o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi č.j. 9 C 340/2023 – 179 ze dne 16. února 2024

1. Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen „prvostupňový soud“ nebo „soud prvního stupně“) svým rozsudkem č.j. 9 C 340/2023 – 179 ze dne 16. 2. 2024 uznal žalovaného povinným přispívat na výživu žalobce od [datum] do [datum] částkou ve výši 22 000 Kč měsíčně, od [datum] do [datum] částkou 10 000 Kč měsíčně a od [datum] částkou 22 000 Kč měsíčně, výživné splatné vždy ke každému 15. dni kalendářního měsíce předem na účet žalobce č. [č. účtu] (výrok I.) s tím, že nedoplatek na stanoveném výživném za období od [datum] do [datum] ve výši 168 000 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobci do dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku, a to na účet žalobce č. [č. účtu]. Dále bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 118 483,20 Kč k rukám [adresa], a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.).

2. Žalobce se svou žalobou, podanou k soudu prvního stupně dne [datum], domáhal určení vyživovací povinnost žalovaného vůči němu s tím, že je jeho zletilým synem a že se žalovaný před rozvodem s matkou žalobce dne [datum] od rodiny fakticky odstěhoval. Tvrdil, že od [datum] studuje v řádném denním studiu [adresa] a že vyživovací povinnost nebyla dohodnuta ani určena, a to ani přes jeho opakované žádosti. V žalobě bylo dále tvrzeno, že žalovaný začal od září 2022 žalobci zasílat na jeho účet výživné ve výši 7 000 Kč měsíčně, když ale tato částka není pro jeho potřeby dostatečná a neodpovídá výdělkovým možnostem a životní úrovni žalovaného. Žalovaný se žalobou nesouhlasil, navrhl ji v plném rozsahu zamítnout, případně zamítnout přispívat na výživu žalobce nad částku zcela nezbytnou, maximálně nad částku 13 000 Kč měsíčně. Tvrdil, že žalobci poskytoval již od svého odchodu od rodiny výživné ve výši 7 000 Kč měsíčně, spolu s možností čerpat ze strany žalobce/školy částku 6 000 Kč měsíčně na kolej. Za nedůvodný považoval návrh na určení výživného od [datum], neboť žalobce činil kroky k určení výživného až prostřednictvím advokátky [tituly před jménem].

3. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami, výslechem účastníků a svědků a dospěl ke skutkovému závěru, podrobně uvedenému v odst. 3 až 16 odůvodnění napadeného rozsudku.

4. Odkázal na ust. § 910 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), ust. § 911 o.z., ust. § 913 odst. 1 o.z. a ust. § 922 odst. 1 o.z. a uvedl, že žalobce, který je synem žalovaného, je po celé rozhodné období studentem vysoké školy v řádném denním studiu a v jeho možnostech není se po dobu studia samostatně živit. Konstatoval, že žalovaný má, i přes další tři vyživovací povinnosti, takové majetkové poměry, které naplňují právo dítěte podílet se na životní úrovni rodiče. Připomněl, že na této skutečnosti nic nezmění fakt, že výživné je žalobci poskytováno i jeho matkou, která sice nemá takové příjmy jako žalovaný, ale má i životní úroveň umožňující hrazení přiměřeného výživného. S ohledem na shodu obou rodičů žalobce, že tento je inteligentní osobou, navíc velmi „spořivou“, vyslovil předpoklad, že si žalobce bude část výživného odkládat na jím zvolený vhodný finanční produkt. Zdůraznil, že výživné lze u dětí přiznat zpětně nejdéle po dobu tří let od zahájení soudního řízení, a to i zpětně. Vyšel ze zjištění, že již v době jednání žalovaného s matkou žalobce o vypořádání SJM učinil žalobce vůči žalovanému krok k uzavření dohody ohledně výživného, a že podle postoje žalovaného před zahájením soudního řízení a v jeho průběhu bylo zřejmé, že odpovídající výživné by bez autoritativního rozhodnutí soudu nebylo sjednáno. K námitce žalovaného stran rozporu nároku žalobce s dobrými mravy se prvostupňový soud velice podrobně vyjádřil v odst. 26 odůvodnění napadeného rozsudku, k námitce podjatosti v odst. 35 až 38 a výše nedoplatku na výživném byla odůvodněna v odst. 28. O nákladech řízení rozhodl prvostupňový soud podle ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), když jejich výši určil podle ust. § 6 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „AT“), ust. § 7 AT, ust. § 11 odst. 1 AT a ust. § 13 odst. 4 AT.

5. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včas odvolání a předně poukazoval na to, že postup prvostupňového soudu v něm vzbudil pocit, že rozhodující soudkyně není nestranná a nezaujatá. Poukazoval na to, že spolu s právní zástupkyní žalobce jsou téměř sousedy pro vlastnictví bytových jednotek ve stejném domě a zároveň společnými členkami SVJ [jméno FO], [adresa]. Protože byl tento dům budován jako developerský projekt, předpokládá i vzájemnou spolupráci mezi soudkyní a advokátkou při výstavbě předmětného bytového domu. Poukazoval na časovou osu celého řízení s tím, že jiný soudní rok byl proveden prvostupňovým soudem bez jakéhokoli informování žalovaného či jeho právní zástupkyně, a tedy jej na něm ani nevyslechl. Konstatoval, že nebyl prokázán rozsah výuky žalobce ve škole ani skutečnost, že by mu zdravotní stav bránil v brigádách. Dovozoval, že prvostupňový soud fabuloval budoucnost, že si žalobce bude spořit a poukazoval na jeho chování k němu, které je v rozporu s dobrými mravy, byť žalovaný vždy projevoval o všechny své děti zájem. Vyslovil nesouhlas s přiznáním výživného zpětně, a to s tím, že nebylo jednoznačně prokázáno, kdy a jakým způsobem ho vyzval žalobce k hrazení výživného. Ve svém odvolání dále uvedl, že prvostupňový soud rozhodl za naprosto plochého použití metodiky ministerstva spravedlnosti o výpočtu výživného, když bylo víceméně jedno, jaké má žalobce potřeby, zda se chová mravně či v rozporu s dobrými mravy. Konstatoval, že z jeho prokázaného příjmu byla vypočítána naprosto mechanicky výše výživného a dovolával se toho, že soudní rozhodnutí má sehrát i výchovnou roli. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně zpět s tím, že k projednání věci pověří jiného soudce. Pokud by odvolací soud došel k závěru, že vznesení námitky podjatosti není důvodné a provedené dokazování je dostačují k rozhodnutí, navrhl napadený rozsudek změnit tak, že žaloba bude zamítnuta a bude mu přiznána náhradu nákladů řízení.

6. Žalobce se k odvolání vyjádřil tak, že navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně a právně správného. Poukazoval na to, že dovozování jakéhosi vztahu mezi soudkyní a jeho právní zástupkyní z titulu jejich společného členství v SVJ je naprosto absurdní. Konstatoval, že žalovaný sice vyzdvihuje svůj zájem o všechny své tři děti, ale pomíjí fakt, že ani jedno z nich s ním trvale vřelé kontakty neudržuje, když dcera se s ním nestýká vůbec. Připomínal, že žalovaný zcela zřejmě není ve své „rodičovské lásce“ schopen připustit, že žalobce je v psychicky špatném stavu a ačkoli ho opakovaně žádal, aby mu tento dal čas, žalovaný si o to více nátlakově vyžadoval osobní jednání s ním i za stavu, kdy tento měl a má právní zastoupení stejně jako žalovaný. Poukazoval na to, že v řízení bylo prokázáno, že v rámci úpravy poměrů tehdy nezletilého [jméno FO] a rozvodu manželství žalovaného a matky žalobce byla předložena i dohoda o úpravě vyživovací povinnosti žalovaného k žalobci, ale žalovaný její uzavření odmítl. Dovozoval, že diskuse o výživném pro žalobce tedy probíhala již v rámci těchto jednání a dále popíral, že by byl jakkoli negativně ovlivňován k žalovanému svou matkou. Zdůrazňoval, že již rok pravidelně dochází na psychologická terapeutická sezení, kdy teprve v současné době začíná být na těchto sezeních schopen formulovat záležitosti jeho vztahu s otcem, dětství spojené s „pevným režimem“, pravidly, psychickými a fyzickými tresty. Ve svém vyjádření uvedl, že se od září 2022 opakovaně marně snažil o získání možnosti přivýdělku v [Anonymizováno], kde studuje a odkazoval i na judikaturu [Anonymizováno].

7. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že žalovaným uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody [ust. § 205 odst. 2 písm. a), c), e), g) o.s.ř.], přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., tj. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.), doplnil dokazování kopií diplomu žalobce o ukončení bakalářského studia, jeho přihláškou na navazující studium a lékařskými zprávami (ust. § 213 odst. 4 o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně, tak jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením [Anonymizováno] sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí „na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

9. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou tedy správné, odvolací soud je sdílí, v souladu s výše citovaným usnesením [Anonymizováno] v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a dále k věci, se zřetelem k odvolacím námitkám, dodává:

10. Námitka odvolatele o tom, že napadený rozsudek soudu prvního stupně vydala vyloučená soudkyně, představuje odvolací důvod podle ust. § 205 odst. 2 písm. a) o.s.ř. O této námitce proto nerozhoduje nadřízený soud podle ust. § 16 o.s.ř. a pro její uplatnění neplatí lhůta uvedená v ust. § 15a odst. 2 o.s.ř. Její důvodnost posuzuje vždy odvolací soud, aniž by přitom byl vázán tím, zda, popř. jak otázku podjatosti soudce posoudil ještě před vydáním napadeného rozhodnutí nadřízený soud (ust. § 16 o.s.ř.) shledá-li ji opodstatněnou, napadené rozhodnutí soudu prvního stupně bez dalšího zruší [ust. § 219a odst. 1 písm. a) o.s.ř.] – obdobně např. usnesení [Anonymizováno] sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum]. Odvolací soud se proto zabýval nejprve odvolacím důvodem podle ust. § 205 odst. 2 písm. a) o.s.ř., tedy tím, zda napadený rozsudek vydala vyloučená soudkyně a dospěl k závěru, že tento důvod dán není, když vycházel ze znění ust. § 14 o.s.ř.

11. Poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu v případě, kdy soudce sám by byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Vyloučen je také soudce, který získal o věci poznatky jiným způsobem, než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování). Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem (ust. § 22 o.z.), jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak nepřátelský. V úvahu přichází i vztah ekonomické závislosti, např. v souvislosti s vědeckou či jinou publikační činností soudce, v souvislosti se správou vlastního majetku soudce apod. (podrobněji viz rozhodnutí [Anonymizováno] sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum]).

12. Z obsahu spisu nevyplývají žádné okolnosti, jaké má na mysli ust. § 14 odst. 1 o.s.ř. a nejsou tedy důvody, aby byla soudkyně [tituly před jménem], která věc vyřizovala, z rozhodování vyloučena. Z protokolů o jiném soudním roku a o ústním jednání není patrné, že by účastníci řízení vznášeli námitky k protokolaci, případně trvali na tom, aby o jejich námitkách bylo rozhodnuto. Otázky nařízení roku, ústního jednání, provádění a hodnocení důkazů jsou způsoby vedení řízení v projednávané věci a postup soudkyně v této části nelze považovat za důvod podjatosti.

13. Důvodem k vyloučení soudce tedy nejsou ani okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Samotné subjektivní hledisko účastníků řízení je sice podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se musí dít na základě hlediska objektivního. To znamená, že nelze vycházet pouze z pochybností o poměru soudce k účastníkům, či k věci, nýbrž z hmotněprávního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly. K vyloučení soudce pak může dojít jen tehdy, je-li evidentní, že vztah soudce k věci, či účastníkům, příp. k jejich právním zástupcům, dosáhl takové intenzity, že nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat.

14. Důvody vyloučení z projednávání a rozhodnutí věci tak, jak je má na mysli ust. § 14 odst. 1 o.s.ř. u [tituly před jménem] dány nejsou a proto není dán ani odvolací důvod podle ust. § 205 odst. 2 písm. a) o.s.ř.

