o snížení nebo zrušení výživného

1. Okresní soud Praha – západ (dále jen „soud prvního stupně“ nebo „prvostupňový soud“) svým rozsudkem č.j. [spisová značka] ze dne [datum] zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal snížení výživného, určeného jeho rozsudkem č.j. [spisová značka] ze dne [datum] (výrok I.) a uznal ho povinným zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 3 900 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám její zástupkyně (výrok II.).

2. Žalobce se svou žalobou, podanou k soudu prvního stupně dne [datum], domáhal, aby byla snížena či zrušena jeho vyživovací povinnosti k žalované (jeho zletilé dceři), která byla stanovena jeho rozsudkem č.j. [spisová značka] ze dne [datum] ve výši 4 500 Kč měsíčně. Tvrdil, že došlo ke změně v souvislosti s jeho špatným zdravotním stavem (má diagnostikovanou rakovinu močového měchýře), který mu v současnosti znemožňuje vyživovací povinnost plnit. Zdůrazňoval, že je evidován na [Anonymizováno] a může vykonávat pouze práce, které nevyžadují fyzickou námahu, že má další čtyři vyživovací povinnosti, jejichž výše byla stanovena soudem a dvě z nich mimosoudně. Poukazoval na to, že žalovaná je v současné době zletilá, nadále však studuje a přivydělává si na úhradu svých výdajů. Dovozoval, že tato skutečnost snižuje jeho povinnost výživné hradit. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že pracuje brigádně přibližně třikrát do měsíce v dětskou kroužku, kde si vydělá přibližně 3 000 Kč až 4 000 Kč měsíčně. Zdůrazňovala, že z tohoto přivýdělku nezvládá pokrýt veškeré své potřeby, kdy tyto převážně hradí její matka. Pokud se snažila najít si ještě jinou práci, nebylo to možné vzhledem k jejímu studiu. K majetkové situaci žalobce připomínala, že s ním celý svůj život řeší dlužné výživné, které v současnosti odpovídá částce přibližně 250 000 Kč.

3. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl dokazování listinami tak, jak je podrobně uvedeno v odst. 4 až 11 odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl ke skutkovému závěru, uvedenému tamtéž. Uvedl, že žalobce nedostál svému důkaznímu břemenu, když neprokázal, že by u něj došlo k takové změně poměrů, aby mohlo být jen uvažováno o snížení soudně stanovené vyživovací povinnosti k žalované. Konstatoval, že sice prokázal, že se v současnosti léčí s urologickými problémy, přičemž byl i dvakrát hospitalizován a podrobil se lékařským zákrokům, ale že z žádného provedeného důkazu nevyplývá, že by se jednalo o takové onemocnění, které by mu zcela znemožnilo uplatnit se na trhu práce a kupř. najít si práci vykonávanou z domova, případně že by zde byla dána jiná objektivní překážka. Připomněl, že šlo jen o krátké hospitalizace a krátký pooperační klidový režim. Zdůraznil, že žalobce je i nadále schopen pracovat minimálně z domova, když jeho neblahá finanční situace je dlouhodobějšího charakteru a nejedná se o nově nastalou skutečnost. Žalobci bylo schváleno oddlužení, které však bude pravděpodobně zrušeno, neboť ten svým dlouhodobým přístupem ke splácení peněžitých závazků neprokázal poctivý záměr a svým věřitelům doposud nehradil toliko ani minimální částku. Uzavřel, že tedy má a měl dostatečné schopnosti a možnosti, aby svou finanční situaci již po poměrně dlouhou dobu řešil, avšak ten na generování příjmů k úhradě svých dluhů zcela rezignoval. Připomněl, že s ohledem na věk žalované, která se v současné době připravuje na své budoucí povolání studiem a která je schopna si brigádně přivydělat spíše jen symbolickou částku, takže většinu nákladů jí hradí matka, je výživné ve výši 4 500 Kč měsíčně prakticky minimální výší. Poukázal na to, že pro snížení předmětné částky by musel zjistit opravdu mimořádnou změnu poměrů, ale že k žádné výjimečné události nedošlo. Nad rámec odůvodnění nevyloučil, že k předmětné změně poměrů může dojít v budoucnu, a to na obou procesních stranách. Odkázal na ust. § 913 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a o nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), když jejich výši určil podle ust. § 7 bod 4. vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „AT“), ust. § 9 odst. 2 AT, ust. § 11 odst. 1 písm. a), g) AT a ust. § 13 odst. 4 AT, ve spojení s ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.

4. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včas odvolání a předně poukazoval na to, že z provedených důkazů je zcela zřejmé, že nebyl schopen pracovat ze zdravotních důvodů, že trpí vážným onemocněním (nádorové onemocnění močového měchýře), opakovaně byl hospitalizován, pravidelně užívá antibiotika a je dlouhodobě veden v pracovní neschopnosti. Soudu prvního stupně vytýkal, že zlehčil závažnost jeho zdravotního stavu a omezil své hodnocení pouze na obecné tvrzení, že „je schopen práce z domova“, aniž by se zabýval reálnou možností takové práce, tedy zda ji může skutečně vykonávat, zda je zdravotně únosná, nebo zda jsou pro něho takové pracovní pozice dostupné. Poukazoval na to, že jeho stav znamená výrazné omezení pracovní kapacity, což má přímý dopad na jeho schopnost plnit vyživovací povinnost. Ve svém odvolání dále akcentoval, že nebylo náležitě zohledněno, že v minulosti vstoupil do insolvenčního řízení, které bylo z důvodu poklesu jeho příjmů ukončeno bez osvobození od placení zbytku dluhů. Zdůrazňoval, že je i nadále v dluhové pasti, a to právě kvůli zdravotním omezením. Prvostupňovému soudu dále vytýkal, že nezohlednil poměry žalované, která je již zletilá, částečně ekonomicky aktivní, a že sama uvedla, že si přivydělává. Dovozoval, že tedy již není zcela závislá na finanční podpoře otce. V odvolání dále poukazoval na to, že soud prvního stupně neprovedl některé navržené důkazy, které se přímo týkaly jeho zdravotní situace, pracovních omezení a vývoje majetkové situace a že se zcela opomněl vyjádřit k návrhu na splátkový kalendář. Navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že výživné sníží na částku 1 000 Kč měsíčně.

5. Žalovaná se vyjádřila tak, že navrhla potvrzení napadeného rozsudku. s tím, že odvolání jsou repetitivní a stále se opakují. Konstatovala, že pokud žalobce zmiňuje své zdravotní problémy, tak ani v jedné lékařské zprávě nebyla zmínka o tak špatném zdravotním stavu, aby mu byl znemožněn výdělek. Odvolání označila za další šikanózní tlak, jehož cílem je donutit ji ustoupit a nepožadovat výživné, které jí právem náleží. Připomínala, že žalobce výživné sice platí, ale stále na něm vázne dluh, nyní ve výši 18 500 Kč. K jejím přivýdělkům formou brigád uvedla, že musela pozměnit směny, a to ohledem na náročnější studium, kdy má koncem roku závěrečné zkoušky. Konstatovala, že její výdělek se pohybuje v rozsahu 1 500 až 2 000 Kč měsíčně. Nezpochybňovala, že žalobce sice prokázal, že trpí nějakými zdravotními problémy, ale připomínala, že obdobné měl již v minulosti, a to jak v době, kdy bylo rozhodováno o výživném, tak i v době, kdy bylo rozhodováno o jeho změně. Poukazovala na skutečnost, že žalobce má titul [tituly za jménem] a v minulosti pracoval mimo jiné i jako obchodní zástupce. Dovozovala, že by tedy mohl obdobnou činnost, byť třeba na zkrácený úvazek, vykonávat i nadále. Připomínala, že žalobce ani netvrdil, že by si nějakou práci hledal, a že by se nějakým způsobem snažil získat finanční prostředky, aby mohl plnit svou vyživovací povinnost nejen k žalované, ale i k jeho dalším čtyřem dětem. Poukazovala rovněž na to, že všechny předložené důkazy byly provedeny, že žalobce neměl žádné nové důkazní návrhy, a to ani po poučení podle ust. § 119a o.s.ř. Vyslovila svůj názor, že na straně žalobce nedošlo k žádné podstatné změně poměrů, ze kterých by bylo možno dovodit, že je třeba nově upravit jeho vyživovací povinnost k ní.

