o určení vlastnického práva,

1. Okresní soud v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“ nebo „prvostupňový soud“) napadeným rozsudkem zamítl žalobu o určení žalobkyně je vlastnicí pozemků parc. č. 166/2 (zahrada) a parc. č. st. 141/2 v k.ú. [adresa], zapsaných u [právnická osoba], na LV č. [hodnota] (výrok I.) a žalobkyní uložil zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 39 697,96 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného (výrok II.).

2. Podle odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se žalobkyně domáhala určení vlastnického práva ke shora označeným pozemkům z důvodu, že jako jejich vlastník je v katastru nemovitostí zapsán žalovaný, kterýžto stav je v rozporu se skutečným právním stavem, v čemž žalobkyně spatřovala svůj naléhavý právní zájem na žalobou žádaném určení. Žalobkyně dále tvrdila, že předmětné pozemky (katastrem nemovitostí v minulosti společně s dalšími pozemky souhrnně evidované jako [Anonymizováno]) jsou historickým majetkem rodiny žalobkyně, která je užívá a hospodaří na nich již po dobu několika desetiletí. Vlastnické právo k těmto pozemkům bylo v dobré víře nepřetržitě vykonáváno nejprve právními předchůdci žalobkyně a po jejich smrti následně též žalobkyní samotnou, která pozemky nabyla do svého vlastnictví jako dědictví po svých rodičích, když ideální polovinu pozemků nabyla děděním po svém otci [Anonymizováno], a to na základě usnesení [adresa] ze dne [datum], č.j. [Anonymizováno], a zbývající ideální polovinu pozemků po své matce [jméno FO], a to na základě usnesení [adresa] ze dne [datum], č.j. [spisová značka]. Žalobkyně byla na základě uvedeného dědění zapsána v katastru nemovitostí jako jejich vlastník na LV č. [hodnota] v k. ú. [adresa] a existence jejího vlastnického práva nebyla nikým zpochybňována, a to až do roku 2015, kdy na podkladě tzv. neměřického záznamu došlo k vyjmutí části pozemku parc. č. 166 z vlastnictví žalobkyně a následnému rozdělení takto vyjmuté části na dva pozemky v současnosti evidované pod parc. č. 166/2 a parc. č. st. 141/2, jejichž vlastníkem je od tohoto okamžiku až do současnosti v katastru nemovitostí evidován žalovaný. Žalobkyně uváděla, že pozemek [Anonymizováno] byl právními předchůdci žalobkyně nerušeně užíván nejpozději od roku 1967 do roku 2015, tedy nejméně po dobu 48 let, a to jako jeden souvislý celek v podobě zahrady k rodinnému domu. Pro případ, že by soud i přes výše uvedené dospěl k závěru, že žalobkyně se nemohla stát vlastníkem pozemků na základě dědění, tvrdila, že se vlastníkem pozemků stala na základě vydržení v důsledku nepřetržité držby v dobré víře po dobu nejméně 48 let, a to s odkazem na ustanovení § 1095 o. z. a na ustanovení § 1096 o.z. ohledně započítání držby právních předchůdců žalobkyně. Pro úplnost žalobkyně dále uvedla, že překážkou případného vydržení předmětných pozemků nemůže být dle ustálené soudní rozhodovací praxe skutečnost, že na LV č. [hodnota] v k. ú. [adresa] došlo roku 1999 k zápisu poznámky o přisloučení části cizí parcely evidované pod parc. č. 163. V tomto směru žalobkyně odkázala na závěry uvedené v rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. [spisová značka]. Bez zřetele k právě citované judikatuře pak dle žalobkyně platí, že od roku 1967 do roku 1999, ve kterém došlo k zápisu poznámky o přisloučení části cizí parcely (tedy v období trvajícím déle než 32 let) byla žalobkyně, respektive její právní předchůdci prokazatelně v dobré víře, že jim pozemky jako vlastníkům náleží. Z tohoto důvodu by tak k případnému vydržení předmětných pozemků dle žalobkyně muselo dojít již před rokem 1999 a z tohoto důvodu je okolnost zanesení poznámky o přisloučení cizí parcely pro účely posouzení existence dobré víry žalobkyně zcela irelevantní. Žalobkyně dále doplnila, že předmětné pozemky tvořily a tvoří s pozemky č. 141/1 a 166/1 jeden funkční celek historicky užívaný žalobkyní a její rodinou, nikoli žalovaným. Pozemkový celek byl žalobkyní dlouhodobě oplocen a bylo tedy vyloučeno, aby na něj bez souhlasu žalobkyně a její rodiny vstupoval kdokoli jiný. Skutečnost, že žalovaný poté, co zjistil, že sporné pozemky jsou katastrem nemovitostí nově zapsány v jeho vlastnictví, část tohoto oplocení svépomocí odstranil a začal plíživými kroky postupně zkoušet, co všechno si vůči žalobkyni v tomto směru může dovolit. Za naprosto lživé žalobkyně označila tvrzení žalovaného, že v roce 2009 údajně na žádost žalobkyně svolil ke zřízení věcného břemene váznoucího na sporných pozemcích pro společnost [Anonymizováno]. Žalobkyně jako tehdy zapsaný vlastník pozemků tyto (ani jiné žádné okolnosti týkající se pozemků) s žalovaným v žádném případě neprojednávala, neboť neměla sebemenší důvod tak činit. Stejně tak za lživé označila i tvrzení žalovaného, že mu žalobkyně v roce 2015 nabízela směnu pozemků. Žalobkyně pouze připustila, že žalovaný v roce 2019 svémocně a bez jejích předchozího souhlasu a vědomí vstoupil na jeden ze sporných pozemků a provedl zde prořez vybraných stromů. Toto jednání žalovaného označila jako součástí jeho již výše poukazované plíživé snahy o zjištění, co všechno si může vůči žalobkyni jako nově evidovaný knihovní vlastník dovolit. Konečně žalobkyně uvedla, že když jí bylo zhruba 10 let, rozhodl se její otec pro vybudování přístavby na sporném pozemku parc. č. st. 141/2 a následně po dokončení této přístavby založil otec žalobkyně i zahradu nacházející se na sporném pozemku parc. č. 166/2, kde mimo jiné vysázel i stromy, které žalovaný v roce 2019 bez souhlasu žalobkyně pokácel. Provádění přístavby domu, jakož i zakládání zahrady se dělo na základě předcházející dohody mezi otcem žalobkyně a otcem žalovaného, který musel mít jako vlastník sousedícího pozemku logický dokonalý přehled o tom, co se na sporných pozemcích děje a kdo je fakticky užívá. Nepoctivý úmysl jejích právních předchůdců vylučuje už samotná skutečnost, že držba předmětných pozemků nebyla ze strany právních předchůdců žalovaného nikdy rozporována ani soudní cestou napadána. Žalobkyně měla na podkladě uvedeného za to, že předmětné sporné pozemky nabyla cestou mimořádného vydržení. Držby obou sporných pozemků se právní předchůdci žalobkyně chopili v souvislosti se zbudováním přístavby rodinného domu a založení zahrady přibližně v roce 1962. Mělo se tak stát na základě dohody a s plným vědomím otce žalovaného, který tento stav nikdy nerozporoval. Právní předchůdci žalobkyně sporné pozemky drželi a užívali až do své smrti v roce 1994 a 2010. Tito právní předchůdci žalobkyně však nemohli sporné pozemky nabýt do svého vlastnictví na základě řádného vydržení, neboť k tomu postrádali, resp. se nepodařilo dohledat řádný titul nabytí držby jako jeden z předpokladů řádného vydržení. Převzatá držba sporných pozemků žalobkyní započatá v letech 1994 a 2010 pokračovala bez jakéhokoliv faktického rušení jinou osobou nepřetržitě až do roku 2019. Pokud by bylo pravdivé tvrzení žalovaného, že údajně po celou dobu vykonával své právní panství nad spornými pozemky, potom by žalovaný proti popsanému faktickému stavu a zejména proti stavbě domu nepochybně právně brojil a nevyčkával by po několik desítek let na podání žaloby ze strany samotné žalobkyně.

