o odvolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Praha – východ č.j. 35 C 408/2021 – 57 ze dne 11. dubna 2022

1. Okresní soud Praha – východ svým rozsudkem č.j. 35 C 408/2021 – 57 ze dne 11. 4. 2022 rozhodl tak, že výrokem I. zamítl žalobu, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 120 000 Kč spolu s úrokem z prodlení 8,5 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení a výrokem II. žalovanému nepřiznal náhradu nákladů řízení.

2. Žalobkyně se domáhala této částky s tím, že je dědicem po [jméno] [příjmení], [datum narození], zemřelém dne [datum] (dále jen„ zůstavitel“) a že žalovaný dne [datum] vybral z vkladní knížky zůstavitele č. [bankovní účet] částku 120 000 Kč, aniž by k tomu měl právní důvod. Tvrdila, že jí žalovaný tuto částku přes výzvy neuhradil. Ten navrhl zamítnutí žaloby a vyslovil námitku promlčení. Uvedl, že pokud by k promlčení nedošlo, tak uvedené finanční prostředky byly se souhlasem zůstavitele užity na rekonstrukci střechy jeho domu.

3. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami a výslechem svědkyně [jméno] [příjmení] tak, jak je podrobně uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl k závěru, že se zůstavitel se žalovaným dohodl na poskytnutí částky 120 000 Kč na opravu střechy domu, který patřil žalovanému a ve kterém zůstavitel žil. Zdůraznil, že prostředky byly k tomuto účelu zjevně užity, neboť to vyplývá z časové souvislosti mezi výběrem uvedené částky, fakturou za tyto práce a z výpovědi svědkyně, u které neměl důvod pochybovat o pravdivosti její výpovědi. Uvedl, že uvěřil i výpovědi žalovaného, která zapadá do celkového obrazu zjištěného skutkového děje, přestože v průběhu času opakovaně měnil svoje skutková sdělení.

4. Soud prvního stupně odkázal na ust. § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen„ o.z.“), ust. § 2053 o.z., ust. § 639 o.z., a ust. § 2055 odst. 1 o.z. a předně konstatoval, že dluh není promlčen. Uvedl, že uznání dluhu ze dne [datum] je podle ust. § 2053 o.z. dostatečně určité, pokud jde o výši i o důvod a že od tohoto data běží desetiletá promlčecí lhůta podle ust. § 639 o.z., která dosud neuplynula. Zdůraznil, že na tom nic nemění ani případná skutečnost, že dluh v té době již byl promlčen a odkázal na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu České republiky. Uzavřel, že mezi zůstavitelem a žalovaným došlo k uzavření darovací smlouvy podle ust. 2055 a násl. o.z., kdy bylo zcela zjevně vůlí zůstavitele přispět žalovanému na rekonstrukci obydlí, ve kterém oba žili. Vzhledem k tomu, že zde existuje titul, na základě kterého byly žalovanému poskytnuty prostředky, žalobu zamítl s tím, že nebyly splněny předpoklady ust. § 2991 a násl. o.z. O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“). Uvedl, že vzal v úvahu jednání žalovaného v průběhu dědického řízení po zůstaviteli a uzavřel, že si žalovaný tuto žalobu přivodil sám, neboť v průběhu času nekonzistentně měnil svoje skutková tvrzení, a to i s ohledem na listiny, které mu byly předloženy. Zdůraznil, že kdyby již od počátku sdělil, co se s penězi stalo, a předložil k tomu důkazy, nemusela by žalobkyně podávat vůči němu žalobu, aby situaci objasnila. Za uvedené situace označil jednání žalovaného ve spojení se skutečností, že žalobkyně je toliko dědicem zůstavitele a jednání účastníků se neúčastnila, za okolnost zvláštního zřetele hodnou, pro kterou jinak úspěšnému žalovanému náhradu nákladů řízení nepřiznal.

5. Proti tomuto rozsudku podali včas odvolání oba účastníci řízení.

6. Odvolání žalobkyně směřovalo do obou výroků a tato v něm velice podrobně poukazovala na různost vyjádření žalovaného v průběhu dědického řízení a na skutečnost, že předmětný dluh uznal. Konstatovala, že žalobou nárokovala zaplacení částky ve výši 120 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, které na straně žalovaného vzniklo tím, že dne [datum] vybral z vkladní knížky [číslo] vedené u [právnická osoba] uvedenou částku, která reprezentovala vklad peněz, které patřily nikoli jemu, nýbrž zůstaviteli, do jehož práv vstoupila. Námitky žalovaného, že jím učiněné uznání dluhu je neplatné, případně že nemá právní účinky, označila za nedůvodné a výpovědi žalovaného a svědkyně [jméno] [příjmení] za účelové. Připomínala, že důsledkem uznání dluhu písemným prohlášením dlužníka je vyvratitelná právní domněnka, že dluh v době uznání v uznaném rozsahu trval a že tak věřitel nemusí dokazovat ani vznik dluhu, ani jeho rozsah v době uznání, neboť důkazní břemeno se přesouvá na dlužníka, které žalovaný neunesl. Navrhla změnu rozsudku soudu prvního stupně tak, aby bylo žalobě vyhověno a byla jí přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů.

7. Žalovaný podal odvolání toliko do výroku o nákladech řízení a předně vyslovil nesouhlas s úvahou prvostupňového soudu, která jej vedla k postupu podle ust. § 150 o.s.ř. Zdůrazňoval, že ze strany žalobkyně (t.j. státu zastoupeného právním odborníkem) nikdy nebyl dotazován na to, jak bylo s prostředky naloženo, ačkoli žalobkyni muselo být zřejmé, že bezdůvodné obohacení nevzniká samotným výběrem, ale až nakládáním v rozporu s vůlí právního předchůdce. Stran skutečnosti, že mu nebyly v tomto směru položeny dotazy, odkazoval na jednotlivé protokoly z dědického řízení. Připomínal i obsah samotné žaloby, z níž je zřejmé, že žalobkyně svůj nárok na úhradu částky, vedle uznání dluhu, dovozovala toliko z výběru, nikoli z následného nakládání s penězi. Dovozoval, že nezapříčinil vznik nákladů na soudní řízení, ale že to byla žalobkyně, která před podáním žaloby ignorovala otázku, zda k bezdůvodnému obohacení skutečně došlo, a spokojila se pouze s uznáním dluhu, zabývajícím se toliko samotným výběrem. Z lidského hlediska pak poukazoval na to, že byl ke dni podpisu uznání dluhu již účastníkem dědického řízení toliko co do své pohledávky za dědictvím (nájemné, pohřeb a další), nikoli však účastníkem řízení co do svého závazku k zůstaviteli. Ohledně uznání dluhu uváděl, že k němu došlo v situaci pro laika velmi nepřehledné, kdy byl předvolán k projednání své pohledávky za dědictvím, nikoli k projednání žalobkyní tvrzeného závazku k dědictví. Vyslovil svůj názor, že nepřiznáním nároku na náhradu nákladů řízení došlo k nesprávnému rozhodnutí a navrhl, aby odvolací soud výrok II. napadeného rozsudku změnil tak, že mu náhradu nákladů v celém rozsahu přizná.

8. K odvolání žalobkyně se žalovaný vyjádřil tak, že navrhl potvrzení výroku I. rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. Opakovaně zdůrazňoval, že v průběhu celého dědického řízení nebyl nikdy dotazován na to, jak bylo vůbec s předmětnými finančními prostředky naloženo, což mimo jiné vyplývá i ze všech listin založených žalobkyní. Konstatoval, že dotazy směřovaly pouze v tom směru, kdo a kdy učinil výběr, a nijak již nesměřovaly na vlastní důvod výběru. Připomínal, že je právní laik a těžko se v celé věci orientoval. Přestože byl zůstavitel jeho nevlastní otec, měli spolu navzájem vřelý vztah jako otec a syn, žili spolu a vedli společnou domácnost. Pokud zůstavitel odešel do domova s pečovatelskou službou, bylo to pouze z toho důvodu, že mu tam bylo komfortněji, stejně jako to bývá v jiných rodinách. Oba spolu měli dohodu o společném hospodaření a žalovaný měl i přístupová práva k vkladní knížce zůstavitele. Protože proti němu vystupovali v dědickém řízení dva profesionální právníci, tedy notářka a právnička za úřad pro zastupování státu, označil takový přístup za neférový ze strany státu, včetně toho, jakým způsobem došlo k uznání dluhu. Uvedl, že předmětnou listinu podepsal z důvodu, že peníze vybral, aniž by vnímal souvislosti. Připomínal, že k vlastnímu výběru peněz došlo v květnu 2015, zůstavitel se odstěhoval ze společné domácnosti až v roce 2017 a zemřel v roce 2018, tedy tři roky po výběru peněz. K uznání dluhu potom došlo až v roce 2020 a vkladní knížka byla nalezena u zůstavitele po jeho smrti.

9. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody (ust. § 205 odst. 2 písm. b), d), e) a g) o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., t.j. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně, na rozdíl od odvolání žalovaného, není důvodné.

10. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně, tak jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3450/2011 ze dne 16. 11. 2011, podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí„ na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

11. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou tedy správné, odvolací soud je sdílí, v souladu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a dále k věci, se zřetelem k odvolacím námitkám, dodává:

12. Namítá-li odvolatelka neprovedení navrhovaných důkazů, patří se uvést, že jedním z aspektů práva na spravedlivý proces je, že v soudním řízení je nutno umožnit účastníku řízení tvrdit rozhodné skutečnosti a k jejich prokázání navrhnout provedení relevantních důkazů. Tomuto právu účastníka řízení pak odpovídá povinnost obecného soudu o návrhu rozhodnout a v případě jeho zamítnutí poté v rozhodnutí ve věci samé odůvodnit, proč soud k provedení navržených důkazů nepřistoupil; okrajovou a obecnou zmínku v odůvodnění rozhodnutí neodpovídající závažnosti věci nelze považovat za řádné odůvodnění v intencích zásady spravedlivého procesu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/04 ze dne 8. 11. 2006 (N 208/43 SbNU 323)). Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, t.j. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004, N 87/33 SbNU 339).

13. Žádného z výše uvedených pochybení se soud prvního stupně v této věci nedopustil, naopak se jeho věcí řádně zabýval a náležitě odůvodnil, na základě jakých důkazů a úvah dospěl ke skutkovým zjištěním, které odvolatelka v odvolání podrobuje kritice. Odůvodnění napadeného rozsudku má racionální základnu a je hájitelné. Soud prvního stupně k neprovedenému důkazu, který navrhla žalobkyně (výslech soudní komisařky) v odst. 9 odůvodnění napadeného rozsudku toliko uvedl, že„ další navržené dokazování zamítl pro nadbytečnost“. Byť tedy přesně nespecifikoval, jaký konkrétní důkaz neprovedl, je jím uváděný důvod, jmenovitě nadbytečnost, jak z výše vyloženého vyplývá, ústavně aprobovaným důvodem dovolujícími soudu neprovést navržený důkaz. Odvolací soud má rovněž za to, že výslech soudní komisařky by do zjištění skutkového stavu nic nového nepřinesl a proto ani on nepřistoupil k provedení tohoto důkazu.

14. Pokud žalobkyně v odvolání napadala důvěryhodnost výpovědí žalovaného a svědkyně [jméno] [příjmení], tak odvolací soud považuje za nutné zdůraznit, že hodnocení výpovědi svědka i účastníka je z hlediska její věrohodnosti v souladu se zásadou přímosti občanského soudního řízení (ust. § 122 odst. 1 o.s.ř.) věcí soudu, který provádí dokazování. Ke způsobu tohoto hodnocení by mohl odvolací soud přihlédnout jen v případě, že by soud prvního stupně hodnotil věrohodnost výpovědi na základě skutečností, které se podle obecných zkušeností k věrohodnosti výpovědi nevztahují. Věrohodnost výpovědi svědka nebo účastníka lze hodnotit i s přihlédnutím ke způsobu, jakým svědek nebo účastník soudu sděluje zjišťované skutečnosti a k jeho chování při výpovědi (obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1033/2005 ze dne 4. 4. 2006). Svědek v občanském soudním řízení vypovídá o tom, co svými smysly vnímal o skutečnostech, které tvoří předmět jeho výslechu. Svědku tedy nepřísluší, aby vnímané skutečnosti hodnotil a aby tak z nich činil o věci skutkové nebo právní závěry, neboť toto je úkolem soudu. Při důkazu výpovědí svědka soud prvního stupně hodnotí věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují). Odvolací soud nemá žádný důvod vytknout soudu prvního stupně, že by ignoroval části výpovědí jím vyslechnuté svědkyně nebo že by obsah této výpovědi vyhodnotil způsobem, který by byl v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, dané ust. § 132 o.s.ř. Je třeba připomenout, že soud prvního stupně není povinen uvádět u každého provedeného důkazu, že jej považuje za věrohodný. Tento jeho závěr totiž již přímo vyplývá z jeho konkrétních skutkových závěrů, neboť pokud by provedené důkazy nepovažoval za věrohodné, zcela logicky by se jejich obsah neprojevil v jím popsaném zjištěném skutkovém ději. Skutková zjištění soudu prvního stupně tedy mají oporu v provedeném dokazování, jestliže z odůvodnění rozsudku a z obsahu spisu vyplývá, že prvostupňový soud vzal pro uvedená zjištění v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ust. § 132 o.s.ř.

15. Pokud svědkyně uvedla, že zůstavitel na sklonku svého života bydlel u žalovaného a vyjadřoval se o tom, že bude třeba dům rekonstruovat a že se chtěl na této rekonstrukci podílet a že se i podílel, lze její výpověď v tomto směru považovat za nepřímý důkaz. Skutečnost prokazovanou pouze nepřímými důkazy lze mít za prokázanou, jestliže na základě výsledků hodnocení těchto důkazů lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala (že je pravdivá); nestačí, lze-li usuzovat pouze na možnost její pravdivosti (na její pravděpodobnost) – shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2682/2013 ze dne 26. 6. 2014.

16. Soudu nelze předepsat pravidla, z nichž by měl při hodnocení důkazů vycházet. Stanovení hranice, kdy již je určitá skutečnost prokázána soustavou nepřímých důkazů a kdy nikoliv, je otázkou posouzení soudu v jednotlivém konkrétním případě při respektování pravidel ust. § 132 o.s.ř.

17. Rozsah potřebného dokazování v civilním procesu se neshoduje s rozsahem dokazování potřebného k uznání obžalovaného vinným v řízení trestním. V civilním řízení nelze učinit závěr, že nebylo uneseno důkazní břemeno proto, že skutečnost nebyla provedenými důkazy prokázána nade vší pochybnost. Pro závěr, že soud má určitou skutečnost za prokázanou, dostačuje, aby předmětný skutkový závěr bylo možné s velkou mírou pravděpodobnosti připustit. Protože v civilním řízení neplatí zásada in dubio pro reo, nemusí nepřímé důkazy tvořit zcela uzavřenou soustavu, která nepřipouští jiný skutkový závěr než ten, k němuž soud došel, nýbrž dostačuje, jestliže nepřímé důkazy s velkou mírou pravděpodobnosti k tomuto závěru (na rozdíl od možných závěrů jiných) vedou.

18. Je tedy správný závěr soudu prvního stupně v odst. 10 odůvodnění napadeného rozsudku, že se zůstavitel se žalovaným dohodl na poskytnutí částky 120 000 Kč na opravu střechy domu, který patřil žalovanému a že tato částka byla zjevně k tomuto účelu užita. Naprosto přesně totiž poukázal na časovou souvislost mezi výběrem a fakturou za tyto práce, jakož i na výpovědi svědkyně a žalovaného.

19. Žalovaný tedy unesl důkazní břemeno, že mezi ním a zůstavitelem byla ohledně částky 120 000 Kč uzavřena darovací smlouva, kdy soud prvního stupně správně uzavřel, že vůlí zůstavitele bylo přispět žalovanému na rekonstrukci obydlí, ve kterém oba žili.

20. Ve světle výkladu podaného prvostupňovým soudem proto odvolací námitky žalobkyně nemohou nikterak obstát.

21. Soud prvního stupně proto nikterak nepochybil, když žalobu zamítl a odvolací soud proto jeho rozsudek ve výroku I. jako věcně správný podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

22. Protože byla žaloba zcela zamítnuta, má žalovaný podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. právo na plnou náhradu, jím vynaložených nákladů řízení.

23. Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, konstatuje, že v této věci nenastaly mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly postup podle ust. § 150 o.s.ř. a že tedy o náhradě nákladů řízení rozhodl prvostupňový soud nesprávně.

24. S ohledem na odvolací důvod odvolací soud zdůrazňuje, že rozhodování o nákladech řízení je navíc integrální součástí soudního řízení jako celku a i při něm je třeba respektovat právo na spravedlivý proces.

25. Žalovanému před soudem prvního stupně vznikly náklady řízení za právní zastoupení advokátkou podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ AT“), a to v celkové výši 49 600 Kč. Ty jsou tvořeny osmi hlavními úkony po 5 900 Kč (ust. § 11 odst. 1, a to 1x podle písm. a) - převzetí a příprava zastoupení, 4x podle písm. d) – sepis odporu, sepis odůvodnění odporu, sepis vyjádření ze dne [datum] a sepis závěrečného návrhu a 3x podle písm. g) - účast na jednáních dne [datum], [datum] a [datum], když výše je dána ust. § 7 bod 5. AT ve spojení s ust. § 8 odst. 1 AT) a osmkrát náhradou hotových výdajů po 300 Kč (ust. § 13 odst. 3 AT).

26. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně za použití ust. § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř., ve výroku II. změnil, jen pokud jde o jejich výši a náklady řízení žalovaného, shora vyčíslené, přisoudil v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.).

27. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy zcela procesně úspěšnému žalovanému vznikly ve stádiu odvolacího řízení spojené s právním zastoupením advokátkou podle vyhl. č. 177/1996 Sb. Ty jsou tvořeny jedním hlavním úkonem po 5 900 Kč (ust. § 11 odst. 1 písm. g) - účast na jednání dne [datum], když výše je dána opět ust. § 7 bod 5. AT ve spojení s ust. § 8 odst. 1 AT), jedním hlavním úkonem po 2 950 Kč (ust. § 11 odst. 2 písm. c) AT – sepis odvolání proti výroku o nákladech řízení) a dvakrát náhrada hotových výdajů po 300 Kč (ust. § 13 odst. 3 AT). Celkové náklady žalovaného tedy činí za tuto část řízení 9 450 Kč a jejich náhrada mu byla přisouzena opět v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.).

28. Písemné vyhotovení rozsudku je ve správném znění, když byla zároveň, podle ust. § 164 o.s.ř., provedena oprava zřejmé početní nesprávnosti, obsažené v protokolu o ústním jednání ze dne [datum]. V tomto případě bylo možné chybu opravit přímo ve stejnopise, neboť byla zjištěna dříve, než byl rozsudek písemně vyhotoven.