o určení neexistence právního vztahu,

1. Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“ nebo „prvostupňový soud“) svým rozsudkem ze dne [datum], č. j. [spisová značka], rozhodl tak, že výrokem I. zamítnul žalobu, jíž se žalobce domáhal proti žalovaným určení, že právní vztah založený smlouvu o zápůjčce uzavřenou mezi 1. žalovanou a 2. žalovanou, na základě níž byla 1. žalované poskytnuta zápůjčka ve výši 3 500 000 Kč, neexistuje. Výrokem II. uložil žalobci nahradit 1. žalované k rukám jejího právního zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku náklady řízení ve výši 109 565,50 Kč. Výrokem III. uložil žalobci nahradit 2. žalované k rukám jejího právního zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku náklady řízení ve výši 82 219,50 Kč.

2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že se žalobce domáhal určení neexistence právního vztahu založeného smlouvou o zápůjčce uzavřenou mezi žalovanými, na základě níž 2. žalovaná (manželka žalobce) měla 1. žalované (tchýni žalobce) poskytnout zápůjčku ve výši 3 500 000 Kč. Tvrdil, že tyto prostředky byly součástí společného jmění manželů a žalobce s právním jednáním nesouhlasil. Uplatnil proto u žalovaných námitku relativní neplatnosti a 1. žalovanou vyzval k vrácení peněz do společného jmění manželů, k čemuž ale nedošlo. Poukázal na to, že proti 1. žalované je vedeno exekuční řízení. Měl proto za to, že má naléhavý právní zájem na určení neexistence právního vztahu založeného smlouvou, aby eliminoval stav ohrožení či nejistoty způsobené tím, že z uvedených finančních prostředků budou uspokojeny exekučně vymáhané dluhy 1. žalované, která nedisponuje jinými likvidními prostředky a spornou částku odmítá vydat.

3. 1. žalovaná navrhla, aby soud prvního stupně žalobu zamítl. Namítla, že žalobce údajnou smlouvu o zápůjčce nedostatečně specifikoval, a současně uvedla, že si není vědoma uzavření žádné smlouvy o zápůjčce, která by byla uzavřena v rozporu s § 714 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Žalobce podle jejího názoru ani nepředložil žádný důkaz prokazující uzavření smlouvy. Mezi ní a 2. žalovanou jakožto matkou a dcerou docházelo k převodům finančních prostředků zcela běžně. Podle 1. žalované žalobce ani nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Žalobci nehrozí jakékoli potenciální riziko ohledně výkonu jeho práva a může svůj nárok uplatnit i jiným druhem žaloby (na plnění), kdy by otázka platnosti údajné smlouvy byla posouzena jako otázka předběžná. 1. žalovaná je dostatečně majetná, aby tvrzený nárok žalobce uspokojila, pokud by se ukázal být oprávněný. Žalobci je navíc známo, že uhradila celou exekuovanou částku. Nehrozí proto, že by byl jakýkoli další majetek postižen výkonem exekuce a nedošlo by k uspokojení žalobce.

4. 2. žalovaná rovněž navrhla zamítnutí žaloby. Žalobu považuje za zmatečnou, neprojednatelnou a neopodstatněnou, protože se žalobce určení neexistence právního vztahu domáhá neoprávněně. Žalobce netvrdí ani základní skutečnosti, natož aby ke svým tvrzením předložil důkazy.

5. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami tak, jak je podrobně uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, na který odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl k závěru, že žalobce vůči oběma žalovaným vznesl námitku relativní neplatnosti právního jednání, které mělo spočívat v poskytnutí zápůjčky ve výši 3 500 000 Kč 1. žalované. Vůči 1. žalované nebylo vedeno žádné exekuční řízení. Další důkazní návrhy účastníků soud prvního stupně zamítl z důvodu jejich nadbytečnosti, neboť skutečnosti, k jejichž prokázání by mohly směřovat, nejsou rozhodné pro právní posouzení této věci.