3. Žalovaný navrhnul zamítnutí žaloby a na svou obranu předně uvedl, že má za to, že není naplněn žalobkyní tvrzený naléhavý právní zájem na žádaném určení a současně zpochybnil historickou genezi vlastnického práva k předmětným pozemkům. Uvedl, že předmětné pozemky byly vždy součástí jeho pozemku [Anonymizováno] o výměře 3 604 m² zapsaného na LV č. [hodnota] pro k.ú. [adresa] a nebyly tak v katastrální mapě evidovány jako [Anonymizováno], jak chybě tvrdí žalobkyně. Pozemek [Anonymizováno] nabyl žalovaný v dědickém řízení vedeném pod sp. zn. [Anonymizováno] a na základě darovací smlouvy ze dne [datum] od své matky [jméno FO]. Namítnul, že žalobkyně nemohla pozemky ani vydržet, neboť nebyly splněny podmínky vydržení, a to ani vydržení mimořádného. Odmítl tvrzení žalobkyně, že by předmětné pozemky užívala v dobré víře, když to byla to žalobkyně, která v minulosti žalovaného několikrát žádala o prodej části pozemku k zajištění vlastnictví pozemku, na kterém je postaven zčásti její dům a k přístupu ke svému domu. Žalobu označil za spekulativní pro zajištění vlastního prospěchu žalobkyně na jeho úkor jako vlastníka pozemků a spatřoval v ní nepoctivý úmysl žalobkyně. Žalovaný opakovaně zdůraznil, že předmětné pozemky nebyly nikdy součástí [Anonymizováno] a nebyly historickým majetkem rodiny žalobkyně. Právní předchůdci žalobkyně na svém pozemku evidovaném jako [Anonymizováno] postavili stavbu, dnes evidovanou jako č.p. 90, částečně však tuto stavbu postavili na pozemku [Anonymizováno], tj. na cizím pozemku. Při revizi katastru nemovitostí v roce 1999 byla tato skutečnost zaznamenána a z důvodu existence stavby byl proveden zápis o tom, že k pozemkům žalobkyně byla přisloučena část cizí parcely. V rámci obnovy katastrálního operátu a digitalizace katastru v roce 2015 pak došlo k oddělení pozemku parc. č. st. 141/2 od parcely [Anonymizováno]. Žalovaný sporoval, že by žalobkyně či její právní předchůdci hospodařili na předmětných sporných pozemcích. Rodiče žalovaného pozemky využívaly jako pole a následně se od tohoto užívání upustilo zřejmě z důvodu svažitého terénu. Žalovaný na pozemku sám aktivně nehospodařil a pro nedostatek hospodářského využití jej nechal ležet ladem. Nikdy se však dle svého tvrzení nevzdal právního panství nad pozemky. Žalobkyně ani její právní předchůdci na pozemcích nezřídili stavby či záhony. Předmětné pozemky neudržovali sečením či jakoukoli další údržbu. Žalobkyně dlouhodobě udržovala a dodnes udržuje hranici mezi oběma pozemky a je evidentní, že žalobkyně si byla vlastnického práva žalovaného k pozemkům vědoma. Nikdy pozemky fakticky neovládala. Žalovaný pouze v rámci sousedských vztahů toleroval přístup žalobkyně k jejímu domu přes pozemek, kterým si žalobkyně zjednodušovala přístupovou cestu ke svému domu. Žalovaný také nehlídal, zda si na pozemcích hrají děti žalobkyně, protože i tuto aktivitu by vzhledem k snaze o zachování dobrých sousedských vztahů připustil. V roce 2019 žalovaný pozemky vyčistil od náletů, protože jeho syn projevil o pozemky zájem. Žalobkyně se proti tomu žádným způsobem nevymezila, neprotestovala, že žalovaný kácí stromy a seče trávu na pozemku, o kterém se údajně desítky let domnívala, že jej má ve svém vlastnictví. Nejpozději v roce 1999 byla na LV žalobkyně připsána poznámka o přisloučení části cizí parcely. V roce 2009 žalovaný k žádosti žalobkyně svolil ke zřízení věcného břemene na svém pozemku z důvodu plynofikace domu č.p. 90 ve vlastnictví žalobkyně. Vzhledem k tomu, že na předmětných pozemcích nestojí žádná stavba, je evidentní, že plynofikace se prováděla pro žalobkyni, a že si žalobkyně musela být vědoma toho, že vlastníkem pozemku, přes který vede zařízení pro připojení na plyn, je žalovaný. Závěrem žalovaný zdůraznil, že žalobkyně nikdy pozemky nevyužívala jako vlastník, neudržovala stromy ani trávu, dodržovala hranici mezi svými a předmětnými pozemky. Nezajímala se o zápis pozemků v katastru nemovitostí, o úhradu daně z nemovitostí, neřešila zřízení věcného břemene na pozemcích a vybudování plynofikačního zařízení. Právní předchůdci by se přitom bývali chopili držby v situaci, kdy by prokazatelně věděli, že předmětné pozemky patří právnímu předchůdci žalovaného a tedy nemohli být přesvědčeni, že jejich držba nezpůsobí nikomu újmu. Žalovaný ad absurdum uvedl, že pokud by měla platit argumentace žalobkyně, pak by tisíce vlastníků zemědělské či lesní půdy, která nemá jasně vymezené hranice, mohli čelit ztrátě vlastnického práva ve prospěch osob, které tyto pozemky obhospodařují. Žalobkyně v průběhu řízení měnila své postoje a tvrzení, což vyvolává zásadní pochybnosti o její důvěryhodnosti a o jejím poctivém záměru.

4. Soud prvního stupně na podkladě provedeného dokazování uzavřel, že

- pozemek parc. č. st. 141/2 (zastavěná plocha a nádvoří) o výměře 15 m² a pozemek p. p. č. 166/2 (zahrada) o výměře 1 115 m² jsou vedle řady dalších pozemků zapsány jako vlastnictví žalovaného

- ve vlastnictví rodičů žalobkyně byla zapsána parcela č. 141 (zastavěná plocha) a objekt bydlení č.p. 90 a parcela č. 166 (zahrada) o výměře 1 791 m². Připsána je poznámka, že další pozemek (167/2 - 868 m²) je v užívání organizace

- usnesením [adresa] ze dne [datum], č.j. [Anonymizováno], bylo rozhodnuto o dědictví po zůstaviteli [adresa] kdy součástí dědictví byly mimo jiné nemovitosti – ideální 1/2 domu č.p. 90 se stavební parcelou č. 141; zahrady č. 166 a pozemku p.č. 167/2 vše v k. ú. [adresa], přičemž yto nemovitosti na základě dohody o vypořádání dědictví připadly žalobkyni

- na základě usnesení [adresa] pod č.j. [spisová značka], které nabylo právní moci dne [datum], že žalobkyně zdědila po zůstavitelce [jméno FO] mimo jiné zbývající ideální 1/2 rodinného domu č.p. 90; pozemku ve zjednodušené evidenci – parcely původ pozemkový katastr ([Anonymizováno]) – [Anonymizováno] část a pozemku ve zjednodušené evidenci – parcely původ pozemkový katastr ([Anonymizováno]) – [Anonymizováno] v k. ú. [adresa]

