o ochranu před zásahem do vlastnického práva

1. Okresní soud Praha – západ (dále jen „soud prvního stupně“ nebo „prvostupňový soud“) svým rozsudkem č.j. [spisová značka] ze dne [datum] výrokem I. zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost předat mu klíč od zámku vstupních dveří k rodinnému domu a umožnit mu nerušený přístup na pozemek parc. č. st. 1634, jehož součástí je rodinný dům č. p. 1503, zapsaný pro obec [adresa], katastrální území [adresa], na listu vlastnictví [Anonymizováno] u [právnická osoba]. Výrokem II. rozhodl tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 11 400 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám její zástupkyně. Žalobce se domáhal jím požadovaného s tím, že uvedená nemovitost je ve společném jmění účastníků, a že se na jejím financování podílí výhradně on sám, ačkoli se koncem roku 2023 odstěhoval. Tvrdil, že tak učinil, protože je jejich manželství hluboce a trvale rozvráceno a on chtěl předejít eskalujícím konfliktům a ochránit děti. Pokud se chtěl v červnu 2024 vrátit, zjistil, že žalovaná nechala vyměnit zámky a brání mu v přístupu do domu. Odmítl, že by chtěl dům opustit trvale a dále tvrdil, že kromě zpřístupnění nemovitosti byl ochoten uzavřít dohodu o kompenzaci za jeho svévolné vyloučení z užívání nemovitosti, ale žalovaná všechny jeho návrhy odmítla. Ta navrhla zamítnutí žaloby s tím, že hypoteční úvěr na nemovitost splácí oba rovným dílem a že tím, že se žalobce z domu odstěhoval, aniž by dal najevo, že jde pouze o dočasné řešení, došlo k trvalému ukončení rodinné domácnosti účastníků a proto mu již nesvědčí právo bydlení v domě. Pokud se v posledních měsících snaží vrátit, činí tak jen s cílem vyvolávat napětí a žalovanou obtěžovat, proto z důvodu bezpečnosti své i nezletilých dětí vyměnila zámek a žalobu označila za šikanózní.

2. Soud prvního stupně po provedeném řízení dospěl ke skutkovému závěru, jak je podrobně uvedeno v odst. 3 až 12 odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, kdy prvostupňový soud provedl důkaz tam uvedenými listinami a vyšel z nesporných tvrzení účastníků.

3. Odkázal na ust. § 699 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), ust. § 743 odst. 3 o.z., ust. § 1042 o.z., ust. § 713 odst. 1 o.z., ust. § 728 o.z., na judikaturu Nejvyššího soudu ČR a na komentářovou literaturu. O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), když jejich výši určil podle ust. § 1 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „AT“), ust. § 6 odst. 1 AT, ust. § 7 bod 4 AT, ust. § 11 odst. 1 písm. a), d), g) AT a ust. § 13 odst. 4 AT, ve spojení s ust. § 137 odst. 3 o.s.ř., ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.

