o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Praha - východ ze dne 28. března 2022, č. j. 35 C 358/2020-135,

1. Ve shora označené věci soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby soud žalovanému zakázal účastnit se fotbalových utkání, která se konají každý pracovní čtvrtek od 20 hodin v tělocvičně [anonymizována dvě slova] [ulice] [anonymizováno] [obec] (výrok I.) a aby mu zaslal písemnou omluvu ve formě doporučeného dopisu na jeho adresu následujícího znění: Já, [jméno] [příjmení], se tímto omlouvám [anonymizováno] [jméno] [příjmení] za to, že jsem ho (nejen) ve dnech [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [rok], [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova], v restauraci [anonymizováno] [obec] [anonymizováno] [obec] za přímé účasti [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] [anonymizováno] [jméno] [příjmení], označil za lháře v souvislosti s tím, že nežije v městské části [obec] [anonymizováno] [část obce], nazval jsem ho buzerantem (v pejorativním odkazu na údajnou homosexualitu [anonymizováno] [příjmení]) (výrok II.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení v částce 7 376 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.) a v téže lhůtě České republice – Okresnímu soudu Praha-východ náklady řízení státu v částce 871 Kč (výrok IV.).

2. Podle odůvodnění tohoto rozsudku se žalobce žalobou podanou dne [datum] domáhal ochrany osobnosti, do které mělo být neoprávněně zasaženo tím, že o něm žalovaný uváděl nepravdivé informace týkající se jeho osobních a majetkových poměrů, a to v přítomnosti žalobcových přátel. Konkrétně žalovaný nazval žalobce lhářem, homosexuálem a dále o něm tvrdil, že nevlastní žádný rodinný dům, přestože žalobce žije od jara 2018 v rodinném domě [anonymizováno] [obec] [anonymizována dvě slova] [ulice]. Tato nepravdivá tvrzení negativně ovlivnila jeho pověst, vážnost ve společnosti, čest i soukromí, jakož i jeho pověst v podnikatelských vztazích. K incidentu mezi nimi došlo také koncem listopadu 2019, kdy mu žalovaný po příchodu do tělocvičny řekl:„ Ty zákeřná svině, buzerante, co sis to dovolil, ty hajzle, nekoktej, tak pojď, já jsem předpokládal, že tě vyprovokuju.“. Z toho žalobce dovozuje, že žalovaný má problémy se sebeovládáním a má silné sklony k agresivitě, proto žádá, aby byl žalovanému zakázán vstup na fotbalová utkání. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že s žalobcem byli v minulosti přátelé a chodili spolu hrát fotbal. Z důvodu neshod týkajících se činnosti žalobce ve [anonymizována čtyři slova] [adresa], kde oba bydleli, však došlo ke zhoršení jejich vzájemných vztahů, což vyvrcholilo konfliktem na fotbalovém zápase, kde se hrubě a sprostě uráželi. Poté žalovanému přišly dvě výhružné zprávy, které ho měly odradit od další účasti na fotbalových utkáních, žalovaný tam však chodit nepřestal. K tvrzení, že žalobce nevlastní žádný dům, žalovaný uvedl, že žalobce několikrát pozval své přátele na kolaudaci domu v [obec], vždy to však následně zrušil, proto si z něho přátelé dělali legraci, zda vůbec nějaký dům vlastní. Žalovaný se na adresu údajného žalobcova domu vypravil a zjistil, že zde bydlí paní, která žalobce nezná. Pokud žalovaný někdy užil slovo„ buzerant“, tak rozhodně ne ve smyslu homosexuál, ale ve smyslu, že ostatní buzeruje, tj. obtěžuje.

