o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce č.j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí]

1. Okresní soud v Nymburce svým rozsudkem č.j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] rozhodl tak, že výrokem I. zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhá určení, že je vlastníkem pozemku p. [číslo] v [katastrální uzemí] a výrokem II. zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhá určení, že je vlastníkem pozemku p. [číslo] v [katastrální uzemí]. Žalobkyně byla uznána povinnou zaplatit 1. žalovanému náhradu nákladů řízení v částce 39 494,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce (výrok III) a dále jí byla uložena povinnost zaplatit 2. žalované náhradu nákladů řízení v částce 49 028 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího právního zástupce (výrok IV.).

2. Žalobkyně se požadovaných určení domáhala s tím, že žalovaní nabyli vlastnické právo k uvedeným pozemkům od [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a společnosti [právnická osoba], kteří je nabyli k pozemku [číslo] od restituentů [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] (dále jen„ restituenti“) a následně z pozemku [číslo] nechali oddělit pozemek [číslo]. Tvrdila, že restituenti vlastnické právo získali na základě rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] ve znění opravného usnesení č.j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] a ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu č.j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí]. Zdůrazňovala, že tato rozhodnutí v řízení o dovolání zrušil Nejvyšší soud ČR rozsudkem č.j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], takže restituenti k převodu vlastnického práva neměli řádný právní titul a navíc již v době převodu věděli o podaném dovolání. Tvrdila, že pozemek parc. [číslo] proto nemohl být platně převeden z vlastnictví žalobkyně do vlastnictví restituentů, neboť projev vůle žalobkyně nebyl nikdy řádně nahrazen rozhodnutím soudu, když žaloba restituentů byla nakonec zamítnuta. Dovozovala, že je proto i nadále vlastníkem obou pozemků a jelikož se jedná o pozemky zapsané v katastru nemovitostí, svědčí jí naléhavý právní zájem na požadovaném určení. 1. žalovaný i 2. žalovaná navrhovali shodně zamítnutí žaloby s tím, že restituenti převedli vlastnické právo k pozemku [číslo] [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a společnosti [právnická osoba] dne [datum], a to po právní moci uvedeného rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], která nastala dne [datum], a kdy nebylo dovolání podáno. To bylo podáno až dne [datum], tedy až po zápisu změny vlastníka pozemku parc. [číslo] do katastru nemovitostí a v té době již existoval pravomocný částečný rozsudek č.j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], kterým bylo žalobě restituentů částečně vyhověno. Nesporovali, že po zrušení tohoto rozsudku dovolacím soudem byla sice žaloba v dalším řízení zamítnuta, avšak pro dodatečně nastalý nedostatek pasivní legitimace [anonymizována tři slova], neboť v době rozhodování soudu Česká republika pozemek parc. [číslo] již nevlastnila. Tvrdili, že právní předchůdce žalovaných [příjmení] [jméno] [příjmení] nabyl pozemek parc. [číslo] od restituentů, kteří byli v době převodu vlastnického práva zapsáni ve veřejném seznamu, tedy platně, byť byl nabývací titul následně zrušen, a to s ohledem na ust. § 243g odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“). Dovozovali, že stejnou ochranu požívají i jeho právní nástupci, tedy oba žalovaní. Zdůrazňovali, že [anonymizováno] [jméno] [příjmení] byl navíc, coby nabyvatel, v dobré víře, když poznámka spornosti nebyla v katastru nemovitostí zapsána ještě ke dni [datum] 1. žalovaná nabyla pozemek směnou v roce 2020 za účelem realizace záměru dalšího rozvoje v dané lokalitě, kde se nachází sportoviště.

3. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami tak, jak je podrobně uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl k závěru, že na základě jeho pravomocného rozsudku č. j. [číslo jednací] (resp. [anonymizováno]) ze dne [datum], ve znění usnesení č.j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] a rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], se stali restituenti vlastníky pozemku parc. [číslo] o výměře 11 053 m2, a to ke dni [datum]. [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a společnost [právnická osoba] byli do katastru nemovitostí zapsáni jako vlastníci pozemku parc. [číslo] o výměře 11 053 m2, každý v rozsahu ideální 1/2, a to na základě kupní smlouvy ze dne [datum] uzavřené s restituenty, s účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni [datum] 2. žalovaná byla do katastru nemovitostí zapsána jako vlastník pozemku parc. [číslo] o výměře 5 533 m2 a pozemku parc. [číslo] o výměře 5 520 m2 na základě kupní smlouvy ze dne [datum], s právními účinky vkladu ke dni [datum] 1. žalovaný byl do katastru nemovitostí zapsán jako vlastník pozemku parc. [číslo] o výměře 5 533 m2 s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni [datum]. Uvedené pravomocné rozhodnutí prvostupňového soudu a odvolacího soudu bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ČR dne [datum], a to za základě dovolání podaného dne [datum].

