o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku č.j. 18 C 68/2023 – 152 ze dne 1. března 2024

1. Okresní soud v Mělníku (dále jen „soud prvního stupně“ nebo „prvostupňový soud“) svým rozsudkem č.j. 18 C 68/2023 – 152 ze dne 1. 3. 2024 zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalovaných domáhala společně a nerozdílně zaplacení částky ve výši 60 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

2. Žalobkyně se domáhala zažalované částky s tím, že usnesením o příklepu nabyla spoluvlastnický podíl ve výši ¼ na nemovitých věcech, jejichž dalšími spoluvlastníky jsou žalovaní (1. žalovanému náleží spoluvlastnický podíl v rozsahu ¼ a 2. žalované v rozsahu ½). Tvrdila, že je obchodní společností s předmětem podnikání pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor a že jí je znemožňováno předmět jejího vlastnictví užívat, neboť zůstává výlučně v dispozici žalovaných, kteří se tím na její úkor bezdůvodně obohacují, když jí za toto jednání neposkytli žádnou přiměřenou náhradu. Tvrdila, že výše bezdůvodného obohacení žalovaných činí za dobu deseti měsíců od dubna 2022 do konce ledna 2023 (žaloba byla podána [datum]) 60 000 Kč, tj. 6 000 Kč za každý započatý měsíc. V žalobě bylo rovněž tvrzeno, že žalované opakovaně vyzývala k předání klíčů a k umožnění přístupu do předmětu spoluvlastnictví, když chtěla tyto nemovité věci užívat jako ubytování pro její zaměstnance. Konstatovala, že ze strany žalovaných jí nebylo sděleno, jaké prostory využívat lze, když má od nich pouze informaci, že každý z nich užívá jednu část stavby. Žalobkyni je známo, že stav nemovitých věcí není dobrý a požaduje hodnotu obvyklého nájmu, odpovídající jejímu podílu na nemovitých věcech, což by mělo odpovídat žalované částce 6 000 Kč měsíčně. Žalovaní se žalobou vyslovili nesouhlas s tím, že dům byl dříve užíván tak, že polovinu domu užívala 2. žalovaná a druhou polovinu 1. žalovaný se svým bratrem, původním vlastníkem podílu. Poté, co o podíl přišel, odstěhoval se do části domu, kterou užívá 1. žalovaný, a zbylé prostory byly uvolněny pro žalobkyni pro její užívání. Část, ve které bydlí 1. žalovaný, se nezamyká, a proto tam nejsou klíče, které by mohly být žalobkyni předány. Žalobkyně se do domu může dostavit, nic jí v tom nebrání. Pokud se jednou zaměstnanec žalobkyně do domu dostavil, nafotil si ho a 2. žalované nabídl za její podíl 850 000 Kč, což tato odmítla. [adresa] od poloviny domu, užívané 2. žalovanou, nebyly žalobkyni předány.

3. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami a výslechy svědků tak, jak je podrobně uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl ke skutkovému závěru, uvedenému v odst. 11 odůvodnění napadeného rozsudku.

4. Soud prvního stupně rozhodl podle ust. § 546 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), ust. § 980 odst. 2 o.z., ust. § 1115 odst. 1 o.z., ust. § 1117 o.z., ust. § 1121 o.z., ust. § 1122 odst. 1 o.z., ust. § 1126 odst. 1, 2 o.z., ust. § 1128 odst. 1 o.z., ust. § 1765 odst. 1 o.z. a ust. § 2991 odst. 1, 2 o.z. a odkázal na konkrétní judikaturu [Anonymizováno] a [Anonymizováno] O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), za použití ust. § 151 odst. 1 o.s.ř.

