o odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 16. září 2021, č. j. 5 C 26/2021-110, ve znění opravného usnesení ze dne 13. ledna 2022, č. j. 5 C 26/2021-136,

1. Okresní soud v Příbrami (dále jen„ soud prvého stupně“) shora označeným rozsudkem zamítl žalobu na určení, že [jméno] [příjmení], zemřelá dne [datum], byla k datu úmrtí vlastníkem pozemků parc. [číslo] [číslo] pro k. ú. [obec] u [obec], obec Kosova Hora zapsaných u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Příbram. Žalobcům uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalované na nákladech řízení [částka], do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám obecného zmocněnce. Soud vyšel z žalobních tvrzení, podle nichž měla být zemřelá [jméno] [příjmení] ke dni úmrtí vlastníkem předmětných pozemků a to na základě vydržení, v současné době jako vlastník v katastru nemovitostí je zapsána žalovaná. Žalobu odůvodňovali tím, že jsou závětní dědici zemřelé, která uzavřela dne [datum] s žalovanou kupní smlouvu na sporné pozemky, následně byl podán návrh na vklad. Z důvodu nejasných hranic prodávaných pozemků byl návrh na vklad vlastnického práva vzat zpět. Vady kupní smlouvy měl odstranit manžel žalované a měl zajistit i nové geometrické zaměření. Ačkoliv došlo k vytvoření nového geometrického plánu a v souvislosti s tím s přečíslováním původních parcel, k uzavření dodatku ke kupní smlouvě s uvedenými správnými parcelními čísly už nedošlo. Žalovaná však opakovaně prohlásila, že vlastnické právo [jméno] [příjmení] nezpochybňuje. Žalovaná se žalobě bránila s tím, že návrh na vklad podle kupní smlouvy z roku 2005 byl odmítnut, popřela, že by se zavázala zajistit zhotovení dodatku ke kupní smlouvě. Její manžel zemřel v roce 2018, tedy 12 let po údajném příslibu. Popírala, že by nemovitost předala k užívání právní předchůdkyni žalobců. Popírala držbu [jméno] [příjmení], když ta si byla plně vědoma zániku právního důvodu nabytím vlastnického práva. S pozemkem žalovaná nadále nakládala jako s vlastním a dne [datum] uzavřela na pozemky nájemní smlouvu s [jméno] [příjmení]. Soud provedl důkaz kupní smlouvou uzavřenou mezi žalovanou a zůstavitelkou [jméno] [příjmení] dne [datum], která se týkala pozemků, dále provedl důkaz rozhodnutím Katastrálního úřadu, Katastrální pracoviště Příbram z [datum], který řízení o vkladu vlastnického práva zastavil, a to s odůvodněním, že obě účastnice vyslovily souhlas se zastavením řízení ve věci. Dále provedl důkaz nájemní smlouvu z [datum], kterou žalovaná uzavřela s [jméno] [příjmení], kdy předmětem nájmu byly drobné stavby bez čísla popisného pro chov drobného zvířectva na pozemku [číslo]. K věci vyslechl svědky [příjmení], [příjmení] a [příjmení], z jejich výpovědi zjistil, že syn [jméno] [příjmení] předával za koupené pozemky manželům [příjmení] peníze (svědkyně [anonymizováno]), že žádná nájemní smlouva mezi [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] nebyla uzavřena a vlastnictví [anonymizováno] bylo v obci zpochybňováno (výslech svědka [příjmení]) a že katastrální úřad nevložil vlastnické právo z kupní smlouvy pro chyby a bylo třeba vypracovat geometrický plán, získat parcelní číslo a zajistit stanovisko odboru výstavby (výslech svědka [příjmení]). Kupní cena ve výši [částka] byla na stvrzenku předána paní [příjmení] svědkem [příjmení] (výslech svědka [příjmení]). Jiné důkazy soud pro nadbytečnost neprováděl. Soud shledal naléhavý právní zájem na požadovaném určení za situace, kdy jen tímto vyhovujícím rozhodnutím může být dosaženo provedení zápisu změny vlastnického práva v katastru nemovitostí. Žalobci se domáhali určení vlastnického práva na základě tvrzení o vydržení vlastnického práva [jméno] [příjmení], která zemřela dne [datum]. Povinností žalobců bylo prokázat řádné vydržení zůstavitelky jako poctivé držitelky ve smyslu § 992 zákona č. 89/2012 Sb. Obě strany kupní smlouvy věděly, že není možné vklad provést, protože se kupní smlouvou převádějí chybně označené pozemky, proto vyslovily souhlas se zastavením vkladového řízení. V řízení zjištěno nic o tom, že byla uzavřena nová kupní smlouva na pozemky, které byly označeny v souladu s geometrickým plánem a evidencí nemovitostí. Tato skutečnost pak vylučuje poctivou držbu zůstavitelky. Zdůraznil, že posouzení toho, zda držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele, dobrá víra se musí vztahovat k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout a i k právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva. Soud uzavřel, že provedeným dokazováním nezjistil, že by právní předchůdkyně žalobců držela nemovitosti v dobré víře, a to vzhledem ke všem okolnostem byla přesvědčena, že se držby ujala oprávněně. Nikdy neuzavřela kupní smlouvu ohledně nemovitostí, nepodepsala návrh na vklad této kupní smlouvy, a tedy na její straně neexistovala dobrá víra. Tím nebyly splněny zákonné podmínky pro vydržení vlastnického práva k pozemkům. S tímto právním závěrem žalobu zamítl. Protože byli žalobci ve věci neúspěšní, uložil jim podle § 142 o. s. ř. povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalované náklady řízení ve výši [částka], které představovaly poštovné [částka], ověření podpisu [částka] a úhradu cestovních výdajů zmocněnce z místa bydliště [obec] do bydliště žalované ve dnech [anonymizováno] a [datum] a dále z místa bydliště zmocněnce k soudu ve dnech [anonymizována čtyři slova] a [datum].

