o nahrazení rozhodnutí finančního arbitra

1. Ve shora označené věci se žalobkyně žalobou podanou u soudu prvního stupně dne [datum] domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byl nahrazen nález finančního arbitra ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno] (dále jen „Nález“) ve výroku I. a navazující rozhodnutí finančního arbitra o námitkách ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno], (dále jen „Rozhodnutí o námitkách“) tak, že návrh účastníka jako navrhovatele podaný finančnímu arbitrovi se zamítá (výrok III. nálezu se ruší).

2. Žalobkyně v žalobě zrekapitulovala, že s účastníkem uzavřela dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na základě které mu poskytla finanční prostředky ve výši 70 000 Kč, a účastník se zavázal vrátit jí tyto finanční prostředky a sjednané příslušenství, tj. úrok ve výši 26 560 Kč, poplatek za zpracování a doručení úvěru ve výši 21 000 Kč a částku 22 400 Kč za hotovostní inkaso splátek, celkem tedy měl účastník uhradit žalobkyni částku 141 960 Kč ve 104 týdenních splátkách po 1 365 Kč. Dne [datum] uzavřeli žalobkyně a účastník dohodu o narovnání, kdy došlo k nahrazení původního závazku závazkem novým ve výši 85 033 Kč, který se účastník zavázal uhradit v pravidelných měsíčních splátkách po 3 500 Kč počínaje dnem [datum]. Po uzavření dohody o narovnání, kdy žalovaný platil na nový závazek od [datum] do [datum], zůstala nesplacená jistina 61 433 Kč. Na základě rozhodnutí finančního arbitra žalobkyně účastníku zaplatila dne [datum] částku 10 527 Kč, nedoplatek tak činí 71 960 Kč.

3. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem finančního arbitra o nedostatečném prověření a posouzení úvěruschopnosti účastníka. Při uzavření smlouvy totiž došlo k pečlivému zkoumání okolností souvisejících s úvěruschopností účastníka [Jméno účastníka] a vyplynulo z něj dostatečný disponibilní zůstatek klienta. Náklady účastníka na bydlení a domácnost odpovídaly poměrům a nebyly nikterak extenzivně vysoké ani nízké. Byla provedena kontrola probíhajících exekučních řízení skrze program [právnická osoba] a lustrace insolvenčním rejstříkem. [jméno FO] byla provedena kontrola zaměstnavatele. Dále byla použita kontrola skrze [Anonymizováno]. Účastník uvedl informace o svých případných závazcích bankovního či nebankovního charakteru, dále, že nemá hypotéku ani úvěr s balonovou splátkou, není povinen hradit výživné a nejsou mu prováděny žádné jiné srážky z příjmu ani na něj nejsou vedeny exekuce. Žil sám v nájemním bydlení, vlastnil automobil, nevlastnil nemovitost, byl osobou s pravidelným měsíčním příjmem. V době uzavření smlouvy nebylo zjištěno, že by proti němu byly vedeny exekuce či bylo zahájeno insolvenční řízení. Při důkladném posouzení vždy zbývaly dostatečné prostředky k úhradě jeho závazků. Majetková situace klienta byla ověřena doklady, kromě jiného pracovní smlouvou, občanským průkazem a výpisy z účtu za předchozí 2 kalendářní měsíce. Důkazem o splnění povinnosti jsou evidenční karta a protokol z informační a posuzovací návštěvy. Nadto smlouva o spotřebitelském úvěru nemohla být předmětem posouzení u finančního arbitra z důvodu uzavření dohody o narovnání.

4. Žalobkyně vyjádřila názor, že objektivní posouzení dostatečnosti či nedostatečnosti prověření úvěruschopnosti účastníka je možné provést pouze objektivním poměřením žalobkyní zjištěného stavu a stavu v rozhodné době reálného. Vyslovit neplatnost smlouvy jen na základě toho, že žalobkyně nedisponuje konkrétní listinou, což jí zákon výslovně ani neukládá, je nepřípustným zásahem do jejích práv. Musí být zohledněno, jakou konkrétní skutečnost žalobkyně při prověřování zjistit měla, ale nezjistila, z jakého důvodu a jaký vliv by tato informace měla na vyhodnocení ze strany žalobkyně při rozhodování o uzavření předmětné smlouvy. Nelze ani žalobkyni klást k tíži nezjištění informace, kterou nemohla zjistit jinak než z tvrzení účastníka. Nutné je zohlednit i nemožnost dovolávat se neplatnosti účastníkem, který tuto neplatnost vědomě způsobil. Z judikatury (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], č. j. [spisová značka]) plyne, že rozhodující je otázka, zda byl účastník v době uzavření smlouvy skutečně neúvěruschopný, a teprve při negativní odpovědi na tuto otázku je třeba zkoumat, zda existovala důvodná pochybnost o jeho možnostech své dobrovolně převzaté závazky plnit, tj. zda měla žalobkyně reálnou možnost (a tím i zákonem danou povinnost) daný úvěrový případ vyhodnotit tak, že představuje takovou míru rizika a ohrožení pro úvěrovaného, které již nelze poskytnutím úvěru podstoupit. Argumentace rozhodnutím Soudního dvora [Anonymizováno] je podle žalobkyně hrubým zkreslením právního názoru tam uvedeného. Sankci neplatnosti smlouvy lze aplikovat na smlouvu uzavřenou s neúvěruschopným úvěrovaným. V předmětné věci ale arbitr úvěruschopnost účastníka nad rámec zjištění žalobkyně neprověřoval, přičemž informace shromážděné žalobkyní svědčí jednoznačně pro jeho úvěruschopnost.