- archivní mapa evidence nemovitostí na č.l. 12 (shodně na č.l. 101) zachycuje obrys pozemku označeného jako 166, který zahrnuje jednak část pozemkové parcelu [Anonymizováno] ve vlastnictví žalobkyně a jednak část pozemkové parcely [Anonymizováno] s tím, že skutečné hranice mezi oběma pozemky ve zjednodušené evidenci – parcely původ pozemkový katastr ([Anonymizováno]) [Anonymizováno] a [Anonymizováno] nejsou vyznačeny, kdy se jedná se o účelové vytyčení a nikoliv o skutečně evidovanou parcelu

- dle výpisu katastru nemovitostí LV č. [hodnota] ze dne [datum], pro obec [adresa] a k. ú. [adresa], je žalobkyně zapsána jako výlučný vlastník parc. č. st. 141 (zastavěná plocha a nádvoří), jehož součástí je stavba rodinného domu č.p. 90 a pozemků ve zjednodušené evidenci – parcely původ pozemkový katastr ([Anonymizováno]) pod č. [hodnota] – část; a pod č. [Anonymizováno] o výměře 868 m². V oddílu „D“ je výslovná poznámka o tom, že k parcele st. 141 je přisloučena část parcely 163 původního pozemkového katastru

- ze srovnávacího sestavení parcel pro k. ú. [adresa] na LV č. [hodnota] plyne, že původní parcela [Anonymizováno] o výměře 3 589 m² je od [datum] v katastru nemovitostí evidována jako pozemek p. p. č. 166/2 (zahrada) o výměře 1 155 m² a pozemek p. p. č. 168/6 (orná půda) o výměře 2 434 m²

- pozemek parcela č. 163 role byla odepsaná z knihovní vložky č. [hodnota] ke dni [datum]

- dle výpisu z katastru nemovitostí LV č. [hodnota] ze dne [datum] pro obec [adresa] a k. ú. [adresa], je vlastníkem pozemku ve zjednodušené evidenci - parcela [Anonymizováno] o výměře 3 589 m², žalovaný, kdy nabývacími tituly jsou rozhodnutí o dědictví [Anonymizováno]; pozemková kniha vložka [Anonymizováno] a darovací smlouva ze dne [datum] s právními účinky vkladu ke dni [datum], když u tohoto titulu je výslovně uvedena poznámka, že část parcely [Anonymizováno] je sloučena do stavební parc. č. [hodnota] na LV číslo [hodnota] – majetkoprávně nevypořádáno. Na pozemku pak vázne věcné břemeno - právo zřídit a provozovat plynárenské zařízení, včetně jeho příslušenství, právo vstupovat a vjíždět v souvislosti se zřízením, rekonstrukcemi, opravami a provozováním distribuční soustavy a plynovodních přípojek dle geometrického plánu č. [hodnota] ve prospěch společnosti [právnická osoba].

- [právnická osoba], k podané žádosti o poskytnutí informací mimo jiné uvedl, že pozemek původně [Anonymizováno] nabyli dle smlouvy trhové ze dne [datum] manželé [jméno FO] a [jméno FO]. Uvedená trhová smlouva je uložena v pozemkové knize - knihovní vložka č. [hodnota] [adresa] roce 2015 probíhala v k. ú. [adresa] obnova operátu přepracováním geodetických informací katastrálního území, při které se z pozemkové parcely [Anonymizováno] vyčlenila parcela 166/2 s druhem pozemku „zahrada“ a pozemek st. 141/2 zastavěná plocha a nádvoří, na němž je postavena část budovy č. p. 90 ve vlastnictví žalobkyně. V rámci obnovy bylo zjištěno, že se k pozemku st. 141 ve vlastnictví žalobkyně váže upozornění a poznámka od roku 1999, že k pozemku st. 141 je přisloučena část cizí parcely [Anonymizováno]. Pozemek [Anonymizováno] byl evidován bez listu vlastnictví, neboť tvořil část pozemku dle [Anonymizováno] ve vlastnictví žalobkyně a část [Anonymizováno] ve vlastnictví žalovaného. Pozemek 166/2 dříve pouze [Anonymizováno] nikoliv [Anonymizováno], byl vždy ve vlastnictví žalovaného a jeho právních předchůdců stejně jako pozemek 141/2 dříve pouze [Anonymizováno]. K vyložení a seznámení se s obsahem operátu se oba účastníci dostavili a námitky proti obnovenému operátu nepodali. Platnost obnoveného operátu pak byla vyhlášena dne [datum]

-ze snímku archivní mapy ve spojení s leteckými měřickými snímky z let 1938; 1954; 1961; 1963; 1968; 2001; bylo zjištěno, že zachycuje území s evidovanými parcelami ve zjednodušené evidenci a jejich vytyčení a hranice, konkrétně i vzájemnou polohu a hranici mezi parcelami [Anonymizováno] a [Anonymizováno]. Silnějším rámováním se stínováním je z jednotlivých částí parcel ve zjednodušené evidenci odděleno území, které nebylo využíváno jako orná půda. Z leteckých měřických snímků je evidentní, že tato vystínovaná část území je zastavěná či osázena stromy a porosty a za jeho hranicí je území (opět tvořené částmi jednotlivých parcel [Anonymizováno]), které je naopak využíváno jako orná půda

-z fotografií bez časového určení na č.l. 112, 112 p.v. bylo zjištěno, že dokumentují stav pozemků – zahrady, kdy na obou fotografiích je viditelně posečením přirozeně udržovaná hranice mezi dvěma zahradami, které jsou osázeny stromy a porosty. Jedna část zahrady je evidentně pravidelně po celé své ploše udržovaná, když tráva na ní je krátce posečená. Druhá část zahrady je neudržovaná, neboť tráva na ní je naopak velmi vysoká a keře jsou rozrostlé

-z listiny označené jako kontrolní záznam – elaborát zjišťování průběhu hranic v k.ú. [adresa] ze dne [datum], soupisu nemovitostí č. [hodnota] sepsaného dne [datum], má soud prokázáno, že všichni vlastníci a jiní oprávnění uvedení v soupisu nemovitostí byli k šetření při zjišťování průběhu vlastnických hranic řádně a včas pozváni. Všechny vlastnické hranice byly vyšetřeny a shledány jako nesporné s výjimkou těch, o nichž je to v soupisu nemovitostí výslovně uvedeno. Žalobkyně i žalovaný, každý z nich nezávisle na sobě, výslovně odsouhlasili zjištěný průběh a označení hranic v terénu mezi předmětnými pozemky, aniž by kterýkoliv z nich v této souvislosti vznesl jakékoliv námitky.

- smlouva o zřízení věcného břemene ze dne [datum] byla uzavírána pod č. [Anonymizováno] mezi žalovaným a jeho matkou [jméno FO] jako povinnými na straně jedné a společností [právnická osoba], IČO [IČO], jako oprávněnou na straně druhé, kdy povinní jako podílový spoluvlastníci pozemku parc. č. 163 vedeného ve zjednodušené evidenci dle původního pozemkového katastru ([Anonymizováno]) souhlasili s tím, aby předmětný pozemek byl ve prospěch oprávněné společnosti zatížen věcným břemenem spočívajícím v právu zřídit a provozovat plynárenské zařízení včetně jeho příslušenství, v právu vstupovat a vjíždět v souvislosti se zřízením, rekonstrukcemi, opravami a provozováním distribuční soustavy a plynovodních přípojek.