3. Ze shodných tvrzení účastníků soud I. stupně zjistil, že v minulosti chodili společně s dalšími přáteli pravidelně hrát fotbal do tělocvičny [anonymizována dvě slova] [ulice] [anonymizováno] [obec]. Poté mezi nimi došlo ke konfliktu, který se týkal činnosti žalobce ve [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [adresa], kde v té době oba bydleli. Tento spor však nebyl předmětem řízení a soud proto zamítl všechny důkazy, které se jej týkaly, pro nadbytečnost.

4. Svědek [jméno] [příjmení] vypověděl, že s žalobcem i žalovaným chodili hrát fotbal, zřejmě však mezi nimi došlo k nějaké rozepři, protože v poslední době, když byl žalovaný na fotbale, žalobce nepřišel. Na fotbale i v hospodě se běžně používají expresivní výrazy, ale nepamatoval si, že by nějak soustavně zaznívalo slovo„ buzerant“. Nevzpomněl si ani na to, že by žalovaný někdy narážel na žalobcovu sexuální orientaci. V žalobcově domě nikdy nebyl. Nevzpomněl si, že by někdo mluvil o tom, že by žalobce neměl dům, nebo kde by se na něj zmohl. Panovala však určitá nedůvěra vůči žalobcovým tvrzením ohledně jeho domu, protože ho párkrát sledovali a zjistili, že se vrací do svého původního bydliště v bytovém domě. Žalobce je také několikrát pozval do svého domu, ale pozvání vždy nakonec zrušil. Svědek [jméno] [příjmení] vypověděl, že žalobce i žalovaný jsou jeho přátelé, znají se z fotbalu. Vztahy mezi nimi zřejmě nejsou dobré, ale neví přesně, z jakého důvodu. Nevybavuje si, že by žalovaný o žalobci někdy řekl, že je buzerant nebo lhář, nebo že by se žalovaný nějak vyjadřoval ohledně žalobcova domu. Sám měl pochybnost o tom, zda žalobce nějaký dům vlastní, neboť ho žalobce několikrát pozval na kolaudaci, vždy to však následně zrušil. Svědek se také díval do katastru nemovitostí a zjistil, že majitelem té nemovitosti je někdo jiný. Tuto pochybnost měli i další spoluhráči. Žalovaný se při těchto debatách nijak nevymykal, na žalobcovu sexuální orientaci nikdy nenarážel. Pokud by žalobce byl homosexuál, svědkovi ani nikomu jinému v jejich skupině by to zřejmě nevadilo. Svědek [jméno] [příjmení] vypověděl, že účastníci jsou kamarádi z fotbalu. Protože jde o kontaktní sport, účastníci akce se běžně označují pejorativními výrazy, přičemž žalovaný nevybočoval z kolektivu. Nepamatoval si, že by někdy žalovaný žalobce osočoval výrazy, které narážejí na sexuální orientaci, ale i kdyby žalobce homosexuálem byl, tak by to nemělo žádný dopad na komunitu. Pokud jde o žalobcův dům, tak pochyboval, že nějaký vlastní. Vycházel z obecné nedůvěry, protože žalobce je opakovaně zval do na kolaudaci, ale vždy z toho sešlo. Svědek [jméno] [příjmení] vypověděl, že oba účastníky zná z fotbalu již několik let. Je zcela běžné, že při fotbale proudí emoce a přítomní si vzájemně i nadávají. Nikdy však žádný spor nepřerostl v nic většího. V tomto směru žalovaný nevybočoval z řady. Nepamatoval si, že by žalovaný (nebo někdo jiný) žalobce někdy označil za homosexuála. Dokonce se o něčem takovém poprvé dozvěděl u výslechu. Žalobce je opakovaně zval na kolaudaci domu, ale vždy z toho sešlo.

5. Provedením shora uvedených důkazů měl soud I. stupně skutkový stav za dostatečně prokázaný, a proto další návrhy žalobce na doplnění dokazování výslechem svědka [jméno] [příjmení] zamítl.