5. Závěrem žalobkyně uvedla, že uloženou sankci finančnímu arbitrovi uhradila dne [datum], povinnost uloženou jí výrokem II. prozatím nesplnila, neboťdosud neobdržela „od právního zástupce žalované informaci o bankovním spojení pro zajištění úhrady“.

6. Účastník ani finanční arbitr se k žalobě nevyjádřili.

7. Soud I. stupně napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

8. Podle odůvodnění tohoto rozsudku z provedeného dokazování učinil následující skutková zjištění:

9. Finanční arbitr nálezem ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno], určil, že žalobkyně je povinna účastníku zaplatit částku 10 527 Kč (výrok I.), ve zbývající části jeho návrh zamítl Výrok II.) a žalobkyni uložil povinnost uhradit do 15 dnů ode dne nabytí právní moci nálezu sankci ve výši 15 000 Kč (výrok III.). Dovodil, že dohoda o narovnání uzavřená mezi účastníky dne [datum] obsahovala faktické uznání zbývajícího dluhu účastníkem ze smlouvy o úvěru, tedy struktura dluhu zůstala zcela nezměněna, došlo jen ke změně způsobu jeho úhrady. Žalobkyně nezkoumala řádně úvěruschopnost účastníka, pročež byla smlouva o úvěru č. [hodnota] neplatná a ani dohoda o narovnání nemůže legalizovat smlouvu neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), neboť by takovým právním jednáním došlo k obcházení následků porušení zákona. Dále uvedl, že uznání dluhu je v souladu s ust. § 2053 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), že dosavadní závazek trvá, nový nevzniká, na toto uznání nelze nahlížet jako narovnání ve smyslu ust. § 1903 ani podle § 1902 o.z. Dále byl nález odůvodněn tím, že žalobkyně nesplnila svou povinnost postupovat při posuzování úvěruschopnosti účastníka před uzavřením smlouvy o úvěru s odbornou péčí, když předložil pouze 2 výpisy z účtu bezprostředně předcházející uzavření smlouvy. Finanční arbitr ze shromážděných podkladů nezjistil, že by žalobkyně dostatečně ověřila výši příjmu (výplatními páskami za dobu alespoň 3 měsíců nebo trvání zaměstnaneckého poměru). I kdyby žalobkyně prokázala, že prověřila příjmovou stranu rozpočtu účastníka (což se však v posuzovaném případě nestalo), ze shromážděných podkladů finanční arbitr nezjistil, že by žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru jakkoli ověřovala pravidelné měsíční výdaje účastníka na bydlení, domácnost, dopravu, ani zda měl závazky vůči třetím osobám. Nestačí vycházet ani z výše životního minima ani ze statistických údajů o průměrných výdajích domácností na bydlení. Žalobkyně tvrdila, že účastníkem uváděné skutečnosti ověřila v registru [Anonymizováno],[Anonymizováno]registru [jméno FO], insolvenčním rejstříku a systému [Anonymizováno], přičemž finančnímu arbitrovi nepředložila žádné výpisy provedených lustrací. Žalobkyně má povinnost po dobu stanovenou zákonem uchovávat dokumenty, které jsou potřeba k posouzení úvěruschopnosti účastníka, pokud je neuchová, musí počítat s tím, že nemusí řádné posouzení jeho úvěruschopnosti obhájit. Finanční arbitr tak ze shromážděných podkladů a po jejich pečlivém právním posouzení nezjistil, že by žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru ověřila s odbornou péčí úvěruschopnost účastníka v souladu s ust. § 86 odst. 1 ve spojení s ust. § 75 ZoSÚ, a měl tak smlouvu o spotřebitelském úvěru za absolutně neplatnou. Vzhledem k neplatnosti smlouvy si žalobkyně a účastník byli povinni vrátit bezdůvodné obohacení, které nabyli. Účastník převzal na základě neplatné smlouvy částku 70 000 Kč a žalobkyně 80 527 Kč, tudíž vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši 10 527 Kč na straně žalobkyně. Vzhledem k tomu, že finanční arbitr částečně vyhověl účastníku, uložil žalobkyni uhradit sankci 15 000 Kč.