6. V rámci právního hodnocení soud prvního stupně věc posoudil podle § 714 o. z. společně s § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), s přihlédnutím ke komentářové literatuře a rozhodovací praxi soudů. Předně zdůraznil, že vzhledem k tomu, že neexistenci právního poměru mezi žalovanými (jejíž určení se žalobce domáhá) žalobce odvozuje od neplatnosti právního jednání 2. žalované pro rozpor s § 714 odst. 2 o. z., je taková určovací žaloba obecnou žalobou určovací ve smyslu § 80 o. s. ř. a je v jejím případě nezbytné, aby se soud nejprve zabýval tím, zda má žalobce na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Naléhavý právní zájem přitom není zpravidla dán tehdy, pokud si otázku existence určitého právního vztahu soud může v jiném řízení posoudit jako otázku předběžnou, což znamená, že žaloba na určení není zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti, přičemž současně platí, že povinnost tvrdit a prokazovat takový naléhavý právní zájem má žalobce (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Aniž by se prvostupňový soud musel zabývat tím, zda žalované skutečně určitou smlouvu uzavřely a zda tak mezi nimi (ne)existuje žalobcem tvrzený právní poměr (a provádět v tomto směru další dokazování), dospěl k závěru, že žalobce naléhavý právní zájem na požadovaném určení nemá, jelikož v podmínkách projednávané věci by takové určení nemohlo naplnit preventivní funkci spočívající v zabránění vzniku budoucích sporů mezi účastníky. Soud prvního stupně uzavřel, že vzhledem k tomu, že žalobce spojoval neexistenci právního vztahu s tím, že 1. žalovaná získala od 2. žalované finanční prostředky na základě neplatného právního jednání a nyní je odmítá vydat, samotné vyhovění určovací žalobě by vrácení peněz žalobci nezajistilo. Jelikož je zjevně úmyslem žalobce, aby mu tyto peněžní prostředky byly vráceny, bylo namístě, aby se toho domáhal žalobou na plnění, neboť v daném řízení by si soud mohl otázku existence právního vztahu mezi žalovanými posoudit jako předběžnou otázku, případně by se nahrazení prostředků vynaložených ze společného jmění bez jeho souhlasu mohl domáhat také v řízení o vypořádání společného jmění manželů, kde by se rovněž sporné otázky mohly posoudit jako předběžné. Vzhledem k výše uvedenému by tak vyhovění žalobě ve smyslu rekapitulované judikatury nesloužilo potřebám praktického života. Závěrem soud prvního stupně dodal, že žalobce svůj naléhavý právní zájem odvíjel od tvrzené hrozby, že sporné peněžní prostředky budou předmětem exekuce vedené vůči 1. žalované, avšak nebylo zjištěno, že by taková exekuce byla ke dni vyhlášení rozsudku vedena (a nebyla zjevně vedena již ani v době podání žaloby). I kdyby tomu tak ale bylo, stále by dle soudu prvního stupně platily shora uvedené důvody vylučující existenci naléhavého právního zájmu. Soud prvního stupně proto s ohledem na vše uvedené žalobu zamítl.

7. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 a § 142a odst. 1 o. s. ř. tak, že ve věci zcela úspěšným žalovaným přiznal plnou náhradu nákladů řízení. V případě 1. žalované rozhodl dle § 7 bod 6 ve spojení s § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „AT“), když částka za každý úkon právní služby činila 22 300 Kč, přičemž úkony právních služeb byly čtyři [§ 11 odst. 1 písm. a), c), d) a g) AT]. Soud prvního stupně dále určil, že má 1. žalovaná v případě prvních tří úkonů rovněž právo na náhradu hotových výdajů po 300 Kč za každý z nich a v případě účasti na jednání se jedná o 450 Kč (§ 13 odst. 4 AT s tím, že s ohledem na jeho novelizaci, konkrétně přechodné ustanovení v čl. II vyhlášky č. 258/2024 Sb., je pro stanovení výše odměny rozhodné, zda byl úkon právní služby poskytnut po [datum]). Protože je zástupce 1. žalované. společníkem advokátní kanceláře, která je plátkyní DPH, je součástí náhrady nákladů řízení také náhrada této daně v sazbě 21 % z 90 550 Kč, tj. 19 015,50 Kč. Soud prvního stupně tak uložil žalobci povinnost nahradit 1. žalované náklady řízení ve výši 109 565,50 Kč ve lhůtě tří dnů podle § 160 odst. l o. s. ř. s povinností plnit k rukám advokáta (§ 149 odst. l o. s. ř.). V případě 2. žalované se soud prvního stupně řídil při určení výše náhrady nákladů shodnými úvahami jako v případě 1. žalované s tím rozdílem, že 2. žalované náleží náhrada za tři úkony právní služby [§ 11 odst. 1 písm. a), d) a g) AT] za dva úkony, náhrada hotových výdajů po 300 Kč a za jeden úkon 450 Kč. Soud prvního stupně tak uložil žalobci povinnost nahradit 2. žalované náklady řízení ve výši 82 219,50 Kč. Lhůtu k úhradě nákladů řízení soud prvního stupně určil třídenní dle § 160 odst. 1 o. s. ř. s povinností plnit k rukám právního zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.)

8. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dne [datum] včasné odvolání, a to do celého jeho rozsahu. Jeho nesprávnost spatřoval zejména v tom, že soud prvního stupně na základě provedeného dokazování sice potvrdil, že žalobce v minulosti vznesl námitku relativní neplatnosti vůči poskytnutí zápůjčky 1. žalované ze strany 2. žalované, avšak další důkazní návrhy zamítl, když pouze uvedl, že podle jeho názoru „skutečnosti, k jejichž prokázání by mohly směřovat, totiž nejsou rozhodné pro právní posouzení této věci“. Blíže však toto své stanovisko nevysvětlil. K tomu žalobce uvedl, že soud musí v odůvodnění příslušného rozhodnutí své rozhodnutí o zamítnutí důkazů dostatečným způsobem vysvětlit, což v tomto případě soud I. stupně neučinil. Žalobce souhlasil se soudem prvního stupně, pokud konstatoval, že určovací žaloba má preventivní povahu ve vztahu k možnému porušení práva žalobce, nicméně tento předpoklad nelze chápat všeobecně, a prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Soud prvního stupně dle názoru žalobce rovněž správně citoval judikaturu Nejvyššího soudu ČR, podle které je rozhodnutí o určovací žalobě přípustné, „jestliže se určením, že tu právní vztah je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu“, přičemž v takovém případě je určovací žaloba přípustná i tehdy, pokud je možná také žaloba na splnění povinnosti. Následně však, podle žalobce zcela v rozporu se shora uvedeným, soud prvního stupně předjímá, že žaloba na určení není zpravidla opodstatněná tam, kde lze žalovat na splnění povinností. Žalobce namítl, že ve vztahu k naléhavému právnímu zájmu soud prvního stupně v zásadě neposuzoval samotnou jeho existenci, ale pouze odůvodnil naplnění shora uvedeného nesprávného předpokladu, že právní zájem v posuzované věci nemůže být dán. Výslovně uvedl, že se nezabýval posouzením, zda byla mezi 1. žalovanou a 2. žalovanou platně uzavřena smlouva, na základě které mohlo být převedeno vlastnické právo k peněžním prostředkům z 2. žalované na 1. žalovanou. Se shora uvedenými závěry soudu prvního stupně nelze podle žalobce souhlasit. V dalším žalobce připomněl, že poskytnutí zápůjčky ve výši 3 500 000 Kč není běžným hospodařením v rámci domácnosti manželů a že vůči této transakci vznesl námitku neplatnosti. V době, kdy tuto záležitost řešil, reálně hrozilo odeslání částky z účtu 1. žalované v rámci probíhající exekuce. Pouhé zjištění, že následně byla exekuce skončena, ještě nic nevypovídá o tom, že majetek žalobce je na bankovním účtu v takovém bezpečí, aby se mohl namísto určení nejpodstatnější skutečnosti (tj. oprávněnost či neoprávněnosti zaslání prostředků na tento účet) domáhat jejich vydání v podstatně delším soudním a případném navazujícím exekučním řízení. Podle žalobce hrozilo a nadále hrozí, že po dobu, než by v takovém řízení došlo k vydání finančních prostředků, může dojít k jejich převodu na třetí osobu, nabytí v dobré víře či „spotřebování“, aniž by se jejich vrácení mohl následně reálně domoci. Naopak, v případě, že bude existovat rozsudek soudu konstatující, že byly prostředky na účet 1. žalované zaslány neoprávněně, je velká šance, že se 1. žalovaná vyvaruje jejich dalších převodů, a třeba je i na základě neformálního jednání nakonec žalobci vrátí. Za takové situace je dán naléhavý právní zájem na určení neexistence právního vztahu, jehož se žalobou domáhal. Z výše uvedeného žalobce dovozuje, že rozhodnutí o určovací žalobě může být učiněno v takové věci, která má potenciál případné budoucí spory zkrátit a zjednodušit možností poukazu na autoritativní rozhodnutí o existenci či neexistenci určitého práva nebo právního vztahu. Není dána podmínka, aby mělo potenciál zabránit zahájení jakéhokoliv sporu v související věci, tím spíše ne žalobě na plnění podané v návaznosti na určení vlastnického práva nebo oprávněnosti držby věci jedním z účastníků. Rozhodnutí soudu prvního stupně je dle mínění žalobce po právní stránce nesprávné, neboť je v rozporu s ustálenou judikaturou. Žalobce dále nesouhlasil se závěry soudu prvního stupně, že účastníci by určení neexistence právního vztahu, tedy v zásadě i určení vlastnického práva k finanční částce, nerespektovali a vedli by mezi sebou další spory, neboť to nevyplývá z jím učiněných skutkových zjištění. Jediná skutková zjištění, která soud prvního stupně v posuzované věci učinil, se týkala aktuálního stavu exekuce vedené na 1. žalovanou a skutečnosti, že žalobce v minulosti uplatnil námitku neplatnosti ve vztahu převodu peněžních prostředků mezi žalovanými. Závěr odůvodnění napadeného rozsudku je pak již stavěn toliko na domněnkách a předpokladech prvostupňového soudu, neodvozených od jeho skutkových zjištění. Takové hodnocení však dle názoru žalobce soudu vůbec nepřísluší.