-v letech 1998, 2013 a 2023 daně z nemovitostí za předmětné pozemky odváděl žalovaný

5. Dále soud prvního stupně na podkladě výpovědí účastníků uvedl, že výpověď a tvrzení žalovaného byly po celou dobu konzistentní a v souladu s dalšími provedenými důkazy. U žalobkyně naopak shledal, že od počátku velmi dobře ví, že jí sporné pozemky ve skutečnosti nepatří, kdy se k nim nikdy nechovala jako vlastník, neboť se na žalovaného opakovaně obracela se žádostí o vyřešení vlastnictví k pozemku parc. č. st. 141/2, na nějž přesahuje stavba jejího domu, věděla o poznámce přisloučení cizí parcely z roku 1999 a ještě před rokem 2015 se i s manželem radili s právníkem v [Anonymizováno], který jim doporučoval, aby se dohodli. V tom soud prvního stupně spatřoval rozpor ve výpovědi žalobkyně, když ta na druhou stranu tvrdila, že určitě nikdy neoslovila žalovaného s žádostí o odkup jeho nemovitostí, když si myslela, že jsou její. Dále soud prvního stupně neuvěřil výpovědi žalobkyně pokud uváděla, že nevěděla o věcném břemenu zřizovaném v souvislosti s plynofikací jejího domu, a to s ohledem na náročnost takové stavební akce. Konečně soud prvního stupně k výpovědi žalobkyně uvedl, že by se nepochybně bránila proti zásahu žalovaného, když v roce 2019 na sporném pozemku pokácel stromy a neomezila by svou reakci na pouhé konstatování, že „se jí to nelíbilo, ale co mohla dělat“.

6. Soud prvního stupně neprovedl další žalobkyní navržené důkazní prostředky – výslechy svědků a jejich čestná prohlášení, neboť je z hlediska skutkového a právního hodnocení věci považoval za nadbytečné.

7. V rámci právního hodnocení věci soud prvního stupně uvedl, že žaloba je založena na smyšlených a vnitřně rozporných tvrzeních a je zcela nedůvodná. Poukázal přitom na měnící se tvrzení žalobkyně ohledně celé řady skutečností významných nejen z hlediska nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům.

8. Ve vztahu k první argumentační linii žalobkyně spočívající v tvrzení, že předmětné pozemky jsou historickým majetkem její rodiny, která je užívala a hospodařila na nich již po dobu několika desetiletí s tím, že byly spolu s dalšími pozemky souhrnně evidovány jako parcela původní pozemkový katastr ([Anonymizováno] a v tomto směru se odvolávala na „archivní katastrální mapy pořizované v letech 1966-1968 a polní náčrty z roku 1967“, soud prvního stupně uzavřel, že takto skutečnost byla vyvrácena provedeným dokazováním, konkrétně srovnávacím sestavením parcel, archivními mapami katastru nemovitostí, sdělením [právnická osoba], ze dne [datum], kdy bylo postaveno najisto, že předmětné pozemky nikdy nebyly součástí parcely [Anonymizováno]. Naopak bylo zjištěno, že předmětné pozemky byly vždy součástí pozemkové parcely [Anonymizováno] o výměře 3 589 m² ve vlastnictví žalovaného. Ve vztahu k mapě evidence nemovitostí užité žalobkyní soud prvního stupně uvedl, že je obecně známou skutečností, že evidence nemovitostí měla sloužit pouze pro plánování a řízení hospodářství a zápisy v ní byly závazné pouze pro plánování a řízení zemědělské výroby, pro výkaznictví a statistiku o zemědělském půdním fondu a pro přehledy nemovitostí vedené socialistickými organizacemi. Mapa často nezobrazovala vlastnický hranice, zato zobrazovala hranice užívání pozemků. Tuto skutečnost pak soud prvního stupně považoval za potvrzenou i [adresa], když ten sdělil, že pozemek katastru nemovitostí ([Anonymizováno] (nikoliv tedy [Anonymizováno] byl evidován bez LV, neboť tvořil část pozemku dle [Anonymizováno] ve vlastnictví žalobkyně a část pozemku [Anonymizováno] ve vlastnictví žalovaného.

9. Dále se soud prvního stupně na podkladě tvrzení žalobkyně o nerušeném užívání předmětných pozemků právními předchůdci nejpozději od roku 1967 do roku 2015, tedy nejméně po dobu 48 let, zabýval otázkou vydržení vlastnického práva k těmto pozemkům. Vyšel přitom z tvrzení žalobkyně, že

-držby předmětných pozemků se její právní předchůdci chopili v souvislosti se zbudováním přístavby rodinného domu a založení zahrady přibližně v roce 1962, kdy se tak mělo stát základě dohody a s plným vědomím otce žalovaného, který tento stav nikdy nerozporoval,

-její právní předchůdci tyto sporné pozemky drželi a užívali do své smrti v roce 1994 a 2010,

-její právní předchůdci neměli žádný řádný titul nabytí držby.

10. Na podkladě uvedeného soud prvního stupně dovodil, že právní předchůdci žalobkyně nemohli sporné pozemky nabýt do svého vlastnictví na základě řádného vydržení, neboť k tomu postrádali řádný, byť putativní, titul nabytí držby jako jeden z předpokladů řádného vydržení. Na základě shora uvedeného pak soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně se nemohla stát vlastníkem předmětných pozemků v důsledku dědění po svých rodičích, když předmětné pozemky nebyly nikdy jako součást dědictví projednány – nebyly součástí pozemku [Anonymizováno] a rovněž nedošlo k jejich vydržení právními předchůdci žalobkyně. Žalobkyni tedy nikdy nebylo a nemohlo být potvrzeno jejich nabytí v rámci dědického řízení.

11. S ohledem na tvrzení žalobkyně, že po smrti jejích rodičů přešlo právo držby sporných pozemků na ni a bylo vykonáváno za stejných podmínek, za kterých jej vykonávali i její právní předchůdci, soud prvního stupně posuzoval, zda žalobkyně nabyla vlastnické právo ke sporným pozemkům cestou vydržení.

12. Vzhledem k tomu, že dědické řízení po otci žalobkyně proběhlo v roce 1994, tj. před [datum], aplikoval soud prvního stupně příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák.), konkrétně ustanovení § 134 odst. 1 obč. zák.

13. Soud prvního stupně dovodil, že rozhodnutí vydané v dědickém řízení může být putativním titulem držby, pročež žalobkyně se mohla chopit faktické držby předmětných pozemků v roce 1994 na základě rozhodnutí vydaného v dědickém řízení v linii po otci. Jelikož však již v roce 1999, jak sama žalobkyně výslovně uvedla, byla v katastru nemovitostí na její LV č. [hodnota] zapsána poznámka o přisloučení cizí parcely [Anonymizováno] (ve vlastnictví žalovaného) a žalobkyně ve své výpovědi potvrdila, že o této poznámce věděla, měla snahu problém řešit a dokonce tuto skutečnost konzultovala u právníka v Kolíně, který jí pak měl doporučit, aby se s žalovaným dohodla, zápisem poznámky o přisloučení cizí parcely byla dle závěru soudu prvního stupně dobrá víra žalobkyně narušena. Současně soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně by se tvrzené držby ujímala při vědomí toho, že už její právní předchůdci neměli (domnělý) právní titul, od něhož lze odvodit dobrou víru, neboť žalobkyní tvrzená údajně ústně uzavřená smlouva o směně polí mezi otci účastníků rozhodně nemohla být objektivně způsobilá založit dobrou víru v existenci platného právního titulu.