4. Soud prvního stupně odkázal na ust. § 80 o.s.ř., ust. § 1099 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), ust. § 7 o.z., ust. § 1105 o.z. a ust. § 243g odst. 1 o.s.ř. O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), když jejich výši určil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen„ AT“) s tím, že právo k věci penězi ocenitelné, která nebyla v řízení oceněna a její hodnota 566 761,55 Kč byla účastníky pokládána v konkrétní výši za nespornou), ve spojení s ust. § 137 odst. 3 o.s.ř., ust. § 149 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 160 odst. 1 o.s.ř.

5. Předně zdůraznil, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, a to vzhledem k tomu, že se jedná o požadavek na určení vlastnictví k nemovitosti. Uvedl, že pouze případným vyhovujícím rozhodnutím lze totiž dosáhnout uvedení stavu zápisu v katastru nemovitostí do souladu se skutečným právním stavem.

6. Konstatoval, že kupní smlouva ze dne [datum], kterou bylo převedeno vlastnické právo restituentů na [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a společnost [právnická osoba], není neplatná proto, že restituenti své vlastnické právo odvozovali z rozhodnutí, které bylo po uzavření této smlouvy zrušeno dovolacím soudem a novým rozhodnutím prvostupňového soudu bylo ve věci sp. zn. [spisová značka] rozhodnuto jinak. Zde odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí]. Zdůraznil, že navíc nelze přehlédnout, že k zamítnutí žaloby došlo právě s ohledem na nedostatek pasivní věcné legitimace v důsledku pozbytí vlastnického práva žalobkyně, když při posuzování právních vztahů někoho jiného než účastníka řízení vedeného pod sp. zn. [spisová značka] je proto ve smyslu ust. § 243g odst. 2 o.s.ř. třeba i nadále vycházet z původního zrušeného rozhodnutí. Konstatoval, že [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a [právnická osoba] s.r.o. a jejich právní nástupci, tedy 1. a 2. žalovaní, nemohou pozbýt nabytá práva a povinnosti jenom proto, že původní rozhodnutí bylo zrušeno a že právní poměry účastníků řízení byly nově upraveny jinak. Poukázal na to, že právní postavení třetích osob je tímto způsobem chráněno jen tehdy, jestliže v mezidobí jejich práva a povinnosti vznikla platně a odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí]. Neshledal tedy, že by šlo v projednávané věci o nabytí od osoby, která k tomu podle hmotného práva nebyla oprávněna. Připomněl, že vlastnické právo restituentů k pozemku parc. [číslo] vyplývalo z pravomocného rozhodnutí soudu a byť bylo toto rozhodnutí zrušeno, nelze uzavřít, že restituenti nebyli k převodu vlastnického práva oprávněni. Zdůraznil, že ochrana poskytovaná ust. § 243g odst. 2 o.s.ř. se týká jak konstitutivních, tak i deklaratorních rozhodnutí soudu, když oba žalovaní při uzavření smlouvy o převodu vlastnického práva navíc nepochybně vycházeli ze zápisu v katastru nemovitostí. Uzavřel, že jejich dobrá víra je tak ve smyslu ust. § 7 o.z. presumována, stejně tak i dobrá víra [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a společnosti [právnická osoba] Poukázal na to, že i kdyby tito nabyvatelé měli v době uzavření kupní smlouvy s restituenty vědomost o existenci řízení vedeného pod sp. zn. [spisová značka], nemělo by to vliv na rozhodnutí v této věci, a to ani z důvodu, že k uzavření kupní smlouvy ze dne [datum] došlo po právní moci rozhodnutí ve věci samé, která nastala dne [datum], a navíc za situace, kdy ještě dovolání nebylo žalobkyní podáno. Uzavřel tedy, že žalobkyně není vlastníkem pozemků parc. [číslo].

7. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání a předně namítala, že jeho odůvodnění je nedostatečné a nesrozumitelné, když v něm absentují odkazy na zákonná ustanovení, vztahující se k materiální publicitě katastru nemovitostí, resp. nabytí od nevlastníka. Uváděla, že restituenti nikdy nedisponovali řádným nabývacím titulem a nebyli vlastníky předmětných pozemků a odkazovala na dvě usnesení Nejvyššího soudu ČR. Dovozovala, že se restituenti nikdy nestali vlastníky sporných pozemků a nemohli tedy disponovat s vlastnickým právem a převést vlastnictví na další nabyvatele. Připomínala další judikaturu Nejvyššího soudu ČR, který v ní uzavřel, že kupní smlouva uzavřená s nevlastníkem je absolutně neplatná. Odvolatelka ve svém odvolání uváděla, že samotná skutečnost, že strany o počáteční nemožnosti plnění třeba ani nevěděli, není nikterak významná pro hodnocení ohledně platnosti smlouvy. Zdůrazňovala, že vzhledem k účinkům rozhodnutí dovolacího soudu (ex tunc) restituenti nebyli de iure vlastníky sporných pozemků a převod pozemku na Ing. [příjmení] a společnost [právnická osoba] je tedy třeba zkoumat prismatem nabytí vlastnictví od nevlastníka, když restituenti řádnými vlastníky nebyli, totožné platí o nabytí pozemků žalovanými. Konstatovala, že vadou je zatížen celý řetězec převodů s tím, že na druhého nelze převést více práv, než náleží převodci. Soudu prvního stupně vytýkala, že se nezabýval dobrou vírou na straně nabyvatelů [anonymizována dvě slova] a společnosti [právnická osoba] Dovozovala, že žalovaní sporné pozemky získali až po kasačním rozhodnutí dovolacího soudu a že tedy lze o jejich dobré víře zásadně pochybovat. Další pochybení prvostupňového soudu spatřovala v tom, že ji dne [datum] nepoučil podle ust. § 118a o.s.ř. o tom, že neunáší břemeno tvrzení a břemeno důkazní a ona tak nemohla řádně reagovat na průběh řízení. Soudu prvního stupně dále vytýkala, že neprovedl důkaz výslechem [anonymizována dvě slova], který by vnesl do celé věci světlo, ohledně průběhu uzavírání smluv o převodu pozemků. Navrhla změnu napadeného rozsudku tak, aby bylo žalobě vyhověno, příp. aby jej odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

8. 1. žalovaný se k odvolání vyjádřil tak, že navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. V první řadě zdůrazňoval, že námitka nepřezkoumatelnosti není na místě s připomenutím, že není pravdivé odvolací tvrzení, že by napadený rozsudek neobsahoval relevantní odkazy na zákonná ustanovení. Připomínal, že pro rozhodnutí ve věci byla zcela zásadní aplikace ust. § 243g odst. 2 o.s.ř., kterou prvostupňový soud provedl a toto zcela jednoznačně odůvodnil. Konstatoval, že restituenti [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] v době, kdy předmětné pozemky převáděli na [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a společnost [právnická osoba], se jako platní vlastníci jevili, neboť byli zapsáni v katastru nemovitostí. Zdůrazňoval, že předmětem posuzování může být pouze dobrá víra těchto prvních nabyvatelů předmětných pozemků, která byla prokázána zejména tím, že jejich právní jednání bylo činěno s osobou zapsanou v katastru nemovitostí, coby vlastníkem předmětných pozemků. Dovozoval tedy, že argumentace žalobkyně nemůže v žádném případě obstát z pohledu zásady materiální publicity katastru nemovitostí a jejich dopadů, stejně jako z pohledu ust. § 243g odst. 2 o.s.ř. Připomínal, že v době právního jednání o převodu předmětných nemovitostí z restituentů na první nabyvatele žádné soudní řízení neběželo (o vydání bylo pravomocně rozhodnuto, dovolání žalobkyně v té době ještě podáno nebylo). Žalobkyni vytýkal, že zcela nesprávně směšuje posouzení podmínek nabytí vlastnického práva žalovaných s podmínkami nabytí vlastnického práva Ing. [příjmení] a společností [právnická osoba] od restituentů. Zdůrazňoval, že podstatným je, že otázka posouzení dobré víry nabyvatele od nevlastníka je totiž na místě výlučně u prvního převodu od restituentů na prvního dalšího nabyvatele, neboť pouze nabývací titul restituentů byl ex tunc zrušen a že tato dobrá víra byla prokázána, což jednoznačně vyplývá i z časových konsekvencí. Poukazoval na to, že na [anonymizováno] [příjmení] a společnost [právnická osoba] je třeba pohlížet jako na řádné vlastníky od samého počátku a že další nabyvatelé, tedy žalovaní, již totiž vlastnické právo k předmětným pozemkům nabyli od vlastníka, nikoliv od nevlastníka. Zdůrazňoval, že se prvostupňový soud otázkou řádného nabytí vlastnictví žalovanými zabýval v dostatečném rozsahu a že nijak nepochybil, když neprováděl další dokazování, které by bylo zjevně nadbytečné. Nesouhlasil ani s názorem žalobkyně, že by prvostupňový soud pochybil v tom, že jí neposkytl poučení podle ust. § 118a o.s.ř. Připomínal, že se právnímu zástupci žalobkyně dostalo patřičného podrobnějšího odůvodnění stručně protokolovaného poučení v ústní formě, když navíc bylo zcela zjevné, že žalobkyně žádná tvrzení a důkazy, jež by mohly vést k jinému rozhodnutí, objektivně ani předložit nemůže.

