o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 29. března 2022, č. j. 19 C 332/2021-75,

1. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku (dále jen„ soud prvního stupně“) ze dne 29.3.2022, č. j. 19 C 332/2021-75, byla zamítnuta žaloba v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky

- 3 588,84 Kč,

- smluvního úroku ve výši 12,38 % ročně z částky 13 635,84 Kč od [datum] do zaplacení,

- zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 13 635,84 Kč od [datum] do [datum],

- zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 870,84 Kč od [datum] do zaplacení (výrok I). Dále bylo rozhodnuto, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 11 765 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 11 765 Kč od [datum] do zaplacení, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 800 Kč, splatných vždy ke každému 20. dni v měsíci počínaje od měsíce následujícího, v němž rozsudek nabude právní moci (výrok II) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Z odůvodnění rozsudku se podává, že žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 15 353,84 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovanou uzavřela dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na základě které byl žalované poskytnut úvěr ve výši 30 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr a úrok s úrokovou sazbou ve výši 166,50 % ročně splácet v 48 měsíčních splátkách po 2 605 Kč. Schopnost žalované řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalované, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů, zejména se jednalo o doklady o příjmech a prohlášení žalované. Žalovaná řádně neplnila své závazky ze smlouvy, na svůj dluh do data zesplatnění celého úvěru uhradila toliko částku v celkové výši 18 235 Kč (7 splátek po 2 605 Kč). Před zesplatněním vznikl žalobkyni nárok na zaplacení smluvní pokuty podle čl. 12 odst. 1 písm. a) smluvních ujednání ve výši 1 042 Kč, tj. ve výši 8 % z výše splátky (tj. 208,40 Kč) za každou z pěti dlužných splátek, ohledně niž se žalovaná dostala do prodlení delšího než 15 dní, a dále na smluvní pokuty podle čl. 12 odst. 1 písm. b) smluvních ujednání ve výši 677,33 Kč, tj. ve výši 13 % z výše splátky (tj. 338,65 Kč) za každou ze dvou dlužných splátek, ohledně niž se žalovaná dostala do prodlení delšího než 30 dní. V důsledku prodlení žalované došlo k zesplatnění úvěru. Žalobkyně své nároky ze smlouvy o úvěru přehodnotila a přepočítala úvěr tak, jako by byl úročen sazbou 12,38 % ročně, což odpovídá průměrné bankovní úrokové sazbě v daném období dle časových řad ARAD vedených Českou národní bankou. Dílčí úhrady žalované pak byly započítány na úhradu běžného úroku ve výši 12,38 % ročně a následně na úhradu jistiny úvěru. Aktuální výše dluhu, jehož zaplacení se žalobkyně touto žalobou domáhá, tak činí na jistině částku 13 635,84 Kč a na smluvních pokutách částku 1 719,30 Kč. Příslušenství sestává z úroku ve výši 12,38 % ročně z dlužné jistiny 13 635,84 Kč od [datum] do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z dlužné jistiny 13 635,84 Kč od [datum]. Žalovaná byla před podáním žaloby vyzvána k úhradě dluhu, ničeho však neuhradila.

2. Žalovaná s žalobou nesouhlasila, uvedla, že celé věci nerozumí, nicméně spolupracuje s organizací [anonymizována tři slova], který ji pomohl vypracovat písemná vyjádření. Ve vyjádřeních nesporovala, že by předmětnou smlouvu s žalobkyní uzavřela. Zároveň potvrdila, že od žalobkyně přijala částku 30 000 Kč. Žalovaná tvrdila, že žalobkyni již uhradila částku 18 235 Kč. Namítala, že celá smlouva o úvěru je absolutně neplatná pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Odkazovala na argumentaci Okresního soudu v Kladně, který usnesením ze dne 8. 7. 2021, č. j. 56 EXE 1033/2016-68, zastavil exekuční řízení vedené na majetek žalované na základě nicotného rozhodčího nálezu rozhodce [anonymizováno] [jméno] [příjmení], který přiznal žalobkyni nárok z předmětné smlouvy o úvěru ze dne [datum] [číslo]. Zjevný rozpor s dobrými mravy spatřuje žalovaná především ve výši sjednaného úroku 166,50 % ročně nadto kombinovaný s neakceptovatelnými smluvními pokutami, které jsou navíc zakomponovány do formulářových a nepřehledných obchodních podmínek. Žalovaná shledávala žalobu důvodnou pouze co do částky 11 450 Kč, a to však nikoli z titulu smlouvy o úvěru, nýbrž z titulu bezdůvodného obohacení, a dále co do zákonného úroku z prodlení, který by však měl být počítán až od okamžiku, kdy bylo postaveno najisto, že úvěrová smlouva je absolutně neplatná, tedy ode dne následujícího po právní moci shora uvedeného rozhodnutí Okresního soudu v Kladně ze dne 8. 7. 2021, č. j. 56 EXE 1033/2016-68, tj. od 30. 7. 2021. Současně požádala o možnost uhradit dluh v měsíčních splátkách v maximální výši 800 Kč, a to s ohledem na svou obtížnou finanční situaci. Žalovaná pečuje o tři děti, je nezaměstnaná a veškerý její příjem představuje státní podpora a výživné od otců dětí v celkové výši 2 000 Kč, které však není vždy hrazeno řádně a včas. Žalovaná žije s partnerem ve věku 50 let, který je toho času také nezaměstnaný po pracovním úrazu, práci si nyní hledá.

