o určení vlastnického práva k nemovitým věcem

1. Okresní soud v [Anonymizováno] (dále jen „soud prvního stupně“ nebo „prvostupňový soud“) svým rozsudkem č.j. [spisová značka] ze dne [datum] výrokem I. zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je výlučným vlastníkem nemovitostí, vyjmenovaných v tomto výroku a výrokem II. jí uložil povinnost zaplatit žalovanému k rukám jeho zástupce na náhradu nákladů řízení 29 379 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Žalobkyně se požadovaného určení domáhala s tím, že má naléhavý právní zájem na podané určovací žalobě, neboť bez soudního určení je její vlastnické právo ohroženo a stav zápisu v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnému právnímu stavu. Připomínala, že rozhodnutí soudu je způsobilým podkladem pro dosažení souladu mezi právním stavem a stavem evidovaným v katastru nemovitostí. Tvrdila, že žalovaný je v katastru nemovitostí zapsán jako výlučný vlastník nemovitostí, vedených na LV [Anonymizováno] pro k.ú. [adresa] a na LV [Anonymizováno] pro k.ú. [adresa], přestože tyto byly před jejich převodem ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Žalobkyně tvrdila, že původně zamýšlela prostřednictvím [jméno FO] prodat pouze nemovitosti v k.ú. [adresa] za kupní cenu 6,5 mil. Kč. Kupní smlouvu podepsala v dobré víře, aniž by v ní byl uveden kupující, a následně zjistila, že nabyvatelem se stal žalovaný, s nímž má dlouhodobě špatné vztahy, a že mezi předmět převodu byly bez její vůle zahrnuty rovněž nemovitosti v k.ú. [adresa]. Tvrdila, že sjednaná kupní cena odpovídala toliko nemovitostem v k.ú. [adresa] a je zjevně neadekvátní hodnotě majetku převedeného v celém rozsahu, což vyvolává pochybnosti o poctivosti a férovosti právního jednání. Namítala, že po jejím podpisu došlo k manipulaci s obsahem smlouvy, zejména k dodatečnému rozšíření předmětu převodu bez jejího vědomí a souhlasu, když obsahové a formální nesrovnalosti listiny, včetně nejednotného členění stran a specifikace nemovitostí, tuto pochybnost podporují. Tvrdila, že její vůle směřovala výlučně k převodu nemovitostí v k.ú. [adresa], nikoli nemovitostí v k.ú. [adresa], a že byla uvedena v podstatný omyl ohledně obsahu smlouvy, případně byla oklamána lstí. Dovozovala, že právní jednání tak nemělo její vůli, odpovídající skutečně realizovanému převodu, že je proto neplatné a příčí se dobrým mravům.

3. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že žalobkyně k prokázání svých tvrzení nepředložila žádné důkazy a brojí i proti té části kupní smlouvy, kterou sama zamýšlela prodat. Zdůrazňoval, že pravost a úplnost kupní smlouvy vylučuje notářský zápis notářky [tituly před jménem] [jméno FO], že smlouva má úředně ověřený podpis žalobkyně, tři číslované strany a vykazuje pouze formální překlep v označení odstavců. Připomínal, že údaje o nemovitostech v k.ú. [adresa] na sebe logicky navazují a odlišné formátování je důsledkem kopírování či skenování. [jméno FO] [jméno FO] tvrdil, že byl žalobkyní vybaven plnou mocí, opravňující jej ke všem právním jednáním týkajícím se všech dotčených nemovitostí, včetně jejich bezúplatného převodu, což žalobkyně v žalobě účelově zamlčuje. Zdůrazňoval, že nemovitosti byly po generace majetkem rodiny žalovaného a žalobkyně je měla pouze spravovat v souladu s vůlí zůstavitele, což nečinila a že kupní cena jednoznačně neodpovídá hodnotě samotných nemovitostí v k.ú. [adresa]. Poukazoval rovněž na to, že žalobkyně jednala z vlastní iniciativy, svobodně a informovaně, že její tvrzení o podstatném omylu jsou nepravdivá a v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR, neboť nepostupovala s obvyklou mírou opatrnosti.

