o určení vlastnictví k nemovité věci,

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem určil, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 375/9 v katastrálním území [Anonymizováno], obec [adresa] (výrok I.) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 46 140 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce (výrok II.).

2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobce se domáhal určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. 375/9 v katastrálním území [Anonymizováno], obec [adresa] (dále jen „předmětný pozemek“ či „sporný pozemek“) proti žalovanému, který je jako vlastník sporného pozemku veden v katastru nemovitostí, a to na podkladě tvrzení, že zápis žalovaného do katastru nemovitostí byl proveden v rámci vkladového řízení s právními účinky ke dni [datum], když tohoto dne nabylo právní moci usnesení [adresa] ze dne [datum], č. j. [spisová značka], které bylo vydáno v rámci dodatečného projednání dědictví po panu [jméno FO], narozeném [datum], zemřelém [datum], naposledy bytem [adresa], který byl předtím evidován v katastru nemovitostí jako vlastník sporného pozemku. Dědicové původního vlastníka neměli o evidenci vlastnického práva v jeho prospěch v katastru nemovitostí od jeho smrti (tj. minimálně 23 let) žádné povědomí a žalobce se o skutečnosti, že je jako vlastník předmětného pozemku v katastru nemovitostí evidován původní vlastník, dozvěděl až v průběhu jara 2023 v souvislosti s úmrtím vlastního otce. Dne [datum] uzavřel pan [jméno FO], narozený [datum], bytem [adresa], s právními předchůdci žalobce panem [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO] kupní smlouvu, na základě které předchůdce žalobce nabyl vlastnické právo k pozemkům parc. č. st. 383 o výměře 133 m², jehož součástí je stavba [adresa] a parc. č. 375/36 o výměře 116 m², oba evidované na LV č. [hodnota] v katastrálním území [Anonymizováno]. Samotné vlastnické právo bylo do katastru nemovitostí zapsáno dne [datum]. Uvedené pozemky nabyl žalobce od svých příbuzných (právních předchůdců) na základě darovací smlouvy, která byla uzavřena dne [datum] a vlastnické právo bylo vloženo do katastru nemovitostí dnem [datum]. Žalobce tvrdil, že jeho právní předchůdci kromě těchto pozemků po celou dobu v dobré víře užívali také předmětný pozemek, který považoval za nedílnou součást celé nemovitosti tvořící funkčně souvislý celek, jelikož přes něj vede přístupová cesta ke stavbě rodinného domu na pozemku parc. č. st. 383 a parc. č. 375/36 a také přívod plynu. Právním předchůdcem žalobce byla nemovitost nabytá na základě kupní smlouvy předána jako oplocený celek, jako rodinný dům se zahradou, tedy včetně předmětného pozemku. K převodu vlastnického práva k předmětnému pozemku na základě kupní smlouvy však formálně nedošlo. O tom, že k části zahrady, kterou představuje sporný pozemek, nemají vlastnické právo, údajně nevěděli. Tento stav nastal dle žalobce chybou v kupní smlouvě, v níž nedopatřením nebyl sporný pozemek uveden, přesto však lze dle něj usuzovat na úmysl smluvních stran převést kupní smlouvou celý funkčně souvislý celek rodinného domu se zahradou, což žalobce dovozuje především ze skutečnosti, že nikdo z rodiny prodávajícího o pozemek nikdy neprojevil zájem, a dále i s ohledem na to, že pozemek nebyl součástí pozůstalosti po zemřelém [jméno FO]. Skutečnost, že předmětný pozemek, který byl právními předchůdci žalobce a žalobcem v dobré víře po celou dobu užíván a držen, není součástí zbývajících pozemků parc. č. st. 383 a parc. č. 375/36, žalobce údajně zjistil až z výpisu z katastru nemovitostí, který si opatřil v nedávné době v souvislosti s úmrtím vlastního otce. Ihned, jak se o nesrovnalosti dověděl, vynaložil veškeré úsilí ke zjištění, čí pozemek skutečně je, zda se nejedná pouze o administrativní chybu v katastru nemovitostí, jenž by pozemek do map označil chybně, a podobně. Soud prvního stupně na podkladě provedených důkazů, jakož i shodných tvrzení účastníků učinil následující závěr o skutkovém stavu. Na základě kupní smlouvy ze dne [datum] kupující [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO] nabyli vlastnického práva k rodinnému domu č. p. 724 na [adresa] s pozemkem parc. č. st. 383 o výměře 133 m² a zahradou parc. č. 375/36 o výměře 116 m², vše v katastrálním území [Anonymizováno], obec [adresa]. Společně s těmito pozemky pak začali užívat i sporný pozemek. Jednalo se o zahradu o výměře 237 m², která byla společně s rodinným domem č. p. 724 dlouhodobě užívána jejich právními předchůdci, přičemž přes předmětný pozemek se do domu vstupovalo. Předmětný pozemek užívali zejména ke vstupu do domu jako prostor pro parkování vozidel, která [jméno FO] opravoval, jako prostor pro hry žalobce a výběh chovaných psů. Smlouvou ze dne [datum] manželé [jméno FO] a [jméno FO] a dále [jméno