6. Z provedeného dokazování je podle soudu I. stupně nepochybné, že účastníci spolu s dalšími osobami chodili na fotbal a poté na pivo. V rámci těchto setkávání byla jistá míra vulgarit běžná a pramenila z emocí, které na fotbale byly. Žalovaný se nijak nevymykal běžnému standardu a nijak žalobce neosočoval v tom směru, že by byl homosexuálem. Všichni slyšení svědci to totiž popřeli a taková„ informace“ pro ně byla zcela nová. Lze tak vyloučit, že by žalovaný kdykoliv narážel na žalobcovu sexuální orientaci. Pokud jde o označení žalobce za lháře, zejména v souvislosti s jeho bydlením, lze bezpečně konstatovat, že všichni slyšení svědci měli významné pochybnosti o pravdivosti žalobcova tvrzení, že vlastní rodinný dům. Tato pochybnost však nevyplývala z jednání žalovaného, ale z žalobcova jednání, když své přátele opakovaně zval na kolaudaci, kterou rušil. Nic na tom nemění ani skutečnost, že žalobce sděloval legitimní důvody, pro které akci vždy zrušil.

7. Soud I. stupně za této situace zamítl dokazování týkající se žalobcových poměrů, když ty s ohledem na jeho právní názor nemohly mít jakýkoliv vliv na jeho rozhodnutí.

8. S poukazem na ust. § 81 a § 82 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) dospěl soud I. stupně k závěru, že žaloba nebyla podána po právu. Žalobce se domáhal dvou žalobních nároků, a to zákazu žalovanému chodit na fotbalová utkání a omluvy.

9. Nárok, aby žalovanému bylo zakázáno účastnit se fotbalových utkání, která se konají každý pracovní čtvrtek od 20 hodin v tělocvičně [anonymizována dvě slova] [ulice] [anonymizováno] [obec], soud I. stupně zamítl. Osoba, vůči níž došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv, se totiž může domáhat satisfakce za takové jednání, případně ukončení stále probíhajícího zásahu, zamezení jeho opakování, případně odstranění jeho následku. Soud však nemůže postupovat způsobem, který neúměrně zasahuje do práv protistrany. Není proto možné omezovat žalovaného způsobem, který sám o sobě není žádným zásahem do osobnostních práv oprávněného. Žalovaný samotnou účastí na fotbalových utkáních nikterak nezasahuje do žalobcových osobnostních práv.

10. Pokud jde o nárok na požadovanou omluvu, soud I. stupně vyložil, že v rámci žalob na ochranu osobnosti musí být bez pochyby prokázáno, že k zásahu došlo, že se jej dopustil žalovaný (že za něj odpovídá), že tento zásah byl neoprávněný a že byl způsobilý žalobci způsobit újmu bez ohledu na to, zda ji objektivně způsobil. Není-li splněna některá z těchto podmínek, nezbývá než žalobu zamítnout (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne [datum], sp. zn. Prz 33, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 388/2015). Při hodnocení otázky, zda přiznat žalobci satisfakci, je navíc třeba brát v úvahu, že člověk žije ve společnosti a musí vykazovat jistou dávku nadhledu, tedy musí být schopen přijmout i určitou míru neúcty vůči své osobě (viz rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2019, č. j. 21 Co 203/2019-84).