4. Usnesením č.j. [spisová značka] ze dne [datum], které nabylo právní moci dne [datum], vyloučil soud prvního stupně část žaloby, která se týkala určení vlastnictví k nemovitostem v k.ú. [adresa] k samostatnému řízení.

5. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami a znaleckými posudky, z nich zjistil skutkový stav tak, jak je podrobně uvedeno v odst. 6 odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje.

6. Prvostupňový soud se předně zabýval existencí naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení podle ust. [Anonymizováno] (dále jen „o.s.ř.“) a v odst. 10 odůvodnění napadeného rozsudku uzavřel, že tato podmínka je splněna, a to z důvodu jistoty právních vztahů, kdy v katastru nemovitostí je v současné době jako vlastník předmětných nemovitostí v k.ú. [adresa] zapsán žalovaný a žalobkyně jeho vlastnické právo zpochybňuje, tudíž spor mezi účastníky lze vyřešit toliko určovací žalobou.

7. Poté odkázal na ust. [Anonymizováno] (dále jen „o.z.“), ust. [Anonymizováno], ust. § 551 o.z. a ust. § 552 o.z. a o nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 o.s.ř.

8. Soud prvního stupně konstatoval, že žaloba není důvodná, když bylo prokázáno, že kupní smlouva nebyla po podpisu žalobkyně nijak doplňována či měněna. Zdůraznil, že se účastníci řádně dohodli na podstatných náležitostech smlouvy, tedy přesné specifikaci převáděných nemovitostí a kupní ceně 6,5 mil. Kč. Žalobkyně projevila svou vůli vážně a jednoznačně, smlouvu si před podpisem přečetla a podepsala, když současně podepsala plnou moc, která výslovně zahrnovala i nemovitosti v k. ú. [adresa], což potvrzuje její úmysl tyto nemovitosti převést. Prvostupňový soud akcentoval, že tedy nejednala v rozhodující okolnosti v omylu a nebyly splněny podmínky ust. [Anonymizováno] a že neshledal ani rozpor právního jednání s dobrými mravy, takže kupní smlouvu považoval za platnou. Uvedl, že nesprávné uvedení nacionálů žalovaného nepovažoval za rozhodné, když žalobkyně nesplnila povinnost tvrzení, neboť neuvedla relevantní skutková tvrzení, která by odůvodňovala provedení jí navržených důkazů. Zdůraznil, že bez splnění povinnosti tvrdit nelze provádět dokazování a žalobkyně tak neunesla ani břemeno tvrzení, ani břemeno důkazní, což vedlo k zamítnutí žaloby v celém rozsahu.

9. Proti tomuto rozsudku podali včas odvolání oba účastníci řízení.

10. Žalobkyně své odvolání směřovala proti oběma jeho výrokům a soudu prvního stupně vytýkala neprovedení navržených důkazů, nesprávná skutková zjištění a vadné právní posouzení. Předně poukazovala na to, že jejím záměrem byl výhradně prodej nemovitostí v k.ú. [adresa], nikoli v k.ú. [adresa] a že jednala v důvěře k [jméno FO], který měl prodej pouze zprostředkovat. Zdůrazňovala, že smlouvu i plnou moc podepisovala těsně před odletem do zahraničí, v časovém stresu a bez reálné možnosti se s obsahem listin seznámit. Prvostupňovému soudu vytýkala, že se nezabýval okolnostmi podpisu smlouvy, neprovedl klíčové důkazy (zejména její výslech a výslechy [jméno FO] a dalších svědků) a bez dalšího uzavřel, že její vůle byla vážná a jednoznačná. Konstatovala, že tím opomenul posoudit, zda skutečný obsah smlouvy odpovídal jejímu skutečnému úmyslu, a otázku nedostatku vážnosti vůle ponechal zcela bez hodnocení, čímž zatížil rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti. Dále mu vytýkala, že se nedostatečně vypořádal s otázkou kupní ceny, když bez provedení důkazů uzavřel, že nízká cena je ospravedlnitelná rodinným vztahem účastníků, aniž by zohlednil její tvrzení, že mezi účastníky dlouhodobě neexistují dobré vztahy a že by žalovanému nikdy nemovitosti dobrovolně nepřevedla, natož hluboko pod cenou. Připomínala, že navrhovala provedení znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO], který stanovil obvyklou hodnotu nemovitostí na cca 97,27 mil. Kč, zatímco kupní cena činila pouze 6,5 mil. Kč a že tento extrémní nepoměr soud prvního stupně zcela pominul, ačkoliv naplňuje znaky lichvy a sám o sobě vyvolává pochybnosti o poctivosti právního jednání. Dovozovala, že neprovedení tohoto zásadního důkazu vedlo k neúplnému zjištění skutkového stavu. Prvostupňovému soudu dále vytýkala, že se nevypořádal s tvrzením, že jednala ve stavu tísně a rozrušení, což mělo být zneužito k převodu veškerého jejího nemovitého majetku a že tím porušil povinnost hodnotit všechny rozhodné okolnosti a zkoumat absolutní neplatnost právního jednání z úřední povinnosti. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení nebo jej změnil tak, aby bylo žalobě vyhověno