9. 2. žalovaná se k odvolání vyjádřila tak, že navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. V první řadě připomínala, že v původním řízení, vedeném před prvostupňovým soudem pod sp. zn. [spisová značka], byl původní pozemek parc. [číslo] vydán restituentům, jakožto oprávněným osobám, a to [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Ti jej pak převedli na třetí osoby, tedy na [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a společnost [právnická osoba], a to kupní smlouvou ze dne [datum], u níž právní účinky zápisu převodu vlastnického práva k tomuto pozemku do katastru nemovitostí nastaly ke dni [datum], když samotný zápis vlastnického práva byl proveden dne [datum] Tyto třetí osoby pak uvedený pozemek rozdělily, čímž vznikl vedle pozemku parc. [číslo] nový pozemek parc. [číslo] oba tyto pozemky pak třetí osoby převedly právě na 2. žalovanou a teprve po uzavření kupní smlouvy došlo ze strany žalobkyně dne [datum] k podání dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne [datum]. Poukazovala na to, že po zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ČR č.j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] byl nákladový výrok rozsudku prvostupňového soudu ze dne [datum] následně potvrzen usnesením Krajského soudu v Praze č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], který konstatoval, že zamítavý věcný výrok je pouze formálního charakteru a že žaloba restituentů byla důvodná. Zdůrazňovala, že v době převodu z restituentů na třetí osoby nebylo dovolání žalobkyní podáno a třetí osoby (tedy společnost [právnická osoba] a [anonymizováno] [jméno] [příjmení]) nemohli vědět, že by mohlo dojít ke kasaci rozsudků, na jejichž základě restituenti pozemek nabyli. Konstatovala, že v době převodu pozemku z restituentů na třetí osoby existoval v té samé věci pravomocný částečný rozsudek prvostupňového soudu č.j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], kterým bylo žalobě restituentů částečně vyhověno a ve kterém bylo jednoznačně konstatováno, že nárok restituentů je oprávněný a že žalobkyně při uspokojování nároku restituentů postupovala liknavě a svévolně. Připomínala, že nebyla účastníkem řízení vedeném před prvostupňovým soudem pod sp. zn. [spisová značka] a že se na ni vztahuje ochrana zakotvená v ust. § 243g odst. 2 o.s.ř. a v tomto směru se odvolávala jak na komentářovou literaturu, tak i na judikaturu Nejvyššího soudu ČR. Dovozovala z ní, že dojde-li dovolacím soudem ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu nebo soudu prvního stupně a následně je vydáno nové rozhodnutí v téže věci, pak toto nové rozhodnutí má účinky pouze vůči účastníkům řízení, nikoli vůči třetím osobám, které tak nemohou pozbýt svá práva jen proto, že původní rozhodnutí bylo dovolacím soudem zrušeno. Opakovaně připomínala, že soud prvního stupně v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] dospěl k závěru, že žaloba restituentů byla důvodná a předmětný pozemek bylo možné restituentům vydat, jelikož tomuto nebránila žádná zákonná ani jiná překážka převoditelnosti, když pouhé formální zamítnutí žaloby je pouze důsledkem nastalé procesní situace, kterou nelze řešit jinak. Konstatovala, že ve věci sp. zn. [spisová značka] soudy obou stupňů konstatovaly, že k bezdůvodnému obohacení ze strany restituentů v žádném případě nedošlo, když jejich žaloba byla důvodná, z čehož lze uzavřít, že by žalobkyně neměla nárok na vrácení dotčených pozemků ani vůči restituentům.

10. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že žalobkyní uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody (ust. § 205 odst. 2 písm. b), c) d), e) a g) o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., t.j. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

11. Předně je třeba konstatovat, že napadený rozsudek není nepřezkoumatelný, jak na to poukazovala žalobkyně ve svém odvolání. Soud prvního stupně vystihl ve svém rozsudku projednávanou problematiku věcně správně a způsobem zcela vyčerpávajícím a náležitým vyložil, které skutečnosti při svém rozhodování vzal za prokázané a které nikoliv, o které opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a jaký z nich učinil závěr o skutkovém stavu spolu s přesvědčivým právním hodnocením (ust. § 157 odst. 2 o.s.ř.). Pokud jde o hodnocení provedených důkazů, tak soud prvního stupně vycházel zcela ze zásady volného hodnocení důkazů, upravené v ust. § 132 o.s.ř. a své závěry zformuloval naprosto jasně, srozumitelně a přesvědčivě. Toto hodnocení tedy nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti.