11. Žalovaný měl o žalobci uvést, že je lhář, buzerant a dále měl tvrdit, že nevlastní rodinný dům v [obec] Ani jeden ze svědků však nebyl schopen potvrdit, zda tyto výroky z úst žalovaného opravdu zazněly či nikoliv. Všichni svědci shodně uvedli, že na fotbalových utkáních i následném posezení v hospodě se běžně používaly i expresivní výrazy. To však bylo v rámci jejich konverzace běžné a žalovaný nikterak nevybočoval z tohoto rámce. Pokud jde konkrétně o výraz buzerant, sám žalovaný připustil, že je možné, že tento výraz někdy použil, nenarážel tím však na žalobcovu sexuální orientaci, nýbrž ho použil ve smyslu, že ostatní„ buzeruje“, tj. obtěžuje. Skutečnost, že žalovaný nikdy nenarážel na sexuální orientaci žalobce, potvrdili všichni slyšení svědci. Pokud jde o dům žalobce, z výpovědi všech svědků je zřejmé, že nejen žalovaný, nýbrž i ostatní členové skupiny včetně obou svědků měli podezření, že žalobce ve skutečnosti žádný rodinný dům nevlastní, k čemuž je vedly relevantní skutečnosti, a to výpis z katastru nemovitostí, jakož i to, že žalobce své pozvání, aby ho přišli do jeho domu navštívit, opakovaně rušil. Žalovaný však podle výpovědi svědků tuto pochybnost nikterak před ostatními spoluhráči nezdůrazňoval a bavil se s nimi o tom pouze v rámci běžného hovoru.

12. Soud I. stupně tak dospěl k závěru, že i pokud by předmětné výroky žalovaný pronesl, nebyly způsobilé přivodit žalobci žádnou reálnou újmu. Výraz buzerant nemohl žalobci způsobit v očích jeho přátel žádnou újmu, když expresivní výrazy se ve skupině žalobcových přátel běžně používaly, ať už při hře, nebo při následné konverzaci v hospodě. Ani výraz lhář a tvrzení, že žalobce žádný dům nevlastní, rovněž nemohly způsobilost žalobci újmu, když podezření, že žalobce neuvádí ohledně vlastnictví domu pravdu, měli nezávisle na přispění žalovaného i ostatní členové skupiny. Žalovaný o tom s ostatními hovořil pouze v rámci běžného hovoru po fotbalovém zápase, přičemž z provedeného dokazování vyplývá, že to nebylo chování žalovaného, co tento názor skupiny způsobil. Označení někoho za lháře v běžném lidském hovoru je navíc právě tím běžným projevem neúcty, který musí každý člověk snést.

13. Nepřiléhavý je přitom žalobcův odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 167/2019, neboť ten se týká zcela jednoznačného vulgárního útoku na sexuální orientaci žalobce v té věci, přičemž tento útok byl veden v prostředí anonymním a mezi osobami, které mezi sebou nemají specifický vztah.

14. Podle ust. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.”) přiznal soud I. stupně procesně úspěšnému žalovanému náklady řízení ve výši 7 376 Kč, sestávající z odměny advokáta podle ust. § 9 odst. 3 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen„ AT”) za 2 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a účast u jednání soudu dne [datum]) 2 režijních paušálů po 300 Kč podle ust. § 13 odst. 4 AT a 21% DPH z částky 5 600 Kč ve výši 1 176 Kč, a dále nákladů účastníka nezastoupeného advokátem podle § 151 odst. 3 o.s.ř. ve výši 2x 300 Kč za úkony ze dnů [datum] a [datum]. Naopak mu nepřiznal náhradu za podání ze dne [datum], když toto podání představovalo jen rekapitulaci věci a bylo tak neúčelné.

15. Protože žalobce byl v řízení neúspěšný, byla mu uložena též povinnost uhradit náklady státu, které v řízení vznikly (dle § 148 odst. 1 o.s.ř.). Ty spočívají ve svědečném přiznaném svědku [jméno] [příjmení] za účast při jednání dne [datum] ve výši 871 Kč.

16. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalobce a soudu I. stupně vytýká, že se v rámci dokazování prakticky vůbec nezabýval tou částí žalobního návrhu, jíž se žalobce domáhá, aby bylo žalovanému zakázáno navštěvovat fotbalové zápasy [anonymizováno] [obec]. Žalobce je však toho názoru, že zákaz docházky na fotbalové zápasy by byl podle ust. § 82 o.z. odstraněním následku, který vznikl žalobci, tím, že byla jeho osobnost hrubým a afektovaným chováním žalovaného dne [datum] dotčena. Soud I. stupně dále v bodě 2. napadaného rozsudku přijal jako jeho součást popis událostí ze strany žalovaného tak, jak jej uvedl, aniž by si ověřil pravdivost jeho tvrzení.