3. Dále z odůvodnění rozsudku vyplývá, že po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním: Žalovaná a žalobkyně, prostřednictvím zprostředkovatele, podepsali dne [datum] návrh na uzavření smlouvy o úvěru [číslo] (dále jen„ smlouva o úvěru“), na jejímž základě poskytla žalobkyně žalované, dne [datum] na účet uvedený ve smlouvě, úvěr ve výši 30 000 Kč, který se žalovaná zavázala splatit dle sjednaného splátkového kalendáře v 48 měsíčních splátkách po 2 605 Kč splatných vždy nejpozději 17. dne každého kalendářního měsíce. Celková částka, kterou měla žalovaná zaplatit, činila dle části A) smlouvy o úvěru 125 040 Kč, úroková sazba 166,50 % p. a. byla dohodnuta jako pevná na celou dobu splácení úvěru. RPSN na úvěr činilo 166,49 %. Dle čl. VII části B) smlouvy o úvěru běží smluvní úrok až do data skutečného vrácení jistiny úvěru i v případě prodlení dlužníka. Pro případ prodlení žalované s úhradou kterékoliv splátky či její části o délce 15 dnů zakotvily smluvní podmínky sepsané na samostatném dokumentu zhuštěným písmem označené jako„ smluvní ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru [právnická osoba]“ v čl. 12 odst. 1 smluvní pokutu ve výši 8 % z výše dlužné splátky a dále smluvní pokutu ve výši 13 % z výše dlužné splátky, pokud prodlení trvá 30 dnů. Podle čl. 12 odst. 3, 4 smluvních podmínek pokud se žalovaná dostane do prodlení s úhradami dvou splátek nebo jedné splátky do prodlení trvajícím alespoň 60 dnů, dojde automaticky k zesplatnění úvěru, kdy se ke dni zesplatnění celá jistina úvěru a veškeré úroky za poskytnutí úvěru stávají součástí nové jistiny úvěru splatné nejpozději ke dni zesplatnění. Podle čl. 12 odst. 5, 7 smluvních při zesplatnění úvěru vzniká žalobkyni právo na smluvní pokutu ve výši 25 % z dlužné nové jistiny, nebude-li nová dlužná jistina uhrazena do 10 dnů ode dne zespaltnění a dále právo na smluvní pokutu ve výši 0,25 % z nové jistiny úvěru za každý den prodlení, nebude-li nová jistina úvěru uhrazena v den následujícím po dni zesplatnění. Návrh na uzavření smlouvy byl žalobkyní akceptován dne [datum]. Oznámení o schválení úvěru včetně splátkového kalendáře bylo žalované doručeno dne [datum]. V květnu 2015 činil obvyklý úrok při poskytování bankovních úvěrů českým domácnostem 12,38 %. Žalovaná byla před poskytnutím úvěru dne [datum] kontrolována v registru SOLUS a NRKI a nebyly zjištěny žádné negativní záznamy. Žalovaná při uzavírání smlouvy uvedla, a tyto skutečnosti podepsala, že její čistý měsíční příjem činí průměrně 19 600 Kč. Příjem žalované se skládal z příspěvku na živobytí ve výši 3 377 Kč, rodičovského příspěvku ve výši 7 600 Kč, přídavků na děti ve výši 1 000 Kč, příspěvku na bydlení ve výši 7 649 Kč a úhrad soudem stanoveného výživného ve výši 1 500 Kč. Dále žalovaná sdělila a podepsala údaj o tom, že její průměrné výdaje činí 11 800 Kč, které se sestávají z osobních výdajů žalované ve výši 3 800 Kč, nákladů na péči a výživu dvou nezaopatřených dětí ve výši 4 000 Kč, nákladů na bydlení, dopravu a ostatní ve výši 4 000 Kč. Žalobkyně tak z hlediska zkoumání úvěruschopnosti vyšla z volných zdrojů žalované ve výši 7 800 Kč. Dále žalovaná uvedla, že je svobodná, má výuční list, žije v pronájmu. Žalovaná za celou dobu trvání smluvního závazku uhradila žalobkyni toliko sedm splátek po 2 605 Kč, tedy celkem částku 18 235 Kč. Z důvodu prodlení žalované tak došlo automaticky k zesplatnění úvěru a po jeho zesplatnění žalovaná již ničeho neuhradila. Z důvodu prodlení s úhradami splátek žalobkyně vyfakturovala žalované k úhradě též smluvní pokuty dle čl. 12 odst. 1 smluvních podmínek v celkové výši 1 718 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě předžalobní výzvou ze dne [datum], která byla téhož dne odeslána prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, a to ve lhůtě splatnosti do 15 dnů ode dne odeslání výzvy.