2. Proti rozsudku soudu prvého stupně podali žalobci včasné odvolání. Soudu vytýkali neúplná skutková zjištění a porušení jejich procesních práv, neboť právní zástupce žalobců hodlal navrhnout další svědky na podporu tvrzení o nepřetržitosti držby zůstavitelky. Měli zájem zajistit osobně účast svědka [příjmení] na jednání dne [datum]. Zástupce žalobců však požádal soud o odročení jednání pro úraz tohoto svědka. Ačkoliv bylo přislíbeno odročení jednání, toto proběhlo a byl při něm vyhlášen rozsudek. Soud nesprávně posoudil podmínky pro vydržení z hlediska poctivosti a pravosti. Zjistil sice okolnosti uzavření kupní smlouvy, ale po zjištění, že nebyl proveden vklad této smlouvy, se dalšími okolnostmi již nezabýval. Nevyhodnotil okolnost řádně zaplacené a nevrácené kupní ceny, věk právní předchůdkyně žalobců v době, kdy se ujala držby, a nijak nehodnotil skutečnost, že až do smrti [jméno] [příjmení] žalovaná nečinila žádné kroky směrem k vyklizení pozemku. Proto se držba právní předchůdkyně žalobců opírá o objektivně přijatelnou dobrou víru v tom, že je vlastníkem věci, a to na základě alespoň domnělého právního titulu. Držitelka spoléhala na poctivost žalované, že vyřídí všechny formality k zapsání jejího vlastnictví, a proto že jí nebyla vrácena kupní cena, ujala se držby s konkludentním souhlasem žalované. Jednalo se tedy o poctivou držbu ve smyslu § 992 odst. 1 zákona. Navrhli proto, aby odvolací soud zrušil rozsudek a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení. Své odvolání pak osobně písemně doplnili ještě sami žalobci podáním z [datum], v němž zdůraznili, že po uzavření kupní smlouvy začala jejich babička pozemek hned užívat, žalovaná přislíbila, že všechny úkony týkající se nového zaměření a zápisu v katastru zajistí prodávající strana. Po celou dobu užívání pozemků byla zůstavitelka utvrzována v tom, že prodej pozemku je platný, i když není ještě zapsaný v katastru. Poukazovali na to, že svědek [příjmení] nemluvil před soudem pravdu a také na postoj žalované, která celé roky tvrdila, že prodej pozemků je nezpochybnitelný a není důvod vracet za prodej peníze. Zdůrazňovali, že celá vesnice zná skutečný stav věci a [jméno] [příjmení] pak cítila velkou nespravedlnost, která jí zásadním způsobem psychicky poznamenala.

3. Na podané odvolání reagovala žalovaná vyjádřením, v němž navrhla, aby byl rozsudek jako správný potvrzen. Žalující strana v průběhu řízení žádala výslech šesti svědků, zařídila účast pouze tří, další její svědci se nedostavili. Není tedy pravda, že by žalující straně nebylo umožněno navrhnout potřebné svědky. Popírala, že by se soud nezabýval okolnostmi případu poté, kdy nebyl katastrálním úřadem proveden vklad. Skutečnost, že o neprovedení vkladu byly obě strany řádně písemně informovány, byla soudu doložena. V řízení bylo jednoznačně prokázáno, že zůstavitelka se nemohla ujmout držby předmětného pozemku v dobré víře a z její strany se nemohlo jednat o držbu poctivou. Navrhla proto, aby byl rozsudek potvrzen.

