o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi č.j. 11 C 203/2023 – 130 ze dne 31. ledna 2024, ve znění doplňujícího usnesení č.j. 11 C 203/2023 – 133 ze dne 27. února 2024

1. Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen „soud prvního stupně“ nebo „prvostupňový soud“) svým rozsudkem č.j. 11 C 203/2023 – 130 ze dne 31. 1. 2024, ve znění doplňujícího usnesení č.j. 11 C 203/2023 – 133 ze dne 27. 2. 2024 rozhodl tak, že výrokem I. zamítl žalobu, v níž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky ve výši 4 558 151 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení, výrokem II. uznal žalobce povinným zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 227 334,80 Kč, k rukám zástupce žalované, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku a výrokem III. uložil žalobci povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Mladé Boleslavi náhradu nákladů řízení ve výši 1 769 Kč, rovněž do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

2. Žalobce se domáhal této částky z titulu smluvní pokuty. Tvrdil, že účastníci řízení uzavřeli dne [datum] smlouvu o nájmu nebytových prostor (dále jen „smlouva“), jejímž předmětem byl podnájem průmyslového objektu a manipulační plochy skládající se z pozemku parc. č. 366/1 a pozemku parc. č. st. 101, jehož součástí je budova č.p. 288 v katastrálním území [adresa] a že podnájemní vztah zanikl dne [datum]. V žalobě bylo tvrzeno, že manipulační plocha nebyla určena a kolaudována pro skladování jakéhokoliv materiálu a že o tom byla žalovaná informována v předávacím protokolu dne [datum]. Tato tam však soustavně uskladňovala palety s hořlavým materiálem, na což byla upozorněna na schůzce, konané dne [datum], z níž existuje zápis, ve kterém je předmětná skutečnost uvedena. Žalobce dále tvrdil, že žalovaná soustavně porušovala ujednání smlouvy (čl. 5 odst. 5.1) a zákonná ustanovení o požární ochraně a že v místě skladování palet došlo dne [datum] k požáru. Svůj nárok na zaplacení smluvní pokuty odvozoval od smlouvy s tím, že v ní byla sjednána smluvní pokuta ve výši 8 333 Kč za každý den, ve kterém budou povinnosti žalované porušovány. Uplatnil proto nárok na smluvní pokutu za období od [datum] do [datum] tedy 547 dní, celkem tedy částku 4 558 151 Kč a žalovanou dne [datum] vyzval k jejímu zaplacení, což neučinila. Žalovaná se žalobou vyslovila nesouhlas s poukázáním na to, že u předmětné manipulační plochy není, v souladu se zápisem v katastru nemovitostí a vyhlášky č. 357/2013 Sb., nikde stanoveno, že by tato plocha nebyla určena ke skladování, když o této skutečnosti, plynoucí z kolaudačního rozhodnutí, nebyla žalobcem informována. Poukazovala na to, že ve smlouvě bylo uvedeno, že podnájemce se zavazuje využívat předmětné nemovité věci ke své podnikatelské činnosti, mimo jiné i skladování. Dovozovala, že samotný předávací protokol nemůže měnit obsah smlouvy, když navíc se jí samotný protokol jeví jako nepravý dokument. Zdůrazňovala, že nikdy nebyla vyzvána k odstranění palet písemným způsobem s tím, že zápis ze schůze ze dne [datum] není pravým dokumentem, nebyl jí podepsán a ke schůzce nedošlo. Tvrdila, že její zaměstnanec, který měl zápis ze schůzky podepsat, nebyl se zaměstnancem žalobce v předmětné době v kontaktu. Připomínala, že i kdyby byl zápis pravý, nemohl by být výzvou ve smyslu čl. 5.7 smlouvy. Poukazovala na to, že samotný zápis odkazuje na zákaz skladování v souladu se smlouvou, avšak ta takové ujednání neobsahuje. Protože se předmětné schůzky měly účastnit osoby, které nejsou statutáry účastníků řízení, nemůže se jednat o relevantní písemnou výzvu. Konstatovala, že jí žalobce nevyzval k odstranění palet ani jiným způsobem a zdůrazňovala, že podle čl. 5.7 smlouvy může uplatňovat nárok na smluvní pokutu pouze v případě, že k takové výzvě dojde a žalovaná ve stanovené přiměřené lhůtě nedostatky neodstraní. Tvrdila, že žalobce o skladování palet na manipulační ploše věděl, kdy v souvislosti s tímto skladováním požadoval vyšší nájemné. Ohledně výše nájemného mezi stranami došlo k dohodě a nárok žalobce označila za nárok, který je v rozporu s dobrými mravy, neboť se domáhá něčeho, co sám schválil.

3. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami a výslechy svědků tak, jak je podrobně uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl k závěru o skutkovém stavu, uvedenému v odst. 15 odůvodnění napadeného rozsudku.

4. Po právní stránce odkázal na ust. § 2201 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), ust. § 2215 odst. 1 o.z., ust. § 2302 odst. 1 o.z., ust. § 2048 odst. 1 o.z., ust. § 1724 odst. 1 o.z., ust. § 559 o.z., ust. § 574 o.z., ust. § 582 odst. 1 o.z., ust. § 586 o.z. a ust. § 8 o.z., s poukazem na jím citovanou judikaturu [Anonymizováno] a komentářovou literaturu. O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), když jejich výši určil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „AT“) ve spojení s ust. § 137 odst. 3 o.s.ř., ust. § 149 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. O nákladech státu bylo rozhodnuto podle ust. § 148 odst. 1 o.s.ř., s odkazem na ust. § 160 odst. 1 věta prvá o.s.ř.

5. Prvostupňový soud konstatoval, že účastníci řízení dne [datum] uzavřeli podnájemní smlouvu na užívání průmyslového objektu a manipulační plochy, včetně přilehlé zpevněné plochy, odstavné plochy a komunikace, sloužící k podnikání, který se žalovaná zavázala užívat ke své podnikatelské činnosti, zahrnující mj. výrobu, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, zahrnující velkoobchod a maloobchod a výrobu plastových a pryžových výrobků. Po celou dobu podnájemního vztahu, který byl ukončen ke dni [datum], žalovaná skladovala na venkovní manipulační ploše palety s plastovým materiálem, o čemž nebylo v řízení sporu a tato skutečnost se odrazila ve výši nájemného, které bylo v prosinci 2014 sjednáno při příležitosti prodloužení smlouvy s ohledem na potřebu údržby a opravy ploch na kterých žalovaná palety skladovala. Součástí podnájemní smlouvy bylo v čl. 5.7 ujednání o smluvní pokutě, podle které bylo stanoveno, že nebude-li podnájemce plnit své povinnosti stanovené smlouvou a obecně zákonem, má nájemce právo účtovat smluvní pokutu ve výši 8 333 Kč denně, počínaje prvním dnem po uplynutí přiměřené lhůty k nápravě a lhůta měla být poskytována v písemné výzvě. Konstatoval, že si účastníci pro toto právní jednání sjednaly písemnou formu, podle níž měl žalobce písemně vyzvat žalovanou k nápravě a určit jí k tomu lhůtu. Pokud žalobce splnění této své povinnosti opíral pouze o zápis ze schůzky, uskutečněné mezi účastníky dne [datum], tak uvedl, že je v něm pouze konstatováno, že venkovní plocha není podle smlouvy určena k jakémukoliv skladování, ale že neobsahuje výzvu k nápravě ani přiměřenou lhůtu. Zdůraznil, že vzhledem k ujednání stran a vznesené námitce relativní neplatnosti žalovanou v tomto řízení nelze k ústním výzvám přihlížet, neboť tímto způsobem nemohlo dojít ke zhojení nedostatku písemné formy. Uzavřel, že za situace, kdy žalobce nesplnil podmínky, sjednané mezi stranami ve smlouvě, týkající se uplatnění smluvní pokuty a současně po celou dobu trvání podnájemního vztahu, tj. téměř třináct let, skladování palet na venkovním prostranství toleruje bez adekvátního zásahu a současně tuto skutečnost promítne do výše nájemného za podnájem, nelze mu nárok na smluvní pokutu přiznat. Uvedl, že nelze pominout ani skutečnost, že k uplatnění smluvní pokuty došlo ze strany žalobce až v červnu 2023, tedy rok po ukončení nájemního vztahu a zároveň až poté, co v předmětném areálu vypukl požár, kdy smluvní vztah mezi účastníky trval dále za sjednaných podmínek, aniž by žalobce na žalované čehokoliv požadoval. Takový rozpor v chování žalobce označil za zneužití práva, které pak nemůže požívat ochrany.

6. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včas odvolání a prvostupňovému soudu předně vytýkal, že příliš formalisticky posoudil, že zápis ze schůzky ze dne [datum] není písemnou výzvou, která by měla žalovanou upozornit, že porušuje ustanovení smlouvy a že je potřeba zanechat jednání, které se příčí smluvním ujednáním. Vyslovil své přesvědčení, že prostřednictvím zápisu byla splněna písemná notifikační povinnost, nutná pro uplatnění nároku na smluvní pokutu, vyžadovanou smlouvou. Dovolával se toho, že v rámci dlouhodobého smluvního vztahu mezi účastníky v rámci obchodních zvyklostí a komunikačních zvyklostí v podstatě neexistovala písemná forma v podobě doporučené poštovní zásilky, když vše probíhalo výhradně ústní formou a formou emailů. Poukazoval na to, že zápisu ze schůzky je zřejmá vůle stran, kterou je upozornění žalované, že neoprávněně skladuje hořlavé palety na manipulační ploše, která k tomu není určena. Dovozoval, že za situace, kdy je zachována písemná forma upozornění žalované, je z tohoto zcela znatelná jeho pohnutka a smysl podepsaného zápisu je taktéž srozumitelný, by bylo přepjatě formalistické nepovažovat zápis za výzvu ve smyslu čl. 5.7 smlouvy. Připomínal zásadu, že na právní jednání má být pohlíženo spíše jako na platné, než neplatné. Odvolatel ve svém odvolání dále vyslovil nesouhlas se závěrem prvostupňového soudu, který uzavřel, že v prosinci roku 2014 bylo současně s prodloužením podnájemního vztahu na pět let zvýšeno nájemné o 400 000 Kč z důvodu, že žalobce započítal skladování hořlavých palet na manipulační ploše do výše nájemného. Zdůrazňoval, že tato skutečnost se absolutně nezakládá na pravdě a že není jasné, z čeho takové závěry soud prvního stupně učinil. Nepopíral, že v prosinci roku 2014 bylo jednáno o prodloužení podnájemního vztahu, ale že nikdy nedošlo ke zvýšení nájemného z důvodu, že by žalobce požadoval po žalované platbu nájemného za skladování hořlavých palet na manipulační ploše. Zdůrazňoval, že tímto směrem nebylo vedeno dokazování a závěr soudu prvního stupně označil za překvapivý s tím, že nebyl prokázán a nelze jej tedy v rámci přezkumu odvolacím soudem posoudit. Pokud prvostupňový soud dovodil zneužití práva žalobcem ve smyslu, že zaplacení smluvní pokuty bylo požadováno až po ukončení podnájemního vztahu, tak vyslovil názor, že není podstatné, kdy byl tento nárok uplatněn, pokud skutečně vznikl, a to s odkazem na smysl a funkci institutu smluvní pokuty. Poukazoval rovněž na to, že v rámci podnikatelských vztahů by mělo být na sjednaný nárok na zaplacení smluvní pokuty nahlíženo jinak, než u fyzických osob. Dovozoval, že pokud soud prvního stupně dospěl k závěru, že zásahy žalobce proti žalované byly nedostatečné, mohl výši smluvní pokuty moderovat, ale touto možností se vůbec nezabýval. V souvislosti s moderací odkazoval na aktuální judikaturu [Anonymizováno] a zdůrazňoval, že svůj nárok na zaplacení smluvní pokuty uplatnil ve chvíli, kdy mu vznikla škoda, tedy v rámci reparační funkce smluvní pokuty v pravý okamžik. Navrhl změnu rozsudku soudu prvního stupně tak, aby bylo žalobě v celém rozsahu vyhověno.