FO] darovali žalobci rodinný dům č. p. 724, pozemek parc. č. st. 383 o výměře 133 m² a pozemek parc. č. 375/36 o výměře 116 m². Právní účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí nastaly ke dni [datum]. Poté byly tyto nemovitosti, včetně sporného pozemku užívány žalobcem a jeho rodiči a následně pouze žalobcovými rodiči. Předmětný pozemek, který nebyl předmětem kupní smlouvy ze dne [datum], ani darovací smlouvy ze dne [datum], byl dle katastru nemovitostí ve vlastnictví [jméno FO], narozeného [datum], až do jeho smrti v roce 2000. Předmětný pozemek nebyl předmětem následného pozůstalostní řízení, v katastru nemovitostí byl evidován na nedostatečně identifikovaného vlastníka, daň z nemovitosti nebyla nikým placena. Teprve v roce 2023 se díky výzvám [právnická osoba] začali o předmětný pozemek zajímat jak žalobce, tak žalovaný. Došlo k dodatečnému projednání dědictví po původním vlastníkovi a v katastru nemovitostí evidovaným vlastníkem se stal žalovaný. V rámci právního hodnocení věci soud prvního stupně předně uvedl, že žalobce má naléhavý právní zájem na žádaném určení ve smyslu ustanovení § 80 o.s.ř., neboť jiným způsobem se nemůže domoci zápisu svého vlastnického práva do katastru nemovitostí. Dále soud prvního stupně dovodil, že právní předchůdci žalobce ([jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO]) sporný pozemek drželi od roku 1997, kdy koupili rodinný dům č. p. 724 s pozemkem parc. č. st. 383 a zahradou parc. č. 375/36, kdy sporný pozemek užívali a fakticky s ním nakládali, aniž jim chyběla vůle s ním nakládat jako s vlastním. Totéž pak od roku 2010 platilo pro žalobce. Následně soud prvního stupně posuzoval, zda došlo k plnění podmínek vydržení dle právní úpravy v zákoně č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinném do [datum] (dále jen „obč. zák.“), kdy vyložil, že aby mohlo být vlastnické právo vydrženo, vyžadovalo se, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, tedy aby byl oprávněným věřitelem. Při posouzení dobré víry pak bylo zásadní, zda při zachování náležité (běžné) opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat, měl, respektive mohl mít během vydržecí doby důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Tedy omyl držitele, ze kterého jeho přesvědčení o existenci drženého práva vychází, musí být omluvitelný. Omyl je omluvitelný, jestliže držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, respektive nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Oprávněná držba zpravidla spočívá ve skutkovém omylu; držitel je v omylu ohledně skutkových okolností, které mají za následek vznik věcného práva, nebo naopak o určité skutečnosti, která má za následek neplatnost právního úkonu či jinak o bránění vzniku práva, neví. Dobrá víra držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k okolnostem, z nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Postačuje tedy domnělý právní titul (titulus putativus). V poměrech projednávané věci soud prvního stupně konstatoval, že právní předchůdci žalobce a následně žalobce se chopili držby sporného pozemku a začali užívat celkové pozemky o výměře 486 m², ačkoli dle kupní smlouvy a později darovací smlouvy nabyli pozemky o výměře 249 m², tedy ujali se držby pozemků o téměř dvojnásobné výměře. Jednalo se přitom o pozemky v rovině v přehledném terénu. Přesto právní předchůdci žalobce a následně i sám žalobce výměru v době převodu nemovitostí nijak neřešili. Pokud by tak učinili, zjistili by, že existuje předmětný pozemek jako samostatná nemovitost, a že není předmětem jimi uzavírané smlouvy. Soud prvního stupně proto dovodil, že právní předchůdci žalobce ani žalobce nebyli v omluvitelném omylu a nestali se oprávněnými držiteli předmětného pozemku a nemohli jej tedy vydržet za podmínek stanovených právní úpravou účinnou do [datum]. Následně soud prvního stupně zkoumal, zda byly naplněny podmínky mimořádného vydržení předmětného pozemku podle ustanovení § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného od [datum] (dále jen „o.z.“). Zde soud prvního stupně konstatoval, že pro mimořádné vydržení se vyžaduje uplynutí vydržecí doby a aby nebyl držiteli prokázán nepoctivý úmysl. Dvacetiletá lhůta potřebná pro mimořádné vydržení počala běžet v souladu s ustanovením § 3066 o.z. v roce 1997 a skončila [datum]. Ve vztahu ke kvalifikaci držby, nikoli nepoctivému úmyslu, soud prvního stupně s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] a dále i odbornou literaturou konstatoval, že je třeba vycházet z hodnocení poctivosti či nepoctivosti v obecném smyslu, kde k naplnění takové držby postačí i držba v přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma. Platí přitom, že nepoctivým ve smyslu ustanovení § 1095 o.z. je v zásadě (zpravidla) úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou (§ 993 o.z.). V této souvislosti pak soud prvního stupně konstatoval, že právní předchůdcem žalobce byl v době prodeje v roce 1997 předmětný pozemek prezentován v rámci oploceného funkčního celku s převáděnými nemovitostmi, přičemž se přes něj vstupovalo do rodinného domu č. p. 724. Od této doby byl předmětný pozemek fakticky rodinou [jméno FO] ovládán, a to zcela nerušeně až do roku 2023. Za takové situace soud prvního stupně neshledal, že by držitelé jednali při nabytí a výkonu držby úmyslně nepoctivě (nemorálně) v obecném smyslu, byli přesvědčeni, že někomu působí újmu, vetřeli se v držbu svémocně nebo že se v ni vloudili potajmu nebo lstí, anebo usilovali proměnit v trvalé právo to, co jim bylo povoleno jen výprosou. V této souvislosti soud prvního stupně také poukázal na okolnost, že žalovaný se choval podobně jako právní předchůdci žalobce a žalobce při uzavírání převodních smluv, tj. nedbal s náležitou pečlivostí a obezřetností svých práv. Tedy pokud by tak učinil, zjistil by, že je jako vlastník předmětného pozemku evidován jeho zemřelý otec, předmětný pozemek by byl projednán v dědickém řízení a nedošlo by k jeho vydržení žalobcem. Ve vztahu k výpovědi žalovaného, že mu jeho otec v roce 1997 sdělil, že povolil právním předchůdcům žalobce průchod přes sporný pozemek k domu, soud prvního stupně konstatoval, že tato informace ve výpovědi žalovaného jako účastníka řízení zůstala osamocena, a i pokud by tomuto sdělení soud uvěřil, nebylo by prokázáno, že došlo ke komunikaci v tomto smyslu ve vztahu k právním předchůdcům žalobce. Žádné jiné zjištění v rámci řízení pak nenasvědčuje tomu, že by právní předchůdci žalobce věděli, že je sporný pozemek ve vlastnictví otce žalovaného, a že by se s ním dohodli na užívání tohoto pozemku pro účely průchodu k rodinnému domu. Z těchto důvodů soud prvního stupně žalobě vyhověl a určil, že žalobce je vlastníkem předmětného pozemku, který nabyl cestou mimořádného vydržení. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl tak, že dle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. plně úspěšnému žalobci přiznal plnou náhradu nákladů řízení ve výši 46 140 Kč, které jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem 5 000 Kč, odměnou advokáta dle § 7, § 9 odst. 4 a § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „AT“) a z tarifní hodnoty 50 000 Kč za 10 úkonů právní služby po 3 100 Kč, náhradu hotových výdajů dle § 13 AT za 10 úkonů právní služby po 300 Kč a DPH v sazbě 21 % z odměny a náhrady hotových výdajů ve výši 7 140 Kč.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal včasné odvolání žalovaný. Uvedl, že v projednávané věci jde o to, zda došlo k mimořádnému vydržení sporného pozemku, přičemž k němu nemůže dojít, pokud se držiteli prokáže nepoctivý úmysl, který však nelze prokázat přímo, ale je prokázána existence skutečností zakládajících nepoctivost držitele, o kterých musel nutně vědět při uchopení se držby při splnění předpokladu, že má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností. Žalovaný poukázal na to, že sporný pozemek má rozlohu 237 m², což je více než dvojnásobek výměry zahrady, kterou nabyl žalobce společně s rodinným domem na základě smlouvy. Sporný pozemek má rozměry 16×17 m2 a při nabytí sousedního pozemku tedy musel žalobce, respektive jeho právní předchůdci vědět, že nenabývají pozemek dvojnásobně velký než pozemek uvedený v předmětných smlouvách. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] pak žalovaný namítnul, že téměř dvojnásobné překročení výměry vlastního pozemku je natolik zásadní, že si závěr nevědomosti držitele, a tak o nedostatku nepoctivého úmyslu lze jen obtížně představit. V předmětné věci byla výměra pozemku (zahrady) nabytého žalobcem, respektive jeho právními předchůdci na základě smlouvy a sporného pozemku celkem 353 m². Oproti tomu byla výměra zahrady, kterou žalobce nabyl na základě smlouvy, pouze 116 m², a tedy je zřejmé, že v případě, že výměra pozemků, o nichž se žalobce domníval, že je nabyl, je více než trojnásobná oproti smlouvou skutečně nabytému pozemku, což znamená držbu v nepoctivém úmyslu. Nejsou pak dány žádné okolnosti výrazně svědčící ve prospěch žalobce. Sporný pozemek nebyl odnepaměti připlocen k pozemku právních předchůdců údajného držitele, nebyl jimi užíván, nejde o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, ani držitel nebyl v omyl uveden znalcem. Jeho výměra byla navíc uvedena ve smlouvě o převodu nemovitostí. Okolnosti případu jsou tak zjevné, že průměrný člověk při běžné péči a opatrnosti by musel bez pochybností poznat, že se ujal držby pozemku o výrazně větší rozloze, než jaký skutečně nabyl. V této souvislosti žalovaný dále uvedl, že převody předmětného pozemku nemají původ v letech 1948-1992, tedy v době, kdy nebyla vedena řádná evidence práv k