o zrušení vyživovací povinnosti

1. Okresní soud v [adresa] (dále jen „soud prvního stupně“ nebo „prvostupňový soud“) svým rozsudkem č.j. [spisová značka] ze dne [datum] počínaje dnem [datum] zrušil vyživovací povinnost žalobce k žalované, naposledy stanovenou jeho rozhodnutím č.j. [spisová značka] ze dne [datum] ve výši 4 500 Kč měsíčně (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

2. Žalobce se svou žalobou, podanou k soudu prvního stupně dne [datum], domáhal, aby byla zrušena jeho vyživovací povinnost k žalované. Tvrdil, že úspěšně ukončila [podezřelý výraz] školu v [adresa], po jejímž absolvování nastoupila na [adresa], kde studium ukončila, aniž by ho o tom informovala a vyslovil názor, že je schopna se sama živit. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že v květnu 2024 skutečně ukončila studium [podezřelý výraz] v [adresa], ale poté úspěšně složila přijímací zkoušky na [adresa], kam však ze [podezřelý výraz] důvodů nenastoupila. Uvedla, že se i přes svůj nepříznivý zdravotní stav zapojila do pracovního procesu formou brigády a od té doby pracuje buď na základě dohody o provedení práce či dohody o pracovní činnosti v [právnická osoba]. Tvrdila, že je od září 2025 studentkou [adresa], kde studuje kombinovanou formu studia a hradí zde školné ve výši 41 000 Kč za akademický rok, když z vydělaných prostředků si platí oblečení, drogerii, kosmetiku a kulturu. Poukazovala na to, že náklady na bydlení, domácnost a jídlo hradí její matka a výživným od žalobce částečně pokrývá své základní životní potřeby během přípravy na budoucí povolání. Další důvody proti zrušení výživného žalovaná spatřovala v okolnostech pocházejících v minulosti z chování žalobce k ní a ze vztahu mezi žalobcem a její matkou.

3. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami a výslechem žalované tak, jak je podrobně uvedeno v odst. 3 až 14 odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl ke skutkovému závěru, uvedenému tamtéž v odst. 15. Odkázal na ust. [Anonymizováno] zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), ust. [Anonymizováno] a ust. § 163 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) a v odst. 19 vysvětlil předpoklady vzniku práva na výživné a odkázal na judikaturu Ústavního soudu. Konstatoval, že žalovaná v květnu 2024 dokončením středního vzdělání s maturitou v oboru praktická sestra získala kvalifikaci, která jí umožňuje opatřit si trvalý příjem peněžních prostředků, ze kterých je schopna samostatně uspokojovat všechny své potřeby a že v souladu se získanou kvalifikací profesi praktické sestry od [datum] fakticky vykonává. Připomněl, že při výkonu práce za polovinu pracovního úvazku, který činí obvykle 40 hodin týdně, dosahuje příjmu ve výši zhruba 18 600 Kč. Konstatoval, že časové nároky současného studia [adresa] v kombinované formě jí evidentně nijak nebrání ve vlastní výdělečné činnosti a v dosažení příjmu ve výši, která by jí umožňovala úhradu jejích potřeb. Poukázal na to, že se jedná o formu studia, která je přímo určena pro studenty, kteří jsou již zaměstnáni, avšak mají zájem si doplnit své vzdělání. Uvedl, že pro závěr o neexistenci práva na výživné není rozhodné, že žalovaná není fakticky zaměstnána na plný úvazek v rámci pracovního poměru a že své zaměstnání realizuje pouze prostřednictvím dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr. Zdůraznil, že vykonává práci v oboru, který jí umožňuje praktické prohloubení studijních znalostí, a je tedy reálný předpoklad, že bude tohoto příjmu dosahovat i do budoucna. Uzavřel, že nejpozději od [datum] byla schopna se sama živit a nejpozději od tohoto data tedy došlo k takové změně poměrů, která odůvodňuje změnu dosud platného rozhodnutí o výživném. Protože se však žalobce domáhal, aby jeho vyživovací povinnost byla zrušena až ke dni [datum], jeho návrhu vyhověl a vyživovací povinnost zrušil počínaje dnem [datum].

