o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Benešově č.j. 6 C 159/2021 – 134 ze dne 8. března 2022, ve znění opravného usnesení č.j. 6 C 159/2021 – 157 ze dne 12. dubna 2022

1. Okresní soud v Benešově svým rozsudkem č.j. 6 C 159/2021 – 134 ze dne 8. 3. 2022, ve znění opravného usnesení č.j. 6 C 159/2021 – 157 ze dne 12. 4. 2022 rozhodl tak, že výrokem I. zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované odstranit stavbu z pozemku parc. [číslo] zapsaného na [list vlastnictví] pro [katastrální uzemí] [anonymizováno] Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj a to do třiceti dnů ode dne právní moci rozsudku. Výrokem II. byla žalobkyně uznána povinnou zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 15446 k rukám zástupce žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

2. Žalobkyně se domáhala proti žalované povinnosti odstranit výše uvedenou stavbu s tvrzením, že je vlastníkem pozemku parcely [číslo] zapsaného na [list vlastnictví], k.ú. [obec], umístěného na adrese [adresa]. Při rekonstrukčních pracích na domě [adresa], který je součástí pozemku parcely [číslo] který sousedí s předmětným pozemkem a je také ve vlastnictví žalobkyně, bylo zjištěno, že je v předmětném pozemku zakopán kabel žalované, o čemž žalobkyně nevěděla, když na listu vlastnictví nebylo zapsáno žádné věcné břemeno. Tvrdila, že tento kabel tam byl umístěn neoprávněně a v rozporu s rozhodnutím [stát. instituce] a že ani neexistuje žádné zákonné věcné břemeno na uvedeném pozemku. Žalovaná s žalobou nesouhlasila s tím, že předmětné vedení [příjmení] bylo do pozemku umístěno ve druhé polovině devadesátých let 20. století v rámci stavby pod názvem přesměrování [anonymizována tři slova] [obec] podle územního rozhodnutí vydaného [stát. instituce] dne [datum rozhodnutí] [číslo jednací] a územního rozhodnutí vydaného [stát. instituce] ze dne [datum rozhodnutí] [anonymizováno] [číslo] [spisová značka]. Dovozovala, že se o neoprávněnou stavbu nejedná, neboť jí svědčí věcné břemeno užívání pozemku, které vzniklo přímo ze zákona. Tvrdila, že vedení [příjmení] bylo do pozemku umístěno v souladu s veškerými právními předpisy a se souhlasem tehdejších vlastníků pozemku

3. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami tak, jak je podrobně uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl k závěru, že na základě územních rozhodnutí [stát. instituce], [anonymizována dvě slova] [datum] ([anonymizováno] [datum rozhodnutí]), [číslo jednací] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [číslo] byl povolen výkop a položení vedení [příjmení] do předmětného pozemku. Právní předchůdci žalobkyně [jméno] [příjmení] a [příjmení] [příjmení] vyslovili navíc souhlas s umístěním vedení [příjmení] do předmětného pozemku a i se způsobem vedení, v kterých místech toto vedení je položeno.

4. Prvostupňový soud označil prohlášení [jméno] [příjmení] ze dne [datum] za věrohodné s tím, že si lze jen těžko představit, že by vlastník pozemku nevěděl o tom, že je vedení pokládáno do jeho pozemku, navíc za situace, kdy rovněž probíhalo stavební řízení u [stát. instituce].

5. Soud prvního stupně postupoval podle zákona č. 110/1964 Sb. zákona o telekomunikacích ve znění účinném od 1. 4. 1995 do 30. 6. 2000 (dále jen„ telekomunikační zákon“) a rozhodl s odkazem na jeho ust. § 12 odst. 1, 2, 3 a ust. § 17 odst. 1, 2 zákona, ust. § 129 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, platný do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“), ust. § 129 odst. 2 obč. zák., ust. § 130 odst. 1, 2, 3 obč. zák., ust. § 134 odst. 1, 2, 3, 4 obč. zák., ust. § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, platný od 1. 1. 2014 (dále jen „o.z.), ust. § 1096 odst. 1 a 2 o.z., ust. § 1091 odst. 2 o.z., ust. § 3066 o.z. O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), když jejich výši určil podle ust. § 7 bod 4, ust. § 9 odst. 1, ust. § 11, ust. § 13 odst. 4 písm. b) a ust. § 14 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen„ AT“) ve spojení s ust. § 137 odst. 3 o.s.ř. a ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.