14. Ve vztahu k dědickému řízení v linii po matce žalobkyně, které proběhlo v roce 2010 soud prvního stupně usoudil, že v takovém případě se uplatní i změny (zpřísnění) podmínek vydržení, k nimž došlo s účinností od [datum], neboť vydržecí doba deseti let neuplynula před tímto datem. Dle soudu prvního stupně tak, řádné vydržení podle § 1089 o. z. nepřichází do úvahy již proto, že se držba žalobkyně nezakládala na právním důvodu, který by stačil ke vzniku vlastnického práva, neboť v poměrech § 1089 odst. 1 nestačí domnělý (putativní) titul (§ 1090 o. z.).

15. Soud prvního stupně pak shrnul, že žalobkyně nenabyla vlastnické právo k předmětným pozemkům (ideální ½) na základě řádného vydržení podle § 134 odst. 1 obč. zák., jelikož nebyla po dobu deseti let oprávněným držitelem ideální ½ předmětných nemovitostí ve smyslu § 130 odst. 1 obč. zák. Stejně tak žalobkyně vlastnické právo k předmětným pozemkům (2. ideální ½) nenabyla ani na základě řádného vydržení podle § 1090 o. z., neboť jí chyběl platný právní důvod ke vzniku vlastnického práva.

16. Konečně soud prvního stupně zkoumal, zda byly naplněny podmínky mimořádného vydržení ve smyslu ustanovení § 1095 o. z.

17. K výkladu tohoto ustanovení soud prvního stupně uvedl, že k mimořádnému vydržení zákon vyžaduje jen uplynutí vydržecí doby, a aby nebyl držiteli prokázán „nepoctivý úmysl“. Mimořádné držení se neopírá o dobrou vírou tak, jak je vymezena v § 992 odst. 1 věta první o. z., ale o obecnou poctivost držitele, resp. o nedostatek „nepoctivého úmyslu“. Nepoctivým ve smyslu § 1095 o. z. je v zásadě (zpravidla) úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně „vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právu to, co mu bylo povoleno jen výprosou (§ 993 o. z.).

18. Podle soudu prvního stupně již shora uvedené skutečnosti samy o sobě postačují pro závěr o tom, že žalobkyně od počátku velmi dobře ví, že jí předmětné pozemky ve skutečnosti nepatří a její úmysl je nepoctivý. Déle uvedl, že žalobkyně se k pozemkům nikdy nechovala jako vlastník, což dovozoval ze sdělení žalobkyně, že se na žalovaného opakovaně obracela s žádostí o vyřešení vlastnictví k pozemku (parc. č. st.141/2), na nějž přesahuje stavba jejího rodinného domu č.p. 90. Dále věděla o poznámce o přisloučení cizí parcely od roku 1999 a ještě před rokem 2015 se radili (i s jejím manželem) u nějakého právníka v [Anonymizováno], který jim doporučil, aby se dohodli. Soud prvního stupně poukázal i na okolnost, že žalobkyně na jedné straně uvedla, že se „už tenkrát chtěli dohodnout“. Na straně druhé to popřela tím, že určitě nikdy neoslovila žalovaného s žádostí o odkup těch nemovitostí, když si myslela, že je to její. Tento rozpor dle soud prvního stupně svědčí o jejím nepoctivém záměru. Dále soud prvního stupně poukázal na to, že bylo prokázáno, že daň z nemovitosti z pozemků platí žalovaný a považoval za neuvěřitelné, že by žalobkyně ničeho nenamítala proti obnově operátu katastrálního území [adresa], jehož platnost byla vyhlášena dne [datum], jestliže byla přesvědčena, že vlastní pozemky ve zcela jiných hranicích. Za nevěrohodné pak označil i tvrzení žalobkyně o tom, že nic nevěděli o věcném břemenu zřizovaném v souvislosti s plynofikací jejího domu. Konečně by se také žalobkyně dle soudu prvního stupně bezpochyby bránila proti zásahu žalovaného, když v roce 2019 na sporném pozemku pokácel stromy a neomezila by svou reakci na pouhé konstatování, že „se jí to nelíbilo, ale co mohla dělat“.

19. Ve vztahu k žalovanému soud prvního stupně naopak uvedl, že vysvětlil motivy svého jednání, když potvrdil, že v rámci zachování dobrých sousedských vztahů toleroval, aby si žalobkyně zjednodušovala přístup k domu přes jeho pozemek a stejně tak mu nevadilo, když by si na pozemku děti hrály. Jeho výpověď a tvrzení soud prvního stupně označil za po celou dobu řízení konzistentní a souladné s provedenými důkazy.

20. Ve světle všech shora uvedených skutečností proto soud prvního stupně uzavřel, že bylo prokázáno, že žalobkyně má nepoctivý záměr nabýt vlastnické právo k předmětným pozemkům, které jí nepatří, a proto žalobu zamítnul.

21. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl dle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že plně úspěšnému žalovanému přiznal plnou náhradu nákladů řízení. Tarifní hodnotu sporu za účelem určení odměny zástupce žalovaného soud prvního stupně, ač bylo předmětem řízení určení vlastnictví k nemovitým věcem, tedy plnění penězi ocenitelné, určil dle ustanovení § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu s odůvodněním, že obsah spisu neposkytuje spolehlivý podklad pro závěr o ceně těchto nemovitostí. Takovým podkladem dle soudu prvního stupně není žalovaným předložený znalecký posudek o ocenění nemovitostí ze dne [datum], neboť tento posudek nebyl k důkazu prováděn a žalobkyně se k němu nemohla žádným způsobem vyjádřit. Případné znalecké oceňování předmětných nemovitostí jen kvůli rozhodnutí o nákladech řízení, by dle soudu prvního stupně spor zbytečně prodloužilo a také prodražilo.

22. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala včasné odvolání žalobkyně, a to proti oběma jeho výrokům. Žalobkyně soudu prvního stupně vytkla, že neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností (ust. § 205 odst. 2 písm. d) o.s.ř.), dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním (ust. § 205 odst. 2, písm. e) o.s.ř.) a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (ust. § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř.). Namítla, že vlastnické právo ke sporným pozemkům náleží ji, neboť tyto pozemky nabyla na základě mimořádného vydržení podle ustanovení § 1095 o. z. Držby těchto pozemků se právní předchůdci žalobkyně dle žalobkyně ujali v souvislosti se zbudováním přístavby jejich rodinného domu nacházejícího se na sousedním pozemku parc. č. 141/1, kdy přístavba rodinného domu byla zbudována na sporném pozemku parc. č. st. 141/2 a současně s touto přístavbou byla dále rodiči žalobkyně založena i zahrada nacházející se na druhém sporném pozemku parc. č. 166/2. Stalo se tak údajně na základě v té době uzavřené dohody mezi otcem žalobkyně a otcem žalovaného. Rodiče žalobkyně a po jejich smrti žalobkyně samotná tyto sporné pozemky jako vlastníci drželi a užívali po dobu několika desetiletí (od 60. let minulého století), aniž by tato jejich držba byla kýmkoli zpochybňována nebo dokonce rušena a neměli tedy objektivní důvod pochybovat o tom, že jim tyto pozemky jako jediným držitelům a vlastníkům nenáleží. Rodiče žalobkyně sporné pozemky též oplotili, a to tak, že tyto sporné pozemky tvořily spolu s jejich dalšími pozemky jeden souvislý celek, přičemž toto oplocení znemožňovalo vstup na tento celek jakékoli třetí osobě včetně otce žalovaného, který byl jejich sousedem.

23. Stran existence přístavku na sporném pozemku žalobkyně odkázala na polní náčrty z roku 1967, ze kterých je existence stavby dobře zřejmá a dále na rozhodnutí [adresa] ze dne [datum], na základě kterého došlo ke změně kultury tehdejšího pozemku [Anonymizováno] z kultury „orná půda“ na kultura „zahrada“, a to s odůvodněním, že pozemek je ve skutečnosti využíván jako zahrada u domu ve vlastnictví rodičů žalobkyně, kdy toto rozhodnutí bylo státem adresováno [adresa] (otci žalobkyně), se kterým tedy stát komunikoval jako s vlastníkem sporného pozemku, na kterém byla zbudována zahrada. Žalobkyně uvedla, že její rodiče nemohli sporné pozemky nabýt do svého vlastnictví na základě řádného vydržení, neboť k tomu postrádali (resp. se nepodařilo dohledat) řádný titul nabytí držby jako jeden z nutných předpokladů řádného vydržení. S ohledem na uvedené tak na žalobkyni po smrti jejích právních předchůdců přešlo právo držby (nikoli vlastnické právo) sporných pozemků, které bylo žalobkyní vykonáváno za stejných podmínek a se stejnou kvalitou, jako bylo vykonáváno jejími rodiči. Žalobkyní takto po jejích rodičích převzatá držba sporných pozemků pokračovala bez jakéhokoli faktického rušení či rozporování jinou osobou nepřetržitě až do roku 2019, kdy na jeden ze sporných pozemků (jednalo se konkrétně o pozemek tvořící funkci zahrady) vnikl žalovaný, který využil momentální nepřítomnosti žalobkyně pomocí odstranění překážky v podobě pletivového oplocení na tomto pozemku zbudovaného rodinou žalobkyně, na tento pozemek vnikl a pokácel zde stromy, které tam v 60. letech minulého století vysázeli rodiče žalobkyně. Až do tohoto okamžiku však rodiče žalobkyně ani později žalobkyně samotná nebyli ze strany žalovaného (a ani kohokoli jiného) v držbě sporných pozemků jakkoli rušeni a jejich držba nebyla ani jakkoli jinak zpochybňována.

24. V této souvislosti žalobkyně soudu prvního stupně vytkla, že nedostatečně zjistil rozhodné skutečnosti ohledně vzniku a trvání držby sporných pozemků v rozhodném období, když neprovedl množství důkazů žalobkyní za tímto účelem navržených, a to zejména výslechů svědků, čestných prohlášení a místního šetření., a též nepřihlédnul k provedenému důkazu fotografiemi z 80. let minulého století. Takto nedostatečně zjištěný skutkový stav se projevil v nesprávném právním závěru soudu prvního stupně, že podmínky mimořádného vydržení sporných pozemků nebyly naplněny.

25. Žalobkyně dále uvedla, že na rozdíl od soudu prvního stupně podmínky mimořádného vydržení považuje za naplněné, neboť nepřetržitá a ničím nerušená držba sporných pozemků žalobkyní, do níž se započítává i držba jejích právních předchůdců (rodičů), prokazatelně trvala nejpozději od roku 1967, kdy k prokázání této skutečnosti navrhla řadu důkazů, a trvala až do roku 2019 (tedy déle než 50 let), ve kterém žalovaný na tyto pozemky bez vědomí a předcházejícího svolení žalobkyně fyzicky vstoupil vůbec poprvé a provedl změny v podobě prořezání a pokácení vybraných stromů vysázených tam před mnoha lety otcem žalobkyně. Takto popsané držby se uvedené osoby chopily na základě tehdejší dohody s otcem žalovaného, a tedy v poctivém úmyslu a v přesvědčení, že takto vykonávaná držba není nikomu (zejména otci žalovaného) jakkoli na újmu. Žalobkyně zdůraznila, že žalovaný v řízení před soudem prvního stupně netvrdil ani neprokázal, že by výše popsaná držba pozemků byla otcem žalovaného a později ani žalovaným samotným v rozhodném období (tj. v posledních 20 letech před [datum]) jakkoli rozporována. Popsaná držba byla v rozhodném období dle žalobkyně držbou vlastnickou, když žalobkyně a její rodiče se spornými pozemky po celou dobu nakládali jako s pozemky vlastními, když tyto pozemky zejména obhospodařovali, viditelně je oplotili a zastavěli vlastní stavbou, kterou užívali, aniž by toto jejich jednání bylo kýmkoli rozporováno. Žalovaný pak nikterak neprokázal své tvrzení, že se o vlastnickou držbu nejednalo, ačkoli v této otázce byl povinen unést své důkazní břemeno, v této souvislosti žalobkyně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka]. Stejně tak dle žalobkyně žalovaný neunesl své důkazní břemeno ani ohledně tvrzení, že rodiče žalobkyně se sporných pozemků chopili údajně s nepoctivým úmyslem, neboť tato skutečnost z provedených důkazů v žádném případě nevyplývá. Zde žalobkyně odkázala na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka].

26. Dále žalobkyně soudu prvního stupně vytkla, že účastnický výslech žalovaného hodnotil tendenčně ve prospěch žalovaného, a tedy i nesprávně, ačkoli obsah jeho výslechu ve spojení s dalšími skutečnostmi svědčí naopak o tom, že žalovaný byl pouze tzv. knihovním vlastníkem a svědčila mu pouze knihovní držba, jež není skutečnou držbou a nepožívá právní ochrany, jak plyne z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka].

27. Žalobkyně rovněž nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že nemohla sporné pozemky nabýt do svého vlastnictví proto, že byl v řízení údajně prokázán její nepoctivý úmysl, když se ke sporným pozemkům údajně nikdy nechovala jako vlastník a před podáním žaloby se pokoušela věc vyřešit mimosoudní cestou, když se za tímto účelem pokoušela žalovaného písemně kontaktovat. Žalobkyně však namítá, že její snahy o mimosoudní řešení věci nemohou být v žádném případě znakem jejího nepoctivého úmyslu. Odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] z něhož dovozuje, že samotné zjištění žalobkyně o tom, že v katastru nemovitostí je jako vlastník pozemků zapsán někdo jiný, automaticky neznamená vznik nepoctivého úmyslu na její straně. Stojí-li tedy odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně k existenci nepoctivého úmyslu na straně žalobkyně prakticky pouze na tom, že žalobkyně chtěla věc řešit mimosoudně a o nesouladu zápisu v katastru nemovitostí věděla, potom tato argumentace dle žalobkyně nemůže v žádném případě dostačovat.

28. Za neodůvodněné dále považuje žalobkyně i konstatování soudu prvního stupně, že žalobkyně se údajně k pozemkům nechovala jako vlastník, neboť soud prvního stupně jí navrhované důkazy k této otázce neprovedl. V této souvislosti žalobkyně poukazovala na judikaturu pojednávající o problematice prokazování existence vlastnické vůle držitele, podle které platí, že kdo popírá, že osoba, která věc ovládá způsobem obvyklým pro jejího vlastníka, k této věci ve skutečnosti nedrží vlastnické právo, musí prokázat skutečnost, z níž plyne, že tato osoba nemá vlastnickou vůli (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka]).