12. Odvolací soud proto při svých závěrech o skutkovém stavu věci vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně, tak jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí], podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí„ na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

13. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou tedy správné, odvolací soud je sdílí, v souladu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a dále k věci, se zřetelem k odvolacím námitkám, dodává:

14. Podle ust. § 980 odst. 2 o.z. je-li právo k věci zapsáno do veřejného seznamu, má se za to, že bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem. Bylo-li právo k věci z veřejného seznamu vymazáno, má se za to, že neexistuje.

15. Podle ust. § 984 odst. 1 o.z. není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. Dobrá víra se posuzuje v době, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, pak k době podání návrhu na zápis.

16. Podle ust. § 7 o.z. se má za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře.

17. Z uvedených zákonných ustanovení vyplývá, že nabýt věcné právo od osoby, která je jako osoba oprávněná zapsaná ve veřejném seznamu, ačkoli podle skutečného právního stavu osobou oprávněnou není, je možné jen v případě, že nabývající osoba nabyla právo na základě úplatného právního jednání a v dobré víře ve stav zápisů ve veřejném seznamu. Soulad zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem se, stejně jako dobrá víra, předpokládá, může však být prokázán opak (tzv. vyvratitelná právní domněnka). Existenci dobré víry je nutno zkoumat v časové souvislosti s okamžikem, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, posuzuje se dobrá víra se zřetelem k době, kdy byl podán návrh na zápis práva do tohoto seznamu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, např. např. usnesení č.j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] či rozsudek č.j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí]). Judikatura Nejvyššího soudu ČR, na kterou ve svém odvolání poukazovala žalobkyně, je nepřípadná a na tuto věc nedopadá. Odvolací soud při svém rozhodování proto vycházel pouze z jím citovaných rozhodnutí Nejvyššího sodu ČR.

18. Ust. § 984 odst. 1 o.z. je promítnutím zásady materiální publicity veřejných seznamů v právním řádu, která umožňuje, aby za stanovených podmínek došlo k nabytí práva od neoprávněného, tedy od osoby, která ačkoli je ve veřejném seznamu zapsána jako osoba oprávněná, podle skutečného stavu věcí osobou oprávněnou není. Právní úprava tu sleduje ochranu těch, kdo nabudou věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby, která je podle stavu zápisů ve veřejném seznamu oprávněna takové právo zřídit. Podmínkou takového nabytí práva je úplatnost nabývacího právního jednání a dobrá víra nabyvatele v soulad zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem (v to, že osoba zapsaná ve veřejném seznamu jako oprávněná osoba je oprávněnou osobou i podle skutečného právního stavu).

19. Dobrá víra je obecně vzato vnitřní přesvědčení osoby, že nejedná bezprávně. Jde o psychický stav jednající osoby, který sám o sobě nemůže být předmětem dokazování. Na dobrou víru lze usuzovat z konkrétních vnějších skutečností, jejichž prostřednictvím se toto vnitřní přesvědčení projevuje navenek a které dokazovány být mohou. Otázku dobré víry je třeba posuzovat nejen ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) smluvní strany, ale především se zřetelem k objektivním okolnostem. Při hodnocení dobré víry nabyvatele věcného práva v soulad zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem ve smyslu ust. § 984 odst. 1 o.z. je vždy třeba brát v úvahu, zda smluvní strana při běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat (od každého očekávat), neměla, popřípadě nemohla mít důvodné pochybnosti o tom, že údaje uvedené ve veřejném seznamu (v katastru nemovitostí) odpovídají skutečnému právnímu stavu. Znamená to, že dobrá víra svědčí tomu, kdo nevěděl a při obvyklé opatrnosti vědět nemohl, že z hlediska práva vlastnické právo nevzniklo.

20. Běžná (obvyklá) opatrnost smluvní strany při nabývání věcného práva zásadně nezahrnuje její povinnost činit aktivní kroky (šetření) směřující k tomu, aby se ujistila, že stav zápisů ve veřejném seznamu, o němž se přesvědčila nahlédnutím do něj, je vskutku v souladu se skutečným právním stavem a že nedošlo ke změně oprávněné osoby, aniž by se tato změna promítla ve veřejném seznamu. Požadavek na takové ověřování souladu mezi zápisem ve veřejném seznamu a skutečným právním stavem by byl v rozporu s ust. § 980 odst. 2 o.z., které zakládá domněnku souladu stavu zapsaného ve veřejném seznamu se skutečným stavem. Vyloučení potřeby šetření skutečného právního stavu je ostatně smyslem materiální publicity veřejných seznamů, vyjádřené zejména v ust. § 984 odst. 1 o.z. Uvedené však neplatí, jsou-li tu objektivní okolnosti vzbuzující pochybnosti o souladu mezi stavem zapsaným ve veřejném seznamu a skutečným právním stavem. V takovém případě naopak je na nabývající osobě, aby si ověřila (aktivně zjišťovala), zda zápis ve veřejném seznamu je v souladu se skutečným stavem.