6. Zdůraznil, že nejprve posoudil, zda žalované svědčí zákonné věcné břemeno podle ust. § 12 telekomunikačního zákona.

7. Připomněl závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1235/2014 ze dne 29. 3. 2016, které byly překonány nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2498/19-2, ze dne 16. 3. 2021 podle něhož není pochyb, že věcná břemena tohoto typu vznikají na základě zvláštních zákonů ex lege. Vzhledem k současné aktuální judikatuře Ústavního soudu konstatoval, že právo odpovídající věcnému břemeni podle ust. § 12 telekomunikačního zákona vzniká přímo ze zákona ex lege, tedy zcela nepodmíněně. Vznik tohoto práva odpovídající věcnému břemeni nebyl podle zákona o telekomunikacích vázán na splnění jakékoliv podmínky, a to ani ve vztahu k vlastníkovi či uživateli předmětného pozemku, k rozhodnutí stavebního úřadu o povolení stavby apod. Právo odpovídající věcnému břemeni podle ust. § 12 telekomunikačního zákona vzniklo současně s nabytím účinnosti příslušného zákona, když žádná další skutečnost pro vznik zákonného věcného břemene nebyla vyžadována. Uzavřel proto, že žalované na pozemku [číslo] v [anonymizováno] [obec] svědčí věcné břemeno, které vzniklo ex lege podle ust. § 12 telekomunikačního zákona a nebylo nutné se dále zabývat otázkou týkající se vydržení věcného břemene žalovanou či mimořádným vydržením. Konstatoval, že i kdyby k předchozímu souhlasu nedošlo, přesto by zákonné věcné břemeno podle ust. § 12 telekomunikačního zákona vzniklo.

8. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání a soudu prvního stupně vytýkala, že své rozhodnutí postavil na tom, že předmětné věcné břemeno vzniká bez dalšího ex lege, nicméně pominul skutečnost, že je nutné, aby pro vznik takového věcného břemene byl zákon dodržen, resp. že je nepřípustné, aby takové věcné břemeno vzniklo v rozporu se zákonem. Konstatovala, že z nálezu Ústavního soudu, na který bylo v rozsudku odkazováno, nevyplývá, že k řádnému vzniku věcného břemene ex lege nepředchází žádné stavební řízení. Poukazovala na to, že nález řeší pouze notifikační povinnost tak, že její splnění není podmínkou pro vznik věcného břemene, ale že z něho nevyplývá, že by provozovatelé telekomunikačních sítí byli vyjmuti z povinností stanovených předpisy stavebního práva. Zdůrazňovala, že hlavní argument, proč by měla žalovaná inženýrskou síť z jejího pozemku odstranit, spočívá v tom, že ji tam položila v rozporu s vydanými rozhodnutími stavebního úřadu. Namítala, že rozhodnutím [stát. instituce], [anonymizována dvě slova], [číslo jednací] [anonymizována dvě slova] [datum rozhodnutí] povolen překop a výkop mimo jiné v [anonymizováno] [ulice], parc. [číslo] mimo jiné výkop na pozemku parc. [číslo] to z důvodu pokládky kabelů pro akci:„ [anonymizována dvě slova] [obec]“, a to pouze pro provedení odbočky telefonního kabelu k domu umístěném na pozemku parc. [číslo]. Konstatovala, že kabel měl být [anonymizováno] [anonymizována dvě slova] zakopán a neměl vést v celém rozsahu přes pozemek žalobkyně parc. [číslo] jak tomu je a uváděla, že to samé se týká druhého rozhodnutí [stát. instituce], [anonymizována dvě slova], [číslo jednací] [anonymizována dvě slova] [datum rozhodnutí]. Odvolatelka ve svém odvolání uváděla, že je sice pravdou, že na základě územních rozhodnutí byl povolen výkop a položení kabelů do jejího pozemku, ale pouze v rozsahu plánku, který je připojen k rozhodnutí [stát. instituce] ze dne [datum], tedy jen jako odbočka z pozemku parc. [číslo] na kterém se nachází před poštou [ulice] [anonymizováno] a nikoli přes celý pozemek žalobkyně parc. [číslo]. Soudu prvního stupně dále vytýkala, že vzal v potaz prohlášení [jméno] [příjmení] ze dne [datum] o tom, že v roce 1995 vyslovila souhlas s vedením přes pozemek parc. [číslo] namítala jeho nevěrohodnost a účelovost. Připomínala, že při prodeji nemovitosti [jméno] [příjmení] v kupní smlouvě, jako prodávající, prohlásila, že na nemovitostech neváznou žádná zástavní práva, věcná břemena či jiné právní vady. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil prvostupňovému soudu k dalšímu řízení.