17. Soud I. stupně podle odvolatele nesprávně právně posoudil skutkové zjištění, že žalovaný označil žalobce za„ buzeranta“. V bodě 2. napadeného rozsudku uvádí na vysvětlenou argumentaci žalovaného, kde žalovaný uvádí zcela nesmyslně, že výraz„ buzerant“ použil s odkazem na chování žalobce, který údajně někoho„ buzeruje“, tzn. obtěžuje, ačkoliv taková charakteristika chování žalobce nemá žádný konkrétní odkaz na jeho činy a je zjevně nesmyslná a lživá. Je též zcela zřejmé, že k označení žalobce jako„ buzeranta“ došlo veřejně před jeho přáteli, a to především po odehraných fotbalových zápasech, protože k žádnému setkání žalobce a žalovaného mezí čtyřma očima v té době nedošlo. Soud I. stupně v napadeném rozsudku znovu nesprávně vyhodnotil, že označení výrazem„ buzerant“ není zásahem do osobnostních práv člověka. Výraz buzerant je přitom obecně definován jako vulgární nebo hanlivý, a to jednak jako označení pro homosexuála nebo pro obtěžujícího člověka. Bez ohledu na jeho užitý význam se však jedná o výraz, který člověka, je-li takto označen, poníží a dehonestuje. Není rozhodné, zda k tomu došlo veřejně či v soukromí, neboť i soukromou urážkou může dojít k zásahu do osobnostních práv, konkrétně do důstojnosti osoby. Navíc soud I. stupně opět posuzoval pouze případný vznik újmy žalobce, přičemž pro zjištění porušení práv na ochranu osobnosti není podstatný vznik újmy, ale objektivní způsobilost zásahu újmu přivodit. Je velký rozdíl, pokud se výrazem„ buzerant“ vzájemně označují chlapi v hospodě v rámci běžného, kamarádského hovoru či v zápalu hry anebo, jak učinil žalovaný, tím pomlouvají člověka v jeho nepřítomnosti.

18. Soud I. stupně podle odvolatele též nesprávně právně posoudil označení žalobce výrazem lhář a tvrzení, že nevlastní rodinný dům. Z odůvodnění napadaného rozsudku není patrné, zda soud I. stupně dospěl k závěru, že žalovaný označil žalobce za lháře či nikoliv, a zda tvrdil, že žalovaný nebydlí v domě, s odůvodněním, kde by se na něj zmohl. Soud I. stupně uvádí pouze pochybnost žalovaného i svědků o vlastnictví domu, ačkoliv žalobce již na prvním jednání soudu dne [datum] uváděl ke svému bydlení informace, že dům má v užívání a s jeho majitelem má sepsanou smlouvu o jeho užívání s dohodnutým splátkovým kalendářem směřujícím k jeho převodu do vlastnictví žalobce, což se nyní již fakticky děje. Soud I. stupně vůbec nezkoumal pravdivost tvrzení žalovaného, že žalobce nebydlí v domě v městské části [obec] [část obce], ani neposuzoval, zda se mělo jednat o skutková tvrzení nebo přiměřené hodnotové soudy. K prokázání svých tvrzení o místě svého pobytu žalobce navrhl důkazy výslechem své manželky, výpisem z LV k domu na adrese, [adresa] [anonymizována čtyři slova], [obec] [anonymizováno] [část obce] a výpisem návrhu na vklad vlastnického práva k domu na adrese [adresa].

19. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalovaný je povinen do jednoho měsíce od právní moci rozsudku zaslat na adresu žalobce doporučeným dopisem tuto písemnou omluvu:„ Já, [jméno] [příjmení], se tímto omlouvám [anonymizováno] [jméno] [příjmení] za to, že jsem ho (nejen) ve dnech [anonymizováno 5 slov] [rok], [anonymizována tři slova], v restauraci [anonymizováno] [obec] v [obec] za přímé účasti pánů [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], označil za lháře v souvislosti s tím, že nežije v městské části [obec] - [část obce], nazval jsem ho buzerantem (v pejorativním odkazu na údajnou homosexualitu pana [příjmení])“, a rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení do tří dnů od právní moci rozsudku, in eventum, aby rozsudek v celém rozsahu zrušil a vrátil věc soudu I. stupně k dalšímu řízení.

20. Žalovaný se podle svého vyjádření k odvolání plně ztotožňuje s názorem soudu I. stupně. Část žalobního návrhu, kterým má být žalovanému zakázána účast na fotbalových utkáních, představuje jednoznačně nepřiměřený zásah do práv žalovaného. Nadto se strany shodují, že komunikace, z níž pramení spor, probíhala zejména v hospodě, nikoliv na samotných fotbalových utkáních. Žalobci ani jeho právnímu zástupci nebylo soudem I. stupně jakkoli bráněno, aby předvolaným svědkům kladli otázky. Svědci byli naopak vyzváni, aby uvedli jakékoli proběhlé konfliktní či excesivní situace mezi účastníky, nicméně všichni shodně uvedli, že si žádnou takovou situaci, jenž by překračovala standardní rámec jednání, nevybavují. K námitce žalobce proti vtělení popisu předmětných událostí žalovaným do bodu 2. napadeného rozsudku žalovaný konstatuje, že tento bod je pouhou rekapitulací tvrzení žalovaného, stejně jako je bod 1. rekapitulací tvrzení žalobce. Co do posouzení významu slova„ buzerant“ výslech svědků prokázal, že žalovaný nikdy před nimi nezpochybňoval sexuální orientaci žalobce. Ze svědeckých výpovědí rovněž vyplynulo, že i kdyby žalovaný označil žalobce za homosexuála (což žalovaný důrazně odmítá), či žalobce homosexuálem opravdu byl, tato skutečnost by žalobci ve skupině jeho přátel újmu nezpůsobila, když svědci shodně uvedli, že sexuální orientace nemá na jejich přátelství podstatný vliv. Návrhy žalobce na další dokazování ve vztahu k jeho bydlišti jsou nadbytečné, když zjištění, zda skutečně bydlí v domě na adrese [adresa], není pro posouzení věci podstatné. Podstatné je naopak zjištění, že v předmětné skupině přátel panovaly obecné pochybnosti o tvrzení žalobce ve vztahu k jeho bydlišti a vlastnictví předmětné nemovitosti, které ovšem nebyly zapříčiněny výroky žalovaného, nýbrž řadou okolností, na základě kterých se přátelé mohli legitimně domnívat, že tvrzení žalobce nejsou pravdivá. Žalovaný nicméně nebyl původcem těchto obecných pochybností a rovněž ani své vlastní pochybnosti před ostatními členy skupiny nikterak nezdůrazňoval ani názory ostatních členů skupiny neovlivňoval. Ze svědeckých výpovědí rovněž vyplynulo, že navzdory těmto obecným pochybám o tvrzeních žalobce, nepředstavovala otázka bydliště žalobce nijak palčivé téma a většinu zúčastněných (včetně žalovaného) spíše nezajímala. Žalovaný trvá na tom, že jeho jednání nepřivodilo žalobci žádnou újmu, ani k takovému důsledku nebylo způsobilé.

21. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a uložil žalobci povinnost uhradit mu náhradu nákladů řízení.

22. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, včas a obsahuje zákonem předvídané náležitosti (§ 201, § 202, § 204 odst. 1, § 205 o.s.ř.), přezkoumal v napadeném rozsahu rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení, které jeho vyhlášení předcházelo, podle ust. § 212, § 212a odst. 1, 3, 5 o.s.ř. Přitom věc projednal a rozhodl za splnění podmínek ust. § 214 odst. 3 o.s.ř. bez nařízení jednání, neboť odvolání bylo podáno (posuzováno podle obsahu) z důvodu nesprávného právního posouzení věci, žalovaný s tímto postupem souhlasil a souhlas žalobce odvolací soud v souladu s ust. § 101 odst. 4 o.s.ř. předpokládal, neboť nereagoval na výzvu obsaženou v usnesení ze dne 14. 6. 2022, č. j. 21 Co 128/2022-151, aby se ve lhůtě 7 dnů od doručení tohoto usnesení vyjádřil, zda souhlasí s tím, aby o odvolání proti napadenému rozsudku bylo odvolacím soudem rozhodnuto bez nařízení jednání, s upozorněním, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud jeho souhlas předpokládat.

23. Ke skutkové stránce věci odvolací soud uvádí, že soud I. stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu I. stupně, tak jak je ve svém rozhodnutí správně popsal, a pro stručnost na rozhodnutí soudu I. stupně v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu I. stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem I. stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí„ na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu I. stupně.

24. Právní poměry účastníků soud I. stupně správně posoudil podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., účinného od 1. 1. 2014, neboť posuzované výroky byly proneseny za jeho účinnosti.

25. Podle ust. § 81 odst. 1 o.z. chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého.

26. Podle ust. § 81 odst. 2 o.z. ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.

27. Podle ust. § 82 odst. 1 o.z. člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek.

28. Podle ust. § 2951 odst. 2 o.z. nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.

29. Jak správně vyložil soud I. stupně, ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a jeho způsobilostí způsobit újmu. Nenaplněním jakékoliv z těchto podmínek se vylučuje možnost vzniku této odpovědnosti.

30. Základní podmínkou zadostiučinění je, že má být přiměřené. Primárně jde o rozhodnutí, zda vůbec má být zadostiučinění poskytnuto. Člověk žijící ve společnosti musí ledacos snést (běžné urážky, projevy neúcty apod.). Dále se zkoumá, zda postačuje morální satisfakce. Ke kladné odpovědi je nutné zjištění, že zajišťuje dostatečně účinné odčinění způsobené újmy. Peněžní (relutární) satisfakce má subsidiární povahu, byť je zmíněna jako první. Posouzení přiměřenosti záleží vždy na konkrétním případu.

31. Ustanovení § 82 odst. 1 o.z. upravuje dva nároky k odčinění zásahu do osobnosti člověka, a to nárok zdržovací (zápůrčí, negatorní) a nárok odstraňovací (restituční). Účelem zdržovacího nároku je domoci se zákazu jednání, která ohrožují osobnost žalobce nebo do ní zasahují. Nezbytnou podmínkou pro úspěšné domáhání se upuštění (zdržení se) od neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby ovšem je, aby neoprávněný zásah trval, popř. aby existovalo bezprostřední nebezpečí jeho uskutečnění či opakování v budoucnu. Účelem nároku odstraňovacího je odstranit následky, které neoprávněný zásah do osobnostního práva přivodil. Podmínkou uplatnění tohoto nároku je tedy existence protiprávního stavu, byť samotné rušební jednání případně již pominulo.