4. Proti tomuto rozsudku podala včas odvolání žalovaná s tím, že prvostupňovému soudu vytýkala, že nedostatečné zjistil skutkový stav ohledně její schopnosti se sama živit a namítala, že jeho závěr o její ekonomické soběstačnosti neodpovídá provedeným důkazům. Zdůrazňovala, že žije v domácnosti matky, která hradí veškeré náklady na bydlení i živobytí a že její příjem je nestabilní a nepokrývá ani její základní životní potřeby. Soudu prvního stupně vytýkala, že nevzal v úvahu, že není schopna sama uhradit náklady na studium a další pravidelné výdaje a že nepřihlédl k tomu, že pokud by matka její náklady nenesla, nebyla by schopna uhradit ani základní potřeby (bydlení, živobytí, dopravu, školné, studijní materiály). Poukazovala na to, že napadený rozsudek fakticky přenáší celou finanční zátěž na jediného rodiče, což je v rozporu s principem rovnoměrného podílení se rodičů na výživě dítěte. Připomínala, že studuje kombinovanou formou vysoké školy [podezřelý výraz] směru a že studium je časově náročné, když vyžaduje docházku i odborné praxe. Akcentovala, že prvostupňový soud nesprávně dovodil, že může získat trvalý příjem, který by jí umožnil plnou ekonomickou soběstačnost. Za novou skutečnost označila, že od [datum] pracuje na základě pracovní smlouvy s úvazkem 0,6 a základní mzdou 17 400 Kč, kdy se jedná o úvazek přizpůsobený studiu, nikoli o příjem umožňující samostatné uhrazení životních nákladů. Prvostupňovému soudu dále vytýkala, že nesprávné vyhodnotil její zdravotní stav, zejména skutečnost, že aktuálně nepodstupuje léčbu, aniž by zohlednil, že její přerušení bylo způsobeno finanční nedostupností. Zdůrazňovala, že při hodnocení vhodnosti léčby tedy překročil své odborné kompetence. Ve svém odvolání dále uvedla, že nebylo přihlédnuto k tomu, že se o ní žalobce dlouhodobě nezajímá a neplní rodičovské povinnosti nad rámec soudně stanoveného výživného. Poukazovala na to, že jí navíc po jednání před soudem prvního stupně zaslal zprávu, jejíž obsah je v rozporu s tvrzením o ochotě ji podporovat a vykazuje znaky manipulativního jednání, což zpochybňuje jeho věrohodnost. Dovozovala, že podmínky pro zrušení vyživovací povinnosti nejsou naplněny, neboť je studentkou vysoké školy, má pouze částečný pracovní úvazek s nízkým příjmem, není schopna se sama živit a její životní náklady nadále převážně hradí matka. Navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítne.

5. Žalobce navrhl potvrzení napadeného rozsudku s tím, že žalobu podával z důvodu, že s ním žalovaná nekomunikovala a vůbec mu neřekla, že přestala studovat, když tuto skutečnost se nedozvěděl ani od její zmocněnkyně. Připomínal, že situace se nezměnila ani po vydání rozsudku, neboť s ním žalovaná i nadále nekomunikuje, byť jí poslal finanční příspěvky k Vánocům a narozeninám, za které pouze formálně poděkovala prostřednictvím SMS.

6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že žalovanou uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody [ust. § 205 odst. 2 písm. d), e) a g) o.s.ř.], přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., tj. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Předně zdůrazňuje, že řízení o zrušení vyživovací povinnosti ke zletilému dítěti není řízením opatrovnickým, ale jedná se o řízení sporné, na které dopadají všechny jeho zásady, zejména zásada projednací, na rozdíl od zásady vyšetřovací, která ovládá právě řízení opatrovnické.