15. Odvolací soud má shodně se žalovaným za to, že soud prvního stupně nepostupoval procesně správně, když o termínu jiného roku, konaného dne [datum], neuvědomil žalovaného a jeho právní zástupkyni. Pokud byl tedy proveden účastnický výslech žalobce, došlo k porušení procesních práv žalovaného, jenž mu nemohl klást otázky. Z takové vady by mohl odvolací soud vyvozovat důsledky jen tehdy, měla-li by tato vada za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. S ohledem na to, že u ústního jednání, konaného dne [datum], postupoval již prvostupňový soud naprosto korektním procesním způsobem, zaznamenaným v protokolu o tomto jednání, a kdy nebyl doplňující výslech žalobce ani navržen, uzavírá odvolací soud, že uvedená vada neměla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (s ohledem na další provedené důkazy a jejich hodnocení) a není tedy dán ani odvolací důvod podle ust. § 205 odst. 2 písm. c) o.s.ř.

16. Podle ust. § 910 odst. 1 o.z. mají předci a potomci vzájemnou vyživovací povinnost.

17. Podle ust. § 911 o.z. lze výživné přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit.

18. Podle ust. § 913 odst. 1 o.z. jsou pro určení rozsahu výživného rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Podle odst. 2 je při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Dále je třeba přihlédnout k tomu, že povinný o oprávněného osobně pečuje, a k míře, v jaké tak činí; přihlédne se popřípadě i k péči o rodinnou domácnost.

19. Podle ust. § 914 o.z. je-li více osob povinných, které mají vůči oprávněnému stejné postavení, odpovídá rozsah vyživovací povinnosti každé z nich poměru jejích majetkových poměrů, schopností a možností k majetkovým poměrům, schopnostem a možnostem ostatních.

20. Podle ust. § 915 odst. 1 o.z. má být životní úroveň dítěte zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte.

21. Podle ust. § 917 věty prvé o.z. platí, že rozhoduje-li soud o vyživovací povinnosti rodiče k dítěti nebo o vyživovací povinnosti předka k nezletilému dítěti, které nenabylo plné svéprávnosti, a majetkové poměry osoby výživou povinné to připouštějí, lze za odůvodněné potřeby dítěte považovat i tvorbu úspor, nevylučují-li to okolnosti zvláštního případu; poskytnuté výživné přechází do vlastnictví dítěte.

22. S ohledem na výše citovaná zákonná ustanovení odvolací soud připomíná, že je prvotní povinností obou rodičů přispívat na výživu svých dětí, a to podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Tato povinnost spočívá v tom, že každý z rodičů musí vyvinout co největší možnou snahu zajistit své potomky.

23. Vyživovací povinnost mají tedy oba rodiče, ale zákon jim neukládá povinnost plnit výživné společně a nerozdílně nebo rovným dílem. Každý z rodičů má povinnost platit výživné na dítě sám za sebe takovým dílem, jaký odpovídá jeho možnostem, schopnostem a majetkovým poměrům ve vztahu k možnostem, schopnostem a majetkovým poměrům druhého rodiče.

24. Při určování rozsahu vyživovací povinnosti k dětem (tedy i zletilým) je třeba mít na zřeteli, že zajištění této výživy se týká nejen výživy ve vlastním slova smyslu, ale všech nezbytných potřeb pro život kulturního člověka. Proto je potřebné, aby rodiče poskytovali podle svých schopností a možností tolik prostředků na výživu dětí, aby z nich byly uspokojené osobní potřeby dítěte, jak pokud jde o výživu, tak i o potřeby na prohlubování vzdělání, rozvoj zájmů a zálib, na přípravu na povolání apod. Zákonná kritéria pro určování rozsahu výživného jsou stejná a jednotná, avšak jednotlivé případy určování rozsahu se od sebe liší v podkladech rozhodujících pro toto určení. Proto ke zkvalitnění rozhodování o výživném má především význam zjišťování skutečného stavu věci, jeho všestranné hodnocení. Jako pomůcka může přicházet pro toto určování obecné vyjádření odůvodněných potřeb dětí v určitých věkových kategoriích pro období jednoho měsíce pevným peněžním ekvivalentem. Samozřejmě však v každé konkrétní věci je třeba přihlížet ke zvláštnostem konkrétního případu ve smyslu kritérií stanovených zákonem. Soudy mají při určování výživného přihlédnout i k tomu, do jaké míry se potřeby dítěte uhrazují z přídavků na děti, které se na ně poskytují, přičemž se ovšem do určení výživného tyto přídavky na děti nezapočítávají. Ojediněle mají děti zvýšené odůvodněné potřeby např. z důvodu svého nepříznivého zdravotního stavu (srov. zhodnocení poznatků z aplikační praxe soudů, projednaného a schváleného občanskoprávním kolegiem [Anonymizováno] dne [datum] pod sp. zn. [Anonymizováno], publikované pod [Anonymizováno], jehož závěry jsou aplikovatelné i za současné právní úpravy).