4. Po právní stránce posoudil soud I. stupně věc podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen občanský zákoník) a podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění od [datum] do [datum] (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“). Nejprve se soud I. stupně zabýval tím, zda uzavřená smlouva o úvěru není absolutně neplatná z důvodu rozporu s dobrými mravy, jak namítala žalovaná. Předmětnou smlouvu neshledal jako celek absolutně neplatnou pro zjevný rozpor s dobrými mravy podle § 588 občanského zákoníku. Vycházel z konstantní judikatury Nejvyššího soudu, podle které neplatnost dílčích ujednání ve smlouvě nezpůsobuje zpravidla neplanost celé smlouvy, zejména jde-li u smluv o úvěru o neplatnost ujednání o úplatě, tj. o úrocích Soud I. stupně proto dále posuzoval platnost jednotlivých smluvních ujednání.

5. Zkoumal především, zda byla žalobkyní coby věřitele s odbornou péčí zkoumána a vyhodnocena úvěruschopnost žalované coby dlužníka před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru. Uzavřel, že této povinnosti žalobkyně dostála. Žalobkyně zjišťovala příjmy a výdaje žalované především na základě podepsaného prohlášení žalované. Takto žalobkyně zjistila čisté měsíční příjmy žalované ve výši 19 600 Kč a čisté měsíční výdaje žalované ve výši 11 800 Kč. Soud I. stupně takto zjištěnou majetkovou situaci žalované považoval za věrohodnou, když nadto celý příjem žalované byl doložen příslušnými listinnými důkazy. Soud I. stupně ani z úřední činnosti nezjistil, že by žalovaná měla v době poskytnutí spotřebitelského úvěru jiné dluhy po splatnosti, které by vzbuzovaly důvodné pochybnosti o schopnosti žalované spotřebitelský úvěr splácet, a které by mohla právní předchůdkyně žalobkyně zjistit nahlédnutím do dostupných registrů. Ostatně sama žalobkyně doložila, že před uzavřením smlouvy lustrovala žalovanou v databázi SOLUS a NRKI. Soud I. stupně tedy předmětnou smlouvu o úvěru neshledal neplatnou ani z důvodu porušení povinnosti žalobkyně stanovené v § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