11. Žalovaný své odvolání směřoval toliko proti výroku II. o náhradě nákladů řízení s tím, že prvostupňovému soudu vytýkal nesprávný výpočet jejich výše s tím, že neměl postupovat podle ust. § 9 odst. 4 písm. a) AT. Zdůrazňoval, že v řízení o žalobě na určení vlastnictví k nemovité věci je vlastnické právo k předmětným nemovitostem zcela zřejmě penězi ocenitelné a soud prvního stupně měl postupovat podle ust. § 8 odst. 1 písm. a) AT a rozhodnout na základě ceny nemovitostí, stanovené ve znaleckém posudku, na který v řízení odkazovala sama žalobkyně, tedy z částky 97 280 000 Kč. Navrhl, aby byl k řízení o odvolání vyžádán od [Anonymizováno] předmětný znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO], který určuje hodnotu nemovitých věcí, o jejichž určení vlastnického práva v řízení jde a aby byl proveden v odvolacím řízení jako důkaz pro určení ceny nemovitostí, resp. pro správné stanovení výše náhrady nákladů řízení. V tomto směru odkazoval na judikaturu Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu a navrhl, aby odvolací soud po provedení důkazu předmětným znaleckým posudkem napadený výrok II. změnil tak, že výši nákladů řízení určí podle ust. § 8 odst. 1 AT, eventuálně ho zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.

12. K odvolání žalované se vyjádřil tak, že navrhl potvrzení výroku I. rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného s tím, že žaloba byla založena výlučně na tvrzeních o padělání a manipulaci kupní smlouvy, která byla v řízení jednoznačně vyvrácena. Připomínal, že žalobkyně v řízení před prvostupňovým soudem tvrdila, že kupní smlouva byla po jejím podpisu dodatečně doplněna či falšována, zejména pokud jde o nemovitosti v k.ú. [adresa], a že podepsala jinou verzi smlouvy a těžiště žaloby tak spočívalo výhradně v tvrzené nepravosti listin. Poukazoval na to, že k vyvrácení těchto tvrzení byly provedeny důkazy, které jednoznačně prokázaly pravost kupní smlouvy i plné moci a vyloučily jakoukoli dodatečnou manipulaci, doplňování či padělání listin. Připomínal, že žalobkyně proti těmto důkazům nevznesla žádné konkrétní námitky, nenavrhla revizní znalecký posudek ani jiné protidůkazy, a ani po poučení prvostupňovým soudem svá skutková tvrzení nedoplnila. Zdůrazňoval, že zcela zásadní je existence plné moci, kterou žalobkyně zmocnila [jméno FO] bez jakýchkoli omezení ke zcizení, darování a jiným dispozicím se všemi nemovitostmi, a to jak v k.ú. [adresa], tak v k.ú. [adresa] a že žalobní tvrzení, že jejím skutečným úmyslem byl převod pouze části nemovitostí, je proto zjevně nevěrohodné a v přímém rozporu s obsahem jí podepsané listiny s úředně ověřeným podpisem. Konstatoval, že soud prvního stupně postupoval správně i procesně, když neprovedl další žalobkyní navrhované důkazy, neboť k nim nebyla přednesena žádná relevantní skutková tvrzení a nebyly způsobilé prokazovat žalobní důvod. Poukazoval na to, že se žalobkyně v odvolání pokouší nepřípustně změnit skutkový základ sporu a nově staví argumentaci na tvrzené lichvě, ačkoliv tato tvrzení v řízení před soudem prvního stupně neuplatnila. Dovozoval, že k takovým novým skutkovým tvrzením nelze přihlížet, když ani provedené důkazy neposkytují jakýkoli podklad pro závěr o tísni, slabosti či jejich zneužití. Připomínal, že z provedených důkazů naopak plyne, že žalobkyně jednala svobodně, vážně a srozumitelně, přičemž její tvrzení o stresu, časovém tlaku či důvěře v jinou osobu nemohou zpochybnit platnost právního jednání.

13. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že odvolateli uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody [ust. § 205 odst. 2 písm. b), e) a g) o.s.ř.], přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., tj. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání nejsou důvodná.

14. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně, tak jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí „na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

15. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou tedy správné, odvolací soud je sdílí a v souladu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku.

16. Soud prvního stupně vystihl ve svém rozsudku projednávanou problematiku věcně správně a způsobem zcela vyčerpávajícím a náležitým vyložil, které skutečnosti při svém rozhodování vzal za prokázané a které nikoliv, o které opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a jaký z nich učinil závěr o skutkovém stavu spolu s přesvědčivým právním hodnocením (ust. § 157 odst. 2 o.s.ř.). Pokud jde o hodnocení provedených důkazů, tak soud prvního stupně vycházel zcela ze zásady volného hodnocení důkazů, upravené v ust. § 132 o.s.ř. a své závěry zformuloval naprosto jasně, srozumitelně a přesvědčivě. Toto hodnocení tedy nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti.

17. Odvolací soud dále k věci, se zřetelem k odvolacím námitkám, předně konstatuje, že pokud žalobkyně v odvolání tvrdila lichevní jednání ze strany žalovaného, jedná se o novoty ve smyslu ust. § 205a o.s.ř., k nimž není možno v odvolacím řízení přihlížet.

18. Systém neúplné apelace, na němž je vybudováno odvolací řízení ve věcech sporných (je-li napadeno rozhodnutí ve věci samé), předpokládá, že spor po skutkové stránce účastník uskuteční u soudu prvního stupně. Skutečnosti a důkazy, které, ač mohl, před soudem prvního stupně neuplatnil, již účastník k prosazení svého nároku či obrany proti němu v odvolacím řízení uplatňovat nemůže. Zákon současně vychází z toho, že procesní následky spojené se zákazem novot v odvolacím řízení lze účastníku spravedlivě přičíst k tíži pouze tehdy, jestliže si v konkrétní věci těchto následků byl vědom. Vědomí o právních následcích zákon neponechává na tom, zda účastník ve vlastních poměrech zvolí kvalifikované zastoupení a ukládá soudu, aby každému účastníku, tedy i zastoupenému poskytl poučení.

19. Speciální poučovací povinnost, která vyplývá z uplatnění neúplné apelace v odvolacím řízení, jejímž smyslem je poskytnout účastníkům ještě „poslední“ možnost ke splnění povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti v řízení před soudem prvního stupně je zakotvena v ust. § 119a odst. 1 o.s.ř. Nesplnění poučovací povinnosti podle tohoto zák. ust. může podle ust. § 205a odst. 1 písm. e) o.s.ř. vést k tomu, že se odvolací řízení bude řídit pravidly úplné apelace (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí pod R 61/2002). Soud prvního stupně, jak vyplývá z obsahu spisu, však účastníky podle ust. § 119a o.s.ř. řádně poučil.