32. V přezkoumávaném případě lze přisvědčit soudu I. stupně v jeho závěru, že žaloba v rozsahu nároku žalobce dožadujícího se, aby žalovanému byl uložen zákaz účastnit se fotbalových utkání, která se konají každý pracovní čtvrtek od 20 hodin v tělocvičně [anonymizována dvě slova] [ulice] [anonymizováno] [obec], nemohla být úspěšná, neboť samotná účast na fotbalových utkáních není protiprávním jednáním (jde o činnost dovolenou) a pouhou účastí na fotbalových utkáních nemůže žalovaný do osobnostních práv žalobce zasáhnout. Nadto nejde o žádný z nároků, kterého se lze domáhat podle ust. § 82 o.z. Nejde o nárok zdržovací, neboť nejde o trvající neoprávněné jednání, ani o nárok odstraňovací, protože účast žalovaného na fotbalových utkáních není protiprávním stavem, a již vůbec ne následkem nějakého jeho protiprávního jednání. Proto soud I. stupně postupoval zcela správně, když žalobu v této části výrokem I. napadeného rozsudku zamítl. Ve světle uvedeného nelze soudu I. stupně vytýkat, že se„ v rámci dokazování“ tímto nárokem nezabýval a tato odvolací námitka žalobce je tak bezpředmětná.

33. Správným shledává odvolací soud i rozhodnutí soudu I. stupně ve výroku II. napadeného rozsudku, kterým zamítl nárok žalobce na omluvu za to, že jej žalovaný označil výrazy„ lhář“ a„ buzerant“. Odvolací soud se zcela ztotožňuje s jeho závěrem, že tyto výrazy, pronesené mezi kamarády při fotbalovém utkání a při následném posezení u piva v hospodě, nebyly vůbec způsobilé zasáhnout do osobnostních práv žalobce, neboť, jak bylo v řízení výpověďmi svědků (před kterými měly být tyto výrazy použity) prokázáno, jednalo se o běžnou mluvu této skupiny osob, ze které žalovaný nijak nevybočoval. Nadto posuzované výrazy byly proneseny v omezeném okruhu osob, nemohlo tak objektivně dojít k zásahu do cti či důstojnosti žalobce v očích jiných fyzických osob, neboť chybí prvek veřejnosti.

34. Odvolací námitce vytýkající soudu I. stupně že posuzoval pouze případný vznik újmy žalobce, nikoliv objektivní způsobilost posuzovaných výroků újmu přivodit, přisvědčit nelze, neboť zamítavé rozhodnutí soudu I. stupně je založeno právě na závěru, že posuzované výroky přivodit újmu způsobilé nejsou. Z tohoto důvodu nemůže obstát ani odvolací námitka, že z odůvodnění napadaného rozsudku není patrné, zda soud I. stupně dospěl k závěru, že žalovaný označil žalobce za lháře či nikoliv, neboť shledal-li výraz„ lhář“ (i s ohledem na skutečnost, že člověk žijící ve společnosti musí běžné urážky snést) nezpůsobilým zasáhnout do osobnostních práv žalobce, nebylo důvodu prokazovat jakékoli skutečnosti o místu pobytu žalobce.

35. Zcela nepřípadnou je odvolací námitka vytýkající napadenému rozsudku, že v bodě 2. odůvodnění uvádí tvrzení žalovaného, kterými se brání proti žalobě. Odvolatel pomíjí, že v bodě 1. odůvodnění soud I. stupně zase uvádí jeho žalobní tvrzení. Takový postup odpovídá ust. § 157 odst. 2 části věty prvé před středníkem o.s.ř., podle něhož není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce.

36. Z výše uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil ve věcných výrocích I. a II. a v závislém výroku IV., v němž rovněž neshledal pochybení.

37. Pochybení shledal odvolací soud pouze v části závislého nákladového výroku III. spočívající v absenci uvedení platebního místa v případě, kdy byl žalovaný zastoupen advokátem (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), proto jej v této části podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. změnil způsobem uvedeným ve výroku II. tohoto rozsudku.

38. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a přiznal v něm úspěšnému žalovanému jejich náhradu v celkové výši 3 388 Kč sestávající z 1 úkonu právní služby po 2 500 Kč podle ust. § 7 bodu 5. za použití ust. § 9 odst. 3 písm. d) AT (vyjádření k odvolání), 1 režijního paušálu po 300 Kč podle ust. § 13 odst. 4 AT a 21% DPH ve výši 588 Kč podle ust. § 137 odst. 3 o.s.ř.