4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které mu předcházelo podle ustanovení § 212, § 212a odst. 1, 3, 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“).

5. Odvolání žalobců není důvodné.

6. Protože se žalobci domáhají určení vlastnictví k přesně vymezeným pozemkům zůstavitelky [jméno] [příjmení], správně soud prvého stupně se především zaměřil na zjištění, zda na požadovaném určení vlastnictví zůstavitelky mají oba žalobci naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř. Odvolací soud se ztotožňuje se soudem prvého stupně v tom, že žalobci naléhavý právní zájem na požadovaném určení prokázali, když doložili notářským zápisem ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], [spisová značka], že tímto byla uzavřena závěť [jméno] [příjmení], přičemž v případě smrti povolala ze své dědice vnučku [jméno] [příjmení] a vnuka [jméno] [příjmení] (oba žalobce), a to nejen k přesně vymezenému majetku, ale také k veškerému ostatnímu movitému a nemovitému majetku, majetkovým právům a majetkovým hodnotám, které bude vlastnit ke dni své smrti, a to stejným dílem. Tímto je aktivní legitimace žalobců k podané žalobě na určení vlastnického práva zůstavitelky prokázána. Bez tohoto určení, jak správně také soud prvého stupně již konstatoval, by nemohlo dojít k dodatečnému projednání dědictví zůstavitelky a nemohlo by dojít následně k zápisu vlastnických práv žalobců jako dědiců zůstavitelky. Naléhavý právní zájem žalobců na požadovaném určení je tak dán.

7. Soud odvolací převzal skutková zjištění soudu prvého stupně, která se váží k předpokladům vydržení vlastnického práva, a která vyplývají z provedeného dokazování jako správná i pro své rozhodnutí. Ostatně nesprávnost skutkových zjištění (mimo kritiku obsahu výpovědi svědka [příjmení]) pak žalobci ani v odvolání nevznesli. Protože žalobci svoji žalobu vystavili na tvrzení, že zůstavitelka vydržela své vlastnické právo k oběma pozemkům, bylo třeba tvrdit a prokázat naplnění předpokladů pro vydržení vlastnického práva. V tomto směru nebylo sporu o to, že zůstavitelka uzavřela s žalovanou kupní smlouvu v roce 2005 ohledně pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec] u [obec], přičemž ke vkladu vlastnického práva podle této kupní smlouvy nedošlo, a to pro nejasnost hranic pozemků. Na základě doporučení katastrálního úřadu pak došlo ke zpětvzetí návrhu oběma účastnicemi kupní smlouvy na vklad a vkladové řízení bylo zastaveno (nesporné mezi stranami). Žalobci netvrdili nic o tom, že by později byla uzavřena nová kupní smlouva či dodatek kupní smlouvy, že by byl podán nový návrh na vklad vlastnického práva. V řízení především tvrdili a prokazovali, že nemovitosti v souvislosti s uzavřením původní kupní smlouvy z roku 2005 byly předány [jméno] [příjmení] a ta se ujala držby těchto pozemků, kterou vykonávala nepřetržitě až do své smrti. Otázku držby pozemku po dobu delší než 10 let pak v řízení hodlali prokazovat svědecky. Zjištění vyplývající z rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj ze dne [datum] sp. zn. V [číslo] [rok] [číslo] o tom, že došlo ke zpětvzetí návrhu na vklad vlastnického práva ze smlouvy kupní ze dne [datum], a to pro zpětvzetí tohoto návrhu a následné zastavení řízení o vkladu nebylo před soudem prvého stupně žádným z účastníků zpochybněno. Vzhledem k tomu, že žalobci nedostatečně vymezili oprávněnost držby (dobrou víru) zůstavitelky po celou dobu potřebné vydržecí doby, vyzval odvolací soud žalobce, aby okolnosti svědčící o oprávněnosti držby dolíčili a konkrétně vymezili. Žalobci pak před odvolacím soudem oprávněnost dobré víry zůstavitelky opírali o ubezpečení žalované, že dojde k řádnému převodu nemovitostí na zůstavitelku, dále o zaplacení kupní ceny ve výši [částka], z čehož zůstavitelka dovozovala, že tímto vlastníkem se stala a také z toho, že žalovaná respektovala, že zůstavitelka se k nemovitostem chovala jako ke svému vlastnictví a v jejich užívání a držbě jí žádným způsobem až do roku 2017 nebránila. Rovněž její dobrou víru o tom, že je skutečným vlastníkem pozemků měl utvrzovat postoj žalované, která přislíbila ústně zůstavitelce, že nakonec dojde k tomu, že její vlastnické právo bude do katastru zapsáno.