nemovitostem. V době nabytí nemovitostí nacházejících se vedle předmětného pozemku právními předchůdci žalobce existoval katastr nemovitostí, ze kterého bylo patrné, že sporný pozemek není předmětem dispozice. Dále žalovaný zpochybňoval závěr soudu prvního stupně, že právní předchůdci žalobce a žalobce začali užívat předmětný pozemek v roce 1997. Poukazoval na to, že tento byl po smrti otce žalovaného zarostlý a neudržovaný, kdy jediným způsobem, jak žalobce předmětný pozemek i v současné době užívá, je ke vstupu do domu a občas na tomto pozemku parkuje automobil, oboje na základě výprosy předchozího vlastníka předmětného pozemku. Žalovaný odkazoval na pasáže z výpovědí svědků [jméno FO] a zprávu [adresa]. Dle žalovaného přitom nevykonávání údržby není pouze situace, kdy držitel právo nevykonává vůbec, nýbrž situace, kdy držitel právo nevykonává dostatečně zřetelným způsobem, aby ten, proti němuž držba směřuje, mohl držbu bez větších obtíží rozpoznat. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] pak žalovaný rovněž namítnul, že mezi kritéria a indikátory nepoctivosti úmyslu se řadí také okolnost, zda údajný držitel hradí za pozemek daň z nemovitostí. Z dokazování přitom vyplynulo, že ani žalobce, ani jeho právní předchůdci nikdy daň z nemovitostí za předmětný pozemek nezaplatili, naopak tuto daň platil až do své smrti v roce 2000 otec žalovaného. Hradil ji tak ještě po dobu tří let poté, co se žalobce, respektive jeho právní předchůdci údajně chopili držby sporného pozemku. Následně žalovaný ještě s odkazem na výpověď svědkyně [jméno FO] doplnil, že právní předchůdce žalobce v době nabytí nemovitostí v roce 1997 věděli, že pozemek pod oplocením sestává ze tří pozemkových parcel – pozemku parc. č. st. 383, zahrady parc. č. 375/36 a zahrady parc. č. 375/9. Pokud tedy právní předchůdci žalobce věděli v době uzavření kupní smlouvy, že předmětná zahrada je samostatnou pozemkovou parcelou č. p. 375/9, potom také nutně věděli nebo museli vědět, že není součástí zbývajících dvou pozemků, tedy pozemku parc. č. st. 383, ani pozemku parc. č. 375/36, a pokud dne [datum] uzavřeli kupní smlouvu, na základě které koupili pouze pozemek parc. č. st. 383 a parc. č. 375/36, ačkoli věděli o existenci samostatného pozemku parc. č. 375/9, potom platí, že věděli nebo museli nutně vědět, že pod společným oplocením se nachází také samostatný pozemek parc. č. 375/9, jehož vlastníky se na základě uzavřené kupní smlouvy nestali, vlastnické právo k tomuto pozemku vykonával někdo jiný a oni jsou povinni toto vlastnické právo respektovat a nenarušovat. Jinými slovy, věděli nebo museli vědět, že nejsou vlastníky všech pozemků pod oplocením. Právní předchůdci žalobce si tak byli od samého počátku koupě domu vědomi, že nejsou oprávněni užívat sporný pozemek, protože nejsou vlastníky, a pokud se chopí držby, způsobí tím vlastníku bezdůvodně újmu na jeho právech. Právní předchůdci žalobce tak neměli žádný spravedlivý důvod k chopení se držby předmětného pozemku, s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, že stát musí pečlivě vážit rovnováhu mezi oprávněnými zájmy držitele a ochranu práva vlastníka, který nemohl efektivně zasáhnout. Každý případ, kdy dojde k zániku vlastnického práva bez vědomí vlastníka musí být předmětem přímého přezkumu. Na podkladě toho pak vyjádřil přesvědčení, že závěr soudu prvního stupně, že došlo k mimořádnému vydržení, je v rozporu nejen s požadavky českého práva na absenci nepoctivého úmyslu, ale i s obecným výkladem institutu vydržení v rámci evropského právního prostoru, neboť jestliže by bylo možno nabýt vlastnické právo k pozemku bez právního titulu, bez evidence, bez povinnosti platit daň a bez jakékoliv snahy o zjištění skutečného stavu, pak by princip veřejné evidence a právní jistoty ztratil jakýkoliv obsah. V neposlední řadě žalovaný namítnul, že nemá právní vzdělání, má učňovské vzdělání, a pokud ho pověřený notář po smrti jeho nevlastního otce nepřizval do dědického řízení, domníval se, že takový postup je po právu a otec sporný pozemek v době smrti již nevlastnil nebo on není oprávněným dědicem. Nelze žalovanému vytýkat důvěru ve stát a nyní mu vyčítat, že se o majetkové poměry dostatečně nestaral. Bez svého zavinění neměl žádný prostor pro uplatnění svého vlastnického práva, když až do právní moci usnesení o dodatečném projednání dědictví, tedy do [datum], neměl možnost se držbě bránit. V projednávané věci neplatí, že by vlastník toleroval držbu, byl pasivní při obraně svých práv a nesl tedy zavinění na změně vlastnického režimu. Navíc žalobce a jeho právní předchůdci si nezaslouží odměnu v podobě změny vlastnického režimu, protože se o předmětný pozemek řádně nestarali a nezvelebovali jej. Z těchto důvodů žalovaný navrhnul, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba bude zamítnuta.