10. Rozhodnutím o námitkách ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno], finanční arbitr zamítl námitky žalobkyně a nález potvrdil. Finanční arbitr po posouzení námitek žalobkyně setrval na svých právních závěrech, že žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost účastníka splácet spotřebitelský úvěr ze smlouvy o úvěru, když převážně vycházela z jeho nepodložených tvrzení, které prokazatelně neověřila. Úvěrovou smlouvu finanční arbitr nadále shledával neplatnou, takže strany si byly povinny vydat bezdůvodné obohacení získané na základě této neplatné smlouvy.

11. Zástupce žalobkyně navštívil účastníka dne [datum] v místě bydliště v době od [Anonymizováno] hod. do [Anonymizováno] hod., kde jej informoval o podmínkách poskytnutí půjčky, byla vyplňována evidenční karta klienta (ač ta obsahuje datum podpisu až dne [datum]), posuzovány příjmy a výdaje účastníka, popisován proces posuzování úvěruschopnost (protokol informační a posuzovací návštěva).

12. Dne [datum] účastník a žalobkyně podepsali smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], kterou se žalobkyně zavázala poskytnout účastníku úvěr ve výši 70 000 Kč a ten se poskytnuté peněžní prostředky zavázal žalobkyni vrátit s úrokem ve výši 28 560 Kč, poplatkem za zpracování a doručení úvěru ve výši 21 000 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 22 400 Kč ve 104 týdenních splátkách po 1 365 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky. Před uzavřením smlouvy žalobkyně seznámila účastníka s právy a povinnostmi plynoucími mu z uzavírané smlouvy formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, který účastník téhož dne podepsal. Rovněž vyplnil evidenční kartu klienta, v níž uvedl své osobní údaje, že bydlí sám v nájemním bydlení, má učňovské vzdělání, je svobodný, vlastní automobil, je majitelem nemovitosti, nebyl trestně stíhán a od žalobkyně již úvěr měl, nemá hypotéku ani úvěr s balonovou splátkou. Jako svůj zdroj příjmu uvedl zaměstnání na dobu neurčitou s měsíčním příjmem 33 104 Kč, počet zdrojů příjmů jeden. Mezi výdaji uvedl životní výdaje na bydlení ve výši 4 872 Kč, životní minimum ve výši 4 360 Kč. Tím byl zjištěn disponibilní zůstatek 23 872 Kč. Při vyplnění evidenční karty předložil účastník [Jméno účastníka] výpisy z účtu z května a června 2021, kde jsou příchozí platby od osoby jménem [jméno FO] v celkové výši za 2 měsíce 66 208 Kč, občanský průkaz a dále ničeho jiného, tj. ani žalobkyní tvrzenou pracovní smlouvu.

13. Z dokumentu označeném jako „Dohoda o narovnání ze dne [datum]“ soud zjistil, že byl podepsán jak žalobkyní, tak účastníkem, jako předmět dohody je uvedeno uzavření smlouvy o úvěru č. [hodnota] ze dne [datum], dále že účelem dohody je odstranit případné spory o výši nároku žalobkyně vůči účastníku, jakož i odstranit příp. spory o platnost smlouvy o úvěru, a že se účastníci dohody v rámci vypořádání vzájemných práv a povinností ze smlouvy o úvěru dohodli na smírném řešení, že účastník uznává a výslovně prohlašuje, že žalobkyni dluží 85 033 Kč ze smlouvy o úvěru shora uvedené a zavazuje se jej uhradit v měsíčních splátkách ve výši 3 500 Kč splatných vždy k 22. dni v měsíci počínaje dnem [datum].

14. Soud v řízení neprovedl žalobkyní navrhovaný důkaz účastnickým výslechem účastníka pro nadbytečnost, neboť měl veškeré skutkové okolnosti pro rozhodnutí o nárocích žaloby za dostatečně objasněné.

15. S poukazem na ust. § 244 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), § 2395 a § 288 o.z., ust. § 86 odst. 1, 2 a § 87 odst. 1 ZoSÚ a rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne [datum] ve věci sp. zn. [Anonymizováno], [právnická osoba]. vs. [Anonymizováno], řízení o předběžné otázce (dále jen „rozsudek SDEU“) soud I. stupně vyložil, že nesplnění povinnosti žalobkyně řádně posoudit úvěruschopnost účastníka je třeba zkoumat z úřední povinnosti, a nikoli pouze k jeho námitce. Rovněž podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. [Anonymizováno] z [datum] by měly soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Nejde přitom o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Uložením a řádným splněním povinnosti zkoumat úvěruschopnost dlužníka přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková.

