o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu Praha – západ č.j. 37 C 47/2020 – 129 ze dne 1. října 2021,

1. Okresní soud Praha – západ svým rozsudkem č.j. 37 C 47/2020 – 129 ze dne 1. 10. 2021 rozhodl tak, že výrokem I. určil, že žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. [číslo] v [katastrální uzemí], [územní celek]. Výrokem II. zamítl vzájemný návrh, kterým se žalovaná domáhala po žalobkyni zaplacení 30 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ode dne [datum] do zaplacení a výrokem III. zamítl vzájemný návrh, kterým se žalovaná domáhala po žalobkyni vyklizení pozemku parc. [číslo] v [katastrální uzemí] včetně odstranění veškerého majetku žalobkyně nacházejícího se na tomto pozemku. Výrokem IV. byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 49 346,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně. Žalobkyně tvrdila, že tento pozemek parc. [číslo] v k. ú. [příjmení] u [anonymizována čtyři slova] vydržela, když jej užívá nepřetržitě a v dobré víře již od roku 1988, kdy spolu se svým tehdejším manželem [příjmení] [jméno] [příjmení] koupila sousední pozemek parc. [číslo] (zahrada), dům [adresa] se stavební parcelou [číslo] pozemek parc. č. st. [anonymizováno] se všemi součástmi a příslušenstvím, m.j. oplocením s betonovou podezdívkou. Tvrdila, že již v době koupě byl sporný pozemek připlocen ke kupovaným pozemkům a ona oplocení neměnila, takže je po celou dobu v původním stavu a poloze. Po rozvodu se stala, na základě smlouvy o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů ze dne [datum], výlučnou vlastnicí uvedených nemovitých věcí a po dobu delší deseti let tak byla v dobré víře, že sporný pozemek užívá oprávněně z titulu svého vlastnického práva. Tvrdila, že až v létě roku 2007 zjistila v rámci pozemkových úprav, že oplocení neodpovídá zákresu v katastrální mapě a že má připlocený celý sporný pozemek a část sousedního pozemku parc. [číslo] o rozloze 208 m², která byla na základě geometrického plánu z roku 2007 oddělena a označena jako pozemek parc. [číslo]. V řízení vedeném Okresním soudem Praha-západ pod sp. zn. 13 C 76/2008 bylo pravomocně určeno, že žalobkyně je vlastníkem připloceného pozemku parc. [číslo] o rozloze 208 m² s odůvodněním, že jej vydržela. Dovozovala, že se ohledně sporného pozemku jedná o totožnou situaci s tím rozdílem, že sporný pozemek má rozlohu jen 24 m², t.j. téměř 10 x menší rozlohu než druhý připlocený (a vydržený) pozemek. Žalovaná zpochybnila dobrou víru žalobkyně s tím, že v době koupě vedlejších pozemků musela vědět, že sporný pozemek nemůže být součástí předmětu koupě, a to již jen kvůli svému tvaru (jedná se o výseč) a umístění v terénu, když tvar i poloha jsou patrné z geometrického plánu. Ten sice nebyl součástí kupní smlouvy žalobkyně, ale její právní předchůdce s ním seznámen byl, tudíž nemohl být v dobré víře, a proto v ní nemohla být ani žalobkyně. Pro případ, že by soud dospěl k závěru, že žalobkyně sporný pozemek vydržela, namítla, že jej vydržela zpět, přičemž jeho faktickou držbu nevykonávala, protože jako zapsaný katastrální vlastník byla v dobré víře a využila svého práva a vlastnické právo nevyužívala. Žalovaná uplatnila vůči žalobkyni vzájemným návrhem nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 30 000 Kč za užívání sporného pozemku bez právního důvodu a dále se domáhala jeho vyklizení.

2. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami a výslechy svědků tak, jak je podrobně uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, vzal za prokázané, že se žalobkyně na základě kupní smlouvy ze dne [datum] spolu se svým bývalým manželem chopila držby pozemků parc. [číslo] (následně rozdělen na pozemky parc. [číslo]), parc. č. st. [anonymizováno], parc. č. st. [anonymizováno], sporného pozemku o výměře 24 m² a části pozemku parc. [číslo] o rozloze 208 m² (po oddělení nově označena jako pozemek parc. [číslo]), které byly jako jeden celek ohraničeny betonovým plotem již právními předchůdci žalobkyně a jejího manžela. V době koupě byl sporný pozemek a pozemek parc. [číslo] připlocen ke kupovaným nemovitým věcem a plot nebyl za celou dobu držby žalobkyně přestavován, ani nebyla měněna jeho poloha. Žalobkyně užívá uvedené nemovité věci výlučně od roku 1997, kdy bylo po rozvodu manželství vypořádáno její bezpodílové spoluvlastnictví manželů. Pochybnosti, že užívá kromě koupených pozemků i sousední pozemky, žalobkyně zjistila až v roce 2007. Rozhodnutím soudu bylo pravomocně určeno, že žalobkyně vydržela připlocený pozemek parc. [číslo]. Žalovaná je zapsaná jako vlastník sporného pozemku v katastru nemovitostí, ale jeho faktickou držbu nikdy nevykonávala.

3. Soud prvního stupně v první řadě konstatoval, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem podle ust. § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), neboť předmětem řízení je určení vlastnického práva žalobkyně k nemovité věci, která podléhá evidenci v katastru nemovitostí, ve kterém je jako vlastník sporného pozemku zapsaná žalovaná. Poukázal na to, že žalobkyně se může jen touto žalobou domoci vydání rozsudku, který bude podkladem pro změnu zápisu údajů v katastru nemovitostí, a proto žalobu projednal po věcné stránce. Odkázal na ust. § 135a odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „obč. zák.“), ve znění účinném v roce 1988, a na ust. § 130 odst. 1 obč. zák., a ust. § 134 odst. 1, 3 obč. zák., ve znění účinném ode dne 1. 1. 1992 a ust. § 868 obč. zák., s připomenutím rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2273/98 ze dne 8. 12. 1998, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 50/2000, že pro účely vydržení do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba započíst i dobu, po kterou věc držel přede dnem 1. 1. 1992, a to i v případě, že šlo o věc ve státním vlastnictví. Konstatoval, že k vydržení sporného pozemku bylo třeba, aby žalobkyně naplnila současně dvě podmínky, a to aby pozemek držela nepřetržitě po dobu deseti let a aby se jednalo po celou dobu o držbu oprávněnou, když držitel tedy musí být v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Uzavřel, že žalobkyně obě podmínky splnila. Dospěl totiž k závěru, že žalobkyně a její bývalý manžel byli v omluvitelném omylu, že jim sporný pozemek patří na základě předmětné kupní smlouvy, jelikož se jednalo o jednu plochu ohraničenou betonovým oplocením, když celý sporný pozemek byl přitom připlocen ke kupovaným pozemkům již jejich právním předchůdcem. Poukázal na to, že v době koupě pozemky nepřeměřovali ani nenahlíželi do geometrického plánu, který nebyl součástí jejich kupní smlouvy. Konstatoval, že to nebylo třeba, neboť žalobkyně a její bývalý manžel postupovali s obvyklou mírou opatrnosti, jelikož pozemky přebírali v hranicích vymezených betonovým oplocením, jak je užívali jejich právní předchůdci, nemohli tak mít pochybnosti o svém vlastnickém právu. Zdůraznil, že jejich dobrou víru nemohl narušit ani tvar (úzký pruh) a výměra sporného pozemku, jelikož ta představuje pouhé 2 % výměry kupovaných pozemků (24 m² ku 1 047 m²), takže se jedná o zcela nepostřehnutelný rozdíl. Poukázal na to, že rozdíl ve tvaru je v terénu nerozeznatelný, protože se jedná o úzký pruh pozemku umístěný podél oplocení a odkázal na shodné závěry soudů v řízení sp. zn. 13 C 76/2008, které se týkaly téměř 10 x většího pozemku parc. [číslo]. Uvedl, že od roku 1997 užívala pozemky ve stejném rozsahu výlučně žalobkyně, a to v domnění, že je po vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů vlastníkem všech užívaných pozemků, když oplocení se dodnes nachází na původním místě a nebylo přestavováno. Pochybnosti o vlastnictví zjistila až v roce 2007, takže byla oprávněnou držitelkou sporného pozemku od roku 1988 do roku 2007, tedy po dobu delší 10 let a naplnila podmínky vydržení, na základě čehož nabyla vlastnické právo ke spornému pozemku. Vzájemný návrh žalované na vyklizení tohoto pozemku a vydání bezdůvodného obohacení ve výši 30 000 Kč s příslušenstvím proto zamítnut, a to s připomenutím, že žalovaná nemohla zpět vydržet vlastnické právo ke spornému pozemku, protože vůbec nevykonávala jeho faktickou držbu. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle ust. § 151 odst. 1 o.s.ř. za použití ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., když jejich výši určil podle ust. § 6 odst. 1, ust. § 7 bodu 5, ust. § 9 odst. 4 písm. b) a ust. § 11 odst. 1 písm. a), d) a odst. 2 písm. h) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen„ AT“), jakož i ust. § 8 odst. 1, ust. § 9 odst. 1 a ust. § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) AT, ust. § 13 odst. 4 AT, ve spojení s ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.

4. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včas odvolání a předně prvostupňovému soudu vytýkala, že nevyhodnotil objektivně dobrou víru žalobkyně a nepřihlédl ke všem okolnostem této věci a k jejím tvrzením. Dovozovala, že žalobkyně při nabytí sporného pozemku nedodržela běžnou míru opatrnosti požadovanou zákonem, neboť měla možnost seznámit se s geometrickými plány obsaženými v katastru nemovitostí, které byly součástí kupní smlouvy ze dne [datum]. V tomto směru poukazovala na rozsudek Krajského soudu v Praze č.j. 28 Co 412/2009 – 65 ze kterého je patrné, že geometrický plán č. [tel. číslo] byl součástí uvedené kupní smlouvy. Tvrdila tedy, že dobrá víra žalobkyně nebyla prokázána a že navíc není možno v této věci připustit„ omluvitelný omyl“ a připomínala judikaturu Nejvyššího soudu ČR. Poukazovala i na poměr výměry drženého a skutečně vlastněného pozemku s tím, že prvostupňový soud nezohlednil, že dotčený pozemek žalobkyně je rozčleněn budovou [adresa], takže sporný pozemek parc. [číslo] je třeba poměřovat nanejvýš vůči části pozemku žalobkyně, která se nachází mezi budovou a sousední komunikací (resp. mezi budovou a pozemkem parc. [číslo]). Připomínala, že sporný pozemek má tvar pravoúhlého lichoběžníku, který k pozemku žalobkyně přiléhá na straně u pozemní komunikace, nikoli však po celé délce této strany. Zdůrazňovala, že existence pozemku parc. [číslo] tak činí tvar pozemku žalobkyně méně pravidelným, když mu přidává dva rohy (vrcholy, úhly). Poukazovala na to, že pokud by sporný pozemek patřil žalobkyni, měla by po celé jihozápadní straně svého„ areálu“ přístup k uvedené pozemní komunikaci, ale skutečnost je opačná. Dovozovala, že vše je na první pohled zjistitelné z katastru nemovitostí a vyvrácení omylu žalobkyně tedy nevyžaduje žádné měření ani jiné sofistikované zkoumání. Soudu prvního stupně dále vytýkala, že náležitě nezohlednil všechny rozdíly mezi touto věcí a věcí sp. zn. 13 C 76/2008, neboť jde o rozdílné případy, které měl posoudit rozdílně, když připomínala zejména tvar obou sporných pozemků. Pro případ, že by odvolací soud došel k závěru, že žalobkyně vydržela sporný pozemek, zaujala právní názor, že závěry soudu prvního stupně ohledně zpětného vydržení na základě zjištěných skutečností neobstojí a žalovaná sporný pozemek zpětně vydržela. Navrhla změnu rozsudku soudu prvního stupně tak, aby byla žaloba zamítnuta a vzájemnému návrhu bylo vyhověno.

