o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně č.j. 11 C 258/2020 – 128 ze dne 16. ledna 2024

1. Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“ nebo „prvostupňový soud“) svým rozsudkem č.j. 11 C 258/2020 – 128 ze dne 16. 1. 2024 rozhodl tak, že výrokem I. uznal žalovanou povinnou zaplatit žalobkyni částku 29 050 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 29 050 Kč od [datum] do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem II. jí dále uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 10 800 Kč, k rukám jejího právního zástupce, rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobkyně se domáhala této částky s tím, že představuje náklady za odtah a parkovné motorového vozidla reg. zn. [SPZ], jehož provozovatelem byl původní žalovaný [jméno FO], nar. [datum], trvale bytem [adresa], který zemřel v průběhu řízení, a to dne [datum]. Usnesením prvostupňového soudu č.j. [spisová značka] ze dne [datum] bylo dědictví po zemřelém potvrzeno státu, na který se hledí, jako by byl zákonným dědicem, a bylo proto rozhodnuto, že v řízení bude pokračováno s [Anonymizováno], jako nástupcem původního žalovaného. Žalobkyně tvrdila, že na základě zřizovací listiny je oprávněna hlavním městem Prahou k odstraňování silničních vozidel a jejich vraků z místních komunikací, včetně jejich umístění na střeženém parkovišti a hlídání. Dne [datum] provedla odtah uvedeného motorového vozidla a následně ho umístila na parkovišti, které provozuje. Poté kontaktovala provozovatele vozidla [jméno FO], zaslala mu oznámení o odtahu vozidla a jeho umístění na odtahovém parkovišti, včetně informace o částce za odtah a ceny parkování automobilu, a zároveň ho vyzvala k úhradě částky za provedený odtah a parkovné. Tvrdila, že dlužná částka sestává z ceny odtahu ve výši 1 900 Kč a částky za parkovné, které činí 250 Kč za první až třetí den střežení a 400 Kč za čtvrtý až maximálně sto osmdesátý den po provedení odtahu. Kromě dlužné částky 29 050 Kč dále požadovala úrok z prodlení ve výši 10% ročně ode dne [datum] do zaplacení. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, z obsahu opatrovnického spisu prvostupňového soudu sp. zn. [spisová značka] vyplývá, že ze strany centra [právnická osoba] byl podán podnět na přezkoumání svéprávnosti [jméno FO] s tím, že byl duševně nemocný minimálně v lednu 2018, kdy již nebyl schopen přistupovat k otázkám, týkajících se jeho právního jednání adekvátně. Dovozovala, že tedy v rozhodné době nebyl v důsledku duševní poruchy schopen samostatně právně jednat, plně si neuvědomoval následky svého jednání a nebyl schopen adekvátního jednání ve věci odtahu svého motorového vozidla.

2. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami, včetně svého spisu sp. zn. [spisová značka] tak, jak je podrobně uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl k závěru, že žalobkyně je oprávněna provádět za [Anonymizováno] odtahy vozidel z komunikací na příkaz strážníků [Anonymizováno] a policistů [Anonymizováno], včetně jejich hlídání, a rovněž zajišťování správy a vymáhání neuhrazených pohledávek [Anonymizováno] za odtah a parkovné motorových vozidel. Na základě rozhodnutí strážníka [Anonymizováno] provedla žalobkyně dne [datum] úplný odtah vozidla zn. [Anonymizováno], bez registrační značky, z [adresa] a vozidlo umístila na odstavném parkovišti v [adresa], jehož je provozovatelem. Následnými úkony žalobkyně bylo zjištěno VIN vozidla a v Centrálním registru vozidel byl podle zjištěné reg. zn. vozidla [SPZ]-21 zjištěn jeho provozovatel [jméno FO], [adresa], kdy osoba s tímto jménem neprocházela evidencí [Anonymizováno]. Předmětné vozidlo bylo z parkoviště žalobce vydáno dne [datum] policejnímu orgánu, který na základě oznámení centra [právnická osoba] ze dne [datum] prověřoval okolnosti ztráty vozidla. Teprve poté, když žalobkyně od policejního orgánu zjistila správné jméno provozovatele předmětného vozidla, vyzvala ho k úhradě dlužné částky nákladů za provedený odtah vozidla a parkovné za 69 dnů v celkové výši 29 050 Kč.

3. Soud prvního stupně odkázal na ust. § 45 odst. 1, 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ust. § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) a ust. § 2 vl. nař. č. 351/2013 Sb., když připomněl i judikaturu [Anonymizováno], a to jeho rozsudek sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum] a usnesení sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum] a sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum]. O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), když jejich výši určil podle ust. § 2 odst. 1 vyhl. č. 254/2015 Sb., ust. § 7 bod 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „AT“), ust. § 13 odst. 4 AT, ve spojení s ust. § 137 odst. 3 o.s.ř. a ust. § 149 odst. 1 o.s.ř. Pariční lhůty byly určeny podle ust. § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř. a ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.

4. Konstatoval, že žalobkyně je ohledně uplatněného nároku aktivně věcně legitimována, neboť se jedná o příspěvkovou organizaci, zřízenou zastupitelstvem [Anonymizováno], mezi jejíž oprávnění spadá provádění odstraňování silničních vozidel z místních komunikací, včetně jejich umístění na střeženém parkovišti, a rovněž zajišťování správy a vymáhání neuhrazených pohledávek [Anonymizováno] za odtah a parkovné. Žalovanou označil za pasivně legitimovanou s tím, že předmětem odtahu bylo vozidlo, jehož provozovatel [jméno FO] v průběhu řízení zemřel a dědictví po něm bylo potvrzeno státu, který se stal nástupcem původního žalovaného. Konstatoval, že je bezvýznamné, zda u [jméno FO] byly dány důvody pro omezení jeho svéprávnosti, neboť za vzniklé náklady spojené s odtahem vozidla odpovídá. Připomněl, že z důvodu úmrtí [jméno FO] nakonec nebylo ve věci jeho svéprávnosti rozhodnuto a poté uzavřel, že ani předložené lékařské zprávy z minulého období nemohou ovlivnit závěr o jeho objektivní odpovědnosti za provedený odtah jeho vozidla.

5. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včas odvolání a předem připomínala, že bylo prokázáno, že [jméno FO] byl dne [datum], kdy žalobkyně provedla odtah předmětného motorového vozidla, duševně nemocný. Konstatovala, že z provedených důkazů je zřejmé, že byl duševně nemocný minimálně v lednu 2018, když nebyl již v minulosti schopen adekvátně přistupovat k otázkám, týkajících se jeho právního jednání. Poukazovala na ust. § 2920 a násl. o.z. a odkazovala na rozsudek [Anonymizováno] sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum]. Dovozovala, že chybí-li u duševně nemocného (či nezletilého) rozpoznávací či ovládací složka, zásadně jejich povinnost k náhradě škody nenastupuje, nejde-li o zcela výjimečný případ, kdy je podle ust. § 2090 odst. 2 o.z. spravedlivé, aby vzhledem k majetkovým poměrům škůdce a poškozeného byla deliktně nezpůsobilým osobám povinnost k náhradě přesto uložena. Soudu prvního stupně vytýkala, že zamítl její návrh na provedení důkazu výslechem [tituly před jménem] [jméno FO], zástupce ředitele a právníka společnosti [právnická osoba], přestože by jejich provedením byly ozřejměny okolností sepisu plné moci [jméno FO], tj. z jakého důvodu a z podnětu koho se domov započal automobilem [jméno FO] zabývat a sepsal mu plnou moc. Poukazovala na to, že tento nebyl schopen vozidlo sám „obstarat“ z důvodu tělesného a zejména duševního stavu. Protože tedy nebyl v rozhodné době v důsledku duševní poruchy schopen samostatně právně jednat, plně si neuvědomoval následky svého jednání a nebyl schopen adekvátního jednání ve věci odtahu svého motorového vozidla, neboť byl stižen duševní poruchou, dovozovala, že neodpovídá za způsobenou škodu. Navrhla změnu rozsudku soudu prvního stupně tak, aby byla žaloba zamítnuta.

6. Žalobkyně se k odvolání vyjádřila tak, že navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. Poukazovala na to, že žalovaná argumentovala de facto jen tím, že byl [jméno FO] duševně nemocný, ale toto tvrzení označila za účelové. Zdůrazňovala, že z obsahu spisu vyplývají okolnosti, že [jméno FO] byl příčetný minimálně ve vztahu k údržbě automobilu a starání se o něj. Připomínala, že se sám vyjádřil k podané žalobě a měsíc před odtahem vozidla dal ověřenou plnou moc pracovnici ústavu, ve kterém byl umístěn, protože nebyl sám schopen, patrně fyzicky, své vlastní auto přeparkovat. Konstatovala, že pokud by ústav jednal podle plné moci, k odtahu vozidla by nikdy nedošlo a opomenutí pracovnice ústavu nelze přičítat k tíži ani [jméno FO] ani žalobkyni. Stran zdravotního stavu [jméno FO] akcentovala, že v květnu 2019 byl proveden jeho výslech na policii, který byl zcela normální a spontánní a na policii nebylo zjištěno nic, co by naznačovalo, že by [jméno FO] nevnímal okolnosti této věci. Dovozovala, že by žalovaná mohla možná žalovat nějaký regres vůči zdravotnímu ústavu, kde byl [jméno FO] umístěn, ale že by to nemělo žádný význam ve vztahu k ní. Stran rozsudku [Anonymizováno], na který žalovaná ve svém odvolání poukazovala, uvedla, že se nevztahuje na projednávanou věc, neboť se zde jedná o objektivní odpovědnost a není zde nutné zavinění.

7. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že žalovanou uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody [ust. § 205 odst. 2 písm. e), g) o.s.ř.], přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., tj. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

8. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně tak, jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením [Anonymizováno] sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí „na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

9. Skutkové závěry soudu prvního stupně jsou tedy správné, odvolací soud je sdílí, v souladu s výše citovaným usnesením [Anonymizováno] v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a dále k věci, se zřetelem k odvolacím námitkám, zdůrazňuje:

10. [jméno FO] byl klientem domova [právnická osoba] od [datum], když předtím byl v důsledku svého psychického onemocnění umístěn v psychiatrické léčebně [adresa], kam byl po zhoršení svého zdravotního stavu znovu vrácen dne [datum]. Dne [datum] udělil [jméno FO] plnou moc sociální pracovnici domova [právnická osoba] [tituly před jménem], aby ho zastupovala při zajištění likvidace osobního automobilu [Anonymizováno] na jeho náklady, kdy vozidlo má zaparkované před jeho domem na adrese [adresa]. Toto zmocnění platilo také k zastupování na příslušném [Anonymizováno], včetně podpisu případných dalších písemností, souvisejících s ukončením provozu tohoto vozidla. Odtah vozidla byl žalobkyní uskutečněn dne [datum] a dne [datum] [jméno FO] ohlásil na [Anonymizováno] odcizení vozidla. Dne [datum] byl žalobkyní vyzván k zaplacení částky 29 050 Kč.

11. Je třeba přisvědčit správnosti závěru soudu prvního stupně, že je dána věcná legitimace u obou účastnic řízení (u žalobkyně aktivní a u žalované pasivní, kdy dědictví po zemřelém [jméno FO] bylo potvrzeno [Anonymizováno]). Odvolací soud vyslovuje souhlas s prvostupňovým soudem i v právním posouzení, kdy nárok žalobkyně skutečně spadá pod ust. § 45 odst. 1, 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů. Soud prvního stupně vyšel správně i z judikatury [Anonymizováno], kterou v odůvodnění napadeného rozsudku (odst. 27 a 28). Se soudem prvního stupně se ztotožňuje rovněž v tom, že ani předložené lékařské zprávy z minulého období nemohou ovlivnit závěr o objektivní odpovědnosti [jméno FO] za provedený odtah jeho vozidla.

12. Prvostupňový soud však pochybil, pokud nezohlednil všechny skutečnosti, které z provedených důkazů zjistil. Nelze totiž přehlédnout fakt, že se [jméno FO] narodil dne [datum] a že mu tedy v době, kdy došlo k odtahu jeho vozidla, bylo 84 let a že trpěl velkými psychickými problémy, pro které byl dokonce umístěn i v psychiatrické léčebně a nakonec u něho došlo i k zahájení řízení o omezení svéprávnosti.

13. [tituly před jménem] [jméno FO] ve své lékařské zprávě ze dne [datum] uvedl, že [jméno FO] není schopen vyhodnotit situaci a posoudit důsledky svého jednání a není ani schopen přijmout a vyhodnotit reálný stav vozu ani možnosti nakládání s ním, ani jiné aktuální problémy, které se ho týkají a doporučil proto posouzení jeho duševního stavu znalcem.

14. Bez ohledu na závěry této zprávy se odvolací soud ztotožňuje s názorem žalobkyně, že [jméno FO], byť trpěl vážnou duševní poruchou, se ve vztahu ke svému automobilu choval racionálně a naprosto logicky. Evidentně si byl totiž vědom stavu svého vozidla a proto dne [datum] udělil plnou moc sociální pracovnici domova [právnická osoba], aby ho zastupovala při zajištění likvidace osobního automobilu. Protože ta, zcela evidentně, nepřistoupila k řešení této situace ihned, lze důvodně dovozovat, že poté, co nebyl předmětný automobil dohledán na místě, označeném [jméno FO], přistoupil tento k oznámení o jeho krádeži, učiněné dne [datum] na [Anonymizováno], jak to zjistil soud prvního stupně.

15. Podle ust. § 2 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), lze každé ustanovení soukromého práva vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání. Rozejde-li se výklad jednotlivého ustanovení pouze podle jeho slov s tímto příkazem, musí mu ustoupit. Podle odst. 3 tohoto zákonného ustanovení nesmí být výklad a použití právního předpisu v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

16. Podle ust. § 3 odst. 1 o.z. chrání soukromé právo důstojnost a svobodu člověka i jeho přirozené právo brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu blízkých takovým způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu druhým. Podle odst. 2 písm. c) věta před středníkem spočívá soukromé právo zejména na zásadách, že nikdo nesmí pro nedostatek věku, rozumu nebo pro závislost svého postavení utrpět nedůvodnou újmu.

17. Za dobré mravy lze, jak již [Anonymizováno] několikrát judikoval, považovat souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými mravními i morálními zásadami demokratické společnosti (srov. např. usnesení sp. zn. [Anonymizováno]).

18. Jak již konstatoval [Anonymizováno] (např. usnesení č.j. [spisová značka] ze dne [datum]), patří ust. § 2 odst. 3 o.z. k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu.

19. Ust. § 2 odst. 3 o.z. zakotvuje zásadu dobrých mravů jako obecný princip, ovládající výklad i aplikaci občanskoprávních norem, ke kterému je třeba přihlížet i při vydání konstitutivního rozhodnutí. Soud tedy výjimečně může, s odkazem na princip dobrých mravů, nepřiznat právo, které vyplývá z hmotněprávního zákonného ustanovení.

20. S ohledem na výše uvedené skutečnosti, zjištěné správně prvostupňovým soudem, má odvolací soud za to, že přiznání zažalovaného nároku žalobkyni by bylo v rozporu s dobrými mravy. Nelze totiž přehlédnout skutečnost, že právní předchůdce žalované, tedy [jméno FO], učinil ještě před odtahem svého vozidla všechny nutné kroky k jeho likvidaci, které mu v té době umožňoval jeho věk a zdravotní stav. To, že jeho zmocnitelka neprovedla ihned kroky, k nimž byla zmocněna, není možno klást k tíži [jméno FO], potažmo jeho právní nástupkyni.

21. Soud prvního stupně tedy pochybil, když k uvedeným skutečnostem nepřihlédl a odvolací soud proto jeho rozsudek podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. změnil tak, že z výše uvedených důvodů žalobu zamítl.

22. S ohledem na to konstatuje, že tímto postupem v této věci nastaly mimořádné okolnosti, které odůvodňují postup podle ust. § 150 o.s.ř.

23. Podle tohoto zákonného ustanovení platí, že jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

24. Uvedené zákonné ustanovení je výjimkou z pravidla, kterou je nutno vykládat restriktivně (srov. např. usnesení [Anonymizováno] sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], publikované pod číslem 2/2014 Sbírky rozhodnutí) a taktéž patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.

25. Odvolací soud připomíná, že z ustálené rozhodovací praxe [Anonymizováno] lze vyvodit, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku. Pokud tedy obecný soud rozhodne o náhradě nákladů řízení ve zjevném nesouladu s výrokem meritorní věci, je nutno to označit za postup, který porušuje principy základního práva na spravedlivý proces z hlediska článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. např. nález sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum]). Pro rozhodování o náhradě nákladů řízení zpravidla platí podle ust. § 142 o.s.ř. zásada úspěchu ve věci (jako zásada hlavní) doplněná v souladu s ust. § 146 odst. 2 o.s.ř. zásadou zavinění.

26. [Anonymizováno] již judikoval, že poměřovat úspěch a neúspěch ve věci nelze jen tím, jak bylo o konkrétním návrhu rozhodnuto, ale je třeba jej posuzovat v širších souvislostech. V nálezu [Anonymizováno] ČR sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum] pak [Anonymizováno] zdůraznil, že ani rozhodování o nákladech řízení nesmí být jen mechanickým posuzováním výsledku sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení.

27. V těchto souvislostech odvolací soud připomíná dále i názor [Anonymizováno] o tom, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodovat o náhradě nákladů řízení podle výsledku sporu, nýbrž vždy pečlivě zvážit, zda neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Citované zákonné ustanovení obsahuje relativně neurčitý pojem (slovní spojení) „účelné“ uplatňování nebo bránění práva; při jeho výkladu je třeba zohlednit okolnosti, které by byly jakkoliv právně významné pro rozhodování ve věci, nemusí ještě bez dalšího dávat odpověď i na otázku spravedlnosti rozhodnutí o nákladech řízení. V této souvislosti pak odvolací soud připomíná i zásadu vyslovenou [Anonymizováno] o tom, že obecný soud je povinen vždy mít na zřeteli účel soudního řízení, tedy poskytování soudní ochrany právům (článek 90 Ústavy).

28. Ust. § 150 o.s.ř. tedy umožňuje soudu, aby ve zcela výjimečných případech z důvodu hodných zvláštního zřetele účastníku, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, tuto náhradu zcela nebo zčásti nepřiznal. Závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí pak vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v prvé řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení, přičemž bere na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Samozřejmě je nutno pečlivě zvážit i okolnosti, které vedly k soudnímu řízení, k postoji účastníků v průběhu řízení a další.

29. Jak již bylo výše uvedeno, má odvolací soud za to, že s ohledem na důvody, které ho vedly k zamítnutí žaloby, tj. odkaz na dobré mravy, kdy nárok žalobkyně byl dán, se právě v tomto případě jedná o případ, který odůvodňuje postup podle ust. § 150 o.s.ř.

30. Použití ust. § 150 o.s.ř. se tak odvolacímu soudu jeví spravedlivým a proto procesně úspěšné žalované nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.