25. Lze tedy uzavřít, že smyslem výše citovaných zákonných ustanovení je především to, že výživným mají být uspokojeny všechny životní potřeby toho, komu má být toto poskytováno. Výživným je totiž nutno rozumět souhrn prostředků nutných pro opatřování všech životních potřeb pro všestranný rozvoj vyživovaného po stránce fyzické i duševní, tedy nikoli pouze nějaké prostředky sloužící toliko k opatřování výživy ve vlastním slova smyslu.

26. Rozsah vyživovací povinnosti je dán možnostmi, schopnostmi a majetkovými poměry povinného a odůvodněnými potřebami oprávněného, a to odlišně podle jednotlivých druhů vyživovací povinnosti. Zákonný rozsah vyživovací povinnosti rodičů k dětem je dán zásadně kritériem shodné životní úrovně. Dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů, výživné tedy nemá mít spotřební charakter (srov. ust. § 915 odst. 1 věta první o.z.) s tím, že hledisko shodné životní úrovně předchází hledisku odůvodněnosti potřeb (srov. ust. § 915 odst. 1 věta druhá o.z.), když za odůvodněnou lze považovat také tvorbu úspor (srov. ust. § 917 o.z.).

27. Míra potřeb dítěte je závislá na různých faktorech, zejm. na věku, zdravotním stavu, způsobu přípravy na budoucí povolání, zálibách a zájmech, skutečnosti, zda dítě žije s jedním z rodičů či nikoli.

28. Věk dítěte jako jedno z kritérií při rozhodování soudů o existenci a výši vyživovací povinnosti rodičů je důležitý i proto, že u mladších dětí je samozřejmě zpravidla velmi obtížné dopředu odhadovat, v jakém směru se bude vyvíjet, které předměty či obory mu budou nejvíce vyhovovat, popř. na co bude mít dokonce talent. Proto je také vzdělávací systém koncipován tak, že je nejprve preferován zájem na co nejširším vzdělávání, a teprve ve vyšším věku dochází k postupné specializaci. U osob zletilých však lze již očekávat, že mají alespoň v základních rysech jasno, kam směřují, o co v životě chtějí usilovat a jaké vzdělání je k dosažení tohoto cíle potřebné.

29. Jakkoli platí, že dosažení zletilosti dítěte nemá pro trvání vyživovací povinnosti hmotněprávní význam, je odlišná situace u nezletilého dítěte, které je s ohledem na stupeň svého fyzického a psychického vývoje zcela či převážně odkázáno na svoje rodiče, a dítěte zletilého, u něhož by mělo obecně platit, že bude vyvíjet přiměřené úsilí k tomu, aby se uživilo samo, pokud se však nevyskytnou okolnosti (další vzdělání, příprava na budoucí povolání), které tomu zcela nebo částečně brání. Nadto u osob zletilých (na rozdíl od mladších dětí) lze již očekávat, že mají alespoň v základních rysech jasno, kam směřují, o co v životě chtějí usilovat a jaké vzdělání je k dosažení tohoto cíle potřebné (srov. bod 24 a 25 nálezu sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum]).

