 odst. 1 o.s.ř.) věcí soudu, který provádí dokazování, a ke způsobu tohoto hodnocení by mohl odvolací soud přihlédnout jen v případě, že by soud prvního stupně hodnotil věrohodnost výpovědi na základě skutečností, které se podle obecných zkušeností k věrohodnosti výpovědi nevztahují. Věrohodnost výpovědi svědka nebo účastníka lze hodnotit i s přihlédnutím ke způsobu, jakým svědek nebo účastník soudu sděluje zjišťované skutečnosti a k jeho chování při výpovědi (obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1033/2005 ze dne 4. 4. 2006). Svědek v občanském soudním řízení vypovídá o tom, co svými smysly vnímal o skutečnostech, které tvoří předmět jeho výslechu. Svědku tedy nepřísluší, aby vnímané skutečnosti hodnotil, a aby tak z nich činil o věci skutkové nebo právní závěry, neboť toto je úkolem soudu. Při důkazu výpovědí svědka soud prvního stupně hodnotí věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují). Odvolací soud nemá žádný důvod vytknout soudu prvního stupně, že by ignoroval části výpovědí jím vyslechnutých svědků nebo že by obsahy těchto výpovědí vyhodnotil způsobem, který by byl v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, dané ust. § 132 o.s.ř. Je třeba připomenout, že soud prvního stupně není povinen uvádět u každého provedeného důkazu, že jej považuje za věrohodný. Tento jeho závěr totiž již přímo vyplývá z jeho konkrétních skutkových závěrů, neboť pokud by provedené důkazy nepovažoval za věrohodné, zcela logicky by se jejich obsah neprojevil v jím popsaném zjištěném skutkovém ději. Skutková zjištění soudu prvního stupně tedy mají oporu v provedeném dokazování, jestliže z odůvodnění rozsudku a z obsahu spisu vyplývá, že prvostupňový soud vzal pro uvedená zjištění v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ust. § 132 o.s.ř.

20. Jak uvedl Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 2568/07 ze dne 23. 1. 2008, tak z žádného ustanovení občanského soudního řádu neplyne, že by - v rámci hodnocení důkazů - poznatky výslechem účastníků získané musely vždy nutně (a priori) být pro soud méně spolehlivé, méně významné, nevěrohodné apod. (než poznatky dovozené z jiného důkazního prostředku). Výslech účastníka je podle ust. § 125 o.s.ř. jedním z řady v úvahu přicházejících důkazních prostředků a musí být hodnocen jako důkaz každý jiný ad hoc s tím, že event. závěr o té které míře spolehlivosti, významnosti, věrohodnosti apod. z něj získaných poznatků je až součástí jeho hodnocení ve smyslu ust. § 132 o.s.ř. (soud pak musí vždy uvést, jakými úvahami se při hodnocení důkazu svědeckou výpovědí řídil (ust. § 157 odst. 2 o.s.ř.)); nelze z logiky věci hodnotit a priori důkaz, který soud ještě neprovedl.

21. Ve světle výkladu podaného soudem prvního stupně proto odvolací námitky žalovaného nemohou nikterak obstát.

22. Soud prvního stupně proto nikterak nepochybil, když žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 352 000 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení. Jeho výše byla správně stanovena podle ust. § 1970 o.z. a ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. V závislosti na okamžiku počátku prodlení výše zákonného úroků z prodlení podle občanského zákoníku činí (za celou dobu prodlení) 8,25 % p.a., pokud k prodlení došlo v druhém pololetí roku 2020 či v prvém pololetí 2021, jak tomu bylo v této věci.

23. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný (včetně věcně správného akcesorického výroku o nákladech řízení) podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

24. Konstatuje, že v této věci nenastaly mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly postup podle ust. § 150 o.s.ř. a že tedy o náhradě nákladů řízení rozhodl prvostupňový soud správně podle zásady úspěchu ve věci, vyjádřené v ust. § 142 odst. 1 o.s.ř.

25. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy zcela procesně úspěšné žalobkyni vznikly ve stádiu odvolacího řízení náklady spojené s právním zastoupením advokátem podle vyhl. č. 177/1996 Sb. Ty jsou tvořeny dvěma hlavními úkony po 9 740 Kč (ust. § 11 odst. 1, a to 1x podle písm. d) - vypracování vyjádření k odvolání, a 1x podle písm. g) - účast na jednání dne [datum], když výše je dána ust. § 7 bod 6. AT ve spojení s ust. § 8 odst. 1 AT) a dvakrát náhrada hotových výdajů po 300 Kč (ust. § 13 odst. 3 AT). Žalobkyni dále náleží náhrada za promeškaný čas podle ust. § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT za osm načatých půlhodin po 100 Kč. Další náklady tvoří cestovné, žalobkyní požadované ve výši ve výši 6 204,12 Kč (srov. ust. § 13 odst. 4 AT ve spojení s ust. § 157 zákoníku práce) za cestu [obec] – [obec] a zpět (770 km), konanou dne [datum] [značka automobilu] – [příjmení] [registrační značka] při ceně motorové nafty 47,10 Kč za litr (podle ust. § 4 písm. c) vyhl. č. 511/2021 Sb.), při průměrné spotřebě pohonných hmot použitého vozidla zjištěné z technického průkazu 9,3 litrů [číslo] km a základní náhradě 4,70 Kč (podle ust. § 1 písm. b) vyhl. č. 511/2021 Sb.). Dále pak byla přiznána 21% daň z přidané hodnoty (ust. § 47 odst. 1, písm. a) zák. č. 235/2004 v platném znění) z výše uvedených položek ve výši 5 687,68 Kč (ust. § 137 odst. 3 o.s.ř.). Celkové náklady žalobkyně tedy činí za tuto část řízení (po zaokrouhlení) 32 772 Kč a jejich náhrada jí byla přisouzena v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.).