o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami č.j. 6 C 197/2021 – 80 ze dne 28. února 2022,

1. Okresní soud v Příbrami svým rozsudkem č.j. 6 C 197/2021 – 80 ze dne 28. 2. 2022 rozhodl tak, že výrokem I. zamítl žalobu na určení, že žalobce není s účinností od [datum] vlastníkem ani provozovatelem osobního motorového vozidla BMW 530 XD, [anonymizována čtyři slova] [rok], [registrační značka] [číslo], [příjmení]: [anonymizováno]. Výrokem II. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce se v konečném znění své žaloby domáhal požadovaného určení s tím, že se žalovaným uzavřel dne [datum] kupní smlouvu, na základě které mu prodal výše uvedené osobní motorové vozidlo. Tvrdil, že v den podpisu kupní smlouvy došlo k předání vozidla, klíčů od vozidla, malého a velkého technického průkazu, takže změnou vlastnického práva došlo též ke změně v osobě provozovatele vozidla. Žalovaný na sebe však vozidlo nepřevedl, k převodu vozidla se nedostavil, ačkoli byl k tomu žalobcem i [stát. instituce] vyzván. Žalobce tvrdil, že vozidlo je mimo jeho sféru vlivu, když není schopen ovlivnit jednání jeho skutečného vlastníka. Poukazoval na to, že sám je stále formálně zapsán v evidenci vozidel jako vlastník a je nucen čelit nejistotě, zda je vozidlo ještě pojízdné, kdo s ním jezdí, zda platí povinné ručení a rovněž je vystaven výzvám správních orgánů z titulu zákonem zakotvené objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla. Zdůrazňoval, že se do nastalé situace dostal bez vlastního přičinění a v důsledkem nedokonalostí právní úpravy může reagovat pouze určovací žalobou s tím, že se na něho bez požadovaného určení budou obracet jednotlivé úřady a ukládat mu správní tresty. Je proto důvodné určit, že žalobce není vlastníkem ani provozovatelem předmětného osobního vozidla s účinností od [datum]. Uváděl, že provoz a prodej vozidla zařizoval žalobce sám jako běžnou správu majetku náležejícího do společného jmění manželů, a že je, s ohledem na běžnou správu, k podání žaloby aktivně legitimován sám, když navíc jen on je či byl v technickém průkazu vozidla zapsán jako vlastník a provozovatel. Tvrdil, že vozidlo bylo dne [datum] přeregistrováno na společnost [právnická osoba] a že je proto důvodné určit, že nebyl vlastníkem ani provozovatelem motorového vozidla s účinností od [datum].

2. Soud prvního stupně po provedeném řízení dospěl k závěru, že žalobce prodal dne [datum] žalovanému osobní motorové vozidlo zn. BMW 530, [registrační značka] [číslo] za částku 100 000 Kč, kterou mu žalovaný týž den zaplatil a žalobce předal žalovanému vozidlo, klíče od vozidla, malý a velký technický průkaz a v následujících dnech mu zaslal plnou moc k převodu vozidla v registru vozidel, u osoby zmocněnce však v plné moci nikoho neuvedl. V písemné kupní smlouvě pak účastníci řízení neuvedli místo ani datum sepisu smlouvy, tyto údaje doplnila až v následujících dnech manželka žalobce, která rovněž ukončila pojistnou smlouvu ohledně tzv. povinného ručení. V červenci 2021 se žalobce domáhal změny zápisu vlastníka a provozovatele předmětného motorového vozidla, příslušný městský úřad však správní řízení zastavil, neboť k žádosti nebyl předložen technický průkaz a osvědčení o registraci vozidla, protokol o evidenční kontrole a zelená karta. V průběhu roku 2021 byl žalobce vyzýván [stát. instituce] a [stát. instituce] k zaplacení pokuty z důvodu překročení povolené rychlosti v měřeném úseku. V průběhu soudního řízení žalovaný na základě plných mocí zajistil a zařídil zápis změny vlastníka a provozovatele předmětného vozidla na společnost [právnická osoba] ke dni [datum]. Prvostupňový soud uvedl, že neprovedl důkaz výslechem žalobce a navrženého svědka, neboť další dokazování považuje za nadbytečné s ohledem na zaujatý právní názor.