5. Žalobkyně se k odvolání vyjádřila tak, že navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného s tím, že žalovaná pouze opakuje argumentaci, uváděnou již před soudem prvního stupně, se kterou se tento plně a přesvědčivě vypořádal. Sama pak zopakovala, že předmětný připlocený pozemek nabyla do držby v dobré víře v roce 1988, kdy byl připlocen k pozemkům, které tehdy, ještě se svým bývalým manželem, nabyla na základě kupní smlouvy od předchozích vlastníků. Konstatovala, že žalovaná žádným relevantním způsobem její dobrou víru nezpochybnila. Pokud jde o řízení ve věci, vedené prvostupňovým soudem pod sp. zn. 13 C 76/2008, zaujala právní názor, že i v případě tohoto pozemku o výměře 208 m2 nemohla mít pochybnosti o oprávněnosti své držby a že ke stejnému názoru dospěl i soud prvního stupně. Poukazovala na to, že při srovnání tvaru obou pozemků je zcela zřejmé, že oba pozemky jsou v podstatě totožné, neboť mají tvar úzkého trojúhelníku (úzké plochy). Připomínala, že mezi jejím plotem, a tedy i mezi připloceným předmětným pozemkem, a pozemní komunikací na pozemku parc. [číslo] je po celé délce plotu úzký pruh zeleně, takže tedy nikdy neměla plot přímo na hranici se silnicí. Za nedůvodnou označila námitku žalované ohledně nesprávně aplikované zásady předvídatelnosti soudního rozhodování. Konstatovala, že jejím porušením by naopak bylo, pokud by soud prvního stupně v případě sporného pozemku rozhodl jinak, a to za stejných okolností, kdy nebyla žádným relevantním způsobem zpochybněna její oprávněná držba a dobrá víra. Zdůrazňovala, že sama žalovaná (jako obec, která je vlastníkem sousední komunikace, je jistě znalá místních poměrů a má k dispozici všechny plány a dokumenty) nikdy nesporovala umístění jejího plotu či vlastnictví předmětného pozemku, a to až do konce roku 2017. Žalovaná tedy téměř třicet let nikdy nesporovala užívání, tedy připlocení pozemku žalobkyní, nikdy ji v tomto ohledu nekontaktovala a nikdy po ní nechtěla žádné bezdůvodné obohacení ani jiné platby za užívání předmětného pozemku.

6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že žalovanou uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody (ust. § 205 odst. 2 písm. b), d) a e) o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., t.j. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně, tak jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3450/2011 ze dne 16. 11. 2011, podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí„ na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

8. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou tedy správné, odvolací soud je sdílí, v souladu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a dále k věci, se zřetelem k odvolacím námitkám, dodává:

9. Předně je nutno konstatovat, že se soud prvního stupně zabýval správně jako prvořadou otázkou, zda má žalobkyně naléhavý právní zájem na své žalobě a zda je tedy její žaloba přípustná podle ust. § 80 o.s.ř. Prvostupňový soud na tuto otázku odpověděl kladně a jeho závěr je správný z důvodů, které uvedl v odst. 21 odůvodnění napadeného rozsudku.

10. Odvolací soud souhlasí i s dalším právním posouzením věci soudem prvního stupně a odkazuje na jeho podrobné a precizní odůvodnění.

11. S ohledem na zásadu předvídatelnosti soudního rozhodnutí, správně aplikovanou soudem prvního stupně, tedy nespatřuje odvolací soud žádné důvody, proč se odchýlit od svých závěrů, uvedených v jeho rozsudku č.j. 28 Co 412/2009 – 65 ze dne 10. 9. 2009, kterým byl potvrzen rozsudek prvostupňového soudu č.j. 13 C 76/2008 – 32 ze dne 7. 4. 2009.

12. Posouzení, zda je či není držitel v dobré víře, je samozřejmě nutno hodnotit objektivně a nikoli ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného držitele.

13. Pokud žalovaná poukazovala na poměr výměry drženého a skutečně vlastněného pozemku s tím, že napadeným rozsudkem nebylo zohledněno, že dotčený pozemek žalobkyně je rozčleněn budovou [adresa], takže sporný pozemek parc. [číslo] je třeba poměřovat nanejvýš vůči části pozemku žalobkyně, která se nachází mezi budovou a sousední komunikací (resp. mezi budovou a pozemkem parc. [číslo]), musí odvolací soud tuto argumentaci odmítnout. Sporný pozemek, který k pozemku žalobkyně přiléhá na části strany u pozemní komunikace, má sice opravdu tvar pravoúhlého lichoběžníku, ale toliko velmi úzkého. Protože bylo jednoznačně prokázáno, že žalobkyně od roku 1988 užívala všechny pozemky nepřetržitě, když po celou dobu jejich užívání nedoznalo oplocení žádných změn, souhlasí odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že dobrou víru žalobkyně (dříve i jejího bývalého manžela) nemohla narušit ani výměra sporného pozemku ani jeho tvar, jímž je úzký pruh ve tvaru pravoúhlého lichoběžníku. Soud prvního stupně správně porovnal poměr výměry sporného pozemku s celkovou výměrou kupovaných pozemků (tedy 24 m² ku 1 047 m²) a nikoli jen s částí pozemku, nacházející se mezi budovou a sousední komunikací. Takovýto postup byl totiž logický, protože žalobkyně a její bývalý manžel vnímali v době koupě výměru celého pozemku, jimi od toho okamžiku užívaného, a to v rozsahu ohraničeného plotem. Je tedy správný závěr prvostupňového soudu, že rozdíl ve výměře (tedy 2%) je v terénu nerozeznatelný a zcela nepostřehnutelný, stejně jako rozdíl v tvaru. Odvolací soud vyslovuje souhlas s tím, že byť se jedná z pohledu geometrie o lichoběžník, fakticky jde ale toliko o úzký pruh podél oplocení, stojícího stále na stejném místě. Uvedené platí bez ohledu na závěr odvolacího soudu v jeho výše specifikovaném rozsudku, že žalobkyně měla k dispozici geometrické plány z let 1986 a 2000, které, obsahovaly údaj o celkové výměře koupených pozemků 1 047 m2. I v této věci lze totiž uzavřít, že pouhých 24 m2 předmětného pozemku, který byl k ostatním pozemkům žalobkyně připlocen již jejím právním předchůdcem, v ní nemohlo vzbudit pochybnost, že užívá část cizího pozemku. Jak již bylo výše uvedeno, tak poměr plochy koupených pozemků k pozemkům skutečně drženým je takový, že rozdíl je pro běžného občana v reálu nepostřehnutelný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 22 Cdo 1848/98 ze dne 9. 3. 2000).

14. Ve shodě s prvostupňovým soudem odvolací soud uzavírá, že žalobkyně byla v omluvitelném omylu, že je vlastníkem předmětného pozemku, a její dobrá víra tedy nebyla narušena. Žalobkyně totiž byla se zřetelem ke všem okolnostem (oplocení pozemků, poměr plochy nabytého pozemku k pozemku skutečně drženému, umístění předmětného pozemku v terénu) v dobré víře, že předmětný pozemek parc. [číslo] v k.ú. [příjmení] [anonymizována dvě slova] nabyla kupní smlouvou ze dne [datum].

15. Ve světle výkladu podaného soudem prvního stupně proto odvolací námitky žalované nemohou nikterak obstát. Ohledně tzv. zpětného vydržení sporného pozemku žalovanou je správný závěr prvostupňového soudu, že k němu žalovaná nemohla zpět vydržet vlastnické právo, protože vůbec nevykonávala jeho faktickou držbu.

16. Soud prvního stupně tedy nikterak nepochybil, když žalobě vyhověl a vzájemný návrh v celém rozsahu zamítl a odvolací soud proto jeho rozsudek jako věcně správný (včetně věcně správného akcesorického výroku o nákladech řízení) podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

17. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy zcela procesně úspěšné žalobkyni vznikly ve stádiu odvolacího řízení náklady spojené s právním zastoupením advokátem podle vyhl. č. 177/1996 Sb. Ty jsou tvořeny dvěma hlavními úkony po 4 700 Kč (ust. § 11 odst. 1, a to 1x podle písm. d) - vypracování vyjádření k odvolání, a 1x podle písm. g) - účast na jednání dne [datum], když výše je dána ust. § 7 bod 5. AT ve spojení s ust. § 9 odst. 1 AT (tarifní hodnota u určení – 50 000 Kč), ust. § 8 odst. 1 AT (tarifní hodnota u vzájemného návrhu na zaplacení – 30 000 Kč) a ust. § 9 odst. 4 písm. b) AT (tarifní hodnota u vzájemného návrhu na vyklizení – 50 000 Kč), při aplikaci ust. § 12 odst. 3 AT) a dvakrát náhrada hotových výdajů po 300 Kč (ust. § 13 odst. 3 AT). Dále pak byla přiznána 21% daň z přidané hodnoty (ust. § 47 odst. 1, písm. a) zák. č. 235/2004 v platném znění) z výše uvedených položek ve výši 2 100 Kč (ust. § 137 odst. 3 o.s.ř.). Celkové náklady žalobkyně tedy činí za tuto část řízení 12 100 Kč a jejich náhrada jí byla přisouzena v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.).