4. Uvedl, že zvažoval, zda není nutné místo rozhodnutí o petitu žaloby ve smyslu ustálené rozhodovací praxe soudů rozhodnout o tom, že předmětnou nemovitost bude užívat pouze jeden z manželů, ale nakonec důvody pro takový postup nenašel, stejně jako důvody pro vyhovění petitu žaloby. Konstatoval, že důvod k zamítnutí žaloby nelze najít v úpravě podle ust. § 699 odst. 1 o.z., ale v ust. § 743 odst. 3 o.z., když bylo prokázáno, že v listopadu 2023 se oba účastníci dohodli na tom, že budou žít odděleně, resp. že žalobce společnou domácnost opustí. Uvedl, že nebylo prokázáno, že by se manželé dohodli, že s nemovitostí bude nadále nakládat pouze žalovaná a že žalobce bude z jejího užívání zcela vyloučen, ale to, že si žalobce na základě dohody ponechal klíče od domu a žalovaná přistoupila bez jeho vědomí a svolení k výměně zámků až v červnu 2024. Zdůraznil, že z právní úpravy vyplývá, že jeden z manželů musí jednat ve zřejmém rozporu se zájmem druhého manžela, rodiny nebo rodinné domácnosti. Uvedl, že vyměnila-li žalovaná zámky, žalobci neposkytla nové klíče a neumožnila-li mu vůbec přístup do nemovitosti, nejednala „ve zřejmém rozporu“ se zájmem žalobce, který sám dobrovolně společnou domácnost opustil a má nyní zajištěno vlastní bydlení. Konstatoval, že z logiky věci nemohla jednat ani v rozporu se zájmy společné domácnosti, jestliže ta již neexistuje, ale ani rodiny. Poukázal na to, že bylo prokázáno, že nezletilé děti, které jsou nyní ve faktické péči žalované, mají vztah k žalobci narušen a dávají proto přednost žalované. Připomněl, že i kdyby se tento vztah zlepšil, mohly by žalobce navštěvovat a přespávat u něj, jestliže všichni bydlí ve stejné obci, namísto toho, aby žalobce vstupoval do domácnosti žalované, protože jejich vztah je narušen ještě více a eskalace takového stavu nepochybně není v zájmu nezletilých dětí, zejména pokud by měly být osobně přítomny konfliktům mezi rodiči.

5. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včas odvolání s tím, že prvostupňovému soudu předně vytýkal, že nepostupoval podle ust. § 118a odst. 2 o.s.ř. a nepoučil ho na změnu právního posouzení věci a na možnost uvést rozhodující skutečnosti a doplnit důkazy k jejich prokázání. Připomněl, že na prvním jednání byl soudem prvního stupně předestřen jeho předběžný názor, podle kterého by mu měla náležet náhrada za užívání nemovitosti žalovanou a pokud byl v tomto směru vyzván k doplnění tvrzení a označení důkazů k určení výše finanční kompenzace, tomuto vyhověl. Protože prvostupňový soud změnil svůj právní názor na věc, dovozoval, že neměl možnost účinně argumentovat ke všem otázkám, na jejichž řešení bude jeho rozhodnutí spočívat. Dovozoval, že mu tak byla odňata možnost efektivní obrany svého práva a ve svém odvolání zároveň poukazoval na vnitřní rozpornost rozsudku. Připomínal, že jediná dohoda mezi účastníky byla ta, že se odstěhuje z nemovitosti, ale ponechá si klíče, aby mohl kdykoliv navštívit děti, když žádná dohoda, že by nemovitost užívala výlučně žalovaná, neexistuje. Konstatoval, že se z domu odstěhoval z důvodů vzájemných rozepří a pronajal si náhradní bydlení. Akcentoval, že z toho ale není možno automaticky dovozovat, že natrvalo opustil i společnou rodinnou domácnost a že takováto dohoda nebyla prokázána. Připomínal, že v předmětné nemovitosti má vedeno stále trvalé bydliště a místo svého podnikání a prvostupňovému soudu vytýkal, že neuvedl, jak tyto skutečnosti hodnotil. Pokud jde o opuštění trvalé domácnosti, odkazoval na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu ČR s opakovaným zdůrazněním, že šlo o dočasnou záležitost, když si ani neodstěhoval své osobní věci. Poukazoval na to, že mu žalovaná nevydáním klíčů brání v užívání nemovitosti, jíž je spoluvlastníkem. Její jednání označil za svévolné až zlovolné s tím, že nespadá pod ust. § 14 o.z., když zdůrazňoval, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Připomínal, že na základě jednoho z hlavních zásad manželského majetkového práva je úplná rovnoprávnost manželů v manželských vztazích a že je tedy třeba právo užívání přiznat oběma manželům stejně k celé věci. Nepopíral, že si manželé mohou dohodou upravit vhodný způsob užívání tak, aby jim oběma vyhovoval, ale že v tomto případě k žádné dohodě nedošlo. Protože je jeho zájmem nerušeně užívat nemovitost, které je spoluvlastníkem, označil jednání žalované, spočívající v narušení tohoto užívacího práva, za zřejmý rozpor s jeho zájmem. Konstatoval, že soud prvního stupně postavil svou argumentaci na fikci jakési dohody mezi účastníky, k níž však nikdy nedošlo, neboť její obsah byl jiný. Odvolatel ve svém odvolání uváděl, že smyslem negatorní žaloby podle ust. § 1042 o.z. je obrana proti rušení práva, tedy i práva vlastnického. Pokud se tedy prvostupňový soud nesprávným právním výkladem omezil pouze na správu věcí v SJM, která je podřazena vlastnickému a užívacímu právu, pak zcela rezignoval na poskytnutí absolutního práva žalobce v celém jeho rozsahu. Navrhl změnu rozsudku soudu prvního stupně tak, aby bylo žalobě vyhověno.

6. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. Předně poukazovala na to, že žalobce byl v rámci řízení před prvostupňovým soudem řádně poučen a řízení není postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Konstatovala, že soud prvního stupně provedl několik důkazů, na jejichž základě byla prokázána skutečnost, že účastníci uzavřeli dohodu podle ust. § 743 odst. 3 o.z. Akcentovala, že tvrzení žalobce ve světle kroků, které učinil (podání návrhu na úpravu poměrů k nezletilým a zaslání společného návrhu na rozvod žalované), o tom, že jeho odchod a opuštění společného obydlí bylo pouze dočasné, s nadějí společnou domácnost zachovat, je lživé a zcela účelové. Připomínala, že spolu uzavřeli dohodu podle ust. § 743 odst. 3 o.z. a žalovaný tak může případně v souladu s ust. § 699 o.z. žádat vydání věcí, které náleží výlučně jemu. Poukazovala na to, že tato skutečnost jej však neopravňuje ke vstupu do rodinného domu, který opustil a v němž žije žalovaná s nezletilými dětmi, a to v souladu s uzavřenou dohodu a že není bez jejího souhlasu oprávněn vstupovat do jejího obydlí. K žalobcovu tvrzení, že se z domu odstěhoval pouze dočasně, s tím, že se s žalovanou „domluvili“, že si ponechá klíče, označila za součást tvrzení, které je obsaženo toliko v úředním záznamu [Anonymizováno] ze dne [datum], ale že z žádného jiného dokumentu skutečnost, že by se účastníci domluvili na tom, že si žalobce ponechá klíče a bude nadále docházet do domu, nevyplývá. Samotnou žalobu označila za šikanózní s tím, že pouze vyvolává pouze další konflikty mezi účastníky. Připomínala, že žalovaný má svou bytovou potřebu zajištěnu, tudíž pro něj není naléhavou potřebou pobývat v rodinném domě (když je zřejmé, že jde pouze o stav přechodný, do doby než zanikne a bude vypořádáno jejich SJM, přičemž žalovaná rodinný dům užívá spolu s dětmi na základě dohody s žalobcem.

7. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že žalobcem uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody [ust. § 205 odst. 2 písm. c), d), e) a g) o.s.ř.], přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., tj. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.) a provedl důkaz výpovědí z pracovního poměru žalovanému jeho zaměstnavatelem (ust. § 213 odst. 4 o.s.ř.), a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně tak, jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí „na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

9. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou tedy správné, odvolací soud je sdílí, v souladu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a dále k věci, se zřetelem k odvolacím námitkám, dodává:

10. Je pravdou, že prvostupňový soud při prvním jednání ve věci, konaném dne [datum], dal účastníkům svůj předběžný právní názor na věc, když poukázal jednak na střet ust. § 713 a ust. § 699 o.z. a rovněž na ustálenou rozhodovací praxi, zejm. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, která citoval s tím, že bude záležet na výsledcích provedeného dokazování. Uvedl, že kromě rozhodování o petitu žaloby tak, jak byla uplatněna, může na základě ustálené judikatury rozhodnout případně i o vyloučení jednoho z manželů z užívání věci v SJM, ovšem za přiměřenou finanční náhradu. Poté, co provedl listinné dokazování a vyšel z nesporných tvrzení účastníků, sdělil znovu předběžný právní názor na věc s tím, že je spíše na místě rozhodnout o tom, že nemovitost bude užívat jen žalovaná, a to za přiměřenou náhradu žalobci. Toho pak poučil podle ust. § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. k doplnění tvrzení a označení důkazů ohledně případné přiměřené finanční náhrady za neužívání nemovitosti v SJM. Žalobce však přehlédl, že prvostupňový soud u dalšího jednání ve věci, konaného dne [datum], účastníkům sdělil, že se při minulém jednání předložený právní názor na věc opíral o skutečnost, že k rozvodu manželství účastníků dojde, což nyní ovšem nelze v blízké době čekat. Konstatoval, že judikatura, na níž bylo odkázáno při minulém jednání ve věci, není použitelná s ohledem na trvání manželství účastníků. Poté pokračoval v dokazování a zamítl návrh žalobce na jeho účastnický výslech.

11. S ohledem na uvedené odvolací soud nespatřuje odvolací důvod podle ust. § 205 odst. 2 písm. c) o.s.ř., když má za to, že nebyl dán důvod k poučení podle ust. § 118a odst. 2 o.s.ř. Přestože prvostupňový soud změnil svůj předběžný právní názor na věc, nelze z toho dovozovat, že žalobce neměl možnost účinně argumentovat ke všem otázkám, na jejichž řešení bude soudní rozhodnutí spočívat. Jeho tvrzení totiž byla naprosto úplná, stejně jako rozsah jím navržených důkazů. Nelze rovněž přehlédnout, že soud prvního stupně o změně svého předběžného právního názoru účastníky řádně informoval. Z jeho strany tedy v žádném případě nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, jak to žalobce dovozoval ve svém odvolání.

12. Pokud žalobce soudu prvního stupně dále vytýkal vnitřní rozpornost napadeného rozsudku, neztotožňuje se odvolací soud ani s tímto názorem. Prvostupňový soud sice v odst. 21 svého odůvodnění uvedl, že „…takový závěr by tudíž spíše nasvědčoval tomu, že žalobě bude vyhověno…“, ale v dalších odstavcích již dostatečně (a v souladu s ust. § 157 odst. 2 o.s.ř.) vysvětlil, proč žalobu zamítl, když kromě judikatury Nejvyššího soudu ČR odkázal i na konkrétní komentářovou literaturu, s níž se ztotožnil.

13. Odvolací soud nemá za důvodné ani odvolací důvody podle ust. § 205 odst. 2 písm. d) a e) o.s.ř. Neobstojí tedy žalobcem vytýkaná vada řízení, že soud prvního stupně neprovedl všechny navržené důkazy, konkrétně jeho účastnický výslech. Nejvyšší soud ČR ve své rozhodovací praxi opakovaně uvedl, že účastník řízení, na němž je povinnost tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky, nemá – v procesním slova smyslu – právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud ve smyslu ust. § 120 odst. 1 věty druhé o.s.ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a pokud takovému návrhu nevyhoví, v odůvodnění rozhodnutí vyloží (srov. ust. § 157 odst. 2 o.s.ř.), z jakých důvodů (ve vztahu k hmotně-právním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě dospěl) navržené důkazy neprovedl (srov. shodně např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], a rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], a dále též nálezy Ústavního soudu sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum] a sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum]). Této své povinnosti soud prvního stupně v posuzované věci dostál, neboť v odst. 13 odůvodnění napadeného rozsudku zdůvodnil, že jiné důkazní prostředky by tak již nemohly přinést další zásadní zjištění.