5. Konstatoval, že nejpozději od roku 2010 do současnosti jsou nemovité věci užívány stále stejným způsobem, popsaným v odst. 24 odůvodnění napadeného rozsudku. Poukázal na to, že žalovaní a [jméno FO], bratr 1. žalovaného, jsou blízcí rodinní příslušníci, kteří nemají právní vzdělaní, proto lze jen stěží očekávat formalizovanou dohodu, upravující správu společných nemovitých věcí. Připomněl, že je běžné, užívají-li rodiče spolu se svými dětmi společný dům a jejich vzájemné vztahy nejsou narušené nějakými hlubšími neshodami, že se přirozeně ustálí způsob užívání domu, podle potřeb členů domácnosti (s ohledem na velikost rodiny a věk jednotlivých členů) a že za tímto účelem často neprobíhá mezi členy domácnosti nějaká formální komunikace. V odst. 25 uzavřel, že mezi původními spoluvlastníky byla konkludentně uzavřena dohoda o způsobu užívání společných nemovitých věcí, zejména domu, v němž bydleli, a že je touto dohodou vázána i žalobkyně, neboť nedošlo k podstatné změně okolností. Připomněl, že žalobkyně nadto ani žádné případné jednání o změně dohody o užívání nemovitých věcí s ostatními spoluvlastníky neiniciovala. Poukázal na to, že žalobkyně informaci o způsobu užívání nemovitosti získala bezprostředně poté, co vlastnictví k podílu nabyla, a mohla se, pokud by s tímto užíváním nesouhlasila, snažit alespoň vyvolat komunikaci s žalovanými ve snaze danou situaci řešit. Konstatoval, že však nic z toho neučinila, o nemovité věci neprojevovala žádný vážný zájem a v komunikaci a snaze užívat nemovité věci zůstala pasivní. Pokud jí bylo opakovaně sděleno, že se prostory, které dříve užíval původní spoluvlastník, nezamykají, a proto jí od nich nelze předat klíč s tím, že jí v užívání ničeho nebrání, tak žádným způsobem neprojevila nesouhlas s takovým užíváním. Uvedl, že i kdyby nebylo shledáno uzavření dohody o užívání společných nemovitých věcí, byl žalobkyni minimálně vymezen prostor, který odpovídá výši jejího spoluvlastnického podílu, v rámci užívání společných věcí žalovanými. Uzavřel, že nevyužívala-li takto vymezený prostor, nemůže se následně domáhat náhrady po ostatních spoluvlastnících z titulu vyloučení z užívání společné věci, neboť vyloučena z užívání nebyla. Zdůraznil, že si tohoto prostoru musela být vědoma, neboť následně kontaktovala původního spoluvlastníka s možností sjednat nájemní smlouvu. Dovodil, že nyní nemůže klást za vinu ostatním spoluvlastníkům, že v této komunikaci dále nepokračovala, popř. nezahájila kroky směřující k vyklizení původního spoluvlastníka z nemovitých věcí. Konstatoval, že je zřejmé, že se žalobkyně nesnažila vzniklou situaci konstruktivně řešit, když za takový konstruktivní postup nelze považovat pouhé rozeslání výzvy k předání klíčů a úhradě dluhu, aniž by reflektovala skutečný stav, o kterém byla 2. žalovanou informována bezprostředně po nabytí spoluvlastnického podílu. Zdůraznil, že je bez významu, zda předmětný dům může být rozdělen do tří bytových jednotek, ale že je významné, že každý ze spoluvlastníků měl ve společných nemovitých věcech vymezen prostor, který mohl užívat a který odpovídal výši jeho podílu. Uzavřel, že prostory jsou žalovanými užívány v souladu s jejich společnou dohodou a způsob užívání odpovídá i výši podílů jednotlivých spoluvlastníků, a proto se nemohli žalovaní na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatit, neboť na jejich straně existoval právní důvod takového užívání.

6. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání a předně poukazovala na to, že se v řízení neprokázalo, že by mezi původními spoluvlastníky předmětných nemovitých věcí došlo k uzavření jakékoli dohody o správě společné věci. Uvedla, že i pokud by taková dohoda, i obsahově neurčitá, byla skutečně uzavřena, nebyla by pro ni závazná, a to vzhledem k zakotvení zásady materiální publicity veřejných seznamů, mezi které patří i katastr nemovitostí. Dovozovala, že věcně právní zatížení nabývané věci nabyvatel přejímá pouze za splnění podmínek zakotvených v ust. § 1107 odst. 1 o.z., když v ostatních případech podle ust. § 1107 odst. 2 o.z. zanikají. Poukazovala na to, že naproti tomu obligační práva nabyvatel věci nabývá pouze, pokud tak výslovně stanoví zákon, což je typické například pro nájem či pacht, přičemž je lhostejno, zda o existenci obligačního práva, vztahujícího se k nabývané věci před jejím nabytím věděl, či nikoliv. Zdůrazňovala, že občanský zákoník nikde výslovně nestanoví, že by prostá dohoda spoluvlastníků o správě společné věci měla mít povahu věcného práva, přičemž výčet věcných práv, zakotvený v ust. § 977 o.z., je taxativní a jako takový jej nelze dále rozšiřovat. V rámci svého odvolání odkazovala na judikaturu [Anonymizováno], týkající se opomenutých podílových spoluvlastníků s užíváním společné věci a určení následné výše bezdůvodného obohacení. Namítala, že žádná dohoda o správě společné věci nebyla vložena do katastru nemovitostí a navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7. Žalovaní se k odvolání vyjádřili toliko tak, že navrhli potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného.

8. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že žalobkyní uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody [ust. § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř.], přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., tj. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně tak, jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením [Anonymizováno] sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí „na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

10. Skutkové závěry soudu prvního stupně jsou tedy správné, odvolací soud je sdílí, v souladu s výše citovaným usnesením [Anonymizováno] v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a dále k věci, se zřetelem k odvolacím námitkám, dodává:

11. Podle ust. § 2 odst. 1 o.z. lze každé ustanovení soukromého práva vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání. Rozejde-li se výklad jednotlivého ustanovení pouze podle jeho slov s tímto příkazem, musí mu ustoupit. Podle odst. 3 nesmí být výklad a použití právního předpisu v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

12. Ust. § 2 odst. 3 o.z. je možno označit za jakousi brzdu a pojistku ve vztahu k ust. § 2 odst. 1 a 2 o.z. Toto je třeba vnímat tak, že se v konkrétní věci může ukázat jako nezbytné, aby všechna ostatní generální výkladová pravidla byla přebita hlediskem dobrých mravů, krutosti a lidského cítění. Z uvedeného vyplývá, že ust. § 2 odst. 3 o.z. tedy jednoznačně stanoví určité hranice výkladu, který za žádných okolností a při použití jakýchkoli výkladových kritérií nesmí odporovat dobrým mravům a vést ke krutosti nebo bezohlednosti. Odvolací soud konstatuje, že se jedná o takové hodnoty, které by bylo možno v obecné podobě subsumovat pod ust. § 2 odst. 1 o.z., které ale plní funkci obecných výkladových kritérií, zatímco v ust. § 2 odst. 3 o.z. je jejich funkce odlišná. Jak již bylo uvedeno, tyto určují hranici, kterou výklad nesmí v konkrétním případě za žádných okolností překročit.

13. [Anonymizováno] již mnohokrát ve svých rozhodnutích uvedl, že považuje korektiv dobrých mravů za souhrn etických, obecně uznávaných a zachovávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti (např. nálezy sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum], sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum]). Z těchto závěrů tedy pochopitelně vycházel i odvolací soud v této věci.

14. Základní práva a svobody, jako je i právo na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, působí i v horizontálních vztazích (mezi soukromými osobami) tak, že prozařují normami podústavního práva. Zvláště při aplikaci korektivu dobrých mravů a funkčně obdobných ustanovení je třeba toto působení zohledňovat (srov. nález [Anonymizováno] sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum]). Není přitom vyloučeno, že i výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana, a to zejména tehdy, je-li zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům, projevujícím se jak mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek.

15. Odvolacímu soudu je pochopitelně známa judikatura [Anonymizováno], na kterou žalobkyně ve svém odvolání poukazovala a která se týká opomenutých podílových spoluvlastníků s užíváním společné věci a určení následné výše bezdůvodného obohacení. Zde je třeba zdůraznit, že tuto judikaturu je možno aplikovat až za situace, kdy soud dospěje k závěru, že nárok žalující strany je dán a kdy současně neexistuje důvod pro zamítnutí žaloby, např. pro porušení dobrých mravů.

16. Jak vyplývá z výše uvedeného, je třeba ust. § 2 odst. 3 o.z. vnímat jako obecné ustanovení hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, umožňuje mu odepřít ochranu výkonu práva, které sice je v mezích zákona, avšak v konkrétní situaci může jeho realizace znamenat nepřiměřenou tvrdost.

17. S ohledem na projednávanou věc je nutno konstatovat, že žalobkyně má pochopitelně plné právo pořídit si do svého vlastnictví jakoukoli věc, a to movitou i nemovitou, pokud zákon takovýto postup připouští. Svůj spoluvlastnický podíl na výše uvedených nemovitost získala řádným a legálním způsobem a nelze jej nijak zpochybnit.