6. Soud I. stupně se dále zabýval otázkou výše úroku sjednaného v úvěrové smlouvě. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr a úrok s úrokovou sazbou ve výši 166,50 % ročně splácet v 48 měsíčních splátkách ve výši 2 605 Kč. Pokud jde o výši úroku, soud tuto považuje za zcela nemravnou. Úrokové sazby měnových finančních institucí u úvěrů domácnostem na spotřebu dle měnových statistik České národní banky, veřejně dostupných na webových stránkách České národní banky (www.cnb.cz), se pohybovaly v květnu 2015 okolo 12,38 % ročně. Za této situace soud I. stupně uzavřel, že sjednaný úrok ve výši 166,50 % ročně byl nepřiměřený a svou výší zjevně odporoval dobrým mravům, neboť nelze akceptovat úrokovou míru ve výši přesahující třináctinásobek míry obvyklé v bankovním sektoru. Ujednání o úrocích soud shledal absolutně neplatným pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle ustanovení § 588 občanského zákoníku. Soud I. stupně nepřiznal žalobkyni právo na sjednané úroky ani ve výši obvyklé podle § 1802 občanského zákoníku, neboť v daném případě úroková sazba sjednána byla, avšak v takové výši, že byla sjednána absolutně neplatně. Věřitel je tak sankcionován za to, že se pokusil sjednat se spotřebitelem celkovou úplatu (úrok), která je zjevně nemravná (lichvářská). V takovém případě je zcela vyvážené, že kromě nároku na vrácení jistiny úvěru a případných nároků z prodlení s jejím splácením (včetně případných smluvních pokut) mu žádný nárok na úplatu nevzniká.

7. Žalobkyně dále požadovala uhradit sjednanou smluvní pokutu ve výši 1 718 Kč. I v tomto případě soud I. stupně dopěl k závěru o neplatnosti daných ustanovení smlouvy o úvěru. Uvedl, že smlouva obsahuje 4 zcela samostatné smluvní pokuty, které byť se formálně jeví, že zajišťují splnění různých smluvních povinností, ve skutečnosti pak zajišťují pouze jedinou smluvní povinnost, a to povinnost žalované úvěr žalobkyni splatit. Výši těchto smluvních pokut ve svém souhrnu pak soud I. stupně hodnotil taktéž jako zcela zjevně nemravnou, zejména jedná-li se o smluvní pokutu ve výši 25 % z nové jistiny úvěru v případě neuhrazení dluhu do 10 dnů po zesplatnění a smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně z nové jistiny úvěru v případě, kdy nová jistina úvěru není uhrazena do dne následujícího po dni zesplatnění. Nadto smluvní pokuty nejsou ani součástí samotné čtyřstránkové smlouvy o úvěru, ale jsou obsaženy v samostatném dokumentu označeným jako„ smluvní ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru [právnická osoba]“, který je sepsán velmi drobným a zhuštěným písmem. Pro úplnost soud konstatuje, že na uvedeném závěru o neplatnosti dílčích smluvních ujednání nemění nic skutečnost, že žalobkyně nyní v tomto řízení neuplatňuje všechny sankční nároky a sjednaný smluvní úrok tak, jak bylo ve smlouvě ujednáno, nýbrž uplatňuje toliko smluvní pokuty podle čl. 12 odst. 1 smluvních podmínek a obchodní úrok ve výši 12,38 % ročně, tedy ve výši, která odpovídá běžnému úroku při bankovních úvěrech domácnostem v příslušném období.

8. S ohledem na vše shora uvedené tak soud I. stupně shledal žalobu důvodnou co do částky 11 765 Kč, která představuje zbývající neuhrazenou část jistiny zápůjčky (tj. jistina 30 000 Kč – uhrazených 18 235 Kč). Zamítl nárok žalobkyně na zaplacení částky 3 588,84 Kč představující jednak kapitalizovaný smluvní úrok za půjčení peněz a jednak smluvní pokuty, neboť ujednání o těchto nárocích soud I. stupně shledal neúčinným, potažmo absolutně neplatným pro rozpor s dobrými mravy. Stejně tak byl zamítnut smluvní úrok ve výši 12,38 % ročně dále běžící až do zaplacení.