9. Žalovaná se k odvolání vyjádřila tak, že navrhl a potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. Poukazovala na to, že předmětné vedení [příjmení] bylo umístěno a uloženo do pozemku ve veřejném zájmu a že se, vzhledem k době uložení, na uvedené aplikují ustanovení tehdy platného a účinného telekomunikačního zákona. Konstatovala, že na základě závěrů výše uvedeného nálezu Ústavního soudu, že jí přísluší právo užívat daný pozemek na základě existence zákonného věcného břemene ve smyslu telekomunikačního zákona a nejedná se tak o tzv. neoprávněnou stavbu. Vyslovila nesouhlas s námitkou žalobkyně, že vedení [příjmení] bylo do pozemku uloženo v rozporu s vydanými územními rozhodnutími s tím, že toto nebylo v rámci soudního řízení prokázáno. Uvedla, že to v každém případě na existenci zákonného věcného břemene nemá vliv, neboť telekomunikační zákon podle Ústavního soudu nepředpokládal pro vznik zákonného věcného břemene splnění dalších povinností. Zdůrazňovala, že s uložením vedení [příjmení] napříč daným pozemkem vyjádřili jeho tehdejší vlastníci jednoznačný souhlas a že toto vedení bylo a je provozováno ve veřejném zájmu, což vyplývá i z ust. § 7 odst. 2 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. Připomínala, že souhlas vlastníka pozemku sice není podmínkou vzniku zákonného věcného břemene, ale v tomto případě byl předchozím vlastníkem skutečně udělen. Zdůrazňovala, že si lze jen obtížně představit situaci, kdy by jakýkoliv vlastník bez jakýchkoliv námitek toleroval uložení vedení [příjmení] napříč celým svým pozemkem, aniž by došlo k nějaké dohodě mezi ním a stavebníkem. Nad rámec pak poukazovala na to, že žalobkyně [jméno] [příjmení] bezdůvodně vyhrožovala smyšlenou povinností nahradit jí škodu, popřípadě její trestněprávní odpovědností. Znovu pak z opatrnosti uvedla, byly rovněž naplněny podmínky pro vydržení věcného břemene.

10. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že žalobkyní uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody (ust. § 205 odst. 2 písm. b), c) a g) o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., t.j. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

11. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně, tak jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3450/2011 ze dne 16. 11. 2011, podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí„ na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

12. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou tedy správné, odvolací soud je sdílí, v souladu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a dále k věci, se zřetelem k odvolacím námitkám, dodává:

13. Jak již konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 2498/19 ze dne 17. 3. 2021 (výše citovaném) v odst. 25, je specifikum posuzované věci určeno povahou omezení vlastnického práva k nemovité věci, které má umožnit realizaci části užitné hodnoty této věci„ ve prospěch“ veřejně prospěšné stavby, typicky nejrůznějších inženýrských sítí (zde telekomunikací). Integrace veřejného zájmu na zajištění provozu takových staveb a soukromého zájmu vlastníka dotčené nemovité věci se v právní úpravě projevila zakotvením speciálních konstrukcí, když jejich podstatu formuloval Nejvyšší soud ČR výstižně v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1624/2000 ze dne 10. 7. 2002 tak, že se ve skutečnosti jedná o zákonná omezení vlastnického práva, navazující na ust. § 123 obč. zák., který limituje výkon oprávnění vlastníka „mezemi zákona“. Tato omezení se podobají věcným břemenům podle obč. zák. tím, že obdobně omezují práva vlastníka pozemku, liší se však tím, že vznikají ze zákona a ve veřejném (nikoliv soukromém, jak je tomu u věcných břemen podle obč. zák.) zájmu. O tom, zda jde o instituty práva soukromého nebo veřejného, rozhoduje podstata těchto institutů, nikoliv jejich pojmenování. Pokud zákon užil pojem„ věcná břemena“ a současně zdůraznil, že jde o oprávnění vykonávaná ve veřejném zájmu, nelze pouze z užití uvedeného pojmu dovodit, že by nadále mělo jít o soukromoprávní oprávnění. V takovém případě jde o zákonná (legální) věcná břemena, která jsou instituty svého druhu, náležejícími veřejnému právu. Jejich podstata spočívá v tom, že jde o veřejnoprávní omezení vlastnického práva, [anonymizováno] také o vymezení obsahu vlastnického práva veřejnoprávním předpisem.

14. Ústavní soud dále uvedl, že povaha těchto omezení se projevovala např. ve způsobech jejich vzniku, při němž se neuplatňovaly obvyklé soukromoprávní skutečnosti (t.j. smlouvy). Příkladmo lze uvést zákon č. 438/1919 Sb. z. a n., o státní podpoře při zahájení soustavné a že sem patří i telekomunikační zákon. Stojí za pozornost, že právní úprava také charakterizovala množinu oprávněných subjektů, a to pozitivním způsobem. Patřily k nim např. všeužitečné elektrické podniky, státní telegrafní správa, plynárenské podniky požívající výhody, energetické podniky (organizace v působnosti ministerstva energetiky), plynárenské podniky, dodavatel (t.j. držitel autorizace pro rozvod), organizace spojů (pozn. s účinností od 24. 4. 1992 došlo zákonem č. 150/1992 Sb. k upřesnění, že jde zásadně o právnické osoby, které ke zřizování a provozování určených zařízení byly pověřeny příslušným orgánem státní správy telekomunikací, oprávnění příslušející organizacím spojů tento zákon přiznal výslovně i fyzickým a právnickým osobám oprávněným zřizovat a provozovat telekomunikační zařízení mimo jednotnou telekomunikační síť) apod. Teprve v posledních desetiletích se uvedená zákonná omezení začala v jednotlivých zákonných předpisech označovat jako„ věcná břemena“ (srov. zákon č. 150/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích) a Ústavní soud se k jejich povaze vyslovil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/04 (N 14/36 SbNU 155; 134/2005 Sb.) ze dne 25. 1. 2005. V něm doslova judikoval, že„ věcná břemena zřízená na základě zákona (tedy nejen podle energetického zákona) mají specifický režim, upravený veřejnoprávními předpisy, na jejichž základě byla zřízena. I když mají nesporný veřejnoprávní prvek daný způsobem jejich vzniku a účelem, kterému slouží, nelze přehlížet, že mají i významný prvek soukromoprávní. Občanské právo definuje věcné břemeno jako právo někoho jiného než vlastníka věci, které ho omezuje tak, že je povinen něco trpět, něčeho se zdržet nebo něco konat. Tzv. zákonná věcná břemena tento charakter mají také. Ostatně zákony, podle nichž vznikají, je tímto pojmem označují. Jejich režim však není zcela totožný s režimem smluvních věcných břemen, neboť se řídí speciální úpravou právních předpisů, které upravují činnosti, k jejichž provozování vznikly. Nejde však o úpravu komplexní, která by vylučovala použití obecné úpravy občanského práva o věcných břemenech. Proto pokud tyto speciální předpisy nemají zvláštní úpravu, řídí se jejich režim obecnou úpravou občanskoprávní.“