8. Pokud se zůstavitelka měla ujmout držby v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy v roce 2005, která nebyla vložena do katastru nemovitostí, neboť návrh obě smluvní strany vůči katastrálnímu úřadu vzaly zpět, jak bylo v řízení nepochybně prokázáno, pak bylo třeba posuzovat předpoklady pro vydržení vlastnického práva zůstavitelky podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákona účinného do 31. 12. 2013 a to v souvislosti s úpravou běhu lhůt podle § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (o. z.), tedy podle jiného předpisu, než jak věc posoudil soud prvního stupně.

9. Podle § 3036 o. z. podle dosavadních právních předpisů se až do svého skončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.

10. Podle § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“) platilo, že oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

11. Zákon stanovil předpokladem pro vydržení práva vedle vydržecí doby, způsobilého předmětu (pozemku, části pozemku) i oprávněnost držby (§ 130 obč. zák.).

12. Podle § 130 odst. 1 obč. zák. platí, že je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má ta zato, že držba je oprávněná.

13. Podle konstantní judikatury se oprávněná držba předpokládala tam, kde držitel byl v dobré víře, že mu věc patří a v této dobré víře byl se zřetelem ke všem okolnostem. Obě podmínky pak musely být splněny současně. Promítnuto do daných poměrů, pak na [jméno] [příjmení] jako na oprávněnou držitelku nelze nahlížet. Ačkoliv bylo tvrzeno a prokazováno, že pozemky držela od roku 2005 (ve smyslu ovládání a užívání), pak věděla již z předchozího postupu z roku 2005, že kupní smlouva, aby měla věcné účinky, musí být zaslána příslušnému katastrálnímu úřadu, který podle ní vloží vlastnické práva nabyvatele (kupujícího) do katastru nemovitostí. Po zpětvzetí návrhu na vklad v roce 2005, pak nebylo tvrzeno a ani zjištěno, že by byla uzavřena nová kupní smlouva (či dodatek k původní smlouvě) mezi [jméno] [příjmení] a žalovanou, který by byl zaslán katastrálnímu úřadu k provedení vkladu jejího vlastnického práva. Pak se dobrá víra [jméno] [příjmení] po celou dobu od roku 2005 až do roku 2017 neopírala o žádný právní důvod (titul) držby, protože žádná další kupní smlouva, která by tímto titulem mohla být, uzavřena nebyla. Pak držitelka nemohla být v dobré víře se zřetelem ke všem zjištěným okolnostem, že je vlastníkem, protože o tom, že nová smlouva uzavřena nebyla, po celou dobu věděla. Pokud držitelka svoji dobrou víru, jak tvrdili žalobci, opírala jen o zaplacení kupní ceny, dále o to, že žalovaná ji ubezpečovala, že jí jako vlastníka respektuje či o skutečnost, že jí nebylo nikým v užívání pozemků (zejména vlastníkem) bráněno, pak i při splnění těchto předpokladů, nelze na [jméno] [příjmení] nahlížet jako na oprávněného držitele se zřetelem ke všem okolnostem. Těmito okolnostmi je právě předchozí vědomost a osobní zkušenost [jméno] [příjmení] z roku 2005 s tím, jakým způsobem lze dosáhnout zápisu vlastnického práva do katastru po uzavření kupní smlouvy, tedy jen vkladem tohoto vlastnického práva. V souzené věci se pak nejedná ani o případ oprávněné držby na základě domnělého titulu. Protože se dobrá víra držitele musí vztahovat ke všem právním skutečnostem, které mají za následek nabytí vlastnického práva, které je předmětem držby, tedy i existence písemné smlouvy o převodu nemovitosti, pak uchopení se držby na základě ústního příslibu uzavření takové smlouvy či ústní smlouvy o jejím převodu, nepostačuje pro závěr o tom, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem. Proto držba, která se opírá jen o takový ústní příslib či ústní smlouvu nemůže k vydržení vést.