8. Podle ust. § 119a odst.1 o.s.ř. je předseda senátu povinen před skončením jednání, s výjimkou věcí uvedených v ust. § 120 odst. 2, účastníky přítomné při jednání poučit, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a že důkazy musí být označeny dříve, než ve věci vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v ust. § 205a, když ust. § 118b, 118c a § 175 odst. 4 část první věty za středníkem tím nejsou dotčena.

9. Pokud jde o doplnění důkazních prostředků žalovanou v rámci podaného odvolání (tj. její pracovní smlouva ze dne [datum] a mzdový výměr ze dne [datum], vzniklé navíc před vyhlášením napadeného rozsudku), musí odvolací soud uvést, že důkazy, které, ač mohla, před soudem prvního stupně neuplatnila, již k prosazení své obrany proti žalobnímu nároku v odvolacím řízení uplatňovat nemůže. Zákon současně vychází z toho, že procesní následky, spojené se zákazem novot v odvolacím řízení, lze účastníku spravedlivě přičíst k tíži pouze tehdy, jestliže si byl v konkrétní věci těchto následků vědom. Vědomí o právních následcích zákon neponechává na tom, zda účastník ve vlastních poměrech zvolí kvalifikované zastoupení a ukládá soudu, aby každému účastníku, tedy i zastoupenému poskytl poučení.

10. Speciální poučovací povinnost, která vyplývá z uplatnění neúplné apelace v odvolacím řízení, jejímž smyslem je poskytnout účastníkům ještě „poslední“ možnost ke splnění povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti v řízení před soudem prvního stupně je zakotvena ve shora citovaném ust. § 119a odst. 1 o.s.ř. Nesplnění poučovací povinnosti podle tohoto zák. ust. může podle ust. § 205a odst. 1 písm. e) o.s.ř. vést k tomu, že se odvolací řízení bude řídit pravidly úplné apelace (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí pod R 61/2002).

11. V projednávané věci však soud prvního stupně po skončení dokazování obě procesní strany řádně poučil podle ust. § 119a odst. 1 o.s.ř. a jestliže ani jedna z nich nenavrhla žádné další důkazy, není možno procesní pasivitu žalované v tomto směru nahrazovat až v odvolacím řízení.

12. V první řadě je třeba odmítnout všechny výtky žalované, že soud prvního stupně nedostatečně a neúplně zjistil skutkový stav.

13. Odvolací soud naopak shledal, že prvostupňový soud provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně, tak jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí „na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

14. Soud prvního stupně tedy vystihl ve svém rozsudku projednávanou problematiku věcně správně a způsobem zcela vyčerpávajícím a náležitým vyložil, které skutečnosti při svém rozhodování vzal za prokázané a které nikoliv, o které opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a jaký z nich učinil závěr o skutkovém stavu spolu s přesvědčivým právním hodnocením (ust. § 157 odst. 2 o.s.ř.). Pokud jde o hodnocení provedených důkazů, tak soud prvního stupně vycházel zcela ze zásady volného hodnocení důkazů, upravené v ust. § 132 o.s.ř. a své závěry zformuloval naprosto jasně, srozumitelně a přesvědčivě. Toto hodnocení tedy nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti.

15. Skutkové závěry soudu prvního stupně jsou tedy správné, odvolací soud je sdílí, v souladu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a dále k věci, se zřetelem k dalším odvolacím námitkám a k nesprávnému právnímu posouzení prvostupňovým soudem, dodává, že se se soudem prvního stupně liší toliko v závěru, od jakého data byla žalovaná schopna se sama živit, jak bude dále uvedeno.