15. Odvolací soud tedy nemá žádné pochyby o tom, že speciální předpisy mají přednost před obecnou právní regulací také při formulaci podmínek pro vznik příslušného oprávnění užívat cizí nemovitost, pro předpoklady jeho výkonu, též pro případné posouzení účinků nevykonávání (promlčení, prekluze) a také pro zánik. V posuzované věci je, jak správně uvedl soud prvního stupně, právně významná dikce ust. § 12 telekomunikačního zákona, ve znění účinném do 30. 6. 2000. S ohledem na vše výše uvedené je zřejmé, že notifikační povinnost podle ust. § 12 odst. 2 telekomunikačního zákona nebyla podmínkou vzniku oprávnění organizace spojů zřizovat a provozovat telekomunikační vedení, byla samostatnou povinností této organizace patřící do obsahu právního vztahu mezi ní a vlastníkem dotčené nemovitosti. Pokud tedy žalobkyně namítala nesoulad stavby vedení [příjmení] s výše specifikovanými rozhodnutími [stát. instituce], jsou tyto zcela bezpředmětné, když podle shora citovaného nálezu Ústavního soudu, včetně příslušné právní úpravy v ust. § 12 telekomunikačního zákona, byly splněny veškeré podmínky pro vznik zákonného věcného břemene. Jestliže [jméno] [příjmení] v kupní smlouvě, kterou převedla vlastnické právo k předmětnému pozemku na žalobkyni, prohlásila, že na nemovitostech neváznou žádná zástavní práva, věcná břemena či jiné právní vady, nemá toto žádný vliv na vznik zákonného věcného břemene.

16. Je třeba přisvědčit správnosti závěru soudu prvního stupně, že věcné břemeno na pozemku [číslo] [anonymizována dvě slova] [obec] vzniklo ze zákona podle ust. § 12 telekomunikačního zákona o telekomunikacích, a že tedy nebylo nutno řešit otázku vydržení věcného břemene žalovanou či mimořádného vydržení.

17. Námitku žalobkyně, že vedení [příjmení] nebylo umístěno podle plánku, připojenému k rozhodnutí [stát. instituce] [číslo jednací] [anonymizována dvě slova] [datum rozhodnutí] má odvolací soud rovněž za nedůvodnou, když právní předchůdci žalobkyně vyslovili souhlas s tím, aby bylo umístěno do předmětného pozemku, jakož i se způsobem jeho položení. Nelze přehlédnout ani tu skutečnost, že vedení [příjmení] jsou provozována ve veřejném zájmu. Odvolací soud souhlasí s tím, jak soud prvního stupně v odst. 26 odůvodnění napadeného rozsudku vyhodnotil prohlášení [jméno] [příjmení].

18. Ve světle výkladu podaného soudem prvního stupně proto odvolací námitky žalobkyně nemohou nikterak obstát.

19. Soud prvního stupně proto nikterak nepochybil, když žalobu zamítl a odvolací soud proto jeho rozsudek jako věcně správný (včetně věcně správného akcesorického výroku o nákladech řízení) podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil. Konstatuje, že v této věci nenastaly mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly postup podle ust. § 150 o.s.ř. a že tedy o náhradě nákladů řízení rozhodl prvostupňový soud správně podle zásady úspěchu ve věci, vyjádřené v ust. § 142 odst. 1 o.s.ř.

20. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy zcela procesně úspěšné žalované vznikly ve stádiu odvolacího řízení náklady spojené s právním zastoupením advokátem podle vyhl. č. 177/1996 Sb. Ty jsou tvořeny dvěma hlavními úkony po 1 500 Kč (ust. § 11 odst. 1, a to 1x podle písm. d) - vypracování vyjádření k odvolání, a 1x podle písm. g) - účast na jednání dne [datum], když výše je dána ust. § 7 bod 4. AT ve spojení s ust. § 9 odst. 1 AT) a dvakrát náhrada hotových výdajů po 300 Kč (ust. § 13 odst. 3 AT). Dále pak byla přiznána 21% daň z přidané hodnoty (ust. § 47 odst. 1, písm. a) zák. č. 235/2004 v platném znění) z výše uvedených položek ve výši 756 Kč (ust. § 137 odst. 3 o.s.ř.). Celkové náklady žalované tedy činí za tuto část řízení 4 356 Kč a jejich náhrada jí byla přisouzena v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.).