4. Žalobce ve vyjádření k odvolání uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně považuje za správný. Poukázal na to, že součet ploch koupených pozemků je celkem 249 m² a ty jsou tak svou rozlohou větší než sporný pozemek, a s ohledem na okolnosti věci, které byly před soudem prvního stupně prokázány, nelze žalobci ani jeho právním předchůdcům přičítat nepoctivý úmysl. Dále žalobce uvedl, že hranici 50 % výměry vlastního pozemku držitelé uváděnou Nejvyšším soudem v usnesení ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] nelze chápat absolutně, ale je třeba přihlížet k individuálním okolnostem každého případu. V této souvislosti žalobce odkázal na usnesení Nejvyššího soudu z [datum], sp. zn. [spisová značka], dle něhož je třeba přihlédnout k okolnosti, že pozemek tvoří oplocený funkční celek s pozemky nabytými kupní smlouvou. Obdobně žalovaný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] pak žalobce namítnul, že je třeba přihlédnout i k postoji vlastníka drženého pozemku, kdy, pokud léta užívání části svého pozemku držitelem trpěl, je třeba vyjít z toho, že ani on nepředpokládal, že předmětem držby souseda je i část jeho pozemku, což platí i při posuzování držby, nikoliv v nepoctivém úmyslu. Dle žalobce z těchto rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že pouze z vyššího poměru výměry drženého pozemku ke skutečně nabytým pozemkům nelze bez dalšího usuzovat na absenci poctivého úmyslu držitele, ten je třeba vždy posuzovat s ohledem na všechny okolnosti věci. V předmětné věci je přitom zjevné, že žalobce se nevetřel v držbu svémocně, potajmu nebo lstí a ani neusiluje proměnit v trvalé právo, co mu bylo povoleno výprosou. Jako případ okolností, kdy Nejvyšší soud neshledal nepoctivý úmysl držitele, lze uvést situace, kdy držený pozemek tvoří jeden souvislý funkční celek s ostatními řádně nabytými pozemky nebo kdy tento pozemek zajišťuje jediný přístup k ostatním pozemkům. Je také třeba zvážit, proč skutečný vlastník nemovitosti proti držbě po nepřiměřeně dlouhou dobu nezasáhl. V řízení přitom vyplynulo, že sporný pozemek byl vždy užíván jako zahrada náležící k rodinnému domu a právní předchůdci žalobce v tomto domnění pozemky kupovali. Navíc bylo prokázáno, že přes sporný pozemek vede jediná přístupová cesta k rodinnému domu. Po prodeji předmětných pozemků rodině žalobce se z domu a souvisejících pozemků rodina otce žalovaného odstěhovala, a to včetně sporného pozemku, přičemž po celých 26 let o sporný pozemek nikdo z rodiny žalovaného neprojevil zájem. Z toho vyplývá, že záměrem rodiny žalovaného bylo prodat pozemky jako jeden celek spolu se sporným pozemkem a stejně tak rodina žalobce mohla rozumně předpokládat, že do vlastnictví nabyla s rodinným domem všechny funkčně související pozemky, tedy i zahradu na sporném pozemku. S ohledem na konkrétní okolnosti případu je tak zřejmé, že sporný pozemek byl svou návazností na koupené pozemky a svým uspořádáním, kdy zajišťuje přístup k rodinnému domu, vnímán jako součást zahrady náležející ke koupeným pozemkům, a i k umístěnému rodinnému domu. Průměrnému člověku, který by byl v postavení žalobce, by se za této situace jevilo jako zcela přirozené, že pozemek je součástí koupených pozemků. Dále žalobce poukázal na to, že užívání sporného pozemku právními předchůdci žalobce a žalobcem bylo před soudem prvního stupně bezpečně prokázáno a skutečnost, že právní předchůdci žalovaného se o pozemek starali lépe, nemá žádný vliv na posouzení držby. Stejně tak není podstatné tvrzení žalovaného, že původní vstup do domu byl na druhé straně domu a nevedl tak přes sporný pozemek, neboť v době držby sporného pozemku žalobcem a jeho právními předchůdci existoval k domu na koupených pozemcích pouze jeden vstup, a to přes sporný pozemek. Ohledně tvrzení žalovaného, že neplacení daně z nemovitostí ze strany žalobce svědčí o nepoctivém úmyslu, žalobce uvedl, že tuto okolnost nelze v projednávané věci považovat za rozhodující, když placení daně z nemovitostí je sice jedním z mnoha podpůrných faktorů, který může být zohledněn při posuzování dobrého úmyslu, avšak sám o sobě nemá určující význam, a to především v případech, kdy existují jiné silnější okolnosti svědčící o dobré víře držitele. Navíc rodina žalobce platila daň z nemovitosti ve stejné výši jako jejich právní předchůdci, tedy prodávající. Tato skutečnost vyplynula z výslechu matky žalobce paní [jméno FO] a je tak naopak logické, že žalobce neměl pochybnosti o správném vyměření daně z nemovitých věcí. Na základě vyměřené daně neměl důvod se domnívat, že daňová povinnost není vyměřena i za sporný pozemek. Dále žalobce namítnul, že nelze hovořit o absenci jeho poctivého úmyslu z důvodu, že sporný pozemek byl v době nabytí vlastnictví k souvisejícím nemovitostem zapsán do katastru nemovitostí u jiného vlastníka, když tato skutečnost sama o sobě neprokazuje nepoctivý úmysl, ani nijak nebrání mimořádnému vydržení. Právní předchůdci žalobce se mohli důvodně domnívat, že je jim předmětný pozemek převáděn spolu se souvisejícími nemovitostmi, neboť v době roku 1997, kdy byly nemovitosti převáděny, neexistovalo internetové nahlížení dálkovým přístupem do katastru nemovitostí. Právní předchůdci žalobce si stav v katastru nemovitostí ověřovali pouze telefonicky, kdy jim bylo potvrzeno převedení celého funkčního celku, tedy rodinného domu i se zahradou. Dle žalobce pak stav zapsaný v katastru nemovitostí nemá žádný vliv na mimořádné vydržení, a to dokonce ani v případě vědomí držitele o tom, že je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník někdo jiný, když toto dle něj nezakládá nepoctivý úmysl držitele. Žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu [datum], sp. zn. [spisová značka] a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]. V této souvislosti žalobce uvedl, že o tom, že je jako vlastník v katastru nemovitostí evidovaná jiná osoba, se dověděl až poté, co mimořádným vydržením nabyl vlastnictví ke spornému pozemku, přičemž ihned, jak se o nesrovnalosti dověděl, vynaložil veškeré úsilí ke zjištění, čí sporný pozemek skutečně je, zda se nejedná pouze o administrativní chybu v katastru nemovitostí. Ve vztahu k výpovědi svědkyně paní [jméno FO], na jejíchž obsah odkazoval žalovaný, pak žalobce uvedl, že tato její část byla vytržena z kontextu a nelze ji interpretovat tak, že by v době uzavření kupní smlouvy věděla o existenci tří pozemků, kdy je třeba si uvědomit, že v této době neexistovalo internetové nahlížení do katastru nemovitostí a svědkyně vycházela ze sdělení úřednice katastru nemovitostí, která jí potvrdila, že je převáděn dům se zahradou. Dnes informaci o existenci třech pozemků měla, proto ji ve své výpovědi uvedla. Z výpovědi svědkyně dle žalobce naopak plyne, že byla přesvědčena, že kupují celý pozemek, tedy dům se zahradou. Z těchto důvodů žalobce navrhnul, aby byl rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrzen.

5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ustanovení § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ustanovení § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ustanovení § 201 o.s.ř.), a že žalovaným uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody (ustanovení § 205 odst. 2 písm. e/ a g/ o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ustanovení § 212 o.s.ř. a § 212a odst. 1, 3 o.s.ř., tj. v celém rozsahu, tedy přezkoumal řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ustanovení § 212a odst. 5 o.s.ř.), přičemž tak učinil v rámci nařízeného jednání podle § 214 odst. 1 o.s.ř., a aniž by zopakoval nebo doplnil dokazování podle ustanovení § 213 o.s.ř., poté dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné.

6. Odvolací soud předně shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud proto při svých závěrech o skutkovém stavu věci vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně, tak jak je ve svém rozsudku správně popsal a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], podle něhož vychází-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takové rozhodnutí odvolacího soudu v ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí „na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

7. V této souvislosti odvolací soud především uvádí, že žalovanému se nepodařilo kvalifikovaně zpochybnit soudem prvního stupně logicky a přesvědčivě odůvodněný závěr mající oporu v provedených důkazech, že právní předchůdci žalobce a žalobce sporný pozemek užívali a fakticky ovládali od roku 1997, kdy koupili sousední pozemky parc. č. st. 383 a parc. č. 375/36. Uvedené okolnosti vedou, jak správně dovodil i soud prvního stupně, k závěru, že právní předchůdci žalobce a později žalobce se ujali držby sporného pozemku. Pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní – držební vůle (animus posidendi) a faktické ovládání věci (korpus posesionis). K tomu viz například rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum]. V poměrech projednávané věci je tak správný závěr soudu prvního stupně, že právní předchůdci žalobce a později žalobce byli držiteli sporného pozemku. Z dokazování vyplývá, že předmětný pozemek fyzicky ovládali, konkrétní způsob užívání a případná horší kvalita péče o něj nejsou rozhodné. Ze způsobu faktického užívání sporného pozemku a z okolností, že se tak stalo v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na koupi sousedních pozemků, pak vyplývá i existence jejich držební vůle, tedy úmyslu sporný pozemek držet pro sebe a nakládat s ním jako s vlastním.

8. Soud prvního stupně pak správně vyložil a aplikoval nejprve právní úpravou vydržení v ustanoveních § 130 odst. 1 a § 134 odst. 1 obč. zák. Z této právní úpravy vyplývá, že posouzení otázky vydržení vlastnického práva k nemovitosti je závislé na zjištění, zda ten, kdo se jej dovolává, byl oprávněným držitelem ve smyslu ustanovení § 130 odst. 1 obč. zák., a to po stanovenou desetiletou vydržecí dobu (§ 134 odst. 1 obč. zák.). K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, zaujal Nejvyšší soud právní názor již v rozsudku z [datum], sp. zn. [spisová značka], podle kterého tuto otázku je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobně přesvědčení samotného účastníka). K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], podle kterého při hodnocení dobré víry je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, respektive nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra držitele se pak musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo vlastnické právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. Postačí přitom, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je, tedy že mu svědčí domnělý právní titul (titulus putativus).

9. Při aplikaci těchto obecných východisek do konkrétních poměrů projednávané věci pak soud prvního stupně správně uzavřel, že s ohledem na okolnost, že právní předchůdci žalobce a následně i žalobce se chopili držby pozemků, včetně sporného pozemku o výměře 486 m² za situace, kdy dle převodních smluv nabyli pozemky o výměře toliko 249 m² s přihlédnutím k tomu, že jde o pozemky v rovině a v přehledném terénu. Právní předchůdci žalobce ani žalobce nebyli v omluvitelném omylu, že jim svědčí, byť domnělý titul pro nabytí vlastnického práva ke spornému pozemku.

10. Lze také přisvědčit soudu prvního stupně, že právní předchůdci žalobce ani žalobce nebyli oprávněnými držiteli sporného pozemku a nemohli jej vydržet dle právní úpravy vydržení v ustanovení § 134 odst. 1 obč. zák.

11. Následně soud prvního stupně správně zkoumal naplnění podmínek mimořádného vydržení dle ustanovení § 1095 o.z. Se soudem prvního stupně lze souhlasit v tom, že pro mimořádné vydržení zákon vyžaduje jen uplynutí vydržecí doby a aby nebyl drželi prokázán nepoctivý úmysl, jakož i v tom, že pokud dvacetiletá lhůta potřebná pro mimořádné vydržení začala běžet v roce 1997 v souladu s ustanovením § 3066 o.z., skončila [datum]. Odvolací soud však nesouhlasí s právním závěrem soudu prvního stupně, že právní předchůdci žalobce se chopili držby sporného pozemku nikoliv v nepoctivém úmyslu.

12. Nejvyšší soud vyložil otázky související s podmínkami mimořádného vydržení dle ustanovení § 1095 o.z. v rozsudku ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] uveřejněném pod číslem 15/2023 Sb., soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní. Na toto rozhodnutí rovněž odkázal v usnesení ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] nebo v usnesení ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka].

13. Ze shora uvedené ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se podává, že zákon k mimořádnému vydržení vyžaduje jen uplynutí vydržecí doby, a aby nebyl držiteli prokázán „nepoctivý úmysl“. Podmínkou mimořádného vydržení tedy není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o.z.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele; ten drží věc dle přesvědčení, že jeho držba nepůsobí někomu újmu. O nepoctivý úmysl jde, jestliže jednání držitele při nabytí držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Kritéria uvedená v ustanovení § 992 odst. 1 o.z., respektive dříve v § 130 odst. 1 obč. zák. se tu neuplatní. Při výkladu sousloví „nepoctivý úmysl“ dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v nepoctivém úmyslu jedná především ten, který ví, že tím, že se ujal držby, působí jinému bezdůvodně újmu. Kvalifikace držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ vychází z hodnocení poctivosti či nepoctivosti v obecném smyslu. K naplnění takové držby postačí „držba v přesvědčení, že se jí nepůsobí někomu újma“; jde zde o kritérium obdobné dobré víře „v nejméně přísném pojetí“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Nepoctivým ve smyslu ustanovení § 1095 o.z. je zpravidla úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel „vetřel v držbu svémocně nebo že se v ní vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou“ (§ 993 o.z.). Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí držby bylo úmyslně nepoctivé (nemorální) v obecném smyslu. Posouzení této otázky je především na úvaze soudu nižších stupňů, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Odvolací soud pak zpochybní úvahy soudu nižšího stupně jen v případě, že jsou zjevně nepřiměřené či nejsou řádně odůvodněny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

14. Po zhodnocení individuálních okolností projednávaného případu dospěl odvolací soud k závěru, že výrazný rozdíl ve výměře sporného pozemku (237 m²) a nezastavěného pozemku (zahrady) převedeného kupní smlouvou na právní předchůdce žalobce a později darovací smlouvou na žalobce o výměře 116 m² je natolik výrazný, že dovoluje uzavřít, že se právní předchůdci žalobce ujali držby sporného pozemku srozuměni s tím, že nejde (nemůže jít) pouze o pozemek parc. č. 375/36, tedy zahradu převáděnou kupní smlouvou z [datum]. Dle názoru odvolacího soudu je přitom třeba porovnávat výměru sporného pozemku pouze s nezastavěným pozemkem parc. č. 375/36 se stejným způsobem využití, jaký měl sporný pozemek, tedy zahrada. Právním předchůdcům žalobce muselo být zřejmé, že se chopili držby zahrady o výměře jednou tak velké oproti té uvedené v kupní smlouvě. Na tomto závěru nic nemění ani okolnost, že sporný pozemek byl připlocen ke kupní smlouvou převedeným pozemkům a tvořil s nimi funkční celek. S ohledem na značný rozdíl výměr ve spojení s okolností, že výměry převáděných pozemků byly v kupní smlouvě uvedeny, a dále ve spojení s okolností, že nabyvatelé věděli, že v místě se nacházejí tři pozemky, muselo být právním předchůdcům žalobce seznatelné, že identita pozemku parc. č. 375/36 specifikovaného výměrou v kupní smlouvě neodpovídá tomu, co je v místě zaploceno.

15. Právním předchůdcům žalobců pak nesvědčí ani další okolnosti, které by mohly vyvážit rozdíl ve výměře sporného a kupní smlouvou nabytého pozemku. Především terén není v místě nepřehledný, sporný pozemek i kupní smlouvou převedené pozemky mají pravidelný tvar a konečně dispozice s nimi nemá původ v období let 1948-1992, kdy neexistovala spolehlivá evidence právních vztahů k nemovitostem. Právním předchůdcům žalobce tak muselo být zřejmé, že vlastnické právo ke spornému pozemku nenabyli, tedy že jeho vlastníkem je někdo jiný a tedy že užíváním sporného pozemku působí takovému vlastníku, a tím kdokoliv, újmu. Poctivost úmyslu právních předchůdců žalobce pak nemohlo založit ani údajné sdělení realitní kanceláře, že sporný pozemek je součástí převodu. S ohledem na uvedený poměr ploch pozemku, jakož i na skutečnost, že v kupní smlouvě byly uvedeny dva pozemky, ač v místě byly tři, právním předchůdcům žalobce muselo být zřejmé, že takové případné sdělení není (nemůže být) pravdivé.

16. Okolnost, že právní předchůdci žalobce věděli o existenci třech pozemků v předmětné lokalitě, spolehlivě vyplývá ze svědecké výpovědi [jméno FO], kterou se žalobci nepodařilo zpětně dezinterpretovat poukazem na nerozhodnou okolnost, že v době uzavření kupní smlouvy v roce 1997 neexistoval dálkový přístup do katastru nemovitostí. Svědkyně totiž jednoznačně uvedla, že pozemek pod oplocením sestává ze třech pozemkových parcel, a to zastavěné plochy, pozemku za domem a zahrady parc. č. 375/9, tedy předmětného pozemku.

17. Lze proto shrnout, že právní předchůdci žalobce nebyli nikdy držiteli sporného pozemku nikoliv v nepoctivém úmyslu ve smyslu ustanovení § 1095 o.z., neboť si už v okamžiku nabytí držby museli být vědomi, že sporný pozemek není v jejich vlastnictví. Jinak řečeno, od počátku si museli být vědomi, že užívají cizí pozemek, tedy jednají nutně k újmě jeho vlastníka. Držbu svých právních předchůdců si tudíž žalobce nemůže započíst, a pokud by začala vydržecí doba běžet jemu, stalo se tak teprve v roce 2010, kdy od té doby do podání žaloby vydržecí doba 20 let zjevně neuplynula. Žalobce proto nemohl nabýt vlastnické právo ke spornému pozemku na základě mimořádného vydržení ve smyslu ustanovení § 1095 o.z. Odvolací soud proto postupoval podle ustanovení 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu jako nedůvodnou zamítnul.

18. Jelikož došlo ke změně rozsudku soudu prvního stupně, odvolací soud v souladu s ustanovením § 224 odst. 2 o.s.ř. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, a to dle ustanovení § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že plně úspěšnému žalovanému přiznal plnou náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Náklady řízení před soudem prvního stupně jsou představovány odměnou zástupce žalovaného dle § 7, 9 odst. 4 a § 11 AT ve znění účinném do [datum] z tarifní hodnoty 50 000 Kč za 9 úkonů právní služby (příprava, převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě z [datum], účast na jednání před soudem [datum], doplnění návrhu na dokazování z [datum], účast na jednání před soudem [datum] v rozsahu přes 2 hodiny, porada s klientem dne [datum], účast na jednání před soudem [datum] v rozsahu přes 2 hodiny) po 3 000 Kč/úkon, 1 úkon právní služby (účast při vyhlášení rozhodnutí [datum]) s poloviční sazbou odměny 1 550 Kč/úkon, náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 4 AT ve znění účinném do [datum] za 10 uvedených úkonů právní služby po 300 Kč/úkon a konečně náhradou za DPH v sazbě 21 % z odměny a náhrady hotových výdajů zástupce žalovaného ve výši 6 815 Kč. Celkem tak náklady řízení před soudem prvního stupně činí 39 265 Kč.

19. Náklady řízení před soudem odvolacím jsou pak představovány zaplaceným soudním poplatkem za odvolání 5 000 Kč, dále odměnou zástupce žalovaného dle § 7, § 9 odst. 4 a § 11 AT ve znění účinném od [datum] z tarifní hodnoty 113 000 Kč za celkem 3 úkony právní služby (odvolání z [datum], doplnění odvolání ze dne [datum], účast na jednání před odvolacím soudem [datum]) po 5 620 Kč/úkon, náhradou hotových výdajů za uvedené 3 úkony právní služby dle § 13 odst. 4 AT ve znění účinném od [datum] po 450 Kč/úkon a náhradou za DPH v sazbě 21 % z odměny a náhrady hotových výdajů zástupce žalovaného ve výši 3 824 Kč. Celkem tak náklady odvolacího řízení činí 27 034 Kč.

20. Náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů tak činí celkem 66 299 Kč.

21. Odvolací soud při určení tarifní hodnoty pro účely stanovení sazby odměny zástupce žalovaného vyšel z tarifní hodnoty 50 000 určené dle ustanovení § 9 odst. 1, 4 písm. b) AT ve znění účinném do [datum], respektive dle ustanovení § 9 odst. 1, odst. 4 písm. a) AT ve znění účinném od [datum] v částce 113 000 Kč, a nikoliv hodnotu sporné nemovitosti podle ustanovení § 8 odst. 1 AT ve znění účinném do i po [datum]. Je tomu tak proto, že za účelem zjištění hodnoty nemovitosti by muselo být vedeno dokazování znaleckým posudkem a patrně i výslechem znalce (srov. § 127 odst. 1 o.s.ř.), a to za situace, kdy z pohledu merita věci je hodnota sporného pozemku nerozhodná. Takový stav naplňuje hypotézu ustanovení § 9 odst. 1 AT ve znění účinném do i po [datum] v tom smyslu, že hodnotu sporného pozemku lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

22. Pariční lhůta pro zaplacení náhrady nákladů řízení byla určena dle ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř. jako třídenní a platební místo dle ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. k rukám zástupce žalovaného.