o určení vlastnického práva k nemovitým věcem

1. Okresní soud v Kutné Hoře (dále jen „soud prvního stupně“ nebo „prvostupňový soud“) svým rozsudkem č.j. 8 C 195/2024 – 147 ze dne 30. 1. 2025 rozhodl tak, že výrokem I. zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že jsou vlastníky nemovitých věcí: pozemku parc. č. st. 114, jehož součástí je stavba, budova č. p. 34, pozemku parc. č. st. 109, pozemku parc. č. st. 116, pozemku parc. č. 269/3 a pozemku parc. č. 269/8, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném [adresa], obec [adresa], katastrální území [adresa], na listu vlastnictví číslo [hodnota]. Výrokem II. uložil žalobcům povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalovanému k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 45 519,82 Kč.

2. Žalobci se požadovaného určení domáhali s tím, že žijí v domě, který je na předmětných nemovitostech od roku 2006. Tvrdili, že v době, kdy se jejich rodinní příslušníci dostali do finančních potíží, svolili se zatížením předmětných nemovitostí a čerpáním hypotečního úvěru, a to ve snaze pomoci rodině. Se žalovaným uzavřeli dohodu, že na něho kupní smlouvou předmětné nemovitosti formálně převedou a on jim poskytne prostředky z hypotečního úvěru jako kupní cenu za předmětné nemovitosti, které použijí na úhradu rodinných dluhů. Součástí dohody měla být úmluva, že žalobci budou za žalovaného splácet hypoteční úvěr a nadále v rozestavěném rodinném domě bydlet a postupně jej budou podle svého uvážení a finančních možností dokončovat (tj. fakticky budou i nadále vystupovat jako vlastníci předmětných nemovitostí). Podle uzavřené dohody mělo dojít k tomu, že po splacení hypotečního úvěru žalobci učiní žalovaný nezbytné kroky k tomu, aby byli tito v katastru nemovitostí opět evidováni jako výluční vlastníci předmětných nemovitostí. Žalobci mu slíbili, že v případě úmrtí žalobkyně se výlučnými vlastníky předmětných nemovitostí stanou dcera žalobců [jméno FO], a to s velikostí spoluvlastnického podílu 1/2 a žalovaný, jenž je synem žalobkyně z prvního manželství, s velikostí spoluvlastnického podílu 1/2. Tvrdili, že podle domluvy uzavřeli s žalovaným kupní smlouvu a žalovaný za předmětné nemovitosti zaplatil kupní cenu 1 000 000 Kč, když peníze k zaplacení kupní ceny získal na základě smlouvy, uzavřené s [právnická osoba]. dne [datum]. Téhož dne uzavřeli žalobci jakožto zástavci s [právnická osoba]. a žalovaným smlouvu o zřízení zástavního práva k předmětným nemovitostem a za účelem splácení hypotečního úvěru platili (a platí) žalovanému měsíčně částku 6 000 Kč. Se žalovaným uzavřeli dne [datum] nájemní smlouvu, podle které jim pronajímá na dobu neurčitou předmětné nemovitosti, a oni mu platí měsíční nájemné ve výši 6 000 Kč. Žalovaný jim ale výpovědí ze dne [datum] vypověděl nájem s tím, aby se i s jejich dcerou z předmětných nemovitostí vystěhovali. V žalobě bylo tvrzeno, že kupní smlouva nebyla uzavřena vážně, neboť účastníci jejím uzavřením nechtěli způsobit právní účinky, které s takovým dvoustranným projevem vůle spojují normy občanského práva a kupní smlouva je tedy jako simulované právní jednání absolutně neplatnou. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že kategoricky odmítl tvrzení žalobců o uzavření dohody, že na něj předmětné nemovitosti převedli toliko formálně, a že bylo domluveno, že po splacení hypotečního úvěru účastníci učinní nezbytné kroky k tomu, aby žalobci byli v katastru nemovitostí opět evidováni jako výluční vlastníci předmětných nemovitostí. Nepopíral uzavření předmětné kupní smlouvy s tím, že kupní cenu hradil hypotečním úvěrem, v rámci kterého uzavřel i zástavní smlouvu. Nepopíral uzavření nájemní smlouvy s nájemným ve výši 6 000 Kč měsíčně, když tvrdil, že ho žalobci hradili nepravidelně, což v srpnu 2014 vyústilo k zesplatnění úvěru ze strany [právnická osoba]. V notářském zápise uzavřel žalovaný s [právnická osoba]. dohodu o uznání a splnění dluhu, ve kterém se zavázal uhradit nejen jistinu dluhu ve výši 910 198,16 Kč, dále řádný úrok 4,69 % p.a., ale navíc ještě smluvní úrok z prodlení ve výši 2 % p.a. V současné době je hypoteční úvěr zcela splacen.

3. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami, výslechem svědkyně [jméno FO], žalobkyně b) a žalovaného tak, jak je podrobně uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl ke skutkovému závěru, uvedenému v odst. 16 až 23 odůvodnění napadeného rozsudku.

4. Soud prvního stupně odkázal na ust. § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), ust. § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od [datum] (dále jen „o.z.“) a ust. § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do [Datum narození advokátky] (dále jen „obč. zák.“). O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., když jejich výši určil podle ust. § 7 bod 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do [datum] (dále jen „SAT“) a ve znění od [datum] (dále jen „AT“), ust. § 11 AT, ust. § 13 odst. 4 SAT a AT a ust. § 14 SAT a AT, ve spojení s ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.

5. S odkazem na jím citovanou judikaturu Nejvyššího soudu ČR konstatoval, že na straně žalobců je dán naléhavý právní zájem na této určovací žalobě a k věci samé uzavřel, že byla prokázána verze žalovaného, že kupní smlouva ze dne [datum] byla uzavřena vážně a nejednalo se o simulované právní jednání, jak tvrdili žalobci. Uvedl, že neměl důvod více uvěřit účastnické výpovědi žalobkyně b) nebo žalovaného a že z výpovědi dcery žalobkyně b) nemohl mít za prokázané ničeho, neboť jí bylo v době uzavření kupní smlouvy pouhých šest let a vše podstatné o věci se v průběhu času dozvídala toliko od žalobců. Zdůraznil, že z žádného listinného důkazu, předloženého žalobci, se jejich verze o simulované právní jednání nepodává. K výpovědi žalobkyně b) uvedl, že je rozporná nejen s žalobními tvrzeními žalobců, ale i vnitřně, jak to popsal podrobně v odst. 30 odůvodnění napadeného rozsudku. Zdůraznil, že právo přeje bdělým, a pokud žalobci skutečně zamýšleli zpětně předmětné nemovitosti nabýt do vlastnictví, měli k tomu učinit příslušné kroky, když podání žaloby na určení vlastnictví nelze považovat za jejich bdělé jednání žalobců.