20. Neobstojí ani žalobkyní vytýkaná vada řízení, že soud prvního stupně neprovedl všechny navržené důkazy. Nejvyšší soud ČR ve své rozhodovací praxi opakovaně uvedl, že účastník řízení, na němž je povinnost tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky, nemá – v procesním slova smyslu – právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud ve smyslu ust. § 120 odst. 1 věty druhé o.s.ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a pokud takovému návrhu nevyhoví, v odůvodnění rozhodnutí vyloží (srov. ust. § 157 odst. 2 o.s.ř.), z jakých důvodů (ve vztahu k hmotně-právním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě dospěl) navržené důkazy neprovedl (srov. shodně např. závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], a rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], a dále též nálezy Ústavního soudu sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum], a sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum]). Této své povinnosti soud prvního stupně v posuzované věci dostál, neboť v odst. 7 odůvodnění napadeného rozsudku náležitě vysvětlil důvody, proč nebylo v poměrech projednávané věci nutno důkaznímu návrhu – i z pohledu úplnosti zjištěného skutkového stavu – vyhovět.

21. Odvolací soud zároveň konstatuje, že neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum], [Anonymizováno]).

22. Soud prvního stupně se žádného z výše uvedených pochybení nedopustil, naopak se věcí řádně zabýval a náležitě odůvodnil, na základě jakých důkazů a úvah dospěl ke skutkovým zjištěním a právním závěrům, které odvolatelka v odvolání podrobuje kritice. Odůvodnění napadeného rozsudku má racionální základnu a je hájitelné.

23. Jak již bylo shora uvedeno, prvostupňový soud taktéž vysvětlil, z jakých důvodů neprovedl odvolatelkou navržené důkazy, přičemž uváděné důvody, jmenovitě nadbytečnost a neschopnost prokázat tvrzenou skutečnost, jsou, jak z výše vyloženého vyplývá, ústavně aprobovanými důvody dovolujícími soudu neprovést navržený důkaz. Odvolací soud jen doplňuje, že provádět dokazování na výši hodnoty nemovitostí by bylo nad rámec tohoto řízení, včetně vyžadování policejního spisu, obsahujícího předmětný znalecký posudek (jak rovněž navrhoval ve svém odvolání žalovaný). Neprovedení navržených důkazních prostředků tedy nemělo vliv na otázku unesení důkazního břemene žalobkyně o jí tvrzených skutečnostech.

24. Jak již bylo shora uvedeno, neshledal odvolací soud důvod odchýlit se od skutkových zjištění soudu prvního stupně, neboť mají oporu v listinných důkazech i ve znaleckých závěrech a nejsou vnitřně rozporná.

25. Podle ust. § 560 o.z. vyžaduje písemnou formu právní jednání, kterým se převádí věcné právo k nemovité věci.

26. Podle ust. § 561 odst. 2 o.z. jednají-li více osob při převodu věcného práva k nemovité věci, vyžadují se jejich projevy na téže listině.

27. Podle ust. § 2128 odst. 1 o.z. vyžaduje kupní smlouva o prodeji nemovité věci formu podle ust. § 560 o.z.

28. Tyto požadavky byly v projednávané věci splněny. Kupní smlouva byla pořízena písemně, oba účastníci ji podepsali na téže listině a převáděné nemovitosti byly identifikovány způsobem nevzbuzujícím pochybnost. Skutečnost, že kupující byl v záhlaví označen ručně psaným tiskacím písmem, popřípadě že číslování článků není zcela plynulé, sama o sobě nečiní právní jednání neurčitým ani nesrozumitelným ve smyslu ust. § 553 o.z. Rozhodující je, zda je z obsahu listiny zjistitelný její smysl a obsah; v tomto směru nevznikají rozumné pochybnosti.

29. Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce, že žalobkyně neprojevila vážnou vůli převést všechny ve smlouvě označené nemovitosti. Ze skutkových zjištění plyne, že žalobkyně sama usilovala o prodej svých nemovitostí, podepsala kupní smlouvu s úředně ověřeným podpisem a současně bez obsahového omezení udělila [jméno FO] širokou plnou moc, zahrnující i zcizení všech konkrétně označených nemovitostí. Jak správně zjistil prvostupňový soud, nebyly zjištěny žádné stopy následného doplňování textu ani jiné manipulace s listinami. Za tohoto stavu nelze přijmout závěr, že by šlo o zdánlivé právní jednání pro nedostatek vůle podle ust. § 551 a ust. § 552 o.z.

30. Výklad právního jednání podle ust. § 556 o.z. přitom musí vycházet nejen z jazykového vyjádření, ale i z okolností, které uzavření smlouvy předcházely, a z následného chování stran. Všechny tyto okolnosti svědčí závěru, že projevená vůle směřovala k uzavření kupní smlouvy o převodu ve smlouvě vyjmenovaných nemovitostí za sjednanou cenu 6 500 000 Kč.

31. Samotný nepoměr mezi sjednanou kupní cenou a cenou obvyklou bez dalšího nevede k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy. Občanský zákoník pro takové situace upravuje zvláštní instituty neúměrného zkrácení (ust. § 1793 a násl.) a lichvy (ust. § 1796). Takové skutečnosti však v řízení před soudem prvního stupně tvrzeny nebyly.

32. Pokud žalobkyně ve svém odvolání zdůrazňovala, že smlouvu i plnou moc podepisovala těsně před odletem do zahraničí, v časovém stresu a bez reálné možnosti se s obsahem listin seznámit a soudu prvního stupně vytýkala, že se nezabýval okolnostmi podpisu smlouvy, musí odvolací soud takovouto argumentaci odmítnout. Z žádných provedených důkazů totiž nevyplynulo, že by žalobkyně byla při podpisu smlouvy v takovém stavu, který by vylučoval svobodný a vážný projev vůle, nebo že by žalovaný takového stavu zneužil.

33. Jestliže žalobkyně poukazovala na znalecké ocenění nemovitostí částkou 97 280 000 Kč, lze uzavřít pouze to, že sjednaná cena může být v hrubém nepoměru k hodnotě převáděného majetku. To však samo o sobě nepostačuje k závěru, že kupní smlouva je pro rozpor se zákonem či dobrými mravy absolutně neplatná podle ust. § 588 o.z. Zjištěné okolnosti naopak nevyvracejí zásadu vyjádřenou v ust. § 574 o.z., podle níž je třeba na právní jednání spíše hledět jako na platné než jako na neplatné.

34. Ve shodě s prvostupňovým soudem má odvolací soud za prokázané tvrzení žalovaného, že kupní smlouva byla dne [datum] podepsána žalobkyní a že tedy k převodu vlastnictví předmětných nemovitostí došlo platnou kupní smlouvou, když podpisy obou účastníků byly řádně úředně ověřeny.

35. Provedený způsob vyznačení legalizace obou podpisů byl zcela v souladu s vyhláškou č. 36/2006 Sb., o ověřování shody opisu nebo kopie s listinou a o ověřování pravosti podpisu (dále jen „vyhláška“).

36. Podle jejího ust. § 3 odst. 1 se legalizace vyznačí formou ověřovací doložky. Vzory ověřovací doložky jsou stanoveny v přílohách č. [hodnota] a [Anonymizováno] k této vyhlášce. Podle odst. 2 jestliže se soubor listin při legalizaci pevně spojuje do svazku, spojí se sešitím, které se přelepí. Přelepka se opatří otiskem úředního razítka z obou stran tak, že část otisku úředního razítka je otištěna na listině. Podle odst. 3 není-li na listině, na které je legalizován podpis, dostatek místa pro vyznačení ověřovací doložky, vyznačí se ověřovací doložka na samostatném listu papíru pevně spojeném s listinou způsobem uvedeným v odst. 2.

37. Ověřovací doložky pro legalizaci podpisů všech kontrahentů kupní smlouvy odpovídají vzoru v příloze č. [hodnota] vyhlášky a jejich umístění je zcela v souladu s ust. § 3 odst. 3 vyhlášky. Všechny rovněž obsahují náležitosti podle ust. § 12 zákona č. 21/2006 Sb., o ověřování shody opisu nebo kopie s listinou a o ověřování pravosti podpisu a o změně některých zákonů, na které správně odkázal soud prvního stupně.

38. Celá kupní smlouva, sestávající ze tří stran na dvou listech, je dále opatřena přelepkou (v souladu s ust. § 3 odst. 2 vyhlášky) a otiskem úředního razítka, na němž je uvedeno stejné číslo razítka ([Anonymizováno]), použitého při ověřování prvního podpisu na smlouvě, tedy žalobkyně.

39. Nelze rovněž přehlédnout, že katastrální úřad na základě předložené listiny povolil vklad vlastnického práva ve prospěch žalovaného. Tato skutečnost sama o sobě platnost smlouvy nezakládá, podporuje však závěr, že předložená listina zjevně splňovala formální náležitosti převodní listiny a že z jejího obsahu nebyl patrný důvod, pro který by právní jednání bylo neplatné. Nebylo-li prokázáno, že kupní smlouva trpí vadou způsobující její zdánlivost nebo neplatnost, je správný závěr soudu prvního stupně, že žaloba není důvodná.

40. Ve světle výkladu podaného soudem prvního stupně proto odvolací námitky žalobkyně nemohou nikterak obstát.

41. Soud prvního stupně tedy nikterak nepochybil, když žalobu zamítl a odvolací soud proto jeho rozsudek jako věcně správný v obou výrocích podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

42. Jediného pochybení se prvostupňový soud dopustil při rozhodování o nákladech řízení, kdy neodkázal na žádné konkrétní ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „AT“). Z odůvodnění je ale zřejmé, že výši hlavního úkonu určil podle ust. § 9 odst. 4 písm. b) AT, výši režijního paušálu podle ust. § 13 odst. 4 AT a že přiznal DPH. Odvolací soud má takový postup za správný. Jak již bylo shora uvedeno v odst. 23, bylo by provádění dokazování na výši hodnoty nemovitostí nad rámec tohoto řízení, včetně vyžadování policejního spisu, obsahujícího předmětný znalecký posudek.

43. Odvolací soud dále konstatuje, že v této věci nenastaly mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly postup podle ust. § 150 o.s.ř.

44. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy žalovanému, který byl procesně neúspěšným toliko ve svém odvolání do výroku o náhradě nákladů řízení, přiznal odvolací soud plnou náhradu jím vyúčtovaných nákladů odvolacího řízení podle vyhl. č. 177/1996 Sb. Ty jsou tvořeny dvěma hlavními úkony po 5 620 Kč [ust. § 11 odst. 1, a to 1x podle písm. d) - vypracování vyjádření k odvolání, a 1x podle písm. g) - účast na jednání dne [datum], když výše je dána opět ust. § 9 odst. 4 písm. b) AT, s poukazem na ust. § 7 bod 5. AT] a dvěma náhradami hotových výdajů po 450 Kč (ust. § 13 odst. 4 AT). Žalovanému dále náleží náhrada za promeškaný čas podle ust. § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT za čtyři započaté půlhodiny po 150 Kč. Další náklady tvoří cestovné ve výši 1 096,74 Kč (srov. ust. § 13 odst. 5 AT, ve spojení s ust. § 157 zákoníku práce) za cestu [adresa] a zpět (120 km), konanou dne [datum] automobilem [Anonymizováno] [SPZ], při ceně motorové nafty 34,10 Kč za litr [podle ust. § 4 písm. c) vyhl. č. 573/2025 Sb.], při průměrné spotřebě pohonných hmot použitého vozidla, zjištěné z technického průkazu 9,5 litrů/100 km a základní náhradě 5,90 Kč [podle ust. § 1 písm. b) vyhl. č. 573/2025 Sb.]. Dále byla přiznána 21% daň z přidané hodnoty [ust. § 47 odst. 1, písm. a) zák. č. 235/2004 Sb. v platném znění] z výše uvedených položek ve výši 2 549,40 Kč (ust. § 137 odst. 3 o.s.ř.). Celkové náklady žalovaného tedy činí za tuto část řízení (po zaokrouhlení) 16 386 Kč a jejich náhrada mu byla přisouzena v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.).