9. Co se týče výpočtu nákladů řízení, žalobce v odvolání odkázal na ustanovení § 9 odst. 1 AT, podle kterého by v případě, kdy nelze hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích, měly být náklady řízení vypočteny z tarifní hodnoty 30 000 Kč. Žalobce nesouhlasí s odkazem soudu prvního stupně na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [Anonymizováno], neboť ten se věnuje skutkově značně situaci. Předmětem řízení je zde posouzení platnosti smlouvy o převodu nemovitých věcí, tedy konkrétního penězi vyčíslitelného plnění. Avšak posouzení převodu konkrétní nemovité věci za konkrétní kupní cenu není zcela srovnatelné s posouzením, zda existovala smlouva o zápůjčce, jejíž konkrétní parametry ani nejsou známy. Zapůjčené peníze jsou jen jediným z mnoha parametrů, které by v daném případě musely být posuzovány, a jejich přesné posouzení a finanční ohodnocení je v zásadě nemožné. Navíc v uvedeném rozhodnutí je výslovně a zřetelně uvedeno, že „je tedy třeba v každém konkrétním případě zkoumat, zda lze předmět právního úkonu (tj. plnění) ocenit a v závislosti na tom stanovit i výši náhrady nákladů řízení,“. Nic takového však soud prvního stupně v projednávané věci neučinil. Namísto zkoumání, zda lze předmět posuzovaného právního úkonu na základě známých skutečností ocenit konkrétní peněžní částkou, pouze odkázal na shora uvedené soudní rozhodnutí a konstatoval, že „předmět řízení je penězi ocenitelný,“, protože se jednalo o „určení neexistence závazkového vztahu, který je penězi ocenitelný,“. Ke zkoumání případné hodnoty posuzovaného závazkového vztahu soud prvního stupně již nepřistoupil. Žalobce závěrem odvolání navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a vrátil k dalšímu řízení.

10. Podle vyjádření 1. žalované k odvolání ze dne [datum] žalobce vychází ze zcela mylné představy, že určení neexistence právního vztahu by vedlo k narovnání práv účastníků soudního sporu, a proto by tak byl splněn prevenční charakter určovací žaloby. V tomto ohledu se 1. žalovaná ztotožnila s názorem soudu prvního stupně, že samotná určovací žaloba tak, jak byla žalobcem formulována, nemohla vést k narovnání právního vztahu účastníků, když by pouze byla konstatována neexistence smlouvy o zápůjčce. Takový rozsudek by bez dalšího nemohl vést k vrácení zápůjčky, neboť by nesloužil jako exekuční titul ve prospěch žalobce. To by zcela určitě vyústilo v další soudní řízení, zejména k podání žaloby na plnění pro bezdůvodné obohacení na straně 1. žalované. 1. žalovaná je toho názoru, že určení neexistence právního vztahu by nezabránilo 1. žalované případné prostředky (kdyby je snad měla) spotřebovat a rovněž by to nezabránilo ani exekutorovi v jejich postižení. Žalobce si přitom těchto závěrů byl vědom, když sám uvedl, že: „Naopak, v případě, že bude existovat rozsudek soudu konstatující, že byly prostředky na účet žalované 1 zaslány neoprávněně, je zde velká šance, že se žalovaná 1 vyvaruje jejich dalších převodů a třeba je i na základě neformálního jednání nakonec žalobci vrátí.“ Žalobci přitom nic nebránilo v podání žaloby na plnění, v rámci které by byla otázka (ne)existence právního vztahu posouzena a soud prvního stupně se tak zcela správně na prvním místě zabýval tím, zda žalobce má naléhavý právní zájem na tomto určení. 1. žalovaná považuje vzhledem k výše uvedenému zamítnutí dalších důkazních návrhů za zcela adekvátní postup, který byl v souladu s hospodárností a rychlostí soudního řízení. Navržené důkazy nebyly podle jejího názoru s to prokázat naléhavý právní zájem žalobce na určení (ne)existence právního vztahu, když měly pouze prokázat dříve uvedená tvrzení v žalobě, která se naléhavého právního zájmu na určení netýkala. K výpočtu náhrady nákladů řízení 1. žalovaná uvedla, že argumentace žalobce týkající se nákladů řízení je argumentací do určité míry opačnou oproti zbývající části jeho odvolání a předchozím tvrzením v průběh řízení. Zatímco v první části odvolání žalobce uvádí, že pokud by soud určil neexistenci právního vztahu ve smyslu § 714 o. z., pomohlo by to vyřešit spor mezi účastníky a velice rychle by mohlo dojít k vrácení celé částky 3 500 000 Kč žalobci, v rámci vyúčtování náhrady nákladů řízení polemizuje s tím, jaký byl vlastně obsah (údajné) smlouvy o zápůjčce a zda by ve skutečnosti (údajně) zapůjčené prostředky byly vráceny, a pokud ano, v jaké výši, v jaké době a za jakých podmínek. Žalobce si protiřečí, když na jedné straně tvrdí, že mu žaloba má pomoci k rychlému vrácení celé zápůjčky ve výši 3 500 000 Kč a na straně druhé tvrdí, že hodnota zápůjčky (předmět řízení) je v podstatě neocenitelná. 1. žalovaná k tomu dodává, že v daném případě z podané žaloby a ze žalobcem tvrzeného skutkového stavu je zřejmé, že žalobce se evidentně domáhá určení neexistence právního vztahu o zápůjčce, na základě které mělo (údajně) dojít k zapůjčení částky 3 500 000 Kč ze SJM žalobce a 2. žalované ve prospěch 1. žalované. Žalobce další konkrétní podmínky (údajné) smlouvy o zápůjčce v řízení nikdy netvrdil ani neprokázal a odkazuje na ně až v části týkající se odvolání proti výroku o náhradě nákladů řízení. Takový postup se v kontextu shora uvedeného jeví jako ryze účelový. 1. žalovaná závěrem navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobci povinnost nahradit jí náklady odvolacího řízení, a to do 3 dnů od právní moci rozhodnutí k rukám jejího právního zástupce.