7. Žalovaná se k odvolání vyjádřila tak, že navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. Předně poukazovala na to, že zápis ze dne [datum] nemůže být považován za výzvu k nápravě podle čl. 5.7 smlouvy, a to z mnoha důvodů. Poukazovala na to, že zápisem konstatovaná skutečnost je nepravdivá, když venkovní plocha byla na základě smlouvy určena mj. ke skladování, třídění a vyskladnění výrobků a katastr nemovitostí navíc tyto plochy klasifikuje jako manipulační a skladovací, což potvrzuje jejich určení pro skladování. Akcentovala, že žalobce nárok na smluvní pokutu zakládá na jiném protiprávním jednání žalovaného (porušení tzv. odstupových vzdáleností palet od vedlejší haly), než na jaký upozorňuje zápis (že samotné skladování je v rozporu se smlouvou). Připomínala, že ho žalobce nevyzýval k nápravě dodržení odstupových vzdáleností volného skladu palet od sousedící haly ani jiného protiprávního jednání a že neuvedl žádnou přiměřenou lhůtu, ve které by měla být náprava provedena. Zdůrazňovala, že stanovení přiměřené lhůty k nápravě je klíčové pro případné určení okamžiku, kdy vzniká nárok na smluvní pokutu. Uzavřela, že lpění na náležitostech, na kterých se strany ve smlouvě výslovně dohodly, nemůže představovat přepjatý formalismus, neboť pokud nebyla žalobcem písemně vyzvána k odstranění závadného stavu, pro který současně uplatňuje smluvní pokutu, a nebyla jí stanovena konkrétní lhůta k jeho odstranění, nebyly vůbec splněny podmínky pro vznik žalovaného nároku. Pokud se žalobce dovolával obchodních zvyklostí co do vzájemné komunikace, pro které není nutné lpět na písemné formě, tak s touto argumentací vyslovila nesouhlas, neboť účastníci mezi sebou komunikovali především prostřednictvím e-mailu, tedy písemně. Tuto námitku označila za irelevantní, a to s odkazem na judikaturu [Anonymizováno], podle níž mají zákonná a smluvní ustanovení za podmínek projednávaného případu přednost před obchodními zvyklostmi. Konstatovala, že závěry prvostupňového soudu jsou správné i ve vztahu ke zvýšení nájemného, neboť vychází z e-mailové komunikace mezi účastníky ze dne [datum], když diskuse o navýšení nájemného byla vedena za účelem zhojení nákladů způsobených skladováním palet na ploše žalovaným, tedy k promítnutí skladování na ploše do výše nájemného. Protože podle prvostupňového soudu nebyly splněny základní hmotněprávní podmínky pro vznik smluvní pokuty, nemohlo dojít k její moderaci. Pokud by došlo ke splnění těchto podmínek, mohl by soud prvního stupně k moderaci přistoupit pouze na návrh dlužníka (tj. žalovaného), který ho však neučinil. Žalovaný se ztotožnil i s tím závěrem prvostupňového soudu, že uplatnění nároku bylo zneužitím práva na smluvní pokutu.

8. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že žalobcem uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody [ust. § 205 odst. 2 písm. c) a g) o.s.ř.], přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., tj. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně tak, jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením [Anonymizováno] sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí „na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

10. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou tedy správné, odvolací soud je sdílí, v souladu s výše citovaným usnesením [Anonymizováno] v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a dále k věci, se zřetelem k odvolacím námitkám, dodává:

11. V první řadě je třeba odmítnout odvolací argumentaci žalobce, která spočívala v tom, že posouzení zápisu ze schůzky ze dne [datum] soudem prvního stupně bylo formalistické.

12. Prvostupňový soud totiž správně zjistil, že si kontrahenti smlouvy v čl. 5.7, ve znění dodatku č. [hodnota], domluvili smluvní pokutu tak, že nebude-li podnájemce plnit své povinnosti stanovené touto smlouvou a obecně zákonem, má nájemce právo (nedojde-li k nápravě v přiměřené lhůtě poskytnuté nájemcem podnájemci v písemné výzvě) účtovat smluvní pokutu ve výši 8 333 Kč za každý den porušení povinností podnájemce počínaje prvním dnem po uplynutí přiměřené lhůty k nápravě. Správné je i jeho další zjištění, že dne [datum] proběhla mezi účastníky osobní schůzka za účasti zaměstnanců obou procesních stran a že byl z této schůzky písemný zápis, v němž bylo konstatováno, že plocha není podle smlouvy určena k jakémukoliv skladování a že zápis neobsahuje žádnou lhůtu k nápravě závadného stavu.

13. Předně je nutno konstatovat, že si účastníci řízení v čl. 5.7, ve znění dodatku č. 2, výslovně domluvili zcela konkrétní a určité hmotněprávní podmínky, při jejichž splnění vzniká právo žalobce na zaplacení smluvní pokuty žalovanou.

14. Zápis o schůzce ze dne [datum] však není možno v žádném případě považovat za řádnou výzvu, ve které by žalobce žalovanému oznámil a) jaké konkrétní povinnosti, stanovené smlouvou a obecně zákonem, neplní a zejm. b) jakou přiměřenou lhůtu mu poskytuje k nápravě.

15. Stanovení této lhůty je totiž naprosto nezbytné, neboť teprve prvním dnem po jejím uplynutí (pokud by žalovaná nezačala plnit povinnosti, stanovené smlouvou a obecně zákonem), vzniká právo žalobce na účtování smluvní pokuty žalované za každý den porušení povinností. Je tedy evidentní, že se ze strany soudu prvního stupně v žádném případě nejednalo o přepjatý formalismus, jak to ve svém odvolání dovozoval žalobce.

16. Je proto třeba přisvědčit správnosti závěru soudu prvního stupně, že lhůta měla být žalobcem žalované poskytnuta v písemné výzvě, protože si kontrahenti smlouvy pro toto právní jednání sjednali písemnou formu ve smyslu ust. § 559 o.z. Pokud tedy žalobce splnění této své povinnosti odvozoval toliko z výše specifikovaného zápisu ze schůzky ze dne [datum] a z jím tvrzených ústních výzev, je třeba opět vyslovit souhlas se závěrem prvostupňového soudu, že vzhledem k ujednání stran a vznesené námitce relativní neplatnosti žalovanou v tomto řízení nelze k ústním výzvám přihlížet, neboť tímto způsobem nedošlo ke zhojení nedostatku formy, jak to předpokládá ust. § 582 odst. 1 věta prvá o.z. Podle něj totiž platí, že není-li právní jednání učiněno ve formě ujednané stranami nebo stanovené zákonem, je neplatné, ledaže strany vadu dodatečně zhojí. K takovémuto zhojení ale v projednávaném případě nedošlo.

17. Pokud odvolatel ve svém odvolání vyslovil nesouhlas se závěrem prvostupňového soudu, který uzavřel, že v prosinci roku 2014 bylo současně s prodloužením podnájemního vztahu na pět let zvýšeno nájemné o 400 000 Kč z důvodu, že žalobce započítal skladování hořlavých palet na manipulační ploše do výše nájemného s tím, že tímto směrem nebylo vedeno dokazování a závěr soudu prvního stupně je za překvapivý, musí odvolací soud tuto argumentaci odmítnout.