30. Při zkoumání potřeb oprávněného dítěte je nutné vzít v úvahu nejen potřeby obvyklé, pravidelně se vyskytující, ale i potřeby vyskytující se jen někdy, např. v době letních prázdnin. Účelem výživného je uhrazování nejen průběžně se vyskytujících (běžných) potřeb dítěte, ale všech potřeb prospěšných pro jeho všestranný vývoj, tedy i potřeb vyskytujících se nepravidelně za delší období (např. potřeby na prázdninový pobyt dítěte), popřípadě potřeb zcela nahodilých, viz rozsudek [Anonymizováno] [spisová značka] ze dne [datum], publikovaný pod [Anonymizováno] a použitelný na současnou právní úpravu.

31. Ke všem těmto odůvodněným potřebám je nutno přihlížet při určování výše výživného.

32. V tomto případě je nutno předem konstatovat, že matka žalobce plní svou vyživovací povinnost k němu tím, že se evidentně aktivně podílí na chodu jejich rodinné domácnosti a hradí evidentně všechny základní potřeby žalobce. V tomto směru totiž neexistovaly ani z jedné procesní strany žádné výtky.

33. Možnosti a schopnosti žalovaného popsal soud prvního stupně v odst. 11 až 13 odůvodnění napadeného rozsudku naprosto správně a odvolací soud na ně zcela odkazuje. Pokud bylo v odvolacím řízení doplněno dokazování diplomem žalobce o ukončení bakalářského studia, jeho přihláškou na navazující studium a lékařskými zprávami, nebyly z těchto listin zjištěny žádné relevantní skutečnosti, které by byly způsobilé vyvrátit správnost závěrů soudu prvního stupně, ale naopak je potvrdily, ať již šlo o pokračování ve studiu na vysoké škole či o špatný psychický stav žalobce.

34. Právní úprava nezná objektivizaci výživného (tj. tabulky, procenta z příjmů apod.) a při stanovení jeho rozsahu je nutné vycházet především z možností a schopností rodičů. Možnosti jsou chápány jako objektivní kategorie, schopnosti jako subjektivní kategorie. Konkrétně je nutné zohlednit věk, zdravotní stav, vzdělání, manuální zručnost, pracovní návyky a pracovní zkušenosti, flexibilitu, adaptabilnost, sociální (ne)zralost povinného rodiče, nepříznivou situaci na trhu práce, vysokou nezaměstnanost v regionu apod. (srov. usnesení [Anonymizováno] sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum], opět použitelné i za současné právní úpravy). Další kategorií významnou pro stanovení rozsahu vyživovací povinnosti jsou majetkové poměry rodičů, při jejichž posouzení je nutno přihlédnout nejen k fakticky dosahovaným příjmům rodiče, ale i k celkové hodnotě jeho movitého a nemovitého majetku a způsobu života, resp. k životní úrovni (srov. nález [Anonymizováno] sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum], opět použitelný i za současné právní úpravy). Rozsah vyživovací povinnosti je podmíněn též odůvodněnými potřebami dítěte. Míra potřeb dítěte je závislá zejména na jeho věku, zdravotním stavu, jeho fyzické a duševní vyspělosti, způsobu přípravy na budoucí povolání, zálibách a zájmech, na skutečnosti, zda žije s rodiči či nikoli.

35. V tomto případě žalobce, který je zletilým synem žalovaného, řádně studuje na vysoké škole, připravuje se tedy na budoucí povolání a není schopen sám se živit, proto trvá vyživovací povinnost obou rodičů vůči němu. Potřeby žalobce jsou zvýšeny tím, že trpí zdravotními problémy (popsanými v odst. 9 odůvodnění napadeného rozsudku), je studentem vysoké školy a náklady na studium a s tím spojené aktivity jsou vyšší, zvlášť když do školy dojíždí.

36. Prvostupňový soud rovněž správně zjistil všechny podstatné okolnosti, které jsou pro posouzení možností, schopností a majetkových poměrů obou rodičů, jakož i pro posouzení odůvodněných potřeb žalobce, významné. Správně pak takto zjištěné poměry posoudil tak, že odůvodněným potřebám žalobce, jakož i možnostem a schopnostem žalovaného odpovídá výživné ve výši 22 000 Kč měsíčně. Pokud se týká možností a schopností žalovaného, soud prvního stupně má i zde naprosto správné závěry a odvolací soud na ně pro stručnost odkazuje. K otáce tvorby úspor, kterou soud prvního stupně presumoval, lze odkázat na znění ust. § 917 o.z.