14. Za této situace se blíže soud nezabýval námitkou žalobců o porušení jejich procesních práv v postupu soudu prvého stupně, pokud ten ve věci rozhodl, ačkoliv žalobci hodlali k věci navrhnout výslech dalších svědků, kteří by mohli vypovídat k naplnění vydržecí doby deseti let jako jednoho z předpokladu k vydržení vlastnického práva. Znamená to, že i kdyby byli vyslechnuti další svědci, kteří by potvrdili, že zůstavitelka nemovitosti nerušeně užívala po potřebnou dobu deseti let a tato držba nebyla žádným subjektem, zejména žalovanou, rušena, pak by toto zjištění nemohlo přivodit pro žalobce příznivější rozhodnutí, a to pro zásadní deficit o poctivé držbě vlastnického práva zůstavitelky, která od počátku na své straně neměla žádný způsobilý (ani domnělý) titul k vydržení vlastnického práva.

15. Znamená to, že se žalobcům nemohlo zdařit zpochybnit věcnou správnost napadeného rozhodnutí, neboť i z jejich dodatečného vyjádření k věci samé vyplývá, že zůstavitelka si byla vědoma pravého stavu věci, tedy toho, že kupní smlouva z roku 2005 nebyla vložena do katastru, protože vykazovala vady a že bylo třeba, aby byla sepsána nová kupní smlouva, či alespoň její dodatek, k čemuž však již nedošlo.

16. Ačkoliv soud prvního stupně na zjištěný skutkový stav aplikoval právní předpis, který na poměry účastníků nedopadá, pak jeho věcné rozhodnutí nadále obstojí a to již proto, že zásadně předpoklady pro vydržení vlastnického práva k nemovitostem koncipoval i zákon č. 89/2012 Sb., od [datum] obdobně jako zákon č. 40/1964 Sb., tedy rovněž počítal s poctivou držbou a dobrou vírou držitele (§ 992 a § 1089 o. z.) a s vydržecí dobu deset let (§1091 o. z.). Nebylo proto důvodu ke zrušení napadeného rozhodnutí, neboť skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně byl dostatečný pro posouzení věci v režimu právní úpravy zákona č. 40/1964 Sb., tedy té, která na poměry skutečně dopadá.

17. Znamená to, že pokud se nepodařilo zpochybnit věcnou správnost napadeného rozhodnutí ve věci samé, pak odvolacímu soudu nezbylo než dle § 219 o. s. ř. rozsudek ve výroku I. jako správný potvrdit.

18. Odvolací soud změnil výrok II. o nákladech řízení dílčím způsobem, když zcela správně vyšel z toho, že žalované podle § 142 odst. 1 o. s. ř. vznikl nárok na jejich náhradu. V souladu s tím, co bylo uplatněno obecným zmocněncem, pak je odvolací soud přesvědčen, že tyto náklady maximálně vznikly ve výši [částka] a jsou tvořeny částkou [částka] a [částka] jako hotových výdajů a dále cestovními náklady obecného zmocněnce do bydliště žalované dne 24. 3. a [datum] vždy při ujetí celkem 332 km, průměrné spotřeby 6,16 km na 100 km, ceně paliva [částka] a paušální náhradě [částka] za 1 km dle vyhlášky č. 589/2020 Sb. Takto se jednalo o náklady za 664 km celkem. Dále pak podle obsahu spisu náleží náhrada cestovních výdajů za účast k jednání soudu dne 20. 5., 29. 6. a [datum] vždy při každé cestě celkem 308 km tam a zpět, při stejné spotřebě paliva průměrné ceně a paušální náhradě vždy podle vyhlášky č. 589/2020 Sb., tedy za náklady na 924 km celkem. Při celkově ujetých [číslo] km, paušální náhradě [částka] / 1km, ceně paliva [částka] 1km a spotřebě 6,16 l [číslo] Km, jde o náklady ve výši [částka] celkem. Pokud obecný zmocněnec uplatňoval náhradu cestovních výdajů i za jednání dne [datum], pak toto jednání neproběhlo, bylo odročeno, podle obsahu spisu se zástupce žalované k jednání nedostavil, protože byl telefonicky vyrozuměn o tom, že se jednání nekoná. Celkem náklady cestovních výdajů spolu s dalšími dvěma položkami představují celkem náhradu ve výši [částka]. V tomto směru byl proto částečně výrok o nákladech řízení podle § 220 odst. 1, písm. b) o. s. ř. ve výši nákladů změně, jinak ve lhůtě k plnění a místu plnění byl výrok jako správný podle § 219 o. s. ř. potvrzen.

19. Odvolací soud rozhodoval o nákladech řízení mezi účastníky podle § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. a to za situace, kdy úspěšné žalované svědčil nárok na jejich náhradu, avšak podle obsahu spisu jí náklady před odvolacím soudem nevznikly.

20. Ze všech těchto důvodů bylo rozhodnuto, jak shora uvedeno.