18. Soud prvního stupně konkrétně uzavřel, že „po celou dobu podnájemního vztahu, který byl ukončen ke dni [datum], žalovaná skladovala na venkovní manipulační ploše palety s plastovým materiálem, a že se tato skutečnost odrazila ve výši nájemného, které bylo v prosinci 2014 sjednáno při příležitosti prodloužení smlouvy s ohledem na potřebu údržby a opravy ploch na kterých žalovaná palety skladovala“.

19. Vzhledem k uvedené odvolací argumentaci odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně vystihl ve svém rozsudku tuto problematiku věcně správně a způsobem zcela vyčerpávajícím a náležitým vyložil, které skutečnosti při svém rozhodování vzal za prokázané a které nikoliv, o které opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a jaký z nich učinil závěr o skutkovém stavu spolu s přesvědčivým právním hodnocením (ust. § 157 odst. 2 o.s.ř.). Pokud jde o hodnocení provedených důkazů, tak soud prvního stupně vycházel zcela ze zásady volného hodnocení důkazů, upravené v ust. § 132 o.s.ř. a své závěry zformuloval naprosto jasně, srozumitelně a přesvědčivě. Toto hodnocení tedy nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti. Zjištěné skutečnosti popsal prvostupňový soud v odst. 9 odůvodnění napadeného rozsudku, kde zároveň uvedl z jakých důkazních prostředků je zjistil. Argumentace žalobce, že „tímto směrem nebylo vedeno dokazování“ tedy není místě a závěr soudu prvního stupně v tomto směru tedy nelze v žádném případě označit za překvapivý.

20. S ohledem na další odvolací důvody odvolací soud připomíná, že prvostupňový soud nemohl přistoupit k moderaci smluvní pokuty již jen z toho důvodu, že správně uzavřel, že v projednávané věci nedošlo ke splnění základních hmotněprávních podmínek pro vznik smluvní pokuty. Protože tedy žalobci nevznikl nárok na smluvní pokutu, nemohlo pochoptelně dojít ani k její moderaci.

21. Ve světle výkladu podaného prvostupňovým soudem proto odvolací námitky žalobce nemohou nikterak obstát.

22. Soud prvního stupně tedy nikterak nepochybil, když žalobu zamítl a odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný (včetně věcně správných akcesorických výroků II. a III. o nákladech řízení a o nákladech státu) podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil. Konstatuje, že v této věci nenastaly mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly postup podle ust. § 150 o.s.ř. a že tedy o náhradě nákladů řízení rozhodl prvostupňový soud správně podle zásady úspěchu ve věci, vyjádřené v ust. § 142 odst. 1 o.s.ř.

23. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy zcela procesně úspěšnému žalovanému vznikly ve stádiu odvolacího řízení náklady spojené s právním zastoupením advokátem podle vyhl. č. 177/1996 Sb. Ty jsou tvořeny dvěma hlavními úkony po 26 540 Kč [ust. § 11 odst. 1, a to 1x podle písm. d) - vypracování vyjádření k odvolání, a 1x podle písm. g) - účast na jednání dne [datum], když výše je dána ust. § 7 bod 6. AT ve spojení s ust. § 8 odst. 1 AT] a dvěma náhradami hotových výdajů po 300 Kč (ust. § 13 odst. 4 AT). Dále byla přiznána 21% daň z přidané hodnoty [ust. § 47 odst. 1, písm. a) zák. č. 235/2004 Sb. v platném znění] z výše uvedených položek ve výši 11 272,80 Kč (ust. § 137 odst. 3 o.s.ř.). Celkové náklady žalovaného tedy činí za tuto část řízení (po zaokrouhlení) 64 953 Kč a jejich náhrada mu byla přisouzena v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.).