14. Odvolací soud zároveň konstatuje, že neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum], [Anonymizováno]). Ze žalobních tvrzení je však zcela zřejmé, že účastnický výslech žalobce by do věci nevnesl nic nového, ale že by v něm byla zcela evidentně opakována toliko tato tvrzení, jak žalobce činil mj. ve všech svých podáních. Soud prvního stupně vysvětlil, z jakých důvodů neprovedl odvolatelem navržený důkaz, přičemž uváděný důvod, jmenovitě nadbytečnost, je, jak z výše vyloženého vyplývá, ústavně aprobovaným důvodem dovolujícím soudu neprovést navržený důkaz.

15. Žádného z výše uvedených pochybení se soud prvního stupně nedopustil, naopak se věcí řádně zabýval a náležitě odůvodnil, na základě jakých důkazů a úvah dospěl ke skutkovým zjištěním a právním závěrům, které odvolatel v odvolání podrobuje kritice. Pokud jde o hodnocení provedených důkazů, tak soud prvního stupně vycházel zcela ze zásady volného hodnocení důkazů, upravené v ust. § 132 o.s.ř. a své závěry zformuloval naprosto jasně, srozumitelně a přesvědčivě. Toto hodnocení tedy nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti. Odůvodnění napadeného rozsudku má tedy racionální základnu a je hájitelné. Odvolací soud se proto ztotožňuje s jeho skutkovým závěrem, že žalobce dobrovolně opustil rodinný dům, že má zajištěno vlastní bydlení, že si na základě dohody ponechal klíče od domu a že žalovaná přistoupila k výměně zámků v červnu 2024 bez jeho vědomí a svolení.

16. Podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], na jehož závěry poukazovala žalovaná ve svém vyjádření k odvolání, platí, že zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy připadá výjimečně do úvahy, pokud výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného (zde odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], publikovaný v Soudních rozhledech č. 4/2001 a na nález Ústavního soudu sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum]). Je třeba přisvědčit správnosti právního závěru soudu prvního stupně, že žalovaná nemohla jednat v rozporu se zájmy společné domácnosti, která již neexistuje, ale ani rodiny. Nelze totiž přehlédnout, že nezletilé děti účastníků jsou nyní skutečně ve faktické péči žalované, které dávají přednost, neboť mají vztah k žalobci narušen. Za situace, kdy všichni bydlí ve stejné obci, není nutné, aby žalobce vstupoval do domácnosti žalované, protože eskalace jejich narušeného stavu rozhodně není v zájmu nezletilých dětí, zejména pokud by měly být osobně přítomni konfliktům mezi rodiči, jak to správně uzavřel soud prvního stupně. Pokud tedy byla věc posouzena podle ust. § 743 odst. 3 o.s.ř., když soud prvního stupně rovněž řádně odůvodnil, proč neshledal důvody pro autoritativní rozhodnutí o modifikaci správy, není dán ani odvolací důvod podle ust. § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř.

17. Ve světle výkladu podaného soudem prvního stupně proto odvolací námitky žalobce nemohou nikterak obstát. Prvostupňový soud tedy nikterak nepochybil, když žalobu zamítl a odvolací soud jeho rozsudek jako věcně správný podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

18. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy zcela procesně úspěšné žalované vznikly ve stádiu odvolacího řízení náklady spojené s právním zastoupením advokátkou podle vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění, platném od [datum] (dále jen „AT“). Ty jsou tvořeny dvěma hlavními úkony po 2 300 Kč [ust. § 11 odst. 1, a to 1x podle písm. d) - vypracování vyjádření k odvolání, a 1x podle písm. g) - účast na jednání dne [datum], když výše je dána ust. § 7 bod 5. AT ve spojení s ust. § 9 odst. 1 AT], a dvěma náhradami hotových výdajů po 450 Kč (ust. § 13 odst. 4 AT). Celkové náklady žalované tedy činí za tuto část řízení 5 500 Kč a jejich náhrada jí byla přisouzena v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.).