29. Konečně žalobkyně poukázala na prokázanou skutečnost, že sporný pozemek parc. č. 141/2 je již od 60. let minulého století v téměř celé své rozloze zastavěn stavbou ve vlastnictví žalobkyně, kterou žalobkyně společně s tímto pozemkem dlouhodobě užívá, což zcela vylučuje, aby tento pozemek jakkoli držel či užíval i sám žalovaný.

30. Ze všech těchto důvodu žalobkyně navrhla, aby byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc by byla vrácena k dalšímu řízení.

31. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal včasné odvolání též žalovaný, to výlučně do výroku II. o nákladech řízení, kdy především namítnul, že soud prvního stupně nesprávně stanovil tarifní hodnotu sporu za účelem určení odměny zástupce žalovaného. Dle názoru žalovaného neměl vycházet z paušální hodnoty 50 000 Kč dle ustanovení § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, nýbrž z hodnoty předmětných nemovitostí stanovené znaleckým posudkem, který soudu prvního stupně předložil. Dále žalovaný také namítal, že soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil některé činnosti zástupce žalovaného jako nikoliv účelné úkony právní služby. S ohledem na uvedené žalovaný navrhnul, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. adekvátním způsobem změnil.

32. Žalovaný se současně k odvolání podanému žalobkyní vyjádřil tak, že žalobkyně se nikdy nechopila držby sporných pozemků, toto nebylo před soudem prvního stupně prokázáno, naopak byl prokázán nepoctivý úmysl žalobkyně. Současně bylo prokázáno, že žalobkyně dodržovala vlastnickou hranici mezi pozemky svými a spornými a dále, že žalovaný se ke sporným pozemkům choval jako vlastník, když za ně platil daň z nemovitosti a též se svou matkou dal souhlas se zřízením věcného břemene k nim. Ve vztahu k rozhodnutí [adresa] ze dne [datum] pak žalovaný uvedl, že se netýká sporných pozemků, což bylo před soudem prvního stupně zjištěno. Ohledně svého vstupu na sporný pozemek v roce 2019 žalovaný uvedl, že se tak stalo brankou z hlavní silnice a k žádnému překonávání překážky nedošlo. Žalovaný zdůraznil, že žalovaná nikdy neměla držbu sporných pozemků, což vylučuje jejich vydržení v obou formách. Pro případ, že se právní předchůdci držby chopili, stalo se tak v nepoctovém úmyslu, neboť tak učinil na úkor právních předchůdců žalovaného. V takovém případě nemohlo dojít k nabytí sporných pozemků mimořádným vydržením. Žalovaný uvedl, že zde nebyla žádný dohoda mezi právními předchůdci účastníků, na základě které by se rodiče žalobkyně chopili držby sporných pozemků. Dle názoru žalovaného je chopení se držby vždy na újmu skutečnému vlastníku věci, neboť se nová osoba ujímá faktického ovládání věci v přesvědčení, že může k věci vykonávat vlastnické právo. Pokud tedy došlo k dohodě mezi právními předchůdci účastníků, muselo se dle žalovaného jednat o dohodu ohledně jiného institutu, než je držba. Jestliže došlo k chopení se pozemků bez právního titulu s vědomím, že tyto pozemky vlastní právní předchůdci žalovaného, nemohlo se tak stát v přesvědčení, že tím není právním předchůdcům žalovaného činěna újma. Z těchto důvodů žalovaný souhlasí se závěrem soudu prvního stupně o nadbytečnosti provádění dokazování výslechy svědků a místním šetřením, když má za to, že skutkový stav věci byl zjištěn v dostatečném rozsahu. Žalovaný dále zdůraznil, že vykonával právní panství nad spornými pozemky tím, že za ně platil daň z nemovitostí od roku 1992, umožnil zřízení věcného břemene k jednomu z nich v roce 2013 a dostavil se k projednání obnovy katastrálního operátu v roce 2016, kdy a za tímto účelem na ně nemusel fyzicky vstupovat. Z těchto důvodů žalovaný navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil.

33. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání byla podána proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že účastníky uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody [ust. § 205 odst. 2 písm. d), e) a g) o.s.ř.], přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., tj. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.) a dospěl následujícím závěrům.

34. Pokud jde o první dvě argumentační linie žalobkyně založené v prvním případě na tvrzení, že sporné pozemky byly historickým majetkem rodiny žalobkyně a ta je nebyla děděním po svých rodičích při vzetí do úvahy možného vydržení pozemků rodiči žalobkyně a ve druhém případě na tvrzení, že sporné pozemky žalobkyně nabyla vydržením na podkladě toho, že po smrti rodičů na ní přešlo práv držby sporných pozemků a bylo vykonáváno za stejných podmínek, za kterých je vykonávali i její právní předchůdci, skutkové ani právní závěry soudu prvního stupně nejsou odvoláním žalobkyně zpochybňovány, když její odvolací argumentace směřuje proti závěru soudu prvního stupně o nenaplnění podmínek mimořádného vydržení sporných pozemků žalobkyní. Odvolací soud proto ve vztahu k dvěma výše uvedeným argumentačním liniím pro stručnost uvádí toliko, že shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně tak, jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí „na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně. Současně odvolací soud sdílí i právní závěry soudu prvního stupně ve vztahu k těmto dvěma liniím argumentace žalobkyně a na tyto pro stručnost rovněž odkazuje.

35. Dále s ohledem na odvolací námitky žalobkyně odvolací soud zkoumal správnost skutkových zjištění a právního hodnocení soudu prvního stupně ve vztahu k naplnění podmínek mimořádného vydržení.

36. Dle ustanovení § 1095 odst. 1 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

37. Dle ustanovení § 1096 odst. 1 o. z. nabyl-li někdo poctivě držbu od poctivého držitele, jehož držba se zakládá na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva (§ 1090 odst. 1), započítává se mu vydržecí doba jeho předchůdce.

38. Dle ustanovení § 1096 odst. 2 o. z. při mimořádném vydržení se nástupci započte vydržecí doba poctivého předchůdce bez dalšího.

39. Dle ustanovení § 993 o. z. neprokáže-li se, že se někdo vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo že někdo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou, jde o pravou držbu.

40. Soud prvního stupně provedl správně výklad ustanovení § 1095 o. z., kdy konstatoval, že k mimořádnému vydržení zákon vyžaduje jen uplynutí vydržecí doby, a aby nebyl držiteli prokázán „nepoctivý úmysl“, kdy mimořádné vydržení se neopírá o dobrou víru, ale o obecnou poctivost držitele, resp. o nedostatek „nepoctivého úmyslu“. Nepoctivým ve smyslu ustanovení § 1095 o. z. je v zásadě (zpravidla) úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou (§ 993 o. z.).

41. K tomu odvolací soud doplňuje, že obecně jde o situace, kdy držiteli musí být z okolností zřejmé, že svým jednání činí újmu vlastníku nemovitosti.

42. V projednávané věci žalobkyně tvrdila, že její rodiče se držby původního celistvého pozemku chopili údajně na základě ústní dohody uzavřené mezí jejím otcem a otcem žalovaného o směně sporného pozemku za jakési pole. Toto pak žalobkyně sdělovala i v rámci svého účastnického výslechu, kdy žalovaný naopak uváděl, že o žádné takové dohodě neví a pozemek byl stále ve vlastnictví jeho rodičů a později jeho.