6. Proti tomuto rozsudku podali žalobci včas odvolání, ve kterém zopakovali svá žalobní tvrzení a soudu prvního stupně vytýkali, že neprovedl výslech svědků, a to [jméno FO] a [jméno FO] a že vyslechl toliko jejich dceru, jejíž výpovědi logicky nelze přikládat takovou relevanci, jako osobám, které nemají žádný osobní zájem na předmětu řízení a v době uzavírání předmětných smluv byly plně zletilé. Ve svém odvolání poukazovali na to, že skutkový závěr soudu prvního stupně, že v řízení nebylo prokázáno, že kupní smlouva je simulovaným právním závěrem, není správný. Zdůrazňovali, že je zřejmé, že pokud se kterákoli rodina rozhodne řešit svoji nepříznivou finanční situaci výše popsaným způsobem, nebude pravý úmysl jejich jednání jednoduše rozpoznatelný z žádných listinných důkazů. Poukazovali na to, že po pečlivém zvážení jednotlivých provedených důkazů je nutné dospět k závěru, že ve verzi žalovaného přinejmenším „něco nesedí“ a že pravý úmysl uzavření předmětných smluv nebyl ten, k němuž se nakonec přiklonil soud prvního stupně. Za nevěrohodnou označili výpověď žalovaného, že měl zájem koupit nemovitosti, že na to kývnul, protože toho byl schopen a že rodinný dům byl v době převodu z 95 % dokončen. Konstatovali, že mu v době převodu nemovitostí bylo 21 let a na koupi domu a jeho dokončení neměl žádné vlastní finanční prostředky. Připomínali, že nemovitosti byly převedeny za částku hluboko pod jejich tržní hodnotou a že hypoteční úvěr byl fakticky splácen jimi. Tvrdili, že se žalovaný nijak nepodílel na rekonstrukci a dostavbě domu, ani žádným jiným způsobem nevykonával své domnělé vlastnické právo, a to až do doby zhoršení rodinných vztahů, jež vedlo u žalovaného k posunu v interpretaci jednání z roku 2006. Navrhli změnu rozsudku soudu prvního stupně tak, aby bylo žalobě vyhověno.

7. Žalovaný se k odvolání vyjádřil tak, že navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného s tím, že bylo prokázáno, že nemovitosti koupil od žalobců v roce 2006 za částku 1 000 000 Kč a že jim celou kupní cenu uhradil dvěma bankovními převody ve výších 600 000 Kč a 400 000 Kč. Zdůrazňoval, že v jejich diskusi o prodeji a koupi nemovitostí nikdy nezaznělo, že na něj budou převedeny tzv. „na oko“, či že by jim je měl později vrátit a posléze 1/2 nemovitostí zdědit. Připomínal, že si prvostupňový soud všiml rozporu v tvrzeních žalobců, obsažených v žalobě, s tvrzeními žalobkyně ad b) při jejím účastnické výpovědi a že se žalobci uzavřel jako vlastník nájemní smlouvu za nájemné ve výši 6 000 Kč, které žalobcům nikdy nezvýšil. Akcentoval, že právní úkony žalobců byly učiněny způsobem a za okolností, které nevzbuzují pochybnosti, že žalobci, projevující vůli, zamýšleli přivodit právní účinky, které zákon s takovými projevy vůle spojuje a odkazoval na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu ČR, týkající se projevů vůle. Poukazoval na to, že žalobci podali proti výpovědi nájmu, kterou jim koncem roku 2023 doručil, námitky, ve kterých přiznali, že mu v roce 2006 nemovitosti prodali, ale zároveň tvrdili, že jim kupní cenu nikdy nezaplatil, což označil za nepravdivé a odkazoval na listinné důkazy. Zdůrazňoval, že až v srpnu 2024 začali žalobci tvrdit, že jsou vlastníci nemovitostí s tím, že kupní smlouva nebyla uzavřena vážně a vyslovil své přesvědčení, že žaloba na určení vlastnického práva je jejich účelovou reakcí na nepříznivý vývoj soudního sporu o určení neplatnosti výpovědi. Stran neprovedených důkazů výslechem svědků [jméno FO] a [jméno FO] Belasche, uvedl, že žalobkyně b) prvostupňovému soudu sdělila, že jednáním o koupi nemovitostí, která probíhala mezi účastníky řízení, tito svědci přítomni nebyli. Připomínal, že prvostupňový soud žalobcům sdělil, že výpověď svědků o tom, co se dozvěděli z doslechu, by nemohla při jeho rozhodování o žalobě přispět.

8. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že žalobci uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody [ust. § 205 odst. 2 písm. d) a e) o.s.ř.], přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., tj. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.) a zopakoval dokazování kopií výzvy [tituly před jménem] [jméno FO] žalovanému ze dne [datum], včetně připojené plné moci ze dne [datum], kopií příkazu k úhradě stran částky 600 000 Kč ze dne [datum] a kopií příkazu k úhradě stran částky 400 000 Kč ze dne [datum] (ust. § 213 odst. 3 o.s.ř.), a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně tak, jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí „na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

10. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou tedy správné, odvolací soud je sdílí, v souladu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a dále k věci, se zřetelem k odvolacím námitkám, dodává:

11. V první řadě konstatuje, že soud prvního stupně není povinen provést všechny navržené důkazy (ust. § 120 odst. 1 o.s.ř.), ale jestliže některé z nich neprovede, měl by v odůvodnění rozhodnutí uvést, proč tyto důkazy neprovedl (ust. § 157 odst. 2 o.s.ř.). Zde zbývá dodat, že neučinil-li tak, může odvolací soud z takové vady vyvozovat důsledky jen tehdy, měla-li tato vada za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tak by tomu mohlo být jen v případě, že navržené důkazy směřovaly k objasnění skutečností, které jsou významné z hlediska právního posouzení věci a které již zároveň nebyly dostatečně spolehlivě prokázány jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum]).

12. V posuzovaném případě soud prvního stupně neprovedl důkaz (ust. § 120 odst. 1 věta druhá o.s.ř.) navrženými výslechy svědků [jméno FO] a [jméno FO], ale v odůvodnění svého rozhodnutí (srov. s ust. § 157 odst. 2 o.s.ř.) nijak nevysvětlil, proč tyto důkazy neprovedl.

13. Z přednesu žalobců před odvolacím soudem je zřejmé, že jimi navržení svědci nebyli přítomni jednáním o koupi nemovitostí, které probíhaly mezi účastníky řízení. Odvolací soud uzavírá, že výpověď svědků o tom, co se případně dozvěděli toliko z doslechu, by nemohla vnést do zjišťování skutkového stavu nového světla a proto nebylo přistoupeno k provedení jejich výslechů.

14. Odvolací soud považuje za nutné zdůraznit, že hodnocení výpovědi svědka i účastníka je z hlediska její věrohodnosti v souladu se zásadou přímosti občanského soudního řízení (ust. § 122 odst. 1 o.s.ř.) věcí soudu, který provádí dokazování, a ke způsobu tohoto hodnocení by mohl odvolací soud přihlédnout jen v případě, že by soud prvního stupně hodnotil věrohodnost výpovědi na základě skutečností, které se podle obecných zkušeností k věrohodnosti výpovědi nevztahují. Věrohodnost výpovědi svědka nebo účastníka lze hodnotit i s přihlédnutím ke způsobu, jakým svědek nebo účastník soudu sděluje zjišťované skutečnosti a k jeho chování při výpovědi (obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum]). Svědek v občanském soudním řízení vypovídá o tom, co svými smysly vnímal o skutečnostech, které tvoří předmět jeho výslechu. Svědku tedy nepřísluší, aby vnímané skutečnosti hodnotil a aby tak z nich činil o věci skutkové nebo právní závěry, neboť toto je úkolem soudu. Při důkazu výpovědí svědka soud prvního stupně hodnotí věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědí svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují).

15. Odvolací soud nemá žádný důvod vytknout soudu prvního stupně, že by ignoroval části výpovědí jím vyslechnuté svědkyně, žalobkyně b) a žalovaného nebo že by obsahy těchto výpovědí vyhodnotil způsobem, který by byl v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, dané ust. § 132 o.s.ř. Je třeba připomenout, že soud prvního stupně není povinen uvádět u každého provedeného důkazu, že jej považuje za věrohodný. Tento jeho závěr totiž již přímo vyplývá z jeho konkrétních skutkových závěrů, neboť pokud by provedené důkazy nepovažoval za věrohodné, zcela logicky by se jejich obsah neprojevil v jím popsaném zjištěném skutkovém ději. Skutková zjištění soudu prvního stupně tedy mají oporu v provedeném dokazování, jestliže z odůvodnění rozsudku a z obsahu spisu vyplývá, že prvostupňový soud vzal pro uvedená zjištění v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ust. § 132 o.s.ř.

16. Hodnocení důkazů ze strany soudu prvního stupně nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti, když soud prvního stupně v odst. 30 odůvodnění napadeného rozsudku dostatečně vysvětlil (v souladu s ust. § 157 odst. 2 o.s.ř.), jak hodnotil výpovědi shora uvedených osob.

17. S ohledem na druhou odvolací námitku přisvědčuje odvolací soud správnosti závěru soudu prvního stupně, že kupní smlouva o prodeji předmětných nemovitostí není simulovaným právním úkonem a není tedy neplatná podle ust. § 37 odst. 1 obč. zák. Pokud odvolací soud zopakoval dokazování, tak má za prokázané, že žalovaný bankovními převody ve prospěch účtu č. [č. účtu], jehož vlastníkem byla žalobkyně, převedl dne [datum] částku 600 000 Kč a dne [datum] částku 400 000 Kč. Jestliže tedy [tituly před jménem] [jméno FO], tehdejší právní zástupce žalobců, žalovaného urgoval přípisem ze dne [datum] o nedoplacenou kupní cenu za „prodej – koupi rodinného domu v obci [adresa]“, jednalo se tedy o nadbytečný přípis. Nelze však přehlédnout, že je v něm jednoznačně potvrzováno, že žalovaný předmětnou nemovitost koupil a nelze z ní naopak vyčíst nic v tom smyslu, že by byl urgován např. o nějakou platbu podle ústní dohody zúčastněných. V plné moci, připojené k uvedenému přípisu, je opět uvedeno, že ji žalobci udělili [tituly před jménem] [adresa] k jednání se žalovaným o doplatku kupní ceny ve výši 400 000 Kč, jako nedoplatku předmětné kupní smlouvy.

18. Odvolací soud dále konstatuje, že vůle účastníků byla v kupní smlouvě jednoznačně projevena, navíc je i v souladu s žalobci deklarovanou pohnutkou, jakož i s jejich následným jednáním, tj. urgováním žalované o doplacení kupní ceny.

19. Ve světle výkladu podaného soudem prvního stupně, kdy byla prokázána verze žalovaného, proto odvolací námitky žalobců nemohou v žádném směru nikterak obstát. Prvostupňový soud prvního stupně tedy nikterak nepochybil, když žalobu zamítl a odvolací soud proto jeho rozsudek jako věcně správný (včetně věcně správného akcesorického výroku o nákladech řízení) podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil. Konstatuje, že v této věci nenastaly mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly postup podle ust. § 150 o.s.ř. a že tedy o náhradě nákladů řízení rozhodl prvostupňový soud správně podle zásady úspěchu ve věci, vyjádřené v ust. § 142 odst. 1 o.s.ř.

20. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy zcela procesně úspěšnému žalovanému vznikly ve stádiu odvolacího řízení náklady spojené s právním zastoupením advokátem podle vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění, platném od [datum] (dále jen „AT“). Ty jsou tvořeny dvěma hlavními úkony po 5 620 Kč [ust. § 11 odst. 1, a to 1x podle písm. d) - vypracování vyjádření k odvolání, a 1x podle písm. g) - účast na jednání dne [datum], když výše je dána ust. § 7 bod 5. AT ve spojení s ust. § 9 odst. 4 písm. b) AT], a dvěma náhradami hotových výdajů po 450 Kč (ust. § 13 odst. 4 AT). Dále byla přiznána 21% daň z přidané hodnoty [ust. § 47 odst. 1, písm. a) zák. č. 235/2004 Sb. v platném znění] z výše uvedených položek ve výši 2 549,40 Kč (ust. § 137 odst. 3 o.s.ř.). Celkové náklady žalovaného tedy činí za tuto část řízení (po zaokrouhlení) 14 690 Kč a jejich náhrada mu byla přisouzena v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.).