21. V rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí] bylo vyloženo, že nelze zpochybňovat dobrou víru nabyvatele nemovité věci tvrzením, že mohl a měl předvídat, že okolnosti uzavření předchozí převodní smlouvy byly přinejmenším neobvyklé, a zakládaly tak úvahy o možném budoucím vlastnickém sporu ohledně této nemovitosti, jelikož žádným právním předpisem není kupujícímu uložena povinnost zabývat se okolnostmi v souvislosti s předchozími nabývacími tituly a zkoumat, zda dosud realizované majetkové transakce byly standardní, či nikoliv.

22. Pokud jde o pochybnosti stran souladu mezi právní realitou a stavem zápisů v katastru nemovitostí, musí být důsledně verifikovány z pohledu otázky (ne) aplikovatelnosti ust. § 984 odst. 1 o.z., které princip materiální publicity upravuje tak, že není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. [obec] víra se posuzuje k době, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, pak k době podání návrhu na zápis.

23. V těchto souvislostech nelze než odkázat na nález Ústavního soudu sp. zn. [ústavní nález], který judikoval, že ust. § 984 odst. 1 o.z. upravuje zásadu materiální publicity veřejných seznamů, která umožňuje, aby při splnění zákonem stanovených podmínek došlo k nabytí věcného práva od neoprávněného. [jméno] víru občanský zákoník presumuje, když podle jeho ust. § 7 se má za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře. Důkazní povinnost leží na osobě, která tvrdí, že nabyvatel nejednal v dobré víře. Má-li být existence dobré víry ve smyslu ust. § 984 odst. 1 o.z. vyvrácena, pak se to musí stát skutečnostmi vyvracejícími přímo dobrou víru o stavu zapsaném ve veřejném seznamu. Závěr o neexistenci dobré víry podle ust. § 984 odst. 1 o.z. musí být řádně odůvodněn, jinak dochází k porušení práva na soudní ochranu i práva vlastnického zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních právo a svobod.

24. Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí] vyložil a odůvodnil právní názor, že při hodnocení dobré víry nabyvatele věcného práva v soulad zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem ve smyslu ust. § 984 odst. 1 o.z. je vždy třeba brát v úvahu, zda smluvní strana při běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat (od každého očekávat), neměla, popřípadě nemohla mít důvodné pochybnosti o tom, že údaje uvedené ve veřejném seznamu (v katastru nemovitostí) odpovídají skutečnému právnímu stavu, tedy i o tom, že osoba zapsaná jako vlastník v katastru nemovitostí je skutečným vlastníkem věci. Konstatoval rovněž, že běžná (obvyklá) opatrnost smluvní strany při nabývání věcného práva zásadně nezahrnuje její povinnost činit aktivní kroky (šetření) směřující k tomu, aby se ujistila, že stav zápisů ve veřejném seznamu, o němž se přesvědčila nahlédnutím do něj, je vskutku v souladu se skutečným právním stavem a že nedošlo ke změně oprávněné osoby, aniž by se tato změna promítla ve veřejném seznamu. Požadavek na takové ověřování souladu mezi zápisem ve veřejném seznamu a skutečným právním stavem by byl v rozporu s ust. § 980 odst. 2 o.z., které zakládá domněnku souladu stavu zapsaného ve veřejném seznamu se skutečným stavem. Vyloučení potřeby šetření skutečného právního stavu je ostatně smyslem materiální publicity veřejných seznamů, vyjádřené zejména v ust. § 984 odst. 1 o.z. Uvedené však neplatí, jsou-li tu objektivní okolnosti vzbuzující pochybnosti o souladu mezi stavem zapsaným ve veřejném seznamu a skutečným právním stavem. V takovém případě naopak je na nabývající osobě, aby si ověřila (aktivně zjišťovala), zda zápis ve veřejném seznamu je v souladu se skutečným stavem.