9. Pokud jde o příslušenství pohledávky v podobě zákonného úroku z prodlení, soud I. stupně shledal neúčinným taktéž ujednání o splatnosti pohledávky. V čl. 12 odst. 3, 4 smluvních podmínek bylo stanoveno, že pokud se žalovaná dostane do prodlení s úhradami dvou splátek nebo jedné splátky do prodlení trvajícím alespoň 60 dnů, dojde automaticky k zesplatnění úvěru, kdy se ke dni zesplatnění celá jistina úvěru a veškeré úroky za poskytnutí úvěru stávají součástí nové jistiny úvěru splatné nejpozději ke dni zesplatnění. Soud i toto ustanovení považuje pro běžného spotřebitele za natolik složité, a tedy neočekávané, že jej považuje taktéž za tzv. překvapivé ujednání ve smyslu § 1753 občanského zákoníku s důsledkem neúčinnosti daného ustanovení. Je obecně známo, že ve spotřebitelských smlouvách vždy před splatností závazku, bývá nutné žalovaného prvně vyzvat k úhradě dluhu a na případné zesplatnění nebo možné uplatnění pohledávky u soudu dlužníka předem upozornit a dlužnou částku vyčíslit.. Je proto zcela důvodné předpokládat, že průměrný spotřebitel ve smluvním styku takový postup běžně očekává a v případě prodlení nejprve očekává výzvu k úhradě před zesplatněním pohledávky. V daném případě tomu tak nebylo a smluvní podmínky obsahovaly ujednání o automatickém zesplatnění úvěru. Ujednání o automatickém zesplatnění úvěru v případě prodlení dlužníka s úhradou 2 měsíčních splátek nebo jedné splátky v případě prodlení trvajícího 60 a více dní soud I. stupně hodnotí s ohledem na běžnou praxi pro spotřebitele za zcela neočekávatelné. Navíc uvedené ustanovení klade na spotřebitele značně vysoké nároky pro výpočet dlužné částky. Z důvodu absence ujednání o splatnosti pohledávky je tak třeba aplikovat obecné ustanovení § 1958 odst. 2 o. z., podle něhož splatnost pohledávky nastala uplynutím lhůty bez zbytečného odkladu po výzvě k plnění (§ 1958 odst. 2 o. z.). V řízení žalobkyně prokázala, že vyzývala žalovanou k úhradě předžalobní upomínkou odeslanou prostřednictvím provozovatele poštovních služeb dne [datum], a to ve lhůtě splatnosti do 15 dnů ode dne odeslání výzvy. Splatnost dluhu tak nastala dne [datum] a ode dne následujícího se žalovaná dostala do prodlení. Soud proto přiznal žalobkyni též podle § 1970 o. z. ve výši dle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., zákonný úrok z prodlení od [datum], a to však pouze z přiznané částky ve výši 11 765 Kč. Ve zbývajícím rozsahu byl uplatněný nárok na zákonný úrok z prodlení jako nedůvodný zamítnut.

10. Vzhledem k žádosti žalované o možnost úhradyj dluhu ve formě splátek, rozhodl soud I. stupně podle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. o možnosti žalované splnit shora uvedené povinnosti v pravidelných po sobě jdoucích měsíčních splátkách po 800 Kč splatných vždy ke každému 20. dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci. O nákladech řízení rozhodl soud I. stupně podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. za použití ustanovení § 151 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť procesní úspěch a neúspěch obou účastníků řízení byl řádově shodný. Přihlédl přitom i k výši požadovaných úroků.

11. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. V něm namítala, že nesouhlasí s výrokem I. napadeného rozhodnutí, kterým nebyl žalobkyni přiznán ani obvyklý úrok za poskytnutí úvěru (který byl požadován v předmětném řízení), proti nepřiznání smluvních pokut nebrojila. Žalobkyně má za to, že mezi ní a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru, jejímž pojmovým znakem je povinnost žalované za poskytnutý úvěr zaplatit úrok. Žalobkyně svoji povinnost ze smlouvy splnila, když úvěr žalované skutečně poskytla, přičemž žalovaná svoji povinnost neplnila – nehradila řádně sjednané splátky a nezaplatila úrok za poskytnutí úvěru. Ostatně žalovaná svoji povinnost nesplnila ani do současné doby, když úvěr jí byl vyplacen již [datum] a ona doposud nevrátila ani samotnou jistinu poskytnutého úvěru. Soud I. stupně vyslovil závěr, že úroky sjednané ve smlouvě jsou nepřiměřeně vysoké a toto ujednání je tak absolutně neplatné. Podle soudu nepřiznáním ani obvyklého úroku je žalobkyně sankcionována za to, že ve smlouvě sjednala vysoký úrok – žalobkyně je dále sankcionována i tím, že musela vynaložit finanční prostředky na vymožení svého plnění, na které má nárok (například i jen na zaplacení jistiny úvěru). Jsou tu tedy 2 sankce uvalené soudem na žalobkyni, které se ani po 7 letech nevrátila poskytnutá jistina úvěru. Pak ale žalobkyně klade otázku – jak je sankcionována žalovaná, které finanční prostředky byly připsány na účet, která je spotřebovala a doposud a po cca 7 letech nevrátila žalobkyni ani to, co jí bylo reálně vyplaceno. Podle žalobkyně nelze připustit, aby žalované byl poskytnut úvěr„ zdarma“. I žalovaná musí být za své jednání odpovědná a nést za něj následky. Soud musí působit na obě strany spravedlivě a nelze sankcionovat pouze jednu ze stran a druhou neoprávněně zvýhodnit – i žalovaný musí jednat v souladu s dobrými mravy, avšak žalovaná takto nejednala. Podle žalobkyně je možné přihlédnout k závěru Ústavního soudu, podle kterého„ ten, kdo se staví k uplatňování svých práv s neomluvitelnou lhostejností, nemůže s úspěchem požadovat ochranu těchto svých práv. Není pochyb o tom, že úrok z úvěru je protihodnotou – cenou za poskytnutý úvěr. Je třeba rovněž upozornit, že žalovaná svými podpisy pod smlouvou o úvěru stvrdila i to, že souhlasí se smluvními ujednáními k této smlouvě. Základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, která nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady a na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné. Dle názoru žalobkyně nelze pojímat ochranu spotřebitele jako nejvyšší právní princip.