11. 2. žalovaná je podle svého vyjádření k odvolání ze dne [datum] přesvědčena, že soud prvního stupně ve věci postupoval zcela správně a na základě provedených důkazů dospěl k opodstatněným a správným skutkovým zjištěním, na základě nichž následně vydal správné rozhodnutí. Odvolání žalobce podle ní působí zmateně, nesystematicky a není z něj patrné, které konkrétní vady rozsudku napadá. Žalobce v podstatné většině pouze opakuje závěry soudu prvního stupně, aniž by uváděl konkrétní argumenty, kterými by tyto závěry rozporoval. Soud prvního stupně zamítl další navrhované důkazy proto, že měl dostatek podkladů pro své rozhodnutí, a tyto důkazy nebyly relevantní pro posouzení věci. Takové odůvodnění soudu prvního stupně je dostačující. 2. žalovaná se pak vyjádřila k bodu 20 odvolání žalobce a ve stručnosti uvedla, že jí není jasné, co mělo být obsahem žalobcova tvrzení a argumentu. Pokud jde o povahu určovací žaloby, souhlasí se závěry soudu prvního stupně, že má preventivní funkci, a pokud již nastala situace, které měla určovací žaloba zabránit, je na místě žalovat na plnění, a odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu ČR. V projednávané věci nebyla zjištěna, resp. prokázána, skutečnost, které by měla určovací žaloba zabránit, tedy naléhavý právní zájem žalobce. I podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR k posouzení toho, zda tu je či není určité právo nebo právní vztah, dochází až poté, co je shledán naléhavý právní zájem na požadovaném určení. 2. žalovaná též nesouhlasila s názorem žalobce ohledně posouzení výpočtu nákladů řízení, jelikož výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva se v posuzovaném případě vypočítat dá – jedná se o závazkový vztah, který je penězi ocenitelný v návaznosti na hodnotu plnění, tj. 3 500 000 Kč. S ohledem na shora uvedené 2. žalovaná navrhla, aby odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalobci povinnost nahradit 2. žalované náklady odvolacího řízení, a to do 3 dnů od právní moci rozhodnutí k rukám jejího právního zástupce.

12. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (§ 201 o. s. ř.), a že žalobcem uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody [§ 205 odst. 2 písm. b), d), e) a g) o. s. ř.], přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v § 212 o. s. ř. a § 212a odst. 1 a 3 o. s. ř., tj. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 212a odst. 5 o. s. ř.), přičemž tak učinil v rámci nařízeného jednání podle § 214 odst. 1 o. s. ř. a aniž by zopakoval nebo doplnil dokazování podle § 213 o. s. ř. poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

13. Odvolací soud nejprve shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně tak, jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu § 157 odst. 2 o. s. ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí „na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

14. Podle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

15. Podle § 714 o. z. v záležitostech týkajících se společného jmění a jeho součástí, které nelze považovat za běžné, právně jednají manželé společně, nebo jedná jeden manžel se souhlasem druhého. Odmítá-li manžel dát souhlas bez vážného důvodu a v rozporu se zájmem manželů, rodiny nebo rodinné domácnosti, či není-li schopen vůli projevit, může druhý manžel navrhnout, aby souhlas manžela nahradil soud (odst. 1). Jedná-li právně manžel bez souhlasu druhého manžela v případě, kdy souhlasu bylo zapotřebí, může se druhý manžel dovolat neplatnosti takového jednání (odst. 2).

16. Podle § 8 odst. 1 AT není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká; za cenu práva se považuje jak hodnota pohledávky, tak i dluhu. Při určení tarifní hodnoty se nepřihlíží k příslušenství, ledaže by bylo požadováno jako samostatný nárok.

17. Podle § 9 odst. 1 AT nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi a není-li dále stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu částka 30 000 Kč.

18. Odvolací soud na tomto místě zdůrazňuje, že žalobou na určení, zda tu právní poměr je, či není, se zahajuje řízení, v jehož rámci soud rozhoduje o tom, zda určité právo nebo právní poměr existuje, či nikoliv; přitom svým rozhodnutím toliko deklaruje, zda tu právo nebo právní poměr je, či není. Nezakládá, nemění a ani neruší právo, neboť skutečnost, od níž se odvíjí konstituování práva, nastala v minulosti, tedy v době před rozhodnutím soudu. Jedná se tak o rozhodnutí preventivní povahy, které má smysl jen tehdy, pokud může přinést účelnou ochranu práva, či právního postavení žalobce před tím, než dojde k porušení práva. A naopak tam, kde již k porušení práva došlo a jeho reparace lze dosáhnout uložením povinnosti, nemá určovací rozhodnutí smysl a je třeba se žalobou domáhat určitého plnění. Z těchto důvodů jsou tak žaloby na určení existence či neexistence práva a právního poměru podmíněny naléhavým právním zájmem žalobce na požadovaném určení, jehož posouzením soud dospívá k závěru, zdali právě rozhodováním o určovací žalobě vůbec může být naplněn smysl občanského soudního řízení, jak je vymezen v ust. § 6 o. s. ř., tj. aby ochrana práv účastníků řízení byla rychlá a účinná. Určovací návrh má tak preventivní povahu a je prostředkem umožňujícím poskytnutí ochrany právního postavení žalobce dříve, než jeho právní postavení bylo porušeno, v situaci, kdy je tu konkrétní chování žalovaného, které nasvědčuje úmyslu žalovaného porušit právo žalobce nebo způsobit žalobci újmu na jeho právním postavení.[footnoteRef:1] [1: JISRA, J. a kol. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Kniha II. § 79-180 občanského soudního řádu. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, 30, 31s.]

19. Ostatně k problematice určovací žaloby a k jejím náležitostem, se již jasně vyjádřil i Ústavní soud, a to například ve svém stanovisku ze dne [datum], sp. zn. [Anonymizováno], ve kterém uvádí, že: „Žaloba na určení práva byla a je nástrojem ochrany subjektivního práva před neoprávněnými zásahy. Jde o žalobu svou povahou preventivní – jejím účelem je předejít stavům nejistoty ohledně určitého práva nebo jeho výkonu a její význam je ryze praktický – nastolení jistoty v ohrožených právních vztazích, přičemž je třeba více než u žalob na plnění dbát, aby nedošlo k jejímu zneužití. Především k této obraně je tedy požadována jistá kvalita žaloby na určení práva spočívající v tom, že musí být dán žalobcův naléhavý právní zájem na požadovaném určení, jež musí být vyvoláno stavem, který způsobuje, že právní stav žalobce k věci se stal nebo stává nejistým, je zpochybněn... Jakmile totiž bylo právo již porušeno, nemá preventivní ochrana postavení žalobce žádného smyslu, neboť jejím prostřednictvím již v zásadě nelze spory, které by o ně mohly v budoucnu vzniknout nebo jejichž vznik již bezprostředně hrozí, odvrátit. Ústavní soud, ztotožňuje se při tom s obecně a již desítky let platnou premisou teorie i praxe, vyslovil závěr, že „o naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení (že právní vztah nebo právo existuje) bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým, což – řečeno jinými slovy – znamená, že buď musí jít u žalobce o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, příp. pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě.“ (nález Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. [Anonymizováno], Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 35, str. 261) … Stále platí, že naléhavý právní zájem na určení, zda tu právo je či není, není dán tam, kde se lze domáhat plnění. Jestliže tedy někdo o sobě tvrdí, že je vlastníkem věci, včetně věci nemovité, nemůže uplatňovat své právo žalobou na určení, ale toliko žalobou na plnění, kterou je vlastnická žaloba.“