25. V usnesení sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí] pak Nejvyšší soud ČR zdůraznil, že dobrá víra nabyvatele se opírá o zápis v katastru nemovitostí a je podle ust. § 7 o.z. presumována. Vychází z důvěry jednotlivců v akty veřejné moci; poskytuje ochranu tomu, kdo jednal v důvěře v zápis v katastru nemovitostí, na jehož obsah neměl a nemohl mít vliv, na rozdíl od skutečného (naturálního) vlastníka. Jde o speciální případ omylu (o skutečném právním stavu) vyvolaného státním orgánem, jednání nabyvatele je projevem důvěry jednotlivců v akty veřejné moci (zde katastrálního úřadu). Nabyvatel není v zásadě povinen činit aktivní kroky (šetření) směřující k tomu, aby se ujistil, že stav zápisů ve veřejném seznamu, o němž se přesvědčil nahlédnutím do něj, je v souladu se skutečným právním stavem; jsou-li mu ovšem známy skutečnosti, které knihovní stav objektivně znejišťují, pak lze po něm přiměřenou investigativní aktivitu požadovat.

26. S ohledem na odvolací důvody odvolací soud uzavírá, že na straně [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a společnosti [právnická osoba] existovala dobrá víra nejen v okamžiku (t.j. dne [datum]), kdy došlo k právnímu jednání, tedy k uzavření kupní smlouvy mezi nimi a restituenty ([anonymizováno] [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]), ale i ke dni [datum], kdy byl proveden samotný zápis vlastnického práva k pozemkům do katastru nemovitostí. Rozsudek soudu prvního stupně č.j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], potvrzený rozsudkem Krajského soudu v Praze č.j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], nabyl právní moci dne [datum]. Dovolání proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Praze bylo podáno žalobkyní až dne [datum], a to za situace, kdy ani [anonymizováno] [jméno] [příjmení], ani společnost [právnická osoba], nebyli účastníky uvedeného řízení před soudem prvního stupně. Pokud jde o restituenty, kteří v něm byli na straně žalující, nemohli tito objektivně v době převodu předmětného pozemku o dovolání žalobkyně vědět. U žalovaných pak soud prvního stupně správně uvedl, že tito při uzavření smlouvy o převodu vlastnického práva nepochybně vycházeli ze zápisu v katastru nemovitostí a že je tak jejich dobrá víra ve smyslu ust. § 7 o.z. presumována. Správný je pochopitelně i jeho další závěr, že i kdyby měli uvedení nabyvatelé v době uzavření kupní smlouvy s restituenty vědomost o existenci řízení vedeného pod sp. zn. [spisová značka], nemělo by to vliv na rozhodnutí v této věci. Jak již bylo konstatována výše, tak k uzavření kupní smlouvy došlo dne [datum], tedy po právní moci rozsudku ve věci samé, která nastala dne [datum]. Žalobkyně se tedy mýlila, pokud dovozovala, že„ byl vadou zatížen celý řetězec převodů“.

27. Odvolací soud nesouhlasí ani s dalším odvolacím důvodem, který měl spočívat v pochybení prvostupňového soudu, že žalobkyni dne [datum] nepoučil podle ust. § 118a o.s.ř. o tom, že neunáší břemeno tvrzení a břemeno důkazní a ona tak nemohla řádně reagovat na průběh řízení.

28. Z obsahu protokolu o ústním jednání z uvedeného dne jednoznačně vyplývá, že soud prvního stupně žalobkyni seznámil se svým právním názorem stran jejího procesního neúspěchu ve věci a poučil ji i o obsahu rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka]. S ohledem na jednoznačné právní závěry, které z nich vyplývají, neexistoval žádný relevantní důvod pro postup podle ust. § 118a o.s.ř. ze strany prvostupňového soudu. Za nastalé procesní situace se nejednalo o situaci, kdy by žalobkyně neunášela břemeno tvrzení či břemeno důkazní, neboť žaloba byla zamítnuta z jiných důvodů.

29. Neobstojí ani žalobkyní vytýkaná vada řízení, že soud prvního stupně neprovedl důkaz výslechem [anonymizováno] Nejvyšší soud ČR opakovaně ve své rozhodovací praxi uvedl, že účastník řízení, na němž je povinnost tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky, nemá – v procesním slova smyslu – právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud ve smyslu ust. § 120 odst. 1 věty druhé o.s.ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a pokud takovému návrhu nevyhoví, v odůvodnění rozhodnutí vyloží (srov. ust. § 157 odst. 2 o.s.ř.), z jakých důvodů (ve vztahu k hmotně-právním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě dospěl) navržené důkazy neprovedl (srov. shodně např. závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí], usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí], a rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí], a dále též nálezy Ústavního soudu sp. zn. [ústavní nález] ze dne [datum], a sp. zn. [ústavní nález] ze dne [datum]). Této své povinnosti soud prvního stupně v posuzované věci dostál, neboť v odst. 18 (ve spojení se závěry v odst. 26) náležitě vysvětlil důvody, proč tam vyjmenované důkazy neprovedl.