12. Odvolání žalobkyně směřovalo rovněž proti výroku II., kterým bylo žalované umožněno splácet de facto bezdůvodné obohacení ve formě splátek – proti tomu ve své podstatě žalobkyně ničeho nenamítá, ovšem soud I. stupně zcela opomněl do beneficia splátek zahrnout i ztrátu výhody splátek. Je zde tedy prakticky třetí sankce uvalená na žalobkyni, že v případě nesplácení splátek ze strany žalované se žalobkyně nemůže domoci úhrady celého dluhu najednou. S ohledem na shora uvedené má žalobkyně za to, že má rovněž nárok na plnou náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a na náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem. Navrhovala, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalované uloží povinnost zaplatit žalobkyni smluvní úrok ve výši 12,38 % ročně z částky 13 635,84 Kč od [datum] do zaplacení a rozhodne, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 11 765 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 11 765 Kč od [datum] do zaplacení, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 800 Kč, splatných vždy ke každému 20. dni v měsíci počínaje od měsíce následujícího, v němž rozsudek nabude právní moci, a to pod ztrátou výhody splátek. Požadovala rovněž náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

13. Žalovaná se k podanému odvolání nevyjádřila.

14. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 občanského soudního řádu – dále jen o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozhodnutí okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (§ 201, § 202 a contr. o. s. ř.), přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu, jakož i řízení, které vydání rozsudku přecházelo, a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

15. Odvolací soud jednal v nepřítomnosti žalované, která se z jednání omluvila, o odročení jednání nežádala.

16. Odvolací soud shledal, že soud I. stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu I. stupně, tak jak je soud I. stupně ve svém rozhodnutí správně a podrobně popsal, a pro stručnost na rozhodnutí soudu I. stupně v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu I. stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem I. stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí„ na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu I. stupně. Základní skutková zjištění soudu I. stupně jsou stručně shrnuta shora.

17. Odvolací soud pouze pro úplnost doplnil dokazování obsahem výpisu ze systému ARAD ČNB, ze kteréího zjistil, že v květnu 2015 (tedy v době uzavření úvěrové smlouvy) činil průměrný úrok z úvěrů poskytovaných domácnostem 13,92 %.

18. Soud prvního stupně správně posuzoval právní vztahy mezi účastníky podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a to s ohledem na to, že všechny rozhodné skutečnosti nastaly za jeho účinnosti a dále podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění od [datum] do [datum].

19. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

20. Podle § 2399 občanského zákoníku úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

21. Podle § 104 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru smlouva o spotřebitelském úvěru vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace podle § 106 -108 a § 109 odst. 1 uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy.

22. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

23. Podle § 1802 občanského zákoníku mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvykle úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.

24. Soud I. stupně správně posoudil otázku platnosti úvěrové smlouvy s ohledem na koretiv dobrých mravů i přezkoumání úvěryschopnosti žalované žalobkyní před uzavřením smlouvy. Odvolací soud se ztotožňuje s jeho závěrem, že úvěrová smlouva, uzavřená mezi účastníky, z těchto důvodů jako celek neplatná nebyla. To ostatně v odvolacím řízení nezpochybňoval žádný z účastníků.