20. Dále odvolací soud odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], kde dovolací soud vyložil, že „… žaloba o určení ve smyslu § 80 o. s. ř. není zpravidla opodstatněna tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže (objektivně vzato) řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva. Stav ohrožení práva žalobce nebo nejistota v jeho právním postavení se totiž v takovém případě neodstraní toliko tím, že bude vyřešena předběžná otázka, z níž bez dalšího právní vztah (právo) významný pro právní poměr účastníků ještě nevyplývá, ale až určením, zda tu právní vztah nebo právo je či není. Jestliže například právní otázka platnosti či neplatnosti smlouvy má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu (například vlastnictví), není zpravidla dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo o určení existence práce nebo právního vztahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [jméno FO], uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 5/1996 na str. 113, event. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Lze-li (tedy) žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod [Anonymizováno]).“ Obdobně se Nejvyšší soud ČR vyjádřil i v rozsudku ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]: „Nejvyšší soud rovněž judikoval, že lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká [§ 80 písm. c) o. s. ř. - srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]].

21. Odvolací soud připomíná též procesní stránku věci, tedy že civilní sporné řízení je ovládáno zásadou projednací, podle které je procesní aktivita v řízení a odpovědnost za úspěch či neúspěch sporu na straně účastníků. Tvrzení skutečností a navrhování důkazů k jejich prokázání je proto zásadně věcí účastníků řízení. Soud pak v souladu s § 153 odst. 1 o. s. ř. rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci, který je výsledkem důkazní aktivity účastníků. Na případy, kdy jsou skutková tvrzení či důkazní návrhy účastníků neúplná, dopadá ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., který soudu ukládá povinnost poučit v tomto smyslu účastníka, který příslušné břemeno neunáší.

22. Odvolací soud dal na základě výše uvedeného za pravdu jak soudu prvního stupně, tak argumentaci uvedené ve vyjádření obou žalovaných, neboť určovací žaloba tak, jak byla žalobcem formulována, skutečně nemohla vést k narovnání právního vztahu účastníků, když by pouze byla konstatována neexistence smlouvy o zápůjčce. Takový rozsudek by bez dalšího nemohl vést k vrácení zápůjčky, neboť by nesloužil jako exekuční titul ve prospěch žalobce, nýbrž by toliko vyústil v další soudní řízení, zejména k podání žaloby na plnění pro bezdůvodné obohacení na straně 1. žalované. Odvolací soud je toho názoru, že určení neexistence právního vztahu by 1. žalované nikterak nezabránilo případné prostředky spotřebovat a rovněž by to nezabránilo ani exekutorovi v jejich postižení. Je třeba konstatovat, že žalobci nic nebránilo v podání žaloby na plnění, v rámci které by byla otázka (ne)existence právního vztahu posouzena. V daném řízení by si totiž příslušný soud mohl otázku existence právního vztahu mezi žalovanými posoudit jako otázku předběžnou. Případně by se žalobce nahrazení prostředků vynaložených ze společného jmění bez jeho souhlasu mohl domáhat také v řízení o vypořádání společného jmění manželů, kde by se rovněž sporné otázky mohly posoudit jako předběžné. Soud prvního stupně tak zcela správně došel k závěru, že naléhavý právní zájem žalobce v daném případě není dán. Zamítnutí žalobcem navržených důkazů soudem prvního stupně shledal odvolací soud postupem adekvátním a v souladu s hospodárností a rychlostí soudního řízení, neboť navržené důkazy nebyly s to prokázat naléhavý právní zájem žalobce. Nelze též přehlédnout, že žalobce svůj naléhavý právní zájem odvíjel od tvrzené hrozby, že sporné peněžní prostředky budou předmětem exekuce vedené vůči 1. žalované. V řízení však ani nebylo zjištěno, že by taková exekuce byla ke dni vyhlášení rozsudku vedena (a nebyla zjevně vedena již v době podání žaloby). I kdyby tomu tak ale bylo, stále by platily shora uvedené důvody vylučující existenci naléhavého právního zájmu.