6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že žalobcem uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody [ust. § 205 odst. 2 písm. b), c), e), g) o.s.ř.], přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.) a provedl důkaz žádostí [Anonymizováno], její zprávou ze dne [datum] a propouštěcí zprávou ze dne [datum] a zprávou [právnická osoba], ze dne [datum] (ust. § 213 odst. 4 o.s.ř.), a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. V první řadě odvolací soud konstatuje, že mu je z jeho činnosti známo, že rozsudek soudu prvního stupně č.j. [spisová značka], [Anonymizováno], kterým byl zamítnut návrh žalobce na snížení výživného k (tehdy nezletilé) žalované za dobu od [datum], nabyl právní moci dne [datum], a to ve spojení s usnesením odvolacího soudu č.j. [spisová značka].

8. Za této procesní situace je třeba konstatovat, že za dobu od [datum] do [datum], za kterou se žalobce domáhal snížení výživného, se již jedná o věc pravomocně rozhodnutou a nemohl tedy jinak, než v této části napadený rozsudek zrušit a řízení zastavit, a to podle ust. § 221 odst. 1 písm. c) o.s.ř., s odkazem na ust. § 104 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 159a odst. 4 o.s.ř.

9. Odvolací soud poté shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně, tak jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí „na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

10. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou tedy správné, odvolací soud je sdílí, v souladu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a dále k věci, se zřetelem k odvolacím námitkám, dodává:

11. Podle ust. § 910 odst. 1 o.z. mají předci a potomci vzájemnou vyživovací povinnost.

12. Podle ust. § 911 o.z. lze výživné přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit.

13. Podle ust. § 913 odst. 1 o.z. jsou pro určení rozsahu výživného rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Podle odst. 2 je při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Dále je třeba přihlédnout k tomu, že povinný o oprávněného osobně pečuje, a k míře, v jaké tak činí; přihlédne se popřípadě i k péči o rodinnou domácnost.

14. Podle ust. § 914 o.z. je-li více osob povinných, které mají vůči oprávněnému stejné postavení, odpovídá rozsah vyživovací povinnosti každé z nich poměru jejích majetkových poměrů, schopností a možností k majetkovým poměrům, schopnostem a možnostem ostatních.

15. Podle ust. § 915 odst. 1 o.z. má být životní úroveň dítěte zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte.

16. S ohledem na výše citovaná zákonná ustanovení odvolací soud připomíná, že je prvotní povinností obou rodičů přispívat na výživu svých dětí, a to podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Tato povinnost spočívá v tom, že každý z rodičů musí vyvinout co největší možnou snahu zajistit své potomky.

17. Vyživovací povinnost mají tedy oba rodiče, ale zákon jim neukládá povinnost plnit výživné společně a nerozdílně nebo rovným dílem. Každý z rodičů má povinnost platit výživné na dítě sám za sebe takovým dílem, jaký odpovídá jeho možnostem, schopnostem a majetkovým poměrům ve vztahu k možnostem, schopnostem a majetkovým poměrům druhého rodiče.

18. Při určování rozsahu vyživovací povinnosti k dětem (tedy i zletilým) je třeba mít na zřeteli, že zajištění této výživy se týká nejen výživy ve vlastním slova smyslu, ale všech nezbytných potřeb pro život kulturního člověka. Proto je potřebné, aby rodiče poskytovali podle svých schopností a možností tolik prostředků na výživu dětí, aby z nich byly uspokojené osobní potřeby dítěte, jak pokud jde o výživu, tak i o potřeby na prohlubování vzdělání, rozvoj zájmů a zálib, na přípravu na povolání. Zákonná kritéria pro určování rozsahu výživného jsou stejná a jednotná, avšak jednotlivé případy určování rozsahu se od sebe liší v podkladech rozhodujících pro toto určení. Proto ke zkvalitnění rozhodování o výživném má především význam zjišťování skutečného stavu věci a jeho všestranné hodnocení. Samozřejmě však v každé konkrétní věci je třeba přihlížet ke zvláštnostem konkrétního případu ve smyslu kritérií stanovených zákonem. Ojediněle mají děti zvýšené odůvodněné potřeby např. z důvodu svého nepříznivého zdravotní stavu (srov. zhodnocení poznatků z aplikační praxe soudů, projednaného a schváleného občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSFR dne [datum] pod sp. zn. [Anonymizováno], publikované pod [Anonymizováno], jehož závěry jsou aplikovatelné i za současné právní úpravy).