25. Odvolací soud se rovněž ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že neplatným je v předmětné smlouvě ujednání o úrocích z úvěru.

26. Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že při sjednávání úroků z peněžité půjčky jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřené úroky bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné; nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Zároveň uvedl, že lze připustit, že u půjčky na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů (viz například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, či ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, či jeho usnesení ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 212/2014, rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz).

27. Nejvyšší soud dobré mravy dlouhodobě vymezuje jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních, Ústavní soud ve svých rozhodnutích označuje dobrými mravy souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Dobré mravy tak poukazují na zásady, na kterých je založeno občanské právo, a také na zásady, na kterých spočívá celý právní řád, a umožňují tak provádět korekci případů, kdy výkon práva je sice v souladu s textem právního předpisu, ale je – pro existenci okolností, které zákonodárce nepředpokládal – v příkrém rozporu s obecnými právními zásadami. Dobré mravy plní funkci krajního korektivu platnosti právních jednání v případech, kdy právní jednání nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy chrání, případně pro zjevně nepřiměřené či nespravedlivé následky, které takové právní jednání zakládá. Odpovídajícím právním následkem porušení dobrých mravů je proto ve všech případech absolutní neplatnost právního jednání.

28. Databází ARAD České národní banky bylo v odvolacím řízení prokázáno, že obvyklá výše úrokových sazeb v době uzavření smlouvy o úvěru mezi účastníky činila 13,92 % pro domácnosti.

29. V projednávané věci byl sjednán úrok ve výši 166,50 % ročně z dlužné částky. V době poskytnutí úvěru žalované činila obvyklá míra úroku z úvěru 13,92 % ročně. Výše sjednaného úroku, přestože byla ve smlouvě jasně uvedena, s dobrými mravy koliduje. Činí totiž více než desetinásobek obvyklé sazby, a od běžných bankovních sazeb se tak liší řádově. Neplatnost ujednání o výši úroku však nevede k neplatnosti smlouvy o úvěru jako celku (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3516/2009), protože toto ujednání lze oddělit od ostatního obsahu smlouvy (§ 576 občanského zákoníku), jak správně uvedl soud I. stupně.

30. Nesprávnost rozhodnutí soudu I. stupně však odvolací soud shledal v tom, že soud I. stupně žalobkyni nepřiznal ani obvykle úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy v souladu s ustanovením § 1802 občanského zákoníku, což bylo zároveň hlaví odvolací námitkou žalobkyně.

31. Je třeba vycházet z toho, že smlouva o úvěru je smlouvou úplatnou, přičemž úplatu za poskytnutí prostředků představuje úrok. Úrok se platí jenom za prostředky, které jsou skutečně čerpány. Smlouva označená jako smlouva o úvěru, ale neobsahující závazek zaplatit za poskytnuté prostředky úroky, nemá povahu smlouvy o úvěru, nejspíše by se jednalo o zápůjčku. Úrok z úvěru je tedy jednou z náležitostí a jedním ze znaků úvěrové smlouvy. Povinnost dlužníka zaplatit věřiteli smluvené úroky vzniká ze závazku ve smlouvě. V tomto směru lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 212/2014 a rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 1401/2014 Smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná. Závazek zaplatit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy o úvěru, je její podstatnou částí (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3516/2009). Dlužník je povinen platit úroky v ujednané výši a není-li ujednána, platí úroky ve výši stanovené právním předpisem. Pokud úroky nejsou ani takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Obdobná situace je i v případě, že ujednání o výši úroků z úvěru bylo shledáno neplatným pro rozpor s dobrými mravy. Odvolací soud proto uzavírá, že namísto neplatného ujednání o úroku, je povinností dlužníka zaplatit obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy (§ 1802 občanského zákoníku). V daném, případě byla výše úrokových sazeb bankovních ústavů v době uzavření smlouvy mezi účastníky ve výši 13,92 % ročně. Pokud tak žalobkyně podanou žalobou požadovala přiznání úroku z úvěru ve výši 12,38 %, odvolací soud považuje tento úrok za přiměřený.