16. Po zjištění, že žaloba byla podána včas (§ 247 o.s.ř.) se soud I. stupně nejprve zabýval námitkou žalobkyně, že s účastníkem byla uzavřena dohoda o narovnání, a tím byl jeho původní závazek ze smlouvy o úvěru č. [hodnota] nahrazen závazkem novým, že již nelze zkoumat platnost původní uzavřené smlouvy. Soud se ztotožnil s názorem finančního arbitra, že v daném případě nebyla uzavřena dohoda o narovnání, ale pouze uznání dluhu, což ostatně také vyplývá z předloženého dokumentu. Soud posoudil tuto písemnost ze dne [datum] podle jejího obsahu, kdy účastník uznal svůj dluh vůči věřiteli co do důvodu a výše, což přesně odpovídá zákonnému ustanovení § 2053 o.z. Podle komentáře uznání dluhu je způsobem utvrzení dluhu. Uznání dluhu není právním titulem vzniku dalšího (vedlejšího) závazku vedle závazku původního. Existující dluh se jím utvrzuje, nezpůsobuje však jeho zánik. Uznáním se nemění právní důvod dluhu. Uznání je tak nástrojem preventivním a vede k posílení procesní pozice věřitele v případném sporu. (89/2012 Sb., občanský zákoník, Komentář Svazek V, /§ 1721- 2520/, Systém Aspi, Wolters Kruwer). Původní závazek ze smlouvy o úvěru trvá i nadále, a soud následně zkoumal, zda byla smlouva o úvěru uzavřena platně.

17. S ohledem na shora uvedené soud I. stupně předmětnou úvěrovou smlouvu posoudil jako absolutně neplatnou, neboť žalobkyně neprokázala, že by řádně zkoumala úvěruschopnost účastníka splácet poskytnutý úvěr. Žalobkyně při zkoumání příjmů účastníka vycházela z výpisu z účtu s přehledem příchozích plateb za měsíce květen a červen 2021, nikoli např. i předložením pracovní smlouvy; rovněž nezkoumala výdaje účastníka na bydlení, splátky případného dalšího úvěru, ostatní běžné výdaje, např. za jídlo, léky, zda nemá zvýšené výdaje spojené se zdravotním stavem atd. Žalobkyně si od účastníka nevyžádala např. kompletní výpisy z běžného účtu, ze kterých by ověřila, zda měsíční hospodaření účastníka s penězi končí v kladném zůstatku. Neověření výdajů uváděných účastníkem žalobkyní tak implikuje snahu o formální vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení jeho reálné situace za účelem optimalizace poměru příjmů a výdajů tak, aby na požadovaný úvěr dosáhl. Žalobkyně zároveň neprokázala, že by prováděla lustraci v insolvenčním rejstříku, ve výpisu z centrální evidence exekucí či dalších registrů. Zároveň bylo zjištěno, že účastník žalobkyni zaplatil ke smlouvě částku přesahující výši poskytnutého úvěru, přičemž žalobkyně se tak na úkor účastníka bezdůvodně obohatila o celkovou částku 10 527 Kč. Soud proto žalobu v celém rozsahu zamítl, neboť shledal rozhodnutí finančního arbitra správným.

18. Podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. by procesně úspěšný účastník měl vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení, avšak podle obsahu spisu mu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud I. stupně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

19. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalobkyně, která se neztotožňuje s právním posouzením soudu I. stupně týkajícím se účastníky uzavřené dohody o narovnání. Soud I. stupně se nijak nevypořádal s rozporem jeho právního posouzení s žalobkyní namítanou judikaturou: Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], podmínkou platnosti dohody o narovnání není existence původního (narovnávaného) právního vztahu mezi účastníky této dohody. Účelem narovnání není zjistit, jak se věci ve skutečnosti mají, ale předejít dalším nesrovnalostem nebo sporům tím, že původní závazek, v němž se sporné právo vyskytlo, se zruší a nahradí závazkem novým. Dohoda o narovnání je pak samostatným zavazovacím důvodem. Podstatou institutu dohody o narovnání je odstranit otázky mezi stranami subjektivně sporné (k tomu např. rozsudek Nejvyššího soud ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Soud I. stupně nesprávně vyhodnotil platnost dohody o narovnání, kdy jejím uzavřením došlo ke vzniku nového závazku za současného odstranění sporných otázek týkajících se předmětné smlouvy, která tak vůbec nebyla způsobilá k posouzení její platnosti, když v době vydání rozhodnutí finančního arbitra již byla dohodou o narovnání zrušena a nahrazena tímto novým závazkem.