19. Lze tedy uzavřít, že smyslem výše citovaných zákonných ustanovení je především to, že výživným mají být uspokojeny všechny životní potřeby toho, komu má být toto poskytováno. Výživným je totiž nutno rozumět souhrn prostředků nutných pro opatřování všech životních potřeb pro všestranný rozvoj vyživovaného po stránce fyzické i duševní, tedy nikoli pouze nějaké prostředky sloužící toliko k opatřování výživy ve vlastním slova smyslu.

20. Rozsah vyživovací povinnosti je dán možnostmi, schopnostmi a majetkovými poměry povinného a odůvodněnými potřebami oprávněného, a to odlišně podle jednotlivých druhů vyživovací povinnosti. Zákonný rozsah vyživovací povinnosti rodičů k dětem je dán zásadně kritériem shodné životní úrovně. Dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů, výživné tedy nemá mít spotřební charakter (srov. ust. § 915 odst. 1 věta první o.z.) s tím, že hledisko shodné životní úrovně předchází hledisku odůvodněnosti potřeb (srov. ust. § 915 odst. 1 věta druhá o.z.), když za odůvodněnou lze považovat také tvorbu úspor (srov. ust. § 917 o.z.).

21. Míra potřeb dítěte je závislá na různých faktorech, zejm. na věku, zdravotním stavu, způsobu přípravy na budoucí povolání, zálibách a zájmech, skutečnosti, zda dítě žije s jedním z rodičů či nikoli.

22. Věk dítěte jako jedno z kritérií při rozhodování soudů o existenci a výši vyživovací povinnosti rodičů je důležitý i proto, že u mladších dětí je samozřejmě zpravidla velmi obtížné dopředu odhadovat, v jakém směru se bude vyvíjet, které předměty či obory mu budou nejvíce vyhovovat, popř. na co bude mít dokonce talent. Proto je také vzdělávací systém koncipován tak, že je nejprve preferován zájem na co nejširším vzdělávání, a teprve ve vyšším věku dochází k postupné specializaci.

23. Jakkoli platí, že dosažení zletilosti dítěte nemá pro trvání vyživovací povinnosti hmotněprávní význam, je odlišná situace u nezletilého dítěte, které je s ohledem na stupeň svého fyzického a psychického vývoje zcela či převážně odkázáno na svoje rodiče, a dítěte zletilého, u něhož by mělo obecně platit, že bude vyvíjet přiměřené úsilí k tomu, aby se uživilo samo, pokud se však nevyskytnou okolnosti (další vzdělání, příprava na budoucí povolání), které tomu zcela nebo částečně brání. Nadto u osob zletilých (na rozdíl od mladších dětí) lze již očekávat, že mají alespoň v základních rysech jasno, kam směřují, o co v životě chtějí usilovat a jaké vzdělání je k dosažení tohoto cíle potřebné (srov. bod 24 a 25 nálezu sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum]).

24. Při zkoumání potřeb oprávněného dítěte je nutné vzít v úvahu nejen potřeby obvyklé, pravidelně se vyskytující, ale i potřeby vyskytující se jen někdy, např. v době letních prázdnin. Účelem výživného je uhrazování nejen průběžně se vyskytujících (běžných) potřeb dítěte, ale všech potřeb prospěšných pro jeho všestranný vývoj, tedy i potřeb vyskytujících se nepravidelně za delší období (např. potřeby na prázdninový pobyt dítěte), popřípadě potřeb zcela nahodilých, viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky [spisová značka] ze dne [datum], publikovaný pod [Anonymizováno] a použitelný i za současné právní úpravy).

25. Ke všem těmto odůvodněným potřebám je nutno přihlížet při určování výše výživného. Jak již bylo výše uvedeno, předchází hledisko shodné životní úrovně oprávněného potomka a povinného rodiče hledisku odůvodněnosti potřeb.

26. V tomto případě je nutno konstatovat správné závěry soudu prvního stupně, uvedené v odst. 15 odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud, s ohledem na jejich správnost, pro stručnost odkazuje.

27. Odvolací soud doplnil dokazování listinami, specifikovanými shora v odst. 6, ale nezjistil z nich žádné skutečnosti, které by vyvrátily správnost závěrů prvostupňového soudu.