18. Aniž by chtěl odvolací soud jakkoli zlehčovat celkový stav předmětných nemovitostí, vyplývá z fotografií, založených do spisu, že je spíše špatný a že evidentně není v možnostech žalovaných, jakožto většinových spoluvlastníků, aby ho zlepšili. Nelze přehlédnout ani správné zjištění soudu prvního stupně, že prostory v domě, které dříve užíval původní spoluvlastník, se nezamykají. Lze tedy logicky uzavřít, že toto přímo souvisí právě se stavem nemovitosti.

19. Odvolací soud připomíná, že žalobkyně je obchodní společností, která má jako předmět podnikání zapsán pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor bez poskytování jiných než základních služeb spojených s nájmem. Je tedy zřejmé, že má s nemovitostmi bohaté zkušenosti a je proto otazné, aniž by odvolacímu soudu příslušelo hodnotit její podnikatelské záměry, z jakých důvodů kupovala menšinový podíl na domě, který je velmi špatném stavu (srov. skutková zjištění soudu prvního stupně, uvedená v odst. 6. napadeného rozsudku). Z výpovědi svědka [jméno FO], pracovníka žalobkyně, který provedl prohlídku nemovitosti po jejím nabytí do vlastnictví žalobkyně, nebyly v tomto smyslu zjištěny žádné relevantní skutečnosti.

20. Soud prvního stupně správně zjistil, jakými částmi je dům tvořen, kolik má samostatných vchodů a jakým způsobem je od roku 2010 užíván (srov. skutková zjištění v odst. 11 odůvodnění napadeného rozsudku).

21. Z těchto závěrů je nepochybné, že užívání nemovitosti všemi spoluvlastníky, jimž náleží podíly v poměru ¼ (žalobkyně), ¼ (1. žalovaný) a ½ (2. žalovaná), je komplikované, a to s ohledem jak na její faktický neutěšený stav, tak i její vnitřní rozdělení, vše s přihlédnutím k tomu, že žalobkyně je právnická osoba, sídlem v [adresa] a žalovaní syn a matka, kteří nemají se žalobkyní jiný vztah než spoluvlastnický. Všechny tyto skutečnosti si měla žalobkyně před získáním svého spoluvlastnického podílu zjistit a řádně vyhodnotit, zda je vůbec reálně možné v tomto rozsahu nemovitost užívat.

22. Protože tak zcela evidentně nepostupovala, lze její postup před nabytím vlastnictví označit buď za nezodpovědný či unáhlený, nebo za účelový (buď ve snaze získat podíly zbylých spoluvlastníků nebo disponovat důvody pro podání této žaloby).

23. Odvolací soud v těchto souvislostech přisvědčuje závěru soudu prvního stupně, že žalobkyně neiniciovala žádné jednání o změně dohody o užívání nemovitých věcí s ostatními spoluvlastníky, kdy informaci o způsobu užívání nemovitosti získala bezprostředně poté, co vlastnictví k podílu nabyla. Žalobkyně skutečně žádné faktické kroky v tomto směru neučinila, o nemovité věci neprojevovala žádný vážný zájem a v komunikaci a snaze užívat nemovité věci zůstala skutečně pasivní. Její faktická aktivita směrem k nemovitosti se projevila až podáním této žaloby.

24. Odvolací soud má za to, že v projednávané věci je na místě odepřít žalobkyni právo na požadované bezdůvodné obohacení žalovaných, vyplývající ze zákonných ustanovení, vyjmenovaných správně prvostupňovým soudem v odst. 13 až 22 odůvodnění napadeného rozsudku. Její právo je sice v mezích zákona, avšak za situace, popsané v předchozích šesti odstavcích, může jeho realizace znamenat nepřiměřenou tvrdost pro žalované a ve vztahu k nim je proto v rozporu s dobrými mravy.

25. Odvolací námitky žalobkyně tedy nemohou nikterak obstát a soud prvního stupně nikterak nepochybil, když žalobu zamítl a odvolací soud jeho rozsudek jako věcně správný (včetně věcně správného akcesorického výroku o nákladech řízení) podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil, byť z jiných důvodů.

26. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy zcela procesně úspěšným žalovaným ve stádiu odvolacího řízení žádné náklady nevznikly.