3. Soud prvního stupně odkázal na ust. § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) s tím, že žalobci naléhavý právní zájem na určovací žalobě nesvědčí. Zdůraznil, že určovací žaloba není zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti, když v tomto případě může žalobce žalovaného na plnění žalovat - povinnost zajistit převod vozidla v registru vozidel, resp. poskytnout součinnost k převodu vozidla. Dále uvedl, že prodej vozidla za částku 100 000 Kč není běžnou správou v rámci majetku náležejícího do společného jmění manželů, když případné vyhovění žalobě na určení může mít nepříznivý dopad i na právní postavení manželky žalobce, která by měla být rovněž účastníkem řízení o určení na straně žalobce. Uzavřel, že z důvodu nedostatku aktivní legitimace žalobci rovněž nesvědčí naléhavý právní zájem na určovací žalobě. Konstatoval, že účastníka nelze poučovat a vést dokazování k tzv. negativní skutečnosti a že v případě určení, že žalobce není vlastníkem ani provozovatelem motorového vozidla, by příslušný správní orgán žalobce z registru vozidel vymazal, ale zároveň by jiný vlastník či provozovatel zapsán nebyl, neboť až do prosince 2021 žalovaný žádné kroky ke změně zápisu v registru vozidel nečinil. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř.

4. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včas odvolání a předně v něm zopakoval skutkové okolnosti. Namítal, že na jeho straně je dán naléhavý právní zájem a odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3378/2009. Konstatoval, že není možno smysluplně žalovat na plnění, protože ani výrok rozhodnutí, kterým by bylo žalovanému uloženo, aby se dostavil na úřad k přepisu vozidla, není způsobilý odstranit nesoulad mezi faktickým a právním stavem za období od prodeje vozidla. Zdůrazňoval´, že takovýto výrok rozhodnutí by se nikterak nedotkl jeho právního postavení a paradoxně by tedy následovala situace, že by došlo k rozmnožení sporů. Stran nedostatku aktivní legitimace odkazoval na komentář k občanskému zákoníku s tím, že v případě prodeje vozidla za částku 100 000 Kč jde o běžné zařizování manželských záležitostí. Připomínal, že právního postavení jeho manželky by se její účastenství v řízení nijak nedotklo, neboť správní orgány zajímá to, kdo je uveden v registru vozidel jako provozovatel a tím je právě žalobce, nikoli jeho manželka. Ta jeho jednání ani nijak neodporovala s ohledem na to, že sama do smlouvy doplnila datum a místo uzavření a také oznamovala pojišťovně prodej vozidla z důvodu ukončení pojištění odpovědnosti z provozu předmětného vozidla. Uzavřel, že nedostatek v aktivní legitimaci dán není a soudu prvního stupně vytýkal, že pouze hledal další možnost, jak se žalobou nezabývat. Uvedl, že akceptace právního názoru prvostupňového soudu by vedla v praxi jen k absurdním situacím a závěrům a navíc by se takovéhoto jednání museli vždy účastnit oba manželé. Za paradoxní označil, že zatímco pořízení vozidla žalobcem (za částku vyšší, než při jeho následném prodeji) bez účasti manželky prvostupňovému soudu nevadilo, ale prodej již ano. Vytýkal mu, že neposuzoval věc přiměřeným způsobem se zaměřením na to, aby jeho rozhodnutí bylo smysluplné a sloužilo potřebě běžného života, ale naopak vytvářel krkolomné konstrukce vedení od počátku prezentovaným cílem žalobě nevyhovět. Ohledně nemožnosti dokazování negativní skutečnosti odkazoval na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 114/20-1 z něhož vyplývá, že může žalovat na určení, že není vlastníkem a provozovatelem osobního motorového vozidla. Poukazoval na to, že soudu prvního stupně byl tento právní názor Ústavního soudu znám, ale přesto si vyložil právo svévolně. Navrhl změnu rozsudku soudu prvního stupně tak, aby bylo žalobě vyhověno.

5. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.

6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že žalobcem uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody (ust. § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., t.j. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Věc byla rozhodnuta podle ust. § 214 odst. 3 o.s.ř. bez nařízeného jednání, neboť odvolání bylo podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili – k výzvě odvolacího soudu, provedené usnesením č.j. 21 Co 164/2022 – 100 ze dne 16. 6. 2022, které nabylo právní moci dne [datum].

7. Je třeba přisvědčit správnosti závěru soudu prvního stupně o skutkovém stavu, jak ho popsal v odst. 4 odůvodnění napadeného rozsudku a pro stručnost na něj odkazuje.

8. Odvolací soud však nesouhlasí se závěrem, který učinil prvostupňový soud ohledně naléhavého právního zájmu k podání tohoto typu určovací žaloby.