28. Pokud žalobce vytýkal prvostupňovému soudu, že „zlehčil závažnost jeho zdravotního stavu a omezil své hodnocení pouze na obecné tvrzení, že je schopen práce z domova, aniž by se zabýval reálnou možností takové práce“, má odvolací soud za to, že k ničemu takovému ze strany soudu prvního stupně nedošlo. Je třeba konstatovat, že žalobce prokázal, že trpí zdravotními problémy, ale jedná se de facto o stejné onemocnění, které měl již v minulosti, a to jak i době, kdy bylo rozhodováno o určení výživného. Odvolací soud nechce v žádném případě zlehčovat jeho onemocnění, ale ve shodě s prvostupňovým soudem uzavírá, že stupeň postižení žalobce nedosahuje takové intenzity, aby bylo nutno měnit jeho vyživovací povinnost k žalované. Ve shodě s ní připomíná, že žalobce dosáhl ve svém vzdělání titulu [tituly za jménem], jeho věk není vysoký a pokud v minulosti pracoval jako obchodní zástupce, neexistuje skutečně žádný relevantní důvod, proč by nemohl obdobnou činnost vykonávat i nadále, byť na zkrácený úvazek. Nelze přehlédnout ani tu skutečnost, že žalobce v řízení ani netvrdil, že by si nějakou práci hledal a vzhledem ke svému zdravotnímu stavu měl s jejím získáním nějaké problémy.

29. Odvolací soud z výše uvedených důvodů ve shodě se soudem prvního stupně uzavírá, že se výživné ve výši 4 500 Kč měsíčně skutečně blíží své minimální výš. Pro snížení této částky by musela existovat mimořádná změna poměrů, k níž skutečně nedošlo a původně upravené výživné tedy odpovídá i nadále všem zákonným kritériím, vyžadovaným v ust. § 910 a násl. o.z.

30. Soud prvního stupně tedy nikterak nepochybil, když žalobu zamítl a odvolací soud proto jeho rozsudek ve zbývající části výroku I. jako věcně správný podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

31. Byť odvolací soud neměnil výrok I. ve smyslu ust. 220 o.s.ř., neboť postupoval podle shora uvedeného ust. § 221 odst. 1 písm. c) o.s.ř., rozhodl znovu o nákladech řízení před soudem prvního stupně podle ust. § 224 odst. 2 o.s.ř. Za ně náleží žalované v souladu s ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. náhrada na právní zastoupení advokátem podle vyhl. č. 177/1996 Sb. Ty jsou tvořeny dvěma hlavními úkony po 1 500 Kč [ust. § 11 odst. 1, a to 1x podle písm. a) - převzetí a příprava zastoupení a 1x podle písm. g) - účast na jednání dne [datum], když výše je dána ust. § 7 bod 4. AT ve spojení s ust. § 9 odst. 2 AT] a dvakrát náhrada hotových výdajů po 300 Kč (ust. § 13 odst. 4 AT). Dále byla přiznána 21% daň z přidané hodnoty [ust. § 47 odst. 1, písm. a) zák. č. 235/2004 Sb. v platném znění] z výše uvedených položek ve výši 819 Kč (ust. § 137 odst. 3 o.s.ř.). Celkové náklady žalované tedy činí za tuto část řízení 4 719 Kč

32. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy zcela procesně úspěšné žalované vznikly ve stádiu odvolacího řízení náklady spojené s právním zastoupením advokátkou podle vyhl. č. 177/1996 Sb. Ty jsou tvořeny jedním účtovaným hlavním úkonem ve výši 1 500 Kč [ust. § 11 odst. 1 písm. g) - účast na jednání dne [datum], když výše je dána ust. § 7 bod 4. AT ve spojení s ust. § 9 odst. 2 AT] a jednou náhradami hotových výdajů po 450 Kč (ust. § 13 odst. 4 AT). Dále byla přiznána 21% daň z přidané hodnoty [ust. § 47 odst. 1, písm. a) zák. č. 235/2004 Sb. v platném znění] z výše uvedených položek ve výši 409,50 Kč (ust. § 137 odst. 3 o.s.ř.). Celkové náklady žalované tedy činí za tuto část řízení (po zaokrouhlení) 2 360 Kč a jejich náhrada jí byla přisouzena v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.).

33. Celkem tedy zcela úspěšné žalované vznikly náklady ve výši 7 079 Kč, tj. 4 719 + 2 360. Náhrada nákladů jí pak byla přisouzena v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.). Odvolací soud zároveň konstatuje, že v této věci nenastaly mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly postup podle ust. § 150 o.s.ř.