20. Žalobkyně se neztotožňuje ani se závěrem soudu I. stupně, že řádně nezkoumala (neposoudila) úvěruschopnost účastníka. Žalobkyně vycházela z informací a podkladů (dokumentů) získaných od účastníka, přičemž prostřednictvím předložených dokladů tyto informace doplnila (ověřila). Skutečnost, že toto reálné ověření proběhlo, následně z důvodu důkazní jistoty, zaznamenala s účastníkem do smluvní dokumentace. Žalobkyně (její obchodní zástupce) s účastníkem podrobně prošla příjmovou i výdajovou stránku jeho rozpočtu včetně podkladů, které účastník k jednotlivým položkám předložil, a výsledky tohoto procesu zaznamenala v Evidenční kartě předložené k důkazu. Žádný právní předpis výslovně nestanovuje ani povinnost uchovávat kopie předložených listin (naopak např. i předpisy evropského práva stanoví, že má být v maximální míře šetřena ochrana osobních údajů úvěrovaného) ani jejich konkrétní výčet. Evidenční karta jednoznačně potvrzená účastníkem je tak relevantním důkazem o tom, že ověřovací proces proběhl, jakým způsobem proběhl, že se úvěrující podrobně zabýval příjmovou i výdajovou stránkou.

21. Účastník i přes vlastní potvrzení evidenční karty namítá, že žalobkyně řádně nezkoumala jeho úvěruschopnost, avšak bez dalšího zdůvodnění. Neuvádí, že by splácení poskytnutých finančních prostředků bylo mimo jeho finanční možnosti, nebo že by informace, které měla žalobkyně k dispozici, byly nepravdivé či neúplné. Je však třeba zdůraznit, že jakkoli zvýšené nároky vůči straně úvěrující nezbavují bez dalšího veškerých povinností na straně úvěrovaného. I sám účastník, byť v postavení spotřebitele, měl povinnost uvést veškeré skutečnosti řádně, pravdivě a v plném rozsahu. Za situace, kdy neuvádí, že by byl v rozhodné době neúvěruschopný, považuje žalobkyně jeho postup za nepřípustně účelový.

22. Žalobkyně nesouhlasí se zamítnutím důkazního návrhu výslechem účastníka. Žalobkyně trvá na svém právním názoru o nutnosti reálného testu úvěruschopnosti. Bez něho se nelze vyhnout situaci, kdy je žalobkyně sankcionována neplatností předmětné smlouvy pouze na základě účelových tvrzení účastníka, který ostatně sám namítá, že žalobkyně úvěruschopnost podle jeho názoru pouze dostatečně nezkoumala, a nikoli, že v rozhodném období nebyl úvěruschopný. Žalobkyně je přesvědčena, že žalovaný měl být k jejímu návrhu vyslechnut, přičemž mělo být zjištěno, zda byl skutečně neúvěruschopný, a pokud tomu tak skutečně bylo, zda došlo k pochybení na straně žalobkyně, tj. které konkrétní údaje žalobkyně nezjistila, ač je zjistit měla a (zda) mohla.

23. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je ve své podstatě koncentrováno pouze do odst. 23 a 24, kde je konstatováno, že úvěrující některé konkrétní aspekty rozpočtu úvěrovaného nezkoumal. Takové hodnocení však neodpovídá důkazní situaci, kdy žalobkyně doložila evidenční kartu a protokol o informační a posuzovací schůzce. Na těchto listinách účastník potvrdil průběh jednání a jeho obsah i zjištěné skutečnosti. V rámci sporného řízení je dána i povinnost tvrzení a důkazní na straně účastníka a povinnost soudu jednat z úřední povinnosti má možnost se projevit např. i možností provést k důkazu účastnický výslech účastníka minimálně v rozsahu, aby se vyjádřil ke skutečnosti, že své prohlášení učiněné v rámci procesu sjednání úvěrové smlouvy nyní popírá.

24. Žalobkyně soudu I. stupně dále vytýkla, že se nijak nevypořádal s její argumentací rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], č. j. [spisová značka]. Tento rozsudek podle ní zdůrazňuje, že samotné porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele nevede bez dalšího k neplatnosti smlouvy. Pro závěr o neplatnosti musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet. Z toho žalobkyně dovozuje, že bez zjištění skutečné neúvěruschopnosti nelze uzavřít, že úvěry neměly být poskytnuty.

25. Soud I. stupně se podle žalobkyně nevypořádal ani se skutečností, že povinnost stanovená napadeným nálezem finančního arbitra byla ze strany žalobkyně splněna, a to jak ve vztahu k účastníku, tak ve vztahu k finančnímu arbitrovi.

26. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se nález finančního arbitra č. j. [Anonymizováno] ze dne [datum] ve výroku I. ve spojení s navazujícím rozhodnutím finančního arbitra o námitkách č.j. [Anonymizováno] ze dne [datum] nahrazuje tak, že návrh žalovaného jako navrhovatele podaný finančnímu arbitrovi se zamítá (výrok III nálezu se ruší), a přiznal jí náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

27. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, včas a obsahuje zákonem předvídané náležitosti (§ 201, § 202, § 204 odst. 1, § 205 o.s.ř.), přezkoumal v napadeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vyhlášení předcházelo, podle § 212, § 212a odst. 1, 3, 5 o.s.ř.

28. Odvolací soud shledal, že soud I. stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu I. stupně, tak jak je ve svém rozhodnutí správně popsal, a pro stručnost na rozhodnutí soudu I. stupně v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí „na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

29. Podle ust. § 244 odst. 1 o.s.ř. rozhodl-li orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu (dále jen „správní orgán“) podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá ze vztahů soukromého práva (§ 7 odst. 1), a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení.

30. Podle ust. § 250i o.s.ř. soud žalobu zamítne, dospěje-li k závěru, že správní orgán rozhodl o sporu nebo jiné právní věci správně.

31. Podle ust. § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

32. Podle ust. § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

33. Podle ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

34. Podle ust. § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

35. Podle ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

36. Soud I. stupně věc správně posuzoval po právní stránce, s ohledem na dobu uzavření předmětných úvěrových smluv, za použití občanského zákoníku a zákona o spotřebitelském úvěru.

37. Finanční arbitr i soud I. stupně správně vycházeli z toho, že v případě smluv o spotřebitelském úvěru je klíčové nejprve posoudit, zda žalobkyně jako poskytovatel úvěru splnila před uzavřením smluv svou zákonnou povinnost posoudit úvěruschopnost účastníka s odbornou péčí. V tomto směru soud I. stupně správně zjistil, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti účastníka vycházela z evidenční karty, kterou účastník vyplnil a podepsal. V ní je uvedeno, že dosahuje příjmu ve výši 33 104 Kč, je zaměstnán na dobu neurčitou na plný úvazek, je svobodný, žije sám, vlastní vůz, nemovitost nevlastní, má učňovské vzdělání, jeho měsíční náklady na bydlení činí 4 872 Kč, ostatní výdaje související s životními potřebami odpovídají částce životního minima ve výši 4 360 Kč. Ačkoli žalobkyně tvrdila, že provedla kontrolu probíhajících exekucí prostřednictvím programu [právnická osoba], dále lustraci v insolvenčním rejstříku a kontrolu prostřednictvím systému [Anonymizováno], soudu ani finančnímu arbitrovi nepředložila žádné doklady, které by tato tvrzení prokazovaly. Nepředložila ani jiné listiny, jimiž by prokázala, že před uzavřením úvěrových smluv úvěruschopnost účastníka skutečně prověřovala, zejména pokud jde o jeho skutečné výdaje na základní životní potřeby, jako je strava, léky, oděvy, doprava, mobilní telefon, internet apod. Nebyly předloženy ani poměrně jednoduše dostupné listiny, jako například doklady o nákladech na bydlení a výdajích na základní potřeby.

38. Pokud žalobkyně při stanovení výdajů účastníka vycházela z částky životního minima, nelze to považovat za řádné prověřování, když tato částka nic nevypovídá o jeho skutečných výdajích. Životní minimum totiž představuje pouze minimální hranici peněžních příjmů fyzických osob, které slouží jako ukazatel v oblasti státní sociální podpory, například pro účely posuzování nároku na sociální a jiné dávky, ale nijak nereflektuje reálné výdaje konkrétního spotřebitele. Totéž platí i pro případné další statistické údaje. Z předložené evidenční karty je zřejmé, že žalobkyně postupovala při posuzování úvěruschopnosti účastníka pouze formálně tak, aby vyplněné údaje nasvědčovaly tomu, že zkoumala úvěruschopnost účastníka. Nicméně z údajů v evidenční kartě uvedených je zřejmé, že byla výdajová stránka podhodnocena a že se nejednalo o skutečné výdaje vypočtené na základě skutečných podkladů.

39. Odvolací soud s ohledem na výše uvedené uzavřel, stejně jako soud I. stupně a finanční arbitr, že žalobkyně nesplnila svou zákonnou povinnost posoudit úvěruschopnost účastníka jako spotřebitele s odbornou péčí, tedy na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a ověřených informací. Součástí odborné péče, kterou zákon vyžaduje po poskytovateli úvěru, je obezřetnost spočívající mimo jiné v tom, že se poskytovatel nesmí spoléhat pouze na údaje, které mu sdělí žadatel o úvěr, ale je povinen tato tvrzení také ověřit (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Poskytovatel úvěru je povinen zvážit, zda získané informace skutečně postačují k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Dostatečnost těchto informací se může lišit v závislosti na okolnostech, za nichž k uzavření úvěrové smlouvy dochází, i s ohledem na osobní situaci konkrétního spotřebitele. Nelze vyloučit ani možnost, že poskytovatel úvěru přihlédne ke znalostem, které o finanční situaci žadatele získal již dříve. Nicméně samotná prohlášení spotřebitele, která nejsou nijak doložena, nemohou být bez dalšího považována za dostatečná. Nejsou-li podložena relevantními doklady, nelze z nich při posuzování úvěruschopnosti vycházet.

40. Poskytovatel úvěru provádí posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména na základě porovnání jeho příjmů a výdajů a s přihlédnutím ke způsobu plnění jeho dosavadních dluhových závazků. V projednávané věci však takové porovnání nebylo reálně možné, a to vzhledem k absenci relevantních podkladů, zejména pokud jde o výdaje účastníka. Odvolací soud si je vědom, že ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ představuje právní normu s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví taxativní výčet konkrétních kroků, které by věřitel musel učinit. Výklad tohoto ustanovení nesmí vést k nerealistickým požadavkům kladeným na věřitele v souvislosti s naplněním zákonné povinnosti. Současně však platí, že má-li být zachován smysl a účel této právní úpravy, nelze odborné posouzení úvěruschopnosti provést bez zjištění nejen příjmů spotřebitele a jeho dosavadního zadlužení, ale také alespoň základních, pravidelně se opakujících a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele očekávat. Povinnost odborného posouzení tak předpokládá, že věřitel shromáždí příslušné podklady a ověří informace sdělené žadatelem o úvěr tak, aby získal objektivní přehled o jeho finanční situaci. V tomto směru se žalobkyně omezila výlučně na tvrzení účastníka, zejména pokud šlo o jeho výdaje, které nijak neověřovala. Nepostupovala tedy při posuzování jeho úvěruschopnosti náležitě obezřetně, s odbornou péčí.

41. V souladu s ust. § 78 odst. 1 ZoSÚ je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen pořizovat při poskytování spotřebitelského úvěru dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jeho povinností stanovených tímto zákonem. V souladu s ust. § 78 odst. 2 písm. b) ZoSÚ při plnění této povinnosti uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli. Jestliže těmito dokumenty žalobkyně nedisponuje, svědčí to spíše pro závěr, že žádány a opatřovány nebyly.

42. Soud I. stupně správně uzavřel, že důsledkem porušení shora uvedené povinnosti žalobkyně při poskytování úvěru ve smyslu ust. § 86 odst. 1, 2 ZoSÚ je absolutní neplatnost smlouvy ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ a § 588 o.z. V ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovenou neplatnost smlouvy, coby důsledek porušení povinnosti poskytovatele řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je totiž nutno vykládat za použití ust. § 588 o.z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou ex offo, i bez návrhu účastníka.

43. K argumentaci odvolatelky rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], odvolací soud odkazuje na výklad provedený finančním arbitrem v Rozhodnutí o námitkách, s nímž se plně ztotožňuje. Podle tohoto výkladu Nejvyšší soud ČR v citovaném rozhodnutí dovozuje, že i přes skutečnost, že spotřebitel úvěr splatil, lze přiznat sankci neplatnosti úvěrové smlouvy v případě, „bude-li postaveno najisto, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet“. Zda takové pochybnosti existují, může poskytovatel úvěru posoudit pouze na základě toho, že si v souladu s ust. § 86 ZoSÚ opatří nezbytné, spolehlivé, dostatečné a přiměřené informace odpovídající povaze, délce, výši a rizikovosti poskytovaného úvěru. Tyto informace musí být získány z relevantních interních nebo externích zdrojů, včetně informací od samotného spotřebitele, a je-li to třeba, i z databází umožňujících posouzení jeho úvěruschopnosti. Následně je poskytovatel povinen tyto informace vyhodnotit. Nepostupuje-li věřitel tímto způsobem, tedy pokud informace neshromáždí vůbec, anebo jen v nedostatečné míře, lze dojít pouze k jedinému závěru – že důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet existovat musí. Připuštění opačného výkladu by vedlo k absurdní situaci, kdy by věřitel, i přes zákonnou povinnost před uzavřením smlouvy odborně posoudit úvěruschopnost žadatele, nemusel činit vůbec žádné kroky k jejímu ověření, a sankce by nastoupila teprve tehdy, pokud by se spotřebitel domáhal určení neplatnosti smlouvy a soud by teprve zpětně posuzoval jeho schopnost úvěr splácet.

44. S ohledem na výše uvedené postupoval soud I. stupně také správně, pokud nevyhověl návrhu žalobkyně na provedení důkazu výslechem účastníka. Takový důkaz by byl v projednávané věci nadbytečný, neboť pro právní posouzení věci není vůbec rozhodné, zda účastnice byla v době uzavření úvěrové smlouvy skutečně úvěruschopná či nikoliv. Podstatné je, zda žalobkyně tuto úvěruschopnost posoudila v souladu se zákonem, tedy s odbornou péčí, a na základě dostatečných a ověřených informací. Ostatní skutkové okolnosti, jež byly pro rozhodnutí ve věci relevantní, měl soud již dostatečně objasněny z provedeného dokazování. Účastník navíc s provedením účastnického výslechu nevyslovil souhlas.

45. Jde-li o dokument ze dne [datum] podepsaný žalobkyní i účastníkem a nadepsaný jako „Dohoda o narovnání“, odvolací soud sdílí názor soudu I. stupně, že se nejedná o dohodu o narovnání, jak tvrdí žalobkyně. Listina totiž obsahuje pouze prohlášení účastníka, že uznává svůj dluh ve výši 85 033 Kč vůči žalobkyni vyplývající z předmětné úvěrové smlouvy, přesně jak předpokládá ust. § 2053 o.z. upravující institut uznání dluhu. Naproti tomu dohoda o narovnání ve smyslu ust. § 1903 o.z. musí obsahovat více náležitostí, a to nejen vymezení sporného závazku, který má být narovnán, ale také vyjádření vůle stran zrušit tento dosavadní závazek a nahradit ho novým. Taková vůle stran nicméně v předložené listině obsažena není a ani z ničeho nevyplývá. Je tedy zřejmé, že žalobkyně s účastníkem dohodu o narovnání neuzavřela, k narovnání závazku z úvěrové smlouvy tedy nedošlo a svým obsahem listina odpovídá uznání dluhu.

46. Pro úplnost nicméně odvolací soud dodává, že i v případě, že by k narovnání závazku došlo, důsledkem zjištěné absolutní neplatnosti Smlouvy by byla také absolutní neplatnost případné dohody o narovnání. I dohoda o narovnání totiž musí splňovat obecné požadavky kladené na právní jednání z hlediska jeho platnosti, zejména se musí jednat o určitý a srozumitelný projev vážné a svobodné vůle a musí svým obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu. Smluvní strany závazku tak nemohou prostřednictvím dohody o narovnání nahradit původní závazek, případně jeho část, takovým způsobem, že výsledný závazek založí rozpor se zákonem. Současně je při posuzování platnosti nového závazku, který vznikl narovnáním neplatného závazku, nutné přihlédnout i k důvodu neplatnosti původního závazku, resp. posoudit, zda důvod neplatnosti původního závazku nepostihuje rovněž závazek vzniklý narovnáním. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], není rozhodné, že žalobce s pozdějším úpadcem „narovnali“ vztahy z tvrzených lichvářských půjček dohodou o narovnání. Kdyby se dovolatelem nabízenými důkazy prokázalo, že vskutku šlo o půjčky lichvářské, pak by se (při nikým nezpochybněném zjištění, že právě tyto půjčky byly předmětem narovnání) tvrzený důvod neplatnosti půjček mohl případně prosadit i jako důvod plné nebo částečné neplatnosti dohody o narovnání. Ačkoliv tedy právo předpokládá, že spor lze urovnat nahrazením sporných práv a povinností novým závazkem v podobě dohody o narovnání, musí být taková dohoda o narovnání platná a nemůže legalizovat smlouvy uzavřené v rozporu se zákonem. Pořád tedy platí, že by Smlouva byla platná, pokud by žalobkyně před jejím uzavřením s odbornou péčí posoudila schopnost účastnice úvěr splatit. To současně znamená, že aby byla platná dohoda o narovnání, musí být platná i Smlouva.

47. Pokud jde o námitku žalobkyně, že se soud I. stupně ve svém rozhodnutí nikterak nevypořádal se skutečností, že povinnost stanovená Nálezem byla ze strany žalobkyně splněna, je třeba uvést, že žalobkyně v řízení před soudem I. stupněm netvrdila, že by splnila svou povinnost vyplývající z Nálezu ve vztahu k účastníku. V žalobě žalobkyně pouze uvedla, že povinnost uloženou jí výrokem II. (což je ovšem výrok, kterým byl návrh účastníka částečně zamítnut) prozatím nesplnila, neboťdosud neobdržela „od právního zástupce žalované informaci o bankovním spojení pro zajištění úhrady“. O tom, že by splnila povinnost uloženou jí výrokem I. nálezu zaplatit účastníku částku 10 527 Kč nikdy netvrdila ničeho. Soud přitom není povinen ani oprávněn zkoumat, zda žalobkyně svou povinnost splnila, neboť procesní odpovědnost za tvrzení rozhodných skutečností a za označení důkazů k jejich prokázání nese zásadně účastník řízení. Pokud tuto skutečnost žalobkyně tvrdí až v odvolacím řízení, jedná se o nepřípustnou novotu ve smyslu ust. § 205a odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně mohla a měla uplatnit již před soudem I. stupně. Pokud jde o splnění povinnosti uhradit sankci finančnímu arbitrovi, odvolací soud konstatuje, že tato sankce má akcesorickou povahu k věcnému rozhodnutí finančního arbitra, tedy rozhodnutí o sankci sdílí osud rozhodnutí o hlavní věci.

48. Ze shora uvedeného se podává, že rozsudek soudu I. stupně je věcně správný. Proto jej odvolací soud podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil, a to včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení, který odpovídá ust. § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř., za použití § 245 o.s.ř., když procesně úspěšnému účastníku v řízení žádné náklady nevznikly.

49. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř., za použití § 245 o.s.ř. za situace, kdy v něm úspěšnému účastníku žádné náklady nevznikly.