43. Ze závěrů soudu prvního stupně lze dovodit, byť to neuvedl zcela explicitně, že účastnické výpovědi žalobkyně v tomto ohledu neuvěřil a měl za to, že žádné takové tvrzené dohody nebylo, když uvedl, že právní předchůdci žalobkyně neměli žádný, byť putativní (domnělý), titul pro nabytí vlastnického práva k pozemku. Lze tak uzavřít, že pokud se právní předchůdci žalobkyně vskutku chopili držby sporných pozemků, stalo se tak za absence byť neplatného právního jednání, které mělo vést k nabytí vlastnického práva jimi, což vede k závěru o jejich nepoctivém úmyslu, když takový stav odpovídá podle konkrétních okolností buď svémocnému vetření se v držbu, popřípadě vloudění se v držbu potajmu. Pokud se za takového stavu právní předchůdci žalobkyně držby pozemku chopili, muselo jim být zřejmé, že působí újmu jeho skutečnému vlastníku. Uvedené platí tím spíše, že jde o pozemky větší výměry (celkem přes 1 100 m2) u nichž nelze přehlédnout, že jejich případný držitel postrádá titul, který měl vést k nabytí vlastnického práva k nim. Tento závěr pak podporují i soudem prvního stupně připomínané okolnosti na straně žalobkyně ukazující na její od počátku její případné držby pozemků danou vědomost o tom, že pozemky jí ve skutečnosti nepatří a tedy, že jejich případnou držbou taktéž nutně působí újmu jejich skutečnému vlastníku. Pokud by žalobkyně byla přesvědčena o nabytí držby za okolností, které nelze hodnotit jako nepravou držbu, a tedy nikoliv v nepoctivém úmyslu, neměla by důvod uplatňovat tři okruhy alternativních tvrzení o tom, jak měla vlastnické právo k pozemkům nabýt, kdy jeden z nich dokonce zahrnoval tvrzení o tom, že pozemky jsou historickým majetkem její rodiny a vlastnické právo nabyla děděním pro rodičích, tedy nikoliv originárně cestou mimořádného vydržení. Dále by také neměla důvod usilovat o odkoupení pozemků od žalovaného a konečně lze předpokládat, že by se důrazně bránila pokácení stromů na jednom ze sporných pozemků žalovaným, což by za normálních okolností pro každého vlastníka představovalo zásadní zásah do jeho práv.

44. Lze tak shrnout, že pokud se právní předchůdci žalobkyně a následně žalobkyně chopili držby sporných pozemků, stalo se tak v nepoctivém úmyslu, a tedy nemohu být splněny podmínky mimořádného vydržení stanovené § 1095 o. z., což správně dovodil i soud prvního stupně, kterému lze vytknout jen to, že svůj závěr neodůvodnil podrobněji.

45. Za uvedeného stavu bylo nadbytečné provádět dokazování ohledně držby sporných pozemků, soudu prvního stupně tak nelze vytknout, že neprováděl důkazy označené žalobkyní k prokázání tohoto jejího tvrzení.

46. Konečně pokud žalobkyně v odvolacím řízení navrhla provedení důkazu přiznáními k dani z nemovitostí za roky 1994 a 2012 s tím, že jimi ve smyslu ustanovení § 205a písm. c) o.s.ř. zpochybňuje věrohodnost soudem prvního stupně k důkazu provedených přiznání k dani z nemovitostí žalovaného, odvolací soud konstatuje, že ve skutečnosti nejde o důkazy zpochybňující důkazní prostředky, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně, nýbrž o důkazy, které mají prokázat jiný skutkový stav, než který byl soudem prvního stupně zjištěn, konkrétně, že daň z nemovitosti neplatil žalovaný, nýbrž jiné osoby. O věrohodnosti listin daňových přiznání předložených žalovaným tyto důkazy nevypovídají ničeho, navíc se týkají jiných zdaňovacích období, než daňová přiznání předložená žalovaným. Provedení takových důkazu je v rozporu se koncentrací řízení dle ustanovení § 118b odst. 1 o.s.ř., o které byli účastníci soudem prvního stupně poučeni jak v předvolání k prvnímu jednání, tak na konci prvního jednání. Odvolací soud proto tyto důkazy neprovedl. Jen na okraj pak odvolací soud dodává, že i kdyby bylo hypoteticky zjištěno, že v určitém období platila daň z nemovitostí žalobkyně, v kontextu výše uvedených závěrů by šlo o okolnost bez právního významu.

47. Odvolací soud dále nepřisvědčil odvolací námitce žalobce, že soud prvního stupně při určení výše náhrady nákladů řízení nesprávně vzal za tarifní hodnotu sporu částku 50 000 určenou dle ustanovení § 9 odst. 1, 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „AT“) ve znění účinném do [datum] a nikoliv hodnotu sporných nemovitostí podle ustanovení § 8 odst. 1 AT ve znění účinném do [datum]. Je tomu tak proto, že za účelem zjištění hodnoty nemovitostí by muselo být vedeno dokazování znaleckým posudek a patrně i výslechem znalce (srov. § 127 odst. 1 o.s.ř.), a to za situace, kdy z pohledu merita věci je hodnota pozemků nerozhodná. Takový stav naplňuje hypotézu ustanovení § 9 odst. 1 AT ve znění účinném do [datum] v tom smyslu, že hodnotu pozemků lze zjisti jen s nepoměrnými obtížemi (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Správný byl konečně také závěr soudu prvního stupně o nepřiznání odměny zástupci žalovaného za celkem 3 úkony, a to první poradu s klientem, písemné podání z [datum] a studium spisu dne [datum]. Odvolací soud k tomu uvádí, že prostudování spisu je vskutku zahrnuto v úkonu příprava a převzetí zastoupení dle ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) AT ve znění účinném do [datum], odměnu za úkon dle ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) AT ve znění účinném do [datum] nelze zástupci žalovaného přiznat, neboť nebyl žalovanému ustanoven soudem a podání ze dne [datum] je toliko průvodním dopisem k předloženým listinným důkazům a nelze podřadit pod žádný z honorovaných úkonů právní služby dle ustanovení § 11 odst. 1 či 2 AT ve znění účinném do [datum], a to ani s přihlédnutím k ustanovení odst. 3 uvedeného ustanovení.

48. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný (včetně věcně správného akcesorického výroku o nákladech řízení) podle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

49. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy zcela procesně úspěšnému žalovanému vznikly ve stádiu odvolacího řízení náklady spojené se zastoupením advokátem podle vyhl. č. 177/1996 Sb AT ve znění účinném do [datum]. Ty jsou tvořeny 1 hlavním úkonem po 3 100 Kč [ust. § 11 odst. 1, a to 1x podle písm. d) - vypracování vyjádření k odvolání, když výše je dána ust. § 7 bod 5 AT ve znění účinném do [datum] ve spojení s ust. § 9 odst. 4, písm. b) AT ve znění účinném do [datum]], jedním úkonem s poloviční sazbou odměny po 1 550 Kč [ust. § 11 odst. 2 písm. c) – odvolání proti výroku o náhradě nákladů řízení] a 2 náhradami hotových výdajů po 300 Kč (ust. § 13 odst. 4 AT ve znění účinném do [datum]). Žalovanému dále náleží odměna za 1 hlavní úkon po 5 620 Kč [ust. § 11 odst. 1, a to 1x podle písm. g) – účast u jednání dne [datum], když výše je dána ust. § 7 bod 5 AT ve znění účinném od [datum] ve spojení s ust. § 9 odst. 4, písm. a) AT ve znění účinném od [datum]] a 1 náhrada hotových výdajů po 450 Kč (ust. § 13 odst. 4 AT ve znění účinném od [datum]). Celkové náklady žalovaného tedy činí za tuto část řízení 11 320 Kč a jejich náhrada mu byla přisouzena v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.).