32. Odvolací soud nesouhlasí se závěrem soudu I. stupně, že nepřiznání žádného úroku z úvěru žalobkyni je důsledkem toho, že je tím sankcionováno jednání věřitele spočívající v tom, že se pokusil sjednat se spotřebitelem celkovou úplatu (úrok), která je zjevně nemravná (lichvářská). Jak zdůraznil Nejvyšší soud ve výše citovaných rozhodnutích, úplata za poskytnutí úvěru je jeho pojmovou náležitostí, proto žalobkyni úrok z úvěru náleží podle úpravy uvedené v ustanovení § 1802 občanského zákoníku. Je třeba přihlédnout k tomu, že ani žalovaná neplnila své povinnosti z úvěrové smlouvy a i když přihlédneme k neplatnosti ujednání o výši úroků z úvěru, nevrátila žalobkyni ani samotnou jistinu, která jí byla poskytnuta.

33. Z výše uvedených důvodů odvolací soud proto v souladu s ustanovením § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. změnil rozsudek soudu I. stupně v odvoláním napadeném výroku I a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni kromě částky 11 765 Kč rovněž úrok z úvěru ve výši 12,38 % ročně tak, jak žalobkyně požadovala. Vzhledem k tomu, že žalovaná žádala soud o možnost splácet dlužnou pohledávku ve splátkách s ohledem na její sociální a finanční situaci a toto jí bylo soudem I. stupně u jistiny umožněno, umožnil odvolací soud žalované rovněž dlužný úrok z úvěru splácet ve shodných měsíčních splátkách, počínaje měsícem následujícím po zaplacení dlužné jistiny s příslušenství podle výroku II. Ve zbývajícím rozsahu výroku I byl rozsudek soudu I. stupně podle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrzen.

34. Odvolání žalobkyně směřovalo rovněž poroti výroku II rozsudku soudu I. stupně, avšak pouze do způsobu splácení dlužné částky. Žalobkyně nic nenamítala proti rozhodnutí soudu I. stupně umožnit dlužnou pohledávku zaplatit žalobkyni v měsíčních splátkách a nebrojila ani proti výši spátek. Namítala však, že soud I. stupně měl rozhodnout o ztrátě výhody splátek v případě, že žalovaná nebude splácet soudem přiznanou pohledávku řádně a včas. Odvolací soud této námitce žalobkyně přisvědčil, neboť má zato, že s ohledem na to, že žalovaná nesplácela řádně ani poskytnutý úvěr, je namístě rozhodnout o tom, že je třeba rozhodnout o tom, že pokud žalovaná nezaplatí některou ze splátek včas a řádně, stane se splatným celý dluh. Proto výrok II rozsudku soudu I. stupně změnil podle ustanovení § 220 o.s.ř. tak, že rozhodl o možnosti žalované dluh splácet, a to pod ztrátou výhody splátek. Stejným způsobem je rozhodnuto i o splácení úroku z úvěru ve výroku I.

35. S ohledem na to, že odvolací soud změnil rozhodnutí soudu I. stupně, rozhodoval znovu o nákladech řízení, a to jak řízení před soudem I. stupně, tak řízení odvolacího.

36. Podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

37. Podle odst. 2 citovaného ustanovení měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

38. Podle ustanovení § 150 o.s.ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

39. V projednávané věci byla žalobkyně v převážné části úspěšná, v rámci odvolacího řízení dokonce plně úspěšná a náležela by jí tak náhrada nákladů řízení v poměrné části. Odvolací soud však dospěl k závěru, že jsou zde dány důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení žalobkyni. Tyto důvody splatřuje odvolací soud jednak v tom, že žalobkyně se nejprve domáhala přiznání žalované částky v rozhodčím řízení a na základě rozhodčího nálezu, který byl později shledán neplatným, dokonce zahájila rozhodčí řízení. Žalované tak byly způsobeny komplikace a kromě toho mohla v důsledku zrušení rozhodnčího nálezu s ohledem na odůvodnění rozhodnutí o jeho zrušení jako laik nabýt dojmu, že žalobkyni již ničeho zaplatit nemusí. Důvody hodné zvláštního zřetele spatřuje odvolací soud rovněž v sociální a finanční situaci žalované, která byla i důvodem rozhodnutí o umožnění žalované předmětný dluh zaplatit žalobkyni ve splátkách. S ohledem na tyto skutečnosti rozhodl odvolací soud, že se žalobkyni náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává.