o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami č.j. 21 C 141/2023 – 61 ze dne 10. ledna 2024

1. Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“ nebo „prvostupňový soud“) svým rozsudkem č.j. 21 C 141/2023 – 61 ze dne 10. 1. 2024 rozhodl tak, že výrokem I. zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že ke dni 28. 4. 2016 patřil pozemek parc. č. [Anonymizováno], trvalý travní porost, katastrální území a obec [adresa], zapsaný na LV č. [hodnota] u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště [adresa], do společného jmění manželů [jméno FO], narozené [Anonymizováno], a [jméno FO], narozeného [Anonymizováno] Výrokem II. uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 8 228 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce. Žalobkyně se domáhala požadovaného určení s tím, že na základě usnesení Okresního soudu v Příbrami č. j. [spisová značka] ze dne [Anonymizováno] nabyla vlastnictví nemovitostí, nacházejících se v přímém sousedství s předmětným pozemkem, když v okamžiku nabytí vlastnického práva byl k těmto pozemků připojen plotem i předmětný pozemek. Tvrdila, že tomu tak je již po dobu více jak padesát let a dovozovala, že její právní předchůdci – rodiče [jméno FO] a [jméno FO] k němu vydrželi vlastnické právo. Poukazovala na to, že jako pozůstalá podala žalobu z důvodu nejistoty ohledně další budoucnosti jejího majetku, a že je dán její naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k vydrženému pozemku, i s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR. Uvedla, že na základě rozhodnutí soudu v projednávané věci by bylo zahájeno dodatečné projednání pozůstalosti, týkající se předmětného pozemku a žalobkyně by v tomto řízení mohla být určena jeho vlastníkem. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že v ní absentují náležitá skutková tvrzení a že by se otázka vydržení měla posuzovat podle tzv. starého občanského zákoníku, a to s ohledem na údajný konec vydržecí doby. Poukazoval na to, že žalobkyně není ve věci aktivně věcně legitimována, neboť není universálním právním nástupcem [jméno FO], když dědiců bylo více, byla uzavřena dědická dohoda a není tak zřejmé, jak by se dědicové dohodli. Namítal rovněž nedostatek tvrzení žalobkyně ohledně dobré víry jejích rodičů s tím, že se jedná o samostatnou parcelu, která není funkčně spojena s pozemky v jejím vlastnictví.

2. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami tak, jak je podrobně uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl k závěru, že žalovaný je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník předmětného pozemku. [jméno FO] zemřela [Anonymizováno] a v dědickém řízení o její pozůstalosti, vedeném Okresním soudem v Příbrami pod sp. zn. [spisová značka], nebyl předmětný pozemek projednán. Usnesením č.j. [spisová značka] ze dne [Anonymizováno], které nabylo právní moci dne [Anonymizováno] soud mimo jiné schválil dohodu o vypořádání společného jmění manželů, uzavřenou dne [Anonymizováno] dědici [jméno FO], žalobkyní a její sestrou [jméno FO]. Podle ní do pozůstalosti připadají pozemky parc. č. [Anonymizováno] o výměře 401 m2, druh pozemku zahrada, pozemku parc. č. [Anonymizováno], druh pozemku zastavěná plocha a nádvoří, pozemek parc. č. [Anonymizováno], o výměře 255 m2, druh pozemku ostatní plocha, způsob využití zeleň, pozemek parc. č. [Anonymizováno], o výměře 61 m2, druh pozemku zastavěná plocha a nádvoří, všechny zapsané pod číslem LV [Anonymizováno] u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště [adresa] a pozůstalému [jméno FO] připadá finanční hotovost ve výši 10 000 Kč. Soud schválil dohodu o rozdělení pozůstalosti, uzavřenou dne [Anonymizováno] uvedenými dědici, podle níž žalobkyně dědí výše uvedené pozemky a [jméno FO] dědí služebnost bytu a služebnost užívání, šatstvo, prádlo, obuv, s tím, že hradil náklady pohřbu ve výši 10 649 Kč, [jméno FO] z pozůstalosti nic nenabývá, ani výplatu svého dědického podílu v penězích. [jméno FO] zemřel dne [Anonymizováno] a usnesením č.j. [spisová značka] ze dne [Anonymizováno] soud prvního stupně mj. řízení o pozůstalosti zastavil z důvodu, že zemřelý zanechal majetek nepatrné hodnoty a vypravitelkou pohřbu byla žalobkyně.

3. Soud prvního stupně odkázal na ust. § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), ust. § 193 zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z.ř.s.“) a na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu ČR a konstatoval, že se dědicové mohou za stávající právní úpravy svých práv domáhat rovněž žalobou mimo řízení o pozůstalosti. Uvedl, že uplatnit svá práva žalobou mimo řízení o pozůstalosti podle ust. § 189 z.ř.s. sice dědic může ještě před skončením řízení o pozůstalosti, ale že předpokladem je, že jde o práva k majetku, k němuž soud v řízení o pozůstalosti při projednání pozůstalosti v důsledku neshody dědiců na rozhodných skutečnostech nepřihlížel. Konstatoval, že cílem podané žaloby je „vyřešit předběžnou otázku pro na toto řízení navazující řízení o dodatečném projednání pozůstalosti po [jméno FO] podle ust. § 193 z.ř.s. a na to navazujícím řízení o pozůstalosti [jméno FO], zahájené podle ust. § 192 z.ř.s., kdy výsledkem těchto řízení má být zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí žalobkyně – jakožto dědičky [jméno FO] a [jméno FO] – k předmětnému pozemku“. Uvedl, že pokud by tato otázka byla v projednávané věci odpovězena, nebyla by [jméno FO], jako dědic po [jméno FO] (tudíž ani pozůstalostní soud) v řízení o dodatečném projednání její pozůstalosti tímto závěrem vázána, neboť není účastníkem řízení v projednávané věci. Připomněl, že by totiž účastníkům řízení o pozůstalosti nic nebránilo uzavřít novou dohodu o vypořádání společného jmění manželů a uzavřel, že nebyla-li [jméno FO] v projednávané věci účastníkem řízení, trpí žaloba nedostatkem věcné legitimace.

4. Prvostupňový soud uvedl, že i kdyby byl nedostatek věcné legitimace zhojen, nebylo by možné žalobě vyhovět, neboť žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Poukázal na to, že vlastnické právo může dědic uplatňovat vůči třetí osobě až poté, co byl předmět vlastnictví jako součást pozůstalosti projednán v dědickém řízení, případně v řízení podle ust. § 193 z.ř.s., či mimo pozůstalostní řízení podle ust. § 189 z.ř.s., a to pouze za splnění předpokladu, že jde o práva k majetku, k němuž soud v řízení o pozůstalosti při projednání pozůstalosti v důsledku neshody dědiců na rozhodných skutečnostech nepřihlížel. Uvedl, že je tomu proto, že do právní moci rozhodnutí v uvedených řízeních dědic majetek zůstavitele nenabývá. Poukázal na to, že předmětem řízení je vyřešení toliko jedné z předběžných otázek k určení vlastnictví žalobkyně k předmětnému pozemku, a sice to, zda předmětný pozemek spadal ke dni smrti [jméno FO] do společného jmění manželů. Uvedl, že i kdyby bylo na tuto otázku zodpovězeno kladně, nebyly by zodpovězeny na to navazující předběžné otázky, zda pozemek patřil do pozůstalosti [jméno FO], zda pozemek (nebo podíl na něm) spadal do pozůstalosti [jméno FO] a zda žalobkyně byla universální právní nástupnicí [jméno FO] a [jméno FO]. Konstatoval, že žalobkyní požadované určení není – samo o sobě – způsobilé odstranit stav ohrožení práva ani nezjedná efektivně jistotu v právním vztahu účastníků. Uvedl, že jako efektivní může být pouze takové určení, jímž by mohly být vyřešeny všechny uvedené otázky a na základě kterého by do katastru nemovitostí mohlo být zapsáno přímo vlastnické právo žalobkyně. Zdůraznil, že žalobkyní navrhovaným postupem by vstupoval do příslušnosti soudu v řízení o pozůstalosti, neboť uznáním naléhavého právního zájmu na takové žalobě by bylo předjímáno rozhodnutí pozůstalostního soudu o tom, zda je majetek součástí pozůstalosti, přičemž jedinými výjimkami z tohoto postupu by měly být řízení podle ust. § 189 z.ř.s., a takový postup by byl v rozporu s jím citovanou judikaturou. Uvedl, že se v projednávané věci jeví jako efektivní právní institut návrh na dodatečné projednání pozůstalosti po [jméno FO] podle ust. § 193 odst. 2 z.ř.s., případně na to navazující řízení o pozůstalosti [jméno FO], a teprve na to případně navazující řízení o určení vlastnického práva žalobkyně. Vyslovil názor, že řízení podle ust. § 193 odst. 2 z.ř.s. za účinné právní úpravy nemusí předcházet řízení o určení existence vlastnického práva zůstavitele ke dni jeho smrti a pozůstalostní soud (pověřený soudní komisař) – bylo-li mu osvědčeno vlastnictví zůstavitele ke dni jeho smrti – projedná majetek jako součást pozůstalosti, případně, je-li aktivum mezi dědici sporné, účastníka odkáže na podání žaloby.

5. O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 151 o.s.ř., za použití ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., když jejich výši určil podle ust. § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „AT“), ust. § 7 bodu 5. AT a ust. § 13 odst. 4 AT, ve spojení s ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.

6. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání a předně namítala, že je v rozporu s legitimním očekáváním, které jí plynulo z judikatury vrcholných soudů, ale i z rozhodovací praxe tuzemských obecných soudů a napadený rozsudek se jeví jako překvapivý. Odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a soudu prvního stupně, jakož i Okresního soudu v Jihlavě a dovozovala, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Pokud ji prvostupňový soud vytkl, že měla postupovat v rámci pozůstalostního řízení podáním návrhu na dodatečné projednání pozůstalosti, a nikoliv způsobem, který byl zvolen v rámci této věci, tak uvedla, že o předmětném návrhu rozhodl soudní komisař, notář [tituly před jménem] [jméno FO], a to usnesením č.j. [spisová značka] ze dne [Anonymizováno], které nabylo právní moci dne [Anonymizováno]. Konstatovala, že jím byl návrh na dodatečné řízení o pozůstalosti zamítnut z důvodu, že „zde není žádný majetek zůstavitelky nově najevo vyšlý, který by bylo možno v tomto řízení projednat“. Zdůrazňovala, že zvolila oba způsoby, jak se domoci svého práva, přičemž jak soudní komisař, tak soud prvního stupně, jí odkázali na druhý způsob řešení a dvě rozhodnutí k meritu věci jsou tak v přímém rozporu. Dovozovala, že jí zvolené řešení v podobě podání žaloby na určení, je řešením efektivním a přiměřeným, což se odrazuje i na existenci naléhavého právního zájmu. Prvostupňovému soudu vytýkala, že jeho otázku posoudil nesprávně s tím, že je u ní dán naléhavý právní zájem, což osvědčila především meritem věci a vedením pozůstalostního řízení, vedeného u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. [spisová značka]. Připomínala, že pravděpodobně vzhledem k závěru o tom, že jí nesvědčí naléhavý právní zájem, se prvostupňový soud vůbec nezabýval meritem věci, když v rámci rozsudku absentuje jakákoliv úvaha nad oprávněností a důvodností podané žaloby. Odvolatelka ve svém odvolání dále uváděla, že jí soud prvního stupně nepřiléhavým procesním způsobem neumožnil doplnit svá tvrzení, čímž dospěl k nesprávným právním závěrům. Za nesprávný označila i výrok o náhradě nákladů řízení a navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7. Žalovaný navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. Uvedl, že námitka rozporu napadeného rozsudku s legitimním očekáváním žalobkyně, které má plynout z judikatury vrcholných soudů, neobstojí, neboť její úvahy, odkazující na judikatorní závěry či rozhodnutí prvostupňových soudů, jsou zcela nepřiléhavé a je předčasné je aplikovat, dokud nebude prokázán její naléhavý právní zájem. Připomněl, že soud prvního stupně sice nehodnotil důkazy k otázce splnění podmínek samotného vydržení, avšak skutková tvrzení obsažená v žalobě byla natolik obecná, že při zběžném hodnocení by žalobkyně s takovou argumentací stěží obstála. K námitce, že postupovala podle nastíněného postupu prvostupňového soudu a podala návrh na dodatečné projednání dědictví, který byl zamítnut, uvedl, že nemůže obstát, neboť se soud prvního stupně při své úvaze o možném postupu žalobkyně správně řídil ust. § 193 odst. 2 z.ř.s. Stran tvrzení žalobkyně, že je dědičkou po svých rodičích, připomněl, že by musela být universální dědičkou, aby byla naplněna podmínka její věcné legitimace a aby tak byl dán její naléhavý právní zájem. Poukazoval na to, že v řízení po [jméno FO] byla mezi dědici uzavřena nejprve dohoda o vypořádání společného jmění manželů a dohoda o rozdělení pozůstalosti, kdy dědici byla žalobkyně, [jméno FO] a [jméno FO]. Zdůrazňoval, že v rámci této dohody se stali dědici všichni zúčastnění a dohodli se na rozdělení zůstavitelčina majetku a je tedy bez významu, co kdo z dědictví nabyl, protože dědici se stali všichni uvedení. Akcentoval, že se tedy žalobkyně nestala univerzální dědičkou po [jméno FO], ale pouze jedním z dědiců a že automaticky neplatí, že jakýkoli dodatečně najevo vyšlý majetek by v rámci dědictví připadl žalobkyni, o kterýžto „fakt“ žalobkyně opírá svůj naléhavý právní zájem. Zdůrazňoval, že žalobkyně neprokázala, že by byla univerzálním dědicem ani po svém otci [jméno FO]. Pokud žalobkyně prvostupňovému soudu vytýkala, že se nezabýval meritem věci a neposoudil oprávněnost a důvodnost podané žaloby, označil tuto námitku za nicotnou. Poukazoval na to, že se soud prvního stupně oprávněností a důvodností žaloby obsáhle zabýval v celém podrobném odůvodnění napadeného rozsudku. Vyslovil přesvědčení, že se prvostupňový soud nedopustil žádných procesních vad, neboť postupoval procesně konformním způsobem a procesní práva žalobkyně nebyla nijak krácena. Uzavřel, že v řízení bylo prokázáno a v napadeném rozsudku řádně zdůvodněno, že žalobkyně podala žalobu předčasně, aniž by se otázkou nároku ke spornému pozemku zabýval zákonem předpokládaným způsobem pozůstalostní soud. Dovozoval, že ke dni podání žaloby nemohla mít žalobkyně jistotu, že je k podání žaloby věcně legitimována a ani nebyla, neboť nebylo v řízení prokázáno, že by žalobkyně sama byla univerzální dědičkou osob, v jejichž prospěch určení vlastnického práva žádá, kdy závěrem tohoto řízení o určení vlastnického práva by nebyli vázáni případní ostatní dědicové. Poznamenal, že i kdyby žalobkyně ve všech aspektech, které soud prvního stupně zhodnotil jako nedostatečné, svůj naléhavý právní zájem prokázala, nastala by povinnost žalobkyně unést břemeno řádně tvrdit a prokázat vydržení předmětného pozemku v kontextu konkrétních skutkových okolností.

8. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že žalobkyní uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody [ust. § 205 odst. 2 písm. c), e) a g) o.s.ř.], přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., tj. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně tak, jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [Anonymizováno] podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí „na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

10. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou tedy správné, odvolací soud je sdílí, v souladu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a dále k věci, se zřetelem k odvolacím námitkám, dodává:

11. [jméno FO], matka žalobkyně, zemřela dne [Anonymizováno]. Soud prvního stupně správně zjistil, že v dědickém řízení o její pozůstalosti, které před ním bylo vedeno pod sp. zn. [spisová značka], nebyl sporný pozemek projednán. Usnesením č.j. [spisová značka] ze dne [Anonymizováno], které nabylo právní moci dne [Anonymizováno], byla výrokem II. schválena dohoda o vypořádání společného jmění manželů, uzavřená téhož dne dědici, a to [jméno FO], otcem žalobkyně, žalobkyní a [jméno FO], sestrou žalobkyně. Podle této dohody do pozůstalosti připadají pozemky parc. č. [Anonymizováno], zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je rodinný dům (v katastru nemovitostí zapsaný jako budova bydlení) č.p. [Anonymizováno], příslušný k části obce [adresa], pozemek parc. č. [Anonymizováno], zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je garáž bez č.p./č.e., a pozemky parc. č. [Anonymizováno], zahrada a [Anonymizováno], ostatní plocha v katastrálním území [adresa], zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj. Katastrální pracoviště [adresa] na LV č. [hodnota] pro obec a katastrální území [adresa], se všemi součástmi a s příslušenstvím, a to zejména vodovodními, kanalizačními, plynovými a elektro přípojkami a venkovními úpravami a pozůstalému manželovi připadá finanční hotovost ve výši 10 000 Kč. Výrokem IV. byla schválena dohoda uvedených dědiců o rozdělení pozůstalosti, podle níž žalobkyně dědí pozemky uvedené ve výroku II., [jméno FO] dědí služebnost bytu a služebnost užívání, šatstvo, prádlo, obuv, s tím, že hradil náklady pohřbu ve výši 10 649 Kč a [jméno FO] z pozůstalosti nic nenabývá, ani výplatu svého dědického podílu v penězích.

12. Spor o tom, zda součástí dědictví po zůstaviteli je určitá věc (movitá či nemovitá) se v občanském soudním řízení typově řeší právě žalobou dědiců na určení, že zůstavitel byl v den svého úmrtí vlastníkem věci; je tomu tak právě proto, že je-li zde více dědiců a dědictví ohledně sporné věci nebylo vypořádáno, nemohou se dědicové bez dalšího domáhat určení, že jsou (spolu)vlastníky věci. Podle konstantní judikatury se tedy dědic může domáhat určení, že zůstavitel byl ke dni úmrtí vlastníkem věci (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] ze dne [Anonymizováno], publikovaný v Soudních rozhledech č. 6/2001).

13. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že nebyla-li [jméno FO], sestra žalobkyně a dcera zůstavitelů, v této věci účastníkem řízení, trpí žaloba nedostatkem věcné legitimace, když jeho odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [Anonymizováno] byl důvodný.

14. Doplňuje, že řízení o této žalobě se musí účastnit na straně žalující všichni dědici, jinak je dán nedostatek věcné legitimace. Postavení jednotlivých dědiců ve sporu pak bude vyplývat z jejich postoje k tomu, zda tvrzené vlastnictví zůstavitelů ke spornému pozemku patří nebo nepatří do aktiv dědictví. Je tedy zřejmé, že se vedle aktivně věcně legitimované žalobkyně musí tohoto řízení účastnit nejen žalovaná, která je v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník sporného pozemku, ale i [jméno FO], jako další dědička [jméno FO].

15. V dalším pak odvolací soud zcela odkazuje na závěry, uvedené v odst. 11 až 14 odůvodnění napadeného rozsudku se zdůrazněním, že žalobkyně a její sestra [jméno FO] nebudou mít aktivní věcnou legitimaci, pokud nebude prokázáno, že jsou dědičky sporného pozemku.

16. Pokud žalobkyně připomínala, že soudní komisař, notář [tituly před jménem] [jméno FO] usnesením č.j. [spisová značka] ze dne [Anonymizováno], které nabylo právní moci dne [Anonymizováno], zamítl její návrh na dodatečné projednání dědictví, není jeho závěr, obsažený v odst. 7 tohoto usnesení v rozporu se závěrem, uvedeným v odst. 10 napadeného rozsudku. Odvolací soud proto opakovaně připomíná, že se řízení o této žalobě neúčastnila [jméno FO], jakožto dědička obou zůstavitelů.

17. Se žalobkyní nelze souhlasit, pokud dovozovala, že soud prvního stupně rozhodl v rozporu s jejím legitimním očekáváním, neboť závěry rozsudků Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [Anonymizováno] a sp. zn. [spisová značka] ze dne [Anonymizováno] a usnesení sp. zn. [spisová značka] ze dne [Anonymizováno], skutkově nedopadají na projednávanou věc.

18. Pokud jde o rozsudky Okresního soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka] ze dne [Anonymizováno] a soudu prvního stupně sp. zn. [spisová značka] ze dne [Anonymizováno], tak rovněž nedopadají skutkově na projednávanou věc, když navíc rozhodly tyto soudy především s ohledem na vyhodnocení jedinečných okolností jimi projednávaných případů, a proto není možné jejich závěry zobecňovat a považovat za východisko pro posuzování této věci. Těmito rozhodnutími navíc nejsou jiné soudy nijak vázány, neboť v českém právu neexistuje tzv. precedens, jak je tomu v právu anglosaském.

19. Soudu prvního stupně nelze vytknout, že se nezabýval meritem věci, neboť za situace, kdy shledal nedostatek právního zájmu na straně žalobkyně a nedostatek věcné legitimace pro absenci [jméno FO] v tomto řízení, tak ani postupovat nemohl.

20. Důvodnou není ani další odvolací námitka, že prvostupňový soud „neposkytl žalobkyni lhůtu k označení dalších důkazů za účelem doplnění tvrzení a důkazů k náležitému právnímu zájmu na její straně“. Pokud by totiž takovýto postup soud prvního stupně zvolil, byl by v rozporu s procesní ekonomií, protože naléhavost právního zájmu vyplývá vždy přímo z žalobních tvrzení a zde byl navíc nedostatek věcné legitimace.

21. Ve světle výkladu podaného prvostupňovým soudem proto odvolací námitky žalobkyně směřující k nesprávnému právnímu posouzení věci nemohou nikterak obstát.

22. Soud prvního stupně tedy nikterak nepochybil, když žalobu zamítl a odvolací soud proto jeho rozsudek jako věcně správný (včetně věcně správného akcesorického výroku o nákladech řízení) podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil. Konstatuje, že v této věci nenastaly mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly postup podle ust. § 150 o.s.ř. a že tedy o náhradě nákladů řízení rozhodl prvostupňový soud správně podle zásady úspěchu ve věci, vyjádřené v ust. § 142 odst. 1 o.s.ř.

23. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy zcela procesně úspěšnému žalovanému vznikly ve stádiu odvolacího řízení náklady spojené s právním zastoupením advokátem podle vyhl. č. 177/1996 Sb. Ty jsou tvořeny dvěma hlavními úkony, účtovanými po 2 500 Kč [ust. § 11 odst. 1, a to 1x podle písm. d) - vypracování vyjádření k odvolání, a 1x podle písm. g) - účast na jednání dne 17. 7. 2024, když výše byla účtována podle ust. § 7 bod 5. AT ve spojení s ust. § 9 odst. 3 písm. a) AT] a dvěma náhradami hotových výdajů po 300 Kč (ust. § 13 odst. 4 AT). Žalovanému dále náleží náhrada za promeškaný čas podle ust. § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT za čtyři načaté půlhodiny po 100 Kč. Další náklady tvoří cestovné ve výši 1 107,05 Kč (srov. ust. § 13 odst. 5 AT ve spojení s ust. § 157 zákoníku práce) za cestu [adresa] a zpět (118 km), konanou dne [Anonymizováno] automobilem [jméno FO] RZ [SPZ] při ceně benzínu 38,20 Kč za litr [podle ust. § 4 písm. a) vyhl. č. 398/2023 Sb.], při průměrné spotřebě pohonných hmot použitého vozidla zjištěné z technického průkazu 9,9 litrů/100 km a základní náhradě 5,60 Kč [podle ust. § 1 písm. b) vyhl. č. 398/2023 Sb.]. Dále byla přiznána 21% daň z přidané hodnoty [ust. § 47 odst. 1, písm. a) zák. č. 235/2004 Sb. v platném znění] z výše uvedených položek ve výši 1 492,48 Kč (ust. § 137 odst. 3 o.s.ř.). Celkové náklady žalovaného tedy činí za tuto část řízení (po zaokrouhlení) 8 600 Kč a jejich náhrada mu byla přisouzena v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.).