23. Lichou shledal odvolací soud rovněž odvolací námitku týkající se výpočtu náhrady nákladů řízení. Odvolací soud souhlasí se závěry soudu prvního stupně, jakož i s názory obou žalovaných, neboť výši peněžitého plnění nebo cenu věci anebo práva lze v posuzovaném případě vypočítat – jedná se o závazkový vztah, který je penězi ocenitelný v návaznosti na hodnotu plnění, tj. 3 500 000 Kč. Soud prvního stupně tak správně posoudil tarifní hodnotu podle § 8 odst. 1 AT. Tento správný postup soudu prvního stupně je podložen judikaturou, a to nejen nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [Anonymizováno], na který soud prvního stupně odkázal, ale i nálezem ze dne [datum], sp. zn. [Anonymizováno], ve kterém Ústavní soud stanovil, že: „… Podstata právního názoru pak spočívá v tom, že je-li předmětem řízení plnění ocenitelné penězi, je třeba při určení výše náhrady nákladů řízení postupovat primárně podle § 8 odst. 1 AT a nelze proto vycházet z tarifní hodnoty věci stanovené v § 9 AT. ….To konkrétně znamená, že částka ….. se nepovažuje za tarifní hodnotu ve věcech osobnostních práv nebo náhrady nemajetkové újmy paušálně ve všech případech, nýbrž pouze tehdy, ‚nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi‘. Nemůže tedy obstát usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum] sp. zn. [spisová značka] podporující v podstatě automatickou aplikaci náhradní tarifní hodnoty podle § 9 AT v případě, že se rozhoduje o náhradě za nemateriální újmu na osobnostních právech. V nyní posuzované věci je proto podstatnou okolností, že jak je patrné z vyžádaného soudního spisu, od samého počátku byla "hodnota sporu" dána částkou 48 000 000 Kč, přičemž tato se v průběhu řízení před obecnými soudy nikterak nezměnila. Byla-li proto odměna stěžovatele vypočtena podle § 9 odst. 4 písm. a) AT z tarifní hodnoty 50 000 Kč, je nutno takový postup obecných soudů hodnotit ve světle výše uvedeného jako neústavní, kterým porušily právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s ochranou jeho legitimního očekávání vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Lze proto shrnout, že obecné soudy ve věci stěžovatele nerozhodly v souladu se shora zmíněnou judikaturou Ústavního soudu. Při určení náhrady nákladů řízení totiž chybně vycházely z náhradní tarifní hodnoty ve smyslu § 9 odst. 4 AT (namísto § 8 odst. 1 AT), ačkoliv pro takový postup zjevně nebyly splněny podmínky. Postup zvolený obecnými soudy tedy neodpovídal uvedené nálezové judikatuře Ústavního soudu, přičemž tento odklon od ní není ani nijak vysvětlen.“ Odvolací soud dále odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [Anonymizováno], jakož i na nálezy zmíněné v rozhodnutích sp. zn. [Anonymizováno] a sp. zn. [Anonymizováno].

24. Jen pro úplnost odvolací soud uvádí, že argumentace žalobce týkající se nákladů řízení je argumentací do určité míry opačnou oproti zbývající části jeho odvolání a předchozím tvrzením v průběh řízení před soudem prvního stupně. Žalobce na jednu stranu v odvolání uvádí, že pokud by soud určil neexistenci právního vztahu ve smyslu § 714 o. z., pomohlo by to vyřešit spor mezi účastníky a velice rychle mohlo dojít k vrácení celé částky 3 500 000 Kč žalobci, na druhou stranu v rámci vyúčtování náhrady nákladů řízení polemizuje s tím, jaký byl vlastně obsah smlouvy o zápůjčce a zda by ve skutečnosti zapůjčené prostředky byly vráceny a pokud ano, v jaké výši, v jaké době a za jakých podmínek. Nelze tak než konstatovat, že si žalobce sám protiřečí, kdy sice tvrdí, že mu žaloba má pomoci k rychlému vrácení celé zápůjčky ve výši 3 500 000 Kč, ale zároveň zastává názor, že hodnota zápůjčky (předmět řízení) je v podstatě neocenitelná.

25. Výše uvedené právní závěry pak v poměrech této věci tedy znamenají, že žalobce nemohl být se svou žalobou žádným způsobem úspěšný. Odvolací soud proto napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

26. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a procesně plně úspěšným žalovaným přiznal jejich plnou náhradu ve výši 55 055 Kč každému z nich, a to za odměnu advokáta za 2 úkony právní služby po 22 300 Kč podle § 7 bod 6 ve spojení s § 8 odst. 1 AT (vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu), 2 režijních paušálů po 450 Kč podle § 13 odst. 4 AT a 21% DPH z částky 45 500 Kč ve výši 9 555 Kč.

27. Žalobce je povinen náklady řízení zaplatit žalovaným v obecné pariční lhůtě (§ 160 odst. l o. s. ř.) k rukám jejich právních zástupců (§ 149 odst. l o. s. ř.).