37. Soud prvního stupně rovněž výživné správně stanovil od doby, od které je žalobce požadoval, když bylo prokázáno, že v této době žalobce již byl studentem zmíněné vysoké školy a žalovaný mu neplnil v míře, v jaké mu plnit měl.

38. Odvolací soud z výše uvedených důvodů ve shodě se soudem prvního stupně uzavírá, že určené výživné odpovídá všem zákonným kritériím, vyžadovaným v ust. § 910 a násl. o.z.

39. Soud prvního stupně tedy nikterak nepochybil, když žalobě vyhověl a odvolací soud proto jeho rozsudek ve výroku I. jako věcně správný (včetně věcně správného akcesorického výroku III. o nákladech řízení) podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil. Odvolací soud souhlasí i s jeho odůvodněním výroku III. v odst. 33 a v podrobnostech na ně odkazuje.

40. Vzhledem k tomu, že výživné bylo stanoveno zpětně od [datum], vznikl na výživném žalovanému dluh za období od tohoto data do [datum]. Jak bylo mezi účastníky učiněno nesporným, žalovaný zaplatil žalobci od září 2022 do září 2023 částku 91 000 Kč, tj. 13x 7 000 a od října 2023 do srpna 2024 částku 143 000 Kč, tj. 11x 13 000, celkem 234 000 Kč. Protože měl zaplatit od září 2022 do srpna 2023 částku 264 0001, tj. 2x 22 000, od září 2023 do května 2024 částku 90 000 Kč, tj. 9x 10 000 a od června 2024 do srpna 2024 částku 66 000 Kč, tj. 3x 22 000, celkem tedy 420 000 Kč, činí rozdíl 186 000 Kč.

41. S ohledem na výše uvedené tedy odvolací soud v souladu s ust. § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil ohledně částky dlužného výživného, která činí 186 000 Kč, ve zbývající části, tedy ohledně podmínek splatnosti dlužného výživného, ho potvrdil.

42. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. Náklady zcela úspěšného žalobce jsou tvořeny čtyřmi hlavními úkony po 10 580 Kč podle vyhl. č. 177/1996 Sb. (dále jen „AT“), a to 2x podle jejího ust. § 11 odst. 1 písm. c) další porada, přesahující jednu hodinu dne [datum] a [datum], 1x podle písm. d) - vypracování vyjádření k odvolání, a 1x podle písm. g) - účast na jednání dne [datum], když výše je dána ust. § 7 bod 5. AT ve spojení s ust. § 8 odst. 2 AT], čtyřikrát náhradou hotových výdajů po 300 Kč (ust. § 13 odst. 3 AT), náhradou za promeškaný čas podle ust. § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT za šest načatých půlhodin po 100 Kč. Další náklady tvoří cestovné ve výši 1 044,06 Kč (srov. ust. § 13 odst. 5 AT ve spojení s ust. § 157 zákoníku práce) za cestu [adresa] a zpět (140 km), konanou dne [datum] automobilem [Anonymizováno] [SPZ] při ceně motorové nafty 38,70 Kč za litr [podle ust. § 4 písm. c) vyhl. č. 398/2023 Sb.], při průměrné spotřebě pohonných hmot použitého vozidla zjištěné z technického průkazu 4,8 litrů/100 km a základní náhradě 5,60 Kč [podle ust. § 1 písm. b) vyhl. č. 398/2023 Sb.]. Dále byla přiznána 21% daň z přidané hodnoty [ust. § 47 odst. 1, písm. a) zák. č. 235/2004 Sb. v platném znění] z výše uvedených položek, vyjma soudního poplatku, ve výši 9 484,46 Kč (ust. § 137 odst. 3 o.s.ř.). Celkové náklady žalobce tedy činí za tuto část řízení (po zaokrouhlení) 54 649 Kč a jejich náhrada byla přisouzena v delší pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta za středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (ust. § 149 odst. 2 o.s.ř.).

43. Odvolací soud zdůrazňuje, že neshledal žádné důvody hodné mimořádného zřetele pro postup podle ust. § 150 o.s.ř.