30. Odvolací soud zároveň konstatuje, že neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, t.j. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. [ústavní nález] ze dne [datum rozhodnutí], N 87/33 SbNU 339).

31. Žádného z výše uvedených pochybení se soud prvního stupně nedopustil, naopak se věcí řádně zabýval a náležitě odůvodnil, na základě jakých důkazů a úvah dospěl ke skutkovým zjištěním a právním závěrům, které odvolatelka v odvolání podrobuje kritice. Jak již bylo výše uvedeno, soud prvního stupně vysvětlil, z jakých důvodů neprovedl odvolatelkou navržené důkazy, přičemž uváděný důvod, jmenovitě nadbytečnost, je, jak z výše vyloženého vyplývá, ústavně aprobovaným důvodem dovolujícím soudu neprovést navržený důkaz.

32. Soud prvního stupně proto nikterak nepochybil, když žalobu zamítl a odvolací soud proto jeho rozsudek jako věcně správný (včetně věcně správných akcesorických výroků o nákladech řízení) podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil. Konstatuje, že v této věci nenastaly mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly postup podle ust. § 150 o.s.ř. a že tedy o náhradě nákladů řízení rozhodl prvostupňový soud správně podle zásady úspěchu ve věci, vyjádřené v ust. § 142 odst. 1 o.s.ř.

33. O nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a 1. žalovaným rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy zcela procesně úspěšnému 1. žalovanému vznikly ve stádiu odvolacího řízení náklady spojené s právním zastoupením advokátem podle vyhl. č. 177/1996 Sb. Ty jsou tvořeny dvěma hlavními úkony po 10 580 Kč (ust. § 11 odst. 1, a to 1x podle písm. d) - vypracování vyjádření k odvolání, a 1x podle písm. g) - účast na jednání dne [datum], když výše je dána ust. § 7 bod 6. AT ve spojení s ust. § 8 odst. 1 AT, když hodnota věci 566 761,55 Kč byla mezi účastníky nesporná) a dvakrát náhrada hotových výdajů po 300 Kč (ust. § 13 odst. 3 AT) 1. žalované dále náleží náhrada za promeškaný čas podle ust. § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT za čtyři načaté půlhodiny po 100 Kč. Další náklady tvoří cestovné ve výši 801,38 Kč (srov. ust. § 13 odst. 4 AT ve spojení s ust. § 157 zákoníku práce) za cestu [obec] – [obec] a zpět (120 km), konanou dne [datum] [značka automobilu] [registrační značka] při ceně motorové nafty 47,10 Kč za litr (podle ust. § 4 písm. c) vyhl. č. 511/2021 Sb.), při průměrné spotřebě pohonných hmot použitého vozidla zjištěné z technického průkazu 4,2 litrů /100 km a základní náhradě 4,70 Kč (podle ust. § 1 písm. b) vyhl. č. 511/2021 Sb.). Dále pak byla přiznána 21% daň z přidané hodnoty (ust. § 47 odst. 1, písm. a) zák. č. 235/2004 v platném znění) z výše uvedených položek ve výši 4 821,89 Kč (ust. § 137 odst. 3 o.s.ř.). Celkové náklady 1. žalovaného tedy činí za tuto část řízení (po zaokrouhlení) 27 784 Kč a jejich náhrada mu byla přisouzena v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.).

34. O nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a 2. žalovanou rozhodl odvolací soud opět podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy zcela procesně úspěšné 2. žalované vznikly ve stádiu odvolacího řízení náklady spojené s právním zastoupením advokátem podle vyhl. č. 177/1996 Sb. Ty jsou tvořeny rovněž dvěma hlavními úkony po 10 580 Kč (ust. § 11 odst. 1, a to 1x podle písm. d) - vypracování vyjádření k odvolání, a 1x podle písm. g) - účast na jednání dne [datum], když výše je dána opět ust. § 7 bod 6. AT ve spojení s ust. § 8 odst. 1 AT) a dvakrát náhrada hotových výdajů po 300 Kč (ust. § 13 odst. 3 AT). Dále pak byla přiznána 21% daň z přidané hodnoty (ust. § 47 odst. 1, písm. a) zák. [číslo] v platném znění) z výše uvedených položek ve výši 4 569,60 Kč (ust. § 137 odst. 3 o.s.ř.). Celkové náklady 2. žalované tedy činí za tuto část řízení (po zaokrouhlení) 26 330 Kč a jejich náhrada jí byla přisouzena v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.).