9. Je třeba připomenout nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 114/20 ze dne 9. 11. 2021, jehož závěrů se důvodně domáhal žalobce. Ústavní soud v něm m.j. poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 254/2016, podle kterého lze připustit odstranění údajů v registru vozidel i na žádost osoby, která je jako vlastník v registru vozidel evidována, ale prokáže, že skutečným vlastníkem již není. Konstatoval, že pro to je třeba správnímu orgánu doložit pravomocný rozsudek civilního soudu o určení, že daná osoba vlastníkem vozidla není. Ústavní soud ve svém nálezu uzavřel, že za takové situace, kdy judikatura správních soudů dovoluje odstranit údaje o vlastníkovi vozidla, nelze považovat důsledky o ust. § 8a odst. 2 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění zákona č. 307/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů ve slovech„ a odst. 4 písm. b)“ za překážku pro to, aby se dosavadní vlastník nemohl domoci odstranění evidovaných údajů o své osobě, nejsou-li v souladu se skutečností. Ústavní soud ve svém nálezu rovněž apeloval na orgány veřejné moci, aby příslušné právní předpisy vykládaly ústavně konformně v tom smyslu, aby vyloučily případnou odpovědnost za přestupky v situaci, kdy dosavadní vlastník podá žádost o zápis změny vlastníka silničního vozidla podle ust. § 8a zákona č. 56/2001 Sb., umožnily dosavadnímu vlastníkovi na základě pravomocného rozsudku civilního soudu o určení, že není vlastníkem daného vozidla, odstranit údaj o vlastnictví daného vozidla z registru vozidel, a aby umožnily novému vlastníkovi domáhat se vydání vozidla nebo potřebných dokladů tak, aby nový vlastník byl schopen povinnost stanovenou napadeným ustanovením splnit a zajistit soulad údajů evidovaných v registru vozidel se skutečným stavem. Ústavní soud konstatoval, že jedině tak lze zajistit, aby údaje o vlastníkovi vozidla v registru vozidel neodporovaly skutečnému stavu nebo aby se důsledky napadeného ustanovení jinak negativně nepromítly do jeho právní sféry.

10. Odvolací soud uzavírá, že žalobce měl na určení, že není provozovatelem výše specifikovaného automobilu naléhavý právní zájem podle ust. § 80 o.s.ř. Právní poměry bylo totiž třeba nastavit tak, aby odpovídaly skutečné situaci, ke které došlo prodejem předmětného automobilu žalovanému. Závěr prvostupňového soudu byl v této části nesprávný.

11. Lze mu již ale přisvědčit v tom, že se rovněž zcela správně zabýval otázkou věcné aktivní legitimace žalobce a jeho závěr o tom, že žalobce nemá aktivní legitimaci k vedení tohoto soudního sporu, je správný.

12. Věcnou legitimací (aktivní či pasivní) se rozumí stav vyplývající z hmotného práva, podle kterého je žalobce subjektem práv či povinnosti, jež jsou předmětem řízení. Zde je třeba dodat, že se žalobce domáhal vydání soudního rozhodnutí, kterým by bylo m.j. určeno, že není vlastníkem automobilu. Aktivně legitimován v tomto typu žaloby je tedy ten, kdo je nositelem hmotného práva, tedy ten, kdo převedl své vlastnictví k automobilu na jinou osobu. V projednávané věci je nepochybné, že výše specifikovaný automobil spadal do společného jmění manželů, t.j. žalobce a jeho manželky. Přestože byl za jeho provozovatele, ve smyslu příslušných správních předpisů, považován toliko žalobce, v oblasti soukromého práva, které řeší otázku vlastnictví automobilu, byli jeho vlastníky žalobce a jeho manželka.

13. Odvolací soud se ztotožňuje s jeho závěrem, že prodej vozidla za částku 100 000 Kč není běžnou správou v rámci majetku náležejícího do společného jmění manželů. Správný byl i ten závěr, že případné vyhovění žalobě na požadovaném určení, tedy že není vlastníkem automobilu, by mohlo mít nepříznivý dopad i na právní postavení manželky žalobce. Ta by tedy měla být skutečně též účastníkem řízení o určení na straně žalobce, a to bez ohledu na skutečnost, že s prodejem vozidla, který provedl žalobce, vyslovila souhlas.

14. Je tedy správný závěr prvostupňového soudu, že na straně žalobce chybí věcná aktivní legitimace a soud prvního stupně proto nikterak nepochybil, když žalobu zamítl jako celek.

15. Odvolací soud proto jeho rozsudek jako věcně správný (včetně věcně správného akcesorického výroku o nákladech řízení) podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

16. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy zcela procesně úspěšnému žalovanému ve stádiu odvolacího řízení žádné náklady nevznikly