16. Stran povahy řízení o výživném odvolací soud poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], ve kterém Nejvyšší soud ČR konstatoval, že podle předmětu řízení, který je vymezen v žalobním návrhu, lze rozlišit několik druhů řízení o výživném pro zletilé dítě. Předně jde o žalobu, kterou se zletilé dítě domáhá toho, aby soud uložil rodičům povinnost poskytovat mu výživné. V takovém případě jde o žalobu na plnění (výživné) s tím, že pravomocný rozsudek o této žalobě v sobě zahrnuje řešení otázky existence práva a povinnosti (vyživovacího závazku). Žalobou na plnění se zahajuje také řízení, jehož předmětem je snížení nebo zvýšení výživného. Domáhá-li se však rodič, aby soud rozhodl o tom, že zletilému dítěti již právo na poskytování výživného nenáleží (tedy, že právo zletilého dítěte na výživné relativně zaniklo, např. pro jeho schopnost samo se živit, nebo pro rozpor dalšího poskytování výživného s dobrými mravy), jde o určovací žalobu, neboť v takovém případě není předmětem řízení plnění (výživné), ale pouze existence vyživovacího závazku. Z uvedeného rozhodnutí tedy vyplývá, že zánik vyživovacího závazku rodiče k dítěti vzniká i zaniká ex lege s tím, že pokud se rodič domáhá, aby soud rozhodl o tom, že zletilému dítěti již právo na poskytování výživného nenáleží, jde o určovací žalobu, neboť předmětem řízení není plnění v podobě výživného, ale pouze existence vyživovacího závazku. Soud tak svým rozhodnutím, majícím deklaratorní povahu, pouze prohlašuje, že vyživovací povinnost zanikla a k jakému okamžiku se tak stalo.

17. Odvolací soud konstatuje, že v projednávané věci je na straně žalobce dán naléhavý právní zájem podle ust. § 80 o.s.ř. na jím požadovaném určení a s ohledem na dokazování před soudem prvního stupně má za to, že vyživovací povinnost žalobce k žalované trvala až do její maturity, složené dne [datum] (srov. zjištění prvostupňového soudu, uvedené v odst. 4 odůvodnění napadeného rozsudku).

18. Protože žalovaná po maturitě soustavně pracovala, byť své zaměstnání realizovala toliko pouze prostřednictvím dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr (jak správně uzavřel soud prvního stupně), tedy měla kvalifikovanější pracovní zařazení a od [datum] do [datum] dosahovala průměrně 18 620 Kč měsíčně, jedná se o dostatečný závěr, že už byla objektivně schopna se sama živit. Nelze rovněž přehlédnout, že vykonává práci, odpovídající jejímu dosaženému vzdělání, byť je obecně známo, že v [Anonymizováno] je k získání kvalifikace všeobecná sestra nutné studium buď na [podezřelý výraz] nebo na [podezřelý výraz] směru. Další odvolací důvody jsou tedy zcela irelevantní a nemohou zvrátit správné rozhodnutí prvostupňového soudu, že vyživovací povinnost žalobce k žalované zanikla, byť odvolací soud jen upřesnil datum, kdy k této skutečnosti došlo.

19. Jak již bylo shora uvedeno, jedná se o řízení sporné a proto nebylo poté, co byl zjištěn zánik vyživovací povinnosti žalobce k žalované dnem [datum], možno nijak zkoumat, zda v důsledku jejího studia od září 2025 na soukromé vysoké škole došlo k obnovení vyživovací povinnosti či nikoli. Skutečnosti, zda jde o reálnou a cílevědomou přípravu žalované na budoucí povolání, zda toto studium navazuje na její předchozí studium a zvyšuje její kvalifikaci, zda se mu skutečně věnuje a zda je při tom schopna se sama živit, by musely být zjišťovány v případném řízení o novém určení vyživovací povinnosti.

20. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný (včetně věcně správného akcesorického výroku o nákladech řízení) podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

21. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 a 2 o.s.ř., ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy procesně